Šárka Mrázová: Žáci neumějí hledat informace a pracovat se zdroji, varuje inspekce

pondělí 25. června 2018 · 0 komentářů

Žáci na základních a středních školách při výuce nepracují s moderními digitálními technologiemi, zjistila Česká školní inspekce.

Nová zpráva České školní inspekce nepřinesla příliš pozitivní zprávy o stavu českého školství. Tentokrát se úřad zaměřil na informační a komunikační technologie (ICT) ve vzdělávání. Zjistil, že žáci na základních a středních školách při výuce nedostatečně pracují s moderními digitálními technologiemi. Jsou to třeba chytré telefony, tablety, nejrůznější softwarové produkty v podobě on-line vzdělávacích kurzů, „webinářů" nebo různých simulačních výukových programů.

Stejně tak nejsou podle inspektorů žáci ani příliš zvyklí získávat a využívat informace z rozmanitých zdrojů nebo typů sdělení, pracovat s představivostí a používat logické myšlení. Na gymnáziích je přitom zapojování digitálních technologií do výuky ještě méně časté než na odborných středních školách zaměřených třeba na zdravotnictví nebo ekonomiku, přestože i jejich výsledky byly podprůměrné.

Novou tematickou zprávu vydala Česká školní inspekce v úterý 19.6. Výsledky ověřovala na čtyřech stovkách základních a středních škol. Šetření zaměřené přímo na informační gramotnost prováděla školní inspekce poprvé.

Nedostatečnou praxi potvrzuje i zástupkyně ředitele ze Základní školy Kolín IV. Radka Olivová, která dříve učila na gymnáziu. „I když jsou ve škole hodiny informatiky, záleží, jak učitel žákům ukáže, co je podstatné. Ne jen informace najít, ale měli by vědět, zda jsou to vhodné zdroje. V tom určitě jsou rezervy. Děti informace vyhledají často jen s Ctrl+C a Ctrl+V," řekla Aktuálně.cz. Podle Olivové to souvisí i se čtenářskou gramotností, schopností dětí informace třídit a v pravý čas analyzovat.

Špatný výsledek gymnázií má podle náměstka ústředního školního inspektora Ondřeje Andryse logické příčiny: gymnázia jsou všeobecným oborem, u něhož není tak nezbytně nutné využívat digitální technologie jako třeba v některých oborech odborných škol. Například ve strojírenství nebo i zdravotnictví se učitelé a žáci bez informačních a komunikačních technologií neobejdou, a jejich používání je tak automatičtější. Jejich učitelé jsou navíc více motivováni k tomu, aby technologie do výuky zapojovali.

„Výsledky jsou ale srovnatelně podprůměrné ve všech oborech, byť jsou mezi nimi rozdíly," řekl Aktuálně.cz. Digitální technologie pro hodnocení a zpětnou vazbu považuje za důležité pouhých 17 procent učitelů a pro svou školu 31 procent ICT koordinátorů.

Inspektoři se zaměřili na to, jak žáci zvládají práci s informačními technologiemi, jakou mají představivost i jak jsou schopni získávat informace z různých typů sdělení. Zajímalo je i, jak pracují s obrázky, algoritmy i jak používají logiku. „Šlo o dovednosti, které se vážou na využívání technologií v rámci vzdělávání. Nejde o výuku informatiky, ale o práci s informacemi a ICT technologiemi při výuce nejrůznějších předmětů," dodal Andrys.

Pro inspektory je to zpráva o tom, jak jsou učitelé schopni pracovat s různými technologiemi v rámci běžné výuky. „Je evidentní, že pokud se s ICT technologiemi ve školách vhodně pracuje, zvyšuje to efekt výuky, žáci lépe chápou patřičné souvislosti a celkově je pro ně vzdělávání atraktivnější, modernější a s větším dopadem na vzdělávací výsledky," uvedl Andrys.

„Když žáci budou vědět, jak s informacemi pracovat, mělo by se to v informační gramotnosti projevit," je přesvědčena učitelka Olivová.


Technika nahrazuje tabuli, ne pomůcky

Učitelé na základních školách využívají ve vysoké míře digitální technologie pro prezentaci učiva, ale mnohem méně jako nástroj, se kterým žáci pracují. Velké rozdíly jsou i mezi vyučovanými předměty.

„Většina učitelů vnímá využití informačních technologií především jako doplnění klasické výuky, jen méně než polovina si uvědomuje vliv informačních technologií na proměnu výuky ve svém předmětu. Jen malá skupina učitelů si je vědoma důležitosti využívání informačních technologií pro prezentaci výsledků vzdělávání, žákovských prací," říká Andrys…

Celý text si můžete přečíst ZDE.

Tematická zpráva Rozvoj informační gramotnosti na ZŠ a SŠ.

NÁRODNÍ GALERIE v Praze: aktuální výstavy a kompletní program

sobota 23. června 2018 · 0 komentářů

AKTUALISOVÁNO.

Dovolujeme si vás pozvat na výstavy, doprovodné programy, programy pro děti a rodiny s dětmi a další akce.


Kompletní program: červen a červenec 2018

Kompletní program (včetně programů lektorského oddělení a programů pro školy a zájmové skupiny) na červen si můžete stáhnout ZDE, na červenec ZDE.

Přehled všech probíhajících výstav najdete ZDE.

Připravované výstavy najdete ZDE.

Nabídku všech programů pro školy najdete ZDE.


Konec zlatých časů. Gustav Klimt, Egon Schiele & vídeňská moderna ze sbírek Národní galerie v Praze

Veletržní palác, do 22. července

V roce 2018 uplyne 100 let od úmrtí dvou významných osobností umění přelomu 19. a 20. století – Gustava Klimta (1862–1918) a Egona Schieleho (1890–1918). Ve sbírkách Národní galerie v Praze se nachází zásadní práce obou umělců – Klimtovy obrazy Panna a Vodní zámek, Schieleho plátna Těhotná žena a smrt, Zátiší s květinami, Mrtvé město a kresby Sedící akt a Sedící žena s pokrčenými koleny.

