Zuzana Hronová: Žáci v pandemii zažívají nápor na duši. V kunratické škole jim pomáhají ranní dýchánky

čtvrtek 22. dubna 2021 ·

Koronavirová pandemie a s ní související opatření, která omezují běžný chod společnosti, s sebou přinesly také pořádný nápor na psychiku a duševní pohodu žáků. Jejich život se obrátil vzhůru nohama, zmizely jistoty a ubylo pozitivních zážitků. V základní škole v pražských Kunraticích ale našli způsob, jak situaci dětem ulehčit. Pořádají zde on-line ranní dýchánky, které optimisticky nastartují den ještě předtím, než se žáci pustí do učení.


Zdroj: Chytré Česko


Byli jste v posledních dvou týdnech celou dobu, většinu doby, či alespoň více než polovinu doby veselí a v dobré náladě, klidní a uvolnění, aktivní a plní elánu, probouzeli jste se svěží a odpočinutí a byl váš každodenní život naplněn věcmi, které vás zajímají? Odpověď na takovou otázku je v době nekonečné pandemie těžká. Jenže čím lepší je skóre, tím lepší je také duševní pohoda člověka neboli „wellbeing“.


Otestovat si svůj wellbeing může každý na stránkách Opatruj.se. Lze se tu dozvědět vše podstatné o tom, co je duševní zdraví a proč je dobré se o něj starat. A to je jedna z mála výhod pandemie – hovořit o duševním zdraví přestalo být tabu. „Považujeme to najednou za normální, stejně jako si přiznat, že všechno není v pořádku, že nejsem v pohodě,“ říká Petr Winkler, vedoucí výzkumného programu sociální psychologie Národního ústavu duševního zdraví.

 

Winkler nabádá, aby k péči o duši vedli rodiče své děti a učitelé žáky. „Stejně jako vedeme malé děti k tomu, aby se staraly o chrup a tělesné zdraví obecně, měli bychom je vést i k tomu, aby pečovaly o své emoce, poznávaly vlastní duševní stránku. Na to není nikdy příliš brzy,“ říká. Apeluje, aby rodiče i učitelé projevovali v současném složitém období zájem především o dětskou duši. Ačkoliv i sami dospělí jsou pod zvýšeným tlakem komplikované doby.


Potvrzuje to výzkumná agentura Kantar. Když loni na podzim uskutečnila šetření o dopadech koronavirové pandemie mezi 150 tisíci respondenty z více než šedesáti zemí světa včetně Česka, došla ke znepokojivým číslům: více než 50 procent respondentů uvedlo, že je vyděšeno, má obavy o budoucnost a bojí se těžkých časů. Podle 40 procent respondentů má současná situace ostrý dopad na jejich duševní zdraví. Světová zdravotnická organizace proto očekává, že bude zapotřebí velkých investic k odvrácení krize psychické kondice.



Dvacet minut pro pohodu


Základní škola v pražských Kunraticích stojí ve výstavní vilové čtvrti nedaleko rozlehlého zámeckého parku. Žáci sem chodili již před 286 lety, stará budova se nicméně dočkala zásadní rekonstrukce a dnes ji doplňuje moderní dostavba umístěná uprostřed zeleně a rozlehlých sportovišť.


Vedení školy si zakládá na liberálním prostředí, v němž mezi vyučujícími a dětmi vládnou partnerské vztahy – nejpevnější jsou pak mezi třídními učiteli a jejich žáky. Ti za svými třídními nechodí na konzultace, jen když potřebují dovysvětlit látku některého z předmětů, ale také potřebují-li se svěřit s osobními problémy. Přátelské vztahy udržují také učitelé navzájem. „Sdílíme mezi sebou nápady a jsme hodně spolu. Prostě nám je spolu dobře,“ říká k tomu Olga Králová, zástupkyně ředitele základní školy v Kunraticích a mentorka programu Učitel naživo.


Základka se zapojila také do programu Světové zdravotnické organizace Škola podporující zdraví, takže se o ideální tělesný, duševní i sociální rozvoj žáků a učitelů v Kunraticích snaží pečovat systematicky a dlouhodobě. Pedagogům není jedno, jak se žáci cítí. Chtějí, aby jim bylo ve škole dobře.


V kunratické základce funguje poradenské pracoviště, kde mají svého psychologa, speciálního pedagoga, výchovného poradce a metodika prevence. „Na ně jsou zvyklí obracet se naši učitelé a žáci, ale také jejich rodiče i za běžného režimu. Takže teď ve stavu nouze je neváhají vyhledat,“ říká zástupkyně Olga Králová.


