Zuzana Hronová: Restart českého školství se ztrácí v džungli tisíců zřizovatelů škol. Kanada ví, jak udělat z džungle systém

pátek 23. října 2020 ·

Můžeme tomu říkat ontarijský recept na lepší školství. A z kanadské provincie, kde obstál, se šíří do dalších zemí světa. Rovněž Česko se jím chce nechat inspirovat. Takzvaný střední článek zjednodušuje komunikaci mezi ministerstvem školství a regiony. Zajišťují ho kvalifikovaní prostředníci, kteří pomáhají pedagogům metodicky a školy zbavují zbytečné byrokracie. Střední článek se pak stává spíš centrem dění, či dokonce jeho srdcem.


Zdroj: Aktuálně.cz 18. 10. 2020


Školní rada torontského „okresu“, kterému se v Kanadě říká distrikt, informuje rodiče žáků základních škol o možném přepínání mezi prezenční výukou a virtuální školou. Rodina si může vybrat, co jí lépe vyhovuje. Stačí ve stanoveném období vyplnit elektronickou přihlášku k jednomu systému a odhlásit se z toho druhého.


Školní rada ontarijského distriktu York zase nabízí personál pro podporu výjimečných žáků, specialisty, již pomohou dětem přecházejícím mezi jednotlivými vzdělávacími stupni, či těm, které vyžadují speciální vzdělávací přístup. „Práce našeho oddělení se řídí potřebami studentů a rodin, kterým sloužíme,“ uvádí školní rada.


Mnohé z těchto služeb, které jsou v kanadské provincii Ontario k dispozici, se českým žákům, jejich rodičům, učitelům i ředitelům tuzemských škol mohou jevit jako sci-fi. Jednou by však toto „UFO“ mohlo přistát také v Česku – pokud by se zdejší školství vydalo ontarijskou cestou. Podle českých expertů na vzdělávání to nelze vyloučit.



Školství vyhrálo volby


V Ontariu žije asi třetina obyvatel téměř 38milionové Kanady. Tedy okolo 12,5 milionu lidí, jen o něco víc než v Česku. Základních škol tu proto mají podobný počet – asi 4000, v Česku jich je zhruba o stovku víc.


V roce 2003 se ontarijské školství dostalo do takové krize, že se stalo jedním z hlavních témat voleb. Lidem vadilo, že jejich děti učí postaru vyhořelí učitelé. A ředitelé škol, přetížení byrokracií, to nezvládají změnit. Volby proto vyhrála opozice, která měla pečlivě připravenou zásadní vzdělávací reformu. Ta dopadla nad očekávání dobře.


Ontarijského úspěchu si všiml pedagog a sociolog z Fakulty sociálních věd Univerzity Karlovy Arnošt Veselý a již v roce 2013 navrhl, aby se stal vzorem pro české školství. Ve svém textu Vzdělávací reforma v Ontariu: kritické shrnutí a inspirace pro vzdělávací politiku v ČR detailně mapuje okolnosti nebývale rychlé a účinné reformy.


Ačkoliv má Ontario podobný počet obyvatel jako Česko, žijí na zhruba dvanáctkrát větším území. Mít tu všechny školy pod kontrolou je tak nepoměrně těžší. A další důležité číslo: 27 procent ontarijských žáků se nenarodilo v Kanadě. „Jen do oblasti Toronta každoročně přibude 125 tisíc imigrantů z desítek zemí světa,“ vypočítává Veselý.


Roku 2003 nově jmenovaný premiér Ontaria Dalton McGuinty neustále opakoval, že zlepšení veřejných škol je nejdůležitějším úkolem, který se snaží jeho vláda uskutečnit. Nezůstalo jen u slibů. Dokument McGuintyho vlády nazvaný Strategické směry měl pouhých šest stran, které stručně a jasně formulovaly tři hlavní cíle: zlepšit vzdělání žáků, snížit rozdíly v jejich vědomostech a zvýšit důvěru veřejnosti ve veřejné školy.


Česko má oproti tomu asi patnáct dokumentů se strategiemi a koncepcemi, upozorňuje Arnošt Veselý, ale jejich psaní a neustálé dolaďování sebere státu a expertům tolik sil, že už se jich pak nedostává na zavedení popsaných změn do praxe. To se naopak Ontariu povedlo nebývale rychle, v podstatě do osmi let.


