Zuzana Hronová, Michaela Endrštová: Oťukávání mediální výchovy. Experti ji doporučují, učitelé se jí obávají a rodiče v ní často vidí manipulaci s dětmi

středa 13. října 2021 ·

Rozpoznat, která informace je pravdivá, která zavádějící a kterou se její autor snaží cíleně manipulovat veřejností, je v internetové době čím dál těžší. Tradiční média ustupují do pozadí, na sociálních sítích může kdokoli sdílet cokoli, rychle se tak může šířit i naprostá lež. Vyznat se v záplavě informací má už na školách pomoci mediální výchova. Předmět se tu složitě snaží prosadit už 15 let.


Zdroj: Aktuálně.cz, Chytré Česko 4. 10. 2021


„Uděláme si takový experiment. Bude trvat dva měsíce, budete se mu věnovat průběžně ve volném čase,“ začíná Michal Kaderka svůj seminář na pražském Gymnáziu Na Zatlance. Ve třídě to lehce nesouhlasně zašumí. „Vytvoříte si falešný facebookový profil, budete sympatizovat s některou politickou stranou a sledovat, co se bude dít,“ pokračuje a z lavic to šumí už podstatně pozitivněji. Zazní i spokojené „Yes!“.


Úkol je součástí mediální výchovy, předmětu, který právě Gymnázium Na Zatlance začalo do výuky zařazovat jako jedna z prvních škol v Česku. Ne už jako občasné téma v jiných hodinách, ale jako plnohodnotný předmět. Co se v něm žáci naučí, je čím dál naléhavější v nynější „postfaktické“ době, kde pravdu porážejí emocionálně zajímavější dezinformace.


A také v době, kdy ztrácí na síle tradiční média a lidé informace čerpají ze stovek internetových kanálů, kde může být vydavatelem kdokoli, bez znalosti ověřování zpráv či jejich zdrojů. Stále více také srůstá moc výkonná a moc mediální, média pak neslouží jako hlídači vlády, ale jako její podporovatelé. Vyznat se v informační džungli a dopátrat se v ní objektivních informací je tak stále složitější.


Na nedostatky v mediální gramotnosti upozorňuje Platforma pro mediální vzdělávání, která vznikla v roce 2016. Je to neformální společenství dvacítky organizací a dalších subjektů, které se snaží mediální vzdělávání podporovat.


Čerstvý výzkum Český učitel ve světě médií ze září 2021 ukazuje, že mediální výchovu jako zvláštní předmět učí pouhá tři procenta z 2155 oslovených učitelů. Dalších 47 procent ji vyučuje v jiných předmětech. Informatikář vypráví o bezpečnosti na internetu, češtinář o manipulativní komunikaci a dezinformacích, dějepisář či občankář o propagandě. A 45 procent pedagogů se mediální výchově nevěnuje vůbec. Průzkum zpracovaly Univerzita Palackého v Olomouci a společnost O2.


Roztříštěnost mezi různé předměty je těžko uchopitelná i pro pedagogické fakulty. Není jasné, koho mají na rozvoj mediální gramotnosti vlastně připravovat.

 

"Na to, že má mediální výchova jen minimální podporu ze strany státu, pokládám za úspěch, že se jí ve výuce věnuje zhruba polovina učitelů. Věnovat by se jí měly všechny školy,“ říká mediální expert z Fakulty sociálních věd Univerzity Karlovy Jan Jirák.


Radí, aby se vyučovala jako samostatný předmět, výhody ale vidí i v jejím zařazování do jiných hodin. „Odpovídá to reálné roli médií ve společnosti. Také se prořezávají nejrůznějšími oblastmi soukromého, veřejného či politického života,“ vysvětluje Jirák. Studovat by ji podle něj měli i studenti pedagogických fakult – jako samostatnou aprobaci, vedle českého jazyka, dějepisu nebo výchově k občanství.


Svůj seminář Svět médií připravuje Gymnázium Na Zatlance už od roku 2010 pro studenty třetích a čtvrtých ročníků. Před tím ho dva roky vedla jeho kolegyně Markéta Pelcová. Učitelé za sebou mají účast na kurzu Rozumět médiím, který na katedře žurnalistiky Fakulty sociálních věd Univerzity Karlovy vedl právě Jirák. Shodují se, že jim kurz i pozdější stejnojmenná publikace daly potřebný základ, jak předmět učit. K základu pak přidávají novinky z rychle se měnícího mediálního světa.



