Marcela Erbeková: Neustálá proměna a růst školy mohou spolupráci podpořit

pondělí 21. března 2022 ·

Stálá konference asociací ve vzdělávání (SKAV) vydává publikaci Inspirativní rozhovory o spolupráci ve školách. Můžete se v ní setkat s pěti řediteli a ředitelkami, kteří dlouhodobě pracují se svými pedagogickými sbory a vytvářejí podmínky pro to, aby se z nich staly učící se komunity posouvající vzdělávání na svých školách kvalitativně na vyšší úroveň. Jednou z nich je Marcela Erbeková.


Marcela Erbeková působí od roku 2003 ve funkci ředitelky veřejné Základní školy T. G. Masaryka v Mnichovicích, kam nastoupila z pozice pedagožky prvního stupně. Mnichovice se podobně jako řada dalších měst a obcí ve Středočeském kraji v prstenci okolo Hlavního města Prahy musejí vyrovnávat s nárůstem obyvatel v produktivním věku, a tím i s každoročním nárůstem počtu žáků. A často se jedná o rodiče a děti s poměrně vysokými nároky na místní základní školy.


Pod tímto neustálým tlakem ZŠ Mnichovice čelí výzvám, které se často projevují v celém českém školství až se zpožděním. Roky už se například potýkají s nedostatkem pedagogů. Když Marcela Erbeková před devatenácti lety do funkce nastupovala, ZŠ Mnichovice byla školou o třech stech žácích. V současnosti školu navštěvuje bezmála osm set žáků. Škole, ale i celé obci a okolí se nevyhnuly časté stavební úpravy. Ve školním roce 2021/2022 probíhá například stavba úplně nové školní jídelny, a tak polovina žáků chodí na oběd do prostor zdejší restaurace.


Díky projektu talentové / víceoborové třídy se na ZŠ T. G. Masaryka v Mnichovicích podařilo zabránit odlivu žáků na osmiletá gymnázia, a přizpůsobit tak potřeby dětí na druhém stupni životu v 21. století. Marcela Erbeková je součástí Řídícího výboru Místně akčního plánu (MAP) Říčansko v roli předsedkyně zástupců základních škol. Působí zde také jako vedoucí pracovní skupiny MAP II. pro financování. Marcela Erbeková a ZŠ Mnichovice jsou partneři pro realizaci praxí programu Ředitel naživo. Má dvě dospělé děti a svůj volný čas ráda tráví s rodinou a přáteli, ve společnosti i v přírodě.


Na co se spolupráce pedagogů ve vaší škole zaměřuje? 


Když o tom přemýšlím, nejdůležitější je, aby spolupráce vůbec byla a moje úloha ředitelky spočívá v tom, že spolupráci podněcuji, pečuji o ni. Beru jako velkou osobní výzvu neustále na spolupráci a pospolitost dohlížet a myslet na ni. Když jsme byli menší škola, fungovalo to skoro samospádem. Kolegyně a kolegové vzpomínají na časy, kdy se ráno se všemi viděli ve sborovně. Nyní už nemůžeme počítat s tím, že spolupráce celé školy bude něco automatického. Začínají u nás neustále noví pedagogové a při naší velikosti se už všichni ani neznáme. Je nás už tolik, že se společně nevejdeme do žádné místnosti ve škole. 


Proto například posledních pět let máme u vstupu do školy fotografie se jmény všech pracovníků školy. Stává se, že když někdo z pedagogů má na něčem spolupracovat a ještě se s tím člověkem nesetkal, ze všeho nejdříve se běží podívat ke vchodu na tuhle tabuli. Přitom podle původního záměru měly fotografie sloužit k tomu, aby se s celým týmem „potkali“ hned u vchodu ti, kdo do školy přicházejí zvenku. 


