Jana Ustohalová: Neúspěch dětí ve škole není jen jejich vina, ale i naše, říká ředitel základní školy v Krnově, kde nikdo nepropadne

čtvrtek 21. dubna 2022 ·

Ještě před patnácti lety odcházely ze základních škol v Krnově běžně desítky dětí ročně v sedmé či osmé třídě, protože několikrát propadly. Neměly tak šanci se dostat na normální střední školu, často končily jako nezaměstnané. Zlom nastal po roce 2008, kdy město zrušilo segregovanou základní školu a chudé a znevýhodněné děti, často Romy, rozdělilo rovnoměrně do všech základních škol. Zřídilo doučovací a předškolní kluby, soustředilo se na podporu všech rodin, nejen romských, a na motivaci dětí. Díky systematické mravenčí práci s dětmi v posledních letech nepropadl nikdo a z deváté třídy vyjdou i žáci, kteří by základní školu nedokončili.


Zdroj: Deník N 1. 4. 2022


„Nevěřím, že existuje rychlé řešení. Ale že bude potřeba třeba čtyřicet let intenzivní práce, aby se rodiny v každé generaci posunuly o kus dál a nakonec se vzděláním vyrovnaly majoritě,“ říká Karel Handlíř, ředitel základní školy na Janáčkově náměstí v Krnově. Díky programu, který ve městě praktikují všechny školy, se daří částečně vyrovnávat negativní dopady chudoby a sociálního vyloučení na vzdělání dětí.


Existuje nějaký jednoduchý recept, aby se děti ze znevýhodněných poměrů líp učily a měly tím pádem jako dospělé lepší práci?


Ve škole ten správný recept pořád hledáme. Protože jsme součástí výkonnostní společnosti, měli jsme na začátku představu, že vše půjde mnohem rychleji. V jednu chvíli jsem byl i zklamaný, že ty posuny jsou mnohem menší, než jsme předpokládali.


Na druhou stranu vidíme, že každá generace, která vzděláváním projde, se posune trochu dál. Nejprve se musíme soustředit na dokončení základní školy a pak pracovat na zvládnutí té střední.

Ne vždycky si teď děti zvolí po základní škole tu správnou střední školu. Ale už to, že základní školu dokončily, je první meta. U svých potomků už nebudou náročnost školy porovnávat se „zvláštní školou“, kterou většinou absolvovali jejich rodiče. Ale řeknou jim: „Já jsem to zvládnul, tak to zvládneš i ty.“ A to je důležité.


Tím, že se snažíme upevňovat základní pracovní návyky, jako je pravidelné vstávání, práce ve výuce a příprava do školy v doučovacích klubech, vytváříme pozitivní příklady i pro ostatní. Snažíme se vytvořit podnětné prostředí nejen pro znevýhodněné děti, ale i pro ostatní spolužáky, aby se vytvářely dobré vzájemné vztahy. Což je myslím velmi důležité, i když to není měřitelné.


Bereme to tak, že jde o generační záležitost. Základní vzdělání by se ve znevýhodněných rodinách mělo stát tradicí a pak se to může postupně posouvat dál. Takže já už dnes po zkušenostech dvanácti let nevěřím, že existuje rychlé řešení. Ale že bude potřeba třeba čtyřicet let intenzivní práce, aby se rodiny v každé generaci posunuly o kousek dál.


A jakou roli ve vzdělání dětí hraje rodina?


Významnou. Bohužel rodinné prostředí často nemá vysoké aspirace. Po víkendech a po prázdninách, období pandemie covidu ani nezmiňuji, musíme začínat od začátku.


Vzpomínám si třeba, že koncem srpna jsem byl v doučovacím klubu, potkal jsem tam chlapce, který se chystal do první třídy. A už mluvil o tom, že určitě propadne. Přitom to bylo šikovné dítě, umělo číst, počítat, jevilo se mi jako připravené. Ale samo v sobě si nese předsudek, že bude neúspěšné. Možná proto, že devadesát procent našich romských rodin jsou absolventi zvláštní školy a z klasické základky mají obavu. Proto také rodiče tyto děti častěji omlouvají z výuky, podvědomě je chrání, myslí si, že je náročné základní školu zvládnout.


Máme ale zkušenost, že rodiny, ve kterých některý z rodičů má ukončenou střední školu, berou zvládnutí základní školy u svých dětí jako standard.