Vidět informační bublinu zevnitř


Poté, co Kaderka zadá svým studentům ze Zatlanky zmiňovaný úkol s falešným facebookovým profilem a sledováním politické nálady, pokračuje bližším vysvětlením. Jméno na účtu musí být uvěřitelné, fotku si mají studenti stáhnout z generátoru snímků neexistujících lidí. „Jinak byste ji museli ukrást, takhle nikomu neublížíte. Můžete si stáhnout i fotky neexistujících dětí a předstírat, že jste matka od rodiny. Vyrobte si tam zkrátka nějaký věrohodný profil s věrohodnou historií,“ říká.


Experiment má studentům umožnit zážitek z informační bubliny. Ukázat, jak vypadá svět člověka, na kterého dopadají jednostranné informace, protože má účet na sociálních sítích nastavený tak, aby k němu nic jiného nedoléhalo. Vyzkoušet si studenti mají také naivitu a důvěřivost lidí.


Tato „hra“ má ale několik zásadních pravidel. Nejdůležitější je, že její účastníci nemají být aktivní a provokovat diskuse, jen lajkovat. „Budete sledovat, co se na vás bude valit,“ říká učitel a varuje, že se může jednat i o sexuální nabídky. Výsledkem má být i ukázka, jak různé skupiny lidí vidí jinak svět a jak odlišně se dá interpretovat stejná událost. Studenti mají také zjistit, jak fungují algoritmy na Facebooku – uživatelům nabízejí jen obsah, který chtějí vidět. Nemají tak šanci zjistit, že jejich informace mohou být zkreslené nebo že jejich přesvědčení není obecně vnímanou pravdou. „V hodině pak budeme porovnávat kanály s příspěvky a sledovat odlišný způsob podání a rámování událostí,” plánuje Kaderka.


Každotýdenní dvouhodinovka se na Zatlance skládá z mixu teoretických i praktických poznatků. V teorii se studenti dozvědí, jak se v historii předávaly informace a jak způsob předání ovlivňuje nejen informaci samotnou, ale i společnost. Vyučující dospěje až k současnosti, kdy internet umožňuje každému člověku být vydavatelem zpráv, což dříve bylo výsadou médií. Vysvětluje, že zatímco v klasických médiích pracují profesionálové, kteří vědí, jak informace ověřovat a teprve pak je vydávat, o šíření informací na sociálních sítích rozhodují amatéři, často během vteřiny, kdy se rozhodnou, že je budou sdílet dál. Ke svému publiku mluví na sociálních sítích i politici. Přestávají tak potřebovat klasická média a mohou je ignorovat. Kaderka studenty upozorňuje, že tímto způsobem veřejnost ztrácí nezávislá média jako jeden z důležitých nástrojů, jak politiky kontrolovat.


Kromě vyučovaní provozuje Kaderka web Svět médií s informacemi pro ty, kdo začínají učit mediální výchovu bez předchozí průpravy. K dispozici tu mají volně přístupnou učebnici, seznam materiálů k tématu a seznam termínů, kdy pořádá kurzy mediální výchovy pro vzdělavatele. Sám Kaderka mediální výchovu učí na Filozofické fakultě Univerzity Karlovy a vede i kurzy pro seniory.


Vedle Kaderky učí téma na Zatlance ještě Jana Juříková. Na starosti má výuku povinnou pro celou školu. Pro druhé ročníky je to dvoudenní zážitkový kurz. Studenti se na něm učí ověřovat informace a poznávat dezinformace. Zjišťují, jaká je role veřejnoprávních médií, kdo vlastní soukromá média a jaký může mít vliv na jejich obsah. Teenageři si také vyzkouší, jak složité je vybrat zprávy do zpravodajské relace. Poznají, že když nějaká informace v relaci chybí, nemusí to být nutně tím, že by se ji média snažila zamlčet. „Hrají si na redakce Blesku, iDnes a Hospodářských novin. Přijde jim zpráva a oni se rozmýšlejí, zda a v jaké podobě ji zveřejnit,“ líčí Juříková. Pro třeťáky pak pořádá kurz Dny médií. „Jeden den chodí studenti po redakcích, druhý den mají setkání s novináři a dalšími lidmi z mediální oblasti,“ popisuje pedagožka. Třetí den se vše vyhodnocuje.



