Respekt: Zaklínadlo současné výchovy. Proč to rodičům nefunguje

pondělí 20. prosince 2021 ·

Je rozdíl mezi skutečným respektem a pseudorespektem, který se v moderní výchově rozbujel a hází rodičům klacky pod nohy. Hranice jsou důležité, ale nemůžou to být jen slova. Úkolem rodiče je stát se takovým člověkem, kterému dítě touží naslouchat, říká Katka Králová, autorka Nevýchovy, v rozhovoru, který otevírá klíčová témata rodičovství.


Možná se taky občas ptáte, co je vlastně ve výchově správně. Jak to udělat, abyste měli s dítětem hezký vztah, ale taky abyste u něj měli nějakou autoritu. Nejlíp tu přirozenou, kdy na něj nemusíte křičet.


Nebo se možná snažíte o respekt k dítěti, považujete to za důležité, ale při nejlepší vůli se vám nedaří s vaším synkem nebo dcerkou vyjít. Nerespektuje vás, zkouší vaše hranice… Kde může být problém? Přečtěte si inspirativní rozhovor, na mnohé z toho vám odpoví.


(Rozhovor vznikl pro portál ahojmama.sk, kde také původně vyšel.)



Jak s dětmi dobře vycházet? Časté chyby v komunikaci


Proč se váš přístup jmenuje Nevýchova, když v něm přece jen jde o výchovu?


Je to jednoduché, výrazné, i lehce provokativní, takže ten název už nezapomenete :) Hlavně ale jde o to, že je to výstižné. V Nevýchově sice jde o výchovu, nenabádáme rodiče, aby děti nechali růst jako dříví v lese. Ale je to úplně jiný přístup než klasická výchova, kdy spolu rodiče a děti většinou bojují. Jde o to začít se respektovat, naslouchat si a porozumět potřebám toho druhého.


Takže název se nám líbil hned od začátku a i zpětně si myslím, že při hlubším pohledu dobře vystihuje to, co děláme.


Není špatné dítě ani neschopný rodič, problém je v komunikaci – to je jeden z hlavních principů Nevýchovy. Jaké komunikační chyby dělají rodiče při výchově nejčastěji?


Jedna z nejčastějších věcí například je, že rodiče neumí nakládat s dětskými emocemi. Řeší je buď zlehčováním v duchu „neplakej, to nic není, to bude dobrý“, nebo utínáním: „dost už, přestaň se vztekat“, případně ignorováním – to je to klasické „nevšímám si ho a počkám, až ho to přejde.“ Nic z toho ale dítě nenaučí s emocemi zacházet a všechno to jen nahrává čím dál častějším emočním scénám.


Možná to rodiče znají, že se jim doma opakují plačtivé nebo vzteklé scénky pořád dokola a s čím dál větší intenzitou. To je vždycky dobrý signál, že to chce v komunikaci něco změnit. Když to řeknu velmi jednoduše, je potřeba se v těch emočních situacích naučit zastavit a podívat se na ně i z pohledu dítěte. A říkám schválně „i z pohledu dítěte“, protože na druhou stranu, dítě je v té situaci důležité, ale není v ní jediné.


Abych vám ale to „z pohledu dítěte“ víc přiblížila, vezměme třeba jednoduchý příklad: Dítě si omylem rozšlápne svoji oblíbenou hračku a brečí. Z našeho pohledu se možná zas tak moc nestalo, má přece dost dalších hraček. Takže mu buď začneme říkat: Neplakej, to nevadí, podívej, máš ještě medvídka a pandu a autíčko… nebo naopak „výchovně“ prohlásíme: Říkám ti to pořád, že si máš na ty věci dávat pozor, tak teď nebul.


No, a teď si představte, že si rozbijete svůj oblíbený hrnek, je vám to líto, a někdo vám řekne: „Nebreč, koukej, kolik máš ještě v polici jiných hrnků. A víš co, měla sis na něj dávat pozor.“


Celkem nepříjemné, že? Nechcete mnohem radši slyšet něco jako: „Je ti to líto? Mělas ho ráda, viď.“


A tím chci říct, že děti od nás potřebují to stejné vcítění, jaké bychom si od druhých přáli my sami, když máme těžkou chvilku. A jistěže hrnek nebo hračka je banalita, ale takových situací, ve kterých nám vcítění chybí, s námi děti zažívají stovky. Nejenom, když jde o emoce.


