Jana Ustohalová: Na propadlících tratí Česko až 18 miliard korun ročně. Vysvětlujeme, kdo a co jim může pomoci

čtvrtek 7. dubna 2022 ·

Když se narodíte v chudé rodině v okrajovém regionu Česka, máte násobně vyšší pravděpodobnost, že také skončíte bez vzdělání. Jsou to spojené nádoby: chudí rodiče jsou většinou nevzdělaní a nemohou proto dětem pomáhat s učením. Často mají problémy s bydlením, které je ke klidnému učení dětí potřeba. A také s exekucemi, jež znamenají velký psychický stres pro celou rodinu. Vzdělání je ale zároveň nejjistější cestou k úspěchu, dobrému životu a vyššímu platu. Z něj pak také jde více daní do státního rozpočtu. Čím víc nevzdělaných dětí dnes máme, tím chudší bude celé Česko za deset či dvacet let.


Zdroj: Deník N 7. 4. 2022 


Chudoba v nejširším slova smyslu má nejvýraznější dopad právě ve školství. Děti ze znevýhodněných rodin totiž ve škole častěji propadají v chudých regionech. Pokud jsou rodiče v exekuci a bydlí na ubytovně, mají jejich děti menší pravděpodobnost, že se dostanou dál než na konec základní školy; a pokud ano, skončí spíše s výučním listem než s maturitní zkouškou.


Kdybychom chtěli vyjádřit v penězích, o kolik stát přichází, když chudé děti nechává bez vzdělání, stačí jedno číslo: zvýšení studijních výsledků nejslabších žáků by mohlo Česku podle odhadů přinést v průměru osmnáct miliard korun ročně.


Na nevzdělaných dětech stát navíc ušetří jen v krátkodobém horizontu. Nemusí sice vynakládat peníze na doučování, sociální práci s rodinou nebo dávky na školní pomůcky pro propadlíky, které nepodporuje v docházení do školy rodina. Podle mnoha výzkumů pak ale tyto děti v dospělosti častěji pobírají různé sociální dávky, ocitají se ve vězení či odkládají své potomky do dětských domovů. Častěji padají do dluhů, a tedy do šedé ekonomiky, v rámci níž neodvádějí státu daně. V konečném součtu tak vyjde daňového poplatníka každé dítě, které nedokončí devátou třídu nebo střední školu, mnohonásobně dráž. Krátce řečeno: nevzdělanost a chudoba se nevyplatí nikomu.


Aby se tyto děti dostaly z chudoby díky vzdělání, jsou v jejich životě klíčové dva okamžiky: chodit aspoň dva roky do mateřské školy a dokončit střední školu s maturitou.


Jak ukazují kvalifikované ekonomické odhady, kdyby se do doučování každého takového dítěte investovalo mezi dvaceti a padesáti tisíci korun za školní rok (tedy dva až pět tisíc měsíčně), pomůže to nejen jemu, ale především státnímu rozpočtu.


Když jen část z nich odmaturuje, vrátí se to státu na odvodech zhruba čtyřnásobně. Bude tedy víc peněz na zdravotnictví, důchody i na samotné školství. V dospělosti bude však mít takové dítě díky vyššímu vzdělání i více peněz, takže se vybere víc i na dani z přidané hodnoty. Bude si moci koupit více věcí a podpoří tak v druhém sledu i blahobyt všech ostatních.



Odmaturuje sedm z osmi. Pokud jim někdo podá pomocnou ruku


Na úspěšnost na střední škole se ve svém stipendijním programu Gendalos zaměřuje například brněnská neziskovka IQ Roma Servis. Právě velká část romských dětí, které žijí ve vyloučených lokalitách, nedokončí ani základní školu. Neplatí to ale bezvýhradně. Nízké vzdělání je totiž po celém Česku rozvrstvené nerovnoměrně, a to i v regionech, kde Romové prakticky nejsou.


Práce IQ Roma Servisu ale ukazuje, že i s minimálními prostředky lze pomoci k maturitě také žákům, kteří by jinak skončili bez vzdělání nebo jen s výučním listem.