Letos jsme se inspirovali na výjezdu do školy v Kutné Hoře a fotky jsme si pověsili také na dveře kabinetů, i se jménem a pozicí. Vypadá to jako drobnost, ale lidé se potřebují vzájemně vidět, i kdyby takovým způsobem. Chodíte po škole a alespoň takto „potkáváte“ konkrétní tváře, konkrétní lidi, kolegy z týmu. Myslím, že v ostatních odvětvích, firmách, do konce i v supermarketech na toto dbají, ale ve školách to běžné není. 


Jak je spolupráce pedagogů ve vaší škole organizována? 


Vzhledem k velikosti školy se musíme rozdělovat na menší skupiny. Každá skupina nese konkrétní téma a má svého lídra. Každý z pedagogů je součástí nějakého týmu a tyto týmy tvoří naši školu. Podle mého názoru je nutné, aby škola neměla plochou organizační strukturu, což znamená ředitele nebo ředitelku, několik zástupců nebo zástupkyň a pak osmdesát pedagogů, kteří jsou ve škole každý sám za sebe. V rámci našich jednotlivých pracovních týmů máme i School team, jehož součástí jsem i já. Vedu ho s kolegyní a v rámci něho s námi mohou žáci komunikovat a sdělovat nám, co potřebují. 


Na prvním stupni se nabízí, aby byly týmy složené z pedagogů z jednotlivých ročníků, na druhém stupni máme skupiny spíše po oborech, například humanitní nebo přírodovědný tým. Od roku 2020 jsme se v týmech hodně zaměřili na online výuku, kolegové v rámci týmů cíleně rozvíjeli své počítačové dovednosti a gramotnosti. Nenechali jsme volbu digitálních nástrojů na jednotlivých učitelích, ale vytvořili jsme systém online výuky pro celou školu. Díky spolupráci jsme se tak vypořádali s počítačovou gramotností pedagogů i dětí. 


V současnosti se hodně věnujeme propojování třídních učitelů druhého stupně a posilování jejich měkkých dovedností, zejména práce s třídním kolektivem. Vztahy mezi žáky i v rámci celé školy během posledních školních roků kvůli pandemii dost utrpěly. S tím souvisí i to, že jsme zavedli supervize třídních učitelů rozdělené podle stupňů. 


Na prvním stupni je práce s třídními kolektivy pro učitele a učitelky jednodušší, protože jsou s dětmi celý den. Nově jsme ale zapracovali na náplni třídnických hodin, na zlepšování spolupráce mezi žáky a na klimatu ve třídách na druhém stupni. Od školního roku 2021/2022 jsme do školního vzdělávacího programu u všech ročníků na druhém stupni také zařadili předmět Výchova ke zdraví. Na těchto hodinách spolupracuje vždy třídní učitel/učitelka s výchovným poradcem, metodikem prevence (v ZŠ Mnichovice jedna osoba, pozn. red.). Protože se občas stává, že pro kolegy a kolegyně „oboráře“ – fyzikáře, chemikáře, učitele matematiky – je těžké uchopit vztahové věci, obzvlášť na úrovni prevence. Práce s kolektivem a klima třídy pro ně nemusejí být jednoduché. V těchto tandemech dochází ke vzájemnému učení a spolupráci pedagogů. Ale zcela klíčové v tom je právě to vytvoření prostoru pro takovou spolupráci. To znamená systémové zavedení do struktury výuky. 


V rámci tandemové výuky u nás musí spolupracovat každý pedagog. S tímto typem výuky jsme začali s pomocí projektu Kolegiální podpora – společná cesta k individuálnímu rozvoji pedagogů, který tedy bude s koncem školního roku 2021/2022 končit. Nicméně s tandemovou výukou se dá začít i bez projektu. Nutné je zase zajistit, aby lidé spolupracovali v reálném čase své práce. Aby pedagogové nebyli individuálně celý den ve svých hodinách a vedení jim jen neříkalo, že spolu mají spolupracovat, ale reálně by k tomu nedostali prostor. 


