Lucie Kocurová: Můj manžel byl s každým ze čtyř dětí půl roku na rodičovské, říká první dáma Islandu

pátek 5. srpna 2022 ·

"Když se narodí dítě, mají rodiče k dispozici dvanáct měsíců rodičovské dovolené, která se dělí rovnoměrně mezi oba rodiče," říká první dáma Islandu Elisa Reid. 


Zdroj: Magazín Eduzín 18. 7. 2022


Má čtyři děti ve věku mezi 14 a 6 lety a za manžela prezidenta. První dáma Islandu Eliza Reid je ale také novinářka a spisovatelka. Nedávno jí vyšla kniha s dlouhým názvem Tajemství sprakkar. Výjimečné Islanďanky a způsoby, jakými mění svět, kterou představila v Brně na Měsíci autorského čtení. „Snažíme se vybudovat férovější společnost, protože z toho nakonec těží všichni,“ říká Eliza Reid. „Můj manžel byl s každým z našich dětí půl roku na rodičovské a byl to pro něj nejlépe strávený čas v životě.“


Co znamená slovo sprakkar z názvu vaší knihy?


Sprakkar je velmi staré islandské slovo; tak staré, že ho ani všichni Islanďané neznají. Je to slovo mužského rodu, které ale označuje ženu, a to velmi silnou, v něčem naprosto neobvyklou. Chtěla jsem mít v názvu knihy slovo, které je islandské, ale dokážou ho vyslovit lidé po celém světě. 


V knize jsou rozhovory s islandskými ženami. Jak jste je vybírala?

 

Jsou to ženy, které se mnou sdílely, jak se jim žije v zemi, která je často vnímána jako „nejlepší místo na světě“ právě pro ženy. Z jejich příběhů vyplývá, že na Islandu děláme spoustu věcí skvěle, ale zároveň je tu vždy prostor pro zlepšení. Chtěla jsem, aby se do těchto žen dokázal vžít i někdo, kdo na Islandu v životě nebyl, a něco si z nich pro sebe odnesl. Nechtěla jsem naopak použít notoricky známé příběhy prezidentky nebo premiérky nebo zpěvačky Björk. Ženy, se kterými jsem mluvila, jsou političky, ale také podnikatelky, sportovkyně, učitelky, mnohé z nich jsou samozřejmě mámy.


Co vám z jejich příběhů vyšlo?


Vyšlo mi, že děláme hodně věcí správně, ale zároveň neexistuje žádná magická ingredience, kterou byste nutně potřebovali, aby bylo možné vybudovat férovější společnost pro všechny. Je potřeba dělat spoustu malých kroků, ale ta snaha a úsilí se vyplácejí, protože ze spravedlivější společnosti nakonec těžíme všichni. Není to tak, že když pomůžete jednomu, zhoršíte život pro jiného, naopak. Z lepších podmínek pro ženy těží nakonec i muži.


Jak se tedy na Islandu žije ženám, a zejména matkám?


Určitě dobře. Už snad posledních dvanáct let jsme zemí, kde je nejmenší rozdíl mezi platy mužů a žen, což je samozřejmě skvělé. Tím to ale nekončí. Politika, vzdělání, bezpečí ve veřejném prostoru, to všechno přispívá k tomu, že ženy na Islandu se nebojí být matkami a naše porodnost patří mezi nejvyšší v Evropě. Myslím si, že islandská společnost je hodně pro-rodinně nastavená. Máme placenou rodičovskou pro oba rodiče, velmi finančně dostupnou předškolní péči o děti. 


Podívejte se na nás s manželem: máme čtyři děti, z toho tři se narodily v rozmezí šesti let. Ani jeden z nás se ale nemusel vzdát své práce, a přitom jsme nenajímali žádné chůvy. To by jen tak někde na světě možné nebylo. Samozřejmě jsme měli doma nepořádek, nestíhali jsme chodit cvičit a byli jsme šíleně unavení, ale šlo to. Přispívá k tomu i to, že na Islandu není problém si vzít dítě do práce nebo na schůzku, když má třeba volno ve škole, a zároveň se tu v dětech pěstuje samostatnost. Už malí školáci jezdí sami autobusem, chodí do školy a na kroužky, máma je pošle pro něco do obchodu. Není to nic neobvyklého.


