Michal Novák: Strategie výchovy a vzdělávání: zaměření na rozvoj osobnosti

úterý 13. prosince 2022 ·

Nedávno jsem si prostudoval dokument Strategie 2030+. Místo toho, abych z něj jako učitel zajásal, tak jsem se zhrozil. Proč? 120 stránek akademického textu, který bude mít v praxi v mnoha oblastech zcela opačný efekt než ten původně zamýšlený. Čeho chceme dosáhnout? je totiž úplně jiná otázka než Jak toho dosáhnout? Osobně by mě také zajímalo, co by na Strategii 2030+ kromě nás učitelů – účastníků „edukační reality“ – řekli neurovědci nebo evoluční psychologové. 


Samotná kritika však nikdy sama o sobě žádný problém nevyřešila, pokusme se proto najít odpověď na otázku: „Jak konkrétně v dnešní době nejefektivněji vzdělávat a vychovávat?“

 

Zaměřme se na rozvoj osobnosti. Jednoduše řečeno na to, aby každý jedinec byl schopen se co nejlépe uplatnit ve svém sociálním a přírodním prostředí. K tomu jsou potřeba jisté kompetence (jakýsi „propletenec“ dovedností, znalostí či vědomostí, schopností, postojů a hodnot). Hezky a snadno se to všechno pojmenuje a vyjmenuje, ale jak toho všeho reálně a v co možná všeobecné spokojenosti dosáhnout?

 

Je smutné, že ve své praxi uplatňuji více poznatky nabyté mimo oficiální vzdělávací systém (univerzitní vzdělání v oboru pedagogiky a psychologie). Neurověda, evoluční biologie a evoluční psychologie by podle mě neměly být oblastí zájmu pouze úzkého okruhu odborníků, ale každého z nás. Neexistuje totiž člověk, kterého by se problematika studovaná těmito vědními obory nikdy nedotkla.

 

Co všechno nám pomohou pochopit? Například to, co máme vrozené a co se musíme učit, do jaké míry a za jakých okolností jsme schopni zvládat určité situace, co můžeme očekávat od svého okolí. Jak se vypořádat s nečekanými změnami, jaké jsou limity naší existence.

 

V pedagogice je to stejné jako v gastronomii – pro přípravu skvělého pokrmu nestačí jen bezmyšlenkovitě smíchat skvělé suroviny, musíte vědět, jak je s citem a pokorou postupně zpracovávat. Jak tedy (v souladu s neurovědou a evoluční psychologií) zpracovávat dovednosti, vědomosti, postoje a hodnoty lidí?

 

Nikdo z nás nemůže zvládat všechno. Pro fungující společnost to není ani nutné. Postačí, aby každý z nás uměl něco. Nejlépe něco, co mnoho lidí neumí. A co neumíme nebo nejsme schopni se sami naučit, aby uměl zastat někdo jiný. Přesto každý z nás musí umět reagovat na změnu; historie se sice stále opakuje, nicméně svět se stále mění.

 

Jsou tedy věci – kompetence, které musí zvládat každý, u některých postačí, aby je zvládali jen někteří z nás, ale existují i věci, se kterými se setkáváme zřídkakdy, ale v krizových situacích mohou být otázkou našeho přežití. A na jejich zvládnutí je potřeba něčeho, případně někoho výjimečného.

 

První kompetenční oblast lze pojmenovat klíčovými kompetencemi (v dalším textu ji budu označovat „dovednostmi“), druhou profesními kompetencemi („profesionalitou“), třetí výjimečnými kompetencemi („mistrovstvím“).

 

K zredukování klíčových kompetencí na zvládnutí dovedností mě přiměla jednoduchá úvaha: K čemu mi budou znalosti, které nedokážu využít v životě, jak mám zaujmout nějaký postoj, či vyznávat nějaké hodnoty, když neumím zpracovávat základní informace?

 

Abych tuto problematiku konkrétněji popsal, uvedu příklad z učitelské praxe: Jsem schopen jako učitel něco naučit žáka, který nedokáže zaměřit a udržet pozornost? Nebo dokonce, který není „schopen dorazit do školy“?

 

Selektivní (orientovaná) pozornost a zvládání stresu jsou dovednosti, které se musí cíleně trénovat. Ve skutečnosti máme (bohužel) plno technik, jak žáky zaujmout (ohromit), nikoli však jak udržet jejich pozornost, udržet je při nějaké činnosti delší dobu, jak jim pomoci zvládat frustraci či organizovat vlastní činnost.

 

Konkrétních dovedností, které musí člověk postupně zvládnout, je mnoho a zpravidla je dokážeme přesně pojmenovat až tehdy, kdy narazíme na jedince, který by je měl mít, ale očividně je postrádá. Například, když si školák neumí zavázat tkaničky nebo pokladní není schopna od sebe odečíst dvě čísla. Ve školách velice lpíme na tom, aby nám nikdo nepropadl, ale už nám tolik nevadí, když někdo opouští školu bez základních znalostí a dovedností.

 

Nebylo by na místě ze všeho nejdřív si uvědomit (a pojmenovat!) všechny klíčové dovednosti, poté vytvořit konkrétní nástroje (metodiku) jejich výuky a nakonec nastavit celý systém tak, aby své svěřence „vypouštěl do dalšího života“ až po jejich dokonalém zvládnutí?

 

I když jsem význam znalostí odsunul až za dovednosti, neznamená to, že nejsou důležité. Naopak, prakticky nikdy se bez nich nejsme schopni při rozvoji osobnosti obejít. Bez znalostí bychom také postrádali základní manuál pro rozvoj profesionality a mistrovství.

 

Problémem většiny pedagogických pracovníků je skutečnost, že ve znalostech vidí pouze cíl, nikoli prostředek vzdělávání. Stavění znalostí či vědomostí jako hlavní vzdělávací cíl (zejména u zastánců „tradičního“ vzdělávání) nám všem v současné době dělá dokonalou medvědí službu. Nejenže, že pak podceňujeme rozvoj osobnostních dovedností a nepřímo podporujeme odtrženost od praxe, nahráváme také na smeč radikálům z druhé strany pedagogického spektra, kteří usilují o vyřazení znalostí z kurikula (procesu vzdělávání). Získávání a zejména upevňování (základních i specializovaných) znalostí je nezbytnou součástí rozvoje osobnosti. A bez zdravých a rozvinutých osobností musí zákonitě každá společnost dříve nebo později zkolabovat.

 

Jestliže se nejprve nezačneme zabývat rozvojem dovedností podpořené znalostmi, nemá smysl se zaobírat postoji nebo hodnotami. Zavedení předmětů Mravní výchova, Emočně-sociální výchova či Kritické myšlení současné problémy ve společnosti neodstraní. Až se člověk naučí něco konkrétního „dělat“ a „pozná“ svět, ve kterém žije, teprve pak se naučí vážit si ho. S hodnotami pak ruku v ruce přijdou i pro společnost žádoucí postoje, které v nás vyvolají závazek zachovat naši civilizaci v co nelepším stavu pro sebe i své potomky.

 

Nejvíce našemu školskému systému vyčítám skutečnost, že připustí (v nezanedbatelném měřítku!) vstup jedincům na vyšší stupeň školy po nesplnění základních požadavků. Zápisem do první třídy projdou děti, které se nedokáží odloučit od matky, na druhém stupni nezanedbatelná část žáků neudrží pozornost více jak deset minut, na gymnáziích si většina žáků v prvním ročníku neumí udělat samostatně výpisky, na vysokých školách studenti psychicky kolabují u rutinních zkoušek. A to nemluvím o základních znalostech, které bychom u nich na každém typu školy očekávali. Nemůžu se zbavit pocitu, že v poslední době pouze suplujeme práci předešlého stupně školského systému.

