Kateřina Lánská: Nečekaný přínos pandemie. Jak základky zapojily vysokoškoláky do doučování a zjistily, co všechno tím mohou změnit

čtvrtek 21. října 2021 ·

Najednou se dětem změnil život. Přestalo existovat, co bylo do té doby naprosto samozřejmé. Ráno vstát, obléknout se a vyrazit do školy. Nástup koronavirové pandemie loni na jaře všechno zarazil. Úřady zavřely školy, žáci a studenti místo do lavic usedli doma k tabletům a počítačům. Více než polovinu výuky mezi loňským březnem a letošním červnem měly děti od šesté třídy výš na dálku. Mnoho žáků potřebovalo doučování.


Zdroj: Aktuálně.cz, Chytré Česko 19. 10. 2021


Řada dětí zůstala v pandemii úplně bez kontaktu se školou, neměly doma internet nebo se neúčastnily on-line vyučování z jiných, hlavně rodinných důvodů. Právě těm přišly na pomoc vysoké školy s dobrovolnickou iniciativou Fakulty doučují, která ve spolupráci s organizací Člověk v tísni a Národním pedagogickým institutem začala koordinovat doučování dětí studenty pedagogických a jiných fakult.


„Dětí, které byly ve spojení se školou jinak než přes on-line hodiny, jsme neměli moc, ale pár jich bylo,“ potvrzuje ředitelka Základní školy Chomutov Ivana Dudková. Kontakt s nimi udržovali asistenti pedagoga a učitelé, kteří nosili úkoly přímo do rodin. V ZŠ a MŠ Volgogradská 6B v Ostravě – Zábřehu zase využívali pomoc sociálního pedagoga. „Odvedl mnoho práce. Byl prostředníkem mezi školou a domácnostmi, zajišťoval techniku a později i doučování,“ popisuje ředitel Jan Šebesta, jak řešil situaci těch, kteří z distanční výuky vypadli.


Chomutovská i ostravská škola byly jedněmi z 333 základních škol, které iniciativu Fakulty doučují využily a požádaly jejím prostřednictvím o pomoc vysokoškolské studenty. V Ostravě studenti místní pedagogické fakulty doučují děti dlouhodobě, v projektu se přidaly další čtyři studentky a učily šest dětí. Děti vytipovalo vedení školy, doučování měly po domluvě s rodinou přímo ve školní budově. Celkově se do iniciativy Fakulty doučují zapojilo 600 studentů vysokých škol, dohromady doučovali 1500 žáků.


Česká školní inspekce uvádí, že během první vlny uzavření škol na jaře 2020 vypadlo z distančního vzdělávání 250 tisíc dětí. Školy s nimi musely udržovat kontakt jinými způsoby než prostřednictvím on-line výuky. Od podzimu, kdy následovalo další uzavření, se počet podařilo snížit zhruba na pětinu. Zhruba 10 tisíc dětí zůstalo navíc alespoň část doby bez kontaktu se školou úplně.


Dlouhá doba bez školní docházky se na vzdělání dětí podepsala. Srovnávací testování žáků pátých tříd, které letos v květnu provedly společnosti PAQ Research a Kalibro, ukázalo, že během pandemického roku ztratili tři měsíce učení. Ztráta může být ale podstatně vyšší. Shrnutí výzkumu upozorňuje na to, že se do testování nedostatečně zapojují nejslabší školy a také školy se žáky s nízkým socioekonomickým statusem, kteří se do distančního vzdělávání zapojovali nepravidelně nebo vůbec.


Pro děti tak projekt Fakulty doučují představuje šanci dohnat zameškaný čas. Pro vysokoškoláky zase jednu z mála příležitostí, jak při pandemii získat povinnou pedagogickou praxi.



Proč fakulty doučují


„S tím, abychom se do této iniciativy zapojili, nás oslovil Člověk v tísni. Byli jsme asi první fakulta, na kterou se obrátili,“ říká Lucie Maršálková, vedoucí studentských praxí na Pedagogické fakultě Univerzity Karlovy. „Hledali jsme možnost, jak to udělat v rámci stávajících praxí. Nakonec vznikly dva volitelné předměty doučování. Mohl se přihlásit každý napříč ročníky a mezi studenty o to byl celkem velký zájem. Za první dva semestry se zapojilo kolem 150 studentů,“ popisuje vznik iniciativy.


S nápadem, aby děti, které se neúčastnily vzdělávání na dálku, mohli po návratu do školních lavic doučovat studenti pedagogických fakult, přišly loni na jaře Rut Veselá a Zuzana Ramajzlová ze vzdělávacích služeb Člověka v tísni. Společně s Národním pedagogickým institutem domluvily spolupráci mezi vysokými školami.