Pojďme začít od začátku. Jak to probíhá, když se vám na Islandu narodí dítě?


Když se narodí dítě, mají rodiče k dispozici dvanáct měsíců rodičovské dovolené, která se dělí rovnoměrně mezi oba rodiče. Ten, kdo se stará o dítě, v té době pobírá osmdesát procent svého průměrného platu za poslední dva roky. Pokud jeden z rodičů své volno z jakéhokoli důvodu nevyužije, propadá. Cílem je, aby matky nevypadávaly z pracovního trhu, aby s nimi zaměstnavatelé dál počítali, a zároveň aby se otcové víc zapojili a měli představu o tom, co obnáší celodenní péče o kojence. Také je dokázáno, že rodiny, kde byl otec s dítětem nějakou dobu doma, se méně často rozpadají.


Po prvním roce se stane co?


Pak nastupuje, jak už jsem říkala, státem velmi podporovaný systém předškolního vzdělávání. Nemusíte tam dítě dát, až do nástupu do školy v šesti letech není vzdělávání povinné. Většina žen ale v roce nastupuje zpět do práce a děti jsou ve školce. Můžete samozřejmě zůstat doma třeba do čtyř let dítěte, ale dělá to tak málo lidí, že potom vlastně chybí nějaká nabídka aktivit pro matky s dětmi v tomto věku. Spousta lidí se na vás dívá zvláštně, je to možná až jakési stigma. To je vlastně jedna z věcí, na které bychom měli jako národ zapracovat – lépe chápat, že to každý má jinak, a přijímat odlišnosti.


Pracují matky malých dětí na Islandu často na zkrácený úvazek?


Nebývalo to tak, ale flexibilita je pro lidi čím dál důležitější a zaměstnavatelé na to slyší. Vzhledem k tomu, že je nás na Islandu opravdu málo, jsme taková hodně neformální společnost, což je vidět i na tom, že si běžně lidé říkají křestními jmény. Často ani není třeba vytvářet nějaké směrnice a podobně. Když lidé něco potřebují, tak se to vždycky dá nějak zařídit.


U nás někteří odborníci říkají, že dítě, které začne chodit do školky před třetím rokem, je traumatizováno. A také tvrdí, že dítě má zcela speciální pouto s matkou, a proto mu nedělá dobře, pokud se o něj stará někdo jiný. Co by na to řekli Islanďané?


Islanďané by asi byli překvapení. A já sama za sebe bych moc chtěla vidět statistiky, které dokazují, že jsou malé děti pobytem ve školce poškozovány. Samozřejmě je třeba, aby to prostředí bylo bezpečné a dospělí v něm chápaví a laskaví. Určitě je pro dítě dobré, když je dlouho doma s matkou, která doma být chce a může si to dovolit, ale školka má také své plusy. Děti se tam socializují, zvykají si i na jiné osoby, než jsou rodiče. Navíc pokud dítě nepochází právě z podnětného prostředí, je pro něj velkou výhodou, že ve školce má zdravé jídlo, klid a prostor se rozvíjet. 


Moje čtyři děti chodily do školky od jednoho roku a viděla jsem, že jim to prospívá, byly spokojené. Rády ráno běžely do školky, rády šly pak s námi domů, nebyl žádný problém. Co se speciální vazby týče, tak ji dítě k rodičům jistě má, ale na Islandu nepřeceňujeme tu biologickou vazbu konkrétně k matce. Přece i žena, která adoptuje dítě, je mu nejbližší osobou, a to ho nenosila v břiše a neporodila ho. Je skvělé, když má dítě blízký vztah s oběma rodiči, a na druhou stranu ani neznám otce, který by si neužil čas strávený na rodičovské. Můj manžel strávil šest měsíců s každým z našich dětí a byl to pro něj nejlépe využitý čas v životě. Výhodou je taky to, že když děti nemůžou něco najít nebo je jim v noci zle, nevolají automaticky maminku, ale někdy i tátu! (směje se).


Zpátky k předškolnímu období. Co se vám líbí na islandských školkách?