Středních škol ale na Krnovsku tolik na výběr nemají, ne?


Je pravda, že v naší oblasti je to trochu složitější. Přímo v Krnově není široká nabídka učebních oborů a hlavně dívky musí na školy dojíždět, což často vede k nedokončení studia.


I když nám v posledních letech všichni žáci nastoupí na střední školu, někteří ji pak z různých důvodů nedokončí.


Můžete srovnat současnou situaci s tím, jak to vypadalo před deseti lety? Kolik dětí odcházelo před dokončením deváté třídy?


Děti z výrazně sociálně znevýhodněných rodin, které z různých důvodů nesplnily požadované výstupy, opakovaly jednou na prvním stupni, podruhé na druhém stupni, a povinnou školní docházku tak ukončily často po sedmé třídě. Pokud jsme měli ve třídě třeba osm takových žáků, pět nebo šest jich odešlo předčasně v průběhu sedmého a osmého ročníku.


Takže ze sociálně vyloučených lokalit bývalo v každé třídě průměrně kolem osmi dětí?


To ne. Více dětí z vyloučených lokalit bylo jen v některých třídách na začátku v letech 2008 a 2009. Poté jsme se snažili, aby děti byly ve třídách rozděleny rovnoměrně, to znamenalo tři čtyři děti. Po zrušení matematických tříd dvě až tři takové děti ve třídě.


Teď ale když odchází nějaké dítě dřív než v devítce, je to spíš kvůli rodinným vazbám nebo partám, ne kvůli tomu, že se nechce dál vzdělávat. Dneska už jsme tak daleko, že jsme třeba před třemi lety měli chlapce, jehož rodiče chtěli, aby chodil dál do školy, a prosili mě, ať ho přemluvím.


Nezmohli jsme sice nic, protože nakonec odešel, ale na druhou stranu má pořád ke škole pozitivní vztah, vrací se k nám, a i když dál nestuduje, pracuje v barbershopu, stříhá a je v práci šikovný.


Říkal jste, že odhadujete, že bude trvat čtyřicet let, než děti z vyloučených lokalit budou mít podobnou úroveň vzdělání jako majorita. To jsou demotivace rodin a zanedbání dětí tak velké?


Musíme si uvědomit, že u romských rodin je kulturní setrvačnost opravdu hodně velká. Díky životu v komunitě se vzájemně hodně podporují, takže kulturně sociální změny jsou hodně pomalé a musí být řešeny plošně, aby mohly spolu sdílet i ten posun. Potom to má daleko větší efekt.


Například i po deseti letech se nám jako škole daleko lépe komunikuje s dnešními rodiči, kteří byli našimi prvními žáky. Cítím u nich daleko větší důvěru ke škole. Ale zlomová je osmá a devátá třída, to uvidíme tak za pět let, jak další generace dětí toto klíčové období zvládne.


Máte už nějaké maturanty, kteří by neodmaturovali, nebýt změny přístupu na základních školách v Krnově?


Máme děti, které byly velmi blízko tomu jít na maturitní obory. A i když jsme je v tom podporovali, kvůli svým malým aspiracím zvolili nakonec jednodušší studium.


Měli jsme tu holčičku, která v sedmé třídě psala básně, byla literárně velmi zdatná, chodila do výtvarných kurzů, ale přesto osmá devátá třída a nedůvěra v sebe sama znamenaly, že šla na kadeřnici.


Teď tu máme další dívku, která měla ambice jít na střední pedagogickou školu. Loni bylo vidět, jak bojovala s motivací, ale zároveň se bála neúspěchu. Ve škole měla výkyvy, střídaly se fáze, kdy pracovala a kdy všechno házela za hlavu. Na pedagogickou školu se nedostala. Šla na jiný maturitní obor a uvidíme, jestli jej dokončí, nebo to na pedagogickou vyzkouší znovu.


Pro většinu rodin je nepředstavitelné, že by jejich děti šly na maturitní obor, protože pro ně vzdělání nemá význam. Diskutoval jsem s jedním otcem, který říkal, že by chtěl, aby jeho syn šel dělat zedníka. Přesvědčoval jsem jej, aby se syn zedníkem vyučil, že bude mít lepší uplatnění. A on se na mě tak podíval a říká: Když bude dobrý, může být i bez vyučení a zaměstnavatel si ho vezme i tak. A měl pravdu.


