Barbora Postránecká: Byl jsem průšvihář, říká učitel, který mění české školství

čtvrtek 4. listopadu 2021 ·

Je mu třicet, už téměř deset let učí a zároveň studuje na pedagogické fakultě. Daniel Pražák, učitel z pražské Základní školy Strossmayerovo náměstí, působí taktéž v hnutí Otevřeno, které má za cíl zlepšovat kvalitu studia budoucích učitelů.


Zdroj: Reportér 22. 10. 2021


„Moje profesní sebevědomí nevyrůstá z toho, že bych měl být chodící encyklopedie, což je v době chytrých telefonů absurdní, ale že znám didaktické principy. Taky čerpám ze svých zážitků jako student, byl jsem docela průšvihář,“ říká mladý učitel.


Když to počítám, musel jste začít učit hned po maturitě. Je to tak?


Ano, když jsem po maturitě nastoupil na pražskou pedagogickou fakultu, oslovilo mne Gymnázium Přírodní škola, kde jsem studoval, zda bych zde nemohl suplovat dějepis a občanskou výchovu. Následně jsem na snížený úvazek učil i jinde.


Jaké to bylo, se ve dvaceti bez zkušeností postavit za katedru?


Moje gymnázium mi dalo kromě jiného dvě skvělé zkušenosti. Do maturity musel každý student odučit na škole asi deset hodin v nižších ročnících pod vedením učitele. Zároveň jsme jezdili pomáhat do dětského domova v Pyšelích. Obvykle se do dětských domovů přivážejí věci, ale dětem mnohem víc chybí pozornost a čas strávený s někým. Hráli jsme s nimi fotbal, někdy je doučovali. Tam jsem si vyzkoušel, že mě práce s dětmi baví, a to i s problémovými.

 

Šla skloubit práce ve škole a studium na vysoké škole?


Zjistil jsem, že to při studiu jde stíhat a že mne to naplňuje.

 

Představuji si, že taková kombinace nese tu výhodu, že můžete průběžně srovnávat, co se vám z nabytých znalostí z pedagogické fakulty hodí v praxi.


To je pravda. Jednou jsem seděl v plné aule studentů, což není žádná didaktická hitparáda. Bohužel vysokoškolský systém v ČR je nastaven tak, že je to nejlevnější varianta. Na té přednášce se řešily děti s problémovým chováním a s poruchami učení a pro mne to najednou byly úplně jiné informace: mohl jsem si informace spojit s dětmi, které učím, sáhnout si do konkrétních situací, které jsem zažil, zasadit to do kontextu.

 

O pedagogických fakultách se často říká, že se dlouhou dobu studenti učí fakta, tedy například budoucí učitelé dějepisu se učí letopočty, ale moc už se neučí, jak vlastně učit. Praxe na školách bývala také minimální. Mění se to k lepšímu?


Víc praxe je určitě potřeba. Zároveň platí, že nestačí jen samotný nárůst počtu hodin strávených na praxi ve škole. Já sám jsem zažil dva úplně odlišné přístupy. Jedna paní učitelka, která mě měla na starosti, mi řekla, že nechce, abych se chodil dívat do jejích hodin. Druhá učitelka mi sice dávala zabrat, chtěla hodně promyšlené přípravy do hodin, ale zároveň se mi hodně věnovala, určitě nad rámec těch asi třinácti stovek, které za to dostala.

 


Budoucím učitelům musíme pomáhat


Studujete na pedagogické fakultě v Praze. Jak to nyní vypadá s praxí na pražské pedagogické fakultě?


Když srovnám, do čeho jsem nastupoval já a do čeho nyní nastupují prváci, je to ohromný rozdíl. Dříve studenti bakalářského studia studovali jen svoje obory, v mém případě tedy dějepis a biologii, a praxe byla až na magisterském studiu. Nyní už mají prváci různé asistentské praxe na školách či náslechy. Problém zároveň je, že chceme po fakultách něco, na co často nemají dostatek peněz. Pokud chcete kvalitní praxi, musíte zaplatit vyučující na škole, kam studenti chodí učit, a taky vyučujícího na fakultě, který bude mít čas se studenty konzultovat jejich konkrétní zkušenosti. Zároveň se musí udělat dobrý výběr škol.

 

Ještě by mne zajímalo, jaký je poměr výuky oborových znalostí, dovedností, řekněme „soft skills“, a praxe?


