Zuzana Hronová: Studenti se bouří kvůli klimatu. Ekoškoly už vědí, jak je o přírodě učit

úterý 25. ledna 2022 ·

„Vezměte si nedávné zprávy Světového fondu na ochranu přírody, jak jsme za posledních 40 let zdecimovali polovinu všech tvorů na zemi, v řekách i v mořích. Přečteme si to, zakroutíme hlavami a jdeme na další zprávu. Otázka, kterou bychom si měli položit, zní: Proč se nesvíjíme na podlaze v bolestech z toho, že jsme schopni tak obrovské genocidy světových druhů,“ napsal před sedmi lety novinář Jo Confino v deníku The Guardian. Naráží tak na jev, který dostal název klimatický žal nebo ekologická úzkost. Čím dál více ho prožívají i čeští teenageři.


Zdroj: Chytré Česko, Aktuálně.cz 14. 1. 2022


Výzkum Fakulty sociálních studií Masarykovy univerzity České klima 2021 ukazuje, že více než 70 procent českých dospívajících má kvůli změně klimatu obavy z budoucnosti, třetina kvůli ní zažívá silnou či dokonce extrémní bezmoc, strach, smutek a vztek. Chtějí planetu chránit, ale nevědí, jak na to. Jen čtvrtina uvádí, že jim se získáním dovedností pro řešení významně pomohla škola.


Petr Daniš vedl pracovní skupinu expertů pro klimatické vzdělávání Rady vlády pro udržitelný rozvoj a je ředitelem vzdělávacího centra Tereza, které radí, jak vést děti k zodpovědnosti vůči životnímu prostředí. Centrum usiluje o to, aby se děti učily o přírodě vlastním prožitkem, bádáním a prací na vlastních projektech. Daniš upozorňuje, že už od září 2005 je součástí povinného obsahu vzdělávání i environmentální výchova. Záleží však na každé škole, jak ji do výuky zahrne – některé ji vyřeší jednorázovou akcí, jiné se jí věnují dlouhodobě.


V současné době se vzdělávací programy, které povinné učivo školám předepisují, revidují. Přináší to šanci začlenit do nich učení o klimatických změnách. „Jsme na začátku obrovské transformace společnosti. Pokud má být svět do třiceti let uhlíkově neutrální, znamená to proměnu, kterou v historii nepamatujeme,“ připomíná Daniš závazek evropských zemí dosáhnout do roku 2050 uhlíkové neutrality. Tedy toho, aby země vypouštěly jen tolik emisí, kolik je planeta schopna odbourat.


Změna vzdělávání je proto důležitá. „Bez pochopení klimatických změn nemůžeme rozumět dnešnímu světu. Potřebujeme změnit myšlení lidí, aby měli motivaci pustit se do řešení,“ upozorňuje Daniš. Uvědomuje si ale, že úpravy povinného učiva znamenají i hrozbu. Environmentální výchova je průřezové téma, nemá vlastní předmět, ani stanovené to, co by měli žáci umět. Obsahuje jen doporučení. Centrum Tereza proto spolu s ministerstvem životního prostředí a dalšími odborníky vydalo první českou příručku o klimatickém vzdělávání nazvanou Klima se mění. A co my?.


Česko v tom ale není samo. Mezery má i většina dalších zemí. Navzdory tomu, že světová organizace UNESCO označuje vzdělávání za nejsilnější nástroj, jak připravit společnost na globální změny, jež změna klimatu přináší. Některé země jsou na tom ale přece jen lépe. Ve Finsku nebo na Novém Zélandu je tvorba udržitelné budoucnosti ve školním vyučování klíčová. Obě země mají také řadu podpůrných programů, jak o životním prostředí a jeho změnách učit. V New Jersey zase doplnili změnu klimatu do každého předmětu, který se na školách v tomto státě učí.


Z iniciativy samotných škol se ale mění situace i v Česku. Mezi dobrovolné ekoprojekty patří třeba projekt krkonošského Střediska ekologické výchovy Sever nazvaný Škola pro udržitelný rozvoj. Takové označení dostane škola, která zlepšuje životní prostředí ve svém okolí, pomáhá žákům vytvářet vztah k místu a připravovat je na život, včetně řešení klimatické změny. Aktuálně sem patří 160 škol.