Mediální výchova vs. Dezinformátoři


Na mnoha školách ale mediální výchovu nemá kdo učit. Zmíněná studie olomoucké univerzity uvádí, že 80 procent oslovených pedagogů během studia nemělo předměty, které by se na ni zaměřovaly, přes 60 procent nebylo ani na semináři či školení. Kaderka upozorňuje také na tvrzení, že učitelé mediální výchovy jsou novodobí cenzoři, kteří dětem dávají seznamy povolených a zakázaných webů a „vymývají jim hlavu multikulturními či protiruskými ideologiemi“. Prohlašují to někteří rodiče, často příznivci konspiračních teorií, které podle nich mainstreamová média zatajují, a musí se proto hledat na menšinových webech, jež bývají dezinformační.


Problém vidí Kaderka i v tom, že mediální výchova je povinná jen na základních školách a gymnáziích, ne už ale na středních odborných školách. Právě učňové podle něj vycházejí z informační gramotnosti nejhůře, často i kvůli rodinnému zázemí, které také častěji podléhá dezinformační scéně. „Nejslabší článek je z mediální výchovy vynechaný,“ říká.


Poukazuje na to i specialistka na mediální vzdělávání Michaela Trnková z programu Jeden svět na školách. „Snažíme se cílit na školy, kde se tato výchova zanedbává – škola o ni nejeví zájem, učitelé neví, jak ji vyučovat, a nemají ani motivaci to dělat,“ říká. Záleží také na regionu, například v Karlovarském nebo Ústeckém kraji je situace horší než na pražských školách.


Mediální expert Jirák upozorňuje, že současná situace má svůj počátek v době před více než 20 lety. Tehdy se mediální výchova na školách ustavovala a pod ministerstvem školství fungovaly různé instituty. „Jeden měl na starosti základní školy a gymnázia a dostal na starost mediální výchovu. Druhý se zabýval odborným vzděláním, ten ji na starosti neměl. Dnes ale přibývá učilišť a středních odborných škol, které se snaží mediální výchovu zapojit do výuky,“ popisuje Jirák.


Problematické může být i jednostranné zaměření na rozpoznávání dezinformací. Kaderka upozorňuje, že kdyby žáci a studenti poznali, na jakých principech fungují seriózní média a na jakých dezinformační weby, poznávání dezinformací by se nemuseli učit. „Boj proti dezinformacím vidím spíše jako součást vzdělávání v on-line bezpečnosti,“ říká Kaderka.


Uvádí také, že nemá smysl učit lidi ověřovat informace z více zdrojů, jak to dlouho prosazovaly různé mediální kurzy. „Pokladní, která sedí 12 hodin za kasou v supermarketu, si po příchodu domů určitě nebude ověřovat informace, které jí přijdou. Stačilo by lidi naučit, aby nesdíleli každou informaci hned, ale počkali, jestli se potvrdí. Že je něco lež, se většinou ukáže do 24 hodin,“ vysvětluje pedagog.


Podle Jiráka by mediální výchova měla být povinná i na učilištích nebo středních odborných školách. Zabývat by se jí měly už děti v mateřských školách. „Podle průzkumů přichází s novými médii do styku v raném věku, třeba ve třech letech,“ vysvětluje expert z Univerzity Karlovy.



Výhrady proti externím odborníkům


Rodiče, kteří patří k zastáncům konspiračních teorií a dezinformačních webů, přebírají často teze o škodlivosti mediální výchovy. Odmítají proto návštěvy expertů z neziskovek ve školách, prohlašují, že jejich děti indoktrinují a převychovávají. A kritizují kvůli tomu ředitele i učitele. Proti mediální výchově se v roce 2018 vymezil i tehdejší předseda školského výboru Poslanecké sněmovny Václav Klaus mladší (tehdy ODS). „Pokud člověk nevybízí ke genocidě jiných etnik, tak ať si píše, co chce, klidně ať je to blbost, oni si to lidi už přeberou. Odmítám hledat a nálepkovat objektivní zpravodajství. A po školách už to běhá, různí aktivisté, kteří sem chodí a tvrdí, že tohle je dezinformační web a toto není,“ uvedl v pořadu televize Prima Názory bez cenzury.