Reformátoři vzdělávání si především uvědomili, že Ontario je velmi různorodou provincií, proto není efektivní zavádět plošná opatření shora. „Nepasovala“ by na velkoměsta stejně jako na vesnické samoty, na chudé či přistěhovalecké oblasti stejně jako na ty bohaté. Zavedli tedy takzvané řízení ze středu. Školy jsou vedeny školními radami jednotlivých ontarijských distriktů. Tyto rady dobře znají místní podmínky a dokážou jim přizpůsobit vzdělávací opatření.



Svoboda versus neřízený chaos


Andy Hargreaves je britským emeritním profesorem na Lynch School of Education na Boston College a hostujícím profesorem na University of Ottawa. V letech 2012 až 2018 zkoumal úspěšné školské obvody v Ontariu. Ve své studii Leading from the Middle (Vedení ze středu) popsal, jak vypadá efektivní střední úroveň vedení školství.


„Střed je v tomto případě nikoliv část mezi spodkem a svrškem, ale centrum, jádro, srdce organizace,“ vysvětloval Hargreaves letos na jaře ve videorozhovoru s českými vzdělávacími experty.


V Ontariu se podle jeho slov podařilo navrhnout a uvést do praxe způsob výuky tak, aby byla přínosná pro co největší počet žáků, bez ohledu na to, zda jsou to cizinci, jsou chudí či mají speciální vzdělávací potřeby.


Ontarijské ministerstvo školství dalo distriktům částečnou volnost, aby mohly zohlednit vlastní odlišnosti. „Zároveň si ale uvědomovalo, že kdyby jim dalo úplnou svobodu, mohlo by to naopak vést k nerovnostem, protože některé obvody budou vůči jiným ve výhodě,“ upozorňuje Hargreaves.


Ministerstvo proto vytvořilo systém, v němž obvody vzájemně spolupracovaly, učily se jeden od druhého a inspirovaly se vlastními strategiemi i osvědčenými postupy – třeba ve vzdělávání dětí se speciálními potřebami nebo v používání moderních technologií při výuce.



Anatomie kanadského úspěchu


Každá z deseti kanadských provincií se skládá ze 72 menších správních oblastí – distriktů – a každá má svou školní radu. Členy rad jsou přímo volení zástupci místních komunit, kteří se orientují na školství a nesou za kvalitu vzdělávání politickou zodpovědnost. Rady si pak jmenují své ředitele vzdělávání.


„Bývá to nejlepší ředitel z jejich regionu, kterého všichni znají a respektují, vědí, že svou školu vedl dobře a měl výsledky, takže mu věří i ředitelé jiných škol,“ vysvětluje Vladimír Srb ze Stálé konference asociací ve vzdělávání (SKAV). Srb ontarijský vzdělávací systém studoval přímo na místě spolu s Arnoštem Veselým.


Ředitel vzdělávání zodpovídá za odborné pedagogické vedení na celém území dané ontarijské oblasti, ve které je v průměru 70 škol. Má k dispozici tým pedagogických lídrů – takzvaných superintendantů, v Česku bychom řekli vedoucích metodiků – a také byznysového manažera. Ten zajišťuje, aby se vedení škol nemuselo zabývat správou budov, účetnictvím, nákupem techniky a vzdělávacích pomůcek nebo výběrem dodavatelů energií.


Superintendantů působí v Ontariu asi tisíc, tedy přibližně jeden odborný pedagogický lídr na skupinu pěti škol. Představují článek mezi politickým i administrativním vedením oblasti a řediteli škol. Superintendanti jsou většinou bývalí ředitelé a učitelé. Starají se školám o administrativu, kontrolují je, jsou jejich podporovateli i vůdci. Jako zkušení praktici předávají učitelům zkušenosti, začínající ředitele a jejich zástupce provázejí praktickým tréninkem v leadershipu, tedy vůdcovství, aby uměli pozitivně motivovat a získat učitelský sbor pro své vzdělávací cíle.


„Mají vlastní profesní asociace, účastní se dalšího profesního vzdělávání či konferencí. Výhodou je, že spravují vždy více škol v daném distriktu, mohou tedy jednotlivé školy srovnávat a šířit dobře fungující praktiky z jedné na druhou,“ popisuje Veselý.


