Tajný učitel: Dějepis jinak

středa 13. ledna 2021 ·

V říjnu, během asi tří dnů, na mě z několika rohů internetu, ale i od reálných lidí, vyskočilo jedno téma – můžeme dějepis učit jinak? A může to „jinak“ znamenat učit dějiny „obráceně“, od moderních dějin k pravěku? A tak jsem si našel pár textů, zamyslel jsem se a nechal vše uložit na pozdější finální zamyšlení a přečtení všeho, co jsem vložil do záložek.


Zdroj: blog autora 29. 11. 2020


Existují tři způsoby, jak učit dějepis – chronologicky, retrospektivně a tematicky (v realitě ale zřejmě existují jen dva způsoby, více v další části textu).


Pokud chceme rozebírat výuku dějepisu „jinak“, musíme si jasně představit, co znamená učit dějepis „normálně“.



Klasický dějepis


Normální dějepis se učí chronologicky, to znamená, že začínáme nejstaršími dějinami a pohybujeme se směrem k naší současnosti. Od pravěku k moderním dějinám. 


Zažitý model, chce se mi trochu napsat „mezi rozumnými učiteli“, je následující:

1. rok – úvod do dějepisu, pravěk, starověk. 

2. rok – středověk. 

3. rok – novověk. 

4. rok – moderní dějiny. 


Je jedno, jestli jsme na základní nebo střední škole, pokud se učí dějepis čtyři roky dvě hodiny týdně, rozpis vypadá většinou podobný tomu, co jsem vypsal v předchozím odstavci. Pár detailů: starověk znamená probrat Mezopotámii, Egypt, Řecko, Řím, Indii a Činu. První rok dějepisu končí rozpadem Říma. Druhý ročník začíná pochopitelně tam, kde předchozí končí, navazujeme tedy stěhováním národů; tento ročník jde dál, za hranice středověku, nepsaný zákon a ideální zakončení je třicetiletá válka (což je prakticky nemožné dosáhnout, pokud něco nevynecháte nebo nezměníte ŠVP). Třetí ročník a novověk, vždy musí končit koncem první světové války, to byl měl být základní zákon výuky dějepisu – na konci předchozích ročníků tolik nezáleží, něco se může vynechat, něco učit později, ale přes první světovou válku na konci třetího roku výuky nejede vlak). Moderní dějiny tak začínají situací po první světové válce, končí v horším případě Sametovou revolucí, v lepším případě se projedou i devadesátá léta u nás a začátek nového tisíciletí.


Obsahuje tento režim nějaké chyby? V čem je problém? Proč je občas pod kritikou? Hlavní problém chronologického přístupu je, že se někteří učitelé nedostanou k požadovanému cíli, kterým je alespoň konec dvacátého století, do období, k událostem a osobnostem, které jsou nejdůležitější pro naši současnost. S tím samozřejmě souvisí „problém“, že za posledních x let je podstatných dějinných událostí mnoho a svým způsobem neustále přibývají a je to kolos, který nelze zastavit. Na druhé straně stojí někteří dějepisáři s názorem „posledních padesát let nemůžeme učit, protože to není objektivně ověřeno“. A tak se stále najdou učitelé, kteří o poslední čtvrtstoletí druhého tisíciletí ani nezavadí. Z logiky věci jasně vyplývá, že je to problém konkrétních učitelů, ne chronologického přístupu. Otázkou pak je, pokud by tento učitel začínal výuku dějepisu moderními dějinami, co by učil jako „nejnovější“ dějiny? Pravděpodobně by zas končil s koncem druhé světové války nebo kamkoliv dojde při klasickém postupu. S popsaným problémem pak jsou absolutně propojeny další výtky, které se dají shrnout pod tvrzením „učí se moc starých blbostí, které nejsou potřeba k životu a pochopení současnosti“, což je samozřejmě pravda a dává to smysl, pokud dějepisář končí druhou světovou válkou, tak to jedno pololetí nějak zaplnit musí. Bohužel. Tím se dostávám k věci, kterou neustále popisuju – osnovy už neexistují.


Další kritikou chronologického dějepisu může být, že jede jen po povrchu, bez souvislostí a učitel si jen „odškrtne“ učení toho a toho tématu.


Je chronologický systém efektivní? Pomáhá studentovi pochopit dějinné souvislosti? Pomáhá studentovi znát dějiny? To už jsou otázky, na které si každý podle mě musí odpovědět sám.



