Vít Beran: Neztrácet víru, naději a trpělivost

čtvrtek 10. února 2022 ·

Stálá konference asociací ve vzdělávání (SKAV) vydává publikaci Inspirativní rozhovory o spolupráci ve školách. Můžete se v ní setkat s pěti řediteli a ředitelkami, kteří dlouhodobě pracují se svými pedagogickými sbory a vytvářejí podmínky pro to, aby se z nich staly učící se komunity posouvající vzdělávání na svých školách kvalitativně na vyšší úroveň. Dnes to bude Mgr. Ing. Vít Beran, ředitel Základní školy Kunratice, 


Vít Beran ve školství působí čtyřicet let. Více než deset let pracoval jako pedagog v ZŠ Libčická v Praze 8 a v té době byl také ve vedení kabinetu biologie při Obvodním pedagogickém středisku v Praze 8. Na pozici ředitele začínal ve Fakultní základní škole PedF UK v Praze v Táborské ulici, kde se pilotovala tvorba školních vzdělávacích programů. Byl členem profesních asociací – Přátelé angažovaného učení (PAU), Asociace ředitelů základních škol ČR a Asociace profese učitelství České republiky. 


Je bývalým, dlouholetým členem redakční rady Učitelských listů a editorem publikací nakladatelství Dr. Josef Raabe. Zapojoval se do aktivit programu Čtením a psaním ke kritickému myšlení. Sám je autorem řady pedagogických textů a publikací. Aktivně působí v oblasti dalšího vzdělávání pedagogů a také se zapojuje do procesu tvorby projektů pro základní školství. Věnuje se koučování a mentorské podpoře. Dlouhodobě spolupracuje s projektem Pomáháme školám k úspěchu, v první fázi projektu od roku 2009 jako člen expertní rady. Od roku 2015 také s programem Učitel naživo, Ředitel naživo a v roce 2017 byl přizván do expertní rady i těchto projektů. 


Ředitelem Základní školy Kunratice je od roku 2007. Škola má v současnosti kolem sto třiceti zaměstnanců včetně asistentů pedagoga a nepedagogických pracovníků. Škola je fakultní školou pedagogické, přírodovědné a teologické husitské fakulty Univerzity Karlovy v Praze, spolupracuje i s DAMU. Škola byla jednou ze dvou pilotních-modelových škol projektu Pomáháme školám k úspěchu a v současnosti je školou, která propojuje lokální sítě základních škol v Praze. Každý rok přijímají devadesát nových žáků do první třídy, pouze z řad dětí s trvalým pobytem v této městské části. Kunratice mají bezmála deset tisíc obyvatel, za posledních patnáct let narostl počet obyvatel o 53 %. Školu navštěvuje i osm procent integrovaných dětí cizinců.


Na co se spolupráce pedagogů ve vaší škole zaměřuje? 


Myslet na to, jaký má dopad výuka učitelů na učení dětí, je to, co vnáší do školy kulturu učení, ovlivňuje vnitřní motivaci lidí, prostě má logiku. Učitelé by se měli neustále posouvat, aby byli lepšími učiteli. 


V rámci projektu Pomáháme školám k úspěchu, který vedou špičkoví čeští pedagogové, pracujeme na tom, abychom věděli, kde děti jsou, a rozuměli jejich, ale i našim vzdělávacím potřebám. Na tom, kde děti jsou, můžeme plánovat a stavět další výuku. Je to nekonečný proces. Nechceme odučit určité množství učiva. Chceme si stanovovat takové cíle učení, které mají vazbu na to, kde děti právě jsou a zda to, co se ve výuce děje, jim pomáhá a má dopad na jejich učení. Díky tomuto hledání objevujeme jak vzdělávací potřeby našich žáků, tak i naše vzdělávací potřeby. To vše vnáší do školy velice moc pedagogiky a zapálení pro učení. 


Tím, že se sami učíme, že se vzájemně podporujeme, sdílíme, to vše má dopad na kulturu školy. Aspekty silné a zdravé kultury jsou charakterizovány nejen tím, že se rádi vidíme a máme dobré vztahy, ale také že nás těší se rozvíjet v učení a spolupracovat na tom. Tím, že společně pracujeme na profesních věcech, se rozvíjíme i odborně. Kulturu založenou na vztazích, vzájemném učení a komunikaci je potřeba hýčkat a podporovat. 


Proto je naprosto klíčové bezpečné školní prostředí. Bez bezpečí nemůžeme žádnou kulturu budovat. To dokládá profesorka Viviane Robinson, která provádí výzkumy týkající se učení a vedení lidí. Zní to jako samozřejmost, ale úspěšní vzdělávací lídři, tedy i učitelé, jsou ti, kteří mají vliv na učení a pohodu svých studentů i kolegů učitelů. Pohoda je důkazem bezpečí. Pokud chci podporovat kulturu rozvoje lidí, tak musím změnit mód řízení lidí. Musím nahradit mocenské paradigma paradigmatem naplněným podporou a dobrými vztahy. 