 

Tento neduh nejvíce doléhá na kvalitu středního školství. Místo toho, aby hlavním kritériem rozdělení žáků na maturitní a nematuritní obory byly studijní a zájmové předpoklady, je jím ve skutečnosti chování a sociálně-ekonomický status žáků. V důsledku tohoto jevu se na všech typech středních i vysokých škol objevují žáci zcela odlišného nadání a inteligence, navíc s nezájmem o daný obor.

 

Pro rozvoj profesionality je odstranění tohoto nešvaru nezbytností. Teprve poté se může podařit zvýšit prestiž řemesel a kvalita středních a vysokých škol.

 

Přesto je však vhodné se na možnosti rozvoje profesionality podívat již nyní. Jeden nástroj máme k dispozici již několik tisíc let, nicméně jeho možnosti uplatnění se začaly znovuobjevovat až v posledních letech. Mluvím o mentoringu.

 

Vzpomeňme si na význam a přínos starověkých filozofických škol či středověkých cechů řemesel. V současné době každá úspěšná osobnost spontánně vyzdvihuje význam nějaké jiné osobnosti pro svůj karierní růst. Jednoduše řečeno, chcete-li se něco opravdu pořádně naučit a pak se tím i živit, musíte předtím ve svém životě narazit na někoho, kdo už to precizně umí a je navíc ochoten se vám individuálně věnovat. A také vám pomůže získat první praktické zkušenosti, které jsou vždy základním kamenem profesionality.

 

Každý mistr byl nejdřív tovaryšem, ne každý tovaryš se později stal mistrem. Rozdíl mezi profesionalitou a mistrovstvím je ten, že mistr na rozdíl od profesionála dokáže nabyté znalosti a dovednosti nejen využívat ve své praxi, ale dále je zdokonalovat a předávat další generaci. K tomu je potřeba mít kromě profesních dovedností rozvinuté další osobnostní vlastnosti v oblastí vztahů, postojů a hodnot. Navíc k nim musíte získat i moudrost, kterou vás nikdo ale nemůže naučit, ke které se musíte nejdřív dlouhou a trnitou životní cestou sami dopracovat. Opravdových mistrů jakéhokoli oboru bude vždy mezi námi málo a společnost, má-li vzkvétat, si jich musí umět vážit, náležitě oceňovat a podporovat.

 

Konkrétní výčet a časová posloupnost osvojování dovedností a znalostí by nemělo být záležitostí centralizovaného systému, ale jednotlivých škol. Každá škola totiž ví nejlépe, s jakými žáky je schopna začít pracovat a co je jim schopna v oblasti výchovy a vzdělávání předat. Jinými slovy, jaké konkrétní kompetence (zejména dovednosti a znalosti) by žáci měli při přijetí již mít (skutečně!) osvojené a jaké je jim schopna (a povinna!) během studia předat. Aby tento systém fungoval, na konci vzdělávacího stupně by sumativní (konečné) hodnocení žáků nesmělo probíhat na škole, kde byli doposud žáci vzděláváni. Ideální řešení bych viděl v přijímacích zkouškách. Zamyslete se, v praxi tento systém již funguje: Která prosperující firma přijímá nové zaměstnance bez výběrového řízení a s nekompetentními pracovníky se „nerozloučí“ ve zkušební době?

 

Myslím, že nastal čas, abychom se nad naším dosavadním vzdělávacím systémem alespoň zamysleli.

 

 

0 komentářů:

Šéfredaktorka

Výtvarné umění



WebArchiv - archiv českého webu



Licence Creative Commons
Obsah podléhá licenci Creative Commons Uveďte autora-Neužívejte dílo komerčně-Nezasahujte do díla 3.0 Česká republika, pokud není uvedeno jinak nebo nejde-li o tiskové zprávy.

Powered By Blogger