Barbora Ziková: V téhle škole se děti rozhodují samy, učitel jen přemýšlí, kdy je ještě postrčit a kdy už ne

čtvrtek 12. listopadu 2020 · 0 komentářů

„Summerhill je taková zlatá klec, neuvěřitelně komfortní a krásné místo k žití, ale člověk tam může být snadno vytržen z reality,“ říká český učitel David Yilma o své zkušenosti z první demokratické školy.

Zdroj: Magazín Perpetuum 7. 9. 2020

Facebookovou skupinou pro domškoláky nedávno zarezonoval zajímavý příspěvek: „Jsem učitel s více než 13 lety praxe ve školách v Praze a Anglii. Moje poslední místo bylo na Summerhill, kde jsem měl možnost propadnout demokratickému vzdělávání. Momentálně cestuji po Novém Zélandu a rád bych věděl, zda by zde byl zájem o online formu učení.“ Čech, který pracoval v nejstarší demokratické škole světa a navíc chce rozvířit vody české distanční výuky? Jeho zkušenosti a svěží pohled na vzdělávání by v tuzemské debatě o školském systému neměly chybět. Seznamte se s Davidem Yilmou.

Ne každý ví, co je Summerhill. Mohl byste na úvod popsat den školáka v Summerhillu?

Ano i ne. Je to komplexní systém, takže je těžké popsat jeden výsek. Je to provázaný organismus. Nejprve musíme říci, že jde o internátní školu. Začíná se tedy v osm budíčkem a snídaní. Od devíti do dvanácti probíhá rozvrh a druhé kolo výuky začíná od půl druhé do tří po obědové pauze. Odpoledne v pondělí, středu a pátek je celoškolní sněm, po kterém si každý může dělat, co chce a co potřebuje. Podle věku mají děti rozdílné večerky, nejmladší chodí spát po osmé, ti nejstarší už ani večerku nemají, pouze určitá pravidla, že musí večer být na svých pokojích či ve svých oblastech a nedělat hluk.

A jakým způsobem se organizuje výuka?

V Británii nemají pololetí, ale tři semestry. Na začátku každého trimestru se tedy vytváří nový rozvrh. Pro menší děti, do 12 let, je rozvrh v kompetenci učitele, který je učí. Od 12 let pak děti obchází učitele a sami si volí, co se chtějí učit a zapíší se do jeho předmětu. Na základě toho se vytvoří pevný rozvrh pro děti i učitele. Učitel si sám vytváří kurikulum pro svůj předmět, nikdo mu neříká, co musí a nemusí probrat. To je hlavní rozdíl oproti jiným alternativním směrům, Summerhill nemá jednu edukační strategii, důležitá je celoškolní filosofie a výuka je paradoxně méně podstatná. Učitel si ji řídí sám.

To zní hodně svobodně…

Učitelé musí být podle svého rozvrhu ve svých učebnách a děti, což je nejkontroverznější, si samy rozhodují, zda na hodinu chtějí dorazit. Je tam pouze jedno jednoduché pravidlo, když třikrát nikdo nepřijde, hodinu lze zrušit a učitel se může věnovat, čemu potřebuje. V Anglii je podle mého názoru velmi svobodný školský systém. Mají zde sice obecné širokospektré kurikulum pro státní školy, které ale nejde moc do hloubky. Soukromé školy nemají žádné státem dané osnovy, což je dobré pro školy typu Summerhill, protože si mohou celou školu vystavit tak, jak uznají za vhodné. I přesto v roce 1999 bojoval Summerhill o svou existenci a soud řešil, zda má vůbec právo fungovat na základě své filosofie. Tento spor však Summerhill vyhrál a svou svobodu si obhájil. Tahle svoboda je tedy určitě výhodou.

Mají zde nastaven nějaký mechanismus pro ověřování znalostí?