Ministerstvo školství provincie Ontario přiděluje distriktům peníze podle počtu žáků v oblasti. Školní rady mohou finance rozdělovat do škol podle vlastního uvážení, výjimku tvoří jen fixní prostředky na konkrétní účely. V Ontariu to bývají třeba peníze na speciální asistenty či pomůcky pro děti indiánů nebo přistěhovalců, které vyrovnají jejich zaostávání.


Ontario je jednou z mála kanadských provincií, ve kterých se podle Arnošta Veselého daří imigrantům dosahovat stejně vysokých vzdělávacích výsledků jako rodilým Kanaďanům. „Je to příklad promyšleného inkluzivního vzdělávání a důkaz, že celkové vzdělávací výsledky se dají zvyšovat bez toho, aby se prohlubovaly rozdíly mezi nejlepšími a nejhoršími,“ konstatuje.


Podle Veselého je pozitivní posun patrný také z dalších dat: po provedených reformách odchází nyní z ontarijského školství do jiných oborů mnohem méně mladých učitelů a zároveň méně seniorních pedagogů míří do předčasného důchodu. Tisíce učitelů se také dobrovolně účastní letních škol profesního vzdělávání.


„Zvýšila se rovněž důvěra veřejnosti ve veřejné školství a vzdělávací politiku obecně, o čemž mimo jiné svědčí fakt, že v roce 2011 byla vláda McGuintyho již potřetí za sebou zvolena,“ připomíná autor studie administrativu, která školskou reformu zahájila.


A jak vypadá situace dnes? Ředitelka vzdělávání v yorském distriktu Louise Sirisková si pochvaluje, jak starostlivě učitelé během pandemie koronaviru provedli své žáky přechodem na distanční výuku a zpět a přihlíželi k aktuální situaci v rodinách.


„Naši učitelé vytvářejí prostředí, kde se každý ze studentů cítí bezpečně, oceňován, vítán a respektován. Budují spojení s rodinami. Spolupracují a sdílejí učení navzájem. Povzbuzují, vyzývají, inspirují a podporují,“ líčí Sirisková.


To je ale oficiální tvář ontarijského školství. Tu odvrácenou ukázaly loni na jaře v hlavním městě provincie v Torontu masové demonstrace, které odhalily, že i ve zdejším vzdělávacím systému dochází k nepopulárním škrtům. Nová vláda Douga Forda, která je u moci od poloviny roku 2018, začala v rámci úspor zvyšovat kapacity tříd, propouštět učitele a snižovat peníze na inkluzi zdravotně postižených studentů či přistěhovalců.



Meze středu


Škrty ve školství nové ontarijské vlády a torontské demonstrace proti nim ukázaly jednu z hlavních slabin středního článku – jeho závislost na politických rozhodnutích o veřejných financích. Když vláda pošle do distriktu méně peněz, sebelepší střední článek nebude moci zajistit veškerý servis pro školy.


Arnošt Veselý zná i další těžkosti, s nimiž se Kanaďané museli vypořádat a jež mohou potkat rovněž Česko. „Na počátku to bylo získání podpory učitelů a ředitelů, kteří byli demotivováni předchozími kroky ontarijské vlády. Školní rady jsou zase někde vnímány jako příliš byrokratické. A někdy je těžké sehnat kvalitní motivované úředníky i superintendanty,“ upozorňuje.


Dodává, že zavedení středního článku sice není zadarmo, ale finanční náklady se brzy vrátí, protože spoustu služeb, lidí, pomůcek či materiálů lze sdílet napříč školami.


Rezervy středního článku popisuje také Melvin Ainscow z katedry vzdělávání Manchesterské univerzity a jeho spolupracovník Andy Hargreaves. Konstatují, že vedení ze středu představuje krok správným směrem, ale samo o sobě nestačí. Některé školské obvody jsou zkostnatělé, ve změnách pomalé či ochromené politikařením, zatímco sousednímu obvodu se může vést skvěle.


To závisí rovněž na kvalitách mikroregionálních lídrů, upozorňují na základě vlastních zkušeností ontarijští ředitelé vzdělávání. V roce 2018 vydali studii, kde uvádějí, že podmínkou, aby střední článek řádně fungoval, je potřeba nejdříve si schopné lídry „vypěstovat“. A teprve potom je možné na ně postupně delegovat více úkolů. Nabádají rovněž, že systém není samoudržitelný, ale musí se s pomocí ministerstva školství neustále „živit“ – metodickou podporou i penězi. Nestačí ho jen nastartovat.