Co se mi velmi líbí, je hodně a hodně hraní. Na Islandu se nikdo nestresuje s tím, že by se měly tříleté děti učit písmenka nebo cizí jazyky; děti do šesti let si tam prostě hrají a důraz se klade hlavně na vztahy a komunikaci. Taky jsou opravdu hodně venku, takže musíme mít pro ně ve školce – a později na základní škole – spoustu různého oblečení, protože se zaručeně umažou, promočí a vymrznou. V podstatě nejdou ven jenom v případě, že venku zuří hurikán nebo silná sněhová bouře, jinak tam tráví denně hodně času. To mi přijde skvělé, děti jsou otužilé a zdravé.


A co škola? Co jako čtyřnásobná matka říkáte na školu svých dětí?


Hodně se mi líbí, že i na základní škole tráví děti dost času venku, většinu přestávek i polední pauzu. Moc se tam neřeší testy a známky. Děti nějaké testy píší, ale když je přinesou domů, je na nich většinou jenom něco jako „Výborně!“ nebo „Dobrá práce!“. Na Islandu jsou i školy velmi neformální, děti například říkají učitelům křestními jmény. Na mě tam vládne trochu chaos, hlásí se jeden přes druhého, ale všichni vypadají spokojeně. 


Vím, že na střední škole, kam jdou děti po deseti letech docházky, už si volíte studijní zaměření a začnete mít mnohem víc práce, pokud nakonec plánujete třeba univerzitu. Už odmalička se děti učí anglicky a dánsky. Úkoly se na základní škole skoro nenosí, ale je tu kladen důraz na čtení. Každé dítě by denně doma mělo číst nejméně patnáct minut nahlas. Ale upřímně, máme čtyři děti, to je hodina času strávená čtením nahlas, asi se nám nikdo nemůže divit, že to zdaleka každý večer nezvládáme.


Island není právě levná země, jak máte vyřešené třeba obědy, učebnice a výlety, pokud na to některá rodina nemá peníze?


Učebnice děti dostávají zdarma ve škole, školní výlety a exkurze většinou stojí pár korun, protože veřejná doprava je pro školáky zdarma a vstupné kamkoliv mají školní skupiny snížené na minimum. Co se týče obědů, tak už víc než dvacet let děti ve školách mají teplé obědy, které se buď vaří přímo ve škole, nebo se dovážejí. Upřímně řečeno nevím, jak se to řeší, když na ně někdo nemá peníze, ale vzhledem k tomu, že to není na veřejnosti téma, tak bych čekala, že se to prostě nějak udělá. Stejně tak jako se „nějak udělá“, když dětský fotbalový tým změní sponzora a je potřeba pořídit nové dresy. Nedokážu říct, jak je to možné, ale asi je tohle jedna z výhod malé země, kde se v podstatě všichni znají, protože je nás jen asi 370 tisíc a z toho dvě třetiny žijí v Reykjavíku.


Slyšela jsem, že v 80. a 90. letech mívali mladí Islanďané velkou náklonnost k alkoholu, ale vládě se podařilo tento trend zvrátit. Jak?


To je pravda, před nějakými třiceti čtyřiceti lety bylo běžné, že děti začínaly s alkoholem už před patnáctým rokem. Navíc je tu severský sklon k tomu se nárazově opíjet do bezvědomí, takže na tom Island v tomto ohledu nebyl dobře. Vláda ale rozjela program nazvaný Youth in Iceland (Islandská mládež), který spočívá v tom, že rodiče dostávají vouchery, které jsou určené na volný čas dětí a v podstatě komplet pokrývají nejméně jednu volnočasovou aktivitu několikrát týdně. Sportoviště a učebny výtvarné a hudební výchovy u škol jsou otevřené celý den a jsou tam k dispozici trenéři a instruktoři. A tak se podařilo z mladistvých opilců během pár let vytvořit národ sportovců. Extrémně populární je u nás fotbal, ve kterém už porážíme třeba i Brity. Když máte třikrát čtyřikrát týdně trénink a o víkendu zápas, tak se nejdete opít, protože potřebujete stačit ostatním.