Nesouvisí to i s tím, že chudé rodiny nemají zkušenost s tím, že když má člověk vzdělání, může to vést k lepšímu životu?


Určitě, pozitivních zkušeností není nikdy dost. Ale souvisí to hlavně se schopností dlouhodobě plánovat. Mít cíl střední nebo vysokou školu, to je příliš dlouhé časové období. Vidíme to i při vzdělávání, tyto děti se těžko zaměřují na dobrý výsledek ve čtvrtletí nebo pololetí. Musíme je posilovat téměř dennodenně, pokud možno pozitivní zpětnou vazbou. Když přijde žák do doučovacího klubu, dostane za úkol naučit se vyjmenovaná slova po B, on se naučí jen polovinu. Když ve škole dostane malou jedničku, má větší motivaci doučit se i druhou půlku.


Mluvíte o pozitivní motivaci. Ale neměla by přece jen větší smysl represe? Sebrat rodinám dávky, když děti nechodí do školy, jak teď prosadili poslanci, kteří jsou přesvědčení, že právě represe zabere?


Je to kombinace obojího. Náš stát je myslím příliš sociální a bez pravidel. Měli jsme před pár lety rodinu, jejíž syn vůbec nechodil do školy, měl velké absence. Rodina odjela do Anglie, a když se vrátili zpátky, přinesli potvrzení a tam byla devětadevadesátiprocentní docházka do školy.


Když jsem se ptal, jak je to možné, vysvětlila mi matka: Pokud nepřijde dítě jeden den do školy, musím zaplatit dvacet liber pokutu nebo jít na den do vězení. A to já si nemůžu dovolit, protože mám dalších šest dětí.


Osobně myslím, že by to měla být kombinace podpory a tvrdších pravidel, abychom mohli docházku vymoci. Protože my teď můžeme jen chodit do rodin a přemlouvat je, ale dítě do školy nedostaneme. Přitom když chodí do školy pravidelně, má standardní výsledky.


Ale jakmile každý pátek chybí a každých čtrnáct dní je nemocné, můžeme se rozkrájet, organizovat doučovací kluby, ale schopnost učit se u dítěte klesá.


Samotná represe to ale nezvládne. Když se děti nebudou ve škole cítit dobře a nepůjde jim to, nebudou chodit do školy rády. Je potřeba se snažit, aby učení pro ně bylo dosažitelné. Brát v úvahu problémy se slovní zásobou a porozuměním a chápat, že některé předměty na druhém stupni (třeba chemie) pro ně budou těžko pochopitelné.


Když se v Krnově spustilo doučování pro chudé, především romské děti, začali se bouřit rodiče z majority, že pro ně nic není. Takže jste otevřeli doučování pro všechny. Je tohle cesta?


Při zavádění doučovacích klubů jsem cítil napětí. Někteří rodiče i kolegové to vnímali tak, že vše se dělá jen pro Romy, ale přitom je tu více dětí, které potřebují pomoci. Pokusili jsme se model podpory nasměrovat tak, aby podporoval všechny žáky se speciálními vzdělávacími potřebami, a to bylo přijato.


Sociologové říkají, že když se majorita může potkávat s minoritou ve škole, otupuje to hrany a je míň vzájemné nevraživosti, a to i v dalším životě, protože se znají už ze školy. Je to tak?


Ano. Třída je taková sociální laboratoř, ve které se mohou žáci potkávat, poznávat a učit se od sebe. Když jste s někým devět let ve třídě, spolupracujete a komunikujete, je těžší živit předsudky. A často se mimoděk naučíte vnímat potřeby druhých lidí tak, aby vaše vzájemná komunikace byla bezkonfliktní a vytvořili jste si mezi sebou určitou důvěru a bezpečný vztah.


Samozřejmě jako v každé skupině lidí můžou nastat problémy. Ale to už do hry vstupuje učitel, a tak se společně učíme problémy řešit.


Takže vzdělání je základ, který může pomoci lidem z chudoby a obecně zlepšit vztahy ve společnosti? Nebo ještě i něco jiného?


Je to kombinace spousty věcí. Vzdělání je nezbytnou podmínkou, ale důležitá je i bytová a sociální politika. Je důležité, aby i města hledala způsob, jak předcházet vzniku dluhů na nájemném a energiích. Jak rušit vyloučené lokality a pomáhat rodinám, aby nebyly závislé na sociálních dávkách. Časté stěhování se výrazně odráží na dětech a jejich studijních výsledcích.


