Lucie Fialová: Ve školách by se mělo mnohem víc číst. A nejen v hodinách češtiny

sobota 30. ledna 2021 ·

„Se vztahem ke knihám i knihovnám na tom nejsme špatně, ale když se měří čtenářská gramotnost, schopnost textu rozumět a kriticky jej posoudit, dle mezinárodních výzkumů, jako je PISA, i České školní inspekce rok od roku klesáme jak v rámci Evropy, tak celosvětově,“ říká v rozhovoru spisovatelka a propagátorka čtení Klára Smolíková.


Zdroj: Lidové noviny 12. 1. 2021


České děti sice mají knihy i knihovny celkem rády, ale se čtenářskou gramotností jsou na tom hůř než jejich vrstevníci v jiných zemích. Podle spisovatelky a propagátorky čtení Kláry Smolíkové leží hlavní odpovědnost na školách. „Řekneme dětem, aby četly, ale necháme to na nich. Jenže v mnoha rodinách nejsou knížky ani prostor na čtení,“ říká v rozhovoru.


Lidové noviny: Jak jsou na tom české děti se čtenářstvím?


Smolíková: Záleží, zda mluvíme o tom, jestli čtou, nebo o čtenářské gramotnosti. Se vztahem ke knihám i knihovnám na tom nejsme špatně, což ukazuje třeba výzkum Národní knihovny České děti a mládež jako čtenáři. Když se ale měří čtenářská gramotnost, schopnost textu rozumět a kriticky jej posoudit, dle mezinárodních výzkumů, jako je PISA či PILS, i zjištění České školní inspekce rok od roku klesáme jak v rámci Evropy, tak celosvětově. Na první pohled to tedy nejde dohromady s oblibou knih u nás.


Lidové noviny: Takže české děti relativně dost čtou, ale hůře textům rozumějí. Čím to je?


Smolíková: Líbil se mi příměr jednoho slovenského kolegy: „Představte si, že zrušíme ve škole tělocvik. Zadáme dětem, co mají doma cvičit, kolik kilometrů mají za týden uběhnout, a budeme je jen přezkušovat. Ušetříme za tělocvičny, za šatny, ale asi se to nebude nikomu líbit, a to nejen tělocvikářům.“


Přesně to však děláme se čtenářstvím – ve škole dětem řekneme, aby četly, ale necháme to na nich a na rodinách. V rodinách, kde se nečte, kde nejsou knížky a děti nemají prostor na čtení, je to obtížné. Školní výuka literatury je založená na dějinách literatury, ale to s rozvojem čtenářské gramotnosti nemá příliš společného. Ve chvíli, kdy je taková konkurence jiných médií – internetu, sociálních sítí –, by to chtělo k podpoře čtenářství přistoupit systémově jinak.


Lidové noviny: Jak by to ideálně mělo vypadat?


Smolíková: Učila jsem deset let na střední knihovnické škole a touto otázkou jsme se se studenty intenzivně zabývali. Jezdili jsme se dívat i do zahraničí, jak vypadají knihovny nebo výuka ve školách. Takže za mě bod číslo jedna – obrovská krásná školní knihovna jako prostor, kam lze přijít na výuku jakéhokoli předmětu, i tělocviku, pokud tam jsou životopisy sportovců nebo příručky, jak se co hraje. Pokud má knihovna i časopisy nebo komiksy, mohou tam děti trávit přestávky a odpoledne třeba vyrábět školní časopisy.


Z výzkumů vychází, že v Česku máme dobrou síť veřejných knihoven, ale se školními je to horší. Školy čerpaly před pěti lety v rámci výzvy 56 od ministerstva školství peníze na nákup knih, ale pořídily je jednorázově po 30 kusech a v doplňování fondu nepokračovaly. Veřejné knihovny chvíli hlásily pokles zájmu, ale děti se brzy vrátily, protože ve školách nepřibývalo nic nového. Chce to pestrou paletu a neustále ji inovovat, nevystačíme s tím, co jsme četli jako děti. Ke čtení nejvíc motivuje krásná nová voňavá kniha.