Skotský princip


Přenositelnost středního článku potvrdili právě Andy Hargreaves se svým kolegou Michaelem Fullanem, když ontarijský recept úspěšně použili ve Skotsku a Walesu. Ve Skotsku Hargreaves coby poradce resortu školství seskupil 32 tamních školských obvodů do šesti, aby si navzájem pomáhaly. Významně tak snížil regionální rozdíly dané často nejen podmínkami v oblasti, ale třeba i méně kvalitním vedením škol.


„Každý si vzal na starost jednu oblast, v níž vyniká,“ popisuje skotský princip Hargreaves. Pro někoho to byla třeba matematika, pro jiného speciální vzdělávací potřeby, pro dalšího wellbeing – tedy zdravý fyzický, psychický i sociální rozvoj dětí i rozvoj jejich osobního potenciálu – a v nich si navzájem radili. Každý obvod měl svého poradce a ten dohlížel na to, aby se školy nepřestávaly v těchto oblastech zlepšovat.


Klíčovou roli středního článku zavedly do svého školského systému také Singapur, Estonsko a Finsko. Mezinárodní srovnávací šetření ve vzdělávání PISA 2015 jim pak ve svém žebříčku přiřklo první, třetí a páté místo na světě.


Stejnou cestou se nedávno rozhodla vydat rovněž Anglie. Kromě metody řízení ze středu se u zmíněných zemí inspirovala i dalším předpokladem – vedení školství musí mít možnost koordinovat činnost v regionech, což právě silně decentralizovanému vzdělávacímu systému v Anglii chybělo. A problém Česka je totožný.



Rozdíly se prohlubují


Když roku 2000 zanikly v Česku okresy a vzniklo krajské uspořádání země, byly zrušeny také okresní školské úřady. V roce 2003 české školy přešly k vlastní právní subjektivitě. Jejich autonomie od té doby nemá ve světě obdoby. Ministerstvo školství může pouze doporučovat, pravomoci mají zřizovatelé – u základních škol jsou to nejčastěji obce, u středních pak kraje. Zatímco v Ontariu je pro všechny školy 72 zřizovatelů, Česko jich má jen pro ty základní přes 2600. 


Mnohdy jedna malá obec zřizuje pouze jednu školu, aniž by měla k dispozici pomocníka, který by byl odborným partnerem pro ředitele, podporoval ho v roli pedagogického lídra, zajistil mu úlevu od byrokratických povinností nebo pomohl při čerpání peněz z evropských dotací na inovaci výuky.


Oproti tomu velká města či kraje, které zřizují desítky škol, mohou tyto odborníky sdílet. A stejně tak mohou sdílet příklady dobré praxe. Odlišnosti škol i oblastí se proto od počátku tisíciletí prohlubují a vznikají tak extrémně velké rozdíly v kvalitě vzdělávání.


„Šance dětí na dobré vzdělání příliš závisí na místě bydliště a na jejich rodinném a ekonomickém zázemí. Vzdělávací systém je roztříštěný, nejsou v něm vyjasněny základní role, odpovědnosti a kompetence v systému. Dlouhodobě se nedaří efektivní spolupráce aktérů vedoucí ke zlepšení,“ konstatuje memorandum projektu Partnerství pro vzdělávání 2030+.


Projekt vede Stálá konference asociací ve vzdělávání, zastřešuje ho šest dalších vzdělávacích asociací – od Asociace ředitelů základních škol po Českou radu dětí a mládeže – a patří do něj pětistovka dalších vzdělávacích organizací z celého Česka. Ty všechny memorandem z letošního června prohlašují, že podporují cíle státní vzdělávací Strategie 2030+ a chtějí je prosadit do praxe.


Právě zbudování středního článku by tomu mělo výrazně pomoci. Podpořil by školy při zavádění změn, pomohl by s jejich běžným provozem a zprostředkovával by komunikaci mezi školami a ministerstvem. To dnes jen těžko může jednat s více než 2600 zřizovateli škol. Po zavedení středního článku na úrovni okresů by ministerstvo školství bylo v kontaktu pouze s necelou osmdesátkou subjektů a lépe by se tak ladily společné cíle.



