Petr Kain: Děti nás mění víc, než měníme my je. A zbavte se výčitek, když má váš potomek hysterický záchvat

pátek 21. ledna 2022 ·

Svoje dvě děti miluji nepodmíněnou láskou. Zároveň ale platí, že právě tihle dva tvorové jsou jediní lidé na světě, kteří ve mně dovedou vyvolat hysterickou reakci (dobře, někdy ještě manželka). Zřetelně si třeba vybavuji stres, jaký jsem určitou dobu zažíval, když jsme ráno jezdili městskou hromadnou dopravou do školky. Jestliže přijela tramvaj číslo tři, odmítalo nastoupit jedno dítě, když přijela dvacetčtyřka, vrhlo se na zem s jekotem to druhé. Končilo to zpravidla pláčem jednoho z potomků násilně odváženého tou „špatnou“ tramvají.


Zdroj: Hospodářské noviny 12. 1. 2022


Než jsem se stal tátou, byl jsem zřejmě klidnější a asi i trpělivější člověk. A nejsem v tom sám. Výzkumy ukazují, že bezdětní lidé jsou o něco trpělivější než ti, kteří mají děti. Rodičovství prostě proměňuje naše chování a myšlení. A to zřejmě mnohem víc, než si sami uvědomujeme. 


Na jednu stranu jsme díky dětem v průměru empatičtější. Když v roce 2016 neurovědci z Universitat Autònoma de Barcelona skenovali mozky žen v průběhu těhotenství a po porodu, zjistili, že se novopečeným maminkám zmenšilo množství šedé hmoty v oblasti mozku, která je zapojená do vnímání potřeb ostatních lidí. Zní to možná negativně, ve skutečnosti to ale znamená, že daná část mozku ženám pracovala efektivněji.


To samé platí i pro muže. Když výzkumníci na Emory University v Atlantě v roce 2014 ukazovali otcům fotografie jejich malých dětí, zvýšila se těmto mužům aktivita v částech mozku spojených s empatií a odměnou. U mužů, kteří ještě děti neměli, fotografie malých dítek podobnou reakci nevyvolaly. Souvisí to pravděpodobně s hormonálními změnami, které se s otcovstvím objevují. V průměru mají tátové nižší hladinu testosteronu a vyšší hladinu oxytocinu (přezdívá se mu hormon lásky) než bezdětní muži.


Na stranu druhou asi nikoho nepřekvapí zjištění vědců, že tátové a mámy ukřičených a často uplakaných miminek jsou více vystresovaní, méně spí, a dokonce si o sobě nezřídka myslí, že jsou špatnými rodiči. Ve výsledku tento stres a nedostatek spánku může vést dokonce až k poporodním depresím. Ženy, které špatně spaly, měly podle jednoho výzkumu více než trojnásobnou šanci, že se u nich deprese vyvinou (v porovnání s těmi, jež si na nedostatek spánku nestěžovaly).


Tím to ale zdaleka nekončí. Ukazuje se, že děti nás zřejmě proměňují víc, než my proměňujeme je.


Tvrdí to jedna velká studie publikovaná v roce 2018, která zkoumala tisícovku dětí a jejich rodičů v celkem devíti zemích světa (od Číny přes Kolumbii, Keňu, Itálii až třeba po Spojené státy). Vědci analyzovali chování v rodinách, když bylo dětem osm let, a znovu po dalších pěti letech. Ukázalo se, že zatímco rodiče nebyli schopní změnit chování svých dětí, děti s problematickým chováním zásadně proměnily chování svých rodičů. Ti k nim byli chladnější a daleko víc se snažili kontrolovat jejich život.


To samé ukázala i jiná studie zkoumající adolescenty – čím více proti rodičům rebelovali, tím chladnější a přísnější k nim tátové a mámy byli. Podle psycholožky Anne Shafferové z University of Georgia tak neplatí, že přísní rodiče spíše vychovají děti s problematickým chováním, ale že problematické chování dětí vede rodiče k přísné výchově. Čím víc dítě zlobí, tím víc vyhrožujeme a trestáme – i když to nakonec vede jen k většímu odporu a horším vztahům.


Nejen tento příklad dokládá, že to, jakým způsobem děti vychováváme, závisí hodně na jejich temperamentu. Když je dítě společenské, snažíme se s ním podnikat co nejvíce aktivit, v nichž jsou zapojení další jeho vrstevníci. Když je samotářské a introvertní, nemá smysl ho do ničeho takového nutit, a tak tomu zpravidla svoje chování a život přizpůsobíme.


Neznamená to samozřejmě, že bychom na děti svou výchovou nepůsobili. Jen je dobré si uvědomit limity svého rodičovského vlivu. Žádné dítě není nepopsaný list. Jak dokládají výzkumy, genetika hraje obrovskou roli a představa, že výchovou zásadně formujeme osobnost svých potomků, je naivní. Klasickým dokladem je sedm let stará velká metaanalýza (tedy práce, která souhrnně analyzuje data z mnoha studií), jež zahrnula více než 14 milionů párů dvojčat, která buď vyrůstala v jedné rodině, nebo odděleně. Ukázalo se, že jednovaječná dvojčata vyrůstající odděleně si byla chováním více podobná než dvojvaječná dvojčata vyrůstající spolu. Pro velkou část rodičů bude asi těžké si to přiznat, ale při ovlivňování osobnosti dětí hraje naše výchova mnohem menší roli, než jsme si mysleli. Naopak osobnost našich potomků ovlivňuje naše chování o dost více, než si možná uvědomujeme.


Zbavte se tedy výčitek, když má vaše malé dítě občas hysterický záchvat – neznamená to, že jste špatný rodič. A jestli chcete dobrou radu, nejlepší způsob, jak tyto záchvaty utlumit, je nahlas vyslovit pochopení pro pocity rozzuřeného dítěte (jakkoliv absurdní se vám v ten moment mohou jevit). No, a někdy je prostě lepší si přivstat a těch pár zastávek s nimi ujít pěšky.

0 komentářů:

Šéfredaktorka

Výtvarné umění



WebArchiv - archiv českého webu



Licence Creative Commons
Obsah podléhá licenci Creative Commons Uveďte autora-Neužívejte dílo komerčně-Nezasahujte do díla 3.0 Česká republika, pokud není uvedeno jinak nebo nejde-li o tiskové zprávy.

Powered By Blogger