Takovým příkladem je třeba dvacetiletý Honza, kterému ředitel na konci základní školy doporučil učební obor. Dnes ale třetím rokem studuje obchodní akademii a připravuje se na maturitu. Baví ho účetnictví a chtěl by pracovat s počítačem v kanceláři. Než nastoupil na nynější školu, vyzkoušel jiné dvě střední.


„Celé mi to trvalo, protože u nás v rodině má maturitu jen bratranec, tudíž mi chyběly vzory. Zkusil jsem studovat na grafické škole a pak i na elektromechanika. Uvědomil jsem si, že mě baví práce s počítačem, že nechci dělat venku a mám rád ticho a klid. Tak jsem přišel na to, že účetnictví by mohlo být pro mě,“ popisuje svůj příběh na webu Gendalosu.


Podobných příběhů mají jen v této jedné neziskovce desítky. Dosáhnout takového úspěchu ale znamená doprovázet chudé děti a pomáhat jim často i několik let v kuse.


Podle výroční zprávy z roku 2019 podporovali v Gendalosu 70 studentů, 46 procent z nich studovalo maturitní obor, 80 procent úspěšně ukončilo ročník a postoupilo do dalšího. Celkem 43 studentů získalo příspěvek ze stipendijního fondu, nejčastěji v řádu několika tisíc korun ročně – především na pomůcky, jízdné hromadnou dopravou do školy, učebnice a školné. Ve fondu bylo ve zmíněném roce na stipendia 209 tisíc korun.


Kompletní náklady na celý program pro sedm desítek studentů vyčísluje brněnská IQ Roma Servis na 2,7 milionu korun ročně. „Zahrnuje to mzdy pětičlenného týmu, doučování a přípravu na maturitu, provoz, stipendijní fond a aktivity pro studenty, jako jsou exkurze, vzdělávací a kulturní akce,“ vypočítává Kristina Studená, vedoucí programu Gendalos.


Podle ní je efektivita vysoká: letos odmaturovalo sedm z osmi podporovaných studentů.


Pokud se to podaří i Honzovi, může jako účetní počítat s průměrnou či nadprůměrnou mzdou. Podle analýzy vládní Agentury pro sociální začleňování z března 2020 to znamená, že si za svůj pracovní život vydělá zhruba o jedenáct milionů korun více, než kdyby poslechl doporučení ředitele základní školy a šel na učební obor bez maturity.


Kdyby měl Honza jen základní vzdělání jako většina jeho vrstevníků z vyloučené lokality, za celý život by si pravděpodobně vydělal o pětadvacet milionů korun méně než s maturitou. Na pracovní trh by sice vstoupil už v patnácti nebo šestnácti letech, ale odpracoval by do důchodu jen 38 let, protože by s velkou pravděpodobností dvanáct let strávil na dávkách nebo jiné sociální podpoře státu.


Nejenže by státu o to méně odvedl na daních a zdravotním a sociálním pojištění, ale kdyby dosáhl měsíčně průměrně i třeba jen na pět tisíc korun dávek, státní rozpočet by to za oněch dvanáct let vyšlo skoro na tři čtvrtě milionu.


A kolik by stát tratil? Podle Agentury pro sociální začleňování přijdou veřejné rozpočty v důsledku jednoho předčasného odchodu ze základního vzdělávání do roku 2067 o zhruba třináct milionů korun ve srovnání s vyučením. V případě úspěšného dokončení střední školy s maturitou by pak byla celková bilance státního rozpočtu vyšší až o dvacet dva milionů.


Středoškoláci převažují mezi stipendisty také u nadačního fondu Verda. „Když jsme před osmnácti lety začínali, bylo obvyklé a z krátkodobého hlediska pro rodiny výhodnější, když dítě skončilo povinné vzdělání na základní škole a šlo na pracák. Protože jim přinášelo peníze,“ říká zakladatelka Verdy, spisovatelka Kateřina Dubská.