Každá třída má kromě svého třídního učitele také zastupujícího třídního učitele z řad netřídních pedagogů. Je to ideální spojení, protože jsou na všechno dva a mohou se zastoupit a vypomoci si. Navíc v případě, že by jeden z kolegů týmu vypadl, máme zastoupení a nemusíme personálně tuhle situaci řešit v průběhu školního roku. 


Už nějakou dobu máme talentové bloky pro druhý stupeň a v nich vyučuje v tandemu pedagog a odborník z praxe. Náš pan školník se zapojuje do výuky dílen, paní kuchařky v tandemu učí v předmětu Domácnost. To velmi pomáhá nastavit spolupráci i mezi pedagogickými a nepedagogickými pracovníky ve škole. Pomáhají také rodiče nebo obecně odborníci z různých oborů mimo školství. Máme dost kolegů, kteří do pedagogického sboru přišli touto cestou a nyní si dodělávají pedagogické vzdělání. Bez nich bychom mohli vlastně dávno zavřít. V jiných krajích to možná není takový problém, ale ve Středočeském kraji a konkrétně na naší škole bychom se bez nich neobešli. 


Takto k nám přibyli odborníci z IT oblasti přes Robotiku na druhém stupni a také experti z přírodovědných oborů. Jednou týdně k nám docházejí odborníci ze Školního lesního podniku České zemědělské univerzity v Praze. Oni sami vítají tuto změnu a možnost předávat své zkušenosti dětem. A pro zajímavost, Vaření u nás učí maminka hejtmanky Středočeského kraje Petry Peckové. Dříve než se Petra Pecková stala hejtmankou, byla starostkou Mnichovic, takže jsme úzce spolupracovali. 


Rodič našeho žáka Michal Bláha, ředitel projektu Hlídač státu, který slouží coby veřejná kontrola státních a veřejných institucí, spolupracoval touto formou na naší škole po dobu asi dvou až tří let. Chodil k nám do školy k různým příležitostem, původně je odborník na IT, takže jsme s ním spolupracovali i v rámci Robotiky. 


Jsme otevření této formě spolupráce a uvítáme pomoc odborníků, kteří si na nás najdou čas a které práce s dětmi a předávání znalostí a dovedností zajímá. 


S příchodem nové kolegyně nebo nového kolegy máme samozřejmě pro ně uvádějícího učitele, který tomu začínajícímu pomáhá. Vypracovali jsme k tomu i metodiky. Jinak přistupujeme k učiteli, který už má pedagogickou praxi, a jinak k čerstvému absolventovi, pro kterého je naše škola první působiště. Každý nově příchozí pedagog je také zařazen do konkrétní pracovní skupiny. Tím je zajištěno, že nezůstane osamocen. Totéž ze své podstaty ošetřuje i tandemová výuka. 


S týmem v rámci přípravného týdne vždy někam na dva dny vyjedeme. Když jsme na to měli peníze, objednávali jsme si ubytování v hotelu. Pak mi nabídl rodič jednoho našeho žáka, který je zároveň zástupcem na Střed ní škole ve Světlé nad Sázavou, ať přijedeme k nim. Bylo to v roce 2018 a jeho nabídku jsme rádi přijali. Dokonce jsme si v rámci workshopů, které tam pro nás připravili, vyzkoušeli foukat sklo. Letos jsme s kolegy byli v Kutné Hoře na Střední průmyslové škole a spali jsme na internátě. Finančně to bylo nenáročné a je v tom také trocha nostalgie. Spousta pedagogů si díky tomu připomněla vlastní studentská léta. Já navíc oceňuji i širší spolupráci v regionu a příležitost navázat kontakt se školami, kam některé naše děti mohou po základní škole odcházet. Chci tím poukázat na to, že ne vždy je potřeba mít velké finanční prostředky, abychom na základních školách mohli realizovat zážitkové výjezdy pedagogů posilující týmovost a spolupráci. 


Proč je spolupráce pedagogických i nepedagogických pracovníků vaší školy důležitá? Co spolupráce týmu školy přináší dětem, rodičům, zřizovateli, dalším aktérům a učitelům samotným? 


