Radka Smejkalová: Odpojení puberťáci. Lockdowny zbrzdily duševní rozvoj dětí. Co s tím?

středa 19. ledna 2022 ·

Dříve jiskřily činorodostí, dnes apaticky přežívají. Z kolektivu je jímá úzkost, ztratily motivaci, únik hledají v digitálním světě. Až třetina českých dětí se potýká s následky dlouhé covidové izolace, které vedou i k sebepoškozování a pokusům o sebevraždu. Rodiče je často nenaučili, jak jinak ventilovat své psychické strádání. Co s tím, aby se nezbláznily ani ony, ani jejich rodiče?


Zdroj: Reportér magazín 7. 1. 2022


„Špatně jí, málo spí, přestal chodit ven s kamarády, rezignoval na školu, nekomunikuje, domluva s ním není možná,“ zoufá si matka pražského osmáka. Souzní s ní mnozí další rodiče. „Sebevražedné myšlenky, sebepoškozování, poruchy příjmu potravy, panické ataky,“ vyjmenovává psycholožka a psychoterapeutka Radka Víchová pět nejčastějších potíží, s nimiž dospívající děti v současné době plní psychologické a psychiatrické ordinace.


„Děti byly zaraženy v poznávání světa, které je v nich evolučně zakódováno. Při čelním nárazu reagují pudově: agresí. Někteří překážku přelezou nebo do ní buší hlavou, jiní reagují krokem zpátky nebo paralýzou, tedy ztuhnutím. Každé dítě to má nastavené jinak,“ vysvětluje a dodává: „Čím víc byly v online prostoru, tím víc jsou nyní odpojené sami od sebe, od svých vrstevníků a rodičů.“ Důsledky dlouhodobé izolace mohou prý trvat i čtyři až pět let.



Raději do „blázince“


První lockdown na jaře 2020 se od těch následných lišil. „Výkonnostní děti si odpočinuly, najednou neměly třikrát týdně tenis, nemohly jít na angličtinu, i fyzicky na nich byla znát úleva: svaly jim povolily, konečně se po letech vyspaly. Introvertní děti si také libovaly, z kolektivu vyčleněné nebo šikanované děti si oddechly a vrátily se samy k sobě. Ovšem ve druhé i třetí vlně už toho na všechny bylo moc,“ upozorňuje Radka Víchová.


Nejvíce situace dolehla na adolescenty, jejichž vývojovým úkolem je prozkoumávat vnější svět a jeho zákonitosti. „Ti už se neučí nápodobou od rodičů, nýbrž od svých vrstevníků, s nimiž se poměřují. A právě tohle bylo přerušeno. Na takové děti je proto potřeba nyní nazírat, jako kdyby byly emočně a sociálně o rok až rok a půl mladší,“ upozorňuje psycholožka.


Školy se s tím potýkají dennodenně. „Některé děti jako kdyby zapomněly, jak řešit úplně banální konflikty nebo sociální situace,“ všímá si Jana Frídlová, která pracuje jako psycholožka, metodička prevence a etopedka (zabývá se poruchami chování, pozn. red.) při Základní škole Jižní IV v Praze – Spořilově. Školní děti se podle ní potýkají také s velkou únavou: „Z izolace přišly do přeplněné třídy, kde mají také málo životního prostoru.“


U starších adolescentů, zejména děvčat ze středních škol, hrozí zejména sebepoškozování a úzkosti. „Protože nejsou napojeny samy na sebe, nedokáží ani vysvětlit, proč to dělají. Nevědí, jak říct rodičům, že se necítí dobře, že třeba nechtějí do školy. Přitom vlastně volají o pozornost a péči,“ říká psycholožka a terapeutka Natalie Migasová, která má na starost děti a mládež do osmnácti let v Multidisciplinárním týmu duševního zdraví pod organizací Dům tří přání.


„Covid nám připomněl, že jsme sociální bytosti, a že digitální svět nás nespasí. Psychiatrické stacionáře jako zdravotnická zařízení zůstaly otevřené a někteří dospívající se v lockdownu raději nechali hospitalizovat, jen aby mohli být se svými vrstevníky a nebyli zavření sami doma,“ říká Radka Víchová. Natalie Migasová uvádí, že mnohé pubertální slečny se v lockdownu řezaly, aby se dostaly „do Bohnic“. A děje se to prý dodnes. „Ani dobře fungující rodiny často nemají vytvořené mechanismy, jak komunikovat o problémech, rodiče nesdílí s dětmi emoce, neříkají jim, jak se cítí oni sami. A děti si pak nemají odkud vzít vzor pro ventilování svých vlastních potíží.“


Přiznat, že jako rodiče nejsme dokonalí, může být vysvobozením pro všechny. „Dítě se naučí, že když máma a táta dělají chyby, svět se nezboří. A že je v pořádku, když se to stane i jemu, což je velmi úlevné. Dokonalé maminky, které se sevřenými čelistmi polykají vztek, nejsou autentické, ty každý puberťák prokoukne. Když děti vidí takový vzor, samy pak mají tendenci skrývat, že jim není dobře, a předstírají dokonalost,“ varuje psycholožka Radka Víchová.



Digitální detox jako výzva 


Dlouhodobá izolace a distanční výuka uvrhly děti do bezedné náruče digitálních možností. A sociální sítě suplují dospívajícím kontakt s vrstevníky i nadále. „Zejména u dětí z devátého ročníku se opakovaně setkávám s pocitem, že musí být pořád happy, musí mít zážitky, musí se bavit – jako kamarádi na sociálních sítích. Jinak si připadají divně, což je pro velká zátěž,“ říká Jana Frídlová.