Když používáme v programu Ředitel naživo slovo průvodce, znamená to, že víme, koho provázíme, a opět potřebujeme vědět, kde naši kolegové jsou. Jen tak můžeme individualizovat jejich učení a podporu. Učitel by měl podle mého názoru více rozumět psychologii, vztahům, typologii osobnosti. Měl by rozumět tomu, že ne každý žák, student, kolega v kurzu se učí stejně. Mnoho učitelů považuje svůj učební styl za ten nejlepší, a tak často dochází k tomu, že toho, koho učí, válcují svým učebním stylem. Je potřeba si uvědomit, že ve třídě jsou typově různé osobnosti a každá potřebuje něco jiného. Tím, že se přizpůsobuji jejich stylu učení, že na ně přenáším odpovědnost za jejich učení, že jim vytvářím dostatečný prostor a podporu pro jejich učení, tím se stávám víc jejich průvodcem než učitelem. Což se samozřejmě hůře provádí v jednom člověku s třiceti pětatřiceti žáky ve třídě. 


V naší kunratické škole se snažíme individualizovat výuku. Dosahujeme toho také tím, že mnoho vyučovacích hodin či výukových bloků učíme ve dvou nebo se také používá termín v tandemech. Když je ve třídě přítomen i asistent pedagoga, mohou vést výuku i ve třech. Ve dvou nebo třech lidech dokážou učitelé podpořit své žáky daleko víc, mohou individualizovat, podporovat menší skupiny. Je to veliký rozdíl proti tomu, kdy byli v hodině sami.


Ve škole jsme objevili, že pro vedení výuky je lepší, když učí třicet žáků dva učitelé, než kdyby si velkou skupinu žáků rozpůlili a každý učil patnáct dětí. Dva kolegové pro třídu společně plánují výuku, společně vedou výuku a společně sledují dopady své výuky na učení žáků. Sledují, zda žáci zažívají úspěch, a hlavně na jakých důkazech učení žáků toto rozpoznávají. Spolupráce dvou pedagogů tak má nejen dopad na učení dětí, ale i na jejich vlastní učení, profesní rozvoj. Tandemová výuka přináší více pohledů, více nápadů. Významné je i to, že mohou dětem lépe věci modelovat. 


Velkou inspirací je pro nás ve škole kritické myšlení. K výstavbě vyučovací hodiny například využíváme model E-U-R (evokace-uvědomění-reflexe, pozn. red.). Děti pracují s odborným textem. Hodně uplatňujeme různé metody kritického myšlení v rámci přírodních věd, ale i společenskovědních předmětů, například T-grafy, INSERT, kostku, alfa boxy. Rozvíjíme nejen čtenářství, ale i pisatelství v předmětech. Naši žáci díky této cestě učení mají velkou slovní zásobu už v prvních školních letech. Samozřejmě svou roli v tom sehrává také sociokulturní prostředí rodin v Kunraticích. 


Před začátkem školního roku 2021/2022 jsme se dohodli, že znovu otevřeme ve škole Kurz kritického myšlení pro kolegy, kteří jsou na začátku své pedagogické dráhy, a pro ty zkušenější Klub kritického myšlení. Tyto aktivity vedou lektoři RWCT (Reading and Writing for Critical Thinking – Čtením a psaním ke kritickému myšlení) z řad našich pedagogů. Jsou to naši pedagogičtí lídři, kteří podporují rozvoj svých kolegů. 


Jak je spolupráce pedagogů ve vaší škole organizována? 


Ve škole máme, díky projektům podporovaným z EU fondů a současně kofinancované MŠMT nebo magistrátem hlavního města Prahy, uvolněné pedagogické lídry. Jsou jimi zkušení kantoři, kterým jejich kolegové ve škole dali svou důvěru. Tak jim můžeme snížit učitelské úvazky až o dvě vyučovací hodiny během týdne. 


Tito lídři vedou takzvaná hnízda, ve kterých se sdružují podle své specializace nebo zájmu. Například máme čtenářsko-pisatelské hnízdo, badatelské hnízdo, ale scházejí se i informatici, jazykáři. Do programu hnízd se tak dostávají i lekce naučného a prožitkového čtenářství, promýšlíme, jak demokratizovat výuku, rozvíjet kompetence k učení. Hnízda si své lídry vybrala a respektují je. Vedení školy neorganizuje hnízdům jejich aktivity. Interní průvodci získávají mentorskou podporu a sami se mentory stávají. Na tomto principu stavíme spolupráci a podporu vzájemného učení našich učitelů a samozřejmě dochází i k učení samotných pedagogických lídrů. 


