Martina Švarcová: Chyba jako náš průvodce aneb Chybujme chytře

sobota 2. října 2021 ·

Dostala se nám do ruky velmi zajímavá kniha Cesta za horizont kariérového poradenství. Kritická reflexe v praxi. Vydalo ji EKS – vzdělávací centrum poskytující poradenství, koučování a vzdělávací kurzy. Její obsah by ale určitě zaujal nejen kariérové poradce.


Jeden starý vietnamský příběh vypráví o venkovském muži, kterému se jednoho dne zaběhl kůň. Lidé muže litovali a říkali, jak je to zlé… A on jim na jejich nářky pokaždé odpověděl: „Je to, jaké to je.“ Kůň se však po pár dnech vrátil a přivedl ještě dalšího koně. A tu lidé za mužem chodili a říkali, jaké má ohromné štěstí. A muž i tentokrát odpovídal velice prostě: „Je to, jaké to je.“


Uběhlo pár týdnů a jeho syn si při projížďce na novém koni zlomil nohu. Lidé přicházeli a bědovali: „O, to je velmi smutné… Taková smůla!“ A muž opět odpovídal: „Inu, je to, jaké to je.“ Měsíc na to se objevili ve vesnici verbíři. Odvedli všechny mladé muže. Až na jeho syna. A lidé říkali: „Vy máte takové štěstí!“


A hádejte, co jim na to onen muž řekl…


Ten příběh by mohl pokračovat donekonečna. A přestože je už velmi starý, zažíváme ho neustále. Patří už k lidské nátuře, že všechno kolem sebe potřebujeme hodnotit. Na základě našich očekávání, kulturního a společenského kontextu, naší momentální situace… dáváme všemu, co se kolem nás děje, znaménka plus či mínus. Věci a události jsou přitom ve své podstatě neutrální. Přirozenou potřebu naší mysli hodnotit a uspořádávat svět můžeme pozorovat i v samotném jazyce. Houbám, které jsou pro člověka jedovaté, říkáme hanlivě prašivky. Rostlinám, které si dovolily růst na našem záhonku karafiátů, neřekneme jinak než plevel… Hodnocením jsme doslova prorostlí, a tak se nemůžeme divit, že když se objeví chyba, je náš vnitřní kritik okamžitě v pozoru.


Už samotné slovo chyba v sobě nenese žádné pozitivní konotace. Životní chyba, kardinální chyba, osudová chyba, trapná chyba… To asi všichni dobře známe. Ale co třeba užitečná chyba? Podnětná, inspirativní chyba… Napadají vás ještě nějaké další varianty? Může být chyba jiná než špatná?


Naše vnímání chyby nám přitom není vrozené. Je dané naší kulturou. A tak už asi tušíte, odkud se naše snaha plnit úkoly, být vzorný a nedělat chyby, bere. Ano, je to tak. Začíná to výchovou. Od dětství je nám vštěpováno, co je dobře a co špatně. Za chyby jsme trestáni… Za správné plnění úkolů odměňováni. Ve škole jsme zvyklí se zaměřovat hlavně na chybu. Počítáme chyby, ne správné odpovědi… Učíme se, že chybovat je špatné. A co je výsledkem? Vyhýbáme se situacím, kdy bychom mohli chybu udělat. Bojíme se zkoušet nové věci. Strach z chyby nás žene k perfekcionismu, úzkosti, neustálému srovnávání se s ideálem. Chceme dokonalý svět, bezchybné partnery, děti, kolegy… sebe samozřejmě nevyjímaje. A to je velmi frustrující. Strach z neúspěchu z nás dělá svědomité plniče úkolů, kteří často žijí život, jejž ve výsledku nechtějí. Tak dlouho se snažíme naplnit ideální představu života, až zjistíme, že svůj život vůbec nežijeme.


A tím to nekončí. Pokud se ze strachu z chyby držíme jen toho, co už známe, stáváme se ve svém způsobu myšlení i jednání víc a víc konzervativní. A pak najednou přijde krize. Náhlá změna. Naše obvyklé způsoby chování rázem přestávají fungovat. Musíme být kreativní, riskovat, udělat krok do tmy. Pokud jsme se těmto situacím celý život vyhýbali, nastává stres, panika, paralýza. V době, kdy jsou změny na denním pořádku, to není příliš praktické…


Jak se tedy dívat na chybu jinak než kriticky? Inspirací může být například Roger von Oech, autor řady knih o kreativitě. Doslova říká, že nejde o to nedělat chyby, ale chybovat inteligentně. Využít potenciálu chyby k učení. Že už jste to někde slyšeli? Ano, nejedná se o žádnou převratnou novinku. Toto věděli už dávno naši předci. Rčení chybami se člověk učí najdeme nejen v češtině, ale i v angličtině, němčině, španělštině… Jen na to v praxi často zapomínáme. Když jsme se učili chodit, spadli jsme nesčetněkrát, ale to nás neodradilo od toho zkusit to znovu. Náš vnitřní kritik ještě zkrátka nebyl vyvinutý. A tak si pojďme vyzkoušet, jak bychom mohli změnit úhel pohledu i na míru chybovosti. O čem jiném by mohla vyšší chybovost svědčit, než o našem selhání, neschopnosti, neodbornosti…? Zkuste najít jiný úhel pohledu, kdy chybovost nebude mít negativní nádech.


