Tomův příběh – přetékající kbelík

sobota 20. února 2021 ·

Minulý týden jste si mohli přečíst v rubrice Odborná literatura o knize Jak plný je tvůj kbelík? Jejími autory jsou psychologové Tom Rath – vnuk a jeho dědeček Donald O. Clinton. Dnes je tu pro vás část čtvrté kapitoly knihy.


Při četbě této knihy se možná ptáte: „Není to, jestli jsme pozitivní, nebo negativní, zabudováno v genech? A pokud tomu tak je, neznamená to, že se to nedá moc změnit?“ Je to pochopitelná otázka; všichni známe lidi, kteří jako by se narodili se sklonem k negativnímu přístupu k životu. A bezpochyby jste se setkali i s lidmi, kteří působí jako rození a nezdolní optimisté. 


Vědecká komunita se ohledně tohoto tématu neshodne. Podle některých studií jsou pozitivita a negativita zakotveny především v přírodě; jiné studie se zastávají výchovy. Podle nejběžnější současné teorie na tom mají významný, možná dokonce stejný podíl příroda i výchova. 


Významný psycholog Ed Diener popisuje, že naše schopnost štěstí má určitou základní hodnotu, která se podobá našemu sklonu k tělesné váze. Stejně jako jsou někteří lidé predisponováni, aby byli hubení bez ohledu na to, co jedí, jiní lidé mají přirozenou tendenci být šťastnější než ostatní. Ovšem naše míra pozitivních emocí může zajisté do značné míry stoupat nebo klesat v závislosti na tom, co se nám v průběhu doby děje. 


Ať je to s přirozeností jakkoli, může pravidelné doplňování kbelíku jedincovy pozitivní emoce posílit. Abychom tento dlouhodobý dopad blíže osvětlili, rozhodli jsme se s vámi podělit o osobní příběh. 



Dárek k narozeninám


Brzy poté, co jsme začali pracovat na této knize, jsem si uvědomil, že se blíží Donovy narozeniny, a tak jsem se rozhodl napsat mu dopis, v němž bych se rozepsal o významu plnění kbelíku v mém vlastním životě. Připadalo mi, že tento dárek pro něj bude mít hlubší význam než nějaká věc. I vzhledem k tomu, že Don zažíval namáhavý boj s rakovinou, jsem si řekl, že je pravý čas, abych mu vyjádřil svůj obdiv a vděčnost. 


Když jsem byl hodně malý, vzpomínám, jak Don říkal, že bychom se měli scházet k oslavě všech skvělých věcí, které někdo udělal, když ještě žije, aby se mohl slavení sám účastnit. Když chodil na pohřby, vadilo mu, jak tolik lidí opěvuje mrtvé. Vždycky se ptal: „Proč to nedělají, když jsou ti lidé ještě naživu?“ 


A tak jsem se na den jeho sedmdesátých devátých narozenin s Donem o tento velmi osobní příběh podělil. Když ho četl, byl dojatý k slzám. O pár dnů později se mě zeptal, jestli bych byl ochoten zveřejnit svůj příběh v této knize. Podle jeho názoru se jednalo o dobré zpodobnění průběžného doplňování kbelíku, a tak jsem souhlasil. 


Následuje příběh, který jsem Donovi napsal u příležitosti jeho narozenin. Je to vyprávění o tom, jak pravidelné plnění kbelíku utvářelo můj vlastní život, zatímco jsem vyrůstal. 



Hledání prvních stop talentu


Jako první dítě své generace ve velké rodině jsem měl prospěch z jedinečné metody výchovy. Ta se zajisté vymykala konvenčnímu poznání tehdejší doby. Ode dne, kdy jsem se narodil, byl každý člen naší rodiny odhodlaný pomáhat mi soustředit se na to, co mi jde nejlépe, a všichni mi poskytovali stálou podporu a povzbuzení. 


Když mi byly čtyři roky, matka a babička si všimly mého vášnivého zájmu o čtení. A tak se mnou seděly celé hodiny a pomáhaly mi učit se číst. Toto učení, péče a pozornost určitě fungovaly. 


