Jak vést žáky k odpovědnosti? Zkuste slovní hodnocení a dobrovolné úkoly

úterý 21. září 2021 ·

Děti by měly být už od první třídy vedeny ke spoluzodpovědnosti za svoje vzdělávání. K tomu jim může napomoci smysluplné slovní hodnocení, trénování sebereflexe i dobrovolné domácí úkoly. Věří tomu Kateřina Vrtišková, která učí na 1. stupni základní školy ve Vraném nad Vltavou a v roce 2018 získala hlavní cenu v prvním ročníku českého kola soutěže GlobalTeacherPrize. Ve svých hodinách pracuje s žáky v centrech aktivit podle programu „Začít spolu“.


Žáci Kateřiny Vrtiškové jsou od první třídy vedeni ke spoluzodpovědnosti za to, co se ve škole naučí, a k sebereflexi. Pro Kateřinu je důležité, aby děti samy viděly v tom, co se učí, smysl a dobře pracovaly, i když se zrovna neznámkuje. V minulosti totiž převzala například třídu čtvrťáků, u nichž chyběla vnitřní motivace a kteří se řídili jen podle známek. Což je podle ní špatně. Nebyli zvyklí kriticky klasifikovat svou práci a ani neuměli objektivně hodnotit své spolužáky. Museli se také naučit chápat cíl hodiny. Kateřina proto upřednostňuje projektové vyučování v centrech aktivit podle programu „Začít spolu“. 


Vzdělávací program „Začít spolu“ nabízí prostor, ve kterém se děti učí samostatně myslet. Chyba je zde přirozenou součástí procesu učení stejně jako zodpovědnost za sebe sama a svoji práci.


S vedením školy se domluvila, že nebude na začátku známkovat a děti budou dostávat jen slovní hodnocení. „Po třetí třídě plánuji postupné přidání známek, podle předem stanovených kritérií a pravidel. Stále ale počítám se slovním hodnocením,“ říká Kateřina.



Proč zvolit slovní hodnocení?


Slovní hodnocení podle ní dobře zahrne i důležité kompetence, které se běžně neznámkují. Ať už se jedná o schopnost komunikovat, spolupracovat nebo například kriticky vyhodnocovat své znalosti, posoudit vlastní práci a umět si říct o pomoc. 


Kateřina zkoušela dát rodičům prvňáčků na třídní schůzce dotazník, ve kterém se ptala, co by chtěli, aby jejich dítě umělo na konci prvního stupně základní školy a jaké by ho chtěli mít. Většina odpovědí se vztahovala právě k těm věcem, které se známkovat nedají. Paradoxně jsou to ale právě rodiče, kteří známky často vyžadují a z neznámkování mají obavy. Podobný dotazník, který využila Kateřina, může nicméně učitelům dobře sloužit jako odrazový můstek k podobné komunikaci o alternativním hodnocení.



Chyba není trestná


Učení je podle Kateřiny proces, během kterého se chyby přirozeně vyskytují a neměly by být proto trestány špatnou známkou. Pro mnohé děti je to zbytečně stresující a od dalšího vzdělávání je to snadno odradí. Známkování by mělo přijít až v okamžiku, kdy je látka probraná a procvičená a žáci by ji měli dobře ovládat. 


Známkování může být demotivující i pro jedničkáře, kteří učivo zvládají bez problémů. Jedničky je paradoxně mohou zbrzdit, protože nemají důvod se víc snažit, i když by to jejich schopnosti dovolovaly. Pro Kateřinu je v hodnocení proto zásadní, jak si děti stojí vůči svým možnostem a jaký udělaly pokrok. Ze stejného důvodu klade také důraz na to, aby se žáci naučili kriticky posoudit vlastní práci. 


Známkám se v českých školách lze ale jen těžko vyhnout – už i kvůli přijímacím zkouškám na víceletá gymnázia. V případě známek Kateřina považuje za důležité, aby děti alespoň přesně věděly, co se bude hodnotit. 