Komorní výstava představuje nejen Klimtův vliv na Egona Schieleho, který byl jeho žákem, historii jednotlivých děl, ale nově je také zasazuje do kontextu tvorby jejich známých i dnes pozapomenutých současníků z vídeňské umělecké scény: Josefa Hoffmanna (1870–1956), Alfreda Kubina (1877–1959), Oskara Kokoschky (1886–1980), Emila Orlika (1870–1932), Carla Otto Czeschky (1878–1960) a Richarda Teschnera (1879–1948).

Více informací a doprovodné programy ZDE.  


Richard Wientzek: Kresby

klášter sv. Anežky České, do 19. srpna

Průřez kreslířským dílem německého umělce Richarda Wientzeka (*1970) nachází vhodný výstavní prostor v místnostech klauzury Anežského kláštera. Richard Wientzek nazývá svá zátiší „světskými zbožnými obrázky“, čímž zdůrazňuje propojení se středověkou formou obrazu, u níž intenzivní prohlížení bylo zdrojem náboženského povznesení mysli. Divákovi zůstal zachován požitek z detailně blízkého pohledu na předměty reprodukované v duchu extrémního verismu, jež si však ponechávají rovněž symbolickou kvalitu.

Richard Wientzek portrétuje předměty každodenního života ‒ potraviny, hračky, módní doplňky, bankovky, knihy a vycpané ptáky ‒ a aranžuje je do zátiší, jež vyprávějí příběh. Názvy některých obrazů přispívají k zašifrování situace, většinou však nabízejí ironický komentář k tomu, co vidíme.

Richard Wientzek kreslí svoje objekty vždy v měřítku jedna ku jedné, většinou při pohledu shora a s jednotným vedením světla na bílém podkladu. Vzhledem k omezením, která si sám vytkl, se jeho technické prostředky omezují jen na tuš a pastelky. Bodování navozující šerosvit a plastickou kvalitu je technika vypůjčená z archeologické dokumentace, technika, kterou Richard Wientzek v kontextu vědy o starověku dlouho zkoušel a zdokonaloval. A tak cílem dokonce i toho nejmenšího formátu je učinit na diváka mocný dojem pečlivostí, s jakou byla provedena každá skvrna na ztvárněné ploše.

Více informací a doprovodné programy ZDE. Fotografie z výstavy najdete ZDE.


Očím na odiv. Výzdobné techniky v malířství a sochařství 14.–16. století

klášter sv. Anežky České, prodlouženo do 26. srpna

Projekt je v pořadí druhou výstavou, pořádanou v rámci dramaturgické řady s podtitulem Umění a přírodní vědy v prostorách expozice Středověké umění v Čechách a střední Evropa 1200–1550 v klášteře sv. Anežky České. Stejně tak jako u výstavy Očím skryté. Podkresba na deskových obrazech 14.–16. století ze sbírek Národní galerie v Praze budou návštěvníkům atraktivní formou představeny mimořádné detaily a souvislosti, které jsou spojeny se středověkým dílenským provozem.

Tématem výstavy jsou výzdobné techniky, pozornost je tedy věnována jednotlivým typům dekorů na malbách a sochách, způsobu jejich provedení i jejich výtvarné formě. Návštěvníci tak budou moci na originálních dílech sbírkové expozice studovat například různorodou podobu techniky puncování, šablonového či sgrafitového dekoru, i techniku cínovaného reliéfu. Nedílnou součástí výstavy jsou doprovodné informace na elektronických nosičích dostupné návštěvníkům přímo v expozici.

Více informací a doprovodné programy ZDE.  Fotografie z výstavy najdete ZDE.


Hynek Martinec: Cesta na Island

Šternberský palác, do 26. srpna

Soubor obrazů Hynka Martince je ilustrací konceptuálně formulované hříčky, založené na fiktivní historce o pokusu postavit v první polovině 18. století na Islandu barokní katedrálu a vyzdobit ji obrazy. K. I. Dientzenhofer katedrálu nakonec nepostavil, ale údajně zachovaný soubor obrazů určený pro Island je předmětem této výstavy.

Přibližně třicet obrazů a kreseb je tematicky svázáno s mnoha konkrétními díly barokní sbírky Národní galerie v Praze. Martincovy reinterpretace a parafráze v mnohých ohledech vedou k novému čtení původních předloh a zároveň otevírají řadu otázek uvažování o pozicích současné malby a úloze kontextu.

Více informací a doprovodné programy ZDE. Fotografie z výstavy najdete ZDE.


Jiří Kolář: Úšklebek století

palác Kinských, do 2. září

Výstava se zaměřuje na takový výběr Kolářových prací, který v propojení s jeho básnickým dílem naznačuje, jak neortodoxně dovedl Kolář umělecky formulovat svůj účastný komentář ke světu.

Významnou součástí výstavy je Týdeník 1968, soubor šedesáti šesti doličných koláží mapujících dramatické události tohoto roku. Doplněn je dalšími cykly mnohdy neznámých prací, které ukazují, jak Kolář výtvarně otevřeně budoval od druhé poloviny čtyřicátých let až do sklonku života orbis pictus naší doby.

Mezi vybranými díly jsou práce z Národní galerie v Praze, Musea Kampa, pozůstalosti Jiřího Koláře, Neues Museum Nürnberg i dalších soukromých sbírek.

Více informací a doprovodné programy ZDE. Fotografie z výstavy najdete ZDE.


Josef Koudelka: De-creazione

Veletržní palác, do 23. září

Soubor fotografií s názvem De-creazione vytvořil fotograf Josef Koudelka pro první prezentaci Svatého stolce na 55. Bienále v Benátkách v roce 2013. Vatikánská muzea nabídla spolupráci kromě Josefa Koudelky také italské umělecké skupině Studio Azzurro a australskému malíři Lawrenci Carrollovi. Oslovení umělci měli ztvárnit tři témata inspirovaná knihou Genesis: Creazione, De-creazione a Ri-creazione, přičemž Josef Koudelka si vybral téma, kterému se intenzivně věnuje již tři desetiletí, a které dosud shrnul v patnácti publikovaných knihách zabývajících se zobrazením nevratných zásahů člověka do krajiny.

