Tajný učitel: 2020

pátek 5. února 2021 ·

Není to můj styl nebo zvyk, ale rok 2020 byl vážně speciální rok, proto mi přijde ne úplně nejhorší nápad se ho pokusit reflektovat jak na osobně pracovní rovině, tak se i pokusit o větší obrázek celého školství, samozřejmě zcela subjektivně.


Zdroj: blog autora 3. 1. 2021


Když jsem se zamyslel a hledat klíčové okamžiky pro uplynulý rok, tak se mi do hlavy zcela sobecky dostala maturita, u které jsem poprvé zkoušel. Čtvrťáci odešli, přišli noví prváci. Tradiční cyklus, na který si každý učitel musí zvyknout.


Čísla blogu opět stoupala, tentokrát vážně nečekaně, protože mi přišlo, že čtenost už nelze zvyšovat stylem z minulých let. I přes nižší počet textů a malou návštěvnost během jarního lockdownu, nutno dodat. Počet přečtení se přiblížil číslu 80 000. Dva roky zpět bylo číslo poloviční při dvakrát větším počtu příspěvků. Díky blogu jsem dostal na začátku letních prázdnin šanci poprvé vystoupit před učiteli a hodinu a půl představovat svou výuku a zdroje pro ni. Děkuji Občankářům za šanci. Další šanci jsem dostal od České školní inspekce a díky příjemné spolupráci jsem mohl vypracovat svůj test, který by měl být použit pro srovnání dějepisných znalostí žáků na konci deváté třídy. Uvidíme, jak to dopadne a kam mě psaní blogu dostane dál.


Ale dál už je vše jen o nových podmínkách, na které si pravděpodobně budeme muset dál zvykat a které se navíc neustále mění. Vyzkoušeli jsme si anarchistickou podobu distanční výuku, organizovanou distanční výuku, na podzim rotační systém a do toho i klasickou prezenční výuku s rouškou i bez roušky. A nesmíme zapomínat na různé podoby „smíšeného systému“ – chodili jsme učit jen maturanty, jen žáky ze základky. Když nad tímto textem teď sedím, sám jsem překvapen, znovu, v čem všem jsme se ocitli a co vše jsme zvládli.


Mediální prostor na téma školství definitivně zacpala Učitelská platforma a zastínila Pedagogickou komoru. Což je z mého pohledu skvělé, o prosazení UP jsem velmi stál a je to ve srovnání s Pedagogickou komorou výrazný pokrok. Ale otázkou je, jestli je dobře, že jedna skupina začala držet monopol na téma školství a vzdělávání v mediálním prostoru, i když se jedná o mou sociální bublinu. Přeci jen se jedná o několik jedinců v očích veřejnosti zastupující vysoce přes sto tisíc učitelů v České republice. Facebooková stránka Učitelé+, spravována právě Učitelskou platformou, zaznamenala v průběhu jara neskutečný nárůst v počtu uživatelů, což se projevilo v počtu neustále opakujících se dotazů a snahu doučit se něco (velmi pozitivní), co se dá lehce najít na internetu nebo co už měli učitelé znát (trochu negativní).


Covid donutil více učitelů přemýšlet o obsahu hodin a trendem se stalo přemýšlet, co vlastně učit, co je skutečně potřeba a co lze vynechat. A to je v případě našeho školství pozitivní jev, které podporoval ministr mluvící o „provzdušnění“ učiva už před začátkem „kalamity“. Zase na to lze ale nahlížet z druhé strany, protože proces zeštíhlení učiva a věnovat se dovednostem měl probíhat už dávno.


Situace je totožná i v oblasti digitalizace a schopnosti učitelů ovládat základní počítačové úkony a programy. Teoreticky je dlouhodobě plánovaný pokrok v této oblasti, který se ale prakticky doháněl až během minulého roku a to díky/kvůli pandemii a distanční výuce. Někteří učitelé se naprosto vytáhli a používali programy, komunikovali se studenty, pomáhali, kde mohli a jejich pracovní vytížení bylo větší než za normální okolností. Tito učitelé objevili a představili kolegům velké množství aplikací, her, metod, nástrojů. A jak se nám rozjela virtuální únikovka… Nutné je samozřejmě i materiální podpoření techniky, které se odehrálo na začátku podzimu. Taky jsme si možná začali více vážit „ajťáků“ a někde možná došli i k tomu, že to chce mít skutečného odborníka na plný úvazek, ne jen formu brigády a přivýdělku pro učitele výtvarky. 