Školu nelze dělat jen uvnitř. Neobejde se bez spolupráce se zřizovatelem, rodiči, učiteli a dětmi. V Mnichovicích jsme nebojovali a nebojujeme se zřizovatelem, rodiči, neziskovými organizacemi, ale spolupracujeme s nimi a vzájemně se od sebe učíme. A dětem nabízíme to, v čem by mohly být úspěšné. Znám hodně příběhů, kdy je škola ve sporu se zřizovatelem. Považuji to za plýtvání energií. 


Jeden rok jsme v Mnichovicích nastavovali patro na hlavní školní budově v průběhu školního roku. To s sebou neslo i to, že jsme byli přes celou zimu bez střechy. Informace pro učitele byla taková, že kdo odchází v pátek poslední ze třídy, natáhne plastový pytel na dataprojektor. Instrukce směrem k dětem zněly, že pokud kape trochu, stačí pod to dát kbelík. Pokud už se vám to zdá nadprůměr, přijďte a dejte nám vědět. To už budeme muset řešit. 


Jindy jsme zase kvůli dostavbě postrádali čtyři třídy, takže jsme na půl roku zavedli projektové vzdělávání dětí. Neslo to s sebou i výuku mimo školu nebo přemisťování celých tříd po budově. Také jsme na recepci školy měli k dispozici klíč od místního kostela, aby děti s pedagogy nemusely moknout venku. Další možností bylo útočiště v místním fitness centru. A tohle všechno jsou situace, u kterých si později uvědomíme, že to sice znamenalo překonání něčeho náročného, ale nakonec jsme to zvládli. A že nás to spojilo. Nejenom nás ve škole, ale vlastně i s celou obcí. 


Také myslím, že je nutné tak trochu vidět do práce ostatních a snažit se je pochopit. Měla jsem příležitost setkat se se zřizovateli, se starosty obcí a nahlédnout do jejich práce a vlastně do té denní rutiny. Připadá mi pak zbytečné, že spory mezi školou a zřizovateli vznikají z důvodu toho, že nejsou třeba dokončené nějaké stavební práce před začátkem školního roku. Přitom je mi jasné, že ti zřizovatelé by také rádi měli k prvnímu září vše dokončené. Ale prostě ne vždy je to možné realizovat. Uplynulá krize nám ukázala, že třeba není dostupný materiál, odborná firma, která by se práce ujala, nebo je na budově potřeba nějaká vícepráce. 


Zahájení školního roku běžně pořádáme na náměstí, sejde se kolem tisíce lidí. Letos to samozřejmě nebylo možné. Tak jsem narychlo já s Petrou Peckovou nahrála k zahájení školního roku video. První neděli po Vánocích míváme Den otevřených dveří. Je to odpoledne ještě v krásně vánočně vyzdobené škole, po škole provázejí naši žáci a pořádáme také různé workshopy, na kterých prezentujeme, co umíme.


Společně s dětmi se pouštíme i do projektů, které mají nějaký smysl a význam pro obec. Zapojovali jsme se také do participativních projektů různých organizací. Jako příklad mě napadá řešení přístupových cest ke škole. Pořád jsme přemýšleli, jak to udělat, kudy mají vést, a hlavně jak je financovat. Objevila se nabídka z jedné nadace, ale podmínkou financování bylo, že se do projektu zapojí děti. Učily se díky tomu v podstatě projektové řízení. Nové přístupové cesty vyjednávaly s městem. Měla jsem obavu, jestli se s nimi budou bavit, tak jsem jim zavolala dopředu, že tam přijdou. A děti mi pak vyprávěly, že je z města poslali ještě do vedlejší obce na odbor Životního prostředí, kde o nich dopředu nevěděli, a zvládly to! 