Asi 130 českých škol se účastní mezinárodního programu Globe, v němž děti bádají o přírodě a pomáhají zlepšovat prostředí nejen ve svém okolí. Globe tvoří celosvětovou komunitu žáků, učitelů a vědců, kteří spolupracují a sdílejí naměřená data. Zhruba stovka škol v Česku dostala ocenění Světová škola, což je program organizace Člověk v tísni. Určené je těm, které začleňují globální témata nejen do výuky, ale i do mimoškolních aktivit a zapojují se s žáky do veřejného dění tak, aby přispěli například k řešení plýtvání vodou, obalovými materiály nebo pomáhali fair trade pěstování.


Nejrozšířenější je projekt Ekoškola od centra Tereza, který spojuje čtyři stovky mateřských, základních a středních škol. Některé se přitom účastní více programů najednou. „Takové školy jsou důležitými ohnisky, z nichž se může šířit inspirace dál. Některé ovlivňují i okolní komunity a samosprávu,“ říká ředitel ekologického střediska Sever Jiří Kulich. Upozorňuje, že jde zatím o tisíc až 1500 škol, tedy zhruba 20 procent škol v Česku. „Zdaleka ne na všech jde o celoškolní přístup. Někde je to spíš inciativa jednoho učitele,“ připomíná.



Škola, kde by bylo divné ekovýchovu nedělat


Městečko Zbiroh leží na rozhraní CHKO Křivoklátsko a brdských lesů. Kulisy místní přírody ovlivnily zdejšího rodáka, básníka Josefa Václava Sládka, který napsal mnoho básní jako poctu lesům, stromům, květinám nebo zvířatům. Zdaleka přitom nejde jen o známou veršovánku o křišťálové studánce. Sládkovo jméno nese i zdejší základní škola, která se účastní rovnou všech zmíněných ekologických aktivit. Ekoškolou je už 12 let.


„V podmínkách, které ve Zbirohu máme, by mi přišlo divné, kdybychom se ekologii a životnímu prostředí nevěnovali,“ říká Andrea Tláskalová, koordinátorka environmentálních aktivit na Základní škole J. V. Sládka. „Za 20 minut jsme ze školy na kališti divočáků, kde se zvířata hrabou v bahně a drbou o stromy,“ popisuje s tím, že v okolních lesích najdeme hned několik studánek, včetně té Sládkovy křišťálové. Kromě práce v místní škole působí Tláskalová i jako mentorka Ekoškol a propagátorka učení venku.


Už před 12 lety získali žáci a učitelé ze Zbiroha zelenou vlajku Ekoškoly. Museli k tomu nejprve vytvořit vlastní ekotým, ten hledal způsob, jak by mohl být provoz školy ekologičtější a co by mohla škola udělat pro své okolí. Nápady začali uskutečňovat, zkoumali jejich dopady a motivovali k ekologii další lidi. Po žádosti o certifikát následoval audit. Komise odborníků na místě prověřila, zda škola splňuje všechna kritéria a jak jsou zapojení a nadšení místní žáci. Každé tři roky musí škola certifikát obhájit.


„Zrovna v posledních dnech jsme vážili odpadky a měřili teplotu vzduchu ve škole. Počítali jsme, kolik žáků dojíždí s rodiči autem, kolik autobusem, kolik chodí pěšky nebo jezdí na kole či koloběžce. Vyhodnocujeme, co nám to ukazuje a co můžeme zlepšit,“ vypráví Tláskalová.


Když zjistili, že hodně dětí jezdí autem, zorganizovali akci „pěšibus“. Děti se sejdou na jednom místě a jdou společně do školy. Prvních pěšibusů se zúčastnili i učitelé a tehdejší starosta. Pro děti to znamená společnou zábavu a motivuje je to dorazit pěšky. Před školou také vedení instalovalo stojany na kola a koloběžky. Do některých akcí se zapojuje celá škola, do jiných jen žáci ze šesti kroužků od chovatelství po Ekotým. Ze 350 žáků jich tyto kroužky navštěvuje stovka.


O tom, čemu se kolem životního prostředí budou věnovat, rozhodují sami žáci. A zkouší na to také sami vydělat peníze. Pořádají bazary, pěstují plodiny na školní zahradě a zpracovávají je na čaj či marmelády, které prodávají. Když před Vánoci vybrali 17 tisíc korun, část věnovali na záchranu zvířat v Austrálii po ničivých požárech a část jako dar pro africké rodiny. „Výběr necháváme na nich. Když je osloví koaly a klokani, pošleme to jim a ukážeme si, jak velký dosah může mít mezinárodní sbírka a kolik se může celkem vybrat,“ popisuje Tláskalová.