A díky projektu Pomáháme školám k úspěchu máme ve škole i pedagogické konzultanty, kteří podporují své kolegy zejména v rozvoji čtenářské a pisatelské gramotnosti. Současně tým pedagogických konzultantů, do kterého patří i tři kolegyně z dalších škol, propojují pražskou síť projektu Pomáháme školám k úspěchu, proto mají také snížené úvazky přímé pedagogické práce se žáky, ale financování projektu jim umožňuje doplnit si úvazek prací mentora. 


Ve škole odlišujeme dvoje lídrovství. Formálními lídry je vedení školy – ředitel a zástupci ředitele. Neformální lídři jsou interní průvodci, kteří vedou naše hnízda, a pedagogičtí konzultanti. Formální lídři jsou v logické asymetrii vůči lidem ve škole, a tak by mohli své kolegy dostávat do nekomfortu. Musíme na to myslet. Bezpečí akcentované Viviane Robinson je rozvíjeno zejména i na symetrické úrovni. Proto jsou pro nás tak významní neformální lídři. Bezpečí a podpora mají dopad na vnitřní motivaci související s vlastním profesním rozvojem, učením. V tom jako ředitel nehraju první housle. Já jsem takový válcovací, bojovný typ, ale tady už vím, že se musím upozadit. Jsem přesvědčen o tom, že rolí formálních lídrů je vytvářet prostor a podmínky pro rozvoj. To se může dít i přes seznamování lidí.


Díky koučinku a mentoringu jsem se seznámil s knihou Zrození kmenového vůdce. Myslím si, že v Kunraticích se nacházíme na stupni čtyři. Jedná se o kulturu, kterou charakterizuje spolupráce, vzájemné učení, ve které více než „já“ je slyšet „my“. Byť je to lehce nezdravé, tak kmeny na úrovni čtyři si myslí, že jsou úžasnější než ti druzí. Není to tak jednoduché a uvědomujeme si, že oscilujme mezi kmeny na úrovni tři („já“ jsem úžasnější než ti druzí), úrovní čtyři („my“ jsme úžasnější než ti druzí) a kmeny na úrovni pět (život je úžasný). My vyjadřuje spolupráci a úlohou formálních lídrů je hledat radosti. 


Co v této době, která radosti moc nepřináší? Osobně jsem si celou covidovou situaci pro sebe přijal tak, že se s tím musíme prostě naučit žít. Takže to všechno, co teď probíhá, je nějaká adaptace. V roce 2019 jsem měl možnost být dvakrát ve Finsku, chápu, že někomu už předkládání Finska jako vzoru může lézt krkem. Ale co mě tam zaujalo, byla odpovědnost. Odpovědnost každého člověka a Finové cítí odpovědnost za vzdělávání svých dětí a dělají to, jak nejlépe umějí. Odpovědnost, které se děti učí jak doma, tak ve škole, má dopad i na finskou občanskou společnost. A možná že tato odpovědnost každého z nás a vedení k odpovědnosti jsou klíčem k řešení mnoha věcí i v České republice. A možná díky odpovědnosti a respektu by se nám mohlo trochu podařit zkrotit to typické české švejkovství. 


Naše škola má výhodu v tom, že je zapojená do projektu Pomáháme školám k úspěchu. Díky němu jsme do školy dostali odbornost v takové míře, kterou bychom sami jako vedení školy nemohli pedagogům poskytnout. Odbornou lídrovskou roli má pro celou zapojenou síť v projektu její programová ředitelka PhDr. Hana Košťálová. Hanka a naše první pedagogická konzultantka Květa Krüger pro nás otevřely nový svět. 


S pomocí expertů z projektu jsme hledali a začali sestavovat a dodnes sestavujeme Plán pedagogického rozvoje školy (PPRŠ). Samozřejmě při tvorbě prvních plánů jsme vůbec nevěděli, jak na to. Nepředstavujte si ho jako dokument, který tvoří vedení školy od zeleného stolu. Do promýšlení a tvorby je vtažený každý člen naší sborovny. Práce na prvním PPRŠ trvala několik týdnů, pracovali jsme v různých skupinách a hledali témata, kterým se máme věnovat, a snažili jsme se rozpoznat, kam míříme, kde jsme a kudy dál. A jeden takový krásný cíl, který vzešel z této diskuse, byl, abychom se my jako vedení naučili plánovat. V začátcích párové výuky bylo pro naše pedagogy velké téma, jak funkčně spolupracovat a párově učit. Postupně se s každou takovou procesuální záležitostí začne dít, že něco mimořádného se stává normálním. 


Proč je spolupráce pedagogických i nepedagogických pracovníků vaší školy důležitá? Co spolupráce týmu školy přináší dětem, rodičům, zřizovateli, dalším aktérům a učitelům samotným? 


