Robert Čásenský: Z nadaných dětí ty takzvaně „normální“ prostě neuděláte

pátek 4. listopadu 2022 ·

Narodily se s neobvyklými rozumovými schopnostmi. Přesto to mohou mít ve škole těžší než ostatní. Potíž je, že škola často jejich mimořádné nadání neodhalí anebo neví, jak ho správně rozvíjet, říká psycholožka Šárka Portešová. Takové děti pak mohou učitelům a spolužákům připadat divné, ocitnout se v izolaci nebo úplně ztratit o školu zájem.


Zdroj: Reportér 11. 10. 2022


Jaké problémy řeší nadané děti a jejich rodiče nejčastěji?


Souvisí to už se samotným vývojem, který je často odlišný už od útlého dětství. Rodiče si to mnohdy uvědomují, zejména maminky.

 

S jakými pocity výjimečnost svých dětí přijímají?


Mísí se to od radosti, že je dítě velmi chápavé a zvídavé, až po určité obavy, že to kvůli své odlišnosti bude mít v životě těžké.

 

Jak se vlastně takové nadané dítě pozná?


Mezi vlastnosti, které jsou pro tyto děti typické, patří extrémní otevřenost ke všemu novému. Ty děti se neustále na něco ptají a chtějí věci poznat velmi do detailu. Získané informace zobecňují a jsou schopny je přenášet do jiného prostředí. Velmi brzy rozumí abstraktním pojmům a jsou schopny je používat. Mívají vytříbený smysl pro humor a také silný smysl pro spravedlnost a pravidla. A mají intenzivní prožívání.

 

Co to znamená?


Spoustu záležitostí prožívají jinak než jejich vrstevníci, což právě souvisí s těmi rozumovými schopnostmi. Dělali jsme před časem výzkum dětských strachů a zjistili jsme, že už kolem šesti let se nadané děti bojí úplně jiných věcí než jejich vrstevníci.


Předpokládám, že děti v šesti letech se obvykle bojí čerta nebo tmy…


Ano. A u těch nadaných se ukázaly strachy, které nesouvisejí s nimi samotnými, ale s věcmi, které mohou ovlivnit či ohrozit celou společnost. Byly to obavy o životní prostředí, strach z virů a bakterií, válek, zániku sluneční soustavy a podobně. Potíž ale je, že nemají dost životních zkušeností na to, aby všechny tyto informace emočně zpracovaly.

 

Takže se tím pak trápí více než dospělí?


Mohou se tím trápit na každodenní bázi. Neustále chtějí ty věci rozebírat a vysvětlovat. To jsou věci, které u šestiletého dítěte skutečně neočekáváte. Proto docela často narážejí u učitelů na nepochopení, pedagogové si myslí, že je dítě třeba pod nějakým zvláštním tlakem rodiny…


… kde se rodiče zbláznili a vykládají malým dětem o válkách.


Přesně tak. Paní učitelka pak rodičům říká: to musí mít od vás, takhle staré děti takové věci neřeší. Podobně mohou mít nadané děti potíž s velmi rozvinutou slovní zásobou. Používají komplikované výrazy neadekvátní jejich věku, což vede i k tomu, že jim spolužáci ve škole či školce nerozumějí.

 

A připadají jim „divné“…


Měli jsme tu i případ dítěte, které si vypěstovalo jiný jazyk na doma a jiný, zjednodušený, do školy, aby si rozumělo se spolužáky. Takové „divně mluvící děti“ pak mnohdy učitelé považují za oběť příliš ambiciózních rodičů. Je za tím ovšem nepochopení fungování toho velmi rozumově nadaného dítěte, které prostě takové je.

 

Ty děti by asi bez nových a nových informací o tom, co je zajímá, nebyly šťastnější…


Ani to nejde, vychází to přímo z nich. Mají motivaci se něco dozvídat, v něčem se posouvat. Tomu nejde bránit a dělat z nich takzvaně „normální“ děti.