Jiný příklad je, když dítě dělá něco z našeho pohledu nežádoucího. Často rodiče reagují stylem: „Ne. Nedělej to. To nemůžeš. Nesahej na to.“ Jednoduše ho utnou. Málokdy se ale ptají po důvodech: proč to vlastně to dítě dělá, co ho na tom zajímá nebo o co mu jde? Chce třeba uklízet věci jako maminka, když se sápe na myčku a pořád mačká ty zakázané čudlíky? Nebo si chce věci prohlídnout, když pořád sahá na to, na co nemá?


A samozřejmě, že vy mu nemusíte dovolit, aby dělalo všechno, co si zamane. Ale je rozdíl, když na něj vyhrknete: „Nesahej na to!“ a třeba ho i plácnete přes ruku, nebo když mu s pochopením řeknete: „Chceš si prohlídnout můj mobil? Ten ti ale nechci půjčit do ruky, víš. Promiň, bojím se o něj.“


Nejenže to je citlivější, ale především od vás dítě tenhle způsob komunikace okoukává. Takže se pak nemusíte dočkat, že někoho majzne na hřišti lopatkou, když mu nebude chtít půjčit svoji hračku, a místo toho třeba řekne: „Neci půjčit, plomiň.“ To je mimochodem reálná historka, máme takových příběhů od rodičů v Nevýchově spousty, a vždycky mám velkou radost, když rodiče změnou komunikace najednou zjistí, že jejich dítě je prima citlivý člověk, a ne divoké, nezvladatelné zlobidlo.


Jak se můžeme těchhle chybných komunikačních návyků zbavit? Na co máme klást důraz, abychom s dětmi dobře vycházeli?


Těch věcí je celá řada a nejde je zjednodušit na pár rychlých tipů: „Co udělat, aby to s dětmi klapalo,“ pokud nemá být ta odpověď povrchní. Zpravidla je potřeba změnit komunikaci od základů, když cítíte, že s dětmi nevycházíte, že vás třeba zlobí, neposlouchají, ignorují nebo ty starší se před vámi zavírají v pokoji a kroutí očima, když jim něco řeknete. To všechno jsou časté známky toho, že v komunikaci něco drhne a dítě svým „nevhodným“ chováním vlastně jen volá po změně přístupu.


Kdybych měla ale přece jen doporučit jednu věc, která je výborná pro začátek, tak tuhle: Když řešíte s dítětem jakoukoliv situaci, tak než něco řeknete nebo uděláte, nejdřív se na moment zastavte. Samozřejmě pokud nejde o život a dítě třeba neletí do silnice, to je asi jasné. Rychlá rodičovská řešení ale bývají plná emocí a naučených automatismů, kdy na dítě něco vyhrkneme nebo mu bez rozmyslu řekneme nějaké „výchovné“ věty, a přitom kdybychom se nad nimi zamysleli, možná bychom je v životě nevypustili z pusy. 


Možná bychom si i vzpomněli, jak ty stejné věty, které dětem opakujeme, nás samotné v dětství štvaly nebo bolely. A není žádný důvod si myslet, že naše dítě neštvou nebo nebolí úplně stejně.


Proto to první důležité vodítko, jak začít svoji komunikaci měnit a zlepšit s dětmi vztah, je nechrlit na ně automaticky výchovné fráze, ale dopřát si ten moment zastavení. Chvíli třeba jen mlčet, stačí pár sekund, než řeknete něco, co by pak vás i dítě mrzelo.


A vím, že je to těžké, často jsme v rodičovství bohužel naučení jet na autopilota, zvlášť když s námi cloumají emoce. Chce to určitý trénink, v našem kurzu je to třeba jedno z hlavních témat, jak zvládat svoje emoce, protože rodiče s tím často mívají problém.