Jeho soubor De-creazione tvoří sekvence osmnácti fotografií, které se skládají z devíti velkých horizontálních panoramat (91 x 257 cm) a tří vertikálních triptychů (158 x 150 cm). Soubor zachycuje tři hlavní témata, které Josef Koudelka vybral k myšlence destrukce: zásahy času do lidské historie a životního prostředí, zemětřesení i jiné přírodní katastrofy nás ovlivňovaly po staletí; válečné konflikty, zdi a jiné bariéry, které stavíme, se stávají symboly strachu a nenávisti; a nakonec dva protikladné póly – příroda a industriální svět, které jsou v dlouhodobém konfliktu neméně bolestném a zhoubném.

Více informací a doprovodné programy ZDE.


Antony Gormley: Sum

klášter sv. Anežky České, do 14. října

Vášní Antonyho Gormleyho je ptát se, zda lidská forma – ať už v podobě schránky na lidské tělo, nebo nádoby na lidskou mysl – může dnes sloužit jakožto téma pro kontemplaci; Gormley si pokládá otázky, které se ze své podstaty obracejí k duchovnu.

Gormley hovoří o „bytí“ v nejširším kontextu a zabývá se přítomným okamžikem. Pracuje se životem, vytváří odlitky lidských těl a tělesné formy, jež mají z logiky věci životní velikost, dává jim nejrůznější rafinované, byť nijak dramatické podoby a umísťuje je do rozmanitých prostředí. Zvolená místa nejsou náhodná; Gormley je vybírá podle toho, jaké vyvolávají asociace. S tělem nakládá jako s obydlím a diváka vyzývá k účasti na tvorbě. Jak sám říká: „Rozmístění skulptur v prostoru je možná důležitější, než co tyto skulptury zobrazují.“ (Vessel, Antony Gormley, Galeria Continua, San Gimignano, 2012, s. 42)

Takové uvažování lze pozorovat i při pohledu na díla instalovaná v klášteře svaté Anežky České, nacházejícím se na okraji Starého Města a založeném na počátku 13. století. Bylo by těžké najít lepší výstavní prostory pro cyklus Reflexe než kostel svatého Salvátora, nejstarší gotickou budovu v Praze a současně nejstarší součást této skvostné historické památky. Právě zde bude současné umění vnímáno v souvislostech, které vyzdvihnou jedinečnost umění i architektury.

Přemítat už musí každý sám.

S ústředním námětem výstavy, litinovou skulpturou Sum (2012), rezonují dvě díla na papíře – dřevoryt Reach (Dosah, 2016) a monoprint Feel (Pocit, 2016). „Sum“ z názvu výstavy znamená v latině „jsem“.

Reach je dílo vytvořené z překližky pokryté minimální vrstvou barvy, aby grafika prozrazovala, kudy vedou dřevní vlákna. Překrývání jednotlivých štočků vytváří šrafovaný obraz budovy přizpůsobené podobě lidského těla.

Monoprint Feel vznikl otisknutím umělcova těla pokrytého surovou ropou a vazelínou na papír.

Více informací a doprovodné programy ZDE. Fotografie z výstavy najdete ZDE.


Katharina Grosse: Zázračný obraz

Veletržní palác, velká dvorana, do 7. ledna

Pro Národní galerii v Praze připravila Katharina Grosse velkorozměrnou malířskou instalaci, která radikálně předefinovává malbu jakožto performativní a architektonické médium a reaguje přímo na industriální prostor galerie postavené ve funkcionalistickém stylu pozdních dvacátých let. Zázračný obraz je architektonický, prostorový obraz, který divák zabydluje vlastním tělem a myslí. Barva nabývá na objemu, rovný povrch dostává skulpturální rozměr, obrazová rovina překračuje hranice vizuálního. Imerzivní instalace velkolepého měřítka připomíná středověkou nástěnnou malbu i jeskynní lůno s pravěkými kresbami, postteatrální síň s přetechnizovanou, opojnou atmosférou.

Obraz opanovává prostředí; gesto Kathariny Grosse je uměním, které se stává prostorem. »Jsem malířka,« doznává se umělkyně. »Zajímá mě prostor vytvářený malbou i to, že se může objevit kdekoli, v rámci architektonického prostředí i v běžných situacích každodenního života. Malba, jak ji chápu já, se neomezuje na plátno či stěnu.« Podle Kathariny Grosse je obraz nespoutaným projevem svobody. Její dílo, vzniklé pro Národní galerii v Praze, je výbuchem malířské velkorysosti. Wunderbild zachycuje gestický okamžik zjevení obrazu a na malbu nahlíží jako na proces vyznačující se mimořádnou houževnatostí a nestálostí, jako na život sám, jako na duševní i tělesnou posedlost.

Mimoto Katharina Grosse vytváří intervenci na pomezí architektury a přirozeného prostředí mimo galerii. V obou případech vzniká autonomní prostor určovaný barvou a formou, postromantická krajina sestávající ze subjektivity a přírody v troskách.

Monumentální instalace Kathariny Grosse lze proto zařadit kamsi mezi americký land art a německý romantismus pozdního devatenáctého století. Její mnohdy velkorozměrné struktury zabírající mezní území interiéru (institucionální prostor) a exteriéru (veřejný prostor) a často integrující přírodní materiály (stromy, kamení, půdu apod.) jsou hybridy, které překračují dělicí čáru mezi přírodou a kulturou. Vytvářejí prostor pro spolužití lidského a nelidského, organického a neorganického, přirozeného a umělého a míří k subjektivní antropologii vhodné pro svět v ekologickém úpadku.

Více informací a doprovodné programy ZDE. Fotografie z výstavy najdete ZDE.


Příběh Charty 77

Salmovský palác, do 13. ledna 2019

Výstava Příběh Charty je připomínkou čtyřicátého výročí Charty 77, neformální občanské iniciativy, kritizující nedodržování lidských a občanských práv.