Nároky na hodnotícího učitele


Slovní hodnocení je nicméně pro učitele pracnější než psaní známek. „Během vyučování si zapisuji, co které dítě zvládne. Hodnocení se mi pak píše snadno, protože mám dostatek podkladů. Zahrnuji do něj jen důležité věci a jsem co nejvíc konkrétní,” říká Kateřina. Písemné hodnocení si děti domů odnášejí pravidelně každý měsíc, obsahuje hlavně informace o tom, co žák již zvládl a na čem by měl ještě pracovat, případně co více procvičovat. Hodnocení se ale věnuje všem oblastem včetně sociálních a komunikačních dovedností nebo práce ve skupině. Zpětnou vazbu děti v její třídě ovšem dostávají každý den od paní učitelky, od svých spolužáků i od sebe samých. 



Sebehodnocení u dětí


„Pouštím dětem fotky z hodin a aktivit v uplynulém měsíci, aby si připomněly, co všechno jsme dělali, a ony mohly dobře zpracovat své postřehy,” popisuje Kateřina. Ve svém sebehodnocení pak děti například píšou, co se jim v uplynulém měsíci líbilo a co se dokázaly naučit. K jejich reflexi následně Kateřina doplní svou zpětnou vazbu.


Sebehodnocení je již od první třídy také každodenní součástí všech činností ve třídě. Po dokončení práce v centrech aktivit si děti v kroužku odpovídají na otázku: „Co se nám dařilo?“ Poté se každý ještě musí zamyslet nad tím, co on sám udělal, že se konkrétní činnost povedla. Ostatní spolužáci i Kateřina se mohou přidat se svými postřehy. 


Kritický pohled na vlastní práci by dětem měl umožnit včas poznat, že potřebují podporu. „Od první třídy je učím, aby si uměly říct o pomoc, když mají pocit, že jim něco nejde,” říká Kateřina. Chybovat je prý v procesu učení přirozené, jen je třeba zhodnotit, zda je to v rámci normálu, nebo je potřeba nějak zvýšit aktivitu. „Domluvíme se například, že by bylo dobré danou věc trénovat doma. Pokud ale dítě práci navíc nepřinese, neřeším to. Odpovědnost za splnění dohody nechávám na nich,” vysvětluje odbornice.


Důležitou součástí procesu (sebe)hodnocení jsou také tripartity, kterých se na konci prvního a třetího čtvrtletí účastní rodič, žák a učitel. Dítě během nich prezentuje a hodnotí svou práci. Závěrem vznikne záznam setkání, jehož součástí je také plán zlepšení, který si s pomocí pedagoga vytváří žák. Plán obsahuje konkrétní kroky, které povedou ke zdokonalení. Záznam z tripartity podepisuje učitel, dítě i rodič. Kateřina následně dokument zahrne do čtvrtletního hodnocení a v pololetí se k němu vrátí a posoudí, jak se jej daří plnit. Plán, který vytvoří v pololetí, vyhodnocuje ve 3. čtvrtletí. A ten z jarních tripartit pak na konci roku na vysvědčení.



Hodnocení spolužáků


Ve třídě Kateřiny Vrtiškové děti nezískávají zpětnou vazbu jen od své učitelky, ale také od spolužáků. Naučit se objektivně hodnotit ostatní, není ovšem jednoduchý úkol. K práci, kterou si mají vzájemně okomentovat, dostávají děti kritéria, podle kterých ji vypracovávají a která pak ostatním usnadňují hodnocení.


Pokud se například jedná o prezentaci knihy, je jasně určeno, co má obsahovat (například: autora, ilustrátora, děti se mají také vyjádřit k tomu, co je v příběhu rozesmálo, vystrašilo apod.). Současně jsou dána kritéria k tomu, jak má být kniha ve třídě představena – srozumitelně, spisovnou mluvou, dostatečně hlasitým přednesem a podobně. Děti si pak kritéria přirozeně přivlastňují při dalších aktivitách. Když například připravují plakáty a vzájemně si je ukazují, přicházejí samy na to, že se jim některé čtou lépe a proč.