Ale když se vám ten moment zastavení povede a představíte si, že by to stejné, co jste právě chtěli říct svému dítěti, řekl někdo vám, tak možná nakonec řeknete něco úplně jiného. Nebo třeba jen změníte tón, z naštvaného na lidštější. A už tím se může mezi vámi a dítětem rozeběhnout nenápadná, ale důležitá změna. Zvlášť když se vám to takhle podaří opakovaně. Doporučuju vyzkoušet.



Respekt: Zaklínadlo současné výchovy. Proč to rodičům nefunguje?


Nevýchova stojí na vícerých konkrétních principech. Můžete o nich říct víc?


Můžu, ale obávám se, že to bude jen spousta prázdných slov, z nichž si čtenáři nebudou moct nic vzít. Protože žádný teoretický popis vám nezařídí prožitek toho, jak ty principy fungují. Skoro každý rodič už například někde slyšel, že je ve výchově důležitý respekt k dítěti. A stalo se z toho takové novodobé výchovné klišé, o kterém každý mluví, ale málokdo si na to doopravdy sáhl.


Takže se pak rodičům děje, že ve snaze o respekt kolem dítěte skáčou, ustupují mu, nechají si všechno líbit a tichým hlasem mu stokrát dokola opakují: „Tobíšku, já už potřebuju, abysme šli,“ zatímco Tobíšek je úplně ignoruje. A tihle rodiče to samozřejmě myslí moc dobře, cítí, že klasická výchova, kdy rodič vládne tvrdou rukou, kterou často zažili sami na sobě, není ta cesta, po které chtějí se svým dítětem jít. Ale sklouzli bohužel do druhého extrému, kdy začne dítě vládnout jim.


V Nevýchově je respekt velmi důležitý – a tím se dostávám zpátky k těm principům, na které se mě ptáte, protože respekt je hlavní pilíř, na kterém všechny další principy stojí a padají. Skutečný respekt je ale vždycky oboustranný, a to bych ráda podtrhla. Nemůžu opravdově respektovat dítě, když současně nerespektuju i sama sebe. To pak není respekt, ale oběť, a z té se naše dítě do života neučí nic dobrého.


Vedle toho skutečný respekt taky znamená otevřenost. Otevřenou a upřímnou komunikaci. Žádné manipulace a emoční hry, jak dostrkat dítě tam, kam potřebuju. Třeba tím, že mu řeknu: „To jsem teda smutná, když mě tak zlobíš. Hele, autíčko pláče, když s ním takhle házíš.“ To ne. Otevřenost a pravdivost rodiče je v Nevýchově další klíčová věc.


Abych vám to zase víc přiblížila na příkladu: Z našeho pohledu například není žádný respekt nechat dítě jít do školky v pyžamu, když si umane, že se neoblíkne, protože já ho přece respektuju a nechám ho si zažít důsledky – přitom u toho skřípu zubama, jak moc je mi to proti srsti, cítím se v tom s prominutím jako blbec, že vedu dítě v pyžamu, ale v duchu pouček respektující výchovy to udělám. V tom ale není žádná otevřená komunikace, natož nějaký respekt k sobě, cítíte to?


Otevřené by naopak bylo dítěti na rovinu říct: „Dívej, já rozumím, že se ti nechce oblíkat, ale já potřebuju, abychom to spolu nějak zvládli, nechci tě nechat jít v pyžamu. Jak to spolu můžeme vymyslet? Nebo co by ti pomohlo?“

 

A teď mě prosím vás neberte za slovo a neudělejte z těch vět, které jsem uvedla jako příklad, nějakou šablonu, která vždycky zabere, a když ne, tak je celá Nevýchova naprd. Chci vám na nich jen naznačit ten rozdíl mezi skutečným respektem a pseudorespektem, který se v moderní výchově rozbujel a hází rodičům klacky pod nohy.


Ten skutečný respekt jsme bohužel v naší generaci na sobě málokdo zažili, nevíme, jak to doopravdy vypadá, jen o tom pořád někde čteme. Většinou je ale potřeba si ho nejdřív prožít a pořádně osahat, abychom ho v sobě našli a mohlo nám to respektování s dětmi fungovat.