Ano, možná vás překvapilo, že to vlastně není nic světoborného. Míra chybovosti je daná naší zkušeností s danou aktivitou. Rutinní činnosti zvládáme bez chyb. Zatímco když zkoušíme nové věci, děláme zkrátka chyby. Velmi výstižně to formuloval Woody Allen: „Pokud čas od času nezažíváte neúspěch, znamená to, že neděláte nic inovativního.“ Chybování k lidskému životu zkrátka patří. Život by nebyl úplný, kdybychom nezažívali oba póly.


Často máme představu, že se úspěch a chyba vylučují. Ve skutečnosti tomu bývá právě naopak. T. A. Edison, Marie Curie-Skłodowska, Steve Jobs, Abraham Lincoln, Michael Jordan, ti všichni museli několikrát začít od nuly. Překonat tzv. chyby, aby došli tam, kam došli. Výčet je samozřejmě jen ilustrativní, tyto příběhy nám ale ukazují, že úspěch a chybování jsou obrácenými stranami téže mince, a v našich životech tak tvoří nerozlučnou dvojku.



Jak předejít strachu z chybování


Pokud umíme pracovat s chybou a učit se z ní, žije se nám snáz. Podívejme se tedy na pár praktických tipů, jak si chybování trochu polidštit a proměnit chybu z nepřítele ve svého spojence.



1. Trénujme sval riskování


Záměrně porušujte své návyky. Na bezpečném poli, kdy o nic zásadního nejde, zkoušejte dělat věci jinak, než jste zvyklí. Čistěte si zuby opačnou rukou, experimentujte s kořením, oblečte si jiné barvy, než obvykle nosíte. Pokud jste zvyklí vše do puntíku plánovat, zkuste jet na výlet takzvaně na blint. Sedněte do prvního vlaku, který zrovna přijel, a nechte se překvapit, kam vás zaveze.



2. Co nejhoršího by se mohlo stát?


Pokud vás sžírá strach ze špatného rozhodnutí, ze zkoušky, jakékoliv náročné situace, položte si jednoduchou otázku: „Co nejhoršího by se mohlo stát?” A pak si ji položte ještě jednou a ještě jednou. Můžete tak zjistit, že váš strach je mnohem větší, než to, co by hypoteticky mohlo nastat. Že váš strach je zbytečný strašák, který vám brání volně se nadechnout a vykročit vstříc dobrodružství.



3. Rozvíjejme tzv. růstové myšlení


Autorkou konceptu fixního a růstového myšlení je americká psycholožka Carol Dweck. Její poselství spočívá v práci s nastavením vlastní mysli. Změníme-li způsob našeho myšlení a nazírání sebe sama, výrazně to ovlivní celý náš život. Pokud je naše nastavení mysli fixní, věříme, že naše talenty jsou pevně dané. Víc se tak cítíme pod vlivem vnějších okolností. Neradi riskujeme, abychom neudělali chybu, abychom nezklamali. Řadu výzev proto raději necháme být. Zpětnou vazbu si často bereme osobně a úspěch jiných nás frustruje. 


Pokud jste se v tomto popisu částečně našli, nezoufejte. Většinou nemyslíme jen čistě růstově, nebo fixně, ale jeden nebo druhý způsob u nás převažuje. Navíc je tento poměr věcí našeho přesvědčení a lze ho tudíž změnit. A tomu odpovídá i růstové myšlení. Když uvolníme sevření své mysli, věříme, že svůj život můžeme do velké míry ovlivnit a svůj potenciál neustále rozvíjet. Máme chuť zkoušet nové věci a těšíme se na nové výzvy. Chyby nevnímáme jako osobní selhání, ale jako způsob učení. Kritiku si nebereme osobně, ale dokážeme se z ní poučit. Úspěch ostatních nás inspiruje.


Zdá se vám to nereálné? Zkuste si pro začátek sami pro sebe zmapovat, ve kterých oblastech máte sklony jednat podle fixního a ve kterých podle růstového myšlení. V jakých situacích máte tendenci zbytečně neriskovat, říkat, že to nejde, nebo že vám to nikdy nešlo? Vyberte si jednu věc, nejlépe tu, do které se vám nejvíc chce, a zkuste ji začít dělat jinak. Po malých krůčcích. Uvidíte, jak je to osvobozující.


Tip: Pokud chcete rozvíjet růstové myšlení u svých žáků či kolegů, projevujte jim svůj obdiv či vděk nikoliv za výsledek, ale za to, jak postupovali. Bude je to motivovat zkoušet další a složitější úkoly. Nebudou cítit tlak na konečný výsledek, a tudíž se nebudou bát, že selžou. A možná, že je práce či škola bude i víc bavit!