Rodiny ale ušetřily jen zdánlivě a krátkodobě. Nemusely vydávat peníze na jízdenky do školy nebo za pomůcky déle než devět let povinné školní docházky. Ale i když dítě s nízkým vzděláním šlo hned po základní škole do práce, přineslo do domů daleko méně peněz, protože se mohlo ucházet jen o špatně placenou nekvalifikovanou práci.


„Investice do vzdělání znamenala čtyři roky velké finanční zátěže. To není jen o jízdenkách do školy, ale taky o pracovních sešitech a pomůckách, protože vzdělání je sice zdarma, ale věčně dokupujete nějaké učebnice, což nejsou levné věci. Rodině se proto studium dětí z krátkodobého hlediska nevyplatí. Máme stipendisty z malé vesničky v Ralsku, kam jezdí veřejná doprava asi čtyřikrát denně a pro rodiče je obrovská zátěž ji platit. A vím o případu dívky, která přestala studovat, protože neměla na to, aby dojížděla do školy do jiného města,“ popisovala Dubská Deníku N v rozhovoru před dvěma lety.



Armáda propadlíků ohrožuje prosperitu celé společnosti


Dostupnost vzdělání pro chudé děti sice trochu vylepšil vládní program pětasedmdesátiprocentních slev na veřejnou dopravu pro děti a studenty (slevu ale současná vláda snížila na padesát procent), problém je ale v tom, že v regionech je nabídka středních škol velmi omezená. Čím dál od většího města děti žijí, tím menší mají výběr kvalitních škol, a to i základních, a tím dál do nich také musejí dojíždět. Což často hraje zásadní roli v jejich rozhodování, na jaký obor nastoupit.


Alarmující jsou v tuto chvíli i české statistiky předčasných odchodů ze vzdělávání. Česká školní inspekce ve svých výročních zprávách každoročně upozorňuje, že počet dětí, které nedokončí základní nebo střední školu, v posledních deseti letech narůstá. Zatímco v roce 2011 to bylo celostátně jen 4,9 procenta, v roce 2017 už 6,7 procenta. Dramatická je situace v Ústeckém a Karlovarském kraji, kde to bylo v roce 2017 dokonce 15,6 procenta, celá šestina.


V roce 2018 bylo takových dětí, které opustily školy bez základního vzdělání, v celém Česku pět a půl tisíce. Za deset let jde v součtu asi o třicet tři tisíc dětí bez budoucnosti, což je stejný počet obyvatel, jako má třeba okresní město Znojmo.


Karlovarský a Ústecký kraj také patří mezi nejchudší v Česku. Nejhůře se zde shání stabilní bydlení a lépe placená práce, nejvíc obyvatel pobírá dávky a čelí exekucím. Je tu také největší procento učitelů bez pedagogického vzdělání – na některých školách v pohraničí je jich až čtvrtina. 


Podle výroční zprávy České školní inspekce z roku 2019 byl v Karlovarském kraji průměrný podíl nekvalifikovaných učitelů na všech školách celkově jedenáct procent, v Ústeckém kraji to bylo osm procent.


Když se narodíte do rodiny žijící na ubytovně na Karlovarsku, která dostává příspěvek na bydlení nebo dávky pomoci v hmotné nouzi, máte podle analýzy vládní Agentury pro sociální začleňování z března loňského roku výrazně větší pravděpodobnost, že nedokončíte ani základní školu.


Kombinace vysoké míry exekucí, špatného bydlení, nízkého vzdělání rodičů a jejich nezaměstnanosti navíc vysvětluje asi polovinu vzdělávací neúspěšnosti dětí. V regionech, kde je třicet procent rodičů v exekuci, nedokončí základní školu deset procent dětí.


Právě exekuce a bytová nouze mají větší vliv na neúspěšnost ve škole než vysoká nezaměstnanost či nižší obecné vzdělání v regionu. Jsou totiž chudé regiony, kde problémy ve vzdělávání tak extrémní nejsou.