Proto třeba v Nevýchově děláme kurz pro rodiče prožitkový, teorie mají už většinou načtené dost, ale v praxi s dětmi jim to pak nejde použít. A my se je právě snažíme vtáhnout do praxe. Zprostředkovat jim vlastní prožitek. Nechat je si zažít respekt k dítěti, ale i k sobě samým. A tím jim pomoct to začít přirozeně žít, aby jim to s dětmi konečně začalo fungovat.


Mnoho výchovných směrů klade důraz právě na respekt k dítěti. Vy říkáte, že je stejně důležité, aby dítě respektovalo rodiče. Což je ale v dnešní době problém, spousta dětí skáče rodičům takříkajíc po hlavě. Jak si rodič může vybudovat u dítěte zdravý respekt?


Zčásti už jsem na to odpověděla v minulé otázce. Tak jenom doplním, že vybudovat si u dítěte zdravý respekt znamená začít u sebe. A to někdy moc nechceme slyšet, protože ten problém je přece dítě, když mě nerespektuje :)


Jenomže mým úkolem jako rodiče především je stát se takovým člověkem, kterému dítě touží naslouchat. A to v kostce znamená naučit se znát svoje potřeby, svoje hranice, umět je otevřeně komunikovat, pevně, ale i laskavě. Bez toho, že bych na dítě musela řvát „už ti to říkám podesátý, tak mě laskavě respektuj, nebo už si mě nepřej!“


To je pak jenom vynucená, vyřvaná autorita, postavená na hrozbách a strachu. Dítě se bojí, že se máma bude zlobit, že bude táta naštvaný, že dostane na zadek, že ho nepustí ven. A proto udělá to, co rodič chce. A někdy to vypadá jako vítězství – hurá, dítě mě poslouchá, mám u něj respekt.


Jenže tohle není respekt, jen strach. A strachem nejde vybudovat zdravé sebevědomí, kritické myšlení, citlivost k druhému, prostě zdravou dětskou osobnost. Zato se můžeme těšit na scény v pubertě, kdy nám tu vyřvanou autoritu začne dítě vracet stejným metrem, nebo se naopak před námi zavře do pokoje a odstřihne nás, protože už to jednoduše nechce dál poslouchat.


Nic z toho se ale nemusí stát, když ten zdravý respekt spolu nastartujete včas. A znovu, můžete začít tím, že si uvědomíte, jak s dítětem jednáte. Jestli tak, jak byste si přáli, aby ono jednalo s vámi. Jestli když dělá něco, co se vám nelíbí, tak ho sprdnete a srovnáte, nebo máte snahu mu i porozumět. Jestli ve vaší konverzaci převažují příkazy, zákazy a všelijaká divadýlka typu „Tak když teda nejdeš, tak já tě tu nechám. Nekřič, nebo se paní doktorka bude zlobit,“ nebo jestli je v ní otevřenost, vcítění, laskavost. No a když zjistíte, že moc ne, máte na čem pracovat :)


Ale nebojte se, nemusíte to všechno změnit mávnutím proutku, to zpravidla ani nejde, když máte něco roky najeté, a není potřeba se z toho hroutit. Důležité je začít…


Pokud byste chtěli začít v Nevýchově, tak doporučuju náš bezplatný rodičovský seriál, který vám mnohé z toho, co jsem řekla, víc osvětlí.


Hranice a pravidla: Co když je dítě nerespektuje?


Respekt dítěte k rodiči závisí i na tom, jestli dítěti vybudujeme funkční hranice a pravidla. Aby nemělo pocit, že ho nesmyslně omezujeme, a zároveň bylo ochotné nastavená pravidla dodržovat. Jak ale takové hranice nastavit? To je taky pro rodiče často problém…



Článek si můžete dočíst ZDE.



0 komentářů:

Šéfredaktorka

Výtvarné umění



WebArchiv - archiv českého webu



Licence Creative Commons
Obsah podléhá licenci Creative Commons Uveďte autora-Neužívejte dílo komerčně-Nezasahujte do díla 3.0 Česká republika, pokud není uvedeno jinak nebo nejde-li o tiskové zprávy.

Powered By Blogger