Jak?


Pokud se často stěhují, střídají školy, nemůžou systematicky studovat. Města a obce by měly převzít zodpovědnost a vytvořit programy typu rodinných či startovacích bytů, pracovat s rodinami a jejich finanční gramotností, aby zvládly platit nájem. Často se stává, že města nechávají byty jen těm rodinám, které jsou schopné platit nájem, a ostatní se musí stěhovat. Jenže pak v různých vyloučených lokalitách prudce narůstá počet romských obyvatel a spádová škola se segreguje.


Jednou z možností je udělat to jako v Krnově – v každé škole je stejný počet Romů tak, aby žádná segregovaná škola nevznikla. Postupně rušit vyloučené lokality a sociálně slabé rodiny umisťovat rovnoměrně po městě. Je tak daleko větší šance, že se integrují do společnosti.


Poznáte, když vám přijde dítě do školy, jestli bydlí na ubytovně? Může učitel vůbec poznat, že je dítě ze znevýhodněného prostředí?


V Krnově moc ubytoven nemáme. Pokud má dítě problémy, snažíme se mapovat, co za tím stojí, a v úvahu bereme i sociální a rodinné prostředí. V poslední době se to hodně zlepšilo, ale v minulosti byly některé byty ve vyloučené lokalitě opravdu hrozné. Člověk si uvědomil, že je úspěch, když žák přijde do školy, prostor pro domácí přípravu tam už nebyl.


Tyto podmínky pak musíme zohledňovat, protože pro dítě je to velký hendikep. Pak komunikujeme s rodiči, nabízíme doučovací klub a hledáme způsoby, jak s rodinou pracovat. Velmi nám pomáhá sociální pedagog.


České školství je ale založené na tom, že děti při studiu podporuje rodina, ne? Musíte tedy jít proti tomu, jak je české školství koncipované?


Naše doučovací kluby vznikly mimo školu, ve vyloučených lokalitách a jsou založené na vyrovnání toho, co děti nezvládnou doma. Ideální stav inkluze pro mě ale je, že děti tuto externí podporu potřebovat nebudou. Protože učitelé budou umět učit tak, aby se většinu naučily ve škole. Naše školy takto založené nejsou, takže pokud se dítě doma neučí a nemá zázemí, je to se studijními výsledky těžší.


Snažíme se v doučovacích klubech nepodnětné domácí prostředí nahradit. Děti si tam udělají domácí úkoly a kluby komunikují i s učiteli ve škole, takže doučující děti připravují třeba na druhý den na vyučování.


Kolik máte ve škole znevýhodněných dětí?


Romských máme asi osm procent, celkem až patnáct procent žáků s potřebou nějaké podpory. Dohromady je to asi sto dětí ze šesti set, které mají nějaké specifické vzdělávací potřeby včetně sociálního znevýhodnění. Ale je to dáno i lokalitou, protože vzdělanost a ekonomická síla jsou tu menší, takže sociálně slabších rodin je tu víc než jinde. A nemusí být vždycky romské.


Proč bychom se vlastně měli snažit, aby chudé a znevýhodněné děti měly lepší výsledky ve škole, než na které dosáhnou samy?


Tohle slyším dost často, že si rodiny za svoji chudobu můžou samy. Moje motivace je taková, že se mi v Krnově líbí, chtěl bych tady dál žít a chtěl bych, aby tu žily i moje děti. Pokud s těmito rodinami a jejich dětmi nebudeme pracovat, situace se nezlepší, naopak bude se více vyhrocovat a to povede jen k dalšímu odlivu mladých lidí a zhoršení sociální struktury.


Vzdělávací systém by měl pomoci, aby děti ze sociálně slabších rodin byly připravené vstoupit do pracovního procesu a necyklila se závislost na sociální podpoře. Musíme si uvědomit, že to není jen jejich vina, ale částečně i naše.


0 komentářů:

Šéfredaktorka

Výtvarné umění



WebArchiv - archiv českého webu



Licence Creative Commons
Obsah podléhá licenci Creative Commons Uveďte autora-Neužívejte dílo komerčně-Nezasahujte do díla 3.0 Česká republika, pokud není uvedeno jinak nebo nejde-li o tiskové zprávy.

Powered By Blogger