Lidové noviny: Představme si, že si školy pořídí knihovny plné nových knih. Co dál?


Smolíková: Druhá věc jsou dílny čtení – umožnit dětem ve škole číst. Asi před 15 lety jsme se byli podívat v norské škole na výuku literatury – učitelka měla nohy na katedře, četla si a děti si taky četly. Říkali jsme: Kdy začne hodina? A ona povídá: „Teď je ta hodina. Jak chcete někoho vést ke čtení, když ho nenecháte nejdřív číst?“ Je třeba vytvářet ve škole co nejvíc příležitostí, aby si děti mohly číst. V jedné škole mi říkali, že na to mají deky, z nichž si děti mohou vytvořit pelíšky na čtení. Či sedací vaky, v nichž se dobře čte.


Ředitelka malé školy v jižních Čechách vyprávěla, že když mají děti dílnu čtení, jdou třeba k ní do ředitelny a vlezou si pod stůl. Další věc je bavit se s dětmi o knihách. Každý, kdo čte, má sklon si o tom povídat. Ideál by byl, kdyby školní třída byla bezpečné čtenářské společenství, kde si lze o knihách vyprávět – co čtení dává, a komu by se mohla líbit která knížka. Ideálně by knihy neměly být jen v hodinách češtiny, s texty by se mělo pracovat i v ostatních předmětech. Tím se posiluje čtenářská gramotnost, v níž české děti zaostávají.


Lidové noviny: V té třídě, kde si děti zalezou, kam chtějí, a čtou si, si každý může číst, co chce?


Smolíková: Ano, ideální je nechat dětem svobodnou volbu. Nebo alespoň pestrou paletu na výběr. Někdy když dělám besedy pro učitele, říkají mi: Harry Potter mi nesmí přes práh. Ale když jsem se svých studentů ptávala, proč šli studovat knihovnictví, spousta z nich říkala: Protože Harry Potter…


Bylo by dobré, kdyby učitelé přiznali literatuře tu roli, kterou má, to znamená: nejde nám o to, aby studenti na učilišti přečetli Voltairova Candida nebo znali skvěle dějiny literatury, ale aby byli dobří čtenáři, slušně čtenářsky gramotní. Když si přinesou Batmana a my se s nimi zkoušíme dostat od komiksu k náročnějším textům, je to úplně v pořádku.


Lidové noviny: Píšete také knihy pro děti. Zároveň s dětmi mluvíte a bez obalu říkáte, že na nich své nápady testujete. Co by měla mít dobrá dětská kniha? Co dnešní děti baví?


Smolíková: Dětská kniha by především neměla být jalová. Měla by dítě nějakým způsobem posouvat, nikoli však hned do nedostižných výšek. Když se posuzují dětské knížky, často se hodnotí jejich umělecká kvalita. To je, jako byste někoho, kdo v životě nebyl v galerii, vrhla rovnou na výstavu laureátů Ceny Chalupeckého. Umělecká reflexe zahrnuje zkušenost. Dospělý má zkušenost, ale často zapomíná být dítětem. Takže nechat děti, ať se vyjádří, není od věci.


Když jsem třeba psala diplomovou práci o dětských časopisech a dělala si výzkum, jednoznačně mi z něj vyšlo, že děti preferují profikresbu. Máme tendence oceňovat ilustrace, které imitují dětský způsob kreslení, ale děti chtějí, aby obrázky byly skvěle řemeslně zvládnuté, aby přesahovaly jejich možnosti. Proto na druhém stupni milují hyperrealistické komiksy, chtějí být ohromené.


Učitelé se mě na seminářích ptají na zlatý titul, který všechny rozečte. Když řeknu Malý poseroutka, nelíbí se jim to. Komiksový sešit Barta Simpsona taky ne. Ale to jsou ty zázračné tituly. Když jsme s knihovníky vytipovávali žánry, které táhnou na druhém stupni, dospěli jsme k závěru, že kromě komiksů je to jednoznačně sci-fi, fantasy a horor, s tím nic neuděláme.


