Robert Čapek: Vysoké školy a „hodina pravdy“: kde ale pravda je ve skutečnosti?

pátek 31. března 2023 ·

Na Den učitelů proběhla akce, nazvaná poněkud pompézně „hodina pravdy“. Zapojili se vysokoškolští učitelé ze třinácti fakult z devíti měst a chtěli zvýšit mzdy. Napsali: „Požadujeme důstojné podmínky pro univerzitní výuku humanitních a společenských věd, které budou srovnatelné s podmínkami pro univerzitní výuku jiných věd nebo s podmínkami středoškolských vyučujících„. K tomu bych rád uvedl několik poznámek – nebo snad palčivých otázek. 

 

1. Autonomie vysokých škol?

 





 













Jak je vidět z mnoha tabulek, není problém v platech VŠ učitelů obecně, ale jde o učitele humanitních věd. V různých rozhovorech vykreslovali chmurnou budoucnost, kdy všichni z univerzit utečou na střední školy a univerzity ztratí „nejlepší lidi“ a „špičkové odborníky“. Rád bych se zeptal: proč se tedy samy univerzity o ty „špičkové odborníky“ nepostarají? Proč tihle protestující učitelé neprotestují správným směrem: tedy na vedení vlastních univerzit?

 

Pokud bere asistent na Fakultě sociálních věd 82 540 Kč a jeho kolega na právnické fakultě za stejnou práci 43 837 Kč a na Husitské teologické fakultě 35 840 Kč, je vidět, že peníze na univerzitách jsou – jenom se pitomě přerozdělují. Proč za stejnou práci dostane asistent jednoho oboru dvojnásobek toho, co asistent jiného? Proč učitelé humanitních a společenských věd přesvědčují o své důležitosti veřejnost pomocí médií, když nedokázali přesvědčit vedení vlastních univerzit? 

 

Považuji za pokrytecké a zbabělé, že tito učitelé požadují peníze od státu a ne od vlastní školy. 

 

V rozhovorech dokonce říkali, že až stát hezky pošle miliardy, budou na vysokých školách o těch rozdílech „diskutovat“. Ok, stát miliardy pošle – a co se stane? Rozdělí se podle stejných koeficientů jako doposud, takže slavní učitelé humanitních a společenských věd budou pravděpodobně opět biti. Od vlastního vedení univerzity! Rozdíly se zvětší. Může do toho stát zasáhnout? Nemůže, protože univerzity přece mají autonomii. To se to autonomuje – za cizí peníze!

 

Je jasné, že tenhle nepořádek neskončí, dokud se na vysoké školy nenajde páka, aby nemravné rozdíly vyrovnaly samy. Jen tak z dobroty srdce to zjevně neudělají, protože to neudělali doposud. Učitelé humanitních a společenských věd vyhrožují stávkou – ok. Ale stávkujte směrem k vlastnímu vedení: odmítejte jít ke státnicovým komisím, odmítejte vést diplomky, bojkotujte byrokracii univerzity a konejte protestní akce na zasedáním akademického senátu. Ale nevysávajte státní rozpočet kvůli tomu, že je na vašich univerzitách diskriminují vaše obory a panuje v ní bordel v odměňování. Eto vaše dělo!

 

 

2. Jsou učiteli?




 















Na stránkách „Hodina pravdy“ je psáno: „jsme také učitelé“. Nepochybně, ale také se podle toho chovejte. Rád bych viděl personální audity na katedrách, kde se to různými učiteli jen hemží, aby pak měli fešácké rozvrhy, kdy každý z nich učí jenom jeden nebo dva dny v týdnu.

 

Také akademický rok se s tím školním nedá srovnávat. Učitel na VŠ má v kalendářním roce víc dnů, kdy nepracuje než těch, kdy pracuje. Nejsou výjimky akademici, které na škole zastihnete jen jeden den v týdnu – pokud máte štěstí. Proto má mnoho akademiků čas na různé jiné činnosti, úvazky, vedlejšáky, grantíky, projekty a obchody.

 

V jednom rozhovoru zazněl „hrůzný“ případ nějaké germanistky, která se zabývá překlady obchodních listin. Jiní mají prý kratší úvazky na středních školách. Co je na tom zlého? Alespoň takový akademik vyjde ze své bubliny a přičichne k praxi.

 

 

3. Docenti jsou šlechta?

 

Možná by také stálo za úvahu vrátit do diskuze, proč jsou docenti a profesoři tak rozdílně placeni od odborných asistentů – doktorů a jestli je třeba vůbec mít podobné tituly. Leckdy se docent nebo profesor plouží univerzitou, neudrží myšlenku ani hrnek s kafem v ruce… a jeho pracovní využití je (vzhledem k platu) nepatřičně malé a neefektivní. Mají v normálních firmách podobní důchodci také takové zaopatření? Je třeba platit „za zásluhy o výstavbu“ podobným případům takové platy?

 

Podle Boloňského procesu je doktorský program (Ph.D.) nejvyšší kvalifikací. V Česku je ovšem docent brán i nadále jako další – a vyšší – titul a profesor jako ještě vyšší. Na rovinu: jejich udělování ale je v podstatě mocenský boj a špinavá politika. S vědou to nemá nic společného.

 

Mít docenty a profesory je potřebné k akreditacím a rázem jsme u jedné z největších stupidit českého vzdělávacího systému, která vede doslova k obchodům s lidmi. Docenti přestupují ze školy na školu, sbírají různá mnohoobročí jen kvůli tomu, aby jejich jméno figurovalo v papírech. A za to vše dostávají hezky zaplaceno. Nemáte docenty, nemáte obory, nemáte studenty, nemáte peníze. Jako vždy v českém školství: tradice je to samé co nekvalita a není zde vůle cokoliv změnit a zlepšit.

 

 

4. Doktorandi

 


 














Studenti doktorských oborů jsou líčeni málem jako nějací chudí študáci, umírající hladem. Jejich odměny jsou opravdu směšné, ale nikdo je nenutí, aby zůstávali na univerzitách. Chápu, že vysokoškolský život je cool, ale je také třeba něco umět a tím se živit. Podle mého názoru by bylo mnohem lepší, kdyby byli mimo a pracovali ve firmě nebo byli učiteli ve škole a podobně – aby přičichli reálnému životu. Disertačku a na zkoušky a konzultace mohou chodit i při práci, jako to dělají tisíce jiných studentů.

 

Není nic trapnějšího, než doktorantka s nosem nahoru, jak si maže studenty učitelství na chleba – aniž by byť jednou v nějaké třídě sama učila. Kdyby doktorandi z kateder zmizely a jejich práci museli dělat odborní asistenti, možná by si jich začali více vážit a dostali by i důstojnější odměnu. Pokud něco dělám za žebrácké peníze, shazuji především sám sebe.

 

Ale je tu i paradox: když jsem hodnotil žádosti o granty doktorandů, rozhodně jsem si nevšiml nějaké úsporné práce s prostředky. Osm z deseti doktorandů požadovalo finance směšně nafouknuté a slovo hospodárnost vůbec neznali. Svůj legrační výzkum přece nebudou prezentovat v nějaké Varšavě, ale v Barceloně nebo v Miami! Tam poletí první třídou a budou bydlet v nejlepších hotelech. A na počítání výzkumných dat si najmou firmu, přece to nebudou dělat oni.

 

Koukal jsem na ty stále se opakující nesmysly jako puk. Ani jsem si nechtěl představovat, jak vypadají žádosti o vnitřní granty od docentů. Jasně, když na univerzitě žádám o peníze, skromnost a pokora jdou stranou! Třeba dvouletý doktorandský grant s několika zahraničními cestami, celkově za 300.000 Kč, to je přece pakatel.

 

 

Závěr

 

To jsou jen některé myšlenky, které mě napadly při té „hodině pravdy“. Pravda totiž není jen to, co se hodí. Považuji za nevhodné, když učitelé humanitních a společenských věd natahují ruce ke státní kase, aníž by se jejich vlastní univerzity byť jen malinko snažily sáhnout do vlastních zdrojů. Lepší přerozdělovaní platů, spojení duplicitních oborů, zpřísnění kongresové turistiky, vhodná zaměstnanecká politika, realizovat jen smysluplné granty a projekty, lepší hospodárnost provozu a podobně. Možnosti tu jsou. Proč se nemluví o nich? Státní vysoké školy jsou doslova díry na peníze a trocha ekonomického myšlení by se jistě hodila – jim i nám všem.

 

 

0 komentářů:

Šéfredaktorka

Výtvarné umění



WebArchiv - archiv českého webu



Licence Creative Commons
Obsah podléhá licenci Creative Commons Uveďte autora-Neužívejte dílo komerčně-Nezasahujte do díla 3.0 Česká republika, pokud není uvedeno jinak nebo nejde-li o tiskové zprávy.

Powered By Blogger