Martin Chvál: Na naší škole nám záleží

sobota 15. června 2019 · 0 komentářů

Ředitelé i učitelé se starají o to, aby jejich škola byla dobrá, aby si z ní žáci co nejvíce odnesli, aby do ní chodili rádi nejen žáci a jejich rodiče, ale i učitelé. Důležité je, aby si spolu rozuměli v tom, oč usilují. To nejde bez občasného zastavení, ohlédnutí a nového pohledu dopředu.

Jak je možné se bavit o kvalitě školy, když se pohledy všech zúčastněných mohou lišit? Ve školním roce 2015/2016 zveřejnila Česká školní inspekce kritéria, která nám pomáhají kvalitu školy pojmenovat a mohou se stát společným jazykem pro všechny zúčastněné. Na pozadí těchto kritérií je v knize věnována pozornost jednotlivým oblastem práce školy, jejího vedení a učitelů. K příslušným tématům jsou voleny praktické ukázky a konkrétní návody pro vlastní sledování, vyhodnocování a řešení různých situací.

Cílem knihy je nejen vybavit školu silnou argumentační oporou při kontrole externími orgány, ale zejména nabídnout témata pro společná zastavení, ohlédnutí a úvahu o dalším rozvoji konkrétní školy. Knihu ocení školští inspektoři, ředitelé škol a učitelé, ale i zapálení rodiče, jimž na chodu školy záleží nebo kteří uvažují o založení vlastní školy.

PhDr. Martin Chvál, Ph.D., je výzkumný pracovník a vysokoškolský pedagog, bývalý ředitel Cermatu, vedl projekt Cesta ke kvalitě v letech 2009–2012, v současné době působí na PedF UK, autor mnoha odborných článků a publikací, mj. Pedagogický rozvoj školy (Portál 2008).

Další informace a ukázky najdete ZDE.


17. 6. 2319 Konference: Učíme se pro život či pro přijímací řízení?

pátek 14. června 2019 · 0 komentářů

Strategie vzdělávací politiky ČR do roku 2030+

pondělí 17. 6. 2019  od 9.00 do 16.30 hodin, aula Pedagogické fakulty UK, Magdalény Rettigové 47/4, 116 39 Praha 1 – Nové Město

Program a možnost přihlášení ZDE.

Cindy Bourdo: Největší lekce mého prvního roku za katedrou

· 0 komentářů

Vztahy ve třídě – jak moc jsou důležité? Přečtěte si příběh americké učitelky, která popisuje své zkušenosti z prvního roku učení. Text původně vyšel v anglickém originále na webu Edutopia.

Zdroj: Magazín Perpetuum 27. 3. 2019

Zahlcující – asi tak bych jedním slovem nejlépe popsala svůj první rok v roli učitelky. Nebyla jsem připravena na obrovské množství věcí, které mi byly servírovány. Nezvládala jsem kázeň ve třídě a každý den jsem práci opouštěla vyčerpaná a s pocitem poraženosti.

Svůj čas jsem věnovala tomu, abych se sblížila s osnovami, vylepšila si své vyučovací metody nebo obměňovala své hodiny. Věděla jsem, že tohle vše je důležité, zároveň jsem ale tušila, že něco nefunguje, jak má. Necítila jsem potřebný vztah mezi mnou a mou třídou, ale věděla jsem, že jsem schopná to napravit.

Zpozorovala jsem, že některým učitelům na škole očividně vše šlo podle jejich představ a do třídy chodili velice rádi. Jejich hodiny ubíhaly bez problémů a studenti vypadali spokojeně. Abych však zjistila, čím to bylo, rozhodla jsem se pozorovat tři učitele po dobu jednoho roku.

Požádala jsem je, jestli bych mohla navštěvovat jejich hodiny. Při práci jsem je během několika měsíců pozorovala pětkrát až sedmkrát po 20 až 30 minutách. Na dobrovolné návštěvy jsem chodila většinou během času vyhrazeného na přípravu výuky nebo během obědové pauzy. Někdy se mi podařilo najít náhradního učitele pro mé hodiny, abych si mohla dovolit dojít do hodin jiných.

Učitele jsem také pozorovala mimo prostředí třídy, když trávili čas s žáky – na hřišti, během oběda, na chodbách, během různých schůzek a setkání. Pozornost jsem věnovala i konverzacím s dětmi a jejich celkovému přístupu.


Lekce, které jsem se naučila

Zjistila jsem, že nejvyšší prioritou pro tyto učitele bylo vytváření vztahů se studenty. Vše ostatní totiž následovalo samo.

Jeden z učitelů hrál se studenty basketbal každý pátek během obědové přestávky. Další si k žákům jednou za čas přisedl v jídelně. Jiná učitelka se naopak ráda procházela a občas přizvala různé skupinky dětí, aby se k ní přidaly a popovídaly si s ní. Jedna učitelka v mateřské škole si během doby, kdy si rodiče vyzvedávali své děti, s rodiči povídala, aby jim sdělila, co skvělého se jejich dítěti během dne podařilo.

Jeden z mých kolegů pořádal patnáctiminutová ranní setkání a školní den končil krátkou reflexí, během které se dětí ptal, co se jim během dne povedlo a na co se chtějí v tomto týdnu zaměřit.

Jiný učitel pravidelně navštěvoval sportovní turnaje a hudební vystoupení, některý zase každý den přicházel do školy o něco dříve, aby pomohl studentovi, kterému se příliš nedařilo v matematice, aby si s ním dopředu prošel obsah hodiny matematiky, která jeho a jeho třídu ten den čekala.

Věděla jsem, že se těmito učiteli chci inspirovat a něco od nich převzít. Své priority jsem tehdy radikálně přestavěla a na první místo umístila vztahy se studenty. Začala jsem krátkými ranními setkáními, jelikož to bylo něco, co se dalo aplikovat poměrně jednoduše. Žáky jsem seskupila do kruhu a spolu jsme se různými způsoby vítali, diskutovali jsme nebo si hráli hry. Tuto část dne jsem také využila k tomu, abych jim sdělila důležité informace a seznámila je s plánem dne.

Toto rozhodnutí změnilo mě jakožto učitele, ale také naladění v mé třídě. Do školy jsem začala chodit raději a viděla jsem, že moji žáci byli také v lepším rozpoložení. Díky naší ranní rutině se cítili připraveněji na den, který měli před sebou.

Věřili mi a já jsem se cítila jistější při pokládání otázek. Žádali mě o pomoc a vysvětlení daleko více než kdy předtím. Disciplinární problémy se zmenšovaly a myslím, že školní den se stal příjemnějším pro nás všechny. Vytvořili jsme si mezi sebou důvěru a studenti věděli, že jsem na jejich straně a ráda jim podám pomocnou ruku. Dokonce se mi častěji ozývali rodiče a slýchávala jsem, že jejich děti si pobyt ve škole užívaly. Nikdy jsem se nevzdala své práce na osnovách, informacích a dalších záležitostech, ale už pro mě nebyly prioritami.


Jak si udělat čas na vytváření vztahů ve třídě?

Nyní učím už patnáctým rokem a také pomáhám zaučit začínající učitele. Ti se mě často ptají, kde na vytváření vztahů se žáky nacházím čas. Má odpověď zní, že by to měla být první věc, kterou zahrnou do svého plánu vyučování. Stanovte si vztahy jako prioritu na začátku školního roku a připomínejte si to každý den. Stejně jako si každý učitel vyčlení čas na přípravu samotné výuky, měl by si najít i prostor pro budování dobrého kolektivu ve třídě a na poznávání žáků.

Učitelům také říkám, že je dobré věnovat nějaký čas na začátku roku povídáním o sobě. Stačí do takové míry, jak je vám to příjemné. Můžete žákům vyprávět například o svých domácích zvířatech, rodině a aktivitách, kterým se věnujete ve svém volném čase. Stejně tak je dobré nechat žáky promluvit o jejich životech. Pokud jejich rodičům navíc rozešlete krátký dotazník zaměřený na silné a slabé stránky jejich dítěte, pomůže vám to vystavět hodiny tak, aby odpovídaly učebním potřebám dětí.

Zavedení krátkých ranních setkání je skvělý způsob, jak podpořit vztahy ve třídě a lépe se vyznat v emocích žáků…

Celý text si můžete přečíst ZDE.

Původní článek byl publikován v únoru 2019 na webu Edutopia.org.

Kulatý stůl Podpora učitelů, ředitelů a dalších pracovníků ve vzdělávání: 20. 6. Brno, 24. 6. České Budějovice

čtvrtek 13. června 2019 · 0 komentářů


Vážené dámy, vážení pánové,
vážené kolegyně, vážení kolegové,

v rámci přípravy nové Strategie vzdělávací politiky ČR do roku 2030+ (dále jen „Strategie 2030+“) nám dovolte Vás pozvat na dva kulaté stoly zaměřené na problematiku podpory učitelů, ředitelů a dalších pracovníků ve vzdělávání.

První kulatý stůl se uskuteční 20. června 2019 na Pedagogické fakultě MU v Brně (Poříčí 9 - suterén – galerie RUV). Kulatý stůl proběhne v rámci Brněnské oborově-didaktické konference, jejíž jarní ročník ponese název "O strategickém směřování ve školství: reflexe proměn ve vzdělávací politice".

Konference je zaměřena na širší rámec vývoje ve vzdělávací politice. V dopoledním bloku zazní plenární referáty k vybraným tématům vzdělávací politiky, jako jsou např. vzdělanostní nerovnosti, kurikulum, podpora učitelské profese. V odpoledním bloku budou prezentovány aktuální informace o přípravě Strategie vzdělávací politiky ČR do roku 2030+ a uskuteční se veřejná konzultace se zástupci praxe (učiteli a řediteli) a vzdělavateli učitelů k problematice podpory pracovníků ve školství.

Pozvánku naleznete ZDE, přihlašování ZDE (popř. zde celý odkaz: http://bit.ly/31fr7fc).

Druhý kulatý stůl se uskuteční 24. června 2019 od 14:00 na Pedagogické fakultě Jihočeské univerzity v Českých Budějovicích, Jeronýmova 10. Cílem akce je opětovně veřejná diskuse k tématu podpory učitelů, ředitelů a dalších pedagogických pracovníků ve Strategii vzdělávací politiky 2030+.

Pozvánku naleznete pod tímto odkazem, přičemž přihlašovat se můžete na e-mail: Lrokos@pf.jcu.cz.

Více informací o přípravě Strategie 2030+ a dalších plánovaných akcích naleznete na webu MŠMT.


S pozdravem

Tým Edu2030+

19. 6. Kulatý stůl Vzdělanostní nerovnosti a spravedlivý přístup ke vzdělání – Ústí nad Labem

· 0 komentářů


Vážené dámy, vážení pánové,
vážené kolegyně, vážení kolegové,

v rámci přípravy nové Strategie vzdělávací politiky ČR do roku 2030+ (dále jen „Strategie 2030+“) nám dovolte Vás pozvat na kulatý stůl zaměřený na Vzdělanostní nerovnosti a spravedlivý přístup ke vzdělání.

Tento kulatý stůl se uskuteční ve středu 19. 6. 2019 od 15:00 do 17:00 hod v Přednáškovém sále Severočeské vědecké knihovny (W. Churchilla 3, 400 01 Ústí nad Labem).

Kulatý stůl bude mít formu panelové diskuze, přičemž podrobný program celé akce naleznete v přiložené pozvánce.

Pozvání do panelu přijali:
Stanislav Štech (člen expertní skupiny pro přípravu Strategie vzdělávací politiky ČR do roku 2030+, Pedagogická fakulta UK)
Zdeněk Svoboda (Pedagogická fakulta UJEP)
Roman Matoušek (Agentura pro sociální začleňování)
Martin Lána (ZŠ a MŠ Děčín)
Marie Gottfriedová (ZŠ Trmice)
Roman Kovář (Odbor školství, mládeže a tělovýchovy Krajského úřadu Ústeckého kraje)

Celou událost bude moderovat Daniel Prokop (člen expertní skupiny pro přípravu Strategie vzdělávací politiky ČR do roku 2030+, Fakulta sociálních věd UK).

Na tuto akci se můžete přihlásit prostřednictvím následujícího odkazu (celý odkaz zde http://bit.do/eUiud).

Více informací o přípravě Strategie 2030+ a dalších plánovaných akcích naleznete na webu MŠMT.

S pozdravem

Tým Edu2030+

NÁRODNÍ GALERIE v Praze: aktuální výstavy a kompletní program

· 0 komentářů

AKTUALISOVÁNO.

Dovolujeme si vás pozvat na výstavy, doprovodné programy, programy pro děti a rodiny s dětmi a další akce.


Kompletní program: červen a prázdniny 2019

Kompletní program (včetně programů lektorského oddělení a programů pro školy a zájmové skupiny) na červen si můžete stáhnout ZDE, na prázdniny ZDE.

Přehled všech probíhajících výstav najdete ZDE.

Připravované výstavy najdete ZDE.

Nabídku všech programů pro školy najdete ZDE.


Josef Šíma: Cesta k Vysoké hře

Valdštejnská jízdárna, do 7. července

Výstava si klade za cíl představit Šímovu ranou tvorbu od brněnských počátků do jeho setkání s básníky pozoruhodné, a dnes již v jistém smyslu legendární, francouzské skupiny Vysoká hra a ukázat nakolik jeho účast na tomto dobrodružství byla jedním z klíčových impulzů pro jeho tvorbu. V krátkém období 1929–1931 se Šíma stal hlavním výtvarníkem skupiny a ostatní členové – básníci se zabývali interpretací jeho tvorby.

V této souvislosti jsou vůbec poprvé na našem území prezentována umělecká díla i dalších výtvarníků skupiny a dokumenty pocházející zejména z francouzských muzeí, galerií a soukromých sbírek. Výstavu připravuje Národní galerie v Praze ve spolupráci s Moravskou galerií v Brně.

Více informací a doprovodné programy ZDE.


Skupina 42. Gross, Hudeček, Lhoták, Zívr, Smetana, Kotík, Souček, Matal, Kainar, Hák

Veletržní palác, 2. patro, grafický kabinet, do 18. srpna

Vystavený výběr představuje práce na papíře – kresby a grafické listy vytvořené během válečných let za protektorátu až do poválečné doby – členů Skupiny 42 z období společného programového sdílení umělecký postojů.

Skupina vznikla 27. listopadu 1942 rozhodnutím názorově si blízkých přátel, kteří do té doby i společně vystavovali, vytvořili pracovní skupinu a do názvu si posléze dali rok vzniku. Často měli za sebou kubistickou a surrealistickou zkušenost, někteří byli členy Umělecké besedy. Přesto nebo právě proto přijali program, jenž vycházel z tezí formulovaných teoretiky o novém realismu. Všem byla společná schopnost osobitě poetizovat zkoumanou současnost a objevovat magičnost ve všednosti civilistních témat jako „mytologii moderního života čili svět, v kterém žijeme".

Nové myšlenky podrobněji formulovali skupinoví teoretici Jindřich Chalupecký (1910–1990) a Jiří Kotalík (1920–1996). Mezi zakladatele patřil malíř a grafik František Gross (1909–1985), jenž v osobitém tvarosloví přetvářel běžnou atmosféru města do nových světů podle vlastních principů, zde v barevné litografii (Libeň), nebo propojoval válečné zážitky do podivnosti strojů–bytostí (Stroj), které se také objevily v ilustračních kresbách v knihách básní kmenových literátů (Limb a jiné básně Jiřího Koláře).

Dalším významným členem byl malíř a grafik František Hudeček (1909–1990). Zvláštní citlivost, zájem o periferii města přenášel do znaku figury, nočního chodce s elektrizujícími siločarami, v mnoha grafických podobách, které se staly součástí Hudečkových ilustračních prací, zde k básním Cizí pokoj Jiřiny Haukové nebo ke sbírce Ódy a variace Jiřího Koláře.

Novopackým rodákem jako Gross byl i fotograf Miroslav Hák (1911–1978), jehož fotografie s titulem Poëm reprezentuje originální všímavost a snahu zachytit prožívanou skutečnost novou formou, bez dalšího aranžování.

Sochař Ladislav Zívr (1909–1980) pocházel také z Nové Paky a do skupiny vstoupil v roce 1943 spolu s Hákem. Jeho figurální kresby vycházely ze sochařského konceptu přeměny lidského těla do metafyzického znaku (Ženské torzo) s typickým kompaktním plastickým modelováním.

Básník Ivan Blatný (1919–1990) byl zakládajícím členem a vedle básnických sbírek psal i verše pro děti Na kopané a Jedna, dvě tři, čtyři pět, které ilustroval další ustavující člen Skupiny – malíř, grafik a ilustrátor Kamil Lhoták (1912–1990). Ten si vytvořil ojedinělou koncepci výtvarného vidění jako symbiózu současného světa s nostalgickým pohledem na počátky technické civilizace. Odhalil neobyčejný svět vynálezů, od bicyklů až po letadla, s nimi spojené sportovní aktivity jako přirozené projevy moderní doby, často malované v pohledech na městkou periferii (Bouda, Hydroglisseur, Zahrada Stroj).

Prostřednictvím Blatného navázal vztahy se Skupinou 42 další básník Josef Kainar (1917–1971) a vedle literatury a muzicírování se soustředil na výtvarné zpodobnění svých motivů do geometrických figur, interiérů nebo hlav (Figurální kompozice).

Spoluzakladatelem byl také malíř Jan Smetana (1918–1998). Vystavený Městský pohled je poetizujícím záznamem městské veduty v rozptýlené světelné barevnosti, v technice rozpitého akvarelu s ostrou pérovou kresbou. Zaujetí pro opakování motivu petrolejek, v malbě, kresbě i grafice, ukazuje jeho opětovné zkoumání účinků světla, v leptu a akvatintě (Dvě lampy).

Rovněž malíř a grafik Jan Kotík (1916–2002) patřil do Skupiny od jejího počátku. Tématem jeho tvorby byly různé detaily městského prostoru s civilizačními znaky, které expresivně abstrahoval (U stolu, Výhled na ulici).

Básnířka a překladatelka Jiřina Hauková (1919–2005) spolupracovala se Skupinou od jejího založení, ale skutečně vstoupila až v roce 1945. V témže roce se ke skupině přidal básník Jan Hanč (1916–1963).

Další básník Jiří Kolář (1914–2002) se v době trvání Skupiny věnoval pouze literární činnost, přestože již dříve vystavil několik koláží.

Malíř a grafik Karel Souček (1915–1982) přišel do Skupiny s Kolářem, ale ke společným výstavám se přidal až po válce. V zaplněných kresbách a grafikách zachytil tep ulic, pasáží s průhledy výloh do interiérů, zde s příznačným tématem kadeřnictví s fantomatickými elektrickými helmami (Ulice v dešti, U kadeřníka).

Malíř Bohumír Matal (1922–1988) se stal po válce posledním a nejmladším členem. Zvolil si totožné náměty člověka a města, vynálezy industrializace v záznamech obyčejných situací v geometrizujících kresbách (Deštníkář), upoutal jej sport a objevil motiv, jenž předznamenal jeho časté téma cyklistiky (Bicykl).

Konec Skupiny 42 přinesl rok 1948, kdy u nás nastoupila sovětizace a deformace veškeré společnosti, nejen umění. Členy skupiny čekalo naprosto rozdílné životní a umělecké směřování, avšak jejich výtvarné a literární dílo čtyřicátých let představuje jednu z nejvýznamnějších součástí naší kultury.

Více informací a doprovodné programy ZDE.


spolek 400 ASA: Fotografie

Veletržní palác, do 8. září

Vystavující: Alžběta Jungrová, Antonín Kratochvíl, Karel Cudlín, Jan Dobrovský, Tomki Němec, Jan Mihaliček, Martin Wágner

»Výstava sedmi fotografů dvou generací ze spolku ASA 400 má společného jmenovatele zejména v realismu, s nímž autoři nahlížejí svět a s nímž zachycují jeho proměnlivost. Vztahují se především k současnosti – viz Rodiny Jana Dobrovského a Burlesku Alžběty Jungrové. Zajímá je ovšem i oživování náboženských tradic, sledované Karlem Cudlínem a Janem Mihaličkem.

Jednotliví autoři jako by kladli otázky navzájem spjaté, každý na ně ovšem odpovídá svým zvláštním způsobem. A to přesto, že je výstava také oslavou klasicity černobílé stylizace média, neboli výrazem vědomí souvislostí dnešní tvorby s tradicí dokumentární fotografie.

Historické ukotvení dodává výstavě zejména vklad Antonína Kratochvíla, jejž zařadil časopis American Photo mezi sto nejvýznamnějších osobností světové fotografie. Soubor jeho záběrů vznikal během více než dvou dekád a knižně vyšel pod titulem překládaným nejčastěji jako Rozbitý sen (originál Broken Dream, New York, The Monacelli Press 1997). Nejenom Rozbitý sen, nýbrž jádro výstavy vůbec, nabízí ukázky z cyklů zaměřených na soudobou transformaci postkomunistických částí šířeji chápaného pásma středu a východu Evropy včetně Slovenska Tomkiho Němce a Karpat Martina Wágnera.

Výstavní celek 400 ASA: Fotografie představuje každého z autorů monotematicky, to znamená výsekem z jediné části jeho tvorby, ve všech případech mnohem rozsáhlejší. Výpovědi jsou vždy nejenom osobité, jejich podání pokaždé provází osobní ručení.«

Více informací a doprovodné programy ZDE.


Sasko–Čechy. Jak blízko, tak daleko

Šternberský palác, do 15. září

Tématu sousedství Čech a Saska se poprvé věnuje rozsáhlá výstava, která se zaměřuje na dynamické vztahy obou regionů, líčí úzké vazby mezi obyvateli, vzájemné konflikty i následná usmíření. Umožňuje široce uchopit historický rámec a objasňovat jak rozdíly mezi Saskem a Čechami, tak i jejich sounáležitost v evropském kontextu.

Kulturní dědictví sasko-českého pohraničí svědčí o čilých a mnohovrstevnatých vztazích, vzájemném obohacování a propojení obou regionů. Cílem výstavy je prezentovat tuto mnohotvárnou a dynamickou historii vzájemných vztahů à la longue durée, tedy od doby kamenné až po současnost. Projekt je výsledkem spolupráce mezi Staatliches Museum für Archäologie Chemnitz a Národní galerií Praha.

Výstava, rozdělená do devíti oddílů, se v symbióze umění a dějin zaměřuje jak na každodenní a hospodářský život, tak na historické události vládnoucí vrstvy. Pražská výstava ukazuje především výjimečná umělecká díla, z nichž mnohá jsou v Čechách vystavena prvně. Vybrané artefakty nejen přiblíží konkrétní momenty v historii sasko-českých vztahů, ale nabízí i mimořádný estetický zážitek.

K vidění jsou cenné památky gotického a renesančního umění (např. obrazy Lucase Cranacha), virtuózní díla manýristického slohu, vrcholně barokní plátna a sochy, mistrovské ukázky romantické krajinomalby, obrazy Oskara Kokoschky či model slavné sochy Davida Černého Quo vadis. Právě tato plastika trabantu na čtyřech lidských nohou je symptomatickou připomínkou událostí z podzimu 1989, kdy se budova velvyslanectví Spolkové republiky Německo v Praze stala dočasným azylem pro občany z NDR. Tuto událost lze brát jako symbolický mezník v dlouhé historii vztahů mezi Saskem a Čechami.

Více informací a doprovodné programy ZDE.


Salm Modern #1: Možnosti dialogu

Salmovský palác, do 1. prosince 

Výstava vznikla v rámci partnerství mezi Národní galerie Praha se Staatliche Kunstsammlungen Dresden. Výstava spojuje výběr děl ze Schenkung Sammlung Hoffmann ze Staatliche Kunstsammlungen Dresden s vybranými objekty současných českých umělkyň a umělců ze sbírek Národní galerie Praha a ze soukromých sbírek.

Základem projektu výstavy dvou institucí je snaha o pokračování a zintenzivnění dialogu mezi městy a uměleckými postoji ze Západu a z Východu, který se odehrává v prostoru střední Evropy. Možnosti tohoto dialogu jsou určeny názvem díla českého filmového umělce Jana Švankmajera, který byl použit i pro název výstavy: V jeho fantazijním, surreálném, snovém i komickém filmu z roku 1982 jsou neživé věci a jednotlivé části komponovány v jeden celek, který je zároveň subverzivně rozvracen. Pomocí techniky animace práce propojuje množství nejrůznějších předmětů našeho každodenního života se samovolně vytvářenými hliněnými figurami, panenkami a jinými bytostmi.

Výstava prezentuje díla ze Schenkung Sammlung Hoffmann ze Staatliche Kunstsammlungen Dresden, například práce Nobujošiho Arakiho, Mariny Abramović, Jeana-Michela Basquiata, Hanse Bellmera, Madeleine Berkhemer, Christiana Boltanského, Moniky Bonvicini, Güntera Bruse, Jake & Dina Chapmanových, Olgy Černyševové, Anne Katrine Dolven, Dana Flavina, Isy Genzken, Félixe González-Torrese, Douglase Gordona, Antonyho Gormleyho, Keitha Haringa, Susan Hiller, Zuzanny Janin, Williama Kentridge, Kim Soo-Ja, Martina Kippenbergera, Katarzyny Kozyra, Thomase Lochera, Sarah Morris, Rona Muecka, Hermanna Nitsche, A. R. Pencka, Pipilotti Rist, Carolee Schneemann, Rudolfa Schwarzkoglera, Franka Stelly, Hirošiho Sugimota, Jeana Tinguelyho, Andyho Warhola, Toma Wesselmanna, Franze Westa, Manabua Jamanaky.

České umění je zastoupeno Josefem Bolfem, Jiřím Černickým, Federicem Díazem, Krištofem Kinterou, Zdenou Kolečkovou, Stanislavem Kolíbalem, Janem Nálevkou, Ivanem Pinkavou, Františkem Skálou, Vladimírem Skreplem, Richardem Stiplem, Kateřinou Šedou.

Více informací a doprovodné programy ZDE.


Stálé expozice

Středověké umění v Čechách a střední Evropa 1200–1550

klášter sv. Anežky České

Dlouhodobá expozice umístěná v patře klášterního komplexu prezentuje na více než dvou stech exponátech z oboru malířství, sochařství a uměleckého řemesla proměny formy a funkce výtvarného díla během tří staletí. Exponáty provenienčně spjaté s českými zeměmi doplňují díla vytvořená v širším středoevropském regionu – zvláště Franky, Rakousy, Sasko – např. díly Hanse Pleydenwurffa, Albrechta Altdorfera, Hanse Hesseho či Lucase Cranacha staršího.

Více informací ZDE.


Evropské umění od antiky do baroka

Šternberský palác, už jen do 15. září

Ve třech podlažích Šternberského paláce jsou vystavena díla antického starověku, ikony a dále umění nizozemské, italské, francouzské, španělské, německé a rakouské od středověku do konce 18. století. Úvod expozice náleží památkám z období antického Řecka a Říma. Sály prvního patra nabízejí díla slavné estenské kolekce italského umění 14. až 16. století s proslulou Podobiznou Eleonory z Toleda Agnola Bronzina. Pozoruhodnému souboru staršího nizozemského malířství vévodí oltářní archa Jana Gossaerta zv. Mabusse. Vystavená sbírka ikon nabízí příklady tvorby většiny významných center středomoří a východní Evropy.

Ve druhém patře se návštěvník setká s tvorbou italských, španělských, francouzských a nizozemských mistrů 16. až 18. století. Nechybí zde velká jména evropského malířství – mezi nimi Tintoretto, Fetti, Vouet, Ribera, Tiepolo, Guardi, El Greco, Goya, Rubens, van Dyck. Mimořádnou kvalitou vyniká zvláště kolekce holandských mistrů, které vévodí Učenec v pracovně Rembrandta van Rijn či Podobizna Jaspera Schade od Franse Halse. Zastoupena jsou zde take díla Terborchova, Ruysdaelova a van Goyenova. Samostatný kabinet, instalovaný ve stylu první poloviny 19. století, připomíná osobnost Josefa Hosera. Tomuto významnému sběrateli a mecenáši vděčí Národní galerie v Praze za podstatnou část svých sbírek starého umění.

Přízemí palace je věnováno německému a rakouskému malířství a sochařství 16. až 18. století. Mezi vystavenými díly nechybí např. Růžencová slavnost Albrechta Dürera, díla Lucase Cranacha, Georga Flegela či Franze Antona Maulbertsche.

Více informací ZDE.


1850–1900: České moderní umění

Veletržní palác

Příběh českého moderního umění začíná zrodem v polovině 19. století. Jeho vývoj sleduje sbírka prostřednictvím silných uměleckých generací i osobností – realistů Viktora Barvitia a Karla Purkyně, generace Národního divadla – Františka Ženíška, Josefa Václava Myslbeka, Vojtěcha Hynaise – i tvůrců secesně-symbolistních – Alfonse Muchy či Maxe Pirnera. Zakladatelskou generaci moderního umění reprezentují Antonín Slavíček, Jan Preisler či Max Švabinský.

Více informací ZDE.


1918–1938: První republika

Veletržní palác, 3. patro

Výstavní projekt má povahu střednědlouhé sbírkové expozice ve 3. patře Veletržního paláce, které je nově instalována ke stému výročí vzniku Československé republiky. Na základě sbírek Národní galerie Praha, doplněné o zápůjčky od jiných institucí či ze soukromých sbírek, bohatou a kosmopolitní tvorbu a umělecký provoz dvacetiletého období nezávislého Československa, mezi lety 1918-1938.

Expozice se opírá především o sbírky Národní galerie Praha, doplněné o zápůjčky z dalších institucí i soukromých sbírek. Neomezuje se na výtvarná umělecká díla, ale bude mít i mezioborové přesahy formou prezentace dalších kulturních a výtvarných oblastí první republiky (knižní tvorba, design, užitý grafický design,…).

Expozice, která pokrývá dvacetileté období po zrodu nezávislé Československé republiky, ukazuje formou jakési umělecké topografie první republiky rozmanitost tehdejší umělecké produkce i bohatý umělecký provoz. Projekt představuje umění první republiky očima tehdejšího uměnímilovného diváka prostřednictvím stěžejních galerií, uměleckých spolků a institucí a představuje významná kulturní centra mladého státu. V prvé řadě to je hlavní město, jakožto umělecké centrum s rušnou výstavní aktivitou představující nejen tvorbu domácích tvůrců, ale i to nejprogresivnější z celé Evropy. Dále to je Brno, Zlín, Bratislava, Košice a Užhorod. Součástí expozice jsou částečné rekonstrukce zásadních výstav, které se v těchto centrech v době první republiky konaly (výstava Tvrdošíjných, Výstava soudobé kultury v Brně, Poesie 32, První výstava Surrealistů v ČSR).

V daném časovém a prostorovém rámci projekt představuje významné události na poli výtvarné kultury v době tzv. první republiky, s důrazem na kosmopolitní a mnohonárodnostní charakter jejího území. Tento přístup si klade za cíl nejen představit s historickou věrností bohatství a rozmanitost kultury mladého státu, ale sloužit i jako poučení pro dnešní dobu, kdy neznalost minulosti má mnohdy za následek xenofobní postoje. Expozici bude provázet také bohatý edukativní i odborný doprovodný program.

Více informací ZDE.


1930–současnost: České moderní umění

Veletržní palác

Českou výtvarnou tvorbu po roce 1930 reprezentují díla Františka Muziky, Josefa Šímy, Jindřicha Štyrského, Toyen, Zdeňka Sklenáře, Jana Kotíka nebo Václava Bartovského. Expozice mapuje i umělecké tendence od 60. let do současnosti – informel, akční umění, novou citlivost i postmodernu.

Více informací ZDE.


Doprovodné programy k výstavám a studijní materiály

Přehled všech doprovodných programů k výstavám v Národní galerii naleznete ZDE.

Studijní materiály (ve formátu pdf) k výstavám (včetně již proběhlých výstav) najdete ZDE.


Bezplatné vstupné do Národní galerie v Praze pro mladé

Národní galerie v Praze otevírá zcela zdarma svoje stálé expozice pro děti a mládež do 18 let a studenty do 26 let.

Dlouhodobý záměr bezplatného vstupného pro mladou generaci se podařilo naplnit ve spolupráci s Komerční bankou, která vstupenky za tuto část návštěvníků uhradí. Nulové vstupné se vztahuje jak na české, tak zahraniční návštěvníky.


Programy pro děti a rodiny s dětmi

Cílem programů a služeb pro děti a rodiny s dětmi je otevřít prostor galerie pro vzdělávání v oblasti umění pro děti od nejmladšího věku a zároveň nabídnout galerii jako místo pro podnětné a zábavné trávení společného času pro celou rodinu. Na dětské návštěvníky a rodiny s dětmi je zaměřena široká nabídka výtvarných heren a dílen (ateliérů) a cílená propagace.

Pro návštěvu kdykoli během otevírací doby galerie jsou k dispozici pracovní listy a výtvarné pracovny ve vybraných objektech NG.

Přehled programů najdete ZDE (menu vpravo).


Ostatní akce

Kurzy dějin umění – informace ZDE.


Otevřené výtvarné herny ve Veletržním paláci

Pozvánky na Otevřené výtvarné herny a fotodokumentaci z heren můžete sledovat také na Facebooku ZDE.


KONTAKT:
Lektorské oddělení / Education Department
Sbírka moderního a současného umění / Collection of Modern and Contemporary Art
Národní galerie v Praze / National Gallery in Prague
Veletržní palác / Veletrzni palac
Dukelských hrdinů 47 / Dukelskych hrdinu 47
170 00 Praha 7 / 170 00 Prague 7, Czech Republic

tel: +420 224 301 003
e-mail: vzdelavani@ngprague.cz

www.facebook.com/NGvPraze
twitter.com/narodnigalerie
www.ngprague.cz

Rysy kvalitního učitele

· 0 komentářů

Australští odborníci vydali komplexní zprávu o povaze kvalitního vzdělávání, informuje příspěvek na blogu EduReasearch Matters. Hlavní poselství je zřejmé – kromě učitelských kompetencí, které jsou ke kvalitní výuce třeba, skutečně dobří učitelé musí mít také pozitivní lidské vlastnosti jako smysl pro humor, férovost nebo laskavost.

Zdroj: Magazín Perpetuum 7. 9. 2016

V Austrálii se hlasy volající po určitých osobnostních testech uchazečů o studium na pedagogických fakultách již objevily. Autoři zprávy nyní přináší rozbor toho, co dělá kvalitní vzdělávání kvalitním, a věří, že je to právě kombinace pozitivních osobnostních rysů a vysoká úroveň učitelských kompetencí.

I když lze apelovat na politické nastavení a jednotlivé školy, aby si mezi kandidáty na učitele pečlivě vybíraly, autoři zprávy jsou přesvědčení, že důležitou roli zde sehrává také vzdělávání budoucích učitelů, které má být nastaveno tak, aby se potřebné osobnostní rysy objevovaly a rozvíjely.

Budoucí učitelé se musí naučit spravedlivě hodnotit, přistupovat ke studentům s humorem, citlivě budovat jejich sebevědomí a pozitivně je vést. Učitelé mají zásadní a dlouhodobý vliv na své žáky, a je proto potřeba, aby je učili přemýšlet o svém vzdělávání produktivně.

Bohužel, jak podotýká autorka příspěvku, Nan Barh z Griffithovy univerzity, pozitivnímu nastavení učitelů a jejich vzdělávání často brání negativní pohled prezentovaný médii, což dokládají i novinové články o vydané zprávě, které ji interpretují jako nedostatečnost nových učitelů, kteří by měli víc trénovat.

Zdiskreditování profese může vést jedině ke znehodnocení vzdělávání jako celku, což je něco, co neuvidíme v zemích s nejkvalitnějšími vzdělávacími systémy, jako je např. Finsko, uvádí autorka.

Tandemová výuka je pro akademiky z pedagogické fakulty zajímavou zkušeností

středa 12. června 2019 · 0 komentářů

Vybraní akademičtí pracovníci pedagogické fakulty mají možnost zažít edukační realitu na základních a středních školách prostřednictvím stáží a tandemové výuky. Zvýšit si didaktické schopnosti a kompetence mohou díky projektu Inovativní vzdělávání učitelů spojením teorie s praxí (ITEP). Tříletý projekt získala olomoucká pedagogická fakulta díky Operačnímu programu Výzkum, vývoj a vzdělávání. Projekt se mimo jiné věnuje i zvyšování kvality vysokoškolských učitelů.

Zdroj: Milada Hronová, Žurnál UPOL 3. 5. 2019

„Zabýváme se rozvojem didaktických kompetencí z části začínajících akademických pracovníků. Ti, kteří mají možnost vyzkoušet si výuku v tandemu, jsou akademici do pěti let od absolutoria doktorského studia. V rámci projektu mají stáž na vybrané základní či střední škole. Během ní navštěvují vyučovací hodiny jejich kvalifikace. Mladí akademici tak absolvují deset hodin náslechů, pořizují si poznámky a v závěru pak mají možnost vyzkoušet si jednu tandemovou výuku. Na ni se s pedagogem vybrané školy musí samozřejmě připravit,“ řekla Pavla Andrysová z Ústavu pedagogiky a sociálních studií. Zdůraznila přitom, že akademičtí pracovníci tak získávají zkušenosti z jiného edukačního prostředí.

„Začínající akademický pracovník je ten, který po magisterském studiu nastoupí do doktorského studia. Stává se interním doktorandem a poté zůstane na univerzitě. Kontakt s praxí na základní či střední škole mu tedy samozřejmě chybí. A protože na pedagogické fakultě připravujeme studenty na profesní dráhu pedagoga právě na těchto školách, je nám tento projekt skutečně velkým přínosem. V tandemové výuce se jedná o úzkou spolupráci mezi pedagogy, při které dva vyučující společně plánují, realizují a vyhodnocují aktivity uskutečňované v rámci společně vedených hodin,“ doplnila Pavla Andrysová.

Její slova shodně potvrdil Petr Antene z Ústavu cizích jazyků, který si tandemovou výuku vyzkoušel na olomouckém Církevním gymnáziu Německého řádu. „Určitě zajímavá zkušenost. O výuku se podělí dva učitelé a každý tak k tématu a jeho zpracování přinese svůj pohled. Nejde o to, že by si hodinu rozdělili na dvě části, ale po celou dobu výuky se mohou vzájemně doplňovat a pomáhat si,“ uvedl. Možnost načerpat edukační realitu a získat informace, které ilustrují současné dění na školách, je podle něj pro akademického pracovníka rozhodně přínosem. „Je přece dobré vědět, že to, co učíme, má v reálné praxi dopad,“ zdůraznil.

V České republice není tandemová výuka zcela běžná, a to z řady důvodů. Přitom ten ekonomický je jeden z nejdůležitějších. Jen zřídkakdy najdeme dva učitele v jedné hodině.

„Pro pedagogy je však zpětná vazba kolegů přínosná a obohacující. Jsou totiž vesměs omezeni na běžné hospitace, které vnímají spíš jako kontrolu než rovnocenný přístup. Stejný význam pro rozvoj didaktických kompetencí má i mentoring,“ uvedla Pavla Andrysová. I ten si mohou akademici pedagogické fakulty v rámci projektu ITEP vyzkoušet.

„Asi dvacet doktorandů, tzv. mentee, má dnes zkušenějšího kolegu z katedry, tzv. mentora, který prošel školením zaměřeným na mentoring. Tento mentor pozoruje mentorovaného, jak učí, a poskytuje mu zpětnou vazbu. Mentor s mentorovaným se v podstatě snaží společně dojít k cíli, který si mentorovaný na začátku stanovil,“ dodala Pavla Andrysová.

Projekt Inovativní vzdělávání učitelů spojením teorie s praxí (ITEP) je jedním z největších projektů PdF UP, zaměřených na realizaci změn vedoucích ke zkvalitnění osobnostní identifikace studentů učitelství se svou vzdělávací i sociální rolí v jejich budoucí odborné praxi. Věnuje se také zvyšování kvality vysokoškolských učitelů, podpoře využití technologií i tvorbě a inovaci informačního systému praxí.

O projektu ITEP se psalo také ZDE, ZDE a ZDE.

Hana Košťálová: Cíle profesního učení – úspěšný učitel se učí od svých žáků

úterý 11. června 2019 · 0 komentářů

Paní učitelka Zdenka sledovala už potřetí kousek nahrávky své hodiny. Třeťákům napsala na tabuli jména postav, s nimiž se za chvíli setkají v textu, a děti měly za úkol ve trojicích vymyslet příběh: „O čem asi budeme číst, když v příběhu vystupuje otec Pazdera, syn Matyáš, soused Havlík, trpaslíci, robotíci a hloupežníci?“

Zdroj: Řízení školy 5/2019, 23. 4. 2019

Z hodiny si Zdenka odnesla dojem, že děti hezky pracují. Všechny skupinky zkoušely všelijak propojovat jména z tabule, vymýšlely různé varianty. Děti úkol zjevně zaujal. Při opakovaném sledování této pětiminutové části hodiny ale začaly ve Zdence vrtat pochybnosti. Všímala si toho, že všechny skupinky se omezily na experimenty s tím, kdo by mohl být čí syn, kdo vyrobil robotíky, kde se vzali trpaslíci, a většina „příběhů“ končila tak, že si postavy řekly: „My jsme ale hloupežníci.“ Zdenka si uvědomila, že děti netvoří příběhy, ale jen jakési nedějové vztahové sítě mezi postavami. A přitom už spolu tolikrát probrali, že příběh musí mít nějaký začátek, zápletku a nakonec řešení. Dávaly děti vůbec pozor? Nebo je tak těžké, aby to, čemu se naučily, použily, když jim to výslovně nepřipomene?

Zdenka si nepouštěla video sama. V kabinetě s ní seděla Romana, stejně zkušená učitelka z nedaleké školy, která se zabývá dlouhodobě rozvojem čtenářství a čtenářské gramotnosti. Z následující diskuse se Zdenkou vyplynul cíl profesního učení pro Zdenu: potřebuje se naučit, jak u dětí efektivně rozvíjet strategii „předvídání“. Dětem se předvídání nedařilo. Ale Zdenka jim se svými současnými dovednostmi nedokázala pomoct.

Tenhle krátký příběh se vůbec netýká čtenářské gramotnosti. Jde v něm o to, podle čeho a jak se učitelé rozhodují o svém vlastním profesním učení. Jakou mají podporu v tomto rozhodování tak, aby to, čemu se učí, mělo bezprostřední dopad na učení dětí.


Profesní učení učitele a schopnost vyhodnocovat učení dětí

Chceme-li zlepšit učení dětí, každého dítěte, potřebujeme stále zlepšovat práci učitele a také ředitele. Jádrem učitelovy profesní odbornosti je dovednost vyhodnocovat učení dětí. Ne proto, aby děti mohly dostat známky, body, procenta, a dokonce ani ne proto, aby mohly dostat zpětnou vazbu či slovní hodnocení. Ale proto, aby učitel dokázal posoudit, jaký dopad měla jeho konkrétní výuka na učení žáků. Když Zdenka vidí chabé výkony svých třeťáků při předvídání a vymýšlení příběhu, může si zoufat nad tím, jak jsou neschopní, jak se ničemu nenaučili, jak neumějí aplikovat probranou látku. Nebo se může ptát: „Co všechno jsem tentokrát udělala pro to, aby se děti mohly opravdu učit? Jakou příležitost pro učení dítěte představovalo mé zadání? Jak dobře jsem volila slova, která se měla stát dětem vodítky pro přemýšlení?“ Zdenka si v tomhle konkrétním případě s Romaninou pomocí odpověděla, že chce, aby děti uměly užívat vodítka pro předvídání textu, a že chce, aby tuhle dovednost propojily s tím, co vědí o příběhu. A že nemá moc jasno v tom, jak didakticky uchopit tyto cíle dětského učení.


Vzdělávací cíle pro žáky staví na profesních cílech pedagoga


Profesní učení učitele by mělo vycházet z toho, co přesně se potřebuje učitel naučit, aby byl lepším učitelem svým konkrétním žákům. Očividně je třeba, aby učitel bral v úvahu vzdělávací cíle, kterých chce s dětmi dosahovat. Bez práce s cíli učení dětí nemůže učitel posoudit, jak dobrá byla jeho výuka. Pokud neví, čemu se měli žáci (na)učit, těžko posoudí, jak moc se tomu opravdu naučili, a těžko pak zhodnotí dopad své vlastní výuky na učení dětí.

Vzdělávací cíle pro žáky jsou těsně spjaty s cíli profesního učení učitele. Učitel hledá cesty, jak co nejlépe připravit příležitosti pro děti, aby mohly stanovených cílů dosahovat účinněji. To si můžeme představit za prvé tak, že se učitel nesmíří s tím, že v hodině se dobře dařilo třeba osmi dětem, zatímco deset dětí sice nijak nezlobilo, ale do výuky a svého učení se nezapojilo. Jak se dostat k nezapojeným dětem? Co mohu udělat, abych je získala pro učení?

Nebo, za druhé, může učiteli jít o to, aby se děti nespokojily s tím, že už mají práci hotovu, ale pouze na povrchní úrovni. A bude hledat cesty, jak je přimět k pomalejší, ale hlubší práci. Co mohu udělat, aby děti vzaly úkol za svůj a skutečně měly potřebu se do něj ponořit a prozkoumat ho z více stran, klást si vlastní otázky a hledat na ně odpovědi?

Nebo, do třetice, začne učitel nabízet žákům podstatně náročnější cíle, než o jaké usilovali dosud. V takovém případě potřebuje dobře promyslet, jakou dopomoc bude mít v záloze pro ty děti, pro které bude práce až příliš velkou výzvou a mohly by podlehnout pocitu neúspěchu…


…Kolegiální podpora jako základ vzdělávání pedagogického sboru

Kde začít, od čeho, když chceme, aby se profesní učení učitele řídilo vzdělávacími potřebami jeho žáků? Nejlépe od toho, co dělá Zdenka s Romanou. Učitel ať klidně vyučuje tak, jak je zvyklý. Jedinou věc potřebuje připustit, totiž začít zkoumat výkony svých žáků vzhledem k cílům učení. A ptát se: „Co se z této dětské práce dozvídám o tom, jak dobře se žák přiblížil cíli učení v dané hodině?“ Pokud vás teď napadá, že neznáte mnoho učitelů, kteří by vždy měli ujasněny cíle učení, nevadí. Protože jedním z cenných poznatků pro učitele může být to, že v cílech nemá dost jasno a potřebuje se zaměřit na práci s nimi.

Už jsme si v České republice zvykli na kolegiální spolupráci, mnozí učitelé vyzkoušeli formativní skupiny, komunity vzájemného učení nebo třeba párovou výuku zahrnující společnou reflexi. Diskuse nad dětskými pracemi nebo nad vybranými sekvencemi nahrávek z výuky, jejichž cílem je společně odhalovat kvalitu v dětských výkonech, představují východisko pro další profesní učení a současně už profesním učením jsou. Po analýze dětských výkonů by se skupinka měla zabývat tím, co ve výuce k výkonům přispělo. Přitom se obyčejně ukáže, že některé děti dokázaly nabídnutou příležitost k učení zužitkovat lépe než jiné. A učitel může pátrat po tom, čím to bylo a co by bylo pomohlo těm žákům, kterým se dařilo méně.

Kámen úrazu bývá v tom, že aby učitel zjistil, jakou podporu poskytnout, potřebuje si ujasnit vzdělávací potřeby dětí. Pokud se až dosud obešel bez dopomoci experta, zde ji s největší pravděpodobností bude potřebovat. A využije ji i v další fázi, v níž zvažuje, zda na zjištěné vzdělávací potřeby dětí stačí s tím, co už umí, nebo se potřebuje naučit něčemu novému. A stanoví si cíl vlastního profesního učení. Jako důkaz o učení v tomto případě neposlouží to, že se učitel naučil nový didaktický postup. Důkazem může být jen to, že se děti lépe učí.

Jakmile se podaří, že učitel dokáže vysledovat pokrok u svých dětí, a zejména tam, kde ho dřív neviděl, máme jako pedagogičtí lídři vyhráno. Co učitele motivuje k tomu, aby pracoval na své výuce a snažil se dosáhnout na každého žáka? Právě odezva dětí – jednak to, že se děti více zapojují do svého učení, a jednak to, že jejich učební pokrok je viditelný. Čím většího pokroku žáci dosahují, tím víc to učitele motivuje, aby zkoušel náročnější cíle na jedné straně a neopomíjel slabší žáky na straně druhé.


Celý text si můžete přečíst ZDE.

Co Česku přinese investice do vyšší kvality práce učitelů?

pondělí 10. června 2019 · 0 komentářů

5,5 násobek dnešního HDP! Studie think-tanku IDEA při Národohospodářském ústavu AV ČR vyčísluje, co by mohly v dlouhodobějším horizontu Česku přinést investice do vyšší kvality práce učitelů.

Zdroj: Studie IDEA – CERGE EI „Kvalita práce učitelů, vzdělanost, ekonomický růst a prosperita České republiky“ – |Jana Krajčová, Daniel Münich, Tomáš Protivinský

Klíčovým přínosem této studie je finanční vyčíslení toho, co současná česká společnost obětuje, když není schopna či ochotna investovat více prostředků a úsilí do zvýšení kvality práce učitelů. Naše odhady ukazují, že finanční rozsah této obětované příležitosti je obrovský. Vysvětlit paradox vysokých nerealizovaných společenských výnosů lze různě. Buď si velikost ušlých výnosů z kvalitnějšího vzdělání česká společnost dosud dostatečně neuvědomuje, nebo velká část společnosti uvažuje v příliš krátkém časovém horizontu. Anebo český politicko-vzdělávací systém není schopen povědomí o velké obětované příležitosti promítat do konkrétních opatření a investic.


Dlouhodobé dopady vzdělání

Kvalitní předškolní, základní a vyšší školství je základním předpokladem budoucího ekonomického a společenského rozvoje země a kvality života v ní. Je tomu navzdory skutečnosti, že tato významná souvislost v každodennosti běžného života zaniká. Časový horizont příčin a následků se totiž ve školství a vzdělávání neměří na roky či pouhé měsíce, ale na dlouhá desetiletí. Může se tak snadno stát, že společnost význam kvalitního vzdělání a investic do vzdělání nedoceňuje. Nad důsledky krátkozrakého uvažování pak společnost spláče až za několik desetiletí, kdy však již bude pozdě na to věc zachraňovat.

Zdaleka nejdůležitějším determinantem kvality výuky a vzdělanosti byla, je a zřejmě ještě dlouho zůstane kvalita práce učitelů. A ta se odvíjí nejen od kvality jejich počátečního a dalšího vzdělávání, ale také od finanční a nefinanční atraktivity učitelské profese. V neposlední řadě je důležité, zda je možno do učitelské profese vybírat skutečně ty nejlepší a nejnadanější a zda se ti v profesi udrží. V tomto jde jak o způsob organizace počáteční přípravy učitelů, tak o objem výdajů, které je společnost ochotná investovat. Vždy existuje možnost do této oblasti investovat více, ale i méně. Na místě je tedy otázka, jak velké budoucí výnosy dává současná společnost v sázku, kolik jich obětuje, pokud není ochotná či schopná do této oblasti investovat více prostředků a organizačního úsilí.


Obětované výnosy

Z pohledu výše uvedeného je namístě obětované výnosy vyčíslit. Zatímco vyčíslení nefinančních společenských a sociálních výnosů, například na straně lepšího zdraví, delší doby života, rozvoje kultury, atp. je velmi obtížné, odhadnout finanční výnosy lze. Je k tomu možno využít současných poznatků společenských věd o třech zásadních fenoménech:
(i) jak velké rozdíly v kvalitě práce učitelů panují,
(ii) jak se rozdíly v kvalitě práce učitelů promítají do úrovně vzdělání žáků a
(iii) jak se vzdělání žáků posléze promítá do ekonomického růstu země v době, kdy vstoupí a působí na trhu práce.

A právě odhady dlouhodobých finančních dopadů různých scénářů vývoje kvality práce učitelů prezentuje tato studie.


Scénáře

Tato studie pracuje s několika hypotetickými, ale realizačně realistickými scénáři budoucího vývoje kvality práce českých učitelů. Kromě scénáře autonomního vývoje, tj. nadále plošně klesající kvality práce učitelů, scénáře, ve kterém je výrazně podprůměrná kvalita mladých učitelů, a scénáře stagnace kvality práce učitelů na současné úrovni, studie posuzuje několik scénářů reformních. Reformní scénáře se liší podle toho, u kterých učitelů by došlo ke zvýšení kvality jejich práce, jak velké by toto zvýšení bylo a jak dlouho by změny trvaly. Zvyšovat kvalitu práce učitelů lze lepší kvalitou počátečního vzdělávání, dalšího vzdělávání a náročností výběru do učitelské profese. Naše simulace dopadů berou v potaz skutečnost, že zvyšování kvality práce učitelů je proces postupný, který může trvat roky až desetiletí, že vzdělávání na základních školách trvá devět let, že lépe vzdělaní žáci přechází na trh práce až s velkým časovým odstupem, přičemž se jejich lepší vzdělání promítá do vyšší produktivity po dlouhá desetiletí jejich pracovně aktivní kariéry.




















Dodatečně vytvořené HDP

Finanční přínos reformních scénářů zvyšujících kvalitu práce učitelů a úroveň vzdělání žáků je vyjádřen jako dodatečná kumulovaná hodnota hrubého domácího produktu (HDP), vytvořená pouze a právě díky zvýšené kvalitě práce učitelů v časovém období 80 let od spuštění reforem v roce 2020. Dodatečnou hodnotu HDP lze potom považovat za dnes obětovanou hodnotu nevyužité investiční příležitosti. Hodnota dodatečně potenciálně vytvořeného HDP také umožňuje srovnání s tím, kolik se dnes na školství vydává. Částky představují horní odhad toho, kolik by se dnes vyplatilo investovat do vyšší kvality práce učitelů. Odhadované dlouhodobé hrubé výnosy z investic do zvýšené kvality práce učitelů jsou velmi vysoké a těžko hledat podobně výnosné uplatnění veřejných výdajů. I konzervativní scénář mírného zlepšení práce všech učitelů by představoval hrubý výnos diametrálně převyšující výnosnost komerčních investičních produktů.


Laické shrnutí použité metodologie

– Vycházíme z kvantifikovaného rozdílu úrovně vzdělání (test skóre), které jsou žákům schopni zprostředkovat různě kvalitně pracující učitelé. Protože české odhady tohoto efektu dosud neexistují, vycházíme z odhadů zahraničních. Tyto odhady izolují vliv samotných učitelů od vlivu rodiny a dalších faktorů.

– Dále ověříme náš odůvodněný předpoklad, že různorodost v kvalitě práce českých učitelů je z mezinárodního pohledu spíše nižší, a to na základě dat z mezinárodních šetření čtenářské, matematické a IT gramotnosti dospělých.

– Zvolíme scénáře budoucího vývoje průměrné kvality práce učitelů, za kterými si lze představit reálná opatření na straně vzdělávací přípravy učitelů a jejich výběru do profese. Osvětlujeme, že počáteční různorodost v kvalitě práce učitelů a zacílení opatření na specifické skupiny učitelů mají nezanedbatelný vliv na dopady scénářů. V rámci scénářů předpokládáme realistickou rychlost náběhu reformy, dobu jejího trvání a očekávanou dobu pracovní aktivity absolventů škol.

– Aby bylo s čím dopady reformních scénářů srovnávat, předpokládáme navíc tři scénáře nereformní: scénář autonomního vývoje dalšího plošného snižování kvality práce učitelů, scénář, ve kterém jsou učitelé odcházející do důchodu nahrazováni mladými učiteli výrazně podprůměrné kvality, a scénář stagnace kvality práce učitelů na její současné úrovni.

– Změny v kvalitě práce učitelů podle jednotlivých scénářů nejdříve promítáme do změn průměrné úrovně vzdělanosti žáků v patnácti letech. Tento hypotetický vývoj vzdělanosti (vyjádřen pomocí PISA skóre) českých žáků pak srovnáme jak se současnou a minulou úrovní v České republice, tak se současnou úrovní ve vybraných zemích (Finsko jako úspěšný vzdělávací systém a polský růst po reformě systému na konci tisíciletí).

– V dalším kroku hypotetické změny vzdělanosti promítáme do změn tempa růstu budoucího HDP České republiky. Kumulací dodatečného HDP v horizontu příštích 80 let dostáváme horní odhad celkového obětovaného finančního výnosu. Roční obětovaný výnos v období příštích 80 let je pak snadno srovnatelný se současnými výdaji na školství, jinými veřejnými výdaji či například výší každoročních deficitů veřejných rozpočtů.

– Pokud by se podařilo reformní scénáře realizovat systémovými změnami bez potřeby navýšení veřejných výdajů, představuje dodatečné HDP obětované společenské náklady nerealizace systémových změn s cílem zvýšení kvality práce učitelů. Pokud by systémové změny vyžadovaly dodatečné výdaje veřejných rozpočtů, byly by obětované společenské výdaje nižší o dodatečně nevytvořené HDP v důsledku nutného snížení jiných veřejných výdajů. O co menší dlouhodobý výnos těchto alternativní výdajů v podobě dodatečného HDP by šlo, o to větší by byl výnos z námi uvažovaných scénářů. Pokud by například byly prostředky na námi zvažované scénáře získány cestou snížení neefektivností (úsporami), pak by čisté společenské výnosy scénářů dosahovaly námi vyčísleného příspěvku k HDP. Identifikace možných úspor veřejných výdajů na málo společensky výnosných výdajích však již jde nad rámec možností této studie.

– Zkušenosti z řady zemí jako například z polské reformy na přelomu tisíciletí, z Finska v 90. letech minulého století nebo z kanadského Ontaria po roce 2004 dokladují, že námi zvažované scénáře nejsou příliš idealistické a jejich realizaci si lze realisticky představit.

Jednu důležitou otázku ponechává tato studie nedotčenu: Jakými konkrétními kroky a mechanismy a s jakými dodatečnými prostředky vyšší kvality práce učitelů docílit? Zodpovězení této otázky totiž není úkol pro ekonomy, ale pro odborníky na vzdělávání, výběr a udržení učitelů v profesi, tedy doporučení dalších směrů výzkumů, analýz a pilotních ověřování.

(str. 5–8)

Studie je volně ke stažení ZDE.


Leoš Zatloukal, Daniel Žákovský: Zázrak tří květin. Terapie zaměřená na řešení s dětmi a dospívajícími

sobota 8. června 2019 · 0 komentářů

Tři květiny v názvu odkazují na tři základní principy této terapie: naději, spolupráci a tvořivost.

Kniha představuje základní principy a metody terapie zaměřené na řešení při práci s dětmi a dospívajícími. Autoři vycházejí především z modelu Kids' Skills, vytvořeného finskými terapeuty Benem Furmanem a Tapanim Aholou, ale nabízejí originální a rozšířené pojetí a využití tohoto modelu.

Podrobně se kniha věnuje jednotlivých metodám a krokům ve čtyřech klíčových oblastech:
1. připojování a navazování spolupráce s dětmi, rodiči a dalšími zainteresovanými subjekty;
2. rozvíjení představy žádoucího stavu;
3. využití zdrojů, které jsou k dispozici;
4. iniciace a podpora terapeutické změny.

Rovněž obsahuje přehledné popisy konkrétních postupů a četné příklady z praxe.

Mgr. Leoš Zatloukal, Ph.D. et Ph.D., a PhDr. Daniel Žákovský jsou mezinárodně certifikovaní trenéři metody Kids' Skills, lektoři komplexního psychoterapeutického výcviku v terapii zaměřené na řešení a členové týmu Dalet.

Leoš Zatloukal vyučuje na Univerzitě Palackého v Olomouci a několika dalších vysokých školách, pracuje jako terapeut v Olomouci a v Brně.

Daniel Žákovský působí jako terapeut ve Zlíně a v Kroměříži, zaměřuje se zejména na práci s dětmi a pěstounskými rodinami.

Ukázky z knihy najdete ZDE.


Maturanti se letos zlepšili. Chtějí se ale učit jinak

pátek 7. června 2019 · 0 komentářů

Státní maturita pravděpodobně dozná změny, znalosti z češtiny, matematiky a cizího jazyka by se měly prověřovat jen didaktickými testy. Až začnou o návrhu ministra školství Roberta Plagy (ANO) poslanci a senátoři diskutovat, zajisté budou operovat časovou řadou výsledků u společné části zkoušky z dospělosti. Podstatnější vodítko by jim ale možná nabídla jiná data. Vzdělávací společnost Tutor v průzkumu mezi 548 letošními maturanty zjistila, že na klíčovou otázku, zda se během studia naučili „učit se“, odpovědělo 55 procent žáků maturitních ročníků kladně, 44 procent záporně.

Zdroj: Kateřina Perknerová, Deník 31. 5. 2019

Velmi podobné odpovědi přitom zněly od gymnazistů i absolventů středních odborných škol. „Výsledky průzkumu napovídají, že studenti potřebují a chtějí jiný způsob výuky, než jaký se nyní na středních školách nabízí a kterým nejspíš prošli i jejich rodiče. Pokud má téměř polovina maturantů dojem, že se za třináct let školní docházky nenaučili učit se, měli bychom se nad tím zamyslet,“ říká Miluše Vondráková, akademická ředitelka společnosti Tutor.


Biflování vadí

Její slova podtrhují další zjištění aktuálního šetření. Středoškolákům nejvíc vadí, že je výuka příliš výkladová, málo interaktivní a důraz se klade na memorování přehnaného množství teoretických informací. Mezi dalšími problémy zmiňovali systém známkování, malou kompetenci některých učitelů.

Zajímavá zjištění přinesly otázky na oblíbenost maturitních předmětů. Z dvojice český jazyk/matematika má 60 procent letošních maturantů raději první předmět, 36 procent druhý. Přitom nejvíce dotázaných středoškoláků, 34 procent, mělo obavy ze zkoušky z češtiny a literatury (ta je povinná pro všechny), 21 procent z matematiky, 20 procent z cizího jazyka a 26 procent z jiného předmětu v rámci školní části maturity...

Celý text článku si můžete přečíst ZDE.




Vzdělávání podporuje vzájemnou důvěru

čtvrtek 6. června 2019 · 0 komentářů

Andreas Schleicher na vzdělávacím blogu OECD představuje novou zprávu OECD věnovanou tomu, jaký význam má vzdělávání pro budování vzájemné důvěry mezi lidmi v různých zemích.

Zdroj: Magazín Perpetuum 16. 6. 2015

Zpráva je založena na výsledcích šetření o dovednostech dospělých PIAAC 2012. Míra vzájemné důvěry je nejvyšší ve skandinávských zemích a nejnižší v České republice, Estonsku, Itálii a Slovenské republice.

Nízká úroveň důvěry ve společnosti se prohlubuje s rostoucími majetkovými rozdíly, naopak žádný vliv na ni nemá přítomnost imigrantů. Společnosti s vyšší úrovní vzdělanosti se rovněž těší vyšší úrovni vzájemné důvěry mezi lidmi.

Role vzdělávání pro budování důvěry spočívá v tom, že vzdělanější lidé věří, že dokážou rozpoznat lidi a instituce důvěryhodné od nedůvěryhodných. Zpráva poukazuje na to, že vzdělávací systémy, které nejsou inkluzivní, nejenom brzdí sociální a ekonomickou mobilitu obyvatel, ale jsou také překážkou sociální soudržnosti a budování důvěry mezi různými skupinami lidí. (1456)

14. 6. 2019 V Olomouci můžete diskutovat o obsahu vzdělávání

středa 5. června 2019 · 0 komentářů

V souvislosti s přípravou nové Strategie vzdělávací politiky ČR do roku 2030+ (dále jen „Strategie 2030+“) nám dovolte Vás pozvat na konferenci na téma Obsahu vzdělávání v ČR 2030+.

Tato událost se uskuteční v pátek 14. června 2019 od 9.00 do 14.00 hod v BEA campus Olomouc (Tř. Kosmonautů 1288/1, 779 00 Olomouc).

Konference bude mít formu dvou panelových diskuzí, jedné zaměřené na základní a druhé na střední vzdělávání. Pozvání do panelů přijali zástupci Ministerstva školství (Jaroslav Faltýn, Petr Bannert), škol (Ondřej Kania, Jana Glosová), zřizovatelů (Hana Fantová, Miroslav Gajdůšek), České školní inspekce (Tomáš Zatloukal) a akademie (Eva Šmelová, Irena Kovačičinová). Oba panely bude moderovat Radko Sáblík, člen externí skupiny pro přípravu Strategie 2030+ a ředitel Smíchovské střední školy.

Diskutovat se budou otázky jako „Jaké kompetence má mít žák, aby obstál v budoucím světě?“, „Jak využít inovace a moderní technologie ve výuce?“, „Jak mají vypadat moderní obory středního školství?“ nebo „Jak lépe spolupracovat se zaměstnavateli?“. Konference je navíc pořádaná v návaznosti na výzvu pana ředitele Sáblíka.

Přihlásit se na konferenci můžete prostřednictvím následujícího odkazu (odkaz zde: https://bit.ly/2XhGuBI).

Více informací o přípravě Strategie 2030+ a dalších plánovaných akcích naleznete na webu MŠMT: http://www.msmt.cz/vzdelavani/skolstvi-v-cr/strategie-2030

S pozdravem

Tým Edu2030+

Radko Sáblík: Obsah vzdělávání a Strategie 2030+

· 0 komentářů

Úvodní vymezení strategického cíle 1 – Zaměřit vzdělávání více na získání kompetencí potřebných pro aktivní občanský, profesní i osobní život (garant Radko Sáblík), složení pracovní skupiny a přehled kulatých stolů k SC 1 se záznamem závěrů a podnětů.

V lednu 2019 ministr školství Robert Plaga jmenoval osmičlennou expertní skupinu, která má definovat vize českého školství ve výhledu roku 2030+. Tuto expertní skupinu vede pan profesor Arnošt Veselý z University Karlovy. Úkolem je navrhnout vizi českého školství s horizontem roku 2030+. Přidané plus naznačuje, že rokem 2030 nic nekončí, ale je třeba se dívat i za tento časový horizont.

Členové expertní skupiny si rozdělili oblasti, které je třeba řešit. Já mám na starosti obsah a způsoby vzdělávání. Prvním úkolem mne a mé k tomuto účelu vytvořené pracovní skupiny (viz níže) je popsat, co by měl umět absolvent různých stupňů vzdělávání. Tedy po ukončení předškolního vzdělávání, prvního stupně základní školy, druhého stupně základní školy či příslušného období na víceletých gymnáziích, střední a vysoké školy. K základním gramotnostem získá žák a student další znalosti a dovednosti, vyplývající z míry jeho nadání, zájmu, profilace jím navštěvované vzdělávací instituce, ale též díky neformálnímu vzdělávání a samostudiu.

V pátek 3. května 2019 jsem oslovil profesní i zájmové skupiny, které se zabývají vzděláváním a požádal je o zaslání jejich stanoviska (oslovení viz ZDE). Rozhodl jsem se jít jinou cestou, než je obvyklé. Tedy nepředkládat připravený dokument k připomínkování, ale požádat o názor, nezatížený žádnými předchozími výstupy.

Zároveň jsou pracovníky MŠMT na moji žádost plánovány konference, na nichž se bude obsah vzdělávání probíhat. Konference pořádá buď samo MŠMT, anebo s partnerem, kterého jsem domluvil.

Ve své praxi se často setkávám s tím, že obdržím nějaký materiál, často v dost velkém rozsahu, a je mi poskytnuta možnost se k němu vyjádřit, většinou v šibeničním termínu. Tato skutečnost mi vadí, stejně jako mnoha jiným „lidem z praxe – praktikům“. Většinou na takové výzvy většina nereaguje, neboť jednak má málo času, a také moc nevěří tomu, že nejde jen o formální výzvu, kdy nakonec o zaslané názory zájem moc není, a jen poslouží k důkazu, že došlo k veřejné diskusi.

Proto jsem se rozhodl postupovat obráceně. Nechat širokou veřejnost zformulovat své názory a až potom předložit návrh materiálu, který vznikne v naší skupině, a který jistě i poté bude připomínkován. Mám k tomu hned několik důvodů.

a) Z jednání s mnoha představili různých organizací jsem nabyl dojmu, že je vytváření Strategie 2030+ přijímáno kladně, minimálně proti tomu není zatím cílený odpor. Jde možná o poslední příležitost něco změnit, pokud opět budou očekávání mnohých praktiků na školách zklamána, nastane definitivní zahořknutí a většina bude jen nadávat, případně si různě vhodnou či nevhodnou formou vymáhat zvýšení platů.

b) Považuji za vhodné zapojení do diskuse širokého spektra různých zájmových či profesních organizací, jejich možnost bez nápovědy zformulovat své priority.

c) Pokud se vyjadřuji ke konkrétnímu materiálu, jsem jím vždy ovlivněný a přemýšlím v jeho mantinelech. Často se vyjádřím k jedné části, kterou považuji za nejvíce problematickou a unikají mi další důležité skutečnosti.

d) Pokud nemají mít lidé opět pocit, že vše je již nachystáno a jejich názory budou podružné, považuji za nutné s nimi vést dialog již při tvorbě dokumentu, nikoli až po jeho vzniku.

e) Pokud mají být výstupy realizované, nebudou je realizovat odborníci, které je jistě v dobré víře zformulují, ale praktici na školách. Ti musí mít pocit, že jde i o jejich výstupy, musí pochopit jejich potřebnost, jinak zase zůstanou veškeré záměry jen na papíře.

g) Pokud pro záměry Strategie 2030+ nezískáme ředitele a učitele (nebo alespoň na začátku významnou část z nich – 25%+), bude to jen další mrtvý dokument, jakých české školství zažilo mraky.


Složení pracovní skupiny – tvorba obsahu a způsobu vzdělávání
(pořadí uvedeno dle toho, jak byli účastníci osloveni a zároveň souhlasili s účastí)

Sáblík Radko Ing., garant pracovní skupiny v rámci expertní skupiny Strategie 2030+
Dvořák Dominik RNDr., Pedagogická fakulta UK
Starý Karel PhDr., Pedagogická fakulta UK
Fidrmuc Jaroslav Mgr., náměstek ředitele Národního ústavu pro vzdělávání (NÚV)
Neumajer Ondřej Mgr., organizace „Učitel naživo“
Kartous Bohumil Mgr., organizace EDUin
Kysilka Pavel Ing., bankéř, organizace 6dacademy
Pojerová Marie Mgr., ředitelka ZŠ Hanspaulka
Kmentová Jitka Mgr., ředitelka Gymnázia Na Zatlance
Kalista Michal, absolvent Smíchovské SPŠ, student FSV UK
Spilková Vladimíra PhDr., Universita Pardubice
Fryč Jindřich PhDr., státní tajemník na MŠMT
Jabůrková Milena Mgr., viceprezidentka Svazu průmyslu a dopravy, členka vedení IBM

Zdroj.

Najdete zde i úvahu garanta Proč je třeba se zabývat obsahem vzdělávání.

Novinkou je přehled kulatých stolů a veřejných konzultací k SC 1, včetně shrnutí závěrů a podnětů, takže se můžete dovědět, o čem se diskutovalo 9. 5. v Třeboni, 23. 5. v Mladé Boleslavi a 25. 5. v Hradci Králové. Forma záznamu je zatím dosti rozmanitá, ale je třeba ocenit, že se zveřejňuje.
Rozhovor s garantem Radko Sáblíkem si můžete přečíst ZDE.

Připravila Jana Hrubá

Arnošt Veselý: Strategické cíle a strategické linie

úterý 4. června 2019 · 0 komentářů

Pokračování Hlavních směrů vzdělávací politiky 2030+.


Strategické cíle aneb ČEHO chceme dosáhnout?

V tuto chvíli vidíme dva hlavní strategické cíle, které jsou podle nás důležité samy o sobě. Jejich pojmenováni se ještě bude upřesňovat a stejně tak budeme muset zpřesnit, co přesně tyto cíle představují. Jde tedy o pracovní názvy. Tyto cíle tedy jsou:

1) Zaměřit vzdělávání více na získání kompetencí potřebných pro aktivní občanský, profesní i osobní život;
2) Snížit vzdělanostní nerovnosti a zvýšit spravedlnost v přístupu ke vzdělání.

První cíl se týká toho, co si žáci a studenti, a vlastně kdokoli, kdo se nějak vzdělává, odnáší z procesu vzdělávání. Tento aspekt ve Strategii vzdělávací politiky ČR do roku 2020 chyběl. Bylo to pravděpodobně zčásti dáno i obavou, aby se vzdělávací politika nezačala orientovat na testovatelné výstupy, tak jak se to stalo v mnoha zemích. Tato obava je jistě reálná i u nás. Na straně druhé považujeme za důležité se k této otázce postavit čelem. Vzdělávací systém je stále častěji kritizován za to, že „neprodukuje“ absolventy, kteří mají kompetence a gramotnosti nezbytné pro 21. století. Je evidentní, že technologie, ale nejen ony, radikálně proměňují náš svět. Ale mění se i samotní studenti.

Vede to k vážným úvahám a otázkám, co a jak máme vyučovat a co má absolvent na jednotlivých stupních vzdělávání umět. Rádi bychom ve strategii jasně řekli, že cílem vzdělávání není učivo prostě jen probrat, ale že, mají-li si studenti něco odnést, musí se procvičovat, vyhodnocovat atd. Že škola není institucí na hlídání dětí (alespoň rozhodně ne primárně), ale na rozvoj jejich potenciálů a schopností a kompetencí, které jim pomohou žít lepší osobní, občanský i profesní život.

Pokud ale řekneme toto „A“, měli bychom říci i „B“. Tedy co znamená ono „naučit se“. Rádi bychom alespoň v obecné rovině zformulovali, jak by měl absolvent jednotlivých vzdělávacích stupňů vypadat.

Práce na zpřesnění tohoto cíle je velmi nesnadná, a to již z důvodu jazyka, který používáme (například zda používat slova kompetence, gramotnosti atd.). Shoda na tom, jaké kompetence (gramotnosti, dovednosti…) jsou a budou důležité se určitě bude hledat poměrně obtížně. Strukturovaná debata na toto téma se dlouhodobě poněkud zanedbala a teď se to těžko dohání, zvláště když Strategie 2030+ musí řešit všechny aspekty vzdělávání a vzdělávací stupně. Od Strategie 2030+ tedy v tomto ohledu nelze čekat zázraky a vymezení cílů bude spíše obecnější. Ale považujeme za důležité na toto nerezignovat.

Druhým strategickým cílem je snížení vzdělanostních nerovností. Tento cíl byl obsažen již ve Strategii vzdělávací politiky ČR do roku 2020. Bohužel v něm nebylo dosaženo významných pokroků. Naopak závislost vzdělávacích výsledků na socioekonomickém zázemí rodiny a diferenciace kvality ve školství se v Česku spíše zvyšuje. Významně se zvyšují neodůvodněné rozdíly mezi školami a zejména pak rozdíly mezi kraji.


Strategické linie aneb JAK toho chceme dosáhnout?

V současné chvíli vidíme čtyři základní strategické linie, tedy prostředky, kterými chceme strategických cílů dosahovat:
1) proměna obsahu a způsobu vzdělávání;
2) podpora učitelů, ředitelů a dalších pracovníků ve vzdělávání;
3) zvýšení odborných kapacit, důvěry a vzájemné spolupráce;
4) zvýšení financování a zajištění jeho stability.

Jednotlivé strategické linie jsou – a pravděpodobně i budou – v různé míře propracovanosti v závislosti na tom, nakolik se na ně dosavadní vzdělávací politika zaměřovala, nakolik k nim máme dostupné poznatky a nakolik se o nich doposud vedla odborná debata. Na jednotlivé strategické linie plánujeme realizovat speciální kulaté stoly, kde budeme již konkrétněji diskutovat, co by se mělo prioritně realizovat.

První strategická linie souvisí zejména (nikoli ovšem výlučně) s prvním strategickým cílem, tedy s proměnou samotné výuky a způsobu vzdělávání. Tuto linii tak má cenu začít podrobně rozpracovávat až tehdy, kdy si ujasníme, čeho přesně chceme dosáhnout v rámci SC1. Půjde o celou řadu opatření. Vzdělávací strategie nechce a ani nemůže seshora určovat, jaké pedagogické techniky mají být ve vzdělávání realizovány. To je výhradně v kompetenci učitele.

Strategie by ovšem měla hledat, a navrhnout, takové cesty, které umožní každému učiteli učit efektivně a odstranit bariéry, které mu v to brání. Pokud například učitelé nestíhají učivo dostatečně probrat a vyšší časová dotace předmětů není možná, pak je třeba učivo v RVP redukovat a soustředit se na jádrové učivo. Případná revize RVP ovšem tvoří jen část této SL. Existují i mnohé další cesty ke zlepšení, jako je nastavení lepší provázanosti vzdělávacích stupňů, úprava způsobu ověřování znalostí, efektivnější využívání neformálních způsobů vzdělávání nebo zlepšení kariérového poradenství.

Druhá linie, podpora učitelů, ředitelů a dalších pracovníků ve vzdělávání, navazuje na Strategii 2020. Je potřeba znovu zopakovat, že vzdělávací systém může být jen tak dobrý, jak dobří jsou učitelé a ředitelé. Hodnocení Strategie 2020 ukázalo, že dosavadní podpora pedagogických pracovníků ve školách není dostatečná. Je potřeba dále podpořit celou řadu opatření. Nejde „jen“ o zvýšení platů učitelů, ale také o posílení pedagogických týmů o potřebné další odborníky, o úpravu systému dalšího vzdělávání, snížení administrativní zátěže a mnoho dalších opatření. Kromě učitelů je důležité zaměřit se také na podporu a rozvoj ředitelů. Oproti Strategii 2020 považujeme za důležité reflektovat, že ve školství působí celá řada nepedagogických pracovníků, kteří jsou pro chod školy také velmi důležití.

Třetí linie, pojmenovaná prozatímně jako zvýšení odborných kapacit, důvěry a vzájemné spolupráce, je asi nejširší a spadá do ní největší počet problémů. Ačkoli zlepšení řízení vzdělávací soustavy bylo jednou ze tří priorit již Strategie 2020, tuto strategickou linii chápeme šířeji. Nejde jen o řízení ze strany centra, tedy MŠMT, na které se Strategie 2020 zaměřovala. Vyhodnocení uvedené strategie ukázalo, že jedním z hlavních problémů je nedostatečná komunikace a nedostatek důvěry mezi všemi aktéry: centrem, kraji, obcemi, školami, rodiči, výzkumnými organizacemi atd. Důvěra a komunikace je samozřejmě klíčová vždy. Zvláštní důležitosti ovšem nabírají v tak decentralizovaných systémech jako je ten náš.

Znovu se také ukazuje, že v systému nám chybí střední článek řízení. Obce jsou často příliš malé a nemají dostatečné odborné a personální kapacity k řízení školství. Jak to ovšem ukazují zkušenosti z úspěšných vzdělávacích reforem, bez vybudování odborných kapacit v územích se dále neposuneme. S tímto souvisí i často diskutované odbřemenění ředitelů. Intenzivně přemýšlíme o tom, jak nastavit systém řízení tak, aby se ředitelé mohli věnovat především pedagogickému leadershipu.

Do této strategické linie ovšem spadá i řešení dalších problémů, jako je lepší využití a dostupnost dat a zlepšení kvality a relevance výzkumu v oblasti vzdělávání. Tyto věci jsou složité a vzájemně propojené. I při přípravě Hlavních směrů například narážíme na to, že nejenže nám chybějí data, ale také počet skutečných zkušených odborníků na jednotlivá témata je značně omezený. V některých případech jde opravdu o pár jednotlivců, kteří jsou pak pochopitelně velmi přetíženi. To ale zásadně omezuje naši schopnost budovat odborné kapacity.

Konečně čtvrtá strategická linie je věnována otázce financování. Je dobře známo, že vzdělávání v ČR je trvale podfinancované, a to jak v prostorovém srovnání se zeměmi OECD, tak při časovém srovnání v rámci ČR. Důsledkem je zaostávání platů učitelů na všech stupních škol a nízká atraktivita učitelského povolání. Otázka financování ovšem není spojená „pouze“ s výší prostředků, ale také jejich alokací. Je také důležité připomenout, že důležitou část financování ve školství tvoří prostředky z EU, jejichž objem bude pravděpodobně v budoucnosti klesat. Je tedy třeba se zaměřit i na udržitelnost financování.


Harmonogram dalších prací

Další práce na Hlavních směrech budou již více „decentralizované“. V rámci naší práce jsme si vytvořili „minitýmy“, vedené vždy někým z externí expertní skupiny, které budou rozpracovávat jednotlivé strategické cíle a strategické linie. V květnu a primárně v červnu budeme k těmto již konkrétnějším tématům pořádat veřejné debaty (tzv. kulaté stoly), které budou mít různou podobu a budou se odehrávat na různých místech ČR, přičemž jejich plán, případně výčet aktérů a závěry z jednání zveřejníme. Kromě toho se budeme nadále účastnit různých ad hoc konferencí a seminářů, kde budeme také představovat a diskutovat průběžný stav naší práce.

Do konce září bychom pak měli MŠMT poskytnout výslednou podobu Hlavních směrů, která se stane podkladem pro psaní samotné strategie. Hlavní iniciativu pak přebere MŠMT a my bychom měli hrát roli konstruktivních kritiků. Předpokládáme, že i v této fázi se povede intenzivní veřejná debata, a to již nad konkrétními možnými opatřeními. Počátkem roku 2020 by Strategie 2030+ měla jít do připomínkového řízení a věříme, že někdy v polovině roku 2020 by mohla být schválena vládou ČR.


Jak je možné se zapojit?

Budeme velmi rádi, pokud se zapojíte, ať už na některém z kulatých stolů, anebo využijete online diskusi zde: https://www.facebook.com/Edu2030plus, https://twitter.com/strategie2030

Všechny aktuální informace jsou postupně zveřejňovány zde: http://www.msmt.cz/vzdelavani/skolstvi-v-cr/strategie-2030

Je možné i zaslat e-mail na adresu: edu2030@msmt.cz

Příprava Hlavních směrů vzdělávací politiky 2030+. Shrnutí dosavadní práce

pondělí 3. června 2019 · 0 komentářů

V lednu tohoto roku začala pracovat osmičlenná „externí expertní skupina“ pro přípravu Strategie vzdělávací politiky ČR do roku 2030+, sestavená MŠMT. Úkolem této skupiny je v první řadě vytvořit dokument s názvem Hlavní směry vzdělávací politiky ČR 2030+, který se stane podkladem pro tvorbu samotné strategie. Tato stať shrnuje, jak pracujeme, z čeho vycházíme, k čemu jsme zatím dospěli, jak hodláme pracovat dále a jak je možné se zapojit.

Arnošt Veselý, předseda externí expertní skupiny pro přípravu Strategie vzdělávací politiky ČR do roku 2030+

Na úvod připomeňme, že skupina netvoří vlastní strategii vzdělávací politiky, ale jakýsi obecnější dokument, který navrhne a strukturuje témata, která by se, dle názoru skupiny, měla dále rozpracovávat v již samotné strategii. Často říkáme, že tvoříme, jakýsi „věšák“ (nebo „kostru“), na který budou dále „zavěšována“ již konkrétní opatření. Samotnou strategii vzdělávací politiky, včetně implementačního plánu, by již mělo vytvářet primárně MŠMT a externí expertní skupina by zde měla plnit především oponentní a konzultační roli.


Podněty pro tvorbu Hlavních směrů vzdělávací politiky ČR 2030+

V naší práci vycházíme z celé řady podnětů, podkladů, dat a informací. V první řadě a na počátku byla hlavním zdrojem inspirace Analýza naplňování strategie vzdělávací politiky do roku 2020 a také všechny další souhrnné zprávy a analýzy jako je výroční zpráva ČŠI, Audit vzdělávacího systému nebo pracovní verze Analýzy výzev vzdělávání v České republice, zpracovaná v rámci Eduzměny. Důležitým zdrojem podnětů byly a jsou také vstupy lidí „přímo z terénu“. 28. února proběhla velká vstupní celodenní konference. Jako členové týmu jsme se účastnili a účastníme celé řady dalších konferencí a seminářů. V květnu a červnu plánujeme kulaté stoly na konkrétní témata, která jsme doposud vytipovali jako klíčová. Strategie 2030+ rovněž získala vlastní sekci na webu MŠMT a byly zřízeny další komunikační kanály (viz níže).

Velkým zdrojem poznatků jsou pro nás setkání a neformální diskuse s lidmi z praxe, v nejrůznějším postavení a roli v rámci vzdělávacího systému: řediteli, učiteli, zřizovateli, rodiči, úředníky atd. Je to sice velmi časově náročně, ale právě tyto kvalitativní a aktuální informace a zkušenosti jsou velmi cenné a nelze je jednoduše vyčíst od počítače… Za všechny tyto podněty velmi děkujeme.