Lidové noviny: Mluvili jsme o tom, co mohou pro lepší čtenářskou gramotnost udělat školy. Ale co rodiče? Jak mohou své dítě rozečíst?


Smolíková: V první řadě je dobré nenechat v tom dítě samotné. Číst si s ním nebo mu předčítat, a to nikoli od čtyř do sedmi let, než se naučí samo číst, ale odmalička až klidně do 13 let. Čtení je individuální, až intimní záležitost, jež ne každému osobnostně vyhovuje. Některým dětem je nekomfortní být sám s knihou, potřebují to s někým sdílet. Když dítěti nejde nějaký předmět, taky ho nezavřete v pokojíčku s tím, že když tam bude o tři hodiny déle, naučí se to.


Se čtením je to podobné – vyžaduje to společnou práci, tedy ideálně společnou zábavu. Když se ptám dětí na prvním stupni, kde se kupují knížky, řeknou mi, že v knihovně. Vypovídá to o tom, že nebereme děti do knihkupectví. Máme totiž pocit, že víme nejlíp, co mají číst. Je dobré dát dítěti důvěru, aby si knížku vybralo samo. Takže: číst si spolu, povídat si o tom, nesoudit. Nenutit dočítat, nedávat do toho povinnost.


Skvělé jsou dětské časopisy – kromě čtení jsou tam komiksy, hádanky, úkoly a další aktivizační věci. Na rozvoj čtenářské gramotnosti je to ideální rozjezd. Roli také hraje, že děti jsou dnes hodně přetěžované, neustále od nich očekáváme nějaký výkon. Čtení souvisí i s jistým lelkováním. Ale které dítě se dnes může válet celý víkend s knížkou?


Lidové noviny: Přibývá dětí s poruchami čtení. Musíme se u nich smířit s tím, že ke čtení vztah nenajdou?


Smolíková: Nemusíme. Doporučuji podstrčit jim komiks – bude to pro ně ze začátku jednodušší, a získají tím návyk číst a soustředit se. Napadá mě ještě jeden způsob, jak někoho získat pro čtení – audioknihy. O těch se v souvislosti s rozvojem čtenářství moc nemluví, přitom soustředění, navyšování slovní zásoby, rozvoj empatie skrze vcítění se do postavy, to všechno je tam stejné jako u čtení.


Máme tendence oceňovat ilustrace, které imitují dětský způsob kreslení, ale děti chtějí, aby obrázky byly skvěle řemeslně zvládnuté, aby přesahovaly jejich možnosti. Proto na druhém stupni milují hyperrealistické komiksy, chtějí být ohromené.


Je tam interpretační klíč daný narátorem, ale to může dítěti pomoct v porozumění. A taky se může stát, že zrovna my máme dítě, které na čtení opravdu není – a musíme se s tím smířit. Ale když mu do 12 let budeme číst a povídat si s ním o knížkách, dostaneme ho alespoň na takovou úroveň, aby ho čtení nebolelo.


Lidové noviny: Zmínila jste, že jste za inspirací k podpoře dětského čtenářství jezdila se studenty i do zahraničí. Co vás tam zaujalo?


Smolíková: Líbí se mi knihovnické projekty. Jsme sice knihovnická velmoc – už v roce 1919 u nás vznikl radikální knihovní zákon, podle nějž každá obec musela mít svou knihovnu –, ale pak jsme zaspali. Skvělý je třeba program, který mají v Británii. Když odcházíte z porodnice, v Česku dostanete balíček plenek, dětské kosmetiky a časopisů pro maminky, zatímco v Británii si odnesete papírovou truhlu plnou knih.


Dočtete se v nich, proč s dětmi dělat Vařila myšička kašičku, proč s nimi zkoušet různé prstové říkanky, proč se společně učit básničky. Je tam okusovací knížka a různá leporela, která se vydávají v obrovských nákladech, aby se mohla rozdávat dětem. A pak takový knižní poklad dostanou děti v prvních pár letech života ještě dvakrát. Dobrá zpráva je, že i u nás se něco podobného pomalu rozjíždí pod názvem S knížkou do života.