Na příběhu Ivana Jirouse – básníka, výtvarného kritika, představitele českého undergroundu – dokumentovaném fotografiemi, písemnostmi i osobními věcmi, autoři výstavy představují, společně s historickým zhodnocením Petra Blažka a Veroniky Tuckerové, životní osudy lidí z různých společenských okruhů, jejichž spojnicí bylo souznění s duchem textu Charty a kteří byli jejími signatáři.

V rámci výstavy budou představeny také fotografie Jiřího Bednáře, Jaroslava Brabce, Michaela Duse, Bohdana Holomíčka, Jana Kašpara, Jaroslava Kukala, Ivana Kyncla, Ondřeje Němce, Viktora Stoilova, Oldřicha Škáchy i dalších fotografů, které zachycují dobovou atmosféru a dění v tzv. neoficiální kultuře.

Více informací a doprovodné programy ZDE. Fotografie výstavy najdete ZDE.


Stálé expozice

Středověké umění v Čechách a střední Evropa 1200–1550

klášter sv. Anežky České

Dlouhodobá expozice umístěná v patře klášterního komplexu prezentuje na více než dvou stech exponátech z oboru malířství, sochařství a uměleckého řemesla proměny formy a funkce výtvarného díla během tří staletí. Exponáty provenienčně spjaté s českými zeměmi doplňují díla vytvořená v širším středoevropském regionu – zvláště Franky, Rakousy, Sasko – např. díly Hanse Pleydenwurffa, Albrechta Altdorfera, Hanse Hesseho či Lucase Cranacha staršího.

Více informací ZDE.


Evropské umění od antiky do baroka

Šternberský palác

Ve třech podlažích Šternberského paláce jsou vystavena díla antického starověku, ikony a dále umění nizozemské, italské, francouzské, španělské, německé a rakouské od středověku do konce 18. století. Úvod expozice náleží památkám z období antického Řecka a Říma. Sály prvního patra nabízejí díla slavné estenské kolekce italského umění 14. až 16. století s proslulou Podobiznou Eleonory z Toleda Agnola Bronzina. Pozoruhodnému souboru staršího nizozemského malířství vévodí oltářní archa Jana Gossaerta zv. Mabusse. Vystavená sbírka ikon nabízí příklady tvorby většiny významných center středomoří a východní Evropy.

Ve druhém patře se návštěvník setká s tvorbou italských, španělských, francouzských a nizozemských mistrů 16. až 18. století. Nechybí zde velká jména evropského malířství – mezi nimi Tintoretto, Fetti, Vouet, Ribera, Tiepolo, Guardi, El Greco, Goya, Rubens, van Dyck. Mimořádnou kvalitou vyniká zvláště kolekce holandských mistrů, které vévodí Učenec v pracovně Rembrandta van Rijn či Podobizna Jaspera Schade od Franse Halse. Zastoupena jsou zde take díla Terborchova, Ruysdaelova a van Goyenova. Samostatný kabinet, instalovaný ve stylu první poloviny 19. století, připomíná osobnost Josefa Hosera. Tomuto významnému sběrateli a mecenáši vděčí Národní galerie v Praze za podstatnou část svých sbírek starého umění.

Přízemí palace je věnováno německému a rakouskému malířství a sochařství 16. až 18. století. Mezi vystavenými díly nechybí např. Růžencová slavnost Albrechta Dürera, díla Lucase Cranacha, Georga Flegela či Franze Antona Maulbertsche.

Více informací ZDE.


Od rudolfínského umění až po baroko v Čechách

Schwarzenberský palác

Rozsáhlé expozici českého barokního umění předchází rozsahem sice nevelký, avšak velmi kvalitní soubor manýristických děl, vzniklých pro pražský dvůr císaře Rudolfa II. Lze v něm nalézt práce většiny významných umělců z císařova nejbližšího okruhu: Bartholomea Sprangera, Hanse von Aachen, Roelanta Saveryho, Hanse Monta i Adriaena de Vries.

Početný, námětové bohatý soubor obrazů v sousedním sále druhého patra dokládá, že u vlastních počátků barokního umění v Čechách stála zakladatelská osobnost Karla Škréty, která dokázala přežívající rudolfínskou tradici napojit na pokrokové proudy soudobé evropské malby. Odlišné stylové polohy evropského malířství druhé poloviny 17. století přinášeli do Čech Slezané Michael Leopold Willmann a Jan Kryštof Liška, stejně jako zcestovalí a evropsky orientovaní Michael Václav Halbax a Jan Rudolf Bys. Ti všichni byli inspirativními umělci pro pražského Petra Brandla, geniálního syntetika a největšího malíře domácího baroka vůbec. Evropsky proslulá je galerijní kolekce znamenitých portrétů Jana Kupeckého.

Dramaticky koncipované krajiny, stejně jako přípravné olejové skici přibližují tvorbu Václava Vavřince Reinera, třetí velké osobnosti barokního malířství v Čechách. Dekorativní notu vrcholného rokoka prostředkovala našemu prostředí benátsky laděná plátna Antona Kerna a celý barokní cyklus, stejně jako kmenovou expozici, uzavírá početný soubor drobných, žánrově pointovaných obrázků Norberta Grunda, svědčících výmluvně o radikální proměně dobového vkusu. Pečlivě volené ukázky sochařské tvorby 17. a 18. století – jak monumentálního rázu, tak také tzv. přípravného (modelového) charakteru –, najde návštěvník v několika sálech v přízemí paláce společně s hmatovou expozicí. Expozice odlitků barokních soch Doteky Baroka je opatřena popiskami v Braillově bodovém písmu a zvětšeném černotisku.

V přízemí je od roku 2009 k vidění také expozice Barokní umělecké řemeslo ze sbírek Uměleckoprůmyslového musea v Praze, která představuje umělecké řemeslo středoevropského kulturního prostoru od manýrismu přelomu 16. a 17. století až po klasicismus. Pod unikátním barokním krovem paláce byla posléze v roce 2011 zpřístupněna expozice nejcennějších historických zbraní z 15. až 19. století ze sbírek Vojenského historického ústavu nazvaná Císařská zbrojnice.