Institut na svém webu Zapojmevšechny.cz vytvořil formulář, prostřednictvím kterého mohou školy žádat o doučování. Během loňského školního roku se žádosti scházely v tabulce, kterou lidé z institutu sdíleli s fakultními koordinátory pedagogických praxí budoucích učitelů a dalších studentů ochotných doučovat. „Navrhli jsme tento nástroj, ale netušili jsme, jestli se přihlásí 30, 300 nebo 3000 základních škol ani jaká bude kapacita vysokoškolských studentů,“ popisuje rozjezd Tomáš Machalík z Národního pedagogického institutu.


Nakonec se zapojilo všech devět pedagogických fakult v zemi a také řada dalších škol, včetně Fakulty elektrotechnické ČVUT nebo Matematicko-fyzikální fakulty UK, celkem 23 subjektů. „Překvapil nás zájem studentů nepedagogických fakult, byl vlastně dvakrát takový než u budoucích učitelů,“ říká Tereza Škachová, koordinátorka z Národního pedagogického institutu. Vysvětluje si to tím, že studenti učitelství ve stejnou dobu pomáhali ve školách otevřených během pandemie pro děti hasičů, nemocničních sester a dalších členů integrovaného záchranného systému.


Původní představa byla, že s novým školním rokem začnou studenti doučovat přímo ve školách. „V tom nám zabránila druhá vlna pandemie, kvůli které se školy opět uzavřely,“ popisuje Škachová reakci na překotný podzimní vývoj. Stejně jako postup pandemie byl i vznik iniciativy z počátku trochu živelný. „Nakonec se to rozběhlo na straně základních škol i na straně fakult. Některé fakulty zařadily předmět doučování do svých studijních plánů,“ doplňuje kolegyni Machalík.


Přestože se do iniciativy během prvního roku zapojilo šest stovek studentů z celého Česka, na pokrytí poptávky to nestačilo. „Bylo to trochu chaotické, neměli jsme jasnou představu, co se ve školách děje. Některé nám děkovaly a byly nadšené z pomoci od studentů, jiné byly frustrované, protože čekaly, ale žádný student se jim neozval,“ připouští Škachová, že koordinátoři neměli úplný přehled o tom, kolik studentů kde doučuje.


„Vzali jsme si z loňského roku ponaučení a nastavili nový systém sběru poptávek a propojování studentů se školami,“ popisuje Machalík. Přehlednější databáze je k dispozici od letošního září. Dříve dala škola poptávku na doučování dvaceti dětí ve fyzice, češtině a angličtině, teď se jednotlivé poptávky rozdělují na ročníky a předměty, systém by tak měl být přehlednější. „Předtím jsme věděli, že ve škole už někdo doučuje, ale nevěděli jsme, jestli mají zajištěné doučování všechny děti, které ho potřebovaly. Teď se studenti sami přihlásí do databáze, vyberou si konkrétní řádek, například dvě děti na fyziku, v systému se zaevidují a označí, že doučování probíhá nebo bylo ukončeno,“ upřesňuje Škachová. Po ukončení doučování student i zástupce školy vyplní evaluační dotazník, jak učení probíhalo.


V minulém školním roce studenti nejčastěji doučovali češtinu, matematiku nebo angličtinu, nejméně němčinu, chemii nebo základy společenských věd. Častěji on-line, zhruba ze čtvrtiny prezenčně. Školy měly zájem ve všech krajích kromě Zlínského, málo poptávek přišlo také z Vysočiny a Karlovarského kraje. „V Karlovarském kraji mají celkově nižší zájem o podporu do škol. V tomto případě je to dost možná tím, že tam nemají žádnou fakultu. Mohli mít pocit, že se jich to netýká, že tam stejně nedosáhneme,“ uvažuje Machalík z pedagogického institutu.



Studenti potřebují praxi


Školu, ve které budou doučovat, si studenti vybírali sami. „Viděl jsem v nabídce nový předmět doučování přírodovědných předmětů a zaujalo mě to. Léta doučuji komerčně, ale tohle je něco jiného. Pracujete bez nároku na honorář a jedinou odměnou je to, že někoho nadchnete pro svůj předmět,“ popisuje Vlastimil Horálek, student učitelství na Přírodovědecké fakultě Univerzity Karlovy v Praze. Spolu s devíti dalšími studenty dostal na začátku semestru seznam škol, které hledají doučování, a vybral si tu, kde potřebovali chemii.


