„Zřizovatel nemůže jít proti všem, klíčem ke změně je spolupráce,“ říká ekonom Václav Korbel

pondělí 8. listopadu 2021 ·

Jak se dítěti bude dařit ve škole, o tom v Česku až příliš rozhodují příjmy rodičů. Doplácejí na to nejen děti ze sociálně slabých rodin, ale i obce a regiony, kde vyrůstají. „Lepší vzdělávání může v dlouhodobém horizontu nastartovat ekonomický rozvoj nebo snížit kriminalitu,“ myslí si Václav Korbel ze společnosti PAQ Research a z think tanku IDEA při CERGE-EI.


Zdroj: Beduín 35/2021, 1. 11. 2021


Příští týden na konferenci pro zřizovatele Lepší škola 2021 bude na datech ilustrovat, jaké faktory na úrovni obcí nejvíce přispívají ke vzdělávacím nerovnostem a jak může zřizovatel napomoci tomu, aby děti ze sociálně znevýhodněných rodin v jeho škole dostaly lepší šanci.


Do jaké míry se na mapě České republiky překrývají regiony, kde se soustředí sociální problémy, se statistikami školní neúspěšnosti?


Do velké míry. V Česku skutečně neumíme naplnit vzdělávací potenciál dětí ze znevýhodněného prostředí ve srovnání se zeměmi, jako je Estonsko nebo Polsko. Dělali jsme analýzu, kde jsme sledovali souvislost mezi školní neúspěšností a destabilizující chudobou, kterou jsme definovali tak, že děti žijí v rodině postižené exekucí a nemají stabilní bydlení. Takto definovaná chudoba vysvětluje 50 procent v rozptylu školní neúspěšnosti, jde opravdu o hodně silný prediktor toho, jak se dítěti povede ve škole. Česká republika ale není monolit. Školní výsledky se liší kraj od kraje, obec od obce, ale i škola od školy. Hodně záleží na práci jednotlivých zřizovatelů, škol a jejich ředitelů.


Co znamená těch 50 procent? Dá se například říct, kolik dětí neukončí středoškolské vzdělání jen kvůli tomu, že žijí v chudobě?


Například v Karlovarském a Ústeckém kraji jsou předčasné odchody ze vzdělávání zhruba třikrát častější oproti zbytku České republiky. Průměr za celou Českou republiku se pohybuje mezi šesti a sedmi procenty a v posledních letech mírně stoupá. V regionech, kde je sociálně vyloučených lokalit hodně, ale narůstá masivně.


Jak vysoko zatím toto číslo vystoupalo?


Úplně čerstvá čísla v hlavě nemám, ale na Ústecku a Karlovarsku to bude přes 16 procent. Důležitý je hlavně trend. V těchto regionech byl podíl předčasných odchodů před rokem 2010 ještě pod deseti procenty.


Zmiňoval jste Polsko a Estonsko. Co tyto země dělají jinak, že u nich nejsou mezi vzdělávacími výsledky dětí z různých socioekonomických podmínek tak velké rozdíly?


Zmíním dva faktory, které mi přijdou výrazné. Za prvé je Česká republika evropský unikát v počtu exekucí. Za druhé to jsou školské reformy. V Polsku reformovali druhou část základního vzdělávání a střední školy. Všechny děti chodily v kritickém věku mezi 10 a 15 lety do lyceí, která jim poskytovala všeobecné vzdělávání. Hodně odborníků říká, že právě to Polsko posunulo v mezinárodním šetření PISA z podprůměru do velmi silného nadprůměru. Tím bychom se mohli inspirovat. Nemyslím tím, že bychom měli měnit po vzoru Polska náš vzdělávací systém, ale měli bychom se zaměřit na kvalitu vzdělávání na našem druhém stupni základní školy, méně segregovat a snažit se docílit více heterogenních kolektivů. 