4. Nebojme se přiznat chybu


Svou hodnotu jsme zvyklí spojovat s tzv. úspěchem či neúspěchem. A každou chybu si tudíž brát jako osobní selhání, které naši hodnotu snižuje. Přiznat svou chybu tak můžeme vnímat jako bolestivou záležitost. Důležité je si uvědomit, že naše hodnota není závislá na naší sbírce úspěchů. Protože samotný úspěch je velmi relativní záležitostí. Pokud přijmeme skutečnost, že dělat chyby je lidské a máme na to právo, bude se nám k vlastním chybám přiznávat mnohem snáz. Navíc, přiznat chybu a vzít za ni zodpovědnost není projevem slabosti. Právě naopak. Vyžaduje to odvahu a vnitřní sílu.


Pokud toho jsme schopni, naše okolí to ocení. Zejména děti s úlevou pozorují, že i ti velcí dospělí dělají chyby a umí je přijmout. Z dospělých, kteří všechno ví a všechno umí, se stávají v jejich očích opět lidé a paradoxně tak u nich získávají větší respekt.


Tip: A jak na to v praxi? Je-li součástí vaší práce učení, zkuste například použít svou vlastní chybu jako součást výkladu. Zanalyzujte ji a názorně předveďte, co jste se díky ní naučili. Žáci tak zažijí cennou ukázku toho, že udělat chybu pro nás může být i velmi užitečné. Průkopníky oslavy vlastních chyb a přešlapů jsou společenské večery „FuckUp Nights“, v nichž známé osobnosti otevřeně mluví o tom, co se jim opravdu nepovedlo. Co jim tzv. neúspěch dal a co od té doby už dělají jinak. A tak ještě jeden tip. Zkuste něco podobného uspořádat s žáky nebo svými přáteli. Zasmát se vlastním chybám je velice úlevné a zároveň i znamením toho, že jsme z naší zkušenosti vytěžili i určitou moudrost.



5. Nesrovnávejme se s ostatními


Není to snadné, protože jsme v tom od dětství vychováváni. Ale přesto to pojďme zkusit. Pomůže nám v tom jeden krátký příběh, který ve své knize „Když není úniku“ vypráví buddhistická učitelka Pema Čhödrön.


Skupina lidí šplhá na horu. Hora je celkem strmá, a když pár lidí uvidí hloubku pod sebou, úplně ztuhne. Strach jim nedovolí se ani pohnout. Dospěli na svou hranici. Ostatní pokračují dál, povídají si, smějí se, ale když se výstup ještě ztíží, další lidé se začnou bát a nedokáží pokračovat. Po celé cestě na vrchol jsou rozesetí lidé, kteří narazili na svou hranici. Ti, kteří se vyšplhali až na špičku, se rozhlížejí po kraji a mají ohromnou radost, že to zvládli.


Co o tomto příběhu můžeme říct? Byli ti, kteří dorazili až na vrchol, vítězové? A ti, kteří se zastavili, padavky? Jak byste se cítili, kdybyste nevystoupali až nahoru? Dokázali byste najít i na takové situaci něco užitečného? 


Severní Čejeni říkají: „Nesuď druhého, dokud jsi nechodil dva úplňky v jeho mokasinech.“ A podobné je to i s tímto příběhem. Pokud bychom se zdrželi veškerého hodnocení a čistě jen popsali, co se stalo, řekli bychom, že každý po čase narazil na svou hranici. Ti, kteří se zastavili jako první, nebyli zbabělí. Místo vrcholu přišla životní lekce. Pokud se z ní poučí, dosáhnou jiného vrcholu, o kterém teď nemají ani tušení. Ti, kteří došli až nahoru, nemusí být nutně hrdinové a na svou hranici narazí někde jinde.


Nemá proto smysl se trápit, že jsou jiní lepší, že jsme něčeho nedosáhli, a zaměřovat svou pozornost na tzv. vlastní chyby. Nikdy nevíme, kdy se ti, kteří dříve došli až do pomyslného cíle, zastaví na cestě, která je pro nás příjemnou procházkou. Každý zdoláváme jiné výzvy, a pokud se objeví, berme je jako své příležitosti, nikoliv jako prohry. Ať už jsme vystoupali na vrchol, nebo ne, nejsme horší, nebo lepší. Jsme, jací jsme.


(str. 15–20)




___________________________


Centrum EKS více než 18 let pracuje s mládeží i dospělými a asistuje při hledání správné kariérní cesty. Vede profesní kurzy pro kariérní poradce, provádí mezinárodní výzkum, vyvíjí vlastní metodiky a vydává řadu učebnic. EKS bylo pětkrát oceněno Národní cenou kariérového poradenství a Zlatou hvězdou od Evropské komise.

O publikaci v elektronické formě si mohou zájemci požádat na stránkách centra EKS 

0 komentářů:

Šéfredaktorka

Výtvarné umění



WebArchiv - archiv českého webu



Licence Creative Commons
Obsah podléhá licenci Creative Commons Uveďte autora-Neužívejte dílo komerčně-Nezasahujte do díla 3.0 Česká republika, pokud není uvedeno jinak nebo nejde-li o tiskové zprávy.

Powered By Blogger