Tři měsíce se on-line scházel se třemi osmáky. „Jeden z nich byl v domácím vzdělávání, takového studenta jsem ještě neměl. Byl extrémně motivovaný, ale bavilo to všechny tři,“ popisuje zájem. V kontaktu byl také s jejich učitelkou a garantem předmětu Jakubem Jelenem z přírodovědecké fakulty.


„Během první vlny to bylo trochu neřízené. Existovala databáze škol, kdo chtěl, nějakou si vybral a doučoval,“ popisuje Jelen, jak to na fakultě vypadalo na jaře 2020. Při druhém lockdownu už měli v nabídce předmět vypisovaný v letním i v zimním semestru. „Když se zavřely školy, neměli jsme kam dávat studenty na praxe a zároveň jsme chtěli pomoct doučovat děti, které vypadly z výuky,“ komentuje vznik nového předmětu. Alespoň on-line se tak studenti mohli účastnit praxí a zapojit se do výuky. Možnosti jiných praxí byly během roku omezené. Doučování se osvědčilo natolik, že by se mělo stát do budoucna stabilní součástí vzdělávacích plánů.


Přestože na počátku byla snaha podpořit žáky, kteří se distanční výuky neúčastnili, studenti nakonec doučovali mnohem širší skupinu dětí. „Téměř půlka prvního ročníku mi řekla, že během on-linu neměli zeměpis, protože ho škola nevyhodnotila jako důležitý předmět. Chtěli se ale hlásit na geografické gymnázium nebo průmyslovku, tak si vzali doučování zeměpisu. Nebylo cílem udělat z pětkaře jedničkáře, ale pomoct těm, kteří měli zájem,“ komentuje cíle doučování Jelen, který kromě působení na fakultě pracuje jako učitel na střední škole zeměměřické.



Předmět pro každého


Tři žáky druhého stupně doučovala během loňského lockdownu on-line i Leona Sochová, studentka pražské Pedagogické fakulty. Nabídla jim výuku němčiny. „Největší oříšek pro mě byl chlapec s poruchou autistického spektra. Na vysoké mi o tom do té doby nikdo nic neřekl a nevěděla jsem, co mám přesně dělat. Konzultovala jsem to s jeho maminkou a hledala v odborné literatuře, uvítala bych větší podporu ze strany fakulty. Hodně jsem se toho ale díky tomu naučila, především jak pracovat s motivací,“ komentuje svoji zkušenost.


„Vyskytly se samozřejmě i problémy, ale pokud se to dobře uchopí, je to pro studenty přínosné,“ myslí si Maršálková, vedoucí praxí z Pedagogické fakulty UK. Někteří studenti se tak podle ní dostanou mnohem dřív k praxi a mohou zjistit, zda se učitelství opravdu chtějí věnovat. Zjistí také, zda jsou schopni připravit výuku, aby hodina měla strukturu a aby dokázali žáky motivovat. „Ve škole to dítě být musí, když ho ale chcete zaujmout poté, co má za sebou pět hodin výuky, musí to být funkční. Student si může vyzkoušet různé metody. Je pro něj příjemné pozorovat posun svého svěřence. Pro ty děti je přínosné, že dostávají individuální pozornost,“ hodnotí výhody doučování pro obě strany.


Předmětem by si podle Maršálkové měl v budoucnu projít každý student prvního ročníku. Jak jej ale ukotvit ve vzdělávacích plánech, o tom se bude teprve jednat.



Z doučovatele učitelem


Už pět let nabízí předmět doučování jako součást povinné praxe svým studentům Pedagogická fakulta Masarykovy univerzity v Brně. Ve spolupráci s místními neziskovými organizacemi se orientuje na podporu dětí ze sociálně znevýhodněného prostředí. Kvůli uzavřeným školám si ale tento předmět nemohla v loňském roce řada studentů zvolit.


Jedním z nich byl Pavel David Cvrk, kterého situace přiměla doučovat na dálku z Příbrami, kde žije. „Zapojil jsem se přímo do on-line výuky ve škole. Dostal jsem na starost dva páťáky a učil je matematiku,“ popisuje zkušenost s doučováním v malotřídní škole v Horních Počaplech, v okrese Mělník.


„Velmi nám to pomohlo,“ říká Iva Voglová, ředitelka ZŠ a MŠ Horní Počaply. V malotřídce mají pospojované ročníky, což je na rozdíl od běžné výuky v on-line režimu problém. „Učit více ročníků najednou on-line je hodně náročné. Bylo skvělé, že jsme mohli děti rozdělit. Každý student byl pro malou skupinu něco jako samostatný pedagog, na přípravě hodin ale spolupracoval s třídním učitelem. Byla to ohromná pomoc,“ popisuje zapojení studentů ve škole. Vystřídalo se jich tam šest a právě s Cvrkem bude škola spolupracovat dál. Podepsala s ním smlouvu na letošní rok a zaplatí jej z peněz z Národního plánu doučování.