Pokud chcete, aby škola skutečně fungovala, tak vše, co se v ní děje, je potřeba dělat naplno. Potřebujete, aby tým dospěláků byl fit. Aby děti díky motivaci dospělých byly také motivované. Takže když to otočíme, učitel, který se sám neumí učit a spolupracovat, asi těžko tuto dovednost bude předávat dětem. Například když jsou ve třídě dva pedagogové, mohou efektivně dětem modelovat spolupráci, komunikaci, učení. To jsou cennosti, které když umíme ve škole dobře promyslet, zafungují i u dětí. 


Jsem intuitivní člověk a trvalo mi, z mé skoro čtyřicetileté pedagogické praxe víc než polovinu, než jsem si sám uvědomil, že i intuitivní počínání si musím zvědomovat. Vedete hodinu a venku začne sněžit. Vidíte úžas v očích dětí i očekávání věcí budoucích. Vás začnou napadat otázky a vše si propojujete s tím, co právě děláte či jste se žáky probírali, zažili. Vyučovací hodina je taková šachová hra, při které chcete, aby vyhráli žáci, promýšlíte a skládáte jednotlivé kroky do sebe a současně děláte prostor dětem. Je třeba skvělé umět zapojovat do hodin i relaxaci. Tím se děti naučí, že když odvedete nějakou práci, je i chvíle na to, si vydechnout. A i toto má smysl dětem zvědomovat.


Samozřejmě nemůže být vždy všechno řízené. O to větší pedagogické umění je všechno zkombinovat do sebe a současně být více v roli průvodce dětského učení a sám se umět upozadit. Nechat být dítě v centru. Kolik je takových tříd, kde to tak není? Někteří pedagogové se cítí být natolik odpovědní tím, co mají dětem předat, že je ve finále zahltí množstvím „všeho“ a vlastně ve výsledku nic nenaučí, aneb „Rychle nabyl, rychle pozbyl.“. Aby si děti zvědomily, co se naučily během konkrétní hodiny nebo aktivity, je potřeba na konci hodiny proces učení reflektovat. Je naprosto ideální, když se toto daří uhlídat a závěrečná reflexe s žáky je zakončením vyučovací hodiny. 


Co také pomáhá? Děti a jejich rodiče mají mít co nejvíce informací o tom, co se děje ve škole. Validní informace podporují důvěru a o vzájemnou důvěru určitě jde. V naší škole působí rodičovský spolek Patron. Jeho cílem je zejména podpora a rozvoj podmínek pro úspěšnou výuku. Zprostředkovávat přenos informací mezi školou a rodiči, vytvářet podmínky a možnosti pro rozvoj v poskytování všestranných informací pro potřeby dětí a mládeže. Také se Patron angažuje při kulturních akcích a podporuje volnočasové akce a výuku třeba tím, že učitelé, třídy… mohou požádat o malý grant. 


Také díky spolku máme z řad rodičů hodně podporovatelů. Komunita rodičů školy žije. Rodiče se setkávají, a to jak formálně, tak i neformálně. Myslím, že informovaný rodič jinému rodiči často lépe vysvětlí, co se děje ve škole, než pedagog. Máme být moudří, vždyť také jsme rodiči, a tak bychom měli důvěřovat tomu, že ve vzdělávací instituci dělají to nejlepší, co mohou. Nepovažovat třeba za podezřelé, že děti se do školy těší. I to se nám stalo! Ale věřím, že díky našemu přístupu k rodičům, díky otevřenosti, důvěře a vzájemné spolupráci se nám daří být dobrou školou.


Společenskými partnery je škole i radnice a její vedení. Je skvělé, že náš zřizovatel nás podporuje. V Kunraticích se posledních patnáct let společně se zřizovatelem zaměřujeme na to, aby kunratická škola byla ta nejlepší. Také díky této spolupráci se nám lépe funguje. 


Jak zjišťujete / ověřujete, že tato spolupráce je funkční a má dopady na kvalitu učení dětí? 


Není to rozhodně jednoduché. Povolání učitel i role ředitel jsou neskutečně osamělé role. Ředitel by měl být dost čitelný a vysílat nějakou zprávu, vizi a musí za ním být vidět práce. Rozvoj učitelů a zavádění jakékoliv změny vyžaduje velikou podporu. Vše hodně souvisí s kulturou školy a se vzájemnou důvěrou. Dřív ředitelé hlavně řídili, dnes se hovoří o jejich pedagogickém lídrovství. Proto naše „pedagogická hnízda“ jako vedení školy nekontrolujeme, ale spíš se zapojujeme do jejich činnosti. Také jsme učitelé. Hnízda plánují svou práci, skoro každý pedagog si sestavuje svůj Plán osobního pedagogického rozvoje. Jako formální lídři si musíme umět vyhodnotit, kde jednotliví lidé jsou a jakou by měli dostat podporu. Nabízet podporu, ale ne ji vnucovat. Podporovat učitelské lídry, právě v nich je záruka udržitelnosti zaváděných změn. Ředitelé odejdou, ale oni zůstávají. 