Součástí tohoto projektu bylo i vzdělávání rodičů, aby trávili s dětmi více kvalitního času. Nemusí to znamenat, že chodíte do galerií, ale třeba si spolu dáte pizzu a kouknete na film; prostě jste spolu. A také se vytvořil společenský konsenzus, že mládež do zhruba osmnácti let by neměla být pozdě večer venku. Ono se totiž na Islandu v létě prakticky nestmívá, takže snadno zapomenete, kolik je hodin. Po městech chodí neformální rodičovské hlídky, a když někde potkají partu mladých ještě v jedenáct, řeknou jim – je pozdě, už byste měli jít domů. Celý tento systém dohromady opravdu dobře funguje. Teď musíme pracovat jen na tom, aby se jeho výhody naučili využívat i cizinci, kteří se na Island přistěhují. Nevědí, na co mají nárok, a bojí se pouštět děti samotné třeba na tréninky. Musíme jim ukazovat, jak to u nás děláme.


Jsou děti na Islandu šťastné, i přes to pekelné počasí?


Myslím, že podle průzkumů mezi občany je Island asi druhou nebo třetí nejšťastnější zemí na světě společně s dalšími severskými státy, takže na počasí asi úplně nesejde. Určitě máme na čem pracovat, protože na spokojenost dětí mají velký vliv třeba sociální sítě, kyberšikana, široce dostupná pornografie, ale děláme, co můžeme. Rozšiřujeme síť školních psychologů, máme nonstop linku důvěry, existují i různá krizová centra, kam je možné zajít, pokud se necítíte dobře. Snažíme se, aby každý člověk, který je v nepohodě, o tom mohl kdykoliv s někým mluvit.


Vím, že vaším velkým osobním tématem je rovnost příležitostí pro muže a ženy. Je to téma i na islandských školách? A ve společnosti obecně?


Nedávno jsem volala naší učitelce, protože nejmladší dítě přineslo úkol z matematiky. V učebnici byla namalovaná skupina lidí a děti měly spočítat, kolik je na obrázku děvčat, což se pozná podle toho, že mají dlouhé vlasy a nosí sukně. Tak jsem jí zavolala, spíš jen proto, abychom se zasmály a řekly si, že v dnešní době přece už nemusíme mít takto genderově vystavěné úkoly. Dívky přece běžně nosí krátké vlasy a kluci dlouhé. Ten úkol byl spíš daný tím, že to byla stará učebnice. V současné době už se přece jen trochu víc soustředíme na to, aby ve vyprávění z nemocnice nebyl automaticky lékař muž a ošetřovatelka žena. V šesté třídě absolvují děti návštěvu lektorů z queer komunity, protože právě v tomto období děti hodně řeší svou sexuální orientaci a některé mohou být zmatené, mít spoustu otázek a tak.


Jinak myslím, že ve společnosti celkově jdeme kupředu. Vezměte si třeba večerní zprávy. Dnes už si žádná televize nedovolí uspořádat debatu k nějaké důležité otázce a pozvat si do panelu jenom muže. Určitě by jim totiž napsal někdo z diváků s upozorněním, že nebyl dán prostor polovině populace. Stejně tak už na Islandu neříkáme „fotbal“ a „ženský fotbal“; říká se prostě „mužský“ nebo „ženský“ fotbal. Fotbal u nás hraje hodně lidí obou pohlaví, takže proč brát jen ten mužský jako normu? Jak už jsem říkala, jsou to malé a pomalé kroky.




_______________________


Eliza Reid se narodila v roce 1976 v Kanadě. Vystudovala mezinárodní vztahy na Torontské univerzitě a moderní historii v Oxfordu, na Islandu pracovala jako novinářka. V roce 2016 se její manžel Guðni Thorlacius Jóhannessonon stal prezidentem Islandu a ona první dámou. Jejím osobním tématem jsou rovné šance ve společnosti. S manželem vychovávají čtyři děti ve věku 14, 11, 8 a 6 let.



0 komentářů:

Šéfredaktorka

Výtvarné umění



WebArchiv - archiv českého webu



Licence Creative Commons
Obsah podléhá licenci Creative Commons Uveďte autora-Neužívejte dílo komerčně-Nezasahujte do díla 3.0 Česká republika, pokud není uvedeno jinak nebo nejde-li o tiskové zprávy.

Powered By Blogger