Neříkám, že je to snadné, sociálně znevýhodněné děti jsou i geograficky koncentrované v některých regionech a není jednoduché dosáhnout toho, aby se v některých třídách nebo školách nekoncentrovaly. Snadné není ani získat pro tento postup v daném území podporu různých aktérů a udržet kvalitu vzdělávání. Je to náročné, ale jsou tu příklady, kdy se to povedlo, například v Krnově.


Část veřejnosti má obavy, že kvalita vzdělávání začleněním většího počtu dětí ze sociálně vyloučeného prostředí utrpí u dětí, které tento handicap nemají. Je tu takové riziko?


Toto téma je v zahraniční literatuře poměrně hodně studované a nebudu říkat, že takové riziko neexistuje. Podle výsledků některých studií vzdělávání dětí, které už ve třídách byly, nebylo nijak ohroženo, to jsou především studie z USA a Velké Británie. Ale pak jsou tu i studie, které negativní vliv na původní kolektiv prokázaly. Je to hodně o podpoře učitelů, protože naučit se pracovat s heterogenní třídou není jednoduchá věc. 


Z mezinárodních testování víme, že čeští učitelé ve srovnání s učiteli v zahraničí si v téhle oblasti moc nevěří. S heterogenními kolektivy se nepotkávají tak často a nemají zkušenost s prací s dětmi na individuálnější bázi. To by se mělo posílit jak v přípravě budoucích učitelů, tak ve vzdělávání těch, kteří už ve školách působí. Vedle toho by měli mít dostatečnou podporu ve formě asistentů a dalších podpůrných pozic, například sociálních pedagogů. Zároveň je třeba měnit kulturu spolupráce uvnitř škol, začlenit do ní nástroje, které školám pomáhají pracovat s problémovými žáky – například sdílení dobré praxe mezi školami a učiteli nebo využívání tandemové výuky.


Vaše průzkumy ukazují, že jsou obce a regiony, kde se děti ze sociálně znevýhodněných podmínek daří dostávat nad průměr.


Asi bych neřekl, že se to daří. Naše analýza spíš ukazuje o něco lepší vzdělávací výsledky než v jiných regionech s podobnou strukturou žáků s ohledem na chudobu a sociálně ekonomické znevýhodnění. Takže relativně jsou na tom o něco lépe, ale pořád je kam se posouvat.


Jak moc se vyplatí, když tyto děti dosáhnou lepšího vzdělání? Jak to ovlivní budoucnost komunit a regionů, kde žijí? Dá se to nějak vyčíslit?


V rámci jedné z našich analýz jsme spočítali, že pokud se žákovi podaří dokončit střední školu, odvede ve srovnání se žákem vyrůstajícím za obdobných podmínek během svého života do státního rozpočtu o 2,3 až 2,8 milionu více, než kdyby školu nedokončil. Lépe se uplatní na trhu práce, je menší pravděpodobnost, že bude čerpat sociální dávky nebo že se bude podílet na kriminalitě. Na situaci v regionu se tedy lepší vzdělání v horizontu desetiletí projeví výrazně. Může vést k nastartování ekonomického rozvoje, pomůže to v komunitách k většímu zapojení do občanského života nebo k nižší kriminalitě. Z pohledu ekonoma, jako jsem já, je kvalitní vzdělávání dobrá investice, i když se projeví v dlouhodobém horizontu.


Jak může zřizovatel posoudit, jestli „jeho“ škola dětem ze sociálně znevýhodněného prostředí pomáhá jejich handicap vyrovnávat?


Nedávno jsem na toto téma slyšel mluvit starostu Velkých Hamrů. Když si jako zřizovatel na začátku dali jako cíl, že chtějí pracovat se znevýhodněnými dětmi a jejich rodinami, museli si přiznat, že to nezvládnou sami. Je dobré se začít bavit se školami a řediteli o cestách, kterými by toho mohli dosáhnout. Začít spolupracovat s organizacemi, které se dlouhodobě zaměřují na pomoc znevýhodněným dětem, je jich řada na celorepublikové i regionální úrovni. Zřizovatel nemůže jít proti všem, musí hledat, s kým by se mohl v regionu spojit. Je třeba shodnout se s řediteli škol, se znevýhodněnou komunitou, ale i s majoritními rodiči. Je potřeba mravenčí práce na definování cíle i jak ho dosáhnout.