S nejmenšími dětmi začíná environmentální výchova přímo ve třídě. Třeba měřením, kolik vody nakape z nedotažených kohoutků, kolik stojí úsporná vodovodní baterie a za jak dlouho se taková investice vrátí. Žáci si vydělali na nákup baterií pro celou školu a pořídili i úsporné žárovky.


Na školní zahradě zase děti zjišťují, kolik hmyzu pohostí, když tu vykopou jezírko nebo nechají část trávy vzrostlou. Při vaření čaje probírají, proč je lepší zalít si horkou vodu bylinky ze zahrádky než porcovaný čaj v krabičce, která přijela přes půl světa. „Učit se jen o tom, že PET lahve házíme do žlutých popelnic, je nuda. Ukazujeme proto, že se odpadům dá předcházet,“ říká pedagožka.


S vedoucí školní jídelny žáci probírají, jaké suroviny nakupovat. Přestali odebírat vejce od slepic v klecích a berou jen podestýlková. Když škola nakoupí fair trade banány, vysvětlí dětem, že jsou mnohem dražší, takže je dostanou k levné krupicové kaši. Žáci chodí do přírody krmit zvěř, sbírat odpadky, čistit potok. A také se učí jednat s radnicí, třeba o polepech skleněných stěn zastávek, o které se mohli zranit ptáci a kvůli tomu zahynout.


Žáci na druhém stupni už probírali produkci palmového oleje i to, jak kácení pralesů ohrožuje zvířata. Zkoumali, jaké výrobky palmový olej obsahují a jaké ne. Psali firmám, proč svoji oblíbenou pochoutku nebudou kupovat, a děkovali těm, které deklarují, že palmový olej nepoužívají. „Vždy násobíme: Kolik daného pamlsku za měsíc snědí sami? Kolik celá škola? A co když se k bojkotu přidá dalších sto škol? To už přece firma pocítí a bude ji to motivovat ke změně,“ popisuje učitelka.


Získané návyky si děti nesou dál. „Ekoaktivity na škole jednoznačně ovlivnily můj přístup k životnímu prostředí, jak třídit odpad, neznečišťovat přírodu či se starat o zvířata,“ říká absolvent Adam. „Dnes jsem dospělý a nenapadlo by mě odhodit odpadky v přírodě nebo dát plastovou láhev mezi papíry či sklo,“ pokračuje. Dodává, že tyto návyky vypadají banálně, ale lidem v Česku chybí.


Podobný názor má i deváťačka Aneta. „Škola mi změnila pohled na svět i mé chování k přírodě,“ říká. Vypráví, jak chodí pravidelně krmit ptáky, nehrabe na podzim listí, aby v něm mohli zimovat ježci, třídí odpad a neplýtvá vodou ani potravinami. „Je to důležitý krok do budoucnosti, hodně to dětem dá, hlavně motivaci chovat se lépe k přírodě,“ podporuje školu Anetina matka.


Certifikáty Ekoškola a Světová škola, které ve Zbirohu mají, s sebou nesou prestiž. Prvně jmenovaný se slavnostně předává v Senátu, druhý na velvyslanectví USA. Podle Andrey Tláskalové si ale škola uvědomuje, že rodiny žáků mohou zastávat jiné hodnoty, než ke kterým je vede. „Stavíme svou činnost pozitivně: každý může něco udělat, a když se spojí víc lidí, tak se to projeví,“ vysvětluje.


Petr Daniš vyzdvihuje, že ve Zbirohu mají výhodu právě díky práci Andrey Tláskalové. Jiné školy podle něj tak daleko nedošly právě proto, že jim podobný lídr chybí nebo se zaměřují na jiné programy.



Od ředkviček po ekoparlament


Už tři dekády funguje v Praze škola Prague British International School pro děti od dvou do 18 let. Postupně se rozrostla do kampusů v Liboci, Libuši a Kamýku. Programu Ekoškola se libocký kampus věnuje už pět let. Nejprve se dva roky snažil certifikát a zelenou vlajku získat, teď je už tři roky vlastní.


Činnost nad rámec ekologických témat v osnovách se tu vyvinula vlastně náhodou. „Prostě nás začalo bavit pěstovat ve škole ředkvičky,“ říká učitelka a koordinátorka ekovýchovy Louise McCloyová, která dříve učila v Glasgow či v Abú Dhabí. „Ekotémata nás najednou začala opravdu bavit,“ popisuje nenápadný začátek. Školní zahradu postupně rozšířili, přibyly jahody, květiny, bylinky či třešně. Program Ekoškol znala McCloyová už ze Skotska, a když šla jednou kolem střešovické devítiletky, kde zelená vlajka projektu vlála, zjistila, že mezinárodní iniciativa funguje i v Česku.