Kdykoli se u nás stavili příbuzní, ptali se, co čtu, nebo se zajímali o činnosti, které mě baví. Zpětně je snadné vidět, že hledali první známky mých přirozených tužeb a talentů. Jakmile si moje rodina všimla, že mě zaujala nějaká oblast, všichni mě povzbuzovali, abych se o daném tématu dozvěděl co nejvíc. Když mi bylo osm nebo devět, zachytili mého rašícího obchodnického ducha. Netrvalo dlouho a můj dědeček (Don) navrhl, abych si založil první podnik. Ten nápad se mi moc líbil a rozhodl jsem se, že si otevřu stánek s občerstvením. 


Po pár měsících se tomuto malému obchodnímu záměru dařilo dobře. „BizKids“ měl dost zakázek, aby se posunul od nakupování od místního velkoobchodu, a jeden důležitý distributor cukrovinek souhlasil, že dá naší společnosti množstevní slevu a bude k nám dovážet zboží. Nakonec jsme rozšířili sortiment a začali jsme prodávat i oblečení a drobné zboží. Když mi bylo 12, podnik zaměstnával více než 20 mých spolužáků a společně jsme vydělali několik tisíc dolarů. Po několika letech podnikání jsme se ocitli na titulní straně místních novin a mluvili o nás v místní rozhlasové stanici. 


Všechna ta péče, pozornost a skutečné plnění kbelíku měly na můj život zásadní dopad. Můj kbelík přetékal a díky tomu jsem se mohl soustředit na plnění kbelíků všech okolo sebe. Na konci každého měsíce jsem rozdával ocenění a poukázky na základě toho, kolik kdo prodal. Bylo zábavné pozorovat, jak mé vlastní plnění kbelíku zvedá náladu mým kamarádům, příbuzným a mladým spolupracovníkům. 


Toto zaměření na pozitivní povzbuzování pokračovalo během celého mého studia. Rodiče se mě pravidelně ptali na mé oblíbené předměty a mimoškolní aktivity. A místo aby mě kritizovali, když se mi nevedlo v hudební a výtvarné výchově, mě povzbuzovali, abych se víc soustředil na oblasti, které mi přinášejí osobní uspokojení. Všimli si, že jsem analyticky zaměřený a mám rád čísla a aktuální události, a tak mi doporučili, abych trávil více času studiem matematiky a společenských věd. I když jsem v těchto předmětech dostával jedničky, moje rodina si uvědomovala, že mému vzdělání prospěje více, pokud se budu věnovat hlavně předmětům, o které mám přirozený zájem. 


Na rozdíl od většiny mých učitelů a rodičů mých kamarádů se moji rodiče nesoustředili na to, abych byl všestranně rozvinutý. Zdálo se, jako by mi někdo při narození chirurgicky odstranil smysl pro rytmus, a moji rodiče chápali, že nutit mě, abych se zlepšil v hudbě, je marné; v nejlepším bych se jenom přiblížil průměru. U nás doma se s oblibou říkalo toto staré rčení: „Nikdy se nesnaž naučit prase zpívat. Ztrácíš čas a prase to otravuje.“ Když jsem byl mladý student, bylo to pro mě docela osvobozující. Nemusel jsem se pokoušet být dobrý ve všem. Místo toho jsem mohl usilovat o úspěch v oblastech, v nichž jsem přirozeně vynikal…



Tomův příběh se ovšem vyvinul nečekaně dramaticky a kbelík pozitivní podpory svého okolí velice potřeboval… ale o tom už si přečtěte v knize.



0 komentářů:

Šéfredaktorka

Výtvarné umění



WebArchiv - archiv českého webu



Licence Creative Commons
Obsah podléhá licenci Creative Commons Uveďte autora-Neužívejte dílo komerčně-Nezasahujte do díla 3.0 Česká republika, pokud není uvedeno jinak nebo nejde-li o tiskové zprávy.

Powered By Blogger