Jindy se rodiče a děti pustili do zařízení a realizace nového hřiště. Máme velké množství podporujících rodičů. Tím zase mezi rodiči a žáky docházelo k učení, konkrétně projektové řízení, fundraising a další činnosti spojené s výstavbou a sehnáním peněz na hřiště. A to považuji za velmi přínosné. 1. září 2021 jsme hřiště vybudované za spolupráce rodičů a dětí otvírali. Vlastně asi spíš my dospělí potřebujeme odvahu na to, děti k takovým projektů pustit a dát jim důvěru. A v Mnichovicích už si docela zvykli, že se děti zapojují do všeho i třeba jako organizátoři. 


Máme také žákovský parlament. Musím říct, že některé myšlenky, které vzejdou od dětí, jsou zajímavé a my je ve škole realizujeme. Bohužel situace kolem covidu-19 jeho aktivity značně omezila. Cítili jsme to jako velký dluh a letos se mu hodně věnujeme. Například jsme společně s parlamentními volbami uspořádali volby do Žákovského parlamentu, pojali jsme to jako projektový den a propojili jsme to s děním ve státě. Takže se nám to krásně spojilo, každá třída mnichovické základní školy si opravdu volila svého zástupce. Když nám chtějí děti něco sdělit, tak mohou přes své zástupce školních tříd. A pokud to situace umožní, chceme, aby si náš Žákovský parlament zkusil zasedání v Krajské zasedací síni.


Jak zjišťujete / ověřujete, že tato spolupráce je funkční a má dopady na kvalitu učení dětí? 


Jsme zvyklí se navzájem navštěvovat v hodinách, takže dopad na kvalitu učení dětí ověřujeme pozorováním a následným rozborem a rozhovorem s kolegy. A také dotazníky, i když se mi kvůli nim kolegové už občas smějí. Zjišťovat zpětnou vazbu od všech aktérů ve škole je ale nesmírně důležité. Takto jsme se vyrovnávali i se situací kolem pandemie. Každý týden jsem si od pedagogů vyžádala odpověď na tři otázky, které mapovaly, jak si vedou žáci, co by potřebovali pedagogové a jak jsou na tom rodiče. Chtěla jsem, aby online výuka prostě fungovala, aby byla kvalitní a děti z ní těžily. O zpětnou vazbu jsem si kolegům říkala každý týden, což pro mě znamenalo každý týden číst osmdesát odpovědí na tři až čtyři otázky, nepopírám, že to bylo náročné. Přes víkend jsme všechno přečetli a analyzovali a další týden jsme na to reagovali. Myslím si ale, že pokud chcete ve škole nastavit fungující systém, je to nezbytné. Když si neřeknete o zpětnou vazbu, některé věci se k vám nedostanou. 


Stejně postupujeme i s dětmi. Dotazníková šetření připravujeme ve spolupráci s metodikem prevence, speciální pedagožkou a s výchovnou poradkyní. Běžně pořádáme dotazníkové šetření spokojenosti rodičů i učitelů a s výsledky samozřejmě pracujeme. Je důležité se ptát, neustále si říkat o zpětnou vazbu napříč celou školou, jak od dospělých, tak od dětí. 


Také si myslím, že je potřeba být v obraze. Teď myslím obecně, jak je na tom situace ve školství, a propojit to s dotazníkovým šetřením a zároveň nějak uspokojit potřeby všech aktérů včetně toho, aby učitelé rádi učili a dál ve školách zůstávali i aktivní nadaní žáci. 


Takovým příkladem může být zavedení Talentové nebo víceoborové výuky u nás na druhém stupni. V současnosti na škole máme předmětové/talentové bloky zaměřené na rozvoj talentu ve čtyřech oblastech: přírodovědné, humanitní, tvořivé, pohybové. Principiálně nejsem zastánce osmiletých gymnázií. Na druhé straně rozumím rodičům, že chtějí pro své dítě to nejlepší. 


Takže jsme hledali způsob, jak to udělat, aby na naší základní škole na druhém stupni bylo natolik podnětné prostředí, aby i talentovaní žáci, studijně nadaní nebo žáci ze sociálně podnětného prostředí neodcházeli. A aby i rodiče dostali pro své dítě to nejlepší možné. Z mého pohledu by druhý stupeň měl nabízet takové možnosti, aby uspokojil i nároky rodičů na výkon. 