Na webových stránkách vedení školy upozorňuje rodiče, že rozpis hodin drobně upravili pro potřeby domácí výuky. Každý den žáci začínají v osm hodin se svým třídním učitelem takzvaným ranním dýchánkem, který trvá 20 minut. Další hodiny jsou o pět minut zkráceny. Ranní dýchánky tu zavedli hned při prvním zavření škol, když ve sborovně přemýšleli, jak na dálku dětem nastartovat den.


„Když žáci sedí na druhé straně obrazovky, jsou v učení vlastně sami. Někdy sice se svými rodiči, ale ti se v celé situaci občas také tak trochu utápějí a nevědí kudy kam,“ líčí Olga Králová. Podle ní je situace pro děti mnohem složitější než za běžného režimu, kdy mají ve škole kolem sebe kamarády, spolužáky a pedagogy, kteří jim mohou na místě pomoci.


Dvacetiminutovka ranního dýchánku dětem vytvoří prostor pro vzájemnou komunikaci a sdílení zážitků. „Povídáme si, zjišťujeme, co žáci potřebují, ale i to, z čeho mají radost a co právě prožívají. Důležitá je také pravidelnost akce a rovněž skutečnost, že dýchánek děti probudí a nastartuje. Na jejich hlase často poznáte, že sotva protřely zrak.“


V jiných školách často pořádají zhruba jednou či dvakrát týdně klasické třídnické hodiny, na nichž třídní učitelé probírají provozní záležitosti nebo stížnosti či vzkazy žákům od jiných učitelů. Jenže kunratická zástupkyně upozorňuje, že takové společné sezení, kde se jen řeší problémy třídy, se míjí hlavním smyslem dýchánků. Tím je podle ní neustálý kontakt s žáky, posilování sociální složky a pocit sounáležitosti se třídou.



Duševní zdraví přestalo být tabu


„Všichni jsme se dostali do situace, ve které nemáme strategie, jak ji řešit, nevíme jak dál, nevíme, co bude, což vede ke zúzkostnění dospělých, o to více dětí,“ upozorňuje klinická psycholožka a psychoterapeutka Zora Dušková, ředitelka Dětského krizového centra. Co se vlastně dětem přihodilo? Z jejich života dle jejích slov na dlouhou dobu vymizely takzvané pozitivní zdroje: nekonají se kroužky, děti musely omezit kontakty s vrstevníky. „Spousta úsilí, které věnovaly na přípravu vystoupení, koncertů, soutěží přišla vniveč, protože všechno je zavřené. Abychom mohli dobře fungovat, potřebujeme, aby naše pozitivní zdroje převyšovaly zátěže. Jenže nyní jsme v situaci, kdy naopak do popředí vystupují ty zátěže,“ vysvětluje.


Zvláště ohroženou skupinou jsou žáci z dysfunkčních rodin, pro něž škola znamenala jediný ostrůvek bezpečí a normálních vztahů. O ten nyní na dlouhou dobu přišli a ocitli se v obrovské sociální izolaci.


Lockdown dal lidem podle sociálního psychologa Petra Winklera možnost zastavit se a uvědomit si, co je opravdu důležité, přehodnotit priority a zjistit, zda se náhodou v životě nehoníme za něčím nepodstatným. Dal nám možnost být sami se sebou i s našimi nejbližšími a zjistit, jaké s nimi máme vztahy. Ověřili jsme si také, v jaké kondici se nachází naše psychika. „Pro mnoho lidí nebyl tento proces příjemný. Situace by nás měla motivovat k posilování psychické odolnosti, ke zlepšování kvality našich vztahů, k péči o sebe i ostatní. Žákům by s tímto měli pomoci kromě rodičů také učitelé,“ radí.



Ponožka jako zbraň pomáhá tmelit třídu


Obsah ranního dýchánku záleží v kunratické základní škole na třídních učitelích. A pokud program nepřipraví sami, zadají konkrétním žákům, aby ho na druhý den vymysleli oni – třeba hru, která se dá provádět s celou třídou na dálku. O své zkušenosti a o tom, co se vydařilo, se pak podělí s kolegy ze sborovny a vzájemně se inspirují.