Co tedy dělají obce nebo regiony, kde se sociální nerovnosti daří vyrovnávat, jinak? Dá se to shrnout do nějakého jednoduchého receptu?


Znalost o dobré praxi v Česku není moc frekventovaná, je velmi těžké hledat společné rysy toho, co pomáhá. Zatím máme jednotlivé střípky, někde pomohla desegregace, ale jinde snaha o desegregaci skončila neúspěchem. Vždycky je risk, když za takovým rozhodnutím není společná vize a společná práce více aktérů, když to někdo prosadí navzdory ostatním. Mít dobrý záměr samo o sobě nezaručuje, že se to podaří.


A konkrétní opatření?


Cest je hodně, ale nemáme je dost zmapované na to, abychom dokázali říct, že když se budete řídit podle těchto pěti bodů, dosáhnete dobrých výsledků. Každý se snaží hledat si cestu sám. Může to být spolupráce s neziskovým sektorem, s organizacemi, které pomáhají s doučováním a přípravou do školy, desegregace, zaměření se na sociální práci ve školách, řešení bytové situace v daném mikroregionu, práce s rodinami. Zatím je těžké hledat rysy úspěšných projektů a psát z toho nějaký jízdní řád, který by mohly jednotlivé regiony převzít.


Mělo by dojít ke změně na systémové úrovni? Na ta opatření, o kterých se zmiňujete, regiony nebo obce mohou dosáhnout spíše přes různé nesystémové projekty.


To bohužel dále prohlubuje nerovnosti, protože do takových projektů se zapojují především ti, kdo už předtím byli motivovaní s tím něco udělat. Podle mého názoru je klíčové, aby se stát zaměřil na indexové financování. Nemusí nutně dopředu definovat, jak má daný region svoje problémy řešit, protože jiné problémy má Ústecký kraj a jiné odlehlé oblasti Jihočeského kraje. Stát by ale měl nastavit alespoň základní parametry, které by zřizovatele a školy motivovaly něco dělat. Při indexovém financování by školy a zřizovatelé věděli, že mají prostředky na to, aby potřebná opatření zaplatili. Financování z projektů není ideální například ani pro školy, které chtějí zaměstnávat podpůrné pedagogické pracovníky. Pro psychologa není zajímavé nechat se zaměstnat ve škole jen na dobu určitou.


Pomohlo by také, kdyby bylo těžké vytvářet podmínky pro segregaci. Když nyní obec změní spádovou oblast školy, nemusí o tom dát nikomu vědět. Přitom by bylo možné zákonem upravit, abychom podobně jako u volebních okrsků mohli v reálném čase tyto změny vidět. V sociální oblasti mezi taková opatření patří podpora sociálního bydlení. Pomohla by také meziresortní spolupráce. Pokud má být práce ve škole a práce s rodinou efektivní, nesmí být oddělené. Kdyby školy zaměstnávaly sociálního pedagoga, mohl by být „spojkou“ mezi školou a rodinou. Všechna tato systémová opatření by jednotlivým regionům umožnila hledat řešení pro jejich konkrétní situaci. Pořád ale platí, že bez spolupráce s různými aktéry přímo v regionu to nepůjde.

0 komentářů:

Šéfredaktorka

Výtvarné umění



WebArchiv - archiv českého webu



Licence Creative Commons
Obsah podléhá licenci Creative Commons Uveďte autora-Neužívejte dílo komerčně-Nezasahujte do díla 3.0 Česká republika, pokud není uvedeno jinak nebo nejde-li o tiskové zprávy.

Powered By Blogger