Helena Balcarová: Školy potřebují více respektu a spolupráce, tvrdí Saša Dobrovolná

pátek 26. listopadu 2021 ·

V českém školství pracuje téměř třicet let. Nejprve učila děti, teď Saša Dobrovolná školí učitele mentory. Ti se pak snaží svým kolegům ukázat, že pro kvalitní výuku je lepší, když s dětmi, rodiči i mezi sebou spolupracují a jednají rovnocenně. Jak uvedla v rozhovoru pro časopis Vlasta, komunikace a respekt chybí podle ní v českých školách nejvíce.


Zdroj: Českolipský deník.cz 10. 9. 2021 


Kdo to vlastně mentor je a jak může učitelům pomoci?


Dá se říci, že je to fanoušek. Může se zdát, že je to málo. Ale jak pracuji s učiteli, vidím, že je to někdy setsakramentsky hodně. Většina učitelů je ve své práci velmi osamocená, byť jsou ve škole obklopeni dětmi a kolegy. Na place ve třídě je to ale jen na nich. Mentor je podporuje a klade jim otázky, které je nutí přemýšlet o jejich práci a vnitřní motivaci. Pomáhá jim zaměřit se na to, v čem se jim daří. A pomáhá jim plánovat si reálné cíle, které je mohou ve výuce posunout dál.


Tedy laskavý průvodce, který nekritizuje, nepoučuje ani nepeskuje, jak by se mohlo slovo mentorovat mylně vykládat…


Přesně tak! A tak by se neměli chovat ani kvalitní učitelé vůči svým žákům.


Máte zpětnou vazbu, jak učitelé na změněnou výuku v době pandemie reagují?


Musí se učit mnoho nového – léta zaběhnuté stereotypy, které uplatňovali, najednou nefungují. Zkouší nové věci, musí je měnit za pochodu, je to pro ně hodně náročné období.


Školy, které digitalizovaly výuku už před pandemií, jsou na tom teď lépe. Platí to také o mentoringu?


Ano. Vycházím ze zkušeností se 47 školami, které se před čtyřmi lety zapojily do našeho mentorského projektu Spoluprací k profesionalitě. Už název odkazuje k tomu, že učitelé, kteří umí spolupracovat, pracují kvalitněji a mají to mnohem jednodušší – nejen v této době, kdy museli najet na zcela změněné formy práce s dětmi.


Co přesně myslíte tou spoluprací?


Z mnoha těchto škol mám zprávy, že si učitelé začali spontánně vyměňovat zkušenosti, materiály… Při běžné výuce si například navzájem chodí do hodin a dávají si zpětnou vazbu. Je to pro ně obohacující, protože se při tom může každý z nich naučit něco nového. Bohužel jsou školy, kde učitelé vůbec nejsou zvyklí pouštět si kolegy do svých hodin. A to je škoda.


Ale jistě vás těší, že v krizi vznikly různé skupiny na sociálních sítích, kde si učitelé pomáhají, vyměňují zkušenosti…


Jsem členkou několika z nich a fungovaly už před vyhlášením nouzového stavu a zavřením škol 12. března. Změnil se ale obsah jejich diskusí, které se mnohem více zaměřily na digitalizaci výuky. I ta dříve zajímala dost učitelů, kteří jsou teď napřed. Ale dnes je nutné, aby zajímala úplně všechny.


A zajímá?


Krize nemusí přinést jen pozitivní vztah k digitálním technologiím ve výuce. Část učitelů bude nadšená z objevu nových možností. Ale je třeba se připravit, že někteří raději nebudou učit vůbec než takovým způsobem. Dostala jsem velmi emotivní dopis od jedné učitelky, pro kterou je online výuka velmi stresová a nechtěla by ji zažívat dlouho. Jsem zvědavá, co tato krize přinese a také co udělá se spokojeností rodičů se školou. V jednom výzkumu z doby před vyhlášením pandemie jsem se dočetla, že sedmdesát procent českých rodičů je spokojených se školním vzděláváním. Jak to tak sleduju, počet těch nespokojených teď roste.


Ukazuje se, jak důležitá je v krizi nejen spolupráce učitelů, ale také jejich komunikace s žáky, rodiči, řediteli škol?


Víte, někdy nám školy pošlou do kurzů učitele, kteří mentoring vůbec nechtějí dělat. Ale pak se ukáže, že si odnášejí jednu důležitou věc – naučí se správně komunikovat. V tom vidím velký přínos mentoringu. Učitelé, kteří nám prošli rukama, teď posílají e-maily typu: „Partnerská komunikace, popisný jazyk, vyjadřování emocí – to jste mě rozhodně naučili. 


