Lenka Vrtišková Nejezchlebová: Ztracená covidová generace dětí? Na to jsem alergická. V pandemii vyhřezly dřívější problémy, říká psycholožka

středa 2. června 2021 ·

Vadí jí slova o poškozené, či dokonce ztracené covidové generaci dětí. Psycholožka Zuzana Masopustová věří, že ani všechny těžkosti a bolesti pandemie nemusí děti dlouhodobě poznamenat, když se pocitům marnosti nepoddáme. Pokud děti psychické potíže mají, bylo na ně podle ní „zaděláno“ už dřív. Jak pomoct dětem v návratu do škol a kolektivů? Kam sahají kořeny psychických poruch a potíží?


Zdroj: Deník N 26. 5. 2021


Psychiatři z ambulancí i klinik varují, že někde až skokově narostl počet dětí, které mají těžké projevy psychických potíží nebo poruch, často jde třeba o sebepoškozování. Kolegyně byla na klinice v Liberci, která je přeplněná, častý důvod hospitalizace je pokus o sebevraždu. A to spojení napadne každého: jde o důsledek pandemie? Lockdownů, zavřených škol, izolace, ponorkového soužití v rodině?


Dala bych ruku do ohně za to, že u dětí, u kterých to dojde takhle daleko, k takto smutným a tragickým činům, už se něco dělo i před pandemií. Na různých úrovních. Možná je nikdo nenaučil zacházet s emocemi, možná žily dlouhodobě v konfliktním prostředí, nebo dokud byly jejich problémy menší, připadaly si, že nikoho nezajímají.


Nebo se možná poprvé v životě setkaly s překážkou a nevědí, jak na to, protože v minulosti se jejich blízcí třeba zalekli jejich negativních emocí a radši překážky odstraňovali. Scénářů může být spousta, ale vsadila bych se, že kolem práce s negativními emocemi a adekvátní podpory ze strany rodiny a školy se ve skutečnosti točí většina z nich.


Takže selhaly rodina a škola?


Právě nejbližší dospělí, ale i učitelé mají největší možnost dětem s těžkostmi života pomoct a podpořit jejich emoční a sociální vývoj. Ne všude se to však daří.


Každé dítě se rodí s nějakými dispozicemi. Některé má větší tendence k úzkostnosti, jiné je dráždivější a má problémy se zvládáním vzteku, další má tendence emoce zakrývat nebo je zkoušet používat k manipulaci druhými.


S tím vším se můžeme ve vývoji dítěte setkat, ale je dobré tomu věnovat pozornost a pomoci dítěti negativní emoce přijmout, jejich projevy regulovat a frustrace a zátěžové situace překonávat či integrovat. Jenže k tomu potřebuje dítě dospělé, kteří ho opravdu „provázejí“.


A pokud je nemá…


Nebo má, ale jsou spíše zdrojem stresu, či dokonce ohrožení, má start do života značně ztížen. Problémy v oblasti emocí, chování nebo sebepoškozování a sebevražedné pokusy mohou být reakcí, v některých případech dokonce i do jisté míry adaptivním způsobem, jak kombinaci dispozic a vlivů prostředí zvládat.


Když jsem vám v chatu napsala, že kolegyně byla na klinice na severu Čech, reagovala jste osobní vzpomínkou. V touze stát se klinickou psycholožkou jste po škole v jedné takové léčebně začínala, ale právě ta zkušenost vás nasměrovala jinam. Jak to?


Ty děti měly často velmi složité životní příběhy, kterými se právě absence citlivé opory od blízkých dospělých linula jako červená nit. Některé vyrůstaly v dětských domovech, jiné v dysfunkčních rodinách, kde byly svědky či oběťmi domácího násilí, jiné v prostředí, kde bylo formálně vše relativně v pořádku, ale nebyl v něm pro dětské starosti a emoce prostor. A během toho roku jsem si víc a víc uvědomovala, že koncept, kdy hospitalizujeme dítě a pracujeme jen s ním, je krajně nešťastný.


Proč?


Co takové osmileté dítě samo dokáže ve svém vývoji a ve svém okolí ovlivnit? Máme mu říct, že si neustálý křik nebo naopak tichou domácnost „nemá tak brát“? Nebo že má být v pohodě s tím, že s nimi každý půlrok bydlí nový partner či partnerka jeho rodiče? Že je normální se každou chvíli stěhovat a zvykat si na novou školu a nové spolužáky? Nebo že prostě nesmí maminku a tatínka zlobit a má být hodné?


Jistě, i jako psycholog můžu dítěti pomoci zpracovat emoce, být mu oporou, může si ke mně vybudovat důvěru, vztah, ale pak se vrátí do prostředí, kde se nic nezměnilo.


Mnohem víc bychom měli pracovat s dospělými kolem dítěte – rodiči, učiteli, asistenty, vychovateli. To jsou ti nejdůležitější lidé, k nim by měly mít děti důvěru. A být jim oporou. Vím, že popisuju trochu ideální svět, ale myslím, že je dobré nějaké ideály mít a dělat něco pro to, abychom se k nim aspoň o kousek přiblížili.


Z klinické psychologie jste odešla za svými ideály – máte ambulantní praxi a psychologii vyučujete. Co děláte jinak?


Chtěla jsem zkusit „neopravovat“ dítě, ale umožňovat mu růst tak, že budu pracovat s jeho důležitým dospělým. Po patnácti letech praxe už si troufnu říct, že to jde. Spoustu věcí můžeme odchytnout v zárodku, nebo alespoň zmírnit důsledky.


Přála bych si, abychom se jako společnost nad psychologickou péčí o děti zamysleli. Cílem není, aby se dítě začalo cítit lépe s odborníkem nebo při hospitalizaci, ale aby se mu lépe žilo doma. A umělo pracovat s emocemi, řešit konflikty, zvládat každodenní situace a cítit se přijímané a podporované. Toho samostatnou prací s dítětem nedosáhneme.


Celý článek najdete ZDE.


0 komentářů:

Šéfredaktorka

Výtvarné umění



WebArchiv - archiv českého webu



Licence Creative Commons
Obsah podléhá licenci Creative Commons Uveďte autora-Neužívejte dílo komerčně-Nezasahujte do díla 3.0 Česká republika, pokud není uvedeno jinak nebo nejde-li o tiskové zprávy.

Powered By Blogger