Na konci “základní školy”, v 16 letech, se koná státní zkouška,, kterou musí student absolvovat, pokud chce dál pokračovat ve studiu. Na jejím základě je přijímán na střední školu. To vytváří zajímavý moment, kdy si škola může učit, jak chce, a tato zkouška nastavuje jasnou hranici, která zjistí a ověří, jak na tom studenti jsou. Navíc je zkoušení organizované typickým britským modelem, který známe třeba z jazykových zkoušek. Existuje přípravný kurz, jednoletý nebo dvouletý, který pokrývá veškerý obsah zkoušky. Technicky to tedy znamená, že stačí absolvovat tento kurz, aby studenti zvládli absolvovat a pokračovat dál. Předtím se teoreticky mohou učit, co a jak chtějí. Realita je samozřejmě trochu jiná a školy se často přípravě na tyto zkoušky přizpůsobují, ale pokud člověk v tom systému umí chodit a správně si vše nastaví, má poměrně mnoho možností.

Vy sám jste vystudoval Učitelství přírodopisu a pedagogiky pro 2. stupeň a střední školu a poté 7 let učil ve státní základní škole v Praze. Když se dnes ohlédnete zpátky, jaká to byla zkušenost a jak vás formovala?

Veskrze pozitivní. Hlavním důvodem bylo vedení školy. Přes spousty problémů, které se v té době ve škole řešily, tak tam byla velká svoboda učit, jak člověk chtěl. Další pozitivní faktor byla lokalita. Učil jsem na Vinohradech, což je skvělá adresa, neměli jsme příliš mnoho “komplikovaných” rodinných či dětských životů a příběhů. Lokalita školy je jedním ze zásadních předpokladů k tomu, jak složitou má pak škola a učitelé práci. A v neposlední řadě jsem měl štěstí na výbornou partu učitelů. Někteří, více či méně, nahlíželi na školu tradičně, ale většina z nich se snažila dělat svou práci dobře. Začal jsem tam pracovat už během studia na pedagogické fakultě, takže mě bavilo kombinovat studium rovnou s prací v terénu. I když to občas bylo dost časově náročné. Kromě toho všeho jsem také skaut, a ze skautského hnutí jsem si přinesl spoustu technik a metod, které jsem pak uplatňoval i ve škole. Díky tomu, že jsme měli od vedení svobodu, tak to bylo možné bez problémů.

Myslíte, že bez praxe během studia a skautingu by vás fakulta na učitelské povolání připravila dostatečně?

Myslím, že příprava učitelů je tristní. Na všech fakultách, i na té pedagogické, samozřejmě najdete několik osvícených lidí, ale řekl bych, že celkově je příprava špatná. Měl jsem jako student štěstí a příležitost zúčastnit se pilotování projektu nových praxí ve školách. Bohužel z dalšího rozvoje projektu po dvou letech sešlo. Jsem ale toho názoru, že prvek praxe a přímé práce s dětmi by měl tvořit významnou část studia. V současné době tomu tak není.

Ačkoliv tedy vaše zkušenost byla v Čechách pozitivní, proč jste se rozhodl přestěhovat se do Velké Británie?

Potřeboval jsem změnu. Po sedmi letech to bylo trochu jednotvárné, ačkoliv život ve školách je obecně dost pestrý, což mě na nich baví. Cesta do Británie nebyla přímočará, chtěl jsem na Zéland nebo do Himalájí, ale ani jedno nakonec nevyšlo. Na Zéland jsem nedostal víza, školu v Himalájích, ve které jsem se ucházel o místo, nakonec těsně před mým odjezdem předali do rukou místních, a tak jsem skončil ve Velké Británii.

Bylo těžké najít ve Velké Británii uplatnění jako učitel?

Těžko říct, mají nedostatek učitelů a běžně se stává, že tam učí lidé z cizích zemí. V mém příběhu to bylo štěstí a odvaha tamní ředitelky, která mě přijala. Zpětně musím říct, že moje angličtina nebyla skvělá a učil jsem se jí pořádně za běhu. Dodnes jsem ředitelce vděčný, že do toho šla a přijala mě. Byl to příjemný start. Pracoval jsem tam dva roky jako ajťák, správce sítě, ale věděl jsem, že by mě bavilo zase učit. Zmínil jsem se vedení a nakonec mi umožnili v jednom semestru začít učit jako záskok, a potom jsem dostal smlouvu jako učitel. Byl to tedy pozvolný proces.