Alternativní dějepis


První otázka je zřejmá – můžeme vůbec v současných podmínkách České republiky učit dějepis jinak? Odpověď je jednoduchá. Ano, možné to je. Osnovy neexistují a ministerstvo nebo kdokoliv jiný nám dějepisářům nestaví překážky. My, učitelé, máme Rámcový vzdělávací program, kde jsou stanovené výstupy, co mají studenti umět, a je doporučené učivo. Ale nikde není psáno, jak to učit. Nikde není dáno, že si výstupy a učivo nemůžete proházet nebo že musíte probírat látku v nějakém předepsaném pořadí. Můžete tedy začít vznikem České republiky, stejně tak si můžete výstupy rozházet podle témat a tak například může učitel mít blok „demokracie napříč dějinami“, kde se budou studenti učit o demokracii ve starověkém Řecku a například třetí hodinu už probírat dnešní podobu demokracie.


Můžeme učit retrospektivně? Od moderních dějin k pravěku? Reálně jsem slyšel či viděl pouze jednotlivé případy učitelů, kteří začínají učit dějepis moderními dějinami. Má to jedné velké „ale“ – tyto případy jsou situace, kdy učitel má jednu hodinu dějepisu týdně a dějepis se učí jeden nebo dva roky. Zatím jsem nenarazil na někoho, kdo by dějepis učil jinak v klasických podmínkách (dvě hodiny týdne, čtyři roky). Tento přístup tak pak není retrospektivní, protože se učí chronologicky jedno téma – dějiny dvacátého století. A slyšel jsem i o případě, kde se začíná moderními dějinami, které se v klidu proberou, a pak se učitel vrátí k pravěku a jede chronologicky.


Problém je v tom, jestli to vůbec dává smysl. Jak můžu učit dějiny pozpátku? Dějiny jsou sledem příčin a důsledků. Jak budu učit první světovou válku, když k ní potřebuju probrat celé devatenácté století, vznik národů a nacionalismu, průmyslovou revoluci, kolonialismus a další témata? Jak mám učit druhou světovou válku, když k ní potřebuju mít probranou první světovou válku? A jsme v kruhu, z kterého nelze vyjít.


Dobře, mohu začít například revolucemi na konci osmnáctého století, které tvořily moderní svět, budou pro mě bodem X, z kterého lze vykročit dál, směr současnost. Ale revoluce jsou zas tvořeny z nějakých konkrétních důvodů a důvody se v tomto případě vyvíjely tisíc let po celý středověk.


Zatím mi nikdo nevysvětlil, jak správně učit chronologicky a jak přejít přes výše zmíněné problémy. A to je důvod, proč mi chronologický přístup nedává smysl a proč si myslím, že něco podobného jen kazí dějepis. Ale pokud mi to někdo vysvětlí a dá tomu smysl, proč ne? Skutečná retrospektivní výuka tak pro mě zatím zůstává jakýmsi mýtem a hoaxem.


Další možností je učit dějepis podle témat. Co to znamená, jak si to máte představit? Učitel si zvolí určité téma, které následně učí napříč dějinami. Například si zvolí otroctví a probere ho od starověku až po moderní dějiny, či dokonce současnost a „moderní otroctví“ nebo dětskou práci. Pak se půjde na další téma, například „formy státu“ a pojede se, jak se měnil stát napříč dějinami. Je to budoucnost dějepisu? Osobně mi to zní dobře, ale přijde mi to, že to chce léta pilování, reflexe a sebereflexe (což opět nezní špatně). Problém je, jak začít.


Ukázkou, jak to dělat špatně a totálně selhat je slavný text Jiřího Karena. Nepochybně vynikající odborník, dějepisář, didaktik, ale přišel na základní školu, vybral si dvě témata a těm se chtěl věnovat půl roku. V šesté a sedmé třídě půl roku otroctví, v osmé a deváté třídě holocaust. Za prvé – půl roku jedno téma (i při časové dotaci jednu hodině týdně)? Příšerně dlouhá doba. Není podle mě šance, aby se něco podobného líbilo studentům, probírat jednu „věc“ půl roku. Průřez a průlet otroctvím je super téma, ale na kolik hodin? Osm? Za druhé je otázkou, proč v šesté a sedmé třídě, stejně tak v osmé a deváté třídě, se mají probírat stejná témata. Nedává smysl. Sedmáci mají za sebou starověk, ale mají probírat otroctví, když jsou připraveni na středověk? Osmáci mají najednou po středověku skočit k holocaustu? Tento aspekt mi přijde asi nejhorší – přijde nový učitel a do všeho kope, nenavazuje, nedbá na své okolí, prostě se pustí do revoluce, kterou nikdo nechce a která nedává smysl. Žáci zmatení, rodiče nechápou, vedení je překvapeno. Zajímalo by mě, kolik osvícených ředitelů a ředitelek by nechalo takového učitele ve funkci. I přesto, že záměr a východiska byla skvělá – osekat ŠVP, dostat se brzy k moderním dějinám, učit žáky učit se, učit souvislosti, nechat studenty myslet, tak taková revoluce se do reálné školy nehodí. Ale to neznamená, že učit dějepis pomocí tematických bloků je špatné nebo to nelze praktikovat. Jen to opět ukazuje na konkrétní učitele. (Je zajímavé, kolik toho mají společného až moc progresivní a revoluční učitelé s naopak až moc konzervativními „osnovově“ zaměřenými učiteli, oba jsou podle mě stejně špatné extrémy, které se zajímají jen o sebe, nikoliv o studenty, o které jde především.)