Nejmenší děti tráví hodně času na školní zahradě, pěstují plodiny, květiny a bylinky, ukazují si výhody lokální produkce, pozorují hmyz, ptáky či zajíce. Čím jsou starší, tím se do projektů zapojují samostatněji. Mají své ekoparlamenty. V nich se schází každé dva týdny a probírají, co by měly stran ekologie na škole zlepšit. Mladší žáci rokují s pomocí učitelů, starší už sami. „Můžeme diskutovat o svých nápadech a začínat tu další projekty,” říká jedna z jeho členek Hanna. Udělení zelené vlajky aktivity ještě více zviditelnilo. „Vlajka nám připomíná, že máme k přírodě určité závazky,” prohlašuje.


Ve škole se snaží žáky naučit, aby neplýtvali jídlem a papírem. Kromě třídění odpadu a recyklace zavedli kartičky na kopírování, aby každý viděl, kolik papíru spotřeboval. Vyhlašují Den bez papíru, kdy se místo učebnic používají iPady a mazací tabulky. Jídelna vaří čtyři jídla, aby si každé dítě vybralo oběd, který mu bude chutnat, a nevyhodilo ho. Vyhozenou stravu tu váží a oddělení, které vyhodilo nejméně, dostává body do celoroční soutěže. Vyhlašují také Wasteless Wednesdays, tedy bezodpadové středy. Děti si při nich nosí z domova jídlo, po kterém nezbudou obaly.


„Tím, že děti v ekologickém přístupu vyrůstají, přijde jim přirozený a přenášejí si ho i do běžného života. Když jedou s rodiči k moři, sbírají na pláži odpadky a pak to nadšeně líčí ve škole. Svým přístupem často infikují i své blízké,“ líčí učitelka Hana Filipová.


Koordinátorka McCloyová zmiňuje také celoškolní projekty k osvětě o znečišťování planety a potřebě změny chování. Jedná se o dny i týdny věnované tématům, jako je znečišťování ovzduší a oceánů, nadprodukce plastů či možnosti, jak omezit plastový odpad. Jiné dny věnují biodiverzitě, tedy nutnosti udržet rozmanitost rostlinných a živočišných druhů. Během koronavirového lockdownu pravidelně vyhlašovali ekovýzvy, vyráběli krmítka či pítka, fotili je a z fotek vytvářeli koláže.


Škola se snaží upozornit žáky na problémy životního prostředí, změnit jejich smýšlení a náhled na svět. Některé nápady žáků jsou ale finančně náročné, třeba umístit na školu solární panely. „Snažíme se jim také vysvětlit, že nelze zachránit svět, ať se soustředí na to, co svými silami mohou změnit. Třeba když pokácíme u školy starý nemocný strom, děti vyberou peníze na zasazení nového,“ přibližuje Filipová.


Na dotaz, co by doporučili jako své know-how jiným školám, McCloyová říká: „Není to tak, že si dneska řekneme: Teď začneme být přísně ekologičtí! Jde o postupné krůčky, malé reálné cíle. O hledání, co na děti funguje a co ne,“ říká s tím, že někdy jsou to krůčky vzad, když se zrovna neosvědčí.


Daniš ze vzdělávacího centra Tereza upozorňuje, že environmentální výuka klade na učitele velké nároky, na něž je často nikdo nepřipravoval. Musí zvládat učení venku, badatelství, spolurozhodování žáků nebo školní projekty s přesahem do života obce. Přesto by se podle něj měla učit povinně, jako součást různých předmětů, hlavně přírodopisu a občanské výchovy. „Nesmíme ale spoléhat na to, že vyřešíme změny klimatu jen tím, že o tom začneme učit děti a ty pak místo nás zachrání svět,“ upozorňuje zároveň.

0 komentářů:

Šéfredaktorka

Výtvarné umění



WebArchiv - archiv českého webu



Licence Creative Commons
Obsah podléhá licenci Creative Commons Uveďte autora-Neužívejte dílo komerčně-Nezasahujte do díla 3.0 Česká republika, pokud není uvedeno jinak nebo nejde-li o tiskové zprávy.

Powered By Blogger