Hlavně ať je klid


Nutnost zavést střední článek podpory v českém vzdělávacím systému konstatuje i zmíněný zásadní „manuál“ ministerstva školství pro následujících deset let Hlavní směry vzdělávací politiky ČR 2030+, zkráceně Strategie 2030+. Postupné vybudování středního článku na úrovni okresů, případně obcí s rozšířenou působností, je podle této strategie nezbytné pro efektivní řízení.


Činnostem podobným střednímu článku podpory se již v Česku věnují nejrůznější státní či neziskové organizace. Jejich spolupráce se školami je ale nesystémová a pouze dobrovolná. A protože tyto organizace nepůsobí celoplošně, rozdíly ve vzdělávání se tím naopak zvětšují.


Někteří ředitelé navíc nechtějí naslouchat dobře míněným radám odborníků na inovace a zlepšování výuky, protože podléhají zřizovateli školy, často starostovi malé obce, od něhož mají jiné zadání. A to je podle vyjádření některých vzdělávacích organizací přesný opak: žádné novoty, žádné experimenty, naštvalo by to rodiče, mé voliče, „veď to tak, ať je hlavně klid“.


Projekt Partnerství pro vzdělávání 2030+ začal pracovat počátkem září. Konzultačním partnerem mu je ministerstvo školství, které do pracovní skupiny nominovalo svého zástupce. Společně teď mají řešit praktické detaily efektivního fungování středního článku.


„Zatím se zdá, že se o středním článku uvažuje hlavně jako o nástroji pro odbřemenění ředitelů od administrativních a provozních záležitostí, což ale ve výsledku nemusí stačit, pokud na úrovni konkrétního území není společná vize pro vzdělávání. Střední článek by měl mít také určitou spoluodpovědnost za kvalitu vzdělávání na daném území, protože z jaké jiné pozice by tam působil?“ ptá se výkonná ředitelka Stálé konference Silvie Pýchová.



Hledání českého modelu


V rámci první, roční fáze projektu připraví organizace sdružené v Partnerství pro vzdělávání 2030+ návrh podoby středního článku. Do dubna příštího roku se k němu vyjádří Svaz měst a obcí České republiky, Sdružení místních samospráv i další aktéři. Finální verze má být k dispozici na konci letních prázdnin příštího roku.


Aby zavádění středního článku bylo co nejrychlejší, má být založeno na už zavedených součástech vzdělávacího systému a posilovat je. Příkladem jsou třeba Místní akční plány rozvoje vzdělávání (MAP). Tyto oblastní jednotky je potřeba posílit odborně i manažersky a dát jim kompetence. Společně s dalšími místními aktéry budou zodpovídat za kvalitu vzdělávání v mikroregionech, kde by vznikaly „rodiny“ škol, které si jsou blízké a úzce spolupracují.


Pokud se v regionu začnou zlepšovat učební výsledky a jejich rozdíly mezi žáky se sníží, budou-li děti ve školách spokojené a zlepší-li se také spolupráce učitelů při výuce, bude podle Vladimíra Srba ze Stálé konference střední článek správně fungovat.


Zodpovědní odborní pracovníci středního článku, říká Srb, by měli být v pravidelném přímém kontaktu se svými školami, spolupracovat s řediteli i učiteli, pozorovat výuku přímo ve třídách a pomáhat s interpretací dat získaných z měření klíčových vzdělávacích výsledků.


„Je potřeba vymyslet takový systém, který umožní naplňovat státní politiku v oblasti vzdělávání a zároveň zohlední lokální podmínky, v nichž školy fungují,“ shrnuje výkonná ředitelka Stálé konference Silvie Pýchová. Pouze převzít ontarijský model není podle ní možné.


„Ale učit se na něm, jak vystavět účinnější systém, realistické je,“ domnívá se. „Nám nezbyde, než vymyslet ,český model‘, který bude stavět na tom, co v našem systému už dobře funguje a zároveň bude reagovat na problémy, které se nám řešit nedaří.“



Celý text s fotografiemi najdete ZDE.

0 komentářů:

Šéfredaktorka

Výtvarné umění



WebArchiv - archiv českého webu



Licence Creative Commons
Obsah podléhá licenci Creative Commons Uveďte autora-Neužívejte dílo komerčně-Nezasahujte do díla 3.0 Česká republika, pokud není uvedeno jinak nebo nejde-li o tiskové zprávy.

Powered By Blogger