K takovým závěrům došli sociologové ve velké studii s názvem Nerovnosti ve vzdělávání jako zdroj neefektivity, kterou pro Nadaci ČS provedla agentura PAQ Research společně s think tankem IDEA. Nekvalitní a nestabilní bydlení podle nich přímo souvisí s neúspěchem dětí ve škole. Pokud se hodně stěhují či bydlí na ubytovnách, je u dětí z chudého prostředí dvakrát až třikrát větší pravděpodobnost, že nebudou plnit školní povinnosti. Projevuje se to například jejich vyšší nemocností či únavou – proto také do školy častěji nedorazí. Podle sociologů by ale tento hendikep mohly pomoci překonat dvě věci: aspoň dva roky soustavné docházky do mateřské školy a podpora dokončení studia na střední škole.


Podle PAQ Resarch by přitom ke změně životní dráhy chudých dětí stačila i docela malá investice do jejich budoucnosti hned na začátku: náklady státu na dva roky dítěte ve školce spočítali experti na padesát až sto tisíc korun.


V řadě měst a obcí ale místa ve školkách nejsou především pro menší, čtyřleté a mladší děti. Dvouleté dítě je v řadě regionů dlouhodobě prakticky nemožné dostat do školky. Takže ředitelé mateřských škol dávají automaticky přednost dětem zaměstnaných rodičů – ti totiž podle nich tuto službu potřebují více než nezaměstnaní, kteří jsou doma a mohou se tak o děti postarat sami. Začarovaný kruh tak není možné rozetnout, protože kvůli nedostatku míst ve školkách se nedostane na děti, které by je nejvíce potřebovaly.


Náklady na vybudování míst ve školkách jsou i kvůli přísné legislativě ve vyšších statisících na jedno dítě. V dětských skupinách jde o desetitisíce na jedno místo; těch je ovšem rovněž nedostatek, navíc až donedávna nebylo jasné, jestli je stát úplně nezruší.


Nedostatek míst ve školkách právě pro chudé děti, kterých je víc v romské populaci, je ale v dlouhodobém horizontu nevýhodný především pro celou společnost.


„Děti, které v minulosti chodily minimálně dva roky do mateřské školy, mají víc než dvakrát vyšší šanci, že budou chodit do normální základní školy a dostanou se na střední školu. V roce 2011 navštěvovalo školku jenom zhruba třicet procent čtyřletých až pětiletých romských dětí z vyloučených lokalit a méně než deset procent tříletých. V běžné populaci je to přitom osmdesát procent dětí od tří do pěti let,“ píše sociolog Daniel Prokop v knize Slepé skvrny.


V knize uvádí experiment nositele Nobelovy ceny za ekonomii Jamese Heckmanna, který prokázal, že když mohly chudé děti chodit do školky, profitovaly z toho ještě i jejich děti.


„A také tito potomci dnes výrazně častěji dokončují střední školu, nemají tolik problémy se zákonem ani s tím, najít si práci. Rozdíl proti potomkům ‚nešťastníků‘, kteří (jako malí) do školky nechodili, se dá vyčíslit na dvacet až třicet procent. A nelze vyloučit, že školka, do níž chodily tyto děti na začátku 70. let minulého století, pomůže i jejich vnukům a vnučkám.“


— V Česku existuje asi 80 segregovaných škol s převahou romských dětí. V dalších 50–60 školách tvoří romské děti víc než třetinu žáků.


— Zhruba třetina problémových obcí aktivně segreguje děti například určováním spádových oblastí škol. Ty obce určují tak, že děti z ubytoven nebo problémových lokalit chodí do specifických škol.


— Na existenci segregovaných škol se podílejí i rodiče. Zhruba pětina jich jako důležitý faktor pro výběr školy zmiňuje i to, zda je bez Romů či cizinců.


Zdroj: Studie Nerovnosti ve vzdělávání jako zdroj neefektivity



Výzkumníci z PAQ Research také pomocí ekonomických modelů odhadli, kolik stojí společnost a stát, když děti nevystudují ani základní školu.