Učil jste v Británii na dvou soukromých školách. Zažil jste po vstupu do tamního školství kulturní šok?

Na začátku mi přišlo, že spousta věcí je stejných. Když člověk postaví budovu, řekne, že je to škola, pošle tam děti z okolí, tak už díky tomu specifickému prostředím a vnitřní organizaci začne systém běhat podobně. Ty principy jsou všude stejné. Byla to ale soukromá škola, takže co se týče materiálního vybavení, měli jsme všechno, co jsme potřebovali. I děti působily podobně. V dnešním globalizovaném světě mají stejné zájmy a žijí v podobném kulturním prostředí, což je obrovská síla, která jejich zájmy a komunikaci unifikuje.

Pociťoval jste v emocionálních či vypjatějších situacích s dětmi jazykovou bariéru?

Určitě byly momenty, kdy jsem měl pocit, že si nerozumíme a že to nefungovalo. Obecně byly ale děti shovívavé a přehlížely, když člověk řekl něco špatně. Někdy to bylo spíš na škodu, protože možná neřekly, když úplně dobře nerozuměly, ale osobně jsem s tím žádný velký problém neměl.

První škola, ve které jste v Británii pracoval, byla poměrně tradiční. Co ve vás tedy vzbudilo zájem o sebeřízené vzdělávání?

Je pravda, že na Summerhillu působilo hodně lidí, kteří odcházeli z tradičního systému zničení, potřebovali se dostat někam jinam a dělat věci jinak. Já jsem to tak neměl. Dokonce jsem se rozhodoval, zda nabídku vůbec přijmout. Summerhill jsem znal z fakulty, jednou jsme se o něm zmínili na kurzu pedagogiky. Tou zmínkou to ale tehdy skončilo. Zajímal jsem o alternativní proudy, jako Montessori, Waldorf… na začátku tedy byl můj upřímný zájem o jiné formy vzdělávání. Také tomu napomohla moje skautská zkušenost, protože jsem věděl, že se s dětmi dá pracovat i jinak a i ve standardních školách jsem se snažil vztah s dětmi posouvat do rovnocenné pozice a třeba i organizačně a programově se blížit skautům. Rozhodně se však tento zájem o alternativnější proudy nezrodil z vyčerpání klasickým systémem.

Uvádíte, že Summerhill byl vaší „nejpřevratnější“ zkušeností. Co jste se v Summerhillu naučil?

Ano, určitě to byla zatím ta nejpřevratnější zkušenost. Člověk musí přehodit mnoho konceptů ve své hlavě z dětství, ze školy, z fakulty… Je potřeba je otočit o 180 stupňů. Když jsem bývalým kolegům z Prahy a Anglie nebo kamarádům z fakulty vyprávěl, jak to v Summerhillu funguje, tak tomu nevěřili a kroutili hlavou – to přece není možný! Ve zkratce, je nutné dát dětem svobodu a důvěřovat, že se samostatně dokáží naučit vše pro “přežití ve společnosti” a nebudou mít v budoucnu žádný problém. Ono to tak pak ve skutečnosti v mnoha případech je.

Tu důvěru ale určitě musí mít rodiče, společnost i učitelé…

Z pohledu dobrých učitelů je tam ještě další výzva, protože pedagog či rodič se musí držet zpátky. Máme tendenci vytvářet aktivity, nabízet, postrkovat. Tohle ovšem není potřeba a neměla by to být intenzivní část výuky. Impulz by totiž měl přijít od dítěte. To by mělo položit otázku a zajímat se. Celý proces je tedy takové balancování na hraně. Samozřejmě vidíte děti, které neví, co a jak, nemají žádný konkrétní zájem nebo moc nepracují. Na Summerhillu mají proto všichni učitelé svoji skupinu dětí, které mentorují a neformálně si s nimi dvakrát za semestr o samotě povídají o tom, jaké mají zájmy, plány a jak se jim na jejich cestě vede. V sebeřízeném vzdělávání je náročné učitelův přístup vyvažovat, proto se stále učím najít tu hranici, kdy studenty ještě postrčit a kdy ne.