Částečně to záleží na fakultách, ale zároveň je to omezené i ze strany ministerstva školství. Podle mne je určitě žádoucí dostat lidi z praxe, tedy ze škol, na fakulty, kde by učili a předávali své zkušenosti. I proto jsme v hnutí Otevřeno sepsali Otevřenou výzvu a ve spolupráci s nadací Abakus hledali inovativní učitele na pedagogických fakultách, kteří učí didaktické předměty. Ty jsme pak finančně podpořili, aby svoji práci mohli dělat ještě lépe.

 

Máte sám zkušenost s tím, jaké to je být učitel, který má pomáhat budoucím učitelům?


Zrovna nedávno jsem měl u sebe ve třídě na asistentské praxi studenta. Důležité je, že ho berete jako svou pravou ruku, necháte ho v hodině dělat nějaké jeho aktivity a necháte ho koukat pod vaše ruce, aby viděl i třeba to, když se vám něco nepovede nebo že občas taky něco nevíte. Moje profesní sebevědomí nevyrůstá z toho, že bych měl být chodící encyklopedie, což je v době chytrých telefonů absurdní, ale že znám didaktické principy. Čerpám i ze svých zážitků jako student, byl jsem docela průšvihář.

 

Opravdu?


Jednou jsem v jednom pololetí dostal zároveň pochvalu ředitele školy i důtku.

 

Jak se vám to povedlo?


Byl jsem aktivní v mimoškolním dění, například jsem jezdil do toho dětského domova. V některých obdobích jsem ale zároveň hodně zatápěl učitelům, protože jsem si sám se sebou neuměl poradit. Jednou se nám se spolužáky povedlo třeba vyrazit a rozbít ve škole dveře. To pak bylo potřeba přistoupit ke kázeňskému postihu. Zároveň na tom ale bylo něco pozitivního.

 

Co to bylo?


Museli jsme dveře zaměřit, sehnat nové, dovézt je do školy a namontovat. Mnoho z filozofie této školy jsem si odnesl i do své praxe. Když jsem nastupoval na ZŠ Strossmayerovo náměstí, dostal jsem na angličtinu osmáky, tedy „echt“ puberťáky. Na začátku roku jsem jim řekl, že jim nebudu dávat poznámky, že jsem pro vzájemný respekt a domluvu. A pak se v listopadu stalo, že mne jedna žačka během hodiny brutálně „vyfakovala“. Tenkrát jsme nepřekročili červenou linii, ale rovnou ji přelítli.

 

Jak jste to řešil?


Bavil jsem se o tom pak s kolegou – učitelem, který mi poradil, abych se jí zeptal, co její reakci způsobilo. Poslechl jsem ho, i když se mi to nejprve moc nezdálo. Ona mi tu situaci popsala tak, že jsem se k ní zachoval nespravedlivě, čehož jsem si v té chvíli nebyl vědom. Pak jsme společně hledali řešení. Na konci roku mi žáci z této třídy řekli krásnou větu: že jsem u nich na začátku neměl žádnou autoritu, ale pak mne začali respektovat. Moje autorita vyrůstala z férovosti a partnerského přístupu, nikoli z pozice, že jsem učitel, který může rozdávat poznámky.

 

Něco podobného mi nedávno říkala ředitelka Základní školy v Trmicích u Ústí nad Labem Marie Gottfriedová. Prý stále méně chodí do třídy s návrhem řešení nějakého problému, stále častěji přichází „jen“ s otázkami, jak by danou věc vyřešili žáci sami.


Ano, což na děti klade obrovské nároky, protože je mnohem jednodušší si nechat dát poznámku než vymýšlet návrhy řešení a přebírat odpovědnost za svoje chování.


 

Děravá střecha školy


Během debat o vzdělávání v ČR se jen těžko lze nevyhnout finskému školství, jednomu z nejúspěšnějších vzdělávacích systémů na světě. Vy jste tuto zemi navštívil. Je něco, co zaujalo v tamních školách vás?


Zjistil jsem, že tam například mají systém suplentů. Radnice má tým lidí, a když v nějaké škole vypadne učitel, pošlou tam učit náhradníka. Jsou to lidé, kteří se třeba nedostali na pedagogickou fakultu a takto si zvyšují šanci na přijetí. Navštívil jsem tam také několik škol a fascinovalo mne, že zatímco český ředitel se stará o to, aby mu neteklo do střechy, stará se o školní jídelnu, o psychologa, o učitelský sbor i o počítače, finský ředitel se stará jen o pedagogický proces. Velkou většinu ostatních věcí řeší místní samospráva, kde jsou špičkoví bývalí učitelé. My jsme v Česku nedávno přijali Strategii 2030+, která řeší i to, jak ředitelům škol ulehčit.

 

Je šance, že bychom se Finsku někdy přiblížili?