A v této situaci mi to pomáhá při komunikaci s dětmi i rodiči.“ Mě osobně překvapilo zjištění, jak málo jsou rodiče zvyklí být a komunikovat se svými dětmi. I když jsem byla pracovně dva tři dny v týdnu mimo domov, s dcerou jsme vždy hodně komunikovaly a nemáme problém být spolu zavřené doma dva měsíce. Na koronavirové krizi může být pozitivní, že nejen učitelé, ale i rodiče začnou hledat nové způsoby komunikace se svými dětmi.


Ve vašem článku jsem četla, že až šedesát procent učitelů nemá rádo změny, jsou konzervativní, až zkostnatělí v zaběhnuté výuce. Má mě to číslo děsit?


Pro někoho to může vyznít až hrozivě, na druhou stranu je to typově skupina, které se říká strážci. A být strážcem hodnot, pokud jsou užitečné, je velmi cenná společenská role.


Ale co když už užitečné nejsou?


Jde o to, jak jsme schopni vnímat drobné signály o tom, že hodnoty, které hájíme, už nejsou cenné. Nejen učitelé mají problém zvládnout, že životní situace se mění tak rychle, že není jednoznačné, jak se mají zachovat. A otázkou je, zda společnost vůbec chce změnit hodnoty, které učitelé stráží? Jsme zpět u těch sedmdesáti procent rodičů spokojených se školstvím, protože jsou na něj takto zvyklí a neumí si nic jiného představit. Pokud nebude společenská poptávka po změně vzdělávání, budou pokusy o ni jen osamoceným voláním lidí, kteří bývají často označováni jako „sluníčkáři“ nebo „parta z neziskovek“.


O jakou změnu ve školství usilujete léta vy jako odbornice?


V mnoha věcech nejsem tak radikální jako moji kolegové. Ke štěstí by mi úplně stačilo, kdyby každý učitel prošel kurzem vědomé komunikace. Aby se sám mohl zodpovědně rozhodnout, jak chce komunikovat se svými žáky – ideálně kdyby se rozhodl pro respektující komunikaci.


Založené na vzájemném respektu a úctě?


Vysvětlím to trochu zeširoka. Před deseti lety jsem vedla seminář nazvaný Efektivní komunikace. Celá sborovna si tehdy představovala, že učitel něco řekne a žák přesně to udělá. Na tom jsme se zasekli. Pro mě byla efektivní komunikace taková, když si učitel a žák vyjasňují své potřeby, aby se oba mohli něco nového naučit. Název Partnerská komunikace se učitelům taky nelíbil – proč bychom měli být partnery s dětmi? Pořád hledám vhodný název a zatím tomu nejvíc odpovídá právě Respektující komunikace. Učitel jedná s dětmi, rodiči i svými kolegy jako s partnery a jeho cílem je, aby se dítě co nejvíce naučilo. Žádná pozice moci a síly, žádné extrémy jako vyhrožování, zesměšňování, porovnávání dětí mezi sebou ani příkazy, které nejsou bezpodmínečně nutné. Protože pak nám tu vyrostou děti, které se v digitálním světě opravdu nebudou schopné učit – vždy budou očekávat jen příkazy a nebudou za vlastní učení zodpovědné.


Předpokládám, že respektující komunikaci by měli s učiteli vést i jejich nadřízení a naopak.


To určitě! Ryba smrdí od hlavy. Když je direktivní komunikace už ze strany zřizovatele školy, přenáší se to. Jakmile je ve škole autoritativní ředitel, to samé pak vidím i ve třídách. Druhou velmi důležitou součástí vyučování je – kromě vzájemného respektu a úcty – kladení otázek. Když se mě učitelé ptají, co mají minimálně změnit na své výuce, aby byla kvalitnější, říkám: „Komunikaci a pokládání otázek.“ Kdyby se mi podařilo všechny učitele jen naučit se ptát, byla by to pro mě velká profesní výhra.


Jak vypadá dobře a špatně položená otázka?


Základ je, aby většina otázek byla otevřených a ne jen znalostních – že se ptám dětí na něco, co buď vědí, nebo ne. Například buď víte, nebo ne, kdy byla založena Karlova univerzita. Ale když se zeptám: Jaký vliv mělo založení Karlovy univerzity na rozvoj vzdělanosti v Čechách? To je úplně jiná otázka, která vede děti mnohem více k samostatnému přemýšlení.


To je také vaše velké téma – vést učitele k tomu, aby kriticky přemýšleli v souvislostech, uměli jednotlivé věci vyhodnotit, hledali více zdrojů… A to vše učili i své žáky.


Když se naučíme jeden postup, nemůžeme přece očekávat, že nám vydrží až do smrti. V současné situaci zjišťuju, jak moc lidí je znepokojeno tím, že se věci kolem koronaviru mění – jednou se řekne promořovat, pak zase nepromořovat… Stále více se budeme setkávat s tím, na co jsme nebyli zvyklí. Nebude nám stačit jedna odpověď, jedno řešení – a našim žákům už vůbec ne. Budou se muset umět ptát, kriticky zkoumat různé zdroje, přehodnocovat svá stanoviska, znovu se rozhodovat a zaujímat nové postoje. Umět se učit, reflektovat, poučit se a nést zodpovědnost za vlastní rozhodnutí – to budou rozhodně dovednosti, které budou naše děti potřebovat.