Jelikož Olga Králová je rovněž zastupující třídní učitelkou v šestém ročníku, absolvovala s ním už spoustu těchto dvacetiminutovek. Žákům dala možnost, aby se spolupodíleli na jejich scénáři. A tak proběhly dýchánky, v nichž děti ukazovaly, co všechno umějí jejich domácí zvířata, a sdílely, co dělaly ve svém volném čase, nebo vyslovovaly svá přání. Na předvánoční období si zase připravily adventní kalendář. Každé dítě vymyslelo jednu otázku či výzvu pro ostatní, napsalo na papírek a umístilo do okének kalendáře. Druhý den se třída bavila o tom, kdo výzvu splnil a jak se mu dařilo. Tou výzvou může být třeba zajímavá snídaně a její nafocení.


Když se zeptáte kunratických šesťáků, co pro ně ranní dýchánky znamenají, v odpovědích se většinou shodují: „Start do školy, předehra, příprava na celý den, zjistíme, co se bude dít, příjemné probuzení, možnost se víc poznat.“ Jako nejlepší zážitky z ranních seancí uvádějí pouštění oblíbených písniček od spolužáků, hru kamarádů na hudební nástroje, povídání o tom, co dělají o víkendu, ukazování domácích mazlíčků anebo hádání obrázků či zvuků. „A taky sdílení zasněžených fotek,“ dodávají.


Posledně jmenované téma vzniklo spontánně. Jednoho lednového rána šesťáci paní zástupkyni nadšeně líčili, kolik sněhu v Kunraticích napadlo. „A já, jelikož bydlím v centru Prahy, jsem jim říkala, že tady sníh není, a jestli mi ho mohou vyfotit a poslat do Padletu. Druhý den jsme měli tuto virtuální nástěnku plnou fotek, prohlíželi jsme si je a komentovali,“ líčí Olga Králová.


Sedmačka Viki vysvětluje, že on-line výuka přinesla do životů žáků zcela jiný režim. A také že začít hned po ránu koukat soustředěně do kamery a vnímat výklad učitele není pro každého snadné. „Naše škola měla s ranními dýchánky opravdu skvělý nápad. Dala nám tím prostor, kde si můžeme jen tak popovídat a také si leccos zahrát,“ pochvaluje si. Nejoblíbenější hrou je prý Najdi věc. Účastníci při ní hledají ve svém pokoji předmět, který splňuje zadání. „Třeba věc, co vypadá jako neobvyklá a nečekaná zbraň. A když jeden ze spolužáků vybere páchnoucí ponožky, pobaví to hned po ránu celou třídu,“ usmívá se Viki.


Její spolužačka Bára na každodenní dvacetiminutovce oceňuje, že dává třídě prostor k vyjadřování osobních názorů a pocitů. Žáci si při ní také mohou navzájem radit v případě technických problémů. „Ale především se bavíme a snažíme se mezi sebou udržovat přátelské vztahy,“ dodává.


Sedmačka Diana se přidává s tím, že ačkoliv se na ranních dýcháncích v podstatě nic důležitého neřeší, přesto jsou pro třídu velmi důležité. „Jde o nejlepší začátek dne. Protože kdybych měla psát hned ráno test v pyžamu se slepenýma očima, nedopadl by úplně za jedna. Takhle si udělám teplý čajík, sednu ke stolu, položím si na něj nohy a bavím se s ostatními. Co víc si přát?“ líčí.


Veronika Valínová učí v Kunraticích češtinu a výchovu k občanství a ke zdraví. Říká, že také učitelský sbor si takový rozjezd dne pochvaluje. „Máme možnost komunikovat s dětmi i mimo běžné vyučovací hodiny, zjišťovat jejich potřeby, vytváříme prostor pro společné zážitky,“ líčí. Podle ní bývají dýchánky velmi rozmanité – někdy v režii učitelů, jindy samotných žáků, někdy hravé, ale občas také přemýšlivé nebo povídavé, případně do posledního detailu promyšlené či zase zcela jednoduché, spontánní.


„Ze začátku si povídáme, jak se máme, jak se cítíme, co jsme dělali. Potom hrajeme hry, třeba ‚najděte jednu věc, se kterou byste žili na pustém ostrově‘. No, a pak se rozloučíme a začínáme hodinu. Jedná se zkrátka o příjemný start pro nás všechny,“ popisuje.


