Anna Brzybohatá: Přichází sci-fi a školství nestíhá. Děti musíme učit nové technologie, ne hlavní města v Africe, říká vědec

čtvrtek 1. prosince 2022 ·

Ač se v posledních letech ve světě masivně rozvíjí moderní technologie, školství tomu nestačí. Podle amerického vědce Johna Moravce by se mělo neustále přizpůsobovat praxi, ve výsledku je ale vzdělávací systém pomalý. „Školství není dostatečně flexibilní a na potřebné změny reaguje se zpožděním. Nejen v Česku, ale globálně,“ říká Moravec, který je odborníkem na budoucnost vzdělávání a vývoj trhu práce v souvislosti s technologiemi. 


Zdroj: Hospodářské noviny 21. 11. 2022


Se svým týmem nyní vypracoval studii, která hledá odpověď na otázku, co děti ve vzdělávání čeká. V první fázi akademici analyzovali odbornou literaturu – zhruba 1200 vědeckých článků věnovaných školství a digitálním technologiím, které byly publikovány v posledních dvou letech. Ve druhé se věnovali tomu, kam by mělo vzdělávání směřovat. Závěr, který ze studie vyplývá, je varující: „Svět se mění, ale vzdělávání ne.“


HN: Překvapily vás výsledky? 


Vzdělávání má odrážet potřeby společnosti, aby dokázalo děti připravit na budoucnost, a tak mě nejvíce překvapilo, že ve skutečnosti se to podle odborníků neděje. Je to takový slon v místnosti. Všichni ho vidíme, ale nikdo to neřeší a slona přehlížíme. Okolo nás jsou teprve pár let naprosté novinky, které je třeba dětem vysvětlit, příkladem může být blockchain (digitální účetní kniha, která se využívá například u kryptoměn – pozn. red.), průmysl 4.0, umělá inteligence, virtuální realita nebo metaverzum. Ve školách ale o takových termínech slyšíme jen velmi zřídka.


HN: Ukazuje se tedy, že školství neumí děti na budoucnost připravit? 


Na potřebné změny reaguje školství pomalu a je tak pozadu. Nejen v Česku, ale globálně. Některé země jsou na tom sice lépe, ovšem velký náskok nemají. Během studie jsme se neptali na to, zda se děti umí učit, jestli se učily během pandemie nebo jak je škola připravuje. Analyzovali jsme odborné články a pohled akademiků.


HN: Co když nestihneme na změny reagovat a ujede nám vlak? 


V Česku se to už děje. Praha by měla být mozkovnou a inovativním městem. Jsou náznaky, že by takovou metropolí skutečně mohla být, ale když se to vezme v globálu, existují spíš dvě Česka. V prvním jsou lidé, kteří potřebu vývoje a rozvoje chápou, jenže je tu i velká část těch, kteří jsou zaseknutí v minulosti. Spousta studentů si myslí, že když teď třeba někdo pracuje ve Škodovce, bude tady továrna automaticky také v době, kdy skončí školu. To ale nikdo neví. Češi jsou spíš odběratelé než lídři.


HN: Jak to myslíte?


Kdyby byl vzdělávací systém více orientovaný na budoucnost, měly by děti větší šanci najít si vlastní cestu. Jít za svými sny, více by si věřily, více by se v nich probouzela zvědavost. Pořád je se čemu učit a lidé by měli chtít vědět víc. To je pravděpodobně ta nejdůležitější věc, se kterou by děti měly ze školy odcházet – být zvědaví. To nám umožňuje se nejen přizpůsobovat změnám, ale také vyvíjet se s nimi dál. Se zvědavostí přicházejí otázky jako „Co s tím mám dělat? Jak mám tyto technologie využít?“. 


HN: A umí učitelé ve školách využívat technologie způsobem, který by děti dokázal takto směrovat? 


To je komplexní otázka na velmi dlouhou diskusi, ale zjednoduším to a odpovím, že ne. Až příliš často používáme technologie k tomu, abychom kontrolovali vzdělávání, než abychom ho dětem otevřeli. Pak je opravdovým nebezpečím, že tím zvědavost ve studentech nejen nepěstujeme, ale zabíjíme ji. A nakonec také v samotných učitelích, protože technologie se stanou jen nástrojem k tomu, co právě chtějí třídě ukázat, aniž by pátrali po dalších možnostech využití.


HN: Které školy zvědavost v dětech nepěstují?


Přijde mi, že všechny. Vezměme si třeba hru Minecraft, kterou děti rády hrají a už samy se na ní dokážou hodně naučit. Proč? Protože jsou zvědavé. V Minecraftu je celý svět, který mohou objevovat. Nebo si mohou vytvořit a postavit svět vlastní, což je fantastické. Ale pak tu hru vezme učitel do školy, kde ji využívá v rámci výuky, a najednou jsou to samé pokyny. Udělejte tohle, postavte to takhle, všichni stejně, v limitu. Úplně to ztrácí smysl. Najednou tam pro děti není svět, který mohou objevovat, ale hra slouží ke splnění úkolů zadaných učitelem.