Více informací ZDE.


Umění 19., 20. a 21. století

Veletržní palác

Veletržní palác představuje unikátní soubor českého i zahraničního moderního a současného umění. Plocha o velikosti 13 500 m2 představuje více jak dva tisíce uměleckých děl. Sbírka francouzského a evropského umění, obsahující jedinečná díla nejzvučnějších jmen jako Pablo Picasso, Georges Braque, Auguste Renoir, Vincent van Gogh, Gustav Klimt a mnohých dalších, je sama o sobě pojmem. Postupné budování této kolekce mělo zásadní podíl na formování české novodobé kultury a výtvarného myšlení.

Rozsáhlá expozice českého umění 20. a 21. století je koncipována s důrazem na tvorbu klíčových uměleckých osobností a na konfrontaci jednotlivých směrů a vývojových tendencí. České umění je osvětleno v těch kvalitách, které zakládají jeho světovost a současně ukazují specifika výtvarné kultury vzniklé v srdci Evropy.

Obraz doby dokreslují ukázky architektury, nábytku, uměleckého řemesla, designu a scénografie. Nechybí ani fotografie, kresby a grafiky, soustředěné v grafických kabinetech.

Více informací ZDE.


Doprovodné programy k výstavám a studijní materiály

Přehled všech doprovodných programů k výstavám v Národní galerii naleznete ZDE.

Studijní materiály (ve formátu pdf) k výstavám (včetně již proběhlých výstav) najdete ZDE.


Bezplatné vstupné do Národní galerie v Praze pro mladé

Národní galerie v Praze otevírá zcela zdarma svoje stálé expozice pro děti a mládež do 18 let a studenty do 26 let.

Dlouhodobý záměr bezplatného vstupného pro mladou generaci se podařilo naplnit ve spolupráci s Komerční bankou, která vstupenky za tuto část návštěvníků uhradí. Nulové vstupné se vztahuje jak na české, tak zahraniční návštěvníky.


Programy pro děti a rodiny s dětmi

Cílem programů a služeb pro děti a rodiny s dětmi je otevřít prostor galerie pro vzdělávání v oblasti umění pro děti od nejmladšího věku a zároveň nabídnout galerii jako místo pro podnětné a zábavné trávení společného času pro celou rodinu. Na dětské návštěvníky a rodiny s dětmi je zaměřena široká nabídka výtvarných heren a dílen (ateliérů) a cílená propagace.

Pro návštěvu kdykoli během otevírací doby galerie jsou k dispozici pracovní listy a výtvarné pracovny ve vybraných objektech NG.

Přehled programů najdete ZDE (menu vpravo).


Ostatní akce

Kurzy dějin umění – informace ZDE.


Otevřené výtvarné herny ve Veletržním paláci

Pozvánky na Otevřené výtvarné herny a fotodokumentaci z heren můžete sledovat také na Facebooku ZDE.


KONTAKT:
Lektorské oddělení / Education Department
Sbírka moderního a současného umění / Collection of Modern and Contemporary Art
Národní galerie v Praze / National Gallery in Prague
Veletržní palác / Veletrzni palac
Dukelských hrdinů 47 / Dukelskych hrdinu 47
170 00 Praha 7 / 170 00 Prague 7, Czech Republic

tel: +420 224 301 003
e-mail: vzdelavani@ngprague.cz

www.facebook.com/NGvPraze
twitter.com/narodnigalerie
www.ngprague.cz

Tomáš Zatloukal: Recenze knihy M. Chvála „Na naší škole nám záleží. Jak sledovat a hodnotit kvalitu školy“

· 0 komentářů

Předkládaná publikace Martina Chvála, akademického pracovníka Pedagogické fakulty Univerzity Karlovy a zkušeného odborníka v oblasti hodnocení kvality vzdělávání, představuje velmi potřebný dokument, který významně obohacuje důležitou diskuzi o kvalitě ve vzdělávání a o tom, jak ji vytvářet, sledovat a hodnotit tak, aby školy všech stupňů (a přeneseně také školská zařízení) dokázaly naplnit svůj stěžejní úkol, kterým je úspěch pro každé dítě, každého žáka i studenta.

Kvalita ve vzdělávání, jak ostatně sám autor zmiňuje hned v úvodu, je obtížně definovatelný pojem a je úkolem všech aktérů, kteří se na vzdělávání podílejí, diskutovat a shodnout se na tom, jaká by škola měla být, aby bylo možné říci, že je kvalitní. Zásadní debata v tomto směru byla v nedávné době vedena Českou školní inspekcí a účastnili se jí ředitelé škol, učitelé, pedagogické asociace, zástupci zřizovatelů škol, Ministerstva školství, mládeže a tělovýchovy a jeho rezortních organizací, představitelé akademického sektoru, neziskového sektoru, rodiče i zástupci mezinárodních institucí.

Velmi vhodně tak autor publikace pohlíží na oblast sledování a hodnocení kvality ve vzdělávání optikou Kritérií hodnocení podmínek, průběhu a výsledků vzdělávání vycházejících z modelu tzv. kvalitní školy, neboť tato kritéria byla výsledkem široké diskuze o kvalitní škole a jsou určitým konsensem v pohledu na kvalitu vzdělávání ze strany všech relevantních a zainteresovaných skupin, které do něj různými způsoby a formami vstupují.

Právě na modelu tzv. kvalitní školy staví autor publikace celou první část knihy a čtenářům ukazuje, jak jednotlivým oblastem modelu tzv. kvalitní školy (Koncepce a rámec školy, Pedagogické vedení školy, Kvalita pedagogického sboru, Výuka, Vzdělávací výsledky, Podpora žákům při vzdělávání) rozumět, co si představit pod jednotlivými kritérii, které obsah vymezených oblastí dále rozpracovávají a podrobněji definují, a jakým způsobem s nimi pracovat. Zároveň autor naznačuje, co může škola sama dělat pro to, aby v daných kritériích a oblastech modelu tzv. kvalitní školy dosahovala co nejvyšší úrovně a aby zároveň mohla prokázat, že definované oblasti sleduje, vyhodnocuje a usiluje o kontinuální zvyšování kvality poskytovaného vzdělávání.