V roce 2012 jsme začali tím, že jsme na druhém stupni nabízeli třídy s rozšířenou nabídkou jazyků, kam se dělaly přijímací zkoušky. Jenže došlo v podstatě k rozdělení dětí na učebně nadané a ty méně a tím k rozštěpení kolektivu. Po konzultaci s externím odborníkem jsme přistoupili k talentovému pojetí výuky na druhém stupni. Dnes každý žák od šesté po devátou třídu musí někam chodit. To je také v souladu s filozofií, že každé dítě má na něco talent. Do ročního programu dělají žáci přijímací zkoušky a rozvíjejí se v oblasti, která jim vyhovuje. Mohou si vyzkoušet více oborů nebo se rozvíjet v jednom. Máme i úrovňově pojatou výuku matematiky a angličtiny. Nazýváme to systémovou diferenciací. 


Kde byste doporučovala začít, s jakými opatřeními, když je spolupráce sboru nefunkční? 


Právě jsem si vybavila, jaké to bylo, když jsem do Mnichovic v roce 2003 přišla. Pro mě to byla nejen nová škola, ale také nové město. V Mnichovicích jsem nevyrostla, neměla jsem zde žádné vazby. Předtím jsem učila na prvním stupni a se zdejší školou jsem neměla žádnou zkušenost. Zpětně vidím, jak nesmírně důležité je zmapovat terén. Ptát se lidí, kteří už na škole působí, a zároveň spolupracovat se zřizovatelem. Dát si schůzku se školskou radou a doptávat se rodičů. Je důležité ptát se na očekávání ostatních a nechtít za každou cenu protlačit svoje názory a postoje. Spíše pracovat s týmem tak, jak je, a rozvíjet jeho potenciál.


S inovacemi by měl ředitel vstupovat do konkrétní školy tak, aby to unesla – s ohledem na její prostředí a aktuální stav týmu. Prioritou každého ředitele nebo ředitelky by měli být lidé, nikoli administrativa. Ideální je mít k dispozici mentora, zkušeného ředitele nebo ředitelku, a konzultovat s ní nebo s ním zamýšlené kroky a problémové situace. A ptát se. Jaká mají aktéři očekávání a potřeby? Jaký je aktuální stav ve škole? Je samozřejmě třeba mít i odvahu přinášet do školy vlastní myšlenky a řešení, mít cíl a nenechat se kdekým zviklat. Ale možná bude nutné nějakou zamýšlenou inovaci odložit. Ředitel by měl přemýšlet o tom, jestli teď je vhodný čas vyžadovat po pedagogickém sboru něco nového. 


Jakou systémovou podporu byste uvítala, aby měla spolupráce pedagogů na vaší škole ještě lepší dopad na učení dětí? 


Vlastně nevím, nedokážu říct, jestli mám odpověď na systémovou podporu a na to, jak by se mělo řídit celé školství v zemi. Můžu s vámi sdílet svůj názor, který jsem nedávno veřejně prezentovala na kulatých stolech, které jsou pořádány v rámci strategie příprav Strategie 2030+. Mám pocit, že se často ozývá, že máme příliš malé školy a že jsou příliš rozdrobené, že celé české školství je rozdrobené na spoustu škol. Ale z našeho konkrétního příkladu lze hezky vidět, že to prostě je systémově nastavené takto. V Mnichovicích a v širším okolí se musíme vyrovnávat neustále s nedostatečnou kapacitou a potřebujeme vlastně čím dál víc prostoru pro žáky. Chtěli jsme vytvořit další pobočku, odloučené pracoviště naší Mnichovické základní školy ve vedlejší obci. Legislativa toto neumožnila a my jsme museli založit úplně novou školu. Zdejší obec, základní škola i já jsme byly připraveny tuhle školu řídit jako odloučené pracoviště. Ale abychom mohli čerpat dotace z Ministerstva školství, tak jsme museli založit úplně novou školu. 