Důkazem je dobrá výuka, která je smysluplně naplánovaná a má prokazatelný dopad na učení dětí. A tento pohled dnes upřednostňujeme nad tím, co dříve bylo rozšířené – děti zaměstnat, učivo odučit. Naši učitelé, i ti v seniorním věku, jsou nabíjející, podporující, rozdávající, energičtí lidé. 


Proto se v naší škole hodně věnujeme výběru nových kantorů, kterým umožňujeme možnost stáže ve škole, při které je čas nejen nahlédnout do výuky, sdílet a doptávat se, ale i představit svou výuku, než započneme spolupráci. Jsme několikanásobně fakultní školou, chodí k nám na praxe hodně studentů a já jsem za to rád. Mladé kolegyně a kolegové náš tým obohatí znalostmi z fakulty a oni se díky párové výuce nebo v roli asistentů naučí správně vést a vyhodnocovat výuku. Takže i takto probíhá naše vzájemné učení. Mám velkou radost z toho, jak se dokážeme vzájemně podpořit, vzájemně se učit a sdílet. 


Kde byste doporučoval začít, s jakými opatřeními, když je spolupráce sboru nefunkční? 


Každá škola, každá třída, každý z nás je někde jinde. Musíme dobře porozumět tomu, kde jsme i my sami jako lidé. Důležité je porozumět tomu, co je to dobrá výuka na naší škole. Tomu, jak učíme, jak učím já, a to dobré z výuky sdílet. 


Oproti tomu vrhnout se například jako na první opatření na formativní hodnocení, to je podle mého cesta do pekel. Doporučuji začít tím, že dokážu rozpoznat, co už jde mým žákům, zda cíle učení, které si stanovuji, se daří naplnit. Že si při plánování výuky dokážu představit, kam se žák posune, co se naučí, co je tím zdvihem. A to všechno neobjevuji sám, ale sdílím zkušenost s kolegy, se kterými se snažím rozpoznávat důkazy učení žáka. Když se tomu všemu věnujeme, pak jsme již jen kousek od formativního hodnocení, kdy dokážu dát žákovi popisnou zpětnou vazbu, která bude mít formativní účinek. Následně s kolegy začnu přemýšlet i o kritériích a indikátorech, které pomohou žákům dosahovat plánovaných cílů. Že mi tato kritéria postupně pomohou sestavovat i žáci. Že se společně s nimi učíme poskytovat si vzájemnou zpětnou vazbu. Možná vnímáte, co tento proces vnáší do sborovny, naší výuky, pedagogiky, bádání i do vnitřní motivace. Podstatné je rozumět výuce. 


To vše je veliká výzva pro formální lídry. Je na nás, jak vše podpoříme, jak to zařídíme, aby se vše dostalo do našeho dospěláckého profesního života. Protože my musíme dobře vědět nejen to, kde jsme my sami, ale formální lídři také musejí vědět, kde jsou lidé kolem nás a jakou podporu potřebují. Já jako ředitel mám lidi propojovat a seznamovat, aby mezi nimi mohlo probíhat učení.


Každý ředitel jde do výběrového řízení se svou vizí, podle ní si ho pro konkrétní školu vybírají. Ale je otázka, co na to sborovna, žáci, rodiče. Jsou v ředitelské konkurzní koncepci žáci, lidé ve škole, anebo přichází s něčím, čím chce sborovnu převálcovat? A opět jsme ve školní kultuře a procesu. Vize je cesta. Když jsme v Kunraticích tvořili naši první vizi, tak nevznikla vize, ale něco vzniklo. Já jsem tomu říkal Devět Hustopečských pravd, protože jsme na tom pracovali na letní škole před zahájením školního roku v Hustopečích. Mezi „pravdami“ například bylo tvrzení „Jsme výborný tým“ – a to dodneška platí. Ale také tam byla pravda: Chceme být školou, kterou bude její okolí uznávat jako odbornou autoritu. Ale co takové sdělení říká? No, nejspíš to, že jsme se tak momentálně necítili. A jsme opět v hledání a bytí na cestě. 


Dnes sdílíme vizi projektu Pomáháme školám k úspěchu, kterou jsme si lehce modifikovali. „Žáci se učí naplno a s radostí, své učení řídí a respektují sebe a druhé.“ A tato vize vlastně říká, co já jako učitel musím udělat pro to, abych děti vtáhl do učení, aby je bavilo se učit. A takto mohu hledat další spoustu klíčových slov, kterými budu vyjadřovat „učit naplno“. Co musí nastat ve sborovně, aby se toto naplnilo? My bychom chtěli po těchto věcech bádat a chtěli bychom je zkoumat. A tím se dostáváme k badatelskému cyklu profesního učení, které pro nás objevila Hana Košťálová. Opět je tu i zvědomění toho, co už umím na „té“ cestě k něčemu konkrétnímu a co ještě neumím. Během jednoho školního roku toho sice nezvládnu moc, ale mám na to celou učitelskou kariéru. Postupně každý rok mohu udělat malý zdvih a za pár let z toho bude velký posun. Malý posun každého z nás, velký posun celé sborovny. 