Sociální sítě se pro mnohé staly jediným ventilem. „Například holky anorektičky mají své online komunity a často zjišťuju, že se pod vlivem takových sítí začnou ve svém problému ještě více topit,“ říká Natalie Migasová.


Na potomky uvízlé v digitálních pastech si stěžuje celá řada rodičů, psychologové si zase stěžují na rodiče, kteří sami mají problém s dodržováním hranic a děti jim to jen zrcadlí. „Někteří rodiče dětem dokonce ještě k počítači nosí jídlo, protože jinak by se prý ani nenajedly,“ připomíná Radka Víchová, která nabízí jednoduchý trik: vypnout wifi připojení.


„Puberťáci milují ‚challenge‘, jak říkají. Tak si dejte celá rodina víkend oflajn! Digitální detox je trendy, vždyť tohle téma jedou i youtubeři,“ doporučuje. Kvůli spánkové hygieně a vyplavení dostatečného množství melatoninu je podle ní ideální vypnout obrazovky už dvě hodiny před spánkem. „Ať děti radši koukají do stropu. Nechte je nudit se! Teprve když dáme mozku odpočinout, může vymyslet něco kreativního,“ poznamenává.


Ne všechno se dá vyřešit doma. Obrátit se o pomoc k odborníkům by rodiče měli v okamžiku, kdy trable, s nimiž se děti potýkají, omezují jejich každodenní život „Pokud je potomek pořád ještě schopný fungovat, jakž takž komunikuje a alespoň pomalu se to zlepšuje, není důvod bít na poplach. Ovšem jestliže břicho bolelo jednou týdně a teď každý den, je už za pět minut dvanáct,“ radí Radka Víchová.


Varovnými signály jsou také nespavost, zanedbávání hygieny, deprese, již zmíněné sebepoškozování. V takových případech odborníci doporučují sáhnout k medikaci.



Před dalším lockdownem


Užitečné může být nepolevovat z některých zásad, z nichž na prvních příčkách figuruje struktura a rituály. „Duši dělá dobře předvídatelnost. Důvodem, proč se mnohé děti cítí příjemněji ve škole a proč ve škole často i fungují lépe než doma, je fakt, že škola se řídí pevně daným řádem,“ říká Jana Frídlová. „Důležité jsou pevné body – i kdyby to měla být jen jistota, že se u snídaně nebo večeře vždycky potkají s ostatními členy domácnosti.“


Za posttraumatickou stresovou poruchou často stojí pocit bezmoci tváří v tvář extrémní zátěži. Dospělí i děti ji zvládají snadněji, pokud si nad ní udrží alespoň částečnou kontrolu. V první vlně covidu k tomu pomohlo například šití roušek. Psychologové proto doporučují děti zapojovat do rodinného rozhodován, byť by to měly být maličkosti. „Nechme děti vybrat film, na který se rodina bude dívat, mluvme s nimi o programu na další dny, zkusme si naplánovat, co podnikneme po lockdownu. Nejhorší je pocit, že nemohou nic ovlivnit,“ říká Jana Frídlová.


Právě v důsledku chybějící struktury a rituálů u mnohých dětí nastupuje apatie a letargie. „Mnohé děti byly dříve zvyklé, že si dělají úkoly vždy před kroužky nebo hned po nich. Během distanční výuky se ale úkoly zadávaly na dlouhé časové období, třeba i na měsíc dopředu. To v dětech spouští prokrastinaci, protože můžou své povinnosti nějakou dobu odkládat. A když se po dlouhé době ocitly zpátky ve škole, kde po nich učitelé vyžadují přípravu ze dne na den, jde jim to velice ztuha,“ upozorňuje Helena Langrová, speciální pedagožka z pražské ZŠ Jižní IV.


Rozplizlá, nespecifická zadání jsou ostatně dalším kamenem úrazu plíživého odkládání povinností, a to i u dospělých. „Když mají někteří lidé pocit, že nic nestíhají, nedělají nic. Zejména děti proto potřebují naprosto konkrétní zadání a jasnou informaci, jak poznat, že je něco opravdu hotové,“ radí Natalie Migasová. To platí jak pro slohovou práci, tak třeba pro domácí úklid.

 


Od kořenů vzhůru


„Někdy je třeba s dětmi jen být. A uznat, že to mají těžké. Nedávat jim dobře míněné rady, nesnažit se dostat je ze splínu. Zkuste sestoupit se svým dítětem do jeho hlubiny a chvíli tam s ním pobýt,“ nabádá Radka Víchová a doplňuje: „Je-li dítě emočně zaplavené, neptejte se ho na důvody.“


To, co vidíme, tedy chování, je jen špička ledovce. Někteří odborníci tvrdí, že pod kontrolou máme jen zhruba tři procenta svých viditelných projevů. „Vše ostatní se děje mimo naši kontrolu a u dětí to platí ještě víc,“ upozorňuje Radka Víchová.


Pod slupkou chování je ukryto myšlení, které pramení z pocitů. Ty jsou ovlivněny základními potřebami, mezi něž patří bezpečí a láska. A spousta těžkostí vyplývá právě z jejich ohrožení. Když dítě obepneme jistotou, můžeme postupovat výše a regulovat jeho chování. Od kořenů nahoru, jako roste strom.

 


Autorka je novinářka na volné noze a literární překladatelka.


0 komentářů:

Šéfredaktorka

Výtvarné umění



WebArchiv - archiv českého webu



Licence Creative Commons
Obsah podléhá licenci Creative Commons Uveďte autora-Neužívejte dílo komerčně-Nezasahujte do díla 3.0 Česká republika, pokud není uvedeno jinak nebo nejde-li o tiskové zprávy.

Powered By Blogger