Na druhou stranu minimálně desítky a vysoce pravděpodobně stovky učitelů na výuku rezignovaly a braly to jako prázdniny, především na jaře. Někteří neučili na začátku a pak jim došlo, že škola nebude zavřena dva týdny. Možná se nám tady, stejně jako u studentů, jen prohloubily rozdíly mezi kvalitními a nekvalitními učiteli ve všem možných aspektech – schopnost předat učivo, komunikace, moderní nástroje a metody.


U studentů je prohloubení rozdílů velkým tématem a bylo i ve velkých médiích. Už takhle byla situace na poměry vyspělé země velmi špatná, jak mimo jiné popisuje Daniel Prokop ve své knize Slepé skvrny. Ale s nařízenou karanténou se stala věc, která třeba mě okamžitě nenapadla – tisíce žáků ztratilo definitivně přístup ke vzdělání. V médiích se často objevovalo číslo 10 000 studentů bez přístupu k internetu, podle České školní inspekce šlo o 10 000 až 15 000 studentů. Dalších desítky tisíc studentů mělo problém se ke vzdělání dostat (nekvalitní počítač, nekvalitní připojení, nutnost sdílet počítač se sourozenci a obecně rodinou). Pro naše školství je to možná největší a nejhlubší rána – děti s dobrým zázemím dostaly možnost se učit, rodiče je pravděpodobně kontrolovali, starali se, pomáhali; na druhé straně jsou desítky tisíc dětí, které nemají ideální podmínky a které se těžko doma dočkají podpory a podnětů k (sebe)vzdělávání se. Otevřená rána českého školství se tak otevřela ještě víc. A bude nás bolet nejen za pár let, ale další desítky let.


Osobně mi přijde, a je to samozřejmě daty nepotvrzený názor, že rok 2020 jen potvrdil to, co se v českém školství už dělo a nic vlastně nezměnil – výborní učitelé a učitelky byli dále výborní, i když se zasekli nebo toho měli v určité chvíli už dost, tak se oklepali a hledali i rozdávali inspiraci. Většina dobrých učitelů zůstala dál dobrou průměrnou většinou, odvedli si své, poslouchali rozkazy, odvysílali si své a tím to skončilo. Odvedli svou práci, i to je potřeba ocenit. A menšina vyloženě špatných učitelů potvrdila, že jsou špatní učitelé a potvrdili, proč jsou špatnými učiteli – nezájem o obor, nezájem o studenty a neschopnost přijímat nové výzvy a učit se. 


Další pouze potvrzení probíhajícího procesu je vyhazování přebytečného učiva, o kterém jsem psal v jiné části textu, stejně jako o digitalizaci.


Co si přát do roku 2021? Napadá mě jen jediná věc a ta je v kategorii nereálných snů. Chtěl bych stabilitu, ať se každé dva týdny nemění systém. Když jsem v březnu psal, že do školy půjdeme až v září, byl jsem za člověka, který jen nesmyslně straší. I dnes je potřeba počítat s tím, že školní rok už dojedeme ve změněném režimu (ve srovnání například s lednem 2020). Školní rok už se nezachrání. Do března se určitě budeme plácat. Budeme alespoň poslední čtvrt školního roku chodit pravidelně do školy? Těžko tomu dnes věřit (a vzhledem k tomu, že pravděpodobně začne kampaň a bude se blížit léto, začne další vlna populismus a „radovánek“ bez ohledu na situaci). A se systémem PES se lze těžko dočkat stability, když škola jede „v trojce“, ale realita je „na pětce“, pořád se bude něco měnit. 


Stabilitu by přineslo jen rozhodnutí udělit výjimky pro školství. Stabilitou myslím, že školy či jejich různé stupně pojedou v jednom režimu, ať už se bude aktuální covid situace vyvíjet jakkoliv. Dva týdny doma, dva týdny „někdo ve škole, ale většina doma“ a dva týdny rotační výuky přináší bordel, frustraci, zmatky, nemožnost plánovat výuku atd. Je mi jedno, jestli by byla výuka distanční, rotační nebo prezenční, ale prospěšné by bylo zvolit jeden systém a toho se držet. Každopádně si jsem jistý, že to většina učitelů zvládne s přehledem, což je pozitivní, ale pro mě i negativní v tom smyslu, že si na něco pořád musíme zvykat a nedokážeme si vynutit stabilní režim. Mnohem více je to ale pozitivní.


Držím všem palce do roku 2021.


0 komentářů:

Šéfredaktorka

Výtvarné umění



WebArchiv - archiv českého webu



Licence Creative Commons
Obsah podléhá licenci Creative Commons Uveďte autora-Neužívejte dílo komerčně-Nezasahujte do díla 3.0 Česká republika, pokud není uvedeno jinak nebo nejde-li o tiskové zprávy.

Powered By Blogger