Dobrovolné úkoly


„Vnitřní motivace jde ruku v ruce s vlastní odpovědností,” věří Kateřina. Dalším krokem k posílení vnitřní motivace žáků jsou tedy i dobrovolné domácí úkoly. Pokud jsou děti schopny kriticky zhodnotit, co jim jde dobře a v čem jsou slabší, pak by měly umět vyhodnotit, zda a na čem potřebují ještě zapracovat. „Dávat všem dětem na doma stejný úkol, mi nedává smysl. Dítě samo dobře pozná, že je v něčem pomalejší,” říká Kateřina. 


Když v hodině probírají těžší učivo, má připravené aktivity na jeho procvičení. Jejich splnění ale nehlídá a nechá děti, aby samy vyhodnotily, zda úkol potřebují a vypracovanou práci jí přinesly ke kontrole. Případné opomenutí neřeší ani u dětí, se kterými se dohodne, že je potřeba, aby doma něco individuálně cvičily. Úkol vypracovávají především pro sebe, a ne pro učitele, proto odpovědnost za jeho splnění je na nich. Zásadní je, aby děti rozuměly tomu, proč ho mají dělat a dával jim smysl. Pak většinou nemají problém s jeho zpracováním. Musí mít také dostatek prostoru na jeho splnění, proto úkol nikdy nezadává na druhý den. 


Práci na doma pro celou třídu Kateřina zadává jen tehdy, pokud něco ve škole nestihnou udělat, ale v následující hodině s danou věcí plánuje dál pracovat. Zadává také praktické úkoly. Když ve škole během výuky narazí na nějaké zajímavé téma, může ho zájemce rovněž doma zpracovat a pak všem představit.



Žáci musí více přemýšlet


Když Kateřina tento systém chtěla zavést u výše zmíněných čtvrťáků, které přebírala, narazila hlavně na odpor rodičů. Nakonec se dohodli, že úkoly děti dostávat budou. Kateřina nicméně ani v téhle třídě nekontrolovala, zda jí je přinesly všechny zpět. 


Mohlo by se zdát, že na děti s novou učitelkou čekalo ve škole méně práce – známky přestaly být stěžejní, nikdo netrval na vypracování úkolů. Komentář jedné žačky na konci roku nicméně prý vyzněl jinak. Pátou třídu vyhodnotila jako velmi náročnou, protože „museli prý pořád myslet“. 



Příloha 1: Formulář Týdenní plán dítěte spojený se sebehodnocením

Autor: Autorský tým APIV B




_______________________


Web Zapojmevšechny.cz vznikl s ambicí stát se praktickým průvodcem společným vzděláváním a vlastně kvalitním a moderním vzděláváním vůbec. Při jeho tvorbě jsme mysleli zejména na potřeby pedagogů, ale v řadě ohledů slouží jako inspirace a vodítko i pro rodiče, ať už jako nástroj srovnání dobré praxe s praxí reálnou, nebo jako inspirace pro podporu rozvoje vlastních dětí. I proto usilujeme o to, aby její obsah a funkce byly dobře přístupné, a hlavně snadno a rychle využitelné v praxi. 


Web Zapojmevsechny.cz vznikl v rámci projektu Podpora společného vzdělávání v pedagogické praxi (APIV B), který realizuje Národní pedagogický institut České republiky. Projekt je spolufinancován EU.





0 komentářů:

Šéfredaktorka

Výtvarné umění



WebArchiv - archiv českého webu



Licence Creative Commons
Obsah podléhá licenci Creative Commons Uveďte autora-Neužívejte dílo komerčně-Nezasahujte do díla 3.0 Česká republika, pokud není uvedeno jinak nebo nejde-li o tiskové zprávy.

Powered By Blogger