To, že ranní dýchánky fungují, mají v Kunraticích ověřené z ohlasů dětí i rodičů. Kromě třídních schůzek pořádají i takzvané triády, kdy se sejdou žák a jeho rodiče s třídním učitelem a jeho zástupcem. „Rodiče nám líčili, jak se jejich děti na tyto dvacetiminutovky těší, protože uslyší všechny své kamarády, a zůstávají tak s nimi ve spojení,“ popisuje Olga Králová.



Dobrý, jde to


Kunratický rozjezd vyučování lze použít ve většině škol. Ne všude bude ale fungovat tak rychle a přirozeně. Záleží na tom, jak otevřeně jsou žáci zvyklí se projevovat, jaký prostor k sebevyjádření jim učitelé do této chvíle dávali, jakou důvěru si u dětí získali. Mnozí vyučující se nyní snaží rozproudit debatu na třídnických hodinách otázkami na to, jak se děti cítí. Ale reakcí někdy bývá jen rozpačité ticho nebo odpověď „Jo, dobrý, jde to.“


Výhodou školáků z Kunratic je to, že mají průpravu například z hodin dramatické výchovy. Učitelé na nich vedou své svěřence k tomu, aby dokázali otevřeně hovořit o nastolených tématech, stejně jako o svých pocitech a duševním rozpoložení. Učí se zde přicházet s vlastními nápady i způsoby řešení a diskutovat o nich. Kromě toho už před koronavirem tu každý týden mívali třídnickou hodinu, která sloužila hlavně ke tmelení komunity a jen v co nejmenší míře k provozním záležitostem.


„Děti tahle dvacetiminutovka musí bavit. Když jim při ní bude učitel spílat, že něco neudělali, budou dýchánky považovat za nutné zlo,“ podotýká Olga Králová. To prý samozřejmě neznamená, že by na dýchánku neměly zaznít připomínky, ale nesmějí se stát základem těchto setkání. Radí také, aby měl učitel na každý den připravené nějaké téma nebo výzvu. „Když se nechá všemu volný průběh, může se stát, že buď nebude mluvit nikdo, nebo jen ti, kteří hovoří rádi a pořád,“ upozorňuje.


Školám, které by se chtěly kunratickými „seancemi“ inspirovat, také doporučuje, aby každý učitel dobře odhadl, co bude právě v jeho třídě kladně rezonovat, čím vzbudí zájem žáků. „Když se trefíte do tématu, tak mluví spontánně jeden přes druhého, což je tady na rozdíl od běžných hodin přínosem,“ říká a zdůrazňuje: „A nechte děti spolurozhodovat o obsahu, více pak vezmou dýchánek za svůj. Někteří zdejší učitelé si třídu rozdělili do dvojic a ty pak vymýšlejí program a střídají se v moderování.“


Na ranní dvacetiminutovce při neformálním hovoru a zábavě s žáky lze také mnohem lépe než při klasických hodinách poznat, že není s některým dítětem něco v pořádku, že ho něco trápí. Zároveň ale nejde o vhodnou platformu, kde lze osobní problémy řešit. V takovém případě je na třídním učiteli, aby dítě oslovil soukromě, nebo mu žáci mohou napsat na chat a učitel potom poradí, kdo by jim mohl pomoci. „Něco se dá vyřešit přímo s třídním, jindy žákovi doporučí, aby se obrátil na některého z odborníků školního poradenského pracoviště,“ popisuje zástupkyně.


Psycholožka a vedoucí Dětského krizového centra Zora Dušková kunratické aktivity na podporu duševní pohody žáků vítá. Podle ní je správné, že dospělí v nynějším zátěžovém období dětem naslouchají, věnují jim pozornost a hovoří s nimi o jejich prožitcích i obavách, o tom, jak situaci zvládají, co jim pomáhá ji ustát a co jim dělá radost. „Je také potřeba pečlivě naslouchat steskům dětí a nenechat zapadnout to, co není v pořádku. Velmi bychom potřebovali, aby školy s nimi tato témata otevíraly,“ nabádá učitele.


Radí jim, aby sledovali projevy dítěte. Pokud žák zesmutní, musí pedagog zbystřit. „Není na škodu, když se učitel zeptá: Všiml jsem si, že jsi poslední dobou nějaká smutná. Netrápí tě něco?“ Slabinou takové „podané ruky“ je podle Zory Duškové přílišná adresnost. Mnohé děti se zdráhají o svých pocitech a trápeních hovořit, často se stydí. Řešením je, aby dítě zavolalo na linku důvěry, a když nechce ani hovořit po telefonu, může využít anonymní internetový chat, který většina krizových linek nabízí a především teenageři se v něm často cítí nejjistěji.