Kolem Prahy jsme v permanentní kapacitní krizi, my děti nepotřebujeme, naopak. A tato situace nás přiměla ke spolupráci v rámci Středočeského kraje, nepotřebovali jsme k tomu systémovou změnu. Vím, že na Kutnohorsku působí Eduzměna, která se snaží spolupráci v oblasti podporovat. Zároveň se na základě naší dlouhodobé zkušenosti domnívám, že ne vždy pomůže systémová změna. Protože každá oblast má svá specifika. My jsme toho příkladem. Možná díky neustálé krizi s kapacitou děláme věci tak, jak by se systémově měly do budoucna stát. Ale nejsem si jistá, jestli náš příklad je odpověď pro veškeré případy ve všech oblastech České republiky. Ale například s tím, že chybějí učitelé, jsme se museli vyrovnat již před mnoha lety a našli jsme si k tomu vlastní cestu. Ale ukazuje se, že obdobně k tomu přistupují nyní v celé České republice. 


Nedávno jsme s Danou Pražákovou z České školní inspekce diskutovaly o tom, že vlastně i absolventi pedagogických oborů přicházejí do praxe, aniž by měli odučeno relevantní množství hodin, aby si věděli prakticky rady s výukou. Myslím, že by bylo potřeba, aby studenti pedagogických škol chodili na praxi do škol ideálně od prvního ročníku. Muselo by se to nastavit tak, že by studenti pedagogických škol už v srpnu věděli, jaký budou mít rozvrh. Aby se s námi mohli domluvit ve škole a my s nimi v ty konkrétní dny u nás počítali. Vhodné by také byly půlroční či roční praxe v konkrétních školách. 


Uvítala bych větší svobodu pro ředitele v tom, jak je organizovaná práce jednotlivých pedagogů ve škole. Pomohlo by například zru šit rozdělování pedagogické práce na přímou a nepřímou, to myslím z pohledu dnešní doby nedává smysl. Mohli bychom se pružně při způsobit tomu, co se aktuálně děje, potřebám školy, dětí a vlastně i učitelského sboru. Když někdo učí online, je to přímá, nebo nepřímá činnost? Nebo když se účastní kurzu, potřebuje se o něčem poradit s kolegou? Také mi připadá nespravedlivý příplatek za suplování, i když původní pedagog do hodiny vše připraví. 


Co se týče diskutovaného středního článku podpory, připomíná mi to Školský úřad, který jsme měli v České republice dříve. Já už jsem ve školství dlouho a u Školského úřadu jsem byla zaměstnaná. Je lákavé, že by ředitel řešil věci typu, jak já tomu říkám, „rozvrhy a bačkůrky“. Sama jsem dokonce s touto vizí v roce 2003 do pozici ředitelky vstupovala. A vlastně mě velmi překvapilo, co to znamená být šéf právního subjektu. Pracovněprávní vztahy jsou jedna věc, ale vy odpovídáte za celou organizaci. Práce na pozici ředitele školy je nyní jiného založení než být pedagogický lídr. Ale myslím, že velmi záleží, jak si to konkrétní člověk porovná. V těchto dnech se mluví i o tom, jestli by neměl být ve škole přítomen nějaký technický manažer. Takže to, že by školu v těchto aspektech řídil nějaký střední článek, je dobrý nápad, ale nemyslím si, že vede jednoduchá cesta k cíli. Vzhledem k tomu, jak jsou školy rozdrobené pod jednotlivé zřizovatele.


0 komentářů:

Šéfredaktorka

Výtvarné umění



WebArchiv - archiv českého webu



Licence Creative Commons
Obsah podléhá licenci Creative Commons Uveďte autora-Neužívejte dílo komerčně-Nezasahujte do díla 3.0 Česká republika, pokud není uvedeno jinak nebo nejde-li o tiskové zprávy.

Powered By Blogger