I podle konzervativního scénáře by zvýšení studijních výsledků nejslabších žáků každý rok přineslo Česku v průměru osmnáct miliard v příštích osmdesáti letech. Do konce století je to téměř 1,5 bilionu.


— Žák, který dokončí alespoň střední školu, odvede za svůj život do veřejných rozpočtů v průměru o 2,3–2,8 milionu víc než žák pouze se základním vzděláním. Nejvíc na daních a na platbách za zdravotní a sociální pojištění, z nichž se financuje například zdravotní péče, školství či důchody.


— Průměrné náklady programu na snížení předčasných odchodů ze vzdělávání jsou 50 tisíc na žáka a rok; náklady se tedy vrátí, už pokud tento program pomůže dokončit školu aspoň dvěma až čtyřem procentům účastníků.


— Každá koruna investovaná do těchto programů se vrátí čtyřnásobně.


— Nyní výdaje na inkluzi v regionálním školství nedosahují ani 10 miliard ročně a například náklady na asistenty učitele představují částku v řádech jednotek miliard ročně.


Zdroj: Studie Nerovnosti ve vzdělávání jako zdroj neefektivity



„Modely jsou jen modely, které stojí na předpokladech. Takže to sice i při realistických předpokladech vypadá, že investice pět miliard korun by mohla v dlouhém horizontu vrátit zpět deset miliard, ale pořád jsou to jen teoretické příklady. My jsme ale chtěli hlavně ukázat, že vzdělání je hrozně návratná investice, která se státu vyplatí. Takže stačí i relativně méně úspěšný program či opatření, které pomůže jen malé části dětí, ale pro stát je to pořád výnosné,“ komentuje odhady spoluautor studie Václav Korbel z PAQ Research.


Výzkumná zpráva ale poukazuje i na to, že kromě přímých peněz do státního rozpočtu, o něž stát přichází, když nepodpoří slabé žáky, vzdělání také pozitivně ovlivňuje postoje k demokracii, politické chování a důvěru ve stát. Univerzitě vzdělaní lidé zřídka volí extrémní politické strany, více věří ostatním a jsou se svými životy obecně spokojenější.


Že se investice do mladých lidí vyplatí celé společnosti, si myslí i Kristina Studená z IQ Roma Servis. „Když se jim pak ve studiu daří, jsou jako chodící reklama, dokážou motivovat spoustu dalších ve svém okolí, mohou jim být podporou nebo jim pomoci ve zvládnutí studia na střední škole. Jsou taky ukázkou, že díky odhodlání se mohou vypracovat a splnit si profesní sny. A že se člověk nemusí vzdávat hodnot ani své kultury, aby se mohl vzdělávat a rozvíjet,“ je přesvědčená Studená.


Podle ní jsou také pro širší společnost příkladem, že vklad do vzdělávání pomůže při překonávání chudoby, sociálního vyloučení a jevů s tím spojených, jako je záškoláctví, drogy či kriminalita.


Propadlé děti se zkrátka nevyplatí nikomu.



Rozdíly mezi školami jsou obrovské


Výzkumná společnost PAQ Research nedávno zveřejnila Mapu vzdělávacího ne/úspěchu. Zjištění jsou opět varovná: výzkum potvrzuje výrazné zaostávání Karlovarského a Ústeckého kraje. Ale ukazuje také, že děti nadprůměrně propadají i v některých regionech bohatších krajů. Výrazně zaostávají například periferie bohatších krajů, jako jsou Plzeňský či Jihočeský, nebo část Pardubicka.


Krátce řečeno mezi chudobu a nevzdělanost můžeme položit rovnítko. Jasně se ukazuje, že míra neúspěšnosti dětí ve škole úzce souvisí se sociálními problémy v regionu. Jde jednak o dlouhodobě vyšší nezaměstnanost a nižší vzdělání v regionu. Ovšem největší vliv na to, jestli děti vychodí základní nebo střední školu, má to, zda je jejich rodina v exekuci nebo bytové nouzi.