Také středoškolák je ještě dítě


Jestliže si šéfka Dětského krizového centra Zora Dušková pochvaluje, jak stále více základních škol dbá o duševní pohodu žáků, ačkoliv dříve se hledělo především na jejich výkon a prospěch, tento trend má jednu slabinu – příliš se netýká středních škol.


„Patnáctileté studenty považujeme za malé dospělé. Sice jim ještě můžeme vynadat, dát jim špatnou známku a peskovat je, ale jinak je už bereme jako dospělé lidi. Teď můžeme pozorovat důsledky. Teenageři jsou vystaveni obrovskému tlaku, rodiče na ně přenášejí vlastní problémy a zastání nemají ani ve škole,“ líčí Marie Salomonová, ředitelka a spoluzakladatelka spolku Nevypusť duši, jenž veřejnosti ukazuje, jak pečovat o duševní zdraví a kde hledat pomoc v případě nouze. Spolek se věnuje také prevenci duševních potíží mezi středoškoláky a učiteli druhého stupně základních a středních škol.


Marie Salomonová díky pracovním zkušenostem ví, co prožívají duše středoškoláků. Těm prý vadí zejména nejasnost a nejistota doby a stále se měnící protipandemická opatření, která je nutí znovu a znovu vymýšlet nové alternativy, jak se stýkat s vrstevníky či jak si najít nějaký způsob vyžití. „Neustálé změny jim jejich pracně zbudované strategie zase brzy zruší, protože to, co před pár dny ještě mohli, nyní zase nesmí. Dnes již u nich převládá frustrace a zklamání, že jejich pohledu, jejich pocitům a problémům se nedostává hlasu. Prožívají stres a nedostatek podnětů,“ říká Marie Salomonová.



Krize znamená i šanci


Zora Dušková z Dětského krizového centra ale upozorňuje, že zátěžové situace ukrývají také pozitivní příležitosti. K cíli většinou vede více cest a to, že je jedna zrovna uzavřená, neznamená, že cíle nelze dosáhnout. „V některých rodinách se zastavil zběsilý sprint, každodenní maraton práce, kroužků, cest do zaměstnání a škol. Mnohé rodiny k sobě našly znovu cestu, vytáhly zaprášené deskové hry a po večerech k nim usedají. Záleží na naší kreativní schopnosti dělat věci jinak a vytěžit ze špatného to dobré,“ nabádá.


Pozitivně kvituje i skutečnost, že si lidé najednou začali uvědomovat hodnotu a potřebu zdraví i důležitost vztahů a schopnost hledat se svými dětmi nebo se žáky cestičky z nynější krize. „Když zjistíme, že máme strategie na zvládání zátěže, může nás to posílit a dát nám důvěru, že zvládneme i jiné krizové situace,“ říká.


Podobně to vidí i psycholog z Národního ústavu duševního zdraví Petr Winkler. Kladně hodnotí schopnost lidí poradit si s krizí, prokázat pružnost a umění reagovat na změny, což podle něj společnost dokázala třeba rychlým přesunem do on-line prostředí. „Nikdo nemůže vyloučit, že se naše generace nebude potýkat s ještě mnohem složitějšími problémy, takže toto můžeme brát jako generální přípravu,“ doplňuje.


Podle Marie Salomonové se nyní české společnosti naskýtá jedinečná možnost otevřít téma duševního zdraví pro co nejširší veřejnost a v mnohem širším kontextu, než jak se to doposud dařilo. Pochvaluje si, že díky pandemii se odborníkům na duševní zdraví podařilo dostat toto téma do společnosti i do politiky. A významně se podle ní povedlo také otevřít téma wellbeingu žáků. „O tom svědčí třeba fakt, že ministr školství Robert Plaga loni v listopadu poprvé přišel na jednání Rady vlády pro duševní zdraví. Před tím tam nikdy nebyl, ale tentokrát to již považoval za důležité,“ uzavírá.

0 komentářů:

Šéfredaktorka

Výtvarné umění



WebArchiv - archiv českého webu



Licence Creative Commons
Obsah podléhá licenci Creative Commons Uveďte autora-Neužívejte dílo komerčně-Nezasahujte do díla 3.0 Česká republika, pokud není uvedeno jinak nebo nejde-li o tiskové zprávy.

Powered By Blogger