Brněnské praxe jako vzor


Součástí přípravy budoucích učitelů je předmět doučování v Brně už řadu let. „Před deseti lety byl volitelný, posledních pět let je součástí jádra pedagogicko-psychologické přípravy učitelů,“ říká Markéta Košatková, garantka předmětu z Pedagogické fakulty Masarykovy univerzity. Studenti druhého ročníku mají možnost vyzkoušet si roli asistenta pedagoga ve škole nebo doučovat děti, které potřebují podporu.


Na místní katedře sociální pedagogiky se doučování orientuje především na pomoc dětem ze sociálně vyloučeného prostředí. „Z terénu jsme věděli, že jim potřebujeme pomoct nejlépe přímo v rodinách, proto jsme hodně dbali, aby studenti do rodin chodili. Později se praxe rozšířila i na další děti se specifickými vzdělávacími potřebami,“ popisuje začátky Košatková. Přiznává, že zavedení předmětu budilo zprvu velkou nevoli akademiků i studentů. „Hrál v tom roli strach vstoupit do sociálně vyloučených rodin. Psaly se petice, že je to pro studenty nebezpečné,“ vysvětluje a dodává, že se prvotní obavy nenaplnily.


„Školní úspěch je hodně závislý na rodinném zázemí. Je proto dobře, když mají budoucí učitelé možnost poznat, že ne každé dítě má skvělé podmínky, aby se mu ve škole dařilo. Tato zkušenost studentům pomáhá rozkrývat strukturální nerovnosti,“ vysvětluje garantka předmětu. Studenti tak už na škole vidí, že problém dětí není jen v nedostatku materiálních podmínek, ale i v tom, že se s nimi často nemá kdo učit. „Zjišťují, že ne každý má takové rodiče, kteří dítěti se vším pomáhají,“ popisuje přínos pro rozvoj budoucích učitelů.



Spor o doučování na fakultách


O tom, zda je doučování pro budoucí učitele plnohodnotnou praxí, se ale nevedou diskuse jen na Masarykově univerzitě. „Vnímám, že se vedou spory o to, co to doučování má způsobit,“ říká Machalík z Národního pedagogického institutu. „Někteří lidé mají pocit, že je to učení postavené na stejných pravidlech, cílech a formách, jako výuka ve škole. Těžko ale něčeho dosáhneme, když se nebude pracovat s motivací dětí,“ komentuje odbornou diskusi.


Podobně to vidí i jeho kolegyně Škachová. „Pro některé akademiky je doučování málo, důležitá je práce budoucího učitele s celou třídou. Někdy jim tam ale chybí zaměření na individuální potřeby dětí,“ uvádí. Na doučování vedeném budoucími pedagogy oceňuje právě příležitost setkat se s individualitou dítěte, která jim později pomůže k lepší výuce ve třídě s vědomím toho, že ne všichni žáci stíhají a pojmou výklad učitele.


„Není tu žádný zvonek, který by udržel dítě 45 minut sedět, musí ho motivovat sami,“ oceňuje přínos doučování pro studenty i Jelen z přírodovědecké fakulty. Dostanou podle něj jiný vhled do pedagogické práce. Jeho slova potvrzuje i student Horálek. „Doučování neznamená jen suplovat roli školy. Díky tomu, že s doučovanými dětmi navážeme osobní vztah, můžeme jim pomoct najít vztah k předmětu. Učitelé občas opomíjejí, že i žáci jsou osobnosti, a že chtějí, aby se jich někdo zeptal na to, co je baví,“ myslí si budoucí učitel.



Proč tolik doučujeme


Doučování jako kompenzace výuky ve školách má ale i svou odvrácenou stranu. Ta přímo souvisí s kvalitou výuky a tlakem společnosti na výkon, který se projevuje selekcí žáků do výběrových tříd nebo různých typů škol. Už před koronavirovou pandemií existovala nabídka soukromého doučování, odborníky nazývaná stínové vzdělávání. Jde o nabídku soukromých agentur, jednotlivců a dalších organizací. Vychází na jedné straně z potřeby neprospívajících žáků dohnat školní učivo, na druhé straně těch, kteří prospívají dobře, ale mají, ať už oni sami nebo jejich rodiče, vyšší ambice. Chtějí se například připravit na přijímací zkoušky na víceletá gymnázia.