Právě odborníci z neziskových organizací přitom učitelům s průpravou k mediální výchově pomáhají. Na webu Jeden svět na školách jsou k dispozici Materiály k mediálnímu vzdělávání. Projekt je jedním ze vzdělávacích programů organizace Člověk v tísni. Je možné z něj zdarma stáhnout učebnici a výukové listy či používat interaktivní hry, kvízy, videoukázky a dokumenty. Žáci mohou také sledovat videolekce s názvem Kovyho mediální ring, připravené youtuberem Karlem Kovářem, známým jako Kovy. I k těmto lekcím jsou k dispozici výukové listy či učebnice.


Pomoci může také počin Zvol si info, který v roce 2016 spustili studenti politologie na Fakultě sociálních studií Masarykovy univerzity v Brně. Po celém Česku a Slovensku jezdí s workshopem o mediální gramotnosti a také se svou příručkou Surfařův průvodce po internetu, který radí, jak se vyznat v přívalu informací. „Nekopeme za žádnou politickou stranu, ani agendu. Chceme naučit lidi pracovat s informacemi a odhalovat manipulace, které na ně číhají na internetu a v médiích obecně,“ upozorňují.


Podobných projektů v posledních letech přibývá. „Jsou tu nové iniciativy a organizace zaměřené na rozvoj mediální gramotnosti, ať už z hlediska digitálních dovedností, nebo kritického myšlení,“ popisuje Michaela Trnková, která má v Člověku v tísni na starosti mediální výchovu. Upozorňuje, že většina materiálů je on-line, sáhnout je možné i po klasických učebnicích. Svět médií se ale rychle vyvíjí a učebnice zastarávají. Ideální by proto bylo kombinovat je s on-line materiály, říká Trnková.



Mediální gramotnost potřebují rozvíjet i učitelé


Vytvářet výukové materiály ale samo o sobě nestačí. Své mediální znalosti a dovednosti musí zlepšovat i učitelé, aby se dokázali orientovat na internetu či rozuměli principům propagandy. Člověk v tísni proto pořádá mediálně-vzdělávací kurzy pro učitele nebo ukázkové hodiny.


„Dezinformace tu jsou odjakživa, nikdy v historii ale nebylo tak snadné je vytvořit a sdílet, navíc v množství a s rychlostí, jakými se šíří dnes. Je důležité učitele vzdělávat, aby byli mediálně gramotní a získali v této věci sebevědomí. Budou tak lépe schopni předávat téma dál svým žákům,“ vysvětluje Trnková.


Jirák upozorňuje, že nikdo nemůže rozpoznat všechny hoaxy, tedy ani učitelé. „Myslím, že je hlavně potřeba děti učit, že dezinformace jsou součástí našeho života, stejně jako znečištěné ovzduší. Musíme se s nimi naučit žít, protože nezmizí. Problémem jsou hlavně účelově používané informace, ty mohou být i věcně správné. Objevují se v určitou chvíli a v určitém kontextu, například jako nástroj politického boje,“ popisuje mediální expert.


Dobrou zprávou podle Trnkové je, že učitelé pokládají mediální gramotnost za čím dál důležitější. Ukázal to i zmíněný výzkum. Naprostá většina, 91,6 procenta, učitelů souhlasí s tvrzením, že je mediální výchova důležitá. Nesouhlasí jen 1,6 procenta. Trnková radí, že v situaci, kdy pro to škola nemá samostatný předmět, mohou učitelé mediální výchovu začlenit do svých předmětů. Například v českém jazyce udělat rozbor zprávy, v informatice se s dětmi bavit o kyberšikaně, v matematice analyzovat grafy z médií. „Jde o to, jak to který učitel zvládne a nakolik je ochotný to udělat,“ říká.


0 komentářů:

Šéfredaktorka

Výtvarné umění



WebArchiv - archiv českého webu



Licence Creative Commons
Obsah podléhá licenci Creative Commons Uveďte autora-Neužívejte dílo komerčně-Nezasahujte do díla 3.0 Česká republika, pokud není uvedeno jinak nebo nejde-li o tiskové zprávy.

Powered By Blogger