Lidové noviny: Ještě něco mohou dělat knihovny, když jsou u nás natolik oblíbené?


Smolíková: Je škoda, že u nás knihovny často na prázdniny zavírají. Ve Skandinávii i v Británii je to naopak – jakmile jsou prázdniny, zintenzivní program. Norsko má spoustu aktivit typu Jdeme šít do knihovny nebo Jdeme si tam půjčit vrtačku – hledají se různé cesty, jak tam lidi přilákat. Klidně uspořádají v knihovně workshop Minecraftu. Chápou, že knihovna je informační prostor, kam patří všechna média. Hudební oddělení třeba dnes střídají audioknihy i počítačové hry.


Když do norské knihovny přijde návštěvník a chce Alenku v říši divů, knihovnice se zeptá, jestli chce norské vydání, originál, audioknihu, hraný, nebo animovaný film, či snad deskovou hru. Roli hrají i zdánlivé maličkosti, třeba otočit knihy v knihovně obálkou navrch. Když jdete podél regálu a vidíte jen hřbety, moc vám to neřekne. Když knížky otočíte, každý si vybere.


V Británii mají ještě jednu příjemnou věc – vybízejí čtenáře, aby do knih vkládali papírky se vzkazy, jak se jim knížka líbila, a komu by ji doporučili. Tento princip čtenářského sdílení je velmi důležitý: proto rádi chodíme kontrolovat polici Právě vrácené – zajímá nás, co si v tom množství knih vybrali jiní lidé. Skvělé jsou na sdílení čtenářských zážitků sociální sítě, jako je Databáze knih, ČBDB.cz, pro menší děti je portál Rostík.cz v rámci kampaně Rosteme s knihou.


Lidové noviny: Co je na čtení dobrého?


Smolíková: Mrzí mě, když mi dítě ve třetí třídě na otázku, proč čteme, řekne: abychom měli lepší slovní zásobu. To nemůže být z jeho hlavy – a slovní zásobu rozšiřujeme i dalšími způsoby, není to výhradní specifikum knížky. Její kouzlo je v tom, že vám vstoupí hlavy a že jejím prostřednictvím čtenář zase vstoupí do postav, ocitne se v jejich jazykovém světě, osvojí si slova, kterými pojmenuje něco intimního, pocítí, co se jim honí hlavou, jak se rozhodují, jaké mají názory.


Ve filmu vidíte, jak se člověk tváří, prožíváte to s ním, ale nejste v jeho hlavě, neobuli jste si jeho boty. Tím pádem nemůže dojít k zásadní hodnotové, názorové, emocionální změně, nemá to stejně zásadní formativní vliv jako knížka. Čtením se stáváme někým jiným.




__________________________


Klára Smolíková

Spisovatelka, scenáristka komiksových příběhů, publicistka a lektorka.

Vystudovala estetiku a teorii kultury na FF UK v Praze.

Deset let učila na knihovnické střední škole v Táboře.

Pro děti začala psát nejprve do dětských rubrik novin, mnoho let přispívala do časopisů Pastelka, Sluníčko, Mateřídouška a Čtyřlístek.

Od roku 2004 píše knihy pro děti a spolupracuje také s muzei.

Již od studií ji zajímá popularizace, je autorkou komiksové knihy o Janu Husovi nebo J. A. Komenském.




1 komentářů:

Zdeněk Bělecký řekl(a)...
31. ledna 2021 v 11:37  

Mám podezření či tušení, že se něco děje s recyklací funkčních sítí používaných ke čtení. Má někdo po ruce nějakou metaanalýzu studií?

Šéfredaktorka

Výtvarné umění



WebArchiv - archiv českého webu



Licence Creative Commons
Obsah podléhá licenci Creative Commons Uveďte autora-Neužívejte dílo komerčně-Nezasahujte do díla 3.0 Česká republika, pokud není uvedeno jinak nebo nejde-li o tiskové zprávy.

Powered By Blogger