Uzavření škol v pandemii tak ještě více posílilo fenomén paralelního vzdělávání, který dlouhodobě zkoumá Vít Šťastný z Ústavu výzkumu a rozvoje vzdělávání Pedagogické fakulty Univerzity Karlovy. Letos na jaře spolu se svými kolegy přinesl data z dvouletého projektu, která upozorňují na vysokou míru potřeby doučování žáků druhého stupně základních škol a také středoškoláků. Výzkum ukázal, že 47 procent žáků devátých tříd a odpovídajících ročníků víceletých gymnázií chodí na doučování, podle průzkumu z roku 2016 doučování využívá 41 procent maturantů.


„Někde se stala chyba,“ myslí si Tereza Škachová z Národního pedagogického institutu. „Obecně bychom se víc než na doučování měli zaměřit na to, aby ho děti nepotřebovaly. Je třeba školy personálně posílit, mít více asistentů pedagoga ve třídách a tandemovou výuku. Možná bychom se také měli ptát, zda je dobře nastavená maturita, když tolik maturantů potřebuje doučování, nebo zda není třeba upravit náplň výuky ve školách,“ uvádí.


Podobně to vidí i Markéta Košatková z Pedagogické fakulty Masarykovy univerzity. „Jsme orientovaní na výkon. Ve škole děti zažívají neúspěch a pak se to snaží dohnat. Je to jako rozjetý vlak, ze kterého za jízdy vypadávají cestující oknem. Nemělo by přitom jít o to, snažit se do něj naskočit zpět. Možná bychom měli spíše zpomalit, dívat se po smysluplnosti a propojování poznatků. Chce to radikální revizi, říct si, co jako společnost chceme a potřebujeme. Doučování by pak nemuselo představovat takový problém,“ uvažuje o reformě náplně výuky.


Pokud má být doučování jako možnost studentské praxe funkční a přínosné, je podle Machalíka z Národního pedagogického institutu potřeba definovat, k čemu má přesně sloužit a jaké jsou jeho cíle. Zkušenost s iniciativou Fakulty doučují je pro něj cenná. „Je to jedna z mála platforem, na které pedagogické fakulty fungují dohromady. Mohou se navzájem inspirovat, sdílet zkušenosti a zároveň dělat vlastní fakultní politiku,“ hodnotí.



Umíme přínos doučování změřit?


„Je třeba si uvědomit, že děti ve škole neprospívají z řady důvodů, za které samy často nemohou. Díky doučování mohou zažít úspěch. Podstatné je, že zažijí, že o ně někdo má zájem a chce jim pomoci,“ říká Lucie Maršálková z Pedagogické fakulty UK.


Potvrzuje to i Škachová, podle které jde hlavně o to, aby se děti naučily všímat si svého pokroku a přebírat zodpovědnost za vlastní učení. Přínosné je to i pro studenty, kteří se dostanou do jiných než fakultních škol a setkají se se školní realitou. „K posunu těch dětí dochází na základě tolika důvodů, že zjistit, jaký vliv má doučování, je hodně těžké. V zásadě je to neměřitelné. Podstatná je osobní rovina,“ uvádí.


Důvěru v přínos doučování má i Košatková. „Vidím v tom mechanismus potírání sociálních nerovností a nespravedlnosti ve vzdělávání. Je ale třeba přistoupit k tomu s mírou, lidskostí a systémově. Nestačí jen navyšovat počty hodin doučování a lidí, kteří to budou dělat. Jde i o to, co by se ve škole mělo odehrávat a jak tam zařadit i jiné věci než tvrdé znalosti,“ říká.


Upozorňuje také, že proměna náplně výuky souvisí i se systémem hodnocení ve školách a prací s chybou. „Jsme zvyklí označovat toho, kdo selhává, a říkat, že si za to může sám. Je těžké vidět strukturální nerovnosti,“ popisuje zkušenosti ze studentských praxí. Doučování proto vnímá jako nástroj proměny hodnotového postoje budoucích učitelů. „Toho, jak se učitel dívá na žáka, jak jedná s rodiči, jak nastavuje systém spravedlnosti ve třídě a celý vzdělávací proces,“ popisuje.


0 komentářů:

Šéfredaktorka

Výtvarné umění



WebArchiv - archiv českého webu



Licence Creative Commons
Obsah podléhá licenci Creative Commons Uveďte autora-Neužívejte dílo komerčně-Nezasahujte do díla 3.0 Česká republika, pokud není uvedeno jinak nebo nejde-li o tiskové zprávy.

Powered By Blogger