Autor tak směřuje k dosažení formativního rozměru svého textu, který má potenciál posloužit i jako vhodný návod pro využívání hodnoticích kritérií vycházejících z modelu tzv. kvalitní školy v autoevaluačních činnostech škol. Právě takové využití hodnoticích kritérií je velmi důležité, neboť podporuje užitečnou myšlenku o sbližování pohledů na kvalitu ve vzdělávání.

V druhé části knihy autor čtenářům připomíná, že kromě institucionálního sledování a hodnocení kvality vzdělávání definované v modelu tzv. kvalitní školy zpracovaném Českou školní inspekcí je nezbytně nutné průběžně zjišťovat, vyhodnocovat a zohledňovat také postoje, názory či přání jednotlivých účastníků vzdělávání, zejména samotných žáků, jejich rodičů a učitelů. Takovou snahu je třeba hodnotit velmi pozitivně, neboť je evidentní, že spoluúčast všech těchto skupin na zvyšování kvality vzdělávání je klíčová.

Autor tak ve své publikaci metodologicky připravuje její uživatele např. na tvorbu relevantních žákovských dotazníků, které by reflektovaly přímo individuální potřeby a představy konkrétní školy, a zároveň poukazuje na vyzkoušené a propracované formuláře vytvořené jak odborníky na národní úrovni (např. v rámci ESF projektu Cesta ke kvalitě), tak odborníky v rámci mezinárodního vzdělávacího prostoru (zejména dotazníky zadávané v rámci mezinárodních šetření výsledků vzdělávání PISA, PIRLS nebo TIMSS).

Autor však nezůstává jen u výčtu možných využitelných zdrojů, ale podrobně komentuje také jejich obsah, rozebírá relevantní položky, vysvětluje, k čemu a jak je využít, a nabízí také inspiraci pro jejich úpravy, to vše ve snaze o kontinuální zvyšování kvality vzdělávání. Také tento autorův přístup významně zvyšuje formativní potenciál celé publikace. Vedle sledování žákovských názorů autor komentuje také nástroje, jimiž se lze přiblížit pohledu rodičů. V tomto kontextu autor poukazuje na význam a kompetence školských rad, různé formy certifikace otevřenosti školy směrem k rodičům (např. značka Rodiče vítáni udělovaná EDUin, o.p.s.) nebo na manažerské nástroje, jimiž vedení škol může (a mělo by) průběžně sledovat postoje a názory učitelů včetně klimatu v pedagogickém sboru, nebo nástroje, jimiž může (a mělo by) usilovat o efektivní profesní rozvoj pedagogů. I v této části autor vhodně kombinuje národní zdroje s mezinárodními zkušenostmi (opět zejména v kontextu šetření typu PISA) a také v této části podrobně vysvětluje, jak s danými nástroji pracovat, jak vyhodnocovat informace, které jsou jejich prostřednictvím získány, jak je zasazovat do patřičného kontextu a jak s nimi co nejlépe nakládat ve snaze poskytovat kvalitní vzdělávání a neustále tuto kvalitu rozvíjet a zvyšovat.

Závěrečnou část publikace věnuje autor problematice hodnocení výsledků žáků jako důležité složce školního vzdělávání, kterou ilustruje příklady z oblasti netestových metod, interního školního testování jako standardní součásti evaluační činnosti školy i externích testovacích nástrojů (komerční nabídky i Českou školní inspekcí zdarma poskytovaný nástroj pro ověřování výsledků vzdělávání prostřednictvím elektronických testů). I zde pak autor připomíná přínosy i rizika testování žáků, vysvětluje, jak výsledky testování číst a jak s nimi pracovat (opět ve snaze o formativní rozměr zjišťování výsledků vzdělávání) a zároveň ukazuje důležitost sledování výsledků vzdělávání v kontextu diskuzí o kvalitní škole.

Přestože publikace pojednává o odborných otázkách, je psána srozumitelným a čtivým jazykem, reflektuje všechny důležité aspekty sledování a hodnocení kvality vzdělávání, zohledňuje příslušné kontexty a efektivně propojuje externí hodnocení s autoevaluačními aktivitami. Jako taková má významný potenciál stát se velmi užitečnou pomůckou pro všechny, pro něž je kvalita ve vzdělávání důležitá, inspirací pro všechny, kteří o kvalitě ve vzdělávání přemýšlejí a kteří o ni z různých úrovní usilují, a zdrojem mnoha cenných myšlenek pro ty, kteří chtějí o kontinuálním sledování a hodnocení kvality vzdělávání i nadále uvažovat s cílem přispět k jejímu zvyšování.


Více o knize najdete ZDE.

Prázdninové blogování

pátek 22. června 2018 · 0 komentářů

Na Novém Zélandu skončily letní prázdniny, které kromě zábavy přináší často i propad v dosud naučených dovednostech, a to nejvíce u chudých dětí. Jak popisují novozélandské stránky o vzdělávání Education Review, dvanáct škol z východního Auklandu se pokusilo odolávat propadu ve čtenářské gramotnosti pomocí letního blogovacího programu.

Zdroj: Scio 6. 2. 2017

Více než čtyři stovky čtvrťáků až osmáků blogovalo a sbíralo komentáře výzkumníků, učitelů, rodiny a přátel z Nového Zélandu i ze zahraničí. Autoři programu připravili na šedesát online aktivit na deset až patnáct minut, které mají zaujmout a nadchnout děti pro další učení. Ty bez vlastního digitálního zařízení zdolávaly mnohdy dlouhé vzdálenosti, aby se mohly v knihovně zadarmo připojit a blogovat odtamtud. Technologie a zpětná vazba je to, co projektu přináší úspěch.

