Joshua Hayden: Mladí lidé vědí málo o 17. listopadu 1989. A přitom bychom právě dnes něco takového potřebovali

pátek 18. listopadu 2022 ·

Svět právě teď 17. listopad 1989 potřebuje. Tehdejší události na mě jako na amerického profesora, který přednáší v Praze, nejen silně zapůsobily, ale také mě přesvědčily, že mají mnohem víc co říct nám všem. I dnes. Íráncům bojujícím za svobody žen, Tchajwancům usilujícím o autonomii, Američanům bojujícím za slušnost a pravdu i mnoha dalším.


Zdroj: Hospodářské noviny 16. 11. 2022


17. listopad přináší silné poselství, které říká, že jednání s nadějí je účinnější než cynismus, že morální vedení má smysl, že změna začíná v srdcích občanů, kteří se vůči sobě stávají tím, co chtějí vidět ve světě. Zajímalo by mě, jestli se toto poselství neztratilo, jestli nezůstalo pohřbené pod současným přívalem nových zpráv, řečněním a neustálým odváděním pozornosti.


Václav Havel ve svém známém proslovu na společném zasedání Kongresu USA v roce 1990 svým posluchačům řekl, že se mohou v mnohém poučit ze zkušeností těch, kteří 40 let bojovali v (post)totalitním režimu. Ti, kdo trpěli, totiž mají schopnost vidět dál než ti, kteří touto hořkou zkušeností neprošli. Druhá skupina zahrnuje nejen místní cizince, ale i mladší generace Čechů a Slováků. Styďme se, pokud této příležitosti nevyužijeme!


Na seminářích o leadershipu, které vedu na vysoké škole v centru Prahy s převahou zahraničních studentů, mě překvapilo, jak málo tito mladí lidé vědí o zdejším boji za lidská práva a svobodu za komunismu, a dokonce i o sametové revoluci. Rozhodl jsem se nabídnout studentům exkurzi s kolegyní dr. Pavlou Jonssonovou, která byla 17. listopadu 1989 mezi protestujícími studenty. Říkáme tomu „vedení revoluce“, začínáme u Zoubkova pomníku obětem komunismu a končíme na Václavském náměstí. Vyprávíme si o četných undergroundových uskupeních, oněch „ostrůvcích svobody“, které rostly v půdě a na konci podzimu náhle rozkvetly. Mluvíme o antichartě, ponížení umělců v roce 1977 a jejich vykoupení, když o dvanáct let později povstali. Připomínáme si „násobení odvahy“, jak to nazval Mandela, studentských skupin, které svým psaním, spoluprací a jednáním ukazovaly cestu. Poukazujeme na to, že každé úspěšné hnutí potřebuje svůj „uhlík“, nějakého Václava Havla, někoho, kdo dokáže nesourodé skupiny a programy spojit do jednoho celku. Čteme citáty, které zachycovaly ducha doby, a vzpomínáme na masová shromáždění a euforii, která ve společnosti zavládla.


Demokracie a svoboda jsou boj, který bychom neměli nechávat jen na volených funkcionářích. Demokracie a svoboda se do Československa vrátily, protože se jich občané nevzdali, nadále vyjadřovali své názory a i za cenu uvěznění a deportace vytvářeli komunity, které se rozhodly „žít v pravdě“. Havel lidem po revoluci připomínal, že nejsou jen oběťmi hořké zkušenosti posttotalitního režimu, ale že jsou jejími spolutvůrci. Systémy jsou tvořeny lidmi, jsou to výtvory, a proto je lze přetvořit a znovu uvést do života. Vždy budou nedokonalé, ale my všichni za ně máme odpovědnost. A tuto odpovědnost umějí nejlépe nést lidé, kteří nehodlají podlehnout cynismu, což je gravitační síla naší doby.


Naděje, kterou 17. listopadu ztělesňovali studenti, nemá nic společného s optimismem. Slovy učence Cornela Westa byla projevem „lidských bytostí, které si uvědomují své vlastní já a jsou citlivé na formy zla kolem sebe“. Tato minulost může oživit naše dnešní úsilí. Společně se projít a vzpomínat je způsob, jak tuto minulost dostat do našeho současného povědomí a jak se přihlásit k demokratické tradici naděje.


Autor je profesorem na Anglo-American University v Praze


0 komentářů:

Šéfredaktorka

Výtvarné umění



WebArchiv - archiv českého webu



Licence Creative Commons
Obsah podléhá licenci Creative Commons Uveďte autora-Neužívejte dílo komerčně-Nezasahujte do díla 3.0 Česká republika, pokud není uvedeno jinak nebo nejde-li o tiskové zprávy.

Powered By Blogger