Ve Finsku v 60. a 70. letech došli k tomu, že mají jen jezera a dřevo, že nikdy nebudou průmyslová země, a rozhodli se, že jejich devízou bude vzdělávání. A těch třicet let tam na tom panuje obecná politická shoda. Až po třicet letech se stalo to, o čem se mluví jako o finském vzdělávacím zázraku, kdy finské děti vyletěly v mezinárodním testování PISA nahoru. To byl vedlejší bonus, na testování se nezaměřovali. U nás politická shoda nikdy příliš nebyla, každý ministr školství mění směřování našeho vzdělávání. Pozitivní je, že na tvorbě zmíněné strategie se podílely i opoziční strany.

 

Co dalšího přínosného podle vás Strategii 2030+ ještě přináší?


Pro mne je velmi důležité, že se v ní pojmenovává problém nerovností ve vzdělávání. Podle meziročních srovnání jsou například mezi Prahou a některými českými regiony rozdíly mezi stejně starými dětmi na úrovni dvou školních let docházky! To je alarmující.


Co s tím?


Musíme se naučit pracovat se strukturálně postiženými regiony. Například musíme umět dát škole podporu, pokud se na ní vyskytne problém. I to dělají ve Finsku, kde se na takovou školu zaměří enormní pozornost v pozitivním slova smyslu. Uvolní se peníze, nabídnou se odborníci. U nás přicházejí často restrikce. Věci se ale posouvají vpřed i zde. V Karlovarském a Ústeckém kraji například nyní vzniká tým takových odborníků, který má za úkol pracovat s týmy učitelů. Také se objevují velké finanční pobídky pro učitele, abyste je nalákala na místo, kde je učitelů nedostatek. A v Karlovarském kraji, kde není žádná pedagogická fakulta, což je chyba, nyní vznikla pobočka plzeňské pedagogické fakulty.

 

Strategie také řeší rámcové vzdělávací programy, okolo kterých je stále velká diskuse, zda by se měl obsah učiva změnit, seškrtat. Co o tom soudíte vy?


Podle mne umíme psát dobré dokumenty, ale neumíme je pak dobře implementovat do praxe. Rámcové vzdělávací programy jsou dobré, ale nesmíme zapomínat například na kvalitní komunikaci s rodiči. Pokud se učitel třeba rozhodne, že bude žáky hodnotit známkami méně, než je zvykem, musí to proaktivně rodičům vysvětlit. Nebo když zavedete sebehodnocení nebo to, že se žáci hodnotí navzájem, což je věc, kterou rodiče většinou neznají, opět je třeba jim to dopředu vysvětlit.

 

Děláte to?


Dělám, ale já mám zároveň tu výhodu, že neučím předměty, které jsou důležité u přijímaček na střední školu. Tam je tlak rodičů na učitele mnohem větší. Každopádně se sebehodnocením mám jednu skvělou historku.

 

Povídejte.


Jednou jsem měl ve třídě ve skupinové dlouhotrvající práci pocit, že jeden z žáků nepracuje příliš dobře, a tak jsem mu dal sníženou známku. A víte, co se stalo? Jeho spolužáci, kteří s ním byli v týmu, se za něj postavili a přinesli důkazy, že pracoval dobře. To byl velmi silný okamžik – nešlo o tu známku, ale o to, že byli schopní se za něco postavit, argumentovat a jít do sporu s učitelem. To je důležitá zkušenost, mnohem větší než třeba znalosti z přírodopisu.




_________________________


Daniel Pražák (1991): Vystudoval učitelství biologie – dějepisu na PedF UK. Doktorát dělá v Ústavu výzkumu a rozvoje vzdělávání PedF UK, věnuje se tématu inovativních škol a jejich sítí. 

Angažuje se v hnutí Otevřeno, které si klade za cíl zlepšovat kvalitu studia budoucích učitelů. Šest let byl místopředsedou, nyní je mluvčím celé organizace. Před dvěma lety začal vysílat svůj podcast Hovory z kabinetu, kde představuje inspirativní učitelky a učitele ze všech koutů ČR. Je členem Učitelské platformy. 

Doma má kočku Disertaci, rád fotí a cestuje. Při exkurzi na islandských školách fotil vodopády, na Filipínách zase kromě návštěv škol fotil masožravé rostliny.



0 komentářů:

Šéfredaktorka

Výtvarné umění



WebArchiv - archiv českého webu



Licence Creative Commons
Obsah podléhá licenci Creative Commons Uveďte autora-Neužívejte dílo komerčně-Nezasahujte do díla 3.0 Česká republika, pokud není uvedeno jinak nebo nejde-li o tiskové zprávy.

Powered By Blogger