Podobnou revoluci lze podle mě dělat na začátku výuky, v šestce na základce nebo u prváků na střední, ale ne u ročníků, které jsou už na něco zvyklé a mají „pokračovat“. Tam je logické pokračovat dál v rámci zajetých kolejí a evolučně dělat změny, učit blokově, zkusit to, ale tak, aby to zapadalo do výuky (ve středověku učit středověk…).


Zajímavý mi přišel text „Teaching history without chronology“ od Josepha M. Adelmana, na kterém jsem si uvědomil jednu věc – lehčí je učit tematicky, pokud se držíme jednoho státu či národa (či spíše je lepší takto začít se změnami…). Například při probírání českých dějin by neměl být problém skutečně naučit pomocí témat jako dějiny státu (nemyslím tím seznam panovníku, ale jak se měnila forma státu), náboženství a církev, demokracie apod. Neztrácí se tolik kontextu, studenti by se tím pádem taky nemuseli tolik ztrácet. Adelman právě přešel z chronologického postupu k tematickému jen v jednom kurzu na univerzitě, evoluce na místě revoluce. Učil tak americké dějiny a to pomocí primárních zdrojů, vybral si čtyři témata, respektive čtyři knihy. Jak reagovali studenti na jeho přechod a jaká byla jeho sebereflexe? Studenti měli pocit, že je něco vynecháno, a to nejen skokem přes desetiletí a století, ale i tematicky, kdy jedno téma dostane přednost před jiným; dále učivo na sebe nenavazuje tak, jak jsou studenti zvyklí. U učitele jde o jeho první podobnou zkušenost, pociťuje především nepohodlí, protože už je zvyklý na zavedený pořádek a zde si sám zvolil těžší cestu.


Tematická výuka je těžká pro obě strany, studenty i vyučující. Zatím to pořád vypadá moc extrémně, ale myslím, že pomalu by se mohla prosazovat, například na dějepisných seminářích. Začne to u jednoho případu, za pár let bude už více příkladů dobré praxe a pak už je to ve hvězdách. Tematická výuka umožňuje vidět kořeny současných problémů. Při dobré přípravě, osvětě a komunikaci, je podle mě snesitelná i pro studenty. Základním problémem pro mě zůstává, kdo vybere témata?


Velkou otázkou pro „dějepis jinak“ je přístup a reakce okolí. Jak bude reagovat veřejnost, rodiče? Vedení školy? Studenti? Vše se musí vyargumentovat, být dopředu ohlášené, připravené, vykomunikované. Není prostě možné dělat revoluci.


Další závěry jsou nejasné, snad bude prostor věnovat se podobnému tématu ještě v budoucnosti. Pro to musí být hlavně inspirace a nová vlna učitelů a pokusů něco měnit. Nikdy bych nečekal, že budu svým způsobem obhajovat konzervativní přístup a „kritizovat“ skvělé, chytré a progresivní učitele, ale je to tak (a přijde mi to vlastně ok, nenechat se fanaticky ovládat jedním názorem, jednou ideologií). Zkušenosti ukazují, že je potřeba trpělivosti, komunikace, argumentace a velké množství vysvětlování. Pokud chceme změny, nemůžeme náhle měnit zavedené postupy. Pokud chceme změnu, musíme být trpěliví a dosáhnout změny pomocí malých kroků, pomocí malých a pomalých kroků k velké změně, protože pouze malé kroky vedou k přijetí.


0 komentářů:

Šéfredaktorka

Výtvarné umění



WebArchiv - archiv českého webu



Licence Creative Commons
Obsah podléhá licenci Creative Commons Uveďte autora-Neužívejte dílo komerčně-Nezasahujte do díla 3.0 Česká republika, pokud není uvedeno jinak nebo nejde-li o tiskové zprávy.

Powered By Blogger