Když jste po vysoké škole začala učit, s čím jste se trápila?


Z češtiny a dějepisu jsem uměla o hodně víc než teď. Ale rozhodně jsem nebyla připravená na konkrétní práci s žáky. A také jsem nebyla osobnostně připravená. Tím myslím, že by mi tehdy hodně pomohlo, kdyby už během studia někdo obracel mou pozornost ke mně samotné – jaká jsem, jak se vztahuju ke světu kolem, jak to mám s komunikací? Složitě jsem na to přicházela až během dalšího života a zaplatila za to nemalé peníze v rámci dalšího vzdělávání. Proto s radostí sleduju, že některé fakulty už mají osobnostně sociální výcvik zařazený do učebního plánu budoucích pedagogů. 


Až díky své dceři jsem si uvědomila, jak špatnou pověst mají ti, co studují na „pajdáku“. Když se rozhodovala, kam půjde na školu: „Mami, blázníš? Přece si nedám přihlášku na pajdák, tam končí jen ti největší zkrachovalci, co se nedostali na jinou vysokou školu!“ A není jediná, kdo si to myslí. Dehonestace učitelského povolání mezi mladými lidmi mě hodně mrzí, a kdybych byla urážlivá, tak i uráží. Protože jsem na sobě musela fakt hodně zapracovat, abych se na učitelství dostala.


Když jste ve škole skončila a začala pracovat jako lektorka, bylo vám kolem pětadvaceti. Představuju si, jak školíte učitele o třicet let starší a oni se na vás dívají skrz prsty: „Co ty nám tu budeš, děvče, vykládat?!“


To máte pravdu. Na lektorskou cestu jsem se dala s velkými obavami právě z toho, co komu chci tak mladá vyprávět. Novým myšlenkám jsem ale natolik věřila, a pořád věřím, že mi to dávalo odvahu stát před staršími pedagogy a říkat jim, jak by mohli učit. A hlavně – na vzdělávacích kurzech, kterými jsem musela projít, abych se naučila to, co chci předávat dál, jsem se naučila věci, které mi vysoká škola nedala. Přišly mi natolik užitečné, že jsem je chtěla šířit dál. Vlastně si pořád hlídám užitečnost a smysl toho, co dělám. A navíc mě to, co dělám, pořád strašně baví. Osobnostně sociální výchovu jsem tehdy často lektorovala s tatínkem, který měl za sebou už třicetiletou kariéru učitele na gymnáziu. I on viděl smysl předávat to dál a to mi dávalo pevné kramfleky.


Takže jste se pěkně potatila!


Jsem po něm – temperamentem, způsobem nazírání na svět, stylem práce. Zhlédla jsem se v tom, co dělá, a nikdy si neuměla představit, že bych dělala něco jiného, než učila. Shodou okolností máme i stejný obor a naše životní osudy jsou si dost podobné. Chtěl být psychologem, já kdysi taky. Nakonec jsem na psychologii nepřešla, vadilo mi, že bych nešla učit do školy. Celý život mi byl vzorem i v tom, jak se učí. Teď je mu 75 a ještě sem tam vede kurzy a koučuje. Když jsem se před čtyřmi roky přihlásila na sebezkušenostní výcvik, bylo mu líto, že nemůže taky, protože to prý v jeho věku už nemá smysl. Jeho neustálá chuť prozkoumávat svět kolem sebe a být jeho smysluplnou součástí – to je něco, co mi předal a za co děkuju.




___________________________


Saša Dobrovolná (48)

Mentorka, lektorka a koučka ve školství, kde působí téměř 30 let.

Dalšímu vzdělávání učitelů se věnuje od roku 1997

Přes deset let se zabývá mentoringem, který zavádí přímo do škol.

Viceprezidentka České asociace mentoringu ve vzdělávání.

Odborná garantka ve Společnosti pro kvalitu školy.

Vystudovala češtinu a dějepis na Univerzitě Palackého v Olomouci.

Má dceru Adélu (20), s ní, přítelem a drsnosrstým jezevčíkem Kimem žijí ve Vsetíně.


0 komentářů:

Šéfredaktorka

Výtvarné umění



WebArchiv - archiv českého webu



Licence Creative Commons
Obsah podléhá licenci Creative Commons Uveďte autora-Neužívejte dílo komerčně-Nezasahujte do díla 3.0 Česká republika, pokud není uvedeno jinak nebo nejde-li o tiskové zprávy.

Powered By Blogger