Výzkum znovu potvrdil, že regiony, kde se dětem nedaří ve škole, se často překrývají s mapou sociálně vyloučených lokalit. A také s mapou chudoby.


Například ve Frýdlantu na Liberecku v uplynulých čtyřech letech nedokončilo základní vzdělání průměrně čtrnáct procent všech žáků. Na Frýdlantsku přitom přesahuje nezaměstnanost pět procent, což je dvojnásobek celorepublikového průměru. Lidé zde patří k nejzadluženějším v Česku, míra exekucí přesahuje patnáct procent dospělé populace.


Na to, kolik dětí nedokončí základní školu, má kromě rodiny vliv také fakt, v jakém městě nebo obci žijí. Protože se ukazuje, že i velmi znevýhodněné regiony mohou mít úspěšnější žáky, než by odpovídalo sociálnímu statusu rodin. Například v Klatovech nebo na Tachovsku je míra školního neúspěchu u žáků vyšší než v jiných oblastech s podobnou sociální situací. A naopak v Ústeckém kraji se v dobrém slova smyslu vymyká mikroregion Lovosice.


V čem je tedy rozdíl? Podle sociologů v tom, že stát posílá všem školám stejně peněz. Ovšem ty, kde mají více slabších žáků, by potřebovaly větší podporu na doučování, psychology, sociální pracovníky a asistenty.


„Obce a města s vysokou mírou chudoby jsou chudší – často tak svoje školy nedokážou podporovat. A ředitelé v těchto oblastech mají výrazně těžší pozici, chtějí-li dohnat chybějící financování z šíře dílčích dotačních programů,“ popisuje Václav Korbel z PAQ Research.


Podle něj by proto hodně pomohlo, kdyby stát při rozdělování peněz školám zohlednil, jak jsou děti v daném regionu zatížené exekucemi rodičů nebo problémy s bydlením.



Zlepšit situaci trvá léta


Jak dlouhá a složitá je to cesta a že se může podařit, ukazuje příklad Krnova. Výzkumníci z Opavské univerzity na datech z roku 2014 srovnávali dvě stejně velká města Sokolov a Krnov. Obě mají kolem čtyřiadvaceti tisíc obyvatel a velké vyloučené lokality se stovkami chudých lidí v exekucích.


V mezičase se ale ukázalo, že směr, který zvolil Krnov ve vzdělávání, se vyplatil více.


— V roce 2014 bylo v Krnově 55 procent obyvatel bez vzdělání, se základní školou nebo střední školou bez maturity. Vysokou školu mělo jen devět procent lidí, což je pod průměrem Česka. Počet obyvatel ve zdejších vyloučených lokalitách odhadli výzkumníci na 650.


Zdroj: výzkumná zpráva Rozšířit řečiště hlavního vzdělávacího proudu


Jako klíčový moment se ukázalo, že v roce 2008 město zrušilo jedinou segregovanou základní školu a romské a chudé děti z ní rovnoměrně rozmístilo do ostatních škol tak, aby jich bylo v každé stejně. K tomu spustilo vzdělávací programy pro učitele, doučování ve vyloučených lokalitách, později doučování pro všechny děti bez rozdílu a další podpůrná opatření.


První výsledky byly vidět za několik let. Zatímco mezi školními roky 2003/4–2007/8 propadlo či nedokončilo základní školu 187 dětí, v letech 2008/9–2012/13 jich bylo 155, skoro o šestinu méně.


A v posledních dvou letech neměla například největší základní škola na Janáčkově náměstí žádného žáka, který by odešel dřív než v deváté třídě. „Všichni nastoupili na střední vzdělávání. Před třemi lety nám sice jedno dítě odešlo v osmičce, ale také nastoupilo na střední školu,“ říká ředitel školy Karel Handlíř.