Summerhill představuje pro mnoho pedagogů práci snů. Vy jste se ale posunul dál a pobýváte na Novém Zélandu. Proč jste se rozhodl odejít? Nechybí vám kontakt s dětmi?

Povolání učitele mi chybí. A Summerhill je pro mnoho lidí určitě dream job, pro mě taky byl a možná i pořád je, ale organizace školy v určitém ohledu člověka svazuje. I proto tam je určitá fluktuace učitelů, ač se najdou i takoví, kteří zde budou navěky. To jsou ale spíš lidé, kteří mají odrostlé děti a mají vyřešený svůj život a na Summerhillu našli svůj klid. Ti mladší zůstávají 3–5 let a odcházejí, protože potřebují svůj život dál posouvat a budovat. Dalo by se říct, že Summerhill je taková zlatá klec, neuvěřitelně komfortní a krásné místo k žití, ale člověk může být snadno vytržen z reality “tam venku”.

Z Nového Zélandu pracujete jako vývojář a zároveň se věnujete online výuce domškoláků. Co byste jim rád předal a jaká témata probíráte?

Je potřeba říct, že zatím je to vše v začátku. Měl jsem půlroční pauzu a cestoval po Zélandu, ale kontakt s dětmi a učením mi začal chybět. Do toho sleduji, jak se školy potýkají s přesunem do online světa a došlo mi, že profesionálně ztrácím možnost se na tom podílet. Stal se z toho současný trend, který tisíce učitelů po světě řeší, a i já jsem se do toho chtěl zapojit. Začal jsem tedy pátrat a zjistil, že v Čechách chybí platforma pro online doučování a výukovou podporu rodin věnujících se unschoolingu a domškoláctví. Skrze kontakty z minulosti jsem získal možnost se propojit s rodinami a nabídnout jim svou pomoc jako učitel a pro sebe získat zkušenosti s online výukou.

Co přesně se snažíte nabídnout?

Tématicky pokrýváme hlavně přírodní vědy a IT. Snažím se rozvíjet koncept samořízeného vzdělávání v online formě. Přemýšlel jsem, jak zpřístupnit pro děti možnost volby a rozhodování o svém vzdělávání. Domluvená online hodina se tedy například může kdykoliv zrušit nebo se děti mohou volně rozhodnout a kdykoliv z hodiny odejít, kdyby je lekce nebavila. Také se snažím co nejvíc pobízet k tomu, aby měly vlastní témata a otázky, o kterých se chtějí něco dozvědět.

Představte si, že všechno běží jako po drátkách. Jak by vypadal váš online projekt za půl roku?

Moje vize je vytvořit online komunitu pro děti. Na facebooku je mnoho skupin pro rodiče domškoláků, ale pro děti není nic. Rád bych tedy vytvořil bezpečné prostředí, kde najdou podporu, podobně naladěné lidi a kde se budou moci hlásit do hodin, které je zajímají. Měla by to být taková komunikační platforma mezi učiteli, třeba až v tom bude zainteresovaných více lektorů, a dětmi které zde budou mít svoje hřiště a virtuální prostor, kde mohou prostě jen být, bavit se, sdílet cokoli a pracovat. Momentálně takový prostor nikde nevidím. Kdyby se to podařilo, moc by se mi líbilo vytvořit ho i globálně a propojit třeba děti z více zemí., Bylo by také zajímavé se dostat až k hybridizaci a mít pro děti možnost osobního setkávání v reálném světě..


Více informací o Davidovi najdete na jeho osobním webu nebo facebookové stránce.

Šéfredaktorka

Výtvarné umění



WebArchiv - archiv českého webu



Licence Creative Commons
Obsah podléhá licenci Creative Commons Uveďte autora-Neužívejte dílo komerčně-Nezasahujte do díla 3.0 Česká republika, pokud není uvedeno jinak nebo nejde-li o tiskové zprávy.

Powered By Blogger