Program byl ve třech školách testován už o loňských letních prázdninách, v pěti dalších školách o pololetních prázdninách minulý červen. Účastníci skládali před prázdninami i po nich testy z gramotnosti a ukázalo se, že na rozdíl od neblogujících spolužáků se během volna nezhoršili. Školy jsou z výsledků nadšené, protože děti samy přebírají kontrolu nad svým učením a pedagogové mohou tímto způsobem podpořit zejména ty nejzranitelnější. Doufají, že prázdninový propad, nejvýraznější u nízkopříjmových skupin žáků, se stane minulostí.

Původní zdroj.

Markéta Majerová: Jak se učí učitelé

čtvrtek 21. června 2018 · 0 komentářů

Kvalitu našeho vzdělávacího systému ovlivňují učitelé, kteří v něm působí. Proto jsme oslovili děkana pedagogické fakulty Masarykovy univerzity v Brně Jiřího Němce, aby popsal, jak vypadá výuka budoucích učitelů i zda se jejich příprava v posledních letech mění.

Zdroj: Magazín Perpetuum 7. 6. 2018


Jak má vypadat vysokoškolská příprava učitelů v 21. století?

Za nejdůležitější považuji práci s motivovanými studenty. Jejich výběr je do jisté míry nahodilý, protože se opírá pouze o deklarovanou motivaci uchazečů. Ve skutečnosti jejich opravdový zájem o práci s dětmi netestujeme, ani na to nemáme žádné nástroje, přitom pracovat s dobře motivovanými studenty je základ úspěšné práce. A další neméně významnou složkou by měla být určitě osobnostní příprava studentů. Ta se ukazuje jako klíčová pro rozvoj žáků.

Co přesně si pod pojmem osobnostní příprava studentů lze představit?

Jedná se o reflexe vlastních zkušeností a znalost sebe sama. Proto je významná část praxe, na které se budoucí absolvent konfrontuje s realitou, doprovázená také reflexemi. Ale pozor. Ta realita by neměla být založená na tom, že si student přijde prohlédnout třídu jako akvárium. Praxe znamená přímý kontakt s dítětem, vytváření pedagogických projektů apod.

Můžete ji více popsat?

U nás se bakaláři zapojují do doučování žáků, kteří jsou ze sociálně znevýhodněného prostředí. Tato praxe staví studenty do ne zcela jednoduché situace, kdy se musejí vypořádat s dítětem, které nemá dobré rodinné či materiální zázemí. Student má s dítětem přímý kontakt dvě vyučovací hodiny týdně v obou semestrech. A v navazujícím magisterském programu absolvují studenti praxe, během kterých si zkoušejí výstupy pod supervizí našich oborových didaktiků a pedagogů nebo psychologů.

Pan profesor Štech přirovnává požadavek studentů na dřívější praxi podobný situaci, jako kdyby se jí domáhali budoucí lékaři bez znalosti anatomie. Zdá se vám tento příměr vhodný?

Myslím si, že v případě učitelů je to jiné. Učitelská příprava není postavená tak, že by člověk musel nejdříve udělat zkoušku z vyhlášky o dopravních předpisech a pak by teprve mohl řídit auto. Řada dovedností a zkušeností přichází intuitivně během kontaktu s dětmi, nebo jinými lidmi. Člověk se jim přirozeným způsobem učí v rodině, když se stará o mladšího sourozence, a jsou to zkušenosti, na nichž lze později rozvíjet teorii. Proto si myslím, že jsou zvýhodněni všichni uchazeči, kteří pracovali jako vedoucí družin ve skautingu nebo v jiných organizacích, protože tuto cennou zkušenost prostě už mají.

Potřebují se studenti dozvědět teoretické znalosti z didaktiky, aby se stali dobrými učiteli?

Řadu věcí ve výchově lze dělat intuitivním způsobem, který může a nemusí fungovat. Ale profesionál ví, co dělá pro to, aby dosáhl vhodných cílů, a o tom je didaktika. A odborníci se od laiků liší tím, že vědí, co dělají, a rozumějí tomu, jak to dělají. Řada učitelů, kteří neprošli systematickou přípravou, může učit intuitivně dobře. Ale naši absolventi by měli vědět, proč volí dané prostředky a metody i jakých cílů chtějí dosáhnout. Myslím si tedy, že nezbytné minimum teorie je dobré, byť jsem zastáncem toho, aby se didaktika vyučovala praktickým způsobem, protože je to disciplína, v níž by měl student získat hlavně dovednosti a zpětnou vazbu od svých učitelů.

Kde vidíte ve vzdělávání učitelů vhodný poměr mezi oborovou teorií a praxí?

Nemyslím si, že více praxe znamená připravit lepšího učitele. Nyní je poměr celostátně nastaven podle ministerstva školství na 10 % a my tuto dolní hranici dodržujeme, jelikož se nám zdá dostatečná pro to, co absolvent potřebuje. On totiž také potřebuje proniknout do hloubky svého oboru. A my nechceme, aby naši absolventi byli dvě kapitoly před svými žáky. Ale důležitější než zvyšování praxe v pregraduální přípravě učitelů mi připadá zaměřit se na vlastní praxi absolventů na začátku jejich pracovní kariéry. Tam se rozhoduje mezi tím, jakou cestou se budoucí učitel vydá a zda převezme stereotypy svých kolegů, nebo zda narazí na někoho, kdo ho nasměruje na cestu, která bude inovativní a zajímavá. A to je ta část praxe, kde je náš absolvent konfrontován s již opravdovou realitou, která je velice tvrdá a může být úplně odlišná od té školní, kdy mu za zády stál náš pedagog a pomáhal mu v tom, co dělal. Tam se podle mě rozhoduje o budoucím nastavení kvality vyučujícího.

Změnila se příprava učitelů za posledních dvacet let?