HN: Je to tím, že technologie používají kantoři špatně? 


Nemyslím si, že by to dělali záměrně. Učitelé jsou ale velmi omezení v tom, co mohou dělat, především časově omezení. Příprava na hodiny vyžaduje hodně práce. Když chcete mít výuku, která podněcuje zvědavost, objevování a je jako škola hrou, je to dost náročné. Jednodušší je mít šablonovité hodiny a celý proces vzdělávání díky tomu kontrolovat. Navíc je to systémem podporované, protože se takové výsledky dají změřit – můžete děti oznámkovat, porovnat s ostatními. 


Více jde o systémovou změnu ve vzdělávání, aby učitel nekladl takový tlak na výsledky dětí a nakonec i na samotné děti, aby plnily tabulky. Děti totiž kvůli tomu nejen že nemusí být nijak extra kreativní, ale není to ani žádoucí, protože to nespadá do předem vyhrazených „šuplíčků“. Vzdělávání učitelů obecně je zaměřené spíš na to, co všechno mají děti naučit, než jak učit nebo jak dosáhnout toho, aby děti svoje znalosti chtěly dál rozvíjet. Škola má děti „naučit rybařit, ne že mají čekat, až jim rybu někdo dá“.


HN: A učí se na pedagogických fakultách budoucí kantoři, jak na to? 


Moc ne. Budoucí učitelé se více učí, jak technologie používat než jak je využívat. Uniká jim smysl toho, k čemu technologie jsou. Učit děti frontálně tak, že píšu na interaktivní tabuli, opravdu není využívání technologií, to je stejné jako před desítkami let, jen za použití digitální tabule.


Dalším velmi důležitým aspektem technologií je rychlost jejich vývoje. V posledních letech jsme postoupili v technologiích neuvěřitelně dopředu. Stíhat takovou změnu a připravit na ni budoucí generace je pro vzdělávací systém opravdu výzva i příležitost. Znamená to, že učitelé se budou muset méně soustředit na to, aby po žácích vyžadovali memorování informací, jako třeba vyjmenování hlavních měst afrických států. Místo toho budou učit žáky myslet, vzdělávat se, povedou je ke kreativitě a zvědavosti. 


HN: Spustit se má metaverzum, virtuální svět, který byl donedávna něco nepředstavitelného. Jak dokážou učitelé připravit děti na něco, čemu třeba sami nerozumí?


To je opravdu hodně těžká otázka. Tohle všechno vyžaduje určitou dávku flexibility, a jestli ta někde chybí, tak právě ve školství. Co se týká spuštění metaverza a jeho „vypuštění“ do společnosti, je potřeba si uvědomit, že to nebude nějak citlivě připravený start. Naopak. Bude to strašný guláš. Něco z metaverza bude naprosto fantastické, nad jinými jeho částmi budou lidé nevěřícně kroutit hlavou. Je velmi těžké odhadnout, jaký vliv na společnost bude tato nová virtuální realita mít, natož jak by o ní měli učitelé učit. Budou lidé metaverzum využívat? Jak dlouho? V jakém měřítku? Jaký to bude mít právní rámec? A tak dále.


HN: Jak tedy mají učitelé připravovat děti na něco, co považují za sci-fi? 


Budou to mít těžké, ale důraz by měli klást právě na další rozvíjení znalostí, které se stále zanedbává. Přitom je to klíč. Svět se mění, je třeba se přizpůsobovat. Je třeba více přemýšlet, a to kriticky, pátrat po věcech, kterým nerozumím, a snažit se zodpovědět otázky, které si kladu. Zvědavost je jednoduše číslo jedna. Dnešní děti budou vůdci, ony budou žít s metaverzem, ony budou zažívat sociální interakce ve virtuálním světě. Je třeba je naučit, jak se s tím vyrovnat a přizpůsobit se tomu. Ne znát jméno hlavního města Keni. 






__________________


John Moravec (46) je zakladatelem think-tanku Education Futures, který poskytuje poradenství vládám, školám, univerzitám a firmám v Americe i Evropě. 

Zpracoval studii, která v bodech ukazuje, jaké skutečnosti budou ovlivňovat vzdělávání. Věnuje se metaverzu, umělé inteligenci či blockchainu. Snaží se ukázat klady a zápory technologií i to, jak by k nim ve výuce měli přistupovat učitelé.

V 16 letech studoval v rámci výměnného pobytu ve slovenském Bardějově. Později spolupracoval s Univerzitou Karlovou a dalšími českými vysokými školami, díky tomu nasbíral zkušenosti z tuzemského školství.


0 komentářů:

Šéfredaktorka

Výtvarné umění



WebArchiv - archiv českého webu



Licence Creative Commons
Obsah podléhá licenci Creative Commons Uveďte autora-Neužívejte dílo komerčně-Nezasahujte do díla 3.0 Česká republika, pokud není uvedeno jinak nebo nejde-li o tiskové zprávy.

Powered By Blogger