 


Mají speciální potřeby


Předpokládám, že projevy nadání mohou být velmi rozdílné.


Ano, některé ty děti nevynikají slovní zásobou, ale třeba prostorovou představivostí. Například umějí stavět z lega neskutečně komplikované konstrukce bez jakéhokoli návodu. Jiné děti zase brzy a hodně čtou, zajímá je historie, příroda, vesmír, obory mohou být zcela libovolné. A pak si to dobře a dlouhodobě pamatují. Nevyhovuje jim sekvenční učení typu „teď si povíme kousek a příště zase další“. Potřebují vidět ten celek a porozumět mu.

 

Koreluje nadání s IQ?


Děti, o kterých mluvíme, jsou nadprůměrně inteligenčně vybavené.

 

Najdou se mezi těmito dětmi i takové, které mají vysoké IQ, řekněme přesahující 135, a přitom se od ostatních ničím podstatným neliší?


Je určité procento dětí, které jsou velmi dobře sociálně přizpůsobivé. Jsou ochotné dělat úkoly ve škole, mít všechno vypracované. Mám ale pocit, že čím je to intelektové nadání extrémnější, řekněme IQ 140 a výše, tím více narůstají doprovodné problémy.

 

Ten rozdíl proti ostatním už je zkrátka příliš vysoký?


Pokud bychom se podívali na dítě s lehkou mentální retardací, které bude mít třeba IQ 70, tak každý pochopí, že z kolektivu vybočuje a že může mít nějaké problémy. Snažíme se mu pomoci, posunout ho blíž k ostatním, integrovat ho do kolektivu, aby ho ostatní přijali. A pak máme dítě se stejně propastným rozdílem na druhou stranu a u toho máme pocit, že žádné problémy mít nemůže, nebo že by si mělo nějak pomoci samo.

 

Může asi vzniknout dojem, že je přece tak chytré, tak stačí, aby trochu ubralo, a bude si s ostatními rozumět.


Jenže tyto děti už jsou tak jiné, že mají speciální vzdělávací potřeby.

 


Brzy je objevit


Jak mohou takovým dětem pomoci rodiče a jak jim může pomoci škola?


Prvním důležitým krokem je identifikace. Pořád je jich objeveno jen velmi malé procento. Proto na naší katedře vytváříme screeningový text, který je na principu hry a měl by ty extrémně nadané děti odhalit.

 

Jak ten test vypadá?


Je to krátká počítačová hra, která obsahuje prvky věnované různým druhům nadání. Jsou tam části věnované fluidní inteligenci, prostorové představivosti, paměťovým schopnostem a tak dále. Dítě hraje tuto hru a ihned potom má rodič i učitel ve svém profilu informaci, jak dopadlo. Je to samozřejmě jen screening, nemůže to nahradit individuální vyšetření v poradně, ale může to poskytnout první informaci, že se může jednat o dítě v některém směru mimořádně nadané. Výhodou je, že se dá takto testovat stovky dětí najednou, není to nijak omezeno časem ani prostorem.


Pro jak staré děti je tento test určen?


Je to pro žáky prvních až šestých tříd. Optimální ovšem je, pokud se škola o nadaném dítěti dozví co nejdříve.

 

Protože pak může včas zohlednit jeho specifické potřeby?


Bylo by potřeba, aby škola měla propracovaný systém, jak s nadanými dětmi pracovat. Aby věděla, co dělat s dítětem, které už do školy přichází s potvrzeným nadáním z pedagogicko-psychologické poradny, i co dělat s dítětem, které pak sama škola jako nadané odhalí. A pokud je tam školní psycholog, je potřeba dítě podpořit také v sociálních a emočních otázkách.

 

Mají školy o přizpůsobení nadaným dětem zájem?


Pro školy je to velmi náročné. Zohledňují studijní potřeby dětí s různými druhy znevýhodnění. Když k tomu mají ještě ve větším počtu brát ohled i na nadané a mimořádně nadané, může toho být na školy i konkrétní učitele hodně.

 

Můžete jim v tom pomoci vy jako pracoviště specializované na tuto problematiku?


Vytvořili jsme spolu s katedrou matematiky a katedrou výtvarné výchovy specializovaná videa, která jsou určena pro matematicky nadané prvňáčky.

 

Takže když Pepíček vyjde jako nadaný, nemusí se učitelka děsit…


Přesně tak. Může pro něj mít rozšiřující učivo na tabletu, které mu dá a Pepíček se nebude nudit při hodině, kde se spolužáci učí počítat do deseti, což už on dávno umí. Bylo by ale dobré, aby takový program byl ucelený pro všechny předměty a všechny ročníky. To ale nejde vytvořit bez toho, že do toho zainvestuje stát. Pokud by byl takový servis pro učitele k dispozici, velmi by jim to usnadnilo život.

 

Pokud jsou to tři procenta dětí, jak se udává, mělo by se jednat o více než čtyřicet tisíc dětí od první třídy do maturity. Nejde tedy o nějaké pomůcky pro pár „nerdů“…


Prakticky každý učitel se s takovým dítětem setká, spíše vícekrát. Ty děti se často do školy velice těší. Představují si, co všechno se tam dozvědí a kolik zajímavých věcí se tam bude probírat. A pokud pak zjistí, že se tam skutečně učí jen počítat do deseti a číst písmena, jsou pak zklamané a mnohé z nich na to oficiální vzdělání de facto rezignují. To je hrozná škoda, myslím, že právě na začátku je třeba jim ukázat, že škola může být obohacující i pro ně.

 

Takže by neměly dostávat speciální látku navíc až ve chvíli, kdy už mají hotové to, co ostatní spolužáci?


Takový přístup pro ně není motivující. Nutil by je celou dobu pracovat pod svým potenciálem a teprve jako kdyby za odměnu by měly dělat něco, co jejich schopnostem odpovídá. Myslím, že takhle v nich škola opravdu nějaký zápal nevyvolá.

 

Dá se říct, zda je pro velmi nadané děti lepší individuální výuka doma, specializované programy ve vybraných školách, nebo pobyt v běžné třídě, ale s přizpůsobenou výukou?


Je to velmi individuální. Jsou děti, které jsou introvertní a nevadí jim, že fungují v běžné třídě třeba s knížkou a jedním kamarádem. Jiným zase vyhovuje částečná akcelerace ve speciálním programu nebo zařazení ke starším na nějaký předmět. Nedá se říct, že by byl jeden model ideální pro všechny děti. Pokud bychom si řekli, že budeme všechny nadané děti integrovat, nebo naopak všechny akcelerovat či všechny zařazovat do speciálních tříd, nebude to fungovat. Ideální je, aby byla nabídka možností a rodiče ve spolupráci se školou a psychologem mohli vybrat tu, která je pro dané dítě nejlepší.

 


Neplánovat každou minutu


Tím jsme se dostali od školy k rodičům. Jak mohou svým nadaným dětem pomoci právě oni?


Rodiče jsou většinou první, kdo poznají, že je jejich dítě jinde než jeho vrstevníci. Bylo by ideální, aby ho v té jeho odlišnosti podporovali, často s ním diskutovali a rozvíjeli s ním to, co ho zajímá. A aby zároveň měli díky silné vzájemné komunikaci šanci zjistit, jak a o čem přemýšlejí, a také co je trápí.

 

Mívají takové nadané děti častá trápení?


Docela rozšířené jsou v této skupině úzkosti, což souvisí s tím, o čem jsme mluvili. Tedy se schopností získávat důkladné informace o různých jevech, ale bez možnosti se na ně podívat očima dospělého. A podstatné je, aby si i podporující rodiče pořád uvědomovali, že jde o dítě.

 

Co to znamená?


Někteří rodiče mají tendenci vyplnit čas svých nadaných dětí samými smysluplnými aktivitami, protože mají pocit, že by bylo škoda, aby to dítě svůj potenciál nenaplnilo. Pokud mu ale naplánují všelijaké kroužky a aktivity každý den od rána do večera, je to dost riskantní. Ty děti potřebují svou autonomii, volnost, se kterou se samy rozhodnou, čemu se chtějí věnovat. A rozhodně nepotřebují mít každou minutu svého života „smysluplně“ naplánovanou a využitou.



Pořád to šlo samo


Nemůže být jedním z problémů nadaných dětí i malá připravenost na neúspěch? Když jim od mala jde všechno „samo“, může je později překvapit, že už to najednou samo od sebe tak snadno nejde…


Ano, může to například souviset se strategií učení. Každý z nás má nějaký svůj postup, jak si zapamatovávat nové informace, jak si je dávat do souvislostí, zkrátka jak se učit. Když mají ty běžné děti učivo, které odpovídá jejich schopnostem, tak se zároveň naučí, jak pracovat s podnětovými materiály, které jim škola dává, jak se vyrovnat s tím, když jim něco nešlo… A vytváří si tak celý balík dovedností, který sedí přesně na míru jejich schopnostem. To ti nadaní nepotřebují, do gymnázia to jde samo a pak na vysoké škole často narazí a nevědí, jak se začít učit.

 

Ono je těžké se někdy v osmnácti dvaceti začít učit…


A i proto je důležité, aby byly tyto děti identifikovány. Pokud budou mít už na základní škole učivo odpovídající jejich schopnostem, naučí se, jak zvládat věci, které pro ně nejsou snadné. Ještě komplikovanější pak bývá situace u dětí s dvojí výjimečností.

 

To jsou jaké?


Například nadaní dyslektici. Ti mají potíže se čtením a k tomu jim jde třeba skvěle matematika. Výzkum, který jsme dělali, ukázal, že máme ve školách tendenci se zaměřovat na to, co se jim nedaří. Čili je často bezvýsledně drilujeme ve čtení a u matematiky s nimi nic neřešíme, protože tam přece nemají problém. Jenže ono se ukazuje, že je na to třeba jít obráceně. Pokud podpoříme jejich rozvoj tam, kde vynikají, zlepší se pak snáz i v tom, k čemu nemají předpoklady. Když jim dáme časopis o něčem, co je zajímá, najednou jde čtení lépe. Se slabikářem a větami „máma mele maso“ to nefunguje.

 

Platí to i pro sociální vztahy? Pokud je rodiče a škola podpoří v tom, v čem vynikají, budou mít i snazší soužití s kolektivem?


Když dovedeme využít jejich potenciál a nechat je prožít si úspěch, nebudou si ony samy připadat divné. Nebudou také k okolí tolik vysílat signály ve smyslu „já jsem jiný“ a ostatní děti je snáze přijmou. To se ale zatím většinou neděje a spíše se stává, že je škola vypudí a ony pak putují z jedné školy na druhou.






_____________________


Šárka Portešová: vystudovala psychologii na Filozofické fakultě Masarykovy univerzity v Brně. Během studia absolvovala roční stáž na kanadské University College of The Cariboo. Při doktorandském studiu spolupracovala s Centrem pro talentovanou mládež v americkém Baltimoru. 

Působí v Institutu pro výzkum dětí, mládeže a rodiny na Fakultě sociálních studií Masarykovy univerzity a dlouhodobě se zabývá problematikou psychologie nadaných dětí.


0 komentářů:

Šéfredaktorka

Výtvarné umění



WebArchiv - archiv českého webu



Licence Creative Commons
Obsah podléhá licenci Creative Commons Uveďte autora-Neužívejte dílo komerčně-Nezasahujte do díla 3.0 Česká republika, pokud není uvedeno jinak nebo nejde-li o tiskové zprávy.

Powered By Blogger