Podoba přípravy učitelů se měnila několikrát, ale obávám se, že změny nepřicházely ve snaze připravit lepšího učitele, ale byly vyvolány vnějšími okolnostmi. První větší změna přišla po roce 2000, kdy se rozdělilo učitelství na dvoustupňové. Tehdy jsme dlouho hledali nějaký smysluplný výstup pro bakaláře, protože ten se ve školství vůbec neuplatňoval. Když se poprvé v zákoně o pedagogických pracovnících objevil pojem asistent pedagoga, nikdo netušil, co by mohlo být jeho posláním. Dneska už si nedovedeme představit, že by školy existovaly bez asistentů. A druhý velký zásah je opět vyvolán legislativní změnou, v rámci které procházejí proměnou všechny studijní programy v ČR. V posledních pěti letech je také patrný důraz na posílení praxí, sebereflektivního učení i na osobnostní přípravu učitelů. Myslím si, že to vše pedagogické fakulty vědomě zahrnují do přípravy svých absolventů.

Jsou vaši studenti připraveni nastoupit po ukončení studia i do alternativních škol?

My se snažíme studenty připravovat tak, aby obstáli v jakýchkoliv pedagogických situacích. A pak záleží na tom, jaké je osobnostní nastavení konkrétních studentů. Některý dá přednost škole, která chce zkoušet experimentální metody, jiný si vybere klasické školy, proto by si měl student z fakulty odnést obecné principy, jež jsou přenositelné do různých typů škol.

Jak se mění zájem o studium na vaši pedagogickou fakultu?

Mezi rokem 2016 a letošním přijímacím řízením (2018) jsme zaznamenali nárůst počtu přihlášek o 13 %. Letos to bylo 6 020 přihlášek. Přijetí jsme nabídli 2 500 studentů do bakalářských a dlouhého magisterského programu, ale z tohoto počtu se nám skutečně zapíše asi jen polovina studentů. To je trend, kterému čelí většina škol, studenti si podávají více přihlášek a následně se rozhodují. Letos studenti hlásící se např. na obor učitelství pro první stupeň základních škol dosahovali velice dobrých výsledků, ale nemohli jsme některé z nich přijmout pro nedostatek míst, přitom podle průzkumů už je nyní těchto učitelů, kteří procházejí velice specifickou přípravou, nedostatek.

Stává se pro mladé lidi učitelská profese zajímavou kariérou?

Myslím si, že ano. O učitelství se v médiích v posledních letech mluví stále více a stalo se tématem celospolečenské diskuse, což zájmu o učitelskou profesi jistě prospívá. I někteří naši absolventi neučitelských oborů (sociální a speciální pedagogika) si rozšiřují vzdělání o učitelské kombinace.

Měli by mít učitelé povinné celoživotní vzdělávání?

Vždycky, když je něco povinného, může postupně dojít k tomu, že se to začne naplňovat pouze formálně. Takže nevím, jestli by takové vzdělávání mělo být povinné, ale rozhodně by mělo být přirozené. Představte si, že opustíte pedagogickou fakultu v 25 letech a čeká vás téměř čtyřicetiletá kariéra. Během takové doby se mění společenská situace i technika, a pokud náš absolvent nemá chuť se dál něco dozvídat, tak to určitě není dobře. Na učitele by měly čekat profesní mety, kterých by měl postupně dosáhnout. Ať už je to např. specializace pro oblast rozvoje osobnosti dětí, mezipředmětových vztahů, ICT technologií, nebo budování komunitního života školy, leadershipu, koučinku apod. Prostě nějakou další specializaci spojenou s životem školy by mohl získat a bylo by to jistě dobře.

Odborně se věnujete oblasti pedagogiky volného času. Myslíte si, že je vzdělávací potenciál volnočasových aktivit nedoceněný?

Oblast neformálního vzdělávání má obrovský potenciál, ale nevím, jestli si společnost úplně uvědomuje, jak velký ten potenciál je. Sám jsem se možná naučil více dovedností při vedení táborů a oddílu než skutečně ve škole. Kvalitní volnočasové aktivity dají člověku pro jeho budoucí profesi více než ty poznatky, které se žák dozví ve škole. Myslím si, že před školou jako celkem stojí velká výzva. My na jedné straně víme a říkáme, že učitel ztratil monopol na pravdu a zprostředkování informací, což je fakt. Ale na druhé straně vlastně některé školy neumějí předávat nic jiného než informace. A zdá se, že mnohé školy nyní hledají svou novou tvář. Na to reaguje i celá řada alternativních škol i rodičovských komunit, které pro své děti chtějí založit a vytvořit něco, co by jim dávalo větší smysl. Prostě škola postavená výhradně na předávání vědomostí nemůže v budoucnosti uspět.


Celý článek si můžete přečíst ZDE.

Martina Fojtů: Změny na pedagogické fakultě ukazují cestu, jak zajistit lepší učitele

středa 20. června 2018 · 0 komentářů

Na problém s nedostatkem kvalifikovaných asistentů pedagoga ve třídách reagují velké změny ve výuce, které nedávno zavedla Pedagogická fakulta Masarykovy univerzity a nyní má k dispozici první hodnocení změn ze strany samotných studentů.

Zdroj: www.online.muni.cz 9. 6. 2018

Škola jim přidala více hodin různých forem praxí, v nichž tráví čas s dětmi. Změnila také společný pedagogicko-psychologický základ a zavedla reflektivní semináře, v nichž studenti vyhodnocují své první učitelské zkušenosti. Podle výsledků fakultního výzkumu vnímají studenti změny jako posun k lepšímu.

„Proti dřívější povinné jednosemestrální praxi v závěru bakalářského studia mají studenti dnes praxi dvousemestrální hned ve druhém ročníku studia a na ni naváže od akademického roku 2019/20 také povinná praxe ve třetím ročníku. Důvodem je kontakt studenta s praxí a její reflexe. Studentům to pomáhá blíže poznat nároky kladené na pedagogické profese,“ uvedla Jana Kratochvílová, vedoucí katedry pedagogiky.

Konkrétně praxe nyní v bakalářském studiu představují 144 hodin, a tento počet bude od září 2019 ještě navýšen na celkem 204 hodin ve třech semestrech. Dříve povinná praxe zahrnovala jen jeden týden, v rámci kterého studenti pracovali s dětmi 26 hodin.

Nové praxe vypadají konkrétně tak, že už ve druhém ročníku studia se vysokoškoláci mohou přihlásit do jednoