Studenti hodnotí výuku. Vědí, jaké metody jsou „nejlepší“?

pondělí 10. prosince 2018 · 0 komentářů

Na začátku školního roku, v rámci představování, jsem dal studentům papíry na splnění prvního úkolu. Úkol zněl napsat pozitiva a negativa výuky. Co se jim v hodině líbí a naopak co se jim nelíbí.

Zdroj: blog Tajný učitel 18. 11. 2018

Udělal jsem to z jediného důvodu – měl jsem obavy, že se po mně bude chtít hodinový výklad a chtěl jsem hned od první hodiny vědět, jestli si budeme alespoň na základní rovině rozumět. A tím se trochu uklidnit. Nakonec z toho jako vedlejší produkt vzniká tento text.

Koho jsem se ptal? Dvě třídy prváků. Dvě kvinty. A dvě třídy třeťáků. Všechny třídy jsou plné, to znamená po třiceti studentech. Samozřejmě jich pár chybělo.

A samozřejmě jsem jako obvykle udělal chyby. Při první žádosti o vyplnění papírů jsem špatně vysvětlil zadání a studenti se zaměřili přímo na vlastní školu, nejen výuku, ale celou školu. Skončili tak u chvály čistých záchodů a super kantýny. Pro příště jsme to napravil a konkretizoval pouze na výuku a naopak zobecnil – nejde o naší školu, ale o obecné principy. To znamená, že měli psát cokoliv, co by se jim ve výuce líbilo či nelíbilo. Ať už to zažili nebo nezažili. Mohli o tom slyšet od kamarádů z jiné školy, číst, cokoliv. Stejně tak negativa nemusí být něco, co zažili, ale co by zažít nechtěli.

Jak to dopadlo? Co studenti gymnázia nejvíce chtějí, aby bylo součástí výuky?

Pořadí je následující (číslo znamená, kolik studentů napsal daný bod):
– použití tématických videoukázek – 56
– skupinové práce – 34
– pestrost, interaktivita, zábavné formy učení – 31
– přístup učitele, vstřícnost, komunikace, dobré vztahy s učitelem – 29
– učení na příkladech – 17
– výlety, exkurze – 17
– srozumitelnost výkladu – 10
– krátké opakování na začátku hodiny – 9
– občas se učit venku nebo v jiném prostředí než v lavicích – 7
– technické vybavení na určité úrovni – 7
– znalosti učitele – 7
– ohlašovat testy – 7

Naopak, co studentům nejvíce vadí? Ještě než budete číst dál, zkuste si nejdříve tipnout.
– jen výklad a zapisování – 48

K tomu lze ještě připočítat další problémy spojené s výkladem: dalších 24 připomínek směřovalo buď na rychlý, tichý nebo nesrozumitelný výklad; moc psaní zaznělo ve 14 případech, „jen sedět a čumět“ vadí dalším 5 studentům; málo vysvětleno a argument „tak to prostě je“ vadí dohromady dalším 10 studentům; pokud počítám správně, je to dohromady 101 stížností na výklad
– ústní zkoušení před tabulí – 46
– domácí úkoly – 33
– nehlášené testy – 14
– přetahování hodiny do přestávky – 13
– moc věcí a jejich nepodstatnost – 11
– stres způsobený učiteli – 9
– neobjektivnost učitelů – 7
– jen práce s učebnicí nebo jen práce s pracovním sešitem – 7
– monotónnost – 6
– velký důraz na známky – 4
– nemožnost vybrat si předměty – 4

Závěry? Těžké. Asi se nejedná o úplně překvapivé věci. Ke třeťákům už „pronikly“ věci, které se řeší i mezi učiteli – známkovat či neznámkovat. Velký náskok má používání krátkých filmů. Proč? Nadužívání učiteli a zvyk mezi stu? To by byl ale jen můj tip. Stejně tak to může být z důvodu, že video nikdo moc nepoužívá. Mezi plusy překvapuje „radikálnost“ studentů, kteří jsou na střední škole první rok. Naopak třeťáci jakoby už rezignovali a byli více propojeni se systémem. Jen extrémně málo z nich chtělo skupinové práce, diskutovat, projevit názor. Celkově toho psali strašně málo. Což ale může být také způsobeno tím, že pro prváky a studenty z kvinty jsem byl jeden z mnoha nových učitelů, pro třeťáky jsem byl prostě cizí učitel, u kterého se zatím nechtěli vyjadřovat.

Na prvním místě negativ nepřekvapuje rakovina mezi výukovými metodami – výklad přes celou hodinu. A to je důležité – nikomu nevadí výklad látky. To, co studentům vadí je výklad přes celou hodinu, kdy si ani neťuknou. A spoustu problémů spjatých s výkladem, ať už je to jeho nesrozumitelnost, nuda, neatraktivnost, nulová interaktivita nebo fakt, že učitel nepustí nikoho jiného ke slovu.

Možná se ukázala zajímavá věc. Občas se někde ozve, že „děti“ nemohou vědět, co je pro ně dobré a důležité nebo naopak nepodstatné. Pokud si ale vezmeme tabulku efektivnosti výukových metod, výsledky jsou jasné. Nejvíc kritizovaný výklad je nejméně efektivní metoda. Nejvíce požadovaná videa na tom nejsou nejlépe, ale publikum si toho zapamatuje násobně víc a na delší dobu, než po výkladu. A diskuse, skupinová práce, příklady – vše, co studenti psali mezi požadavky, se umísťují lépe a lépe v žebříčku efektivnosti. Překvapeni?

Vypadá to tedy tak, že studenti sami tuší, co jsou pro ně nejlepší metody, ať už to „vědí“, protože je ty metody jen baví a neřeší efektivitu, nebo prostě intuitivně pokládají jmenované metody za lepší. A možná pokládají za lepší opak toho, co jim jako učitelé předvádíme. A možná studenti vědí lépe, jak vypadá moderní výuka, než jejich rodiče a učitelé. A jsem si jistý, že to vědí lépe, než učitel dinosaurus, který za posledních dvacet let nepřečetl žádnou novou knihu na pedagogická témata, za posledních deset let nebyl na žádném školení a za posledních pět let si nenašel alespoň na internetu novou metodu a nevyzkoušel ji v hodině.

Lucie Kocurová: Krabice od bot může zachránit chudým dětem Vánoce

sobota 8. prosince 2018 · 0 komentářů

Ubytovny, azylové domy, vybydlené ruiny v sociálně vyloučených lokalitách. Tam všude žijí děti, které nemůžou za problémy svých rodičů. Možná už na Ježíška dávno nevěří. Alespoň některé z nich už ale mají zkušenost s trochu jinou nadílkou – Krabicí od bot, která k nim přišla od neznámého dárce přes Diakonii Českobratrské církve evangelické. Letos se sbírka vánočních dárků pro chudé děti koná už posedmé.

Zdroj: Rodiče vítáni 1. 12. 2018

„Někdy si říkám, že naše dvě dcerky v podstatě mají, na co se podívají, ale ničeho si tak úplně neváží. Už dlouho jsem přemýšlela, jak jim zprostředkovat to, že ne každé dítě má stejné štěstí jako ony,“ říká projektová manažerka Kateřina z Prahy. „Když jsem se dozvěděla o Krabici od bot, věděla jsem, že to je projekt, který jako rodina podpoříme – a děti se na něm aspoň něco naučí.“

Pro mnohé děti je dárek v krabici od bot jediným, který dostanou.


Děti se můžou rozdělit s dětmi

Chcete udělat radost nějakému sociálně slabšímu dítěti? Sedněte si jako rodina a představte si jedno konkrétní dítě, třeba desetiletého kluka. Co by ho potěšilo? Co mu třeba schází, a chtěl by to mít? Vaše děti se můžou podívat do svých šuplíků a skříní, jestli by tam pro takové dítě něco nenašli. Můžou se rozdělit o samolepky, plyšáky, knihy, stolní hry, nebo z kapesného něco malého koupit. Je možné také namalovat obrázek, napsat dopis nebo vyrobit přáníčko.

„Vždycky s dětmi strávíme moc příjemné odpoledne. Říkáme si, komu uděláme radost. Musím odpovídat i na otázky typu – proč jim nepřinese dárky Ježíšek, to děti z ubytoven tolik zlobí? Tak jim vysvětluju, že Ježíšek jim musí přinést třeba jídlo nebo teplé oblečení, protože na to jejich rodiče nemají peníze,“ popisuje Kateřina, která se sbírky účastní už potřetí.

Věci nemusejí být nové, ale měly by být v dobrém stavu. Rodiče potom můžou vyrazit do obchodu a přikoupit třeba bloky, omalovánky, fixy, korálky na navlékání nebo nějakou trvanlivou sladkost typu čokolády nebo hroznového cukru. Všechno, co si připravíte, dejte do krabice – velikostí by měla zhruba odpovídat krabici od bot.


Chudá rodina může bydlet i za rohem od vás

Krabici je pak třeba hezky zabalit a nalepit nebo napsat na ni, jakému dítěti je určena – tedy například chlapec, 10 let. Pak ji odneste na sběrné místo. „Sběrná místa jsou na různých místech ČR. Každým rokem nějaká přibývají, ale nedaří se nám zatím, aby byla rovnoměrně rozmístěna po republice. Důvodem je to, že všechna sběrná místa provozují dobrovolníci ve svém volném čase a na své náklady,“ vysvětluje Pavel Hanych z Diakonie ČCE.

Akce sotva začala a několik sběrných míst už hlásí stop stav. Dobrých lidí je mnoho. „Každé sběrné místo ještě před začátkem sbírky domlouvá následnou distribuci dárků. Chceme tím podpořit komunitní rozměr akce. Lidé ohrožení chudobou nemusejí být někde na druhém konci republiky, kolikrát to jsou třeba naši sousedé. S výběrem konkrétních příjemců pomáhají místní úřady, neziskovky nebo církve. Dárky dostanou děti z vytipovaných rodin, azylových domů, nízkoprahových klubů a podobně. Část dárků pak distribuujeme do tzv. sociálně vyloučených lokalit v severních Čechách a na Slovensku, opět za asistence spolupracovníků dobře znalých místních poměrů. Každopádně se dárek dostane k dětem, které možná žádné další dárky nedostanou.“


Kvalita je víc než kvantita

Loni Diakonie CČE rozdělila mezi chudé děti 23.000 dárků. Letos nechce trhnout rekord, ale radí lidem, aby se soustředili na kvalitu. Je lepší složit krabici jen jednu, zato pečlivě a s rozmyslem. A dokážou pracovníci Diakonie sehnat dárky pro všechny děti, které by jinak nic nedostaly? „Není zpravidla příliš obtížné vymyslet obsah kategorie pro děti do deseti let, naopak krabice pro teenagery může být trochu oříškem. Na webu www.krabiceodbot.cz jsme připravili pár tipů, v nichž myslíme právě i na tyto kategorie. Kdo nebydlí poblíž sběrného místa nebo nemá nápady, může si na webu vybrat dárek online a my za jeho finanční dar pořídíme dárky pro azylové domy, kde žijí děti s maminkami bez domova. A dáme mu vědět, jak konkrétně jeho dar pomohl,“ dodává Pavel Hanych z Diakonie CČE.

NÁRODNÍ GALERIE v Praze: aktuální výstavy a kompletní program

· 0 komentářů

AKTUALISOVÁNO.

Dovolujeme si vás pozvat na výstavy, doprovodné programy, programy pro děti a rodiny s dětmi a další akce.


Kompletní program: prosinec a leden 2018

Kompletní program (včetně programů lektorského oddělení a programů pro školy a zájmové skupiny) na prosinec si můžete stáhnout ZDE, na leden ZDE.

Přehled všech probíhajících výstav najdete ZDE.

Připravované výstavy najdete ZDE.

Nabídku všech programů pro školy najdete ZDE.


Jan Preisler (1872–1918): Nově objevené obrazy

Veletržní palác, do 1. ledna

Na jaře letošního roku jsme si připomněli sté výročí úmrtí klíčové osobnosti středoevropského modernismu, malíře, kreslíře a pedagoga Jana Preislera. Záhy po studiích na pražské Uměleckoprůmyslové škole se Preisler začal aktivně podílet na činnosti nastupující generace malířů a sochařů, kteří se spojili v uměleckém sdružení Mánes. V letech 1896–1906 byl také redaktorem časopisu Volné směry, který spolek Mánes vydával. V roce 1913 byl jmenován profesorem malířské školy na pražské Akademii.

Snad nejvíce z českých umělců byl Preisler inspirován díly prerafaelitů. Tento vliv se v jeho díle tvůrčím způsobem spojil i s inspirací obrazy Edvarda Muncha, poutala jej i tvorba Pierra Puvise de Chavannes nebo belgických symbolistů. Preislerovy obrazy jsou plné vnitřního napětí, ale nemají agresivní symboliku – o to více je syrovost poznání intenzivní. Výtvarně je pro Preislera typické řešení problému figury v krajině. Na jejím vývoji můžeme dobře sledovat i Preislerovo měnící se chápání tohoto symbolu, jeho proměnu od éterických levitujících figur přes symbolistní pózy po jejich zreálnění.

U příležitosti výročí Preislerova úmrtí představuje Národní galerie Praha dva obrazy, které byly dlouhou dobu neznámé a více než sto let nebyly vystavené. Prvním je obraz Tři dívky v lese z roku 1906, původně v majetku známého sběratele Bohuslava Duška. Znalec Preislerova díla Antonín Matějček tento obraz v monografii z roku 1950 mylně ztotožnil s dílem, které se nachází ve sbírkách Galleria Nazionale d´Arte Moderna e Contemporanea v Římě. Ukázalo se však, že římská galerie vlastní obraz Primavera z roku 1904. Malby Tři dívky v lese i Primavera zaujímají díky svému formátu i mimořádné výtvarné kvalitě v kontextu Preislerova díla zcela zásadní místo a významně obohacují poznání vrcholné tvorby tohoto umělce.

Více informací ZDE.


František Hudeček (1909–1990) v kresbě a grafice 40. let 20. století

Veletržní palác, grafický kabinet, do 6. ledna

Hudeček po absolutoriu UMPRUM v ateliéru Františka Kysely, nemohl z ekonomických důvodů pokračovat na pražské Akademii, avšak jeho směřování se rozvinulo díky kontaktu s Toyen a Štyrským, účastnil se výstav v divadle E. F. Buriana. Od roku 1941 pravidelně vystavoval s Uměleckou besedou jako člen jejího výtvarného odboru. Další významné ukotvení souviselo se Skupinou 42, která vznikla z potřeby nově formulovat jedinečný prožitek všedních situací, pocitů a zkušenosti městského člověka ve stísněných podmínkách doby protektorátu. Myšlenkově vycházela z tradice českého meziválečného umění, zároveň sdružila jeho přátele a souputníky, se kterými se znal od 30. let. Kromě výtvarníků (František Gross, František Hudeček, Kamil Lhoták, Jan Kotík, Jan Smetana, Karel Souček, Bohumír Matal, Ladislav Zívr, Miroslav Hák), zde působili básníci (Ivan Blatný, Jiřina Hauková, Josef Kainar, Jiří Kolář, Jan Hanč) a teoretici vyjadřující se ke skupinovým idejím (Jindřich Chalupecký, Jiří Kotalík). Společně vystavovali až do rozpuštění v roce 1948.

Ve 40. letech Hudečkova tvorba prošla proměnou od přejímání vzorů k vlastnímu originálnímu řešení, které bylo spojeno s iniciačním nočním zážitkem, kdy objevil jedinečný námět, nočního chodce. Byla to evokace z meditativního a vzrušujícího nočního bloudění pražskými ulicemi. Předcházely mu kresby snových představ, vzpomínek, metafyzických pomníků. Vedle surrealistických technik frotáže nebo kolektivních děl „cadavre exquis“ nejčastěji používal tužku, uhel nebo tušovou kresbu perem. Podoby osamělého nočního chodce v ztemnělém městě spojil v neobvyklé spojení s blízkostí zářícího vesmíru jako poetické a melancholické vidiny, které často zobrazoval s paprskovitými energetickými silami. Pro postavu kráčejícího si našel nesčetné množství variant, což vedlo Jiřího Koláře k Hudečkovu příznačnému pojmenování „Syn noci“. Postava se stala znakem od minimalistické jednoduchosti až do sítě hustých čar, od plastických tvarů až po abstrakci. Hudeček své nutkavé zaujetí kresbou nočního města v osamění přenesl také do grafického projevu v řadě leptů, litografií a suchých jehel.

Více informací a doprovodné programy ZDE.


Giambattista Tiepolo a synové

Schwarzenberský palác, grafický kabinet, do 6. ledna

K nejuznávanějším benátským tvůrcům patřil v 18. století Giambattista Tiepolo, který díky reputaci vynikajícího umělce získával zakázky, které patřily k nejprestižnějším uměleckým počinům doby. Ačkoliv je Giambattistova malířská tvorba rozsáhlá a rozmanitá, grafické umění je v jeho díle zastoupeno pouhými třiceti osmi grafikami. Přestože se nejedná o velké číslo, Tiepolo v těchto listech dosáhl takové žánrové a tvůrčí originality, díky níž jsou jeho lepty řazeny k nejvýznamnějším počinům grafické tvorby v Itálii 18. století. Jejich kvality oceňovaly takové osobnosti světového umění, jakými byl Piranesi, Boucher, Fragonard, Goya nebo Daumier. Grafický kabinet představí průřez grafickým dílem jedné z největších osobností evropského umění 18. století a tvorbu jeho synů Giandomenica a Lorenza, kteří úspěšně navázali na práci svého otce.

Více informací ZDE.


Josef Koudelka: Invaze 68 & archivní záběry Jana Němce

Veletržní palác, do 6. ledna

V souboru fotografií Invaze 68 zachytil Josef Koudelka intervenci vojsk Varšavské smlouvy do Prahy, náhlou katastrofu, která zásadně ovlivnila osudy obyvatel naší země. Přestože se nikdy předtím reportáží nezabýval, jeho snímky pořízené během několika dramatických srpnových dnů se staly symbolem národní tragédie, ale i symbolem jakéhokoli vojenského útlaku a boje za svobodu. Soubor dnes patří ke klasickým dílům poválečné reportážní fotografie. Výstava a prostorová video instalace fotografií Josefa Koudelky & archivních záběrů Jana Němce je prezentována u příležitosti 50. výročí invaze a vychází ze stejnojmenné knihy, která byla dosud publikována ve dvanácti jazykových mutacích.

Více informací a doprovodné programy ZDE.


Katharina Grosse: Zázračný obraz

Veletržní palác, velká dvorana, do 7. ledna

Pro Národní galerii v Praze připravila Katharina Grosse velkorozměrnou malířskou instalaci, která radikálně předefinovává malbu jakožto performativní a architektonické médium a reaguje přímo na industriální prostor galerie postavené ve funkcionalistickém stylu pozdních dvacátých let. Zázračný obraz je architektonický, prostorový obraz, který divák zabydluje vlastním tělem a myslí. Barva nabývá na objemu, rovný povrch dostává skulpturální rozměr, obrazová rovina překračuje hranice vizuálního. Imerzivní instalace velkolepého měřítka připomíná středověkou nástěnnou malbu i jeskynní lůno s pravěkými kresbami, postteatrální síň s přetechnizovanou, opojnou atmosférou.

Obraz opanovává prostředí; gesto Kathariny Grosse je uměním, které se stává prostorem. »Jsem malířka,« doznává se umělkyně. »Zajímá mě prostor vytvářený malbou i to, že se může objevit kdekoli, v rámci architektonického prostředí i v běžných situacích každodenního života. Malba, jak ji chápu já, se neomezuje na plátno či stěnu.« Podle Kathariny Grosse je obraz nespoutaným projevem svobody. Její dílo, vzniklé pro Národní galerii v Praze, je výbuchem malířské velkorysosti. Wunderbild zachycuje gestický okamžik zjevení obrazu a na malbu nahlíží jako na proces vyznačující se mimořádnou houževnatostí a nestálostí, jako na život sám, jako na duševní i tělesnou posedlost.

Mimoto Katharina Grosse vytváří intervenci na pomezí architektury a přirozeného prostředí mimo galerii. V obou případech vzniká autonomní prostor určovaný barvou a formou, postromantická krajina sestávající ze subjektivity a přírody v troskách.

Monumentální instalace Kathariny Grosse lze proto zařadit kamsi mezi americký land art a německý romantismus pozdního devatenáctého století. Její mnohdy velkorozměrné struktury zabírající mezní území interiéru (institucionální prostor) a exteriéru (veřejný prostor) a často integrující přírodní materiály (stromy, kamení, půdu apod.) jsou hybridy, které překračují dělicí čáru mezi přírodou a kulturou. Vytvářejí prostor pro spolužití lidského a nelidského, organického a neorganického, přirozeného a umělého a míří k subjektivní antropologii vhodné pro svět v ekologickém úpadku.

Více informací a doprovodné programy ZDE. Fotografie z výstavy najdete ZDE.


Příběh Charty 77

Salmovský palác, do 13. ledna

Výstava Příběh Charty je připomínkou čtyřicátého výročí Charty 77, neformální občanské iniciativy, kritizující nedodržování lidských a občanských práv.

Na příběhu Ivana Jirouse – básníka, výtvarného kritika, představitele českého undergroundu – dokumentovaném fotografiemi, písemnostmi i osobními věcmi, autoři výstavy představují, společně s historickým zhodnocením Petra Blažka a Veroniky Tuckerové, životní osudy lidí z různých společenských okruhů, jejichž spojnicí bylo souznění s duchem textu Charty a kteří byli jejími signatáři.

V rámci výstavy budou představeny také fotografie Jiřího Bednáře, Jaroslava Brabce, Michaela Duse, Bohdana Holomíčka, Jana Kašpara, Jaroslava Kukala, Ivana Kyncla, Ondřeje Němce, Viktora Stoilova, Oldřicha Škáchy i dalších fotografů, které zachycují dobovou atmosféru a dění v tzv. neoficiální kultuře.

Více informací a doprovodné programy ZDE. Fotografie z výstavy najdete ZDE.


František Kupka 1871–1957

Valdštejnská jízdárna, do 20. ledna

Výstava představuje dílo Františka Kupky v celé jeho šíři, od raných prací z devadesátých let 19. století až po abstraktní práce z padesátých let 20. století. Díky spolupráci s francouzským partnerem se podařilo sestavit jedinečnou sbírku olejomaleb, prací na papíře, tiskovin a dokumentačních materiálů, která byla na jaře 2018 prezentována v pařížském Grand Palais, v obměněné podobě je nyní v Národní galerii Praha a na jaře 2019 se přesune do helsinského Ateneum Art Museum. Pražská výstava tak vedle děl ze sbírek Národní galerie uvádí četné práce ze sbírky pařížského Centre Pompidou, newyorského Guggenheim Museum nebo vídeňské Albertiny.

Chronologicky koncipovaná výstava je členěna do tematických celků, které umožňují návštěvníkovi sledovat umělcovu cestu od symbolismu k abstrakci, u jejíhož zrodu Kupka stál. Retrospektiva se zaměří na jeho symbolistické malby, první expresionistické portréty, cestu k abstraktnímu umění, barevné vertikály, řeč tvarů a barev, mašinismus i geometrickou abstrakci. Četné práce na papíře představí Kupku jako satirického kreslíře a znamenitého ilustrátora, umělce se zájmem o filozofii, antiku, náboženství i vědu.

Více informací a doprovodné programy ZDE. Fotografie z výstavy najdete ZDE.


Otevřený depozitář umění Asie

Veletržní palác, do 3. února

Po téměř desetiletém trvání expozice asijského umění v paláci Kinských se prezentace sbírek přesouvá do jižního křídla prvního poschodí Veletržního paláce, kde se představí v takzvaném otevřeném depozitáři. Schaudepot je v Národní galerii novým výstavním formátem, jenž zpřístupňuje co největší počet děl k bezprostřednímu studiu díky jejich umístění ve skleněných vitrínách, které umožňují trojrozměrný prostorový pohled. V otevřeném depozitáři má tak návštěvník možnost se seznámit s výběrem více než 600 děl asijské provenience z Národní galerie Praha.

Vystaveny jsou převážně sochy a předměty uměleckého řemesla od nejstarších děl z archaického období až do 20. století, rozdělené do dvou základních tematických okruhů. První z nich představuje některé myšlenkové systémy – filosofii a náboženství taoismu, buddhismu, konfucianismu a hinduismu – definující asijské kultury a umění Číny, Tibetu, Indie, jižní a jihovýchodní Asie. Druhý okruh vyzdvihuje charakteristické rysy asijského užitého umění a seskupuje díla podle materiálů (kamenina, porcelán, laky, kovy), technik (například email cloisonné) a dekoru.

Sbírka umění Asie a Afriky dnes čítá přes 13 tisíc uměleckých předmětů, z toho největší část zaujímají díla asijské provenience. V otevřeném depozitáři v současné době nejsou vystaveny artefakty z citlivých materiálů – především dřevěná plastika, malba a grafika. Ty budou až do doby zpřístupnění nové stálé expozice k vidění výběrově na krátkodobých výstavách a některé z nich projdou restaurátorským a badatelským průzkumem.

Více informací a doprovodné programy ZDE.


Pravda vítězí(vá)! Obrazy nejen z českých dějin

Veletržní palác, do 3. února

Výstava volně souvisí s výročím vzniku Československa a jejím cílem je zamyslet se nad stereotypy spojenými s prezentací historických událostí. Soustředí se na práce na papíře jako médium, které může prostředkovat konkrétní (a aktuální) okamžik – prostřednictvím letáků, populárních tisků, autentických záznamů či časopiseckých ilustrací – kdy za použití stejných prostředků lze současně prezentovat jak oficiální či oficializovaný pohled na danou událost, tak i jeho pravý opak.

Výstava se pokusí odhalit obrazové strategie prezentace jednotlivých „typů“ událostí a vysledovat, jak a zda se tyto strategie proměňují v průběhu staletí. Soustředí se především na ty historické momenty, které ve své době stály za zaznamenání. Šlo především o dramatické události – bitvy a války, protesty a demonstrace. Opačným pólem jsou události „pozitivní“ – např. ceremoniály korunovací nebo různých oslav. Významnou roli v reflexi významných dějinných chvil hraje také humor a na druhém pólu pak dlouhodobá frustrace plynoucí z pocitu dějinné „neúspěšnosti“ – tyto dva aspekty se přitom mohou vzájemně prolínat. Časový rozptyl vystavených děl se bude pohybovat – v závislosti na dostupném materiálu – přibližně od počátku 17. století do roku 1918. Reflektovat bude zejména události v českých zemích, v rámci možností se ale pokusí i o komparaci podobného materiálu tematizujícího zahraniční události.

I přesto, že její titul parafrázuje heslo na české prezidentské standartě, výstava by měla ukázat, že vizuální způsoby prezentace českých událostí se nijak významně neliší od jiných – případná specifika souvisejí s konkrétními událostmi či osobnostmi, nikoliv s jejich výtvarným podáním. Právě opakování týchž situací může poukázat na relativitu dějin, naznačenou názvem výstavy.

Více informací a doprovodné programy ZDE.


Bonjour, monsieur Gauguin. Čeští umělci v Bretani 1850–1950

Palác Kinských, do 17. března

Bretaň odjakživa přitahovala výtvarné umělce a na přelomu století se díky pontavenské škole stala významným uměleckým centrem moderního umění, kam se sjížděli nejprogresivnější malíři tehdejší doby. Pravidelně do Bretaně jezdili i umělci českého původ, několik málo z nich se tam i na čas usadilo.

Výstava zmapuje přítomnost českých umělců v Bretani v letech 1850–1950 a zhodnotí, jakým způsobem zachycovali její drsnou krajinu či tradiční bretonské motivy, vliv pontavenské školy na jejich tvorbu či naopak její jedinečnost.

Díla českých autorů (např. Jaroslav Čermák, Antonín Chitussi, Alfons Mucha, Josef Čapek, František Kupka, Jan Zrzavý, Alén Diviš, Toyen, Jan Křížek) budou doplněna o srovnání s obrazy zahraničních tvůrců jako Paul Gauguin, Paul Sérusier a Émil Bernard.

Více informací a doprovodné programy ZDE.


Salm Modern #1: Možnosti dialogu

Salmovský palác, do 1. prosince 

Výstava vznikla v rámci partnerství mezi Národní galerie Praha se Staatliche Kunstsammlungen Dresden. Výstava spojuje výběr děl ze Schenkung Sammlung Hoffmann ze Staatliche Kunstsammlungen Dresden s vybranými objekty současných českých umělkyň a umělců ze sbírek Národní galerie Praha a ze soukromých sbírek.

Základem projektu výstavy dvou institucí je snaha o pokračování a zintenzivnění dialogu mezi městy a uměleckými postoji ze Západu a z Východu, který se odehrává v prostoru střední Evropy. Možnosti tohoto dialogu jsou určeny názvem díla českého filmového umělce Jana Švankmajera, který byl použit i pro název výstavy: V jeho fantazijním, surreálném, snovém i komickém filmu z roku 1982 jsou neživé věci a jednotlivé části komponovány v jeden celek, který je zároveň subverzivně rozvracen. Pomocí techniky animace práce propojuje množství nejrůznějších předmětů našeho každodenního života se samovolně vytvářenými hliněnými figurami, panenkami a jinými bytostmi.

Výstava prezentuje díla ze Schenkung Sammlung Hoffmann ze Staatliche Kunstsammlungen Dresden, například práce Nobujošiho Arakiho, Mariny Abramović, Jeana-Michela Basquiata, Hanse Bellmera, Madeleine Berkhemer, Christiana Boltanského, Moniky Bonvicini, Güntera Bruse, Jake & Dina Chapmanových, Olgy Černyševové, Anne Katrine Dolven, Dana Flavina, Isy Genzken, Félixe González-Torrese, Douglase Gordona, Antonyho Gormleyho, Keitha Haringa, Susan Hiller, Zuzanny Janin, Williama Kentridge, Kim Soo-Ja, Martina Kippenbergera, Katarzyny Kozyra, Thomase Lochera, Sarah Morris, Rona Muecka, Hermanna Nitsche, A. R. Pencka, Pipilotti Rist, Carolee Schneemann, Rudolfa Schwarzkoglera, Franka Stelly, Hirošiho Sugimota, Jeana Tinguelyho, Andyho Warhola, Toma Wesselmanna, Franze Westa, Manabua Jamanaky.

České umění je zastoupeno Josefem Bolfem, Jiřím Černickým, Federicem Díazem, Krištofem Kinterou, Zdenou Kolečkovou, Stanislavem Kolíbalem, Janem Nálevkou, Ivanem Pinkavou, Františkem Skálou, Vladimírem Skreplem, Richardem Stiplem, Kateřinou Šedou.

Více informací a doprovodné programy ZDE.


Stálé expozice

Středověké umění v Čechách a střední Evropa 1200–1550

klášter sv. Anežky České

Dlouhodobá expozice umístěná v patře klášterního komplexu prezentuje na více než dvou stech exponátech z oboru malířství, sochařství a uměleckého řemesla proměny formy a funkce výtvarného díla během tří staletí. Exponáty provenienčně spjaté s českými zeměmi doplňují díla vytvořená v širším středoevropském regionu – zvláště Franky, Rakousy, Sasko – např. díly Hanse Pleydenwurffa, Albrechta Altdorfera, Hanse Hesseho či Lucase Cranacha staršího.

Více informací ZDE.


Evropské umění od antiky do baroka

Šternberský palác

Ve třech podlažích Šternberského paláce jsou vystavena díla antického starověku, ikony a dále umění nizozemské, italské, francouzské, španělské, německé a rakouské od středověku do konce 18. století. Úvod expozice náleží památkám z období antického Řecka a Říma. Sály prvního patra nabízejí díla slavné estenské kolekce italského umění 14. až 16. století s proslulou Podobiznou Eleonory z Toleda Agnola Bronzina. Pozoruhodnému souboru staršího nizozemského malířství vévodí oltářní archa Jana Gossaerta zv. Mabusse. Vystavená sbírka ikon nabízí příklady tvorby většiny významných center středomoří a východní Evropy.

Ve druhém patře se návštěvník setká s tvorbou italských, španělských, francouzských a nizozemských mistrů 16. až 18. století. Nechybí zde velká jména evropského malířství – mezi nimi Tintoretto, Fetti, Vouet, Ribera, Tiepolo, Guardi, El Greco, Goya, Rubens, van Dyck. Mimořádnou kvalitou vyniká zvláště kolekce holandských mistrů, které vévodí Učenec v pracovně Rembrandta van Rijn či Podobizna Jaspera Schade od Franse Halse. Zastoupena jsou zde take díla Terborchova, Ruysdaelova a van Goyenova. Samostatný kabinet, instalovaný ve stylu první poloviny 19. století, připomíná osobnost Josefa Hosera. Tomuto významnému sběrateli a mecenáši vděčí Národní galerie v Praze za podstatnou část svých sbírek starého umění.

Přízemí palace je věnováno německému a rakouskému malířství a sochařství 16. až 18. století. Mezi vystavenými díly nechybí např. Růžencová slavnost Albrechta Dürera, díla Lucase Cranacha, Georga Flegela či Franze Antona Maulbertsche.

Více informací ZDE.


Od rudolfínského umění až po baroko v Čechách

Schwarzenberský palác

Rozsáhlé expozici českého barokního umění předchází rozsahem sice nevelký, avšak velmi kvalitní soubor manýristických děl, vzniklých pro pražský dvůr císaře Rudolfa II. Lze v něm nalézt práce většiny významných umělců z císařova nejbližšího okruhu: Bartholomea Sprangera, Hanse von Aachen, Roelanta Saveryho, Hanse Monta i Adriaena de Vries.

Početný, námětové bohatý soubor obrazů v sousedním sále druhého patra dokládá, že u vlastních počátků barokního umění v Čechách stála zakladatelská osobnost Karla Škréty, která dokázala přežívající rudolfínskou tradici napojit na pokrokové proudy soudobé evropské malby. Odlišné stylové polohy evropského malířství druhé poloviny 17. století přinášeli do Čech Slezané Michael Leopold Willmann a Jan Kryštof Liška, stejně jako zcestovalí a evropsky orientovaní Michael Václav Halbax a Jan Rudolf Bys. Ti všichni byli inspirativními umělci pro pražského Petra Brandla, geniálního syntetika a největšího malíře domácího baroka vůbec. Evropsky proslulá je galerijní kolekce znamenitých portrétů Jana Kupeckého.

Dramaticky koncipované krajiny, stejně jako přípravné olejové skici přibližují tvorbu Václava Vavřince Reinera, třetí velké osobnosti barokního malířství v Čechách. Dekorativní notu vrcholného rokoka prostředkovala našemu prostředí benátsky laděná plátna Antona Kerna a celý barokní cyklus, stejně jako kmenovou expozici, uzavírá početný soubor drobných, žánrově pointovaných obrázků Norberta Grunda, svědčících výmluvně o radikální proměně dobového vkusu. Pečlivě volené ukázky sochařské tvorby 17. a 18. století – jak monumentálního rázu, tak také tzv. přípravného (modelového) charakteru –, najde návštěvník v několika sálech v přízemí paláce společně s hmatovou expozicí. Expozice odlitků barokních soch Doteky Baroka je opatřena popiskami v Braillově bodovém písmu a zvětšeném černotisku.

V přízemí je od roku 2009 k vidění také expozice Barokní umělecké řemeslo ze sbírek Uměleckoprůmyslového musea v Praze, která představuje umělecké řemeslo středoevropského kulturního prostoru od manýrismu přelomu 16. a 17. století až po klasicismus. Pod unikátním barokním krovem paláce byla posléze v roce 2011 zpřístupněna expozice nejcennějších historických zbraní z 15. až 19. století ze sbírek Vojenského historického ústavu nazvaná Císařská zbrojnice.

Více informací ZDE.


1850–1900: České moderní umění

Veletržní palác

Příběh českého moderního umění začíná zrodem v polovině 19. století. Jeho vývoj sleduje sbírka prostřednictvím silných uměleckých generací i osobností – realistů Viktora Barvitia a Karla Purkyně, generace Národního divadla – Františka Ženíška, Josefa Václava Myslbeka, Vojtěcha Hynaise – i tvůrců secesně-symbolistních – Alfonse Muchy či Maxe Pirnera. Zakladatelskou generaci moderního umění reprezentují Antonín Slavíček, Jan Preisler či Max Švabinský.

Více informací ZDE.


1918–1938: První republika

Veletržní palác, 3. patro

Výstavní projekt má povahu střednědlouhé sbírkové expozice ve 3. patře Veletržního paláce, které je nově instalována ke stému výročí vzniku Československé republiky. Na základě sbírek Národní galerie Praha, doplněné o zápůjčky od jiných institucí či ze soukromých sbírek, bohatou a kosmopolitní tvorbu a umělecký provoz dvacetiletého období nezávislého Československa, mezi lety 1918-1938.

Expozice se opírá především o sbírky Národní galerie Praha, doplněné o zápůjčky z dalších institucí i soukromých sbírek. Neomezuje se na výtvarná umělecká díla, ale bude mít i mezioborové přesahy formou prezentace dalších kulturních a výtvarných oblastí první republiky (knižní tvorba, design, užitý grafický design,…).

Expozice, která pokrývá dvacetileté období po zrodu nezávislé Československé republiky, ukazuje formou jakési umělecké topografie první republiky rozmanitost tehdejší umělecké produkce i bohatý umělecký provoz. Projekt představuje umění první republiky očima tehdejšího uměnímilovného diváka prostřednictvím stěžejních galerií, uměleckých spolků a institucí a představuje významná kulturní centra mladého státu. V prvé řadě to je hlavní město, jakožto umělecké centrum s rušnou výstavní aktivitou představující nejen tvorbu domácích tvůrců, ale i to nejprogresivnější z celé Evropy. Dále to je Brno, Zlín, Bratislava, Košice a Užhorod. Součástí expozice jsou částečné rekonstrukce zásadních výstav, které se v těchto centrech v době první republiky konaly (výstava Tvrdošíjných, Výstava soudobé kultury v Brně, Poesie 32, První výstava Surrealistů v ČSR).

V daném časovém a prostorovém rámci projekt představuje významné události na poli výtvarné kultury v době tzv. první republiky, s důrazem na kosmopolitní a mnohonárodnostní charakter jejího území. Tento přístup si klade za cíl nejen představit s historickou věrností bohatství a rozmanitost kultury mladého státu, ale sloužit i jako poučení pro dnešní dobu, kdy neznalost minulosti má mnohdy za následek xenofobní postoje. Expozici bude provázet také bohatý edukativní i odborný doprovodný program.

Více informací ZDE.


1930–současnost: České moderní umění

Veletržní palác

Českou výtvarnou tvorbu po roce 1930 reprezentují díla Františka Muziky, Josefa Šímy, Jindřicha Štyrského, Toyen, Zdeňka Sklenáře, Jana Kotíka nebo Václava Bartovského. Expozice mapuje i umělecké tendence od 60. let do současnosti – informel, akční umění, novou citlivost i postmodernu.

Více informací ZDE.


Doprovodné programy k výstavám a studijní materiály

Přehled všech doprovodných programů k výstavám v Národní galerii naleznete ZDE.

Studijní materiály (ve formátu pdf) k výstavám (včetně již proběhlých výstav) najdete ZDE.


Bezplatné vstupné do Národní galerie v Praze pro mladé

Národní galerie v Praze otevírá zcela zdarma svoje stálé expozice pro děti a mládež do 18 let a studenty do 26 let.

Dlouhodobý záměr bezplatného vstupného pro mladou generaci se podařilo naplnit ve spolupráci s Komerční bankou, která vstupenky za tuto část návštěvníků uhradí. Nulové vstupné se vztahuje jak na české, tak zahraniční návštěvníky.


Programy pro děti a rodiny s dětmi

Cílem programů a služeb pro děti a rodiny s dětmi je otevřít prostor galerie pro vzdělávání v oblasti umění pro děti od nejmladšího věku a zároveň nabídnout galerii jako místo pro podnětné a zábavné trávení společného času pro celou rodinu. Na dětské návštěvníky a rodiny s dětmi je zaměřena široká nabídka výtvarných heren a dílen (ateliérů) a cílená propagace.

Pro návštěvu kdykoli během otevírací doby galerie jsou k dispozici pracovní listy a výtvarné pracovny ve vybraných objektech NG.

Přehled programů najdete ZDE (menu vpravo).


Ostatní akce

Kurzy dějin umění – informace ZDE.


Otevřené výtvarné herny ve Veletržním paláci

Pozvánky na Otevřené výtvarné herny a fotodokumentaci z heren můžete sledovat také na Facebooku ZDE.


KONTAKT:
Lektorské oddělení / Education Department
Sbírka moderního a současného umění / Collection of Modern and Contemporary Art
Národní galerie v Praze / National Gallery in Prague
Veletržní palác / Veletrzni palac
Dukelských hrdinů 47 / Dukelskych hrdinu 47
170 00 Praha 7 / 170 00 Prague 7, Czech Republic

tel: +420 224 301 003
e-mail: vzdelavani@ngprague.cz

www.facebook.com/NGvPraze
twitter.com/narodnigalerie
www.ngprague.cz

Václav Zeman: Neplňme učiliště nařízením, ale kvalitou

pátek 7. prosince 2018 · 0 komentářů

Komentář Václava Zemana se věnuje problémům souvisejícím s případným zavedením cut – off skóre při přijímacích zkouškách na střední školy. Václav Zeman pracuje pro vzdělávací koncept Škola Můj Projekt a text byl původně uveřejněn na jeho blogu na Aktuálně.cz.

Zdroj: EDUin 16. 11. 2018

Proč může být cena za státem nařízené naplnění učilišť dražší, než se zdá? Je možné naplnit je i jinak? České školství má řadu bolavých míst. Specialitou místo systematických řešení je však často metoda vytloukání klínu klínem. Jejím ukázkovým příkladem je čerstvá snaha zástupců krajů vyřešit nedostatek studentů na učilištích a vysoký počet propadajících u maturity tím, že by stát při přijímačkách na maturitní obory určil pevný počet bodů, které musí zájemce o maturitní obor dosáhnout (tzv. cut off score). A kdo tuhle laťku v danou chvíli z jakýchkoli důvodu nepřeskočí? Alou na učiliště!


Jinak světu nerozumím

Jde tu o názornou ukázku toho, jak se v mnoha případech snažíme získat co nejvíc muziky za málo peněz. Je to jako když koupíte vašemu autu nová kola, nic jiného neopravíte a budete všem říkat, jak moc se zlepšila kvalita vašeho vozu.

Co by přitom bylo výsledkem tohoto kroku? Dle odhadů by se dotkl tisíců dětí. Utnul by jim dost rázně v jednu chvíli možnost získat maturitu a uvrhl je na delší dobu nebo navždy do útrob učilišť a odborných škol. To je první kámen úrazu – motivace pro školu, která vlastně vůbec nebyla vaší volbou a nemáte o ni zájem, je vždy o poznání nižší, než pro tu vysněnou. A že by dnes na učilištích bylo motivace na rozdávání? To tedy ani náhodou…

Zprávy České školní inspekce i další výzkumy opakovaně říkají nepřekvapivé: kvalita výuky na učilištích je o poznání menší než na maturitních oborech. Hlavní výtky jsou: dominuje frontální výuka, žáci nejsou do hodin téměř vůbec zapojováni, nevyužívají naučené v reálných životních nebo pracovních situacích. Důležité je i to, že žáci učilišť si odnáší násobně menší poznatky i o aktuálním politickém dění, fenoménech, jako fake news nebo o zásadách finanční gramotnosti. Zvyšováním počtu žáků na současných českých učilištích tak zvyšujeme skupinu lidí, která pravděpodobně mnohem častěji nebude rozumět současnému světu a tomu, co všechno se v něm děje.


Učiliště? Výzva pro ty nej…

Bez současného zavedení řady systémových opatření pro podporu a zlepšení celého učňovského školství, nebude mít nastavení cut off score žádný smysl. Respektive přinese mnohem více negativních jevů, než zamýšlených pozitivních.

Na učiliště odchází v Česku zhruba 40 000 deváťáků, tedy zhruba třetina populačního ročníku. Přesto je české učňovské školství dlouhodobě podhodnocenou oblastí – a to jak finančně, materiálně, tak i personálně. Inspirací by v tomto případě (pokolikáté už) mohlo být severské školství – kde jsou nejkvalitnějším učitelům nabízena místa na školách, které vykazují řadu mezer. U nás je tomu opačně – kvalitní učitelé ochotní využívat nové metody i rovný přístup k žákům se stahují na školy s maturitou a ne na učilištích. Na těch učí z velké části ti, kteří zde byli již před více než desítkou let a stejně dlouho zde zřejmě budou i nadále, nebo ti, kteří se na jiné školy nedostali.


Prodražení řemeslníci

Na další problém, který může zavedení cut off score ještě posílit, upozorňuje aktuální zpráva OECD. Podle ní dosáhne v Česku na vysokoškolský titul zhruba 3,6 procenta dětí rodičů bez středoškolského vzdělání, průměr zemí OECD je přitom 21 procent. Učni již dnes nejčastěji ze všech středoškoláků nedokončí studium, mají v budoucnu nejnižší příjmy a nejčastěji jsou ohroženi nezaměstnaností. Tam, kde o úspěchu či neúspěchu dětí rozhodují přijímací testy, se opakovaně ukazuje, že zásadní vliv na případném úspěchu či neúspěchu má zájem o vzdělání a aktivita rodičů. Ruku v ruce s tím jejich sociální postavení a především suma peněz, kterou můžou na vzdělání svých dětí vydat. O přijetí či nepřijetí tak mnohdy nejvíce rozhoduje to, jestli žák měl či neměl možnost se na testy „nadrtit“ na různě rozsáhlých přípravách. Z hlediska příjmů stále patříme mezi nejvíce rovnostářské země na světě. Tyto rozevírající se nůžky v českém vzdělávání jsou však velkým varováním. Navíc za posledních sto let se zde nerovnost v přístupu ke vzdělání zhruba o pětinu zhoršila, zatímco ve většině vyspělých zemí se šance dětí ze znevýhodňujícího prostředí na lepší vzdělání naopak zvýšila.To je problém, který by otce myšlenky cut off score měl zajímat minimálně stejně tak jako nedostatek řemeslníků.

Ministr školství Robert Plaga (ANO) prozatím návrhy na cut off score s rozumnými argumenty odmítá – díky za to. Hrozba jeho zavedení je však stále reálná. Kraje, které s návrhem přišly a nejčastěji jej podporují – mají zákonodárnou iniciativu a chystají se návrh podat samy. Ve sněmovně se pak může stát cokoli. Téma ve stylu – „těm dětem se dnes dává strašná volnost, dělají si, co chtějí, k maturitě míří i ti, co na to nemají a pak máme nedostatek řemeslníků“ – je pro dost voličů natolik líbivé, že to, že ve skutečnosti může být cena za více řemeslníků dost drahá, nemusí hrát roli.


Jak naplnit učiliště?

Kudy má tedy vést cesta? Jasně o tom mluví pro týdeník Respekt bývalý ředitel vítkovických železáren Libor Witassek: „Učiliště musí být lákavá. Změnit přijímačky je řešení důsledku, nikoliv příčin. Teprve až děti a jejich rodiče uvidí, že se díky učilišti potkají s nejmodernějšími technologiemi, uvidí v nich perspektivu.“ Zároveň je patrné, že už dnes jsou nejúspěšnějšími řemeslníky mnohdy ti, kteří mají kombinaci praktických dovedností v oboru, které získali na učilišti, a dalších, které jim přinesla část všeobecného vzdělání na maturitním oboru. Dobrý řemeslník přeci už dnes potřebuje umět psát dopis či email zákazníkům bez hrubek, cizí jazyk, když pracuje v pohraničí nebo se zahraničními dodavateli, co nejlépe komunikovat se zákazníky nebo být dostatečně flexibilní.

Naplňme tedy učiliště kvalitou a ne nařízením. Zároveň dokud nebudou výše zmíněné důležité dovednosti kvalitně vyučovány i na učilištích, nebraňme těm, kdo chtějí studovat maturitní obory (i když třeba maturitu nakonec nezískají). Právě pro co nejvyšší kvalitu našich řemeslníků. A nejen proto.


Další informace

31. 10. Potřebujeme víc právníků, nebo řemeslníků? Právník vám kapající kohoutek nebo střechu neopraví, říká ambasador odborného vzdělávání Libor Witassek

25. 10. Učňáky jsme pokazili. Ať učně vzdělávají samy firmy. Vědí nejlépe, jak na to. Stát to neumí, říká Libor Witassek

5. 11. Ani ty nebudeš mít maturitu. Jak zahnat děti na učiliště


Pavla Mudrová: Projekt spolupráce KA2 „Zábavná matematika“ v ZŠ Česká Ves

čtvrtek 6. prosince 2018 · 0 komentářů

Setkání kultur, zábavná a hravá matematika a příklady dobré praxe zúčastněných škol… To vše by velmi stručně popsalo projekt spolupráce, do kterého se od října 2018 zapojila ZŠ Česká Ves, okres Jeseník.

Co je to projekt spolupráce KA2? Projekt, v němž školy z různých zemí spolupracují na inovacích a na výměně osvědčených postupů, a tím podporují mezinárodní spolupráci v oblasti vzdělávání. KA2 umožňuje zapojit se do různých typů projektů. V našem případě se jedná o strategické partnerství, které se zaměřuje na sdílení a výměnu zkušeností mezi organizacemi v oblasti vzdělávání, na přenos a realizaci inovativních postupů na organizační, místní, regionální, národní nebo evropské úrovni. Žáci a učitelé čtyř zemí (Islandu, Sicílie, Španělska a České republiky) se mohou těšit na práci v mezinárodních týmech – nejprve ve světě virtuálním a následně i tváří v tvář v průběhu jednotlivých mobilit.

Koordinátorem celého projektu je naše základní škola. Místem prvního setkání se v polovině října stala na čtyři dny Praha, hlavní město pořadatelské země. Zúčastnilo se ho devět učitelů z výše jmenovaných čtyř zemí. Pro první společnou schůzku byl pro mezinárodní kolegy zajištěn pestrý pracovní i kulturní program. Navštívili jsme otevřené hodiny matematiky na dvou základních pražských školách. V matematickém centru Hejného matematiky H-matu jsme diskutovali o metodice matematiky s autorkou učebnic a přednášející na Pedagogické fakultě UK Ph.D. Janou Slezákovou. Pracovali jsme na matematických úlohách a se zajímavými pomůckami během společných workshopů a také jsme zhlédli spoustu zajímavých a poutavých prezentací v podání učitelů ze zahraničních škol. Provedli jsme naše hosty po významných pražských památkách a seznámili jsme je tak alespoň letmo s naším kulturním dědictvím. Během našeho čtyřdenního meetingu jsme také prodiskutovali vše potřebné k další zdárné organizaci projektu.

Náš projekt spolupráce jsme nazvali Enjoyable Maths (Zábavná matematika) a jeho hlavním cílem je zvyšování kompetencí ve třech základních oblastech: matematické, kulturní a jazykové. V oblasti matematiky bychom rádi prozkoumali a porovnali metody používané při výuce tohoto předmětu ve všech zmíněných zemích. Česká Ves se představí ostatním s matematikou Hejného, včetně využívání našich matematických pomůcek. Vzájemnou inspirací se chceme obohatit o nové poznatky v této oblasti a díky nově zařazeným prvkům zvýšit celkový zájem o matematiku na jednotlivých školách.

Dalším bodem naší vzájemné spolupráce je poznávání odlišných kultur, objevování geografických míst, která známe jen z knih nebo hodin zeměpisu. Chceme porovnat naše školní systémy a seznámit se s každodenními problémy, kterým čelí kolegové z jiných zemí. Všem zúčastněným členům bude v průběhu celého projektu umožněno komunikovat v cizím jazyce – angličtině, budou moci využívat a otestovat své nabyté znalosti v přímé praxi. Obohatí svou slovní zásobu i o odbornou angličtinu v matematické oblasti. Žáci se mohou těšit na práci v mezinárodních týmech nejprve ve virtuálním světě a později i tváří v tvář v průběhu jednotlivých mobilit – například při olympijských hrách, které se budou v každé zemi pořádat. Bonusem navíc by pro všechny zúčastněné mělo být propojení IT technologií, angličtiny, matematiky a zažití kultury jiného národu naživo. V průběhu společných setkávání bude vznikat i cílový produkt ve formě eBooku.

Věříme, že náš společný dvouletý projekt spolupráce přinese všem zúčastněným studentům, učitelům, školám, obcím i širší veřejnosti nový náhled na možnosti vzdělávání. Vzdělávání, které nás všechny baví, protože JE zábavné. (Motto projektu: „Učit (se) zábavně.“)

Setkání v Praze se dá považovat za první úspěšnou misi našeho projektu Enjoyable Maths. Na další, tentokrát na vzdálený Island, se společně s našimi žáky z kroužku Erasmus plus již od září pilně připravujeme. Ale o tom až někdy příště!

Lukáš Masopust: Mobilní telefon – učitelův kamarád

středa 5. prosince 2018 · 0 komentářů

Rád bych se s vámi podělil o to, jak lze využít chytré telefony vašich žáků způsobem, které výuku podpoří.

Zdroj: blog autora 19. 11. 2018

Dnes je mnoho chytrých (i hloupých) věcí dostupných online. Zmíním například Wolfram alpha, kterému položíte dotaz, a on vám odpoví, vypočte, co chcete spočítat, zobrazí graf a mnoho dalšího. Využil jsem tento nástroj několikrát při doučování a názornost zobrazení matematických funkcí, pomáhá, a to značně, k pochopení například nerovnice a významu jejího řešení.

Tyto případy krásně demonstrují to, že je třeba umět s tímto softwarem pracovat, což neznamená jen umět do něj zadat hodnoty a nechat si spočítat, co chceme, ale poznat, zda jsou výsledky přibližně správně. A to platí ať pracujete s tabulkový procesorem či sofistikovaných softwarem za několik miliónů.

Při vhodném zvolení úlohy lze žákům dokázat proč je dobré mít hluboké porozumění látce, což může zahrnovat i schopnost danou věc počítat „ručně”. Byť s menší přesností, než počítač.

Pokud vyučující dokáže použít mobilní telefon ve výuce, respektive dosáhne toho, aby ho žáci využívali ve výuce, tak potom nemají příliš času se věnovat nějakým jiným věcem, které odtahují jejich pozornost od hlavního cíle hodiny.

Existuje mnoho užitečných aplikací, například když učíte nějaké elektro předměty, můžete najít aplikaci která umožňuje obvody stimulovat, nějaké informace o součástkách, výpočtech záchranných stanic z mobilního telefonu, velmi dobře vytvořit kalkulačku, myslím kalkulačku, která umí například počítat soustavy rovnic, matice – to ani není potřeba vymýšlet, už je to hotové, ale zato stáhnout – v excelu jsou soubory, které lze bez problémů spustit v mobilním telefonu a žáci při výpočtu mohu právě použít mobilní telefon jako kalkulačku.

Další věc k čemu mobilní telefon taky slouží, je vyhledávání informací a to je potřeba cvičit a cvičit. Přestože žáci používají dnešní vyhledávací nástroje jako například Google, neumí vyhledávat odborné věci či pracovat s více zdroj. Časté chyby, které vidím je, že veci vyhledávají v češtině či neprovedou dekompozici zadání a hledají ucelené řešení přesně na míru zadaného úkolu.


Interaktivní tabule

Dovolím si odbočku. Sofistikovanější program, ať už se jedná o výpočty či simulace počítačových sítí, jsou dělané pro ovládání myší a klávesnicí. Časem se asi setkáme s odlehčenou verzí pro tablety, ale podstatné je, že nejsou určeny pro interaktivní tabule. Proč se o tom zmiňuji? Protože bych rád, aby si ti, co rozhodují o rozdělení peněz na vybavení škol, uvědomili, že co je dobré pro první stupeň základky, se nemusí hodit pro odborné školy.


Žáci neumí zacházet s počítačem

Často nabývám dojmu, že žáci umí spíše zacházet s telefonem, než s počítačem. Nevěříte? Projevuje se to mnoha způsoby. Ovládají počítač nepříliš elegantně, takže jim spíš hrozí chronická onemocněné (např. karpál). Většina z nich nikdy nebyla nucena přeinstalovat OS na svém počítači, což je při studiu IT nepraktický handicap.

Pak je tu ono známé, že neumí pracovat s informací, a já dodávám, že je neumí ani vyhledávat. Několik příkladů. S žáky jsme, počítali příklad z elektroniky a zadal jsem přenos článku jako -6dB. Žák tedy musí nejdříve odlogaritmovat a pak může dále počítat. A zde jsme se zadrhli. Jelikož se logaritmy brali před třemi měsíci, tedy látka je pro žáky něčím pradávným a hlavně zapomenutým. Žák, který toto měl u tabule spočítat, si s tím neporadil ani za pomocí svého telefonu, neboť nebyl schopen si najít potřebnou informaci.

Další příkladem může být písemka, co jsem psal, resp. ta opravná, neb první dopadla katastrofálně. Tedy v druhé, opravné, jsem jednu otázku změnil, další upravil a první jsem, nechal, jen jsem tuším prohodil její znění mezi skupinami. Použití telefonů bylo zakázáno, snad jen s výjimkou náhrady počítačky. Ale to ne není tak podstatné. Přesto se našel „expert“, který mi odpovídal na zadání z předchozí, řádné, písemky. A navíc nepříliš zdařile.

Z některých písemek jsem nabyl dojmu, že žáci bezhlavě a neznale opisovali z wikipedie. Písemka ukázala, že není nutné telefony zakazovat a snažit se hlídat, protože je to marné a co hůř zbytečné. Žáci neumí hledat…. a je nutné je tu učit.

Dříve mi přišlo divné, když jsem slyšel, že v USA píší písemky za pomocí internetu. Dnes už se tomu nedivím. Nemyslím si, že příčina je v technologiích samotných, ale v tom, jak je využíváme. Je to jako když celý den děláte opakující se činnost, vlastně si jen “vymýváte” mozek, protože on v tu chvíli nepracuje či jeho část. Nebo jako když koukáte celý den na televizi, přestanete ji vnímat nebo třeba sledování a jalové komunikování na FB. Zkrátka vše je snadno dostupné, všude kolem nás, není nutné myslet, natož tvůrčím způsobem. A když na to nejste zvyklí, tak to ani neděláte, a když chcete začít, jde to těžko.

Mobilní telefon může být skvělou pomůckou do hodiny, pokud by se jej učitelé nebáli využívat.

Mobil ve škole

úterý 4. prosince 2018 · 0 komentářů

Včera jsem si přečetl, jak škola v Havířově zakázala žákům mobily. A to nejen o hodinách, ale i o přestávkách. Článek můžete najít k dnešnímu dni ZDE.

Zdroj: blog Tajný učitel 4. 11. 2018

V názoru na mobily ve škole jsem si prošel evolucí, stejně jako ve spoustě názorů na jiné nejen školní záležitosti. Když jsem vyšel z univerzity, tak jsem byl samozřejmě proti mobilům ve škole a ve výuce, protože proč bych měl mít jiný názor? Mobily se používají na odesílání zpráv a sociální sítě, a to nemá v hodině co dělat. Nikdo mi nevysvětlil jiné možnosti, nikdo mě neinspiroval a já nic neznal. Po letech samozřejmě „přišly“ různé aplikace, inspirace a nápady z celého světa a já jsem strašně chtěl mobily zkusit využít v hodině, alespoň jednou.

Zkusil jsem to – měli jsme pět mobilů na dvanáct žáků a hráli jsme Kahoot. Všichni museli být nasunutí na jedné straně třídy a sedět i na lavicích, protože jen tak se dal „sehnat“ signál, který byl nejsilnější na chodbě. Hrozné podmínky, kdy jsem věděl, že už mobily nikdy nevyužiji v budoucích hodinách, ale bylo to super. Příště jsme museli celou hodinu na počítače kvůli patnáctiminutové aktivitě, kam nás zas ale přišla seřvat zástupkyně, protože žáci moc prožívali správné či nesprávné odpovědi. To byla základní škola. Teď jsem na jiném místě, kde je k dispozici lepší možnost připojení a tak konečně můžu zkusit mobily v hodinách. Neumím to zatím „správně“, ale zkouším to. Časem to přijde.

Teď už k aktuální situaci. Myslel jsem si, že téma mobily ve škole se už nebude řešit, protože je to přece „jasný“. Jsme v roce 2018. Pak najednou Francie změnila svůj přístup k mobilům. Což se nelze divit, Francie nebo Venezuela, na tom nezáleží, každý socialistický stát nedělá nic jiného, než ničí svobodu ve jménu domnělé rovnosti. Teď přichází epidemie i do naší země.

Zakázat mobil o přestávkách považuji ale za naprosté barbarství, ignoranci a naprosto nulovou reflexi současnosti. A…jo, napíšu to, jako odebrání jednoho ze základních lidských práv. Můžeme to chápat například jako zákaz používat svůj vlastní majetek ve svém soukromém a volném čase (!). Jaký je účel přestávky? Pravděpodobně přesunout se ze třídy do třídy, načerpat energii, což může znamenat svačinu, ale taky dát si prostě na chvíli pauzu. A jakým způsobem kdokoliv odpočívá, je jeho či její soukromá věc, do které by žádný Velký bratr neměl co mluvit. Představte si, ve čtvrtek učím první tři hodiny a čtvrtou mám volnou. Přestávky nestíhám a nestíhal bych je ani v situaci, kdybych neměl dozory. Čtvrtou hodinu si sednu na židli k počítači a pustím si na internetu pár písniček. Proč? Abych si dal na chvíli „nohy nahoru“ a odpočinul si. Ano, taky využívám ve svém volnu na půdě školy internet a moderní techniku. Hrůza, co?!

Znáte všichni situaci, kdy se studenti ve škole musí přezouvat? Nejhezčí situace pak nastává, pokud učitel řve na studenty, ať urychleně mažou do šatny pro jiné boty a přezují se. Učitel pochopitelně nosí boty, v kterých přišel do školy, protože on se přezouvat nemusí. Říká se tomu pokrytectví. A platí to i pro mobily ve škole.

Nehledě na to, že žádný zákaz nepomůže. Velmi často se stává, že autorita (stát, škola…) vydá příkaz, zabalí vše do krásného snového balení s údajně morálně správným cílem, který ale skončí přesným opakem. Prohibice skončí tím, že stát nemá peníze z daní, vznikne mafie prodávající alkohol nelegálně a ještě víc lidí začne pít v soukromí. Zakážete prodávat ve škole sladkosti, tím zničíte bufet a pak si už nelze koupit ani housku se sýrem. A žáci o přestávkách pospíchají do obchodu, aby si koupili sladkost. Krása. Zakážete mobily a…Ano, co se stane? Obávám, že se nestane vůbec nic. Stejně mobily budou ve škole a stejně se budou používat. Jen tajně.

Ano, vstřícný pohled na mobily znamená, že si studenti občas odešlou zprávu. Z mých zkušeností se tak stává snad v osmi z deseti případů v hluchých částech hodiny, například v momentech, kdy vybírám testy. A pak jsou samozřejmě studenti a studentky, kteří si něco pošlou během výkladu nebo cvičení. Je to konec světa? Prostě je dějepis nebo třeba psychologie nezajímá, mají jiné preference a do budoucna vědí, že to nebudou potřebovat. OK. Nic se přece neděje, každý nemusí umět všechno a každý se nemusí zajímat o úplně všechno. Samozřejmě ale existuje určitá hranice, kterou je třeba dodržovat. Zákaz mobilů je ale její absolutní zboření.

Setkat se lze ještě s dvěma případy použití mobilů v hodině. Při první si prostě musím přiznat, že jsem patron nudy a neumím zaujmout. Jo, tvrdá realita. Moje chyba. Pokud k tomu dojde s mobilem nebo bez mobilu, změní to něco? Žádné nové znalosti se u studentů neobjeví ani v jednom případě. A druhá je, že studenti mohou kontrolovat, jestli neplácáme nesmysly, protože monopol na znalosti je pryč. Zrovna minulý týden jsem šel k žákyni „hrající“ na mobilu, ať telefon teď schová. Měla tam ekonomický graf, o kterém jsem před chvíli mluvil, ale z hlavy jsem nevěděl přesná čísla v něm. Oba příklady samozřejmě mohou být „příšerné“ pro některé učitele a učitelky, ale zákaz nebo seřvání nic nezmění. Naopak, v obou případech to byla moje chyba – nejdřív jsem nedokázal zaujmout všechny studenty a v druhé situaci jsem nevěděl statistiku, tak si ji studentka obstarala sama.

Mobil dnes patří už i do klasické výuky a není to jen šílenost alternativní škol, hodin informatiky nebo jen výstřednost pár bláznivých učitelů. Opakovat můžeme prostřednictvím aplikací, nové informace si můžeme najít na internetu a pak s nimi pracovat. Velké možnosti nabízí mobil při různých skupinových pracích. Vzhledem ke kvalitě učebnic to není tak šokující informace. Základ hodiny může proběhnout stále pomocí výkladu a internet může posloužit jen pro doplnění informací na pět minut.

Zase je to ale o mínění veřejnosti a o tom, co píší média. Většina rodičů je pro zákaz mobilů, protože o hodině se přece má učit! Nezažili nic jiného než výklad a to samé očekávají pro jejich ratolesti. Nikdo jim nevysvětlil, co to znamená použít mobil ve výuce. A je úsměvné, pokud si rodiče myslí, že zákaz mobilů ve škole rovná se lepší kvalita výuky a víc znalostí pro jejich děti. (Pochopitelně jsou rodiče, kteří si dokážou představit mobil spojený s výukou.)

Znáte Pink Floyd? Another brick in the wall? Je tam jedna hezká část. „Hey teacher, leave the kids alone“. Minimálně za krátké zamyšlení to stojí, ne? A možná by to měly pedagogické fakulty přijmout jako své heslo a nechat na něj učitele přísahat při promoci.

Příběh šestý. Nepleťte se do věcí, do kterých vám nic není

pondělí 3. prosince 2018 · 0 komentářů

Z důvodu kritického nedostatku pracovních míst jsem vzal místo češtináře v sociálně vyloučené lokalitě v jednom menším městě. Už během nástupu mi bylo řečeno, že někteří žáci jsou lehce problémoví, tento eufemismus jsem však měl pochopit posléze.

Zdroj: Nechte nás sakra učit dobře, 19. 11. 2018

Žáci některých tříd byli takřka nezvladatelní, moje praxe byla klasickou ukázkou inkluze po česku – dáme do jedné třídy žáky nadané, průměrné, i ty absolutně podprůměrné, kteří se skoro ani nepodepíšou a během hodiny prudce běhají po třídě a dělají nepořádek. To celé bez jediné podpory ze strany asistentů či jiných podpůrných opatření.

Jádro problému jsem však spatřoval ve vedení školy. Pan ředitel, zjevně sužován depresí, odmítal problémy řešit a jakékoli výchovné problémy žáků se snažil odsouvat do pozadí. V praxi to vypadalo tak, že žák mohl beztrestně verbálně či fyzicky napadat jiné žáky a teoreticky i učitele s vědomím, že vedení školy nechce riskovat konflikt s rodiči či jinou institucí a problém zamete pod koberec. Chyběla zkrátka jasná vize, komunikace směrem k učitelům i rodičům a především profesionalita.

Coby nový učitel jsem získal pozornost některých žáků a záhy po nástupu se mi někteří svěřili s brutální šikanou, která je ve škole již dlouhodobě rozšířená. Zjistil jsem například, že jedné žačce pravidelně vysypávají starší děvčata na WC obsah odpadkového koše na hlavu. Řešil jsem tento problém s třídní dotyčné dívky a bylo mi řečeno, že to není tak, jak si myslím, že se děvčata „škádlí navzájem“. Poté mě vyhledala sama oběť a v kabinetě se mi svěřila se všemi příkořími, kterým je ve škole vystavována, přičemž mě prosila o pomoc.

Ještě dříve, než jsem přišel na vhodné řešení, si mě zavolal ředitel do své kanceláře:
„Pane kolego, co to mělo znamenat?“
„Co myslíte?“
„Vzal jste si Katku do kabinetu. Sám. Beze svědků. Uvědomujete si, co děláte?“
„Nevím, kam míříte, ta žačka se mi potřebovala svěřit se šikanou.“
„Co když řekne, že jste ji chtěl znásilnit? Jak se obhájíte, když jste tam neměl žádné svědky, co?“
„Ale ona potřebovala soukromí, je šikanována…“
„Ne, na naší škole žádná šikana není. A vy se do toho nepleťte. Tohle je záležitost třídní učitelky, ne vaše.“
„Ale třídní ji prý nechce vyslechnout…“
„Pane kolego, vy jste mi nerozuměl? Nepleťte se do věcí, po kterých vám nic není. Odchod.“

Problémy podobného charakteru začaly narůstat a já se s panem ředitelem ještě ve zkušební době rozloučil. Po nějaké době jsem narazil na jméno oné dívky v rámci policejního pátrání. Dodnes je nezvěstná. Dodnes si říkám, zda jsem mohl udělat víc.

Příběh pátý: Školníci za katedrou… a nová pravidla zveřejňování příběhů

sobota 1. prosince 2018 · 0 komentářů

Už delší dobu mě fascinují zprávy o nedostatku učitelů v ČR. Udělal jsem si takovou malou statistiku. Od začátku června 2018 jsem poslal třikrát e-maily s životopisem a poptávkou po práci učitele na 162 základních a středních škol v MS kraji.

Zdroj: Nechte nás sakra učit dobře, 14. 11. 2018

E-mail zní zhruba takto: "Dobrý den, hledám práci jako učitel na jakýkoliv úvazek k doktorskému studiu didaktiky na univerzitě. Mám aprobaci na angličtinu, francouzštinu, dějepis a dramatickou výchovu (vystudoval jsem dramaturgii). Učil jsem však také český jazyk, občanskou výchovu a základy společenských věd. Jsem však ochoten učit jakýkoliv předmět. V případě zájmu zašlu seznam absolvovaných školení a publikační činnost."

Celkově mi vychází: ze 486 opakovaných žádostí o práci mi přišlo celkem 270 zamítavých odpovědí. V posledním kole před týdnem mi odepsalo přesně 73 škol, že děkují za zájem, ale že mají plné úvazky.

Smyslem tohoto příspěvku není si stěžovat, nýbrž upozornit na systémový problém, který se zdá být vzdálen vizím některých vyjádření o uklizečkách a školnících za katedrou.

Na univerzitě někteří kolegové ze zkušenosti odhadují, že zhruba přes 40% učitelů výchovy k občanství a přes 30% učitelů dějepisu v MS kraji jsou lidé bez aprobace. Běžnou praxí jsou tělocvikáři diktující z učebnic panovníky či "povídající si s dětmi o rodině". Počet důchodců odhadují odbory na něco přes 8 procent, počet zcela pedagogicky nekvalifikovaných se odhaduje podle ČSI na asi 6,4 procent. Nicméně neexistují komplexní relevantní statistická data. Kolik přesně důchodců máme v českém školství? A kolik pedagogicky nekvalifikovaných? A kolik učí tzv. "neaprobovaně"? A kolik kvalifikovaných učitelů odchází do soukromého sektoru z důvodu, že neexistují volná místa? Proč MŠMT neumí vypracovat relevantní statistiky?

Možná řešení:
– vytvoření centrálního registru učitelských uchazečů o zaměstnání
– vypracování podrobných statistik o poměrech důchodců, nekvalifikovaných, neaprobovaných (statistiky zveřejnit)
– vytvořit centrální systém práce s kvalifikovanými uchazeči o místo učitele, motivovat tyto učitele, cíleně s nimi pracovat, umožňovat jim další vzdělávání atd.

Pokud mluvíme o nedostatku kvalifikovaných učitelů, prosím mluvme o nedostatku učitelů v Praze či Brně, kde z učitelského platu nájem pomalu nezaplatíte.

(Příběh editora stránky)


Nová pravidla zveřejňování příběhů

Vypadá to, že projekt Nechte nás sakra učit dobře bude muset projít zásadním přehodnocením. K čemu došlo?

Za prvé se ukázalo, že celková koncepce je neudržitelná. Původní představa byla zveřejnit zkušenosti učitelů perzekvovaných za svou snahu zavádět ve školách inovativní výuku. Ve snaze anonymizovat jednotlivé příběhy a vytvořit formát vhodný pro sociální sítě (zábavný, bizarní) jsem se rozhodl zvolit formu "stylizované povídky". Jednotlivé příběhy učitelů (někdy předávané ústně) jsem přepsal do volného povídkového útvaru s vlastními stylizovanými dialogy a s upravenými okolnostmi a detaily, aby nebyl učitel dohledatelný. Vycházel jsem také z toho, že na základě určité autenticity projevu či komunikace můžu alespoň vzdáleně posoudit, zda je příběh pravdivý, anebo si někdo vymýšlí (i když – proč by to někdo dělal?)

Nastaly dva vážné problémy.

Za prvé, anonymizace nebyla dostatečná a aktéři prvních dvou povídek byli konfrontování s vedením a byli nuceni podstoupit velice nepříjemné rozhovory. Přestože povídky byly učiteli autorizovány, vnímám odpovědnost i na své straně. Zdá se, že sdílení informací přes sociální sítě má v současnosti nebývalý dosah.

Za druhé, forma stylizované povídky není vhodná, protože svým způsobem shazuje a znevěrohodňuje samotný obsah povídky a smysl autentického sdělení – tedy fakt, že učitelé drsně narážejí na konzervativní systém a že učit inovativně v souladu s RVP je některých školách skoro nemožné.

Další problém nastal v situaci, kdy se ukázalo, že samotná realita je natolik absurdní, že je jednoduše neuvěřitelná a lidé považují povídky za výmysly. Kombinace (nevhodné) literární stylizace a absurdní reality tuto představu o falešnosti příběhů jenom pochopitelně podtrhla.

Nedávno mi například přišel příběh učitele, o kterém jsem osobně přesvědčen, že je autentický, protože z něj učitel rozhodně nevychází jako silná osobnost či pedagogický hrdina. Vyprávěl v něm neuvěřitelnou historii, ve které jeho žáci dostali od vedení školy úkol svého učitele dozorovat. Ve chvíli, kdy neměli dostatečně obsáhlý zápis v sešitě, běželi o přestávce za vedením na učitele žalovat.
Pokud bych se pokusil učitelův příběh přepsat jako povídku, všichni by si tuto stránku odhlásili, protože by prohlásili, že takovým nesmyslům věřit nebudou. Popravdě, zcela tomu rozumím.

Vzhledem k tomu, že nadále odmítám nést odpovědnost za anonymizaci a literární stylizace se ukazuje jako nevhodná, vypisuji nová pravidla zveřejňování příběhů:
– posílejte příběhy v HOTOVÉ podobě jako příběh
– ústní vyprávění nemá žádnou relevanci
– nebudu na příbězích upravovat vůbec nic, pouze je zveřejním (s vědomím, že neručím za jejich pravdivost)
– anonymizujte si prosím příběhy sami a buďte důkladní.
– odpovědnost za případné důsledky nesou čistě autoři příspěvků, nikoliv editor této stránky.
– nepište mi "terapeuticky" ve snaze si jenom postěžovat a sdílet svou frustraci. Pokud píšete, pošlete prosím celý příběh jako ucelený textový útvar.

Scio: Co by mohlo znamenat zavedení cut-off skóre?

pátek 30. listopadu 2018 · 0 komentářů

Z Asociace krajů se znovu ozvalo volání po zavedení minimální bodové hranice při státních přijímacích zkouškách na střední školy (tzv. cut-off skóre). Ve veřejné debatě však zoufale chybí data. Co by zavedení cut-off skóre prakticky mohlo znamenat, spočítali analytici společnosti Scio na datech z projektu VEKTOR, kde jsou testováni žáci středních škol v prvním a čtvrtém ročníku z českého jazyka a matematiky.

Zdroj: tisková zpráva Scio 22. 11. 2018

Vliv cut-off skóre na populační ročník prezentujeme na interaktivních datech zde: www.scio.cz/cutoff

V modelovém případě a při použití testů z matematiky společnosti Scio by se po zavedení cut-off skóre na úrovni 30 % z celkového počtu bodů u přijímacích zkoušek na střední školu nedostala na maturitní obor více než čtvrtina dětí (28 %), které přitom mají předpoklady bodovou hranici potřebnou pro složení maturity překročit. To by v roce 2018 odpovídalo přibližně 18 000 žáků. V případě, že by nám stačilo pro vstup na střední školu pouze 20 % bodů v přijímacím testu z matematiky, stále bychom z populačního ročníku vyřadili do mrtvé zóny bez maturity zhruba 5 000 žáků, kteří v testování VEKTOR ve čtvrtém ročníku potřebný počet bodů získali. Maturitu ani na třetí pokus totiž neudělají pouze 4 % maturantů, jak vyplývá z informací společnosti CERMAT.

„Z dat společnosti Scio vyplývá, že není možné nastavit cut-off skóre tak, aby nepoškozovalo významnou část dětí, které by maturitní zkoušku nakonec složily. Jakýkoliv zavedený systém bude generovat tisíce dětí v mrtvé zóně bez maturity, a to zcela zbytečně“, říká Martin Drnek z Projektů pro děti a rodiče společnosti Scio.

Kromě toho, že zavedením cut-off skóre znemožníme tisícům dětí dostat se na maturitní obor, i když by maturitu nakonec zvládly, je tu další problém: Kdo by skutečně ovlivňoval, kolik tisíc dětí ročně zůstane bez maturity? Minimální hranice je často vnímána jako objektivní čára. Stejně jako je například tachometr vnímán jako objektivní měřidlo rychlosti. I v případě tachometru však tolerujeme drobné nepřesnosti, protože si uvědomujeme, že může být zatížen chybou měření. U všech přijímacích testů je chyba měření zpravidla mnohem větší než u tachometrů. Objektivní test, který by zcela bezpochyby vypovídal o znalostech žáka, není možné sestavit. Obtížnost testu je vždy závislá na rozhodnutí jeho autorů a na výběru konkrétních úloh. Je tak možné sestavit test, v němž by 30 % bodů získalo jak 90 % studentů, tak 10 % studentů.

Veřejnost by se tedy měla ptát, kdo a jak bude při sestavování testu rozhodovat o jeho obtížnosti, jak bude zajištěna jeho meziroční srovnatelnost a kdo bude tedy prakticky rozhodovat, zda při zavedení cut-off skóre na učiliště pošleme 10 %, nebo 50 % dětí.

„Vedeme vážnou debatu o zavedení systému, který bude bránit tisícům dětí v přístupu k maturitní zkoušce a ve kterém o počtu maturantů bude fakticky rozhodovat bezejmenný úředník v CERMATu. Málokdo si uvědomuje, že lze například sestavit test i tak, aby významně zvýhodňoval chlapce, nebo dívky. Nápad na zavedení minimální bodové hranice je nejen hloupý, ale i nebezpečný“, doplňuje Martin Drnek.

Z komentáře ekonoma Daniela Münicha Neškudleme na kantorech

čtvrtek 29. listopadu 2018 · 0 komentářů

Vývoj relativních platů českých učitelů od roku 2015 bedlivě sledují každoroční studie IDEA. Poukazují na to, že atraktivita platů se do kvality práce učitelů promítá desítky let prostřednictvím toho, jací lidé do učitelské profese přicházejí, jací v ní zůstávají a jakou mají motivaci se profesně zlepšovat.


Zdroj: EDUin 21. 11. 2018

„…Kvalita učitele dávno není něco, kde by si mohli ředitelé vybírat. Mezi mladými nadanými zájemci je o učitelskou profesi zájem malý, konkurence v profesi nízká. Už tak v průměru starý učitelský sbor s abnormálně vysokým podílem žen dále stárne. A důsledky budou neblahé…

…Strany současné vládní koalice ČSSD a ANO mají resort školství a veřejných financí, a tedy i platy ve školství v péči již téměř pět let. To je dost dlouhá doba na zásadní změny. Přestože to byla rozpočtově tučná léta po skončení ekonomické krize a přestože se plánovaly rozpočtové deficity a stát výrazně nezvýšil investice, k zásadnějšímu navýšení relativních platů učitelů nedošlo.

Zdánlivě vyšší nominální navýšení tabulkových učitelských platů v posledních letech do velké míry maže vysoký růst platů v celém veřejném sektoru, doprovodná inflace a pokles položky odměn. Výsledkem je, že relativní platy učitelů zůstávají velmi nízké. Profesi učitele nadále konkuruje nepřeberný výběr lépe placených, pohodlnějších a kariérně zajímavějších zaměstnání. A i proces

Náprava škod, pokud k ní v dohledné době vůbec dojde, nám bude trvat přinejmenším tak dlouho, jak dlouho jsme problém přehlíželi. Pak se ale nesmíme divit, že vzdělávací výsledky českých žáků budou za vyspělejšími zeměmi nadále zaostávat a nízká kvalita vzdělání bude stále větší brzdou dlouhodobého ekonomického a společenského pokroku a kvality života v Česku. Zvyšování učitelských platů nadále trpí, jako vždy v minulosti, nejasnostmi, krátkodobostí slibů a nesladěností s výhledy výdajů státního rozpočtu.

Kdyby šlo o skutečnou prioritu, došlo by na ni bývalo dříve než na plošné slevy na vlaky pro seniory, žáky a studenty a na rozpočtově drahé zrušení karenční doby v době nemoci. Skutečné prioritě by byl věnován alespoň odstavec ve dvousetstránkovém výhledu státního rozpočtu na roky 2020 a 2021. Odstavec, který by poslance, veřejnost, učitele a mladé zájemce o učitelskou profesi ujistil, že se s desítkami miliard na slibované navýšení učitelských platů za dva až tři roky skutečně počítá.

…Krátkodobé a málo věrohodné sliby o ad hoc navyšování platů, tak jak se to praktikuje, mají nulový potenciál nastartovat zájem o učitelskou profesi a skrze to i zvyšování kvality práce učitelů, vzdělávání a vzdělanosti mladých generací.

Náprava škod, pokud k ní v dohledné době vůbec dojde, nám bude trvat přinejmenším tak dlouho, jak dlouho jsme problém přehlíželi. Pak se ale nesmíme divit, že vzdělávací výsledky českých žáků budou za vyspělejšími zeměmi nadále zaostávat a nízká kvalita vzdělání bude stále větší brzdou dlouhodobého ekonomického a společenského pokroku a kvality života v Česku.“







Průzkum mezd a benefitů ukázal, že čeští zaměstnavatelé jsou štědří

středa 28. listopadu 2018 · 0 komentářů

„Podíl těch, kteří od zaměstnavatele kromě platu dostávají i různé typy finančních i nefinančních benefitů, neustále narůstá,“ říká za Platy.cz Michal Novák. „A není divu – u mnoha lidí zajímavá a propracovaná nabídka benefitů rozhoduje o volbě zaměstnavatele. Proto je firmy využívají jako prostředek, jímž chtějí udržet stávající zaměstnance a zaujmout nové.“

Příběh čtvrtý: Učitel na dohodu

úterý 27. listopadu 2018 · 0 komentářů

Všiml jsem si na internetu této skupiny a rád bych přispěl svou zkušeností. Musím přiznat, že mě nikdy vedení nepopotahovalo za formu či obsah hodin, nicméně co do pracovních podmínek to bývalo katastrofální. Učitel technických předmětů, 35 let

Zdroj: Nechte nás sakra učit dobře, 12. 11. 2018

Sehnal jsem místo učitele na jedné soukromé umělecké průmyslovce. Studenti byli talentovaní, kolektiv učitelů fungoval, o to víc mě mrzelo, jak nedůstojně přistupuje k pedagogům vedení školy. Školu řídil majitel, který se na pracovišti moc často nevyskytoval, přičemž veškeré technické záležitosti musely jít přes něj. Ředitel školy v podstatě neměl žádné pravomoci, pouze razítkoval dokumenty. Škola proto fungovala, jak fungovala.

Od učitele se v podstatě očekávalo jen to, že přijde, odučí a jde domů. Chceš si vytisknout zadání písemných prací? Prosím. Ale dones si do tiskárny vlastní papír. Chceš vzít žáky na exkurzi? Proč ne, ale zaplať si jízdné, nějaké cestovní příkazy tady nevedeme. Přece kdo se chce místo učení flákat na exkurzích, ať si je také zaplatí, ne? Chybí ti pomůcky do výuky? Kup si je!

Podobně to bohužel platilo i ve finančním ohodnocení. Učitelé dostávali DPP nebo DPČ s tím, že v létě byli propouštěni na úřad práce a v září zase přijímáni . Absence smluv umožňovala s učiteli nejen manipulovat a udržovat v nich nejistotu, ale i platit je výrazně méně, než je v oboru standardem. Majitel se rozhodl platit učitele pouze za odučené hodiny, u oprav písemných prací a příprav se předpokládalo, že je zaměstnanec udělá zdarma ve svém volném čase. V praxi to vypadalo tak, že zatímco učitel na státní škole dostal podle tabulek přes 20 000 hrubého, u nás to dělalo okolo 13 000 a zaměstnanci tak byli nuceni hledat si přivýdělek formou brigád.

Jakmile jsem po marném hledání po sedmi letech náhodou narazil během druhého pololetí na nové uvolněné pracovní místo, školu jsem opustil. Protože na jiné škole hledali učitele na nástup ihned, využil jsem zákonných podmínek plynoucích z DPČ a odešel bez výpovědní lhůty. Majitel školy tak na neplnohodnotných úvazcích ve svém důsledku tratí, protože učitelé nemají motivaci svou práci dělat kvalitně ani dlouhodobě a odcházejí hned, jakmile mají příležitost. To vše se pochopitelně projeví na kvalitě výuky.

Sečteno a podtrženo – jak můžeme sakra učit dobře, když k tomu nemáme potřebné zázemí?

Ještě nemají maturitu, ale už pracují na špičkovém výzkumu. To jsou České hlavičky 2018

pondělí 26. listopadu 2018 · 0 komentářů

Osm mladých lidí, kteří ještě nesložili maturitu, ale už pracují na vlastním výzkumu po boku dospělých vědců, získalo ocenění České hlavičky.

Zdroj: ČT 24 6. 11. 2018

Nejlepší vědecké práce středoškolských studentů vybírala z desítek uchazečů odborná porota, v níž zasedl například astrofyzik Jiří Grygar či genetik Václav Hořejší. „Dobrá volba poroty se už v minulosti potvrdila, když naši laureáti uspěli se svými vynálezy či výzkumy,“ uvedl za pořadatele Václav Marek.

Oceněné práce pokrývají šest různých oblastí. Natan Sidej z pražského Gymnázia Arabská se například v Ústavu organické chemie a biochemie Akademie věd podílí na výzkumu látek, které pomáhají při diagnostice a možná i léčbě nádorových onemocnění.

Jediná oceněná dívka, Sylva Neradová z Gymnázia Pardubice, ve druhém ročníku střední školy zkoumá vlastnosti dvou enzymů kvasinek, které napadají jedince se sníženou imunitou, a na toto téma je uvedena jako spoluautorka odborného článku v mezinárodním časopise.

Trojice studentů z Plzně v improvizované dílně postavila přístroj na magnetronové naprašování. Ondřej Brichta, Přemysl Čechura a Jan Lüftner postavili přístroj z běžně dostupných komponent, všechny potřebné výpočty přitom provedli sami. Se svým přístrojem teď dál experimentují.
Studenta pražského Gymnázia Nad Štolou Tomáše Drábka zaujal život československých legionářů za první světové války v Rusku. Ve své práci se zaměřil na dosud neprobádanou oblast jejich historie: činnost Informačně-osvětového odboru, který se staral o kulturní vyžití legionářů.

Algebraické teorii čísel se věnuje Tomáš Perutka z brněnského Gymnázia tř. Kpt. Jaroše. „Tato teorie má potenciál ve výzkumu prvočísel i ve veškerém šifrování elektronické komunikace v současnosti,“ konstatoval student, který se kromě matematiky věnuje i společenskému tanci.

Mimořádnou cenu za přínos životnímu prostředí dostal Jakub Vácha z Gymnázia Soběslav, který svým výzkumem obojživelníků přispěl k ohleduplnější těžbě štěrkopísku a vhodnější rekultivaci oblasti po skončení těžby nedaleko svého bydliště. Těžařská společnost jeho doporučení začlenila do dokumentace EIA.

Cena České hlavičky je nejprestižnějším oceněním, které mohou začínající vědci v České republice získat. V minulosti ji získal například vynálezce chytrého glukometru Marek Novák nebo Karina Movsesjanová, která loni získala jednu ze tří prvních cen Evropské unie pro mladé vědce.

Novinky Pedagogické knihovny J. A. Komenského za říjen 2018

sobota 24. listopadu 2018 · 0 komentářů

Zajímavé novinky pro vás přináší přehled Pedagogické knihovny J. A. Komenského. Tematická rešerše je nabitá odkazy na články na téma Konflikty mezi učiteli a rodiči a jejich řešení.


Novinky za říjen 2018

Knižní novinky:
pedagogika
psychologie
ostatní

Ukázky

Jak zvládnout problémy dětí se školou? Děti se speciálními vzdělávacími potřebami ve škole – praktická příručka pro rodiče, učitele a další odborné pracovníky / Jitka Kendíková, Miroslav Vosmik – 2. vydání [Praha]: Pasparta, [2016] – 166 stran, ISBN 978-80-88163-36-7, Sign.: II 116147V1
Žáci se speciálně vzdělávacími potřebami. Legislativní rámec problematiky. Poradenské služby. Zápis do první třídy základní školy. Přestup do jiné školy. Přechod na střední školu. Opravné a náhradní zkoušky. Plán pedagogické podpory.

Dospívání. Spolu to zvládneme: obrazový průvodce základy biologie, sexuologie a psychologie / Robert Winston ; z anglického originálu Help your kids with growing up ... přeložila Jiřina Stárková – Vydání první [Praha]: Slovart, [2018] – 256 stran – ISBN 978-80-7529-604-7, Sign.: II 116181V1
Srozumitelné a citlivé rady, jež pomohou rodičům i jejich dětem s úspěchem přečkat tyto bouřlivé roky, doplněné jednoduchými a na první pohled pochopitelnými ilustracemi.

Sebeúcta u dětí: jak ji pěstovat a chránit / Heinz-Peter Röhr ; z německého originálu přeložil Petr Babka – Vydání první
Praha: Portál, 2018 – 196 stran – ISBN 978-80-262-1381-9, Sign.: II 116199V1
Poruchy vývoje sebevědomí často ústí v psychologické problémy. Je nutné, aby rodiče podporovali sebeúctu svých dětí. Sebedestruktivní programy v dětech může vyvolat nesprávná výchova nebo nevyrovnaní rodiče. Náměty, jak mohou pracovat rodiče s dětskou sebeúctou.


Sukova studijní knihovna (literatura pro děti a mládež):
první čtení
první stupeň ZŠ
druhý stupeň ZŠ
naučná literatura
přečtěte si s dětmi


Články:
z českých časopisů
ze zahraničních časopisů

Ukázka

Uvolněte dětem hranice / Andrej Ruščák. In: Psychologie dnes – ISSN 1212-9607 – Roč. 24, č. 9 (září) (2018), s. 20–23. V článku jsou porovnány dva přístupy k výchově dětí: helikoptérové rodičovství, kdy se rodiče kolem dítěte pořád vznášejí jako helikoptéra, a freerange rodičovství, kdy potomkovi ponechávají volnost (dříve běžnou). Autor popisuje, jak se vztah rodičů a dětí (a zároveň riziko samostatnosti) vyvíjel; nejprve na příkladu Spojených států a následně v České republice v letech 1945, v 70. letech, 90. letech a jaký bude ve 20. letech 21. století. Z textu vyplývá, že přehnaná opatrnost rodičů (helikoptérové rodičovství) vede k neschopnosti dítěte vykonávat základní úkony. Doporučuje volnou výchovu v souvislosti s výukou k nezávislosti a zodpovědnosti. Jenom v tom případě dítě získá schopnost přizpůsobit se měnícímu se světu.


Tematická rešerše: Konflikty mezi rodiči a učiteli a jejich řešení

Učitelé na sociálních sítích #3. Daniel Pražák

pátek 23. listopadu 2018 · 0 komentářů

Další ze seriálu odpovědí na netradiční dotazník. Dotazník určený učitelům, kteří se snaží aktivně něco změnit a kteří sdílejí své postřehy na sociálních sítích.

Zdroj: Tajný učitel 11. 11. 2018


Představení

Jmenuji se Daniel Pražák, mám rád dobré jídlo a víno, životní výzvy a špatný humor. Jsem jedno z prvních dětí, které bylo v ČR v domácím vzdělávání (4. a 5. třída). Měl jsem neuvěřitelné štěstí, že jsem absolvoval školu snů – Gymnázium Přírodní škola. Tam jsem se také poprvé postavil před katedru, protože každý student musel do oktávy odučit minimálně 10 hodin v nižších třídách jako lektorskou práci. Tady jsem potkal učitelské osobnosti takového kalibru, že „když jsem se rozhodoval co chci dělat, kantořina byla jasná volba“.

Přírodní škola mě naučila několik důležitých věcí – kromě faktů a znalostí taky schopnost zachránit život, umět si zorganizovat svůj čas (zkušební systém je tam velmi blízký tomu na VŠ) a především mi dala do vínku neschopnost přejít mávnutím ruky věci co mě štvou. Jako příklad bych uvedl to, když tehdejší hejtman David Rath usiloval o zrušení Dětského domova v Pyšelích, kam jsme se školou několikrát do roka jezdili (a jezdíme stále) dělat programy pro děti. Tehdy jsme se postavili proti, záměr medializovali, psali tiskové zprávy, vyjednávali na zastupitelstvech a nakonec se podařilo DD zachránit. Tehdy jsem se naučil, že pokud člověk usiluje o něco dobrého a vloží do toho co může, tak se to taky podaří (zní to jako z nějaké Disneyovky a myslím, že to v nějaké i bylo… ale je to tak).

Proto jsem také na PedF UK založil nejdřív Studentskou oborovou radu katedry biologie, později s partou skvělých aktivních studentů spolek Drosophila a nakonec se s vděčností připojil k myšlence Otevřena (iniciativy usilující o proměnu přípravy učitelů „zevnitř“ – prostřednictvím působení na pedagogických fakultách).

Půl roku po maturitě jsem pomáhal jako suplent na Gymnáziu Přírodní škole, kde s přestávkami a v měnící se formě působím dodnes. Kromě toho jsem učil na ZŠ, MŠ a Gymnáziu Da Vinci v Dolních Břežanech, krátce na ZŠ Letohradská ve třídách s programem intuitivní pedagogiky a v současnosti učím přírodopis a angličtinu na ZŠ Strossmayerovo náměstí. Pedagogické zkušenosti jsem v oblasti neformálního vzdělávání sbíral, kromě děcáku, ve vyloučených lokalitách v ČR, při výuce dětí ulice v Kongu. Vtipnou zkušeností bylo, že jsem – rok před dosažením Bc. – učil v rámci Výzvy 51 učitele, jak učit s tablety.

Před měsícem jsem dosáhl pedagogické kvalifikace s kombinací biologie – dějepis a v současnosti jsem doktorandem na Ústavu výzkumu a rozvoje vzdělávání na PedF UK.

Baví mě cestování, focení, prohrávání proti dětem v League of Legends a vzdělávací politika. Mám úžasnou přítelkyni, která je taky učitelka.


Jaká byla tvá očekávání před nástupem do školství? Překvapilo tě něco?

Mám problém s vymezením „před nástupem do školství“. Některá překvapení byla už při „lektorských praxích“ a následně jsem do školství spíše difundoval, než nastupoval – jako kvalifikovaný-legální učitel učím teprve dva měsíce. Překvapilo mě každopádně, jak málo jsou (byli) učitelé propojení. Často jsem viděl učitele, kteří naprosto netuší o skvělých metodách, co používá jejich kolegyně ve stejném kabinetu. To mi přišlo naprosto šílené. Každý svojí přihrádku, svůj metr čtvereční. Na mé nynější škole mám naprosto odlišnou zkušenost.

Dalším opakujícím se překvapením pro mě je, jak má naše společnost vzdělávání a školství „na salámu“. Nechci mluvit o platech a o tom, jak je to téma jenom před volbami a pak nic… Naprosto mě šokovalo, že se nezvedl žádný rodičovský odpor proti jednotným přijímacím zkouškám, které brutálním způsobem (ve své nynější podobě) zasáhnou do života jejich dětí. Jeden standardizovaný test v jedno datum, který prostě potopí ty, kteří nejsou dobří ve vyplňování testů, nebo nejsou z prostředí, kde by jim s přípravou pomohla rodina.

Jak vypadá tvoje ideální hodina? Hodina, po které cítíš, že se povedla.

„Něco“ se tam stane. Žáci netuší, že se učí a ve třídě panuje kreativní atmosféra. Je v ní hluk a pohyb. Hodina, kdy se povede nějaký pokus. Byla to třeba hodina, kdy jsme propojili dějepis a angličtinu a pracovali s textem powermetalové skupiny Sabaton 1648, kde se zpívá o dobývání Prahy Švédy na konci 30leté války. Bonusem bylo, že vedle zrovna učil zástupce ředitele a my dali žákovský bluetooth reprák naplno.

Fakt mě baví, když si žáci dobrovolně připraví aktivitu a část hodiny. Baví mě, když zjistí, že jsou v něčem fakt dobří, i když si to o sobě nemysleli.

Jaké jsou podle tebe největší negativa českého školství a jaká jsou největší pozitiva?

Máme RVP. Máme jako učitelé (pokud učíme na fajn škole… a v Praze a Středočeském kraji se učitel snad ani nemůže vymlouvat, že takovou školu v okolí nemá) neuvěřitelnou svobodu v tom kdy, co a jak učit. Jeden z důvodů dobrovolného přechodu na státní školu (po třech soukromých) byl, že chci tohle ověřit. A našem jsem školu, která mi maximálně vychází vstříc v tom, jak a co učím (alespoň nakolik mohu po dvou měsících soudit). Nikdo mi jako učiteli nevnucuje učit systematiku protist (která dávno neexistuje a během mého VŠ studia se změnila dvakrát), je to jenom na mně. Chápu ale, že to není pro každého a nevím, jestli bych dokázal takhle učit i při plném úvazku. Je to podstatně těžší, než jet podle učebnice.

Vzdělání není priorita. Prostě není. To se projevuje i tak, že se ministři školství střídají stejně rychle, jako učitelé obrany proti černé magii v Harrym Potterovi. Tím pádem chybí koncepce a tak nějak nevíme, co vlastně chceme. Kvůli tomu zároveň máme RVP a společné vzdělávání a k tomu státní maturity a jednotné přijímačky. To na prvním místě. Na druhém, protože je to nutně podřazený bod, je samozřejmě obligátní nedostatek peněz, které na vzdělávání dáváme jako společnost. Naše postavení v žebříčku zemí OECD (kam asi chceme patřit i do budoucna, ne?) je tristní a to dlouhodobě.

Co podle tebe dělá výjimečného učitele výjimečným? V čem se odlišuje od pouze dobrého učitele?

Když si představím pantheon mých „best of“, tak musím použít slovo sebeobětování. Výjimečný učitel dává škole maximum. Upřímně si nedokážu představit, že bych třeba trávil s dětmi ze své školy každý víkend, že bych dal přednost doučování lemplů (já byl jeden z nich, takže to snad můžu napsat) den před svým posledním termínem státnic. A z toho jednoduššího: učitel musí žáky respektovat a jít příkladem. Zároveň by měl na sobě dál pracovat – neznám žádného skvělého učitele, který se dál nerozvíjí. Často zaznívá, že učitel by měl být hlavně sám sebou. S tím mám trochu problém – pokud jsem totiž běžně sarkastická bestie, nemyslím si, že bych měl být takový i ve škole a osobně se snažím sarkasmu v hodině vyvarovat.

Naopak, co si myslíš, že definuje špatného učitele?

Apatie, stereotyp, vynucování autority. Četl jsem nádhernou větu: „Dnešní žáci neuznávají autoritu a ani tu přirozenou!“ – to mi přijde naprosto geniální.

Jaká je tvoje největší chyba, kterou jsi během práce ve školství udělal?

Nevím tu největší… Ale jedna věc se mi poslední dobou hodně vrací. Protože jsem učil při studiu, tak učitelování nebylo to nejdůležitější a nebyl jsem na učitelském místě závislý co do obživy, tak jsem ve chvíli konfliktu s vedením jedné ze škol prostě pokrčil rameny a šel (snažil jsem se situaci nějak s vedením reflektovat, ale tahle snaha nebyla vyslyšena). Myslím, že jsem se tím připravil o hodně a nechci tohle opakovat. Taky se mi úplně nepovedlo to, že jsem nastoupil na školu, kde bylo všechno hodně volné a v té době jsem spíš potřeboval pevné vedení a ukázání jak a kudy. Tady jsem byl svým pánem, což by bylo fajn spíš pro zkušenějšího učitele. Ze spousty chyb jsem ale následně reflexí získal hodně pro sebe a tak jsem za ně rád.

Myslíš si, že tě pedagogická fakulta připravila na realitu ve třídě?

Ta otázka je sama o sobě nefér a byla by na několik A4 textu. Záleží na tom, z jakého úhlu pohledu se na to člověk podívá. Je hodně jednoduché říct: „Ne. Ani nemohla,“ – a bude to svým způsobem pravda. Zatímco svět se mění, žáci se mění, díky Bohu se mění i styly výuky, tak svět univerzit a tím pádem i fakult je dělaný spíš na pomalé změny, pokud nějaké. Potkal jsem ale na fakultě hodně inspirativních osobností a třeba teď hodně těžím z toho, že mě fakulta naučila systém reflektování hodin – byť v té nejzákladnější formě.

Hodně tuhle otázku dostávám a hodně se s ní peru. Na druhou stranu neznám žádnou firmu, která si svoje zaměstnance – ať už mají jakékoliv vzdělání – dál nevychovává a netrénuje.

Analogicky se můžu zeptat: „Připravila tě autoškola na jízdu po D1 v pátek večer?“ Tyjo, jasně, že ne! Naučil ses tam rozjet se, nenabourat do ostatních, naučil se základy bezpečné jízdy. Ale určitě tě autoškola nepřipraví na agresivní řidiče, nenadálé události, nečekané objížďky.

To co se třeba teď na peďácích děje spolu s reakreditací studijních plánů, to je obrovská revoluce – před pár lety bylo skoro nemyslitelné, aby se student bakalářského studia dostal k dětem a páchal tam nějakou praxi. To se v současnosti stává celkem normou. Té praxe je sice pořád málo (ale pořád nesrovnatelně víc se situací před pár lety zpět), ale já jsem rád i za tohle a tleskám.

Představ si situaci, kdy se staneš ministrem školství. Pokud se rozhodneš něco změnit, co to bude?

Já bych teď ani nechtěl. Prsty se brání to o někom z ANO napsat, ale jsem fakt rád, že tam pan ministr Plaga je. A pokud bych se stal ministrem, chtěl bych dělat na začátku svého působení přesně to, co on. Viditelně nic. Zní to možná absurdně, jenže je to hrozně dobře. Každý ministr za posledních 10 let měl nutnou potřebu přijít s něčím revolučním, co bude stát jako pomník jeho geniality. Teď tedy čekáme, jak dopadne reforma financování regionálních škol, ale to popravdě není „jeho“ novinka. Rozhodně bych ale tlačil na NÚV (Národní ústav vzdělávání, má na starosti například revizi RVP a předtím zavedení RVP), aby podstatně lépe komunikoval s učitelskou, odbornou a širokou veřejností. Snažil bych se ukazovat víc a víc na příklady skvělých učitelů a skvělých věcí, co v našem školství jsou. Snažil bych zvrátit trend posledních dvou let, kdy je stále těžší založit soukromou školu. Určitě bych otevřel diskuzi o přípravě učitelů a vstupu do profese, případně její prostupnosti a každopádně bych znovu otevřel téma státních maturit a jednotných přijímacích zkoušek a podporoval diskuzi jestli je to to, co chceme, a jestli je to užitečné. Vlastně by toho bylo na čtyři roky docela dost…

Normálně by otázka zněla „Pedagogická komora nebo Učitelská platforma? Proč?„, ale jelikož vím, že jsi aktivní v druhé jmenované organizaci, tak se budu ptát přímo na Učitelskou platformu. Myslíš si, že dokáže něco změnit a být prospěšná pro nás obyčejné učitele? Jaké jsou konkrétní cíle Učitelské platformy? A nemyslíš si, že dvě současně existující organizace budou spíš škodit a že nedokážou existovat vedle sebe?

Celá situace mě velmi mrzí, hlavně v tom smyslu, že pokud se opravdu podaří sjednotit hlas učitelů, ať už v komoře, nebo v platformě, tak to s sebou ponese tíhu toho, jak se to stalo. Tedy s osočováním, dštěním síry a dělání zlé krve. Myslím si ale, že teď se situace stabilizovala a ukazuje se, že vedle sebe tyto organizace existoval snad mohou.

Učitelská platforma se stala cenným partnerem jak pro orgány MŠMT, tak například pro média – díky kontaktům UP mohou novináři získávat nové expertní názory, daří se komunikovat do veřejného prostoru pohled běžných učitelů a to je samo o sobě pro mě dobrou věcí. UP se skrze připomínkovací řízení věnovala legislativě a to je další plus – do procesu tvorby tak více než kdy předtím vstoupil hlas učitelů.

Jaké jsou tvoje zkušenosti s rodiči žáků?

Vlastně zatím pouze skvělé. Měl jsem jediný vážnější problém a to bylo s maminkou-ředitelkou školy. Tam mi vadilo, že se sloučila role maminky a ředitelky a situace nebyla dál reflektovaná právě z role vedení školy. Na nové škole mám za sebou zatím jedny třídní schůzky a byl jsem mile překvapen zájmem rodičů a jejich dotazy například na styl výuky. Přišlo mi skvělé, že se zajímali, jaký že bude ten nový učitel přírodopisu a co budou jejich děti v hodinách dělat.

Co ti jako učiteli dělá radost? A co se podle tebe za posledních x let povedlo?

Radost mi udělá, když zkusím něco nového a zafunguje to. Když se mi podaří vytvořit ve třídě takové klima, že se zapojí všichni a když i ti, kteří si tolik nevěří, zažívají úspěch. Možná to zní jako klišé, ale nenapadá mě lepší popis. Radost mi také dělají dozory. Vážně. Je to chvíle, kdy se zase o trošičku mění role a mizí jeden z prvků vnější autority. Najednou jsme na té chodbě jako dva lidi a můžeme si povídat o něčem úplně jiném – anebo o tom, co bylo v hodině. To mě pak potěší dvojnásob, když mají žáci i po vyučování chuť to dál řešit.

Celkem chápu, že na řadu učitelů působí EDUin jako červený hadr na býka. První věc co mě ale napadne, když mám říct co se za posledních X let povedlo, je právě jejich práce. Sluší se připomenout, že před 10-12 lety nebylo vzdělávání zdaleka takové téma ve veřejném prostoru (nebo jenom nárazově), redakce neměly vlastního člověka pro školství a obecně to moc nikoho mimo profesi nezajímalo. To EDUin změnil a přijde mi to skvělé a důležité.