K tomu, aby se člověk proměňoval, aby se pedagog proměňoval, potřebuje velkou podporu. Individualizované podpory typu supervize, mentoring, koučink, výcvik spolupráce s někým až po dlouhodobé výcviky. A osobně doporučuji spíše výcvik než kurz nebo seminář. Dlouhodobost výcviku má dopad na naše myšlení, plánování výuky, porozumění žákům, které učím. Postupně se dají do vedení výuky zapojovat různé metody, formy, ale nejdřív musíme přijít na to, proč je chceme používat a v čem žákům pomohou v jejich učení. 


Paní profesorka Helen Timperley, když ji budu parafrázovat, říká, že některé vyučovací postupy jsou bezesporu účinnější než jiné, ale žádný nemůže garantovat úspěch. Kontext je součástí toho, jak učitel vyučuje. Pokud vůbec existuje nějaký obecný princip dobré praxe, pak snad to, že výuka musí reagovat na konkrétní potřeby dětí, které učitel právě vyučuje. A s tím se pojí mnoho otázek: Proč chci děti naučit právě toto? Proč k cílům učení jdeme právě touto cestou? Mohu si klást i otázky typu: Na čem rozpoznávám, že se žáci učili? A jakou to má vazbu na mé vlastní učení? Toto je součást badatelského cyklu profesního učení popisovaného paní profesorkou Timperley. 


Já rozpoznávám, co se potřebuji naučit, a zde je místo pro osobní pedagogický rozvoj. Toto by se mělo dostat do povědomí českých učitelů. Jde o přístup k výuce, který by podle mého názoru měl přijmout celý vzdělávací systém. Díky Učiteli a Řediteli naživo vím, že se v našem školství hodně věcí mění, že se na každé škole děje něco jedinečného, a to je úžasné. Jedinečné má ve školství být propojené se školní kulturou podporující učení každého žáka, každého pedagoga. Tato kultura by mohla proniknout do každé sborovny. 


Můj osobní příběh v Kunraticích jako ředitele se začal v roce 2007 s tři sta třiceti dětmi a třiceti pěti pedagogy. Přivedl jsem si s sebou kompletní nové vedení školy i nového pana školníka. Do funkce jsem nastoupil v pololetí, což byla možná výhoda. Školní rok běží a vy máte možnost poznat lidi a oni mají možnost poznat vás. 


S novým týmem jsme do Kunratic přinesli kritické myšlení nebo návštěvy na jiných inspirativních školách alespoň jednou do měsíce. Otevřeli jsme téma kvalitní výuky a jak se taková výuka pozná, a to ještě před přistoupením k projektu Pomáháme školám k úspěchu. A také to, že všichni ve škole žijí stejnou kulturu, od vedení po asistenta pedagoga. Děti nám říkaly, vy noví jste všichni stejní, na konci hodiny si s námi sednete do kruhu a chcete reflektovat hodinu. Něco jsme nabourali, ale na mnohém šlo stavět a něco začalo nově vznikat. 


Protože jsme rostli, každý rok vždy o jednu až dvě třídy, tak jsme se snažili najít lidi, kteří byli naší krevní skupinou. Na takové kolegyně a kolegy tyto změny, prostor a důvěra zapůsobily tak, že přistoupili k výuce velmi kreativně a začali se vyvíjet a růst. Například v matematice profesora Hejného začali pro žáky vyvíjet gradované úlohy, zapojili se do badatelských aktivit, začali se učit se žáky venku a zejména hodně číst. Věnovali jsme se a stále se věnujeme prožitkovému i oborovému, naučnému čtenářství a pisatelství. Tak se začali rodit i noví lídři. Mladí zapálení, ale i zkušení, kteří na sobě dlouhodobě pracovali a získali si své místo na slunci, zažili úspěch, stávají se odborníky. Od Hustopečských pravd už uběhlo dvanáct let. 


Kvalitní kantoři, kteří byli v době mého příchodu v Kunratické základní škole, jsou s námi dodnes. Stali se pedagogickými lídry, odborníky, jako například Jana Kopecká, Eva Hilčerová nebo Michal Střítezský. A další velká spousta skvělých pedagogů z tehdejší doby odešla do důchodu. Samozřejmě se to neobešlo bez ztrát nekvalifikovaných pedagogů. Ještě druhý rok nám odešlo z týmu asi pět učitelů. Ti prostě zjistili, že takový styl práce jim nebude vyhovovat. Za třicet let ředitelské praxe musím říct, že když vnímám, že někdo nepatří do našeho kolektivu, je dobré za ním zajít a hledat řešení. 