Bohužel časování přípravy Hlavních směrů nám neumožňuje zpracování vlastních odborných analýz, což se u některých témat ukazuje jako poměrně značně limitující. Požádali jsme tedy alespoň o krátké rychlé podklady k určitým tématům. Už teď se nicméně ukazuje, že v mnoha ohledech bychom potřebovali mnohem podrobnější poznatky, jejichž získání ale bude vyžadovat čas. Práce na Strategii 2030+ tak povede mimo jiné i k dalším impulsům a podnětům pro vzdělávací výzkum.

Shrnutí dosavadní diskuse je pochopitelně značně obtížné, protože debaty se zatím nesly přirozeně na poměrně vysoké úrovni obecnosti. Stěžejním úkolem bylo vytipování hlavních oblastí a témat, které lidi z praxe i od¬borníky na vzdělávání nejvíce pálí.

Bez nároku na nějakou analytickou hloubku lze říci, že témata, se kterými se setkáváme nejčastěji, jsou následující. Jeden okruh témat se týká obsahu vzdělávání a struktury vzdělávací nabídky. Tedy, zjednodušeně řečeno, co by se žáci měli učit, jak a proč. Druhý okruh se týká přípravy učitelů a jejich dalšího vzdělávání. Třetím častým tématem je způsob řízení vzdělávací soustavy, a především pak vysoká byrokratická zátěž.

Samozřejmě dalších témat je celá řada, ale tato témata se zatím zdají nejvíce rezonu¬jící v diskusích. Důležitou verifikací nastavení priorit budou také výsledky Delphi ankety, kterou, v součinnosti s naší skupinou, spustila Stálá konference asociací ve vzdělávání a Technologické centrum AV ČR.


Struktura Hlavních směrů vzdělávací politiky ČR 2030+

Jak tedy vypadá onen „věšák“, ke kterému jsme zatím dospěli? Předně navrhujeme odlišovat mezi strategickými cíli a strategickými liniemi. Strategické cíle představují to, čeho bychom chtěli dosáhnout. Jsou to hodnoty samy o sobě. Strategické linie jsou pak spíše prostředky a cesty, jejichž prostřednictvím chceme těchto cílů dosahovat.

Toto rozlišení považujeme za důležité a užitečné, jak z hlediska strukturace následné strategie, tak z hlediska diskusí, které ve vzdělávání vedeme. Dosavadní strategické dokumenty nebyly v tomto úplně konzistentní. Ze zkušenosti také víme, že záměna cílů a prostředků k jejich dosažení je velmi častá. Diskuse o cestách a konkrétních opatřeních má ale smysl pouze tehdy, pokud si jasně řekneme, čeho chceme jejich prostřednictvím dosáhnout. Proto považujeme za klíčové začít ujasněním toho, jaké cíle jsou prioritní. Těchto cílů nemůže být mnoho. Musejí být také vzájemně konzistentní a co nejvíce srozumitelné.

Strategické linie, které budou dále specifikovány do konkrétních opatření, mají smysl pouze ve vztahu ke strategickým cílům. Jednou ze strategických linií, které navrhujeme, je například dostatečná míra financování a efektivní alokace prostředků na vzdělání. Tento bod považujeme za klíčový natolik, že by měl být ve strategii samostatně akcentován. Na straně druhé, zvýšené financování není cíl sám o sobě. Je to prostředek nutný, ale nikoli postačující, k tomu, abychom dosáhli cílů, které mají smysl sám o sobě. A ty se, dle našeho názoru, týkají vždy samotného učení.


Strategické cíle

SC1: Zaměřit vzdělávání více na získání kompetencí potřebných pro aktivní občanský, profesní i osobní život.

SC2: Snížit vzdělanostní nerovnosti a zvýšit spravedlnost v přístupu ke vzdělání.


Strategické linie

SL1: Proměna obsahu a způsobu vzdělávání

SL2: Podpora učitelů, ředitelů a dalších pracovníků ve vzdělávání

SL3: Zvýšení odborných kapacit, důvěry a vzájemné spolupráce

SL4: Zvýšení financování a zajištění jeho stability

(O tom podrobněji zítra.)


Jak je možné se zapojit?

Budeme velmi rádi, pokud se zapojíte, ať už na některém z kulatých stolů, anebo využijete online diskusi zde: https://www.facebook.com/Edu2030plus, htps://twitter.com/strategie2030

Všechny aktuální informace jsou postupně zveřejňovány zde:
http://www.msmt.cz/vzdelavani/skolstvi-v-cr/strategie-2030

Je možné i zaslat e-mail na adresu: edu2030@msmt.cz


Zdroj: http://www.msmt.cz/vzdelavani/skolstvi-v-cr/strategie-2030.

Na této stránce najdete složení a medailonky expertní skupiny, garanty pracovních skupin, místa a data kulatých stolů a veřejných konzultací a postupně všechny aktuální informace.

Ivo Jirásek: Zážitková pedagogika. Teorie holistické výchovy (v přírodě a volném čase)

sobota 1. června 2019 · 0 komentářů

Teoretické zpracování oboru zaměřujícího se na osobnostní a týmový rozvoj prostřednictvím přímých prožitkových situací je v českém prostředí zcela novým počinem.

Na rozdíl od dříve publikovaných praktických a metodických návodů jsou zde zpracovány především terminologické a ideové aspekty včetně širších sociálních souvislostí a soudobých civilizačních proměn, na něž by měl tento edukativní směr adekvátně reagovat.

Dramaturgicky uspořádané prožitky z pohybu, přírody, či lidského setkávání mohou představovat transformativní zkušenost proměňující ucelený horizont významů a porozumění jedince. Kniha tak představuje i filozofický model odpovídající na hlavní otázku oboru na pomezí pedagogiky volného času, andragogiky a kinantropologie, totiž jak může krátkodobá zkušenost ovlivnit celek lidského života.

Čtenář je veden k tomu, aby se zamýšlel nad teoretickým rozměrem programů a metod, který je v dosavadní literatuře často opomíjen. Kniha je nezbytným podkladem pro další promýšlení rozvoje oboru v kontextu jeho historického vývoje i současné podoby, je jedinečným zdrojem úvah pro studenty i zkušené praktiky z řad pedagogů, volnočasových vedoucích, instruktorů a lektorů kurzů pro děti i dospělé.

Prof. PhDr. Ivo Jirásek, Ph.D., je garantem studijního oboru rekreologie na Fakultě tělesné kultury Univerzity Palackého v Olomouci. Odborně se zabývá problematikou výchovy v přírodě v diskurzu zážitkové pedagogiky, tématy filozofické kinantropologie (filozofie sportu) a fenoménem spirituality a spirituálního zdraví. Zakládal a jako šéfredaktor do roku 2016 vedl časopis Gymnasion, dlouhodobě spolupracoval s Prázdninovou školou Lipnice.

Více ZDE.

Jazykové trendy v roce 2019? Angličtina nutnost, druhý jazyk velká výhoda

pátek 31. května 2019 · 0 komentářů

Dnešní generace mladých lidí se bez jazykové výbavy neobejde. Kromě výuky ve škole a doučování pomáhají studentům zlepšit cizí jazyk i studijní pobyty v zahraničí. Ty reagují na poptávku zájemců a také na pracovní trh. Jaké jazyky je tedy nezbytné umět, aby člověk uspěl při pracovním pohovoru?

Zatímco se většina studentů do nedávna zaměřovala především na perfektní znalost angličtiny, v poslední době přibývá těch, kterým jeden jazyk nestačí. „Se znalostí dalšího jazyka lidé výrazně zvyšují své šance na pracovním trhu. Zatímco angličtina už je mnohdy považovaná za standard, znalost druhého jazyka je při pracovním pohovoru velká konkurenční výhoda,“ říká Kristýna Hrůšová, manažerka portálu Study.cz.

Podle informací z veletrhu ST Alphe Spain 2019 lze předpokládat, že i v roce 2019 poroste poptávka po cizích jazycích, jako je němčina, španělština, francouzština či ruština. Vzhledem k vývoji ve světě budou stále žádanější také asijské jazyky, především čínština, korejština a japonština. Za jejich studiem zájemci však musí přímo do konkrétní země.

Kromě preference jazyků se mění i věková hranice účastníků jazykových pobytů, která se podstatně snížila. Zatímco v 90. letech jezdili za jazyky do zahraničí především podnikatelé, dnes tvoří poměr dospělých a juniorů 60:40. Čím dál více rodičů si uvědomuje, že je pro jejich dítě nezbytné dorozumět se v zahraničí. Výjimkou tak nejsou ani desetiletí cestovatelé.

„Letos jsme zaznamenali výrazný růst prodejů juniorských jazykových pobytů. Nejvíce žádanou lokalitou i nadále zůstává Malta a Spojené království. Nicméně rodiče začínají posílat své děti i do vzdálenějších destinací, jako je třeba Kanada či Nový Zéland,“ uzavírá Hrůšová.

Lukáš Vartiak: Odborná prax v Londýne

čtvrtek 30. května 2019 · 0 komentářů

Po štyroch úspešne zrealizovaných mobilitných projektoch z rokov 2013 – 2017 a na základe udelenej Charty v oblasti odborného vzdelávania a prípravy, bol Obchodnej akadémii v Žiline opäť schválený grant na realizáciu projektu „Better job opportunities with vocational training abroad" vo výške 35 125 EUR z programu Erasmus+ (kľúčová akcia KA1 – Vzdelávacia mobilita jednotlivcov, Mobilita učiacich sa a zamestnancov v odbornom vzdelávaní a príprave).

Projekt je zameraný na získanie a overenie si odborných pracovných zručností žiakov a overenie ich jazykových schopností prostredníctvom odbornej praxe v zahraničí. Projekt je realizovaný počas 12 mesiacov od júna 2018 do mája 2019. Zahraničná odborná prax žiakov sa uskutočnila vo firmách a organizáciách zameraných na administratívu v Londýne od 23. septembra 2018 do 6. októbra 2018 a bude realizovaná v spolupráci s partnerskou organizáciou ADC College v Londýne. Do mobilitného projektu bolo zapojených spolu 15 žiakov 4. ročníka študijného odboru 6317 M 74 obchodná akadémia – bilingválne štúdium (slovensko – anglické) a 4. ročníka 6317 M obchodná akadémia.

Vďaka projektu strávilo 15 žiakov Obchodnej akadémie zo IV.A, IV.C a IV.G dva týždne na odbornej praxi v Londýne. Keďže do výberu sa dostali žiaci, ktorým anglický jazyk ide rovnako dobre ako ten slovenský, jazykovej bariéry sa báť nemuseli, a vďaka kvalitnej odbornej a kultúrnej príprave sa nemuseli báť ani každodenného života v jednej z najznámejších európskych metropol. Práve spomínaná príprava im pomohla najmä s orientáciu a cestovaním v Londýne, vďaka čomu žiaci dokázali hneď v prvý deň bez problémov nájsť svoje pracoviská. Žiaci počas dvoch týždňov získali nové pracovné skúsenosti na európskom trhu práce a osvojili si multikultúrne princípy novej európskej spoločnosti.

Žiaci boli ubytovaní v hostiteľských rodinách vo dvojiciach alebo trojiciach, pričom bolo dodržané pravidlo ADC College, ktoré hovorí, že dievčatá bývajú s dievčatami a chlapci s chlapcami. Tieto rodiny poskytli žiakom dočasný domov, v ktorom mali denne ustlané, upratané a navarené. Vďaka tomu, že väčšina rodín nebola pôvodom z Veľkej Británie, si naši žiaci osvojili multikultúrne princípy novej európskej spoločnosti a spoznali tak zvyky, tradície a kuchyňu rodín, ktoré sa do Veľkej Británie prisťahovali z rôznych kútov sveta.

Žiaci pracovali na rôznych pracoviskách. Najčastejšie išlo o realitné kancelárie a popri nich si žiaci vyskúšali prácu aj v cestovnej agentúre, účtovníckej firme, centre voľného času, IT firme, jazykovej škole, či dokonca v salóne krásy. Hlavnou náplňou práce boli administratívne činnosti, telefonická a e-mailová komunikácia a účasť na rôznych akciách. Všetci študenti získali od svojich dočasných zamestnávateľov pozitívne hodnotenie, veľmi cenný dokument EuroPass Mobility a účastnícky certifkát.

Výsledky prieskumu v rámci EÚ síce hovoria, že 87% účastníkov odbornej praxe v zahraničí je spokojných s pracovnými skúsenosťami, ktoré počas odbornej praxe získali, ale v prípade našich žiakov je spokojných až 100%!

Video k článku.