„Když jsem sem v roce 2008 nastoupil jako ředitel, z šesťáků ze znevýhodněných poměrů, kterých tenkrát bylo ve třídě průměrně kolem osmi, se málokdo dostal přes sedmou třídu. Většinou už jednou propadli na prvním stupni a jednou na druhém a v tu chvíli po sedmé třídě odcházeli,“ dodává.


Ačkoliv v roce 2015, kdy sociologové z Opavské univerzity vydali výzkumnou zprávu s názvem Rozšířit řečiště hlavního vzdělávacího proudu, ještě opatrně psali, že zatím není možné říct, nakolik se odlišný přístup ke znevýhodněným žákům odrazil na jejich další úspěšnosti v život, sociolog Daniel Prokop o šest let později už vidí jasnou souvislost.


„Ne nadarmo Krnov spolu s dalšími lokalitami, jako Semily, Dvůr Králové apod., patří mezi ty, kde je neúspěšnost ve vzdělávání daleko nižší, než by odpovídalo složení obyvatelstva a sociálním problémům v lokalitě,“ konstatoval.


Sociologové z Opavské univerzity k tomu ve výzkumné zprávě uvádí, že kromě zrušení segregované školy a rovnoměrného rozdělení žáků do zbylých škol přispěla k úspěchu také lepší komunikace škol s neziskovými organizacemi, které mohou podle pokynů vyučujících přizpůsobovat náplň doučovacích programů. Pomohlo také otevřít doučovací klub přímo ve vyloučené lokalitě.


„U sociálního vyloučení víme, že zcela zásadní je úspěšnost ve školském systému. Pro sociální inkluzi je klíčové uspět na trhu práce. A pro dobré uplatnění na trhu práce je klíčové udělat střední školu,“ řekl před dvěma lety v rozhovoru s Deníkem N Dušan Janák, jeden ze spoluautorů opavského výzkumu. „Pokud máme solidární společnost, kde dostanou dobré vzdělání i sociálně znevýhodněné děti, daleko snadněji se vyrovná s ekonomickými krizemi,“ dodal Janák.


Škola na Janáčkově náměstí v Krnově má asi šest set padesát žáků. Stovka z nich je zapojená do některého podpůrného programu – a nejde jen o Romy, ale rovněž o děti z majority se speciálními vzdělávacími potřebami. Podle ředitele Handlíře vyjdou školu podpůrné programy na 1,6–2 miliony korun ročně, na velkou část z nich přispívá Evropská unie. Náklady na podporu jednoho slabého žáka se tak pohybují kolem dvaceti tisíc za rok.


Ředitelovy zkušenosti ale potvrzují, že ani při intenzivní podpoře nelze čekat, že se výsledky dostaví hned. „Je to generační záležitost – aby se základní vzdělání stalo v rodinách tradicí. A pak se to může postupně posouvat dál, do vyšších stupňů vzdělání. Dnes po zkušenostech deseti let nevěřím, že existuje rychlé řešení, ale že bude potřeba čtyřicet let intenzivní práce, aby se rodiny v každé generaci posunuly o kus dál. Vyplatí se to nám všem,“ dodává ředitel Handlíř.



Stručně


— Zvýšení studijních výsledků nejslabších žáků by Česku každý rok přineslo v průměru osmnáct miliard korun.


— Náklady na zlepšení prospěchu u takových dětí se přitom pohybují mezi dvěma až pěti tisíci korun na žáka měsíčně.


— Nejvíc dětí končí základní školu předčasně v chudých regionech s nejvyšším počtem rodin v exekuci.


— Situaci by pomohlo zvýhodnění škol z chudých regionů, aby dostaly víc peněz na doučování, kvalitní učitele a práci s rodinami.



0 komentářů:

Šéfredaktorka

Výtvarné umění



WebArchiv - archiv českého webu



Licence Creative Commons
Obsah podléhá licenci Creative Commons Uveďte autora-Neužívejte dílo komerčně-Nezasahujte do díla 3.0 Česká republika, pokud není uvedeno jinak nebo nejde-li o tiskové zprávy.

Powered By Blogger