Jakou systémovou podporu byste uvítali, aby měla spolupráce pedagogů v českých školách ještě lepší dopad na učení dětí? 


Myslím, že potřebujeme více porozumět, jak systematicky zavádět do výuky a života školy kompetence a gramotnost. Nestačí jen organizovat výuku tak, aby děti komunikovaly. Frontální výukou se komunikace a spolupráce podle mě nedá naučit. Naše pozornost by se měla zaměřit například na to, jak propojit porozumění obsahu textu s výukou gramatiky. Jak rozvíjet pisatelství napříč naukovými předměty. Jak efektivně zapojovat badatelství, projekty, učení venku s rozvojem kompetencí k učení, k rozvoji odpovědnosti za své žákovské učení a podobně. 


Zde podle mě chybí zakázka od státu. Například bych uvítal, kdyby se ohledně revizí RVP pro ZV (Rámcový vzdělávací program pro základní vzdělávání, poz. red.) méně mluvilo o samotném dokumentu a víc se mluvilo o tom, jak by mohl základní kurikulární dokument podpořit změnu ve vedení výuky učiteli a tím i učení žáků. Například kdybychom si řekli, že po dobu deseti let se v českém školství budeme systematicky věnovat pouze několika jednotlivostem. Stanovili bychom si například cíl, že za deset let většina českých pedagogů bude rozumět tomu, jak plánovat výuku, jak sledovat dopad výuky na učení dětí nebo jak sledovat jejich pokroky v rozvoji gramotností a kompetencí, zejména kompetence vedoucí k učení. Jsem přesvědčený, že úroveň českého školství by se neuvěřitelně zvedla. 


Také se hodně mluví o tom, jak se rozevírají nůžky kvality výuky na jednotlivých školách. Cílem by mohlo být i to, že do deseti let budeme mít v České republice síť škol, která je ve své kvalitě relativně vyrovnaná. Že dokážeme rozevřené nůžky kvality jednotlivých škol zavřít a už vůbec je nebudeme rozevírat. Možná v tom svou roli sehraje i revidovaný dokument RVP pro ZV, ale já v něm hlavní nástroj změny nevidím. Mnohé školy si s ním navíc nebudou umět poradit. Stejně budou učit dál podle učebnic, ne podle kurikulárního dokumentu, který by měl vznikat na základě RVP pro ZV ve školách: Školní vzdělávací program. 


Pokud bych měl dát na svou zkušenost a to, co kolem sebe vidím, se opravdu vše točí kolem výuky jako takové. I v programu Ředitel naživo už víme, že pokud se vedení školy chce rozvíjet v lídrovství, musí porozumět dobré výuce. I ředitel i zástupce jsou učiteli a ryba smrdí od hlavy, jak se říká. Možná se zdá, že rozumět dobré výuce je málo, ale ono je to zásadní. 


My jsme bohužel v České republice ve více ohledech zakonzervovali školství ve 20. století (a možná spíš ve století devatenáctém), myslím v systémových věcech. Teď se bojíme udělat krok do nového 21. století. Co se dnes děti učí, to neodpovídá ani současné době a kdo ví, jak bude vypadat svět za patnáct nebo dvacet let? Vezměte si například, jak je šíleně rychlý vývoj v elektronice a ve věcech kolem nás, včetně společenských věd. Na druhé straně myslím, že je cítit i podporu, a to nejen od vedení ministerstva, ale objevila se celá řada učitelských lídrů z různých škol, kteří nabízejí svou pomoc. 


Vnímám, že nové RVP pro ZV by mělo mít jako součást jádrového učiva i výuku o sobě – já rozumím sám sobě i druhým. Dle aktuálních výzkumných studií se začíná dlouhodobá covidová pandemie alarmujícím způsobem odrážet na psychickém zdraví lidí. Nejvíce postiženou skupinou jsou právě děti ve školním věku. Škola nemůže vyřešit vše, ale může udělat mnoho. 


Pedagogové nenaučí děti přímo odolnosti, ale mohou je zásadním způsobem podporovat v tom, aby si vlastní odolnost vytvořily a našly vhodné strategie při zvládání zátěže. Pokud děti dokážou za podpory učitelů zvládat zátěžové situace pomocí vlastních zdrojů, takových, které v sobě objeví, budují si tím kompetence pro zvládání stresu na celý život. O co víc budu rozumět sobě a druhým, o to lépe se mi bude pracovat. A jsme zase zpátky u kultury školy. Pokud dospělí – lídři rozumějí sami sobě, o to lépe se jim spolupracuje. A pokud žijeme v kultuře, která spolupráci podporuje, je to skvělé. Jenže toto je proces, to nelze změnit za rok ani za dva roky. 


Vše je otázka priorit. Myslím, a jsem tomu velmi rád, že v současné době je české školství poměrně dobře finančně saturované. Takže je čas na vytváření takové podpory, která bude učitele motivovat k vlastnímu učení. Ideální podpora probíhá uvnitř školy a ve výuce. Takže efektivní by bylo na školách vytvářet podporu pro pedagogické lídry. Dávat jim prostor a využít jejich zkušenosti pro ostatní pedagogy. Role takového lídra je jiná než ředitele a je stejně potřeba. Jestliže budu stavět na vzájemném učení lidí ve sborovně a jejich spolupráci, pro jejich vzájemné učení, kvalita výuky půjde nahoru. To, co budou považovat učitelé za normální, budou učit i děti. 


Mnoho synergie, vzájemného učení je v projektové výuce. Nejsem nadšený z předmětů s malou časovou dotací. Například je vhodné propojit přírodovědné předměty, abychom na školách mohli víc bádat. Vždyť badatelství lidi propojuje. Někdy jsme ale zbytečně ustrašení z toho, aby nám někdo nevzal ten náš předmět, bojujeme o své hodiny. Při tvorbě ŠVP by se měl počet hodin stanovovat až jako poslední věc. Až poté, co si vyjasníme, čeho chceme dosáhnout a co k tomu potřebujeme. Většinou je to ale naopak – jako první se nesmyslně plánují počty hodin a ty se pak nějak zaplní. To by se mělo změnit. 


Myslím si, že bychom měli být schopni na úrovni České republiky pojmenovat, co to je kvalitní výuka, co se díky tomu děti naučí. Také je důležité rozumět tomu, proč je významné ve škole tvořit ŠVP, a zavést systém jeho pravidelné revize. Právě tvorba školního kurikulárního dokumentu, při které promýšlíme nejen cíle učení, ale to, jak povedeme výuku, aby se děti učily, je tím nejcennějším, tím, co dává lidi ve sborovně dohromady. Vždyť ŠVP je naše školní dohoda, jak se na naší škole učí. 


Naším přesvědčením v projektu Pomáháme školám k úspěchu je, že: „Dítě chodí do školy proto, aby se tam učilo.“ Hanka Košťálová, která je spoluautorkou a programovou ředitelkou projektu, nám dále připomíná, že každé dítě si zaslouží vynikajícího učitele, a to ne náhodou, ale cíleně. Škola může změnit osud dítěte. Platí to zejména o dětech z nepodnětného prostředí. Každé dítě se může učit a nejlepší vzdělávací systémy se přímo zaměřují na úspěch každého dítěte a stanovují vysoká očekávání pro každého žáka. 


Jedinou cestou, jak zlepšit vzdělávací výsledky, je zlepšit výuku, tedy práci učitele. Nejlepších vzdělávacích výsledků u žáků dosahují ti učitelé, kteří neustále vyhodnocují svůj dopad na učení dětí a podle toho, co zjišťují, proměňují svou další výuku, aby svůj dopad zvýšili. V dobré škole se neustále učí jak žáci, tak dospělí. Aby se mohli skutečně učit, musí ve škole panovat kultura, v níž se lidé učit skutečně mohou, protože cítí bezpodmínečný respekt a neobávají se vstupovat do rizik, která jsou s učením spojena. 


Cílem základní školy je podpořit přípravu dětí na další život a studium. Toto efektivně nastává tam, kde lidé, učitelé i žáci, dělají to, co je baví, protože díky tomu objevují nové, protože díky tomu se učí od sebe, protože díky tomu se učí v bezpečí, protože díky tomu se stává změna jejich přítelem. 


Na závěr bych s vámi rád sdílel nadčasovou citaci z knihy kolektivu autorů NEMES Jak měnit a rozvíjet vlastní školu (1994). 


Cvičení pro změnu. Uvědomujeme si, čím proces změny pro nás je. 


Charakteristika změny vedoucí k rozvoji 


Změna je cesta. 

Změnou se učíme. 

Změnu doprovázejí naše úzkosti a obavy. 

Problémy změny jsou naši přátelé. 

Změnu musíme stále přikrmovat. 

Změna vyžaduje naši sílu. 

Změna, o niž usilujeme, je systémová. 

Změna systému začíná u každého z nás. 


Mysli globálně – jednej lokálně.


0 komentářů:

Šéfredaktorka

Výtvarné umění



WebArchiv - archiv českého webu



Licence Creative Commons
Obsah podléhá licenci Creative Commons Uveďte autora-Neužívejte dílo komerčně-Nezasahujte do díla 3.0 Česká republika, pokud není uvedeno jinak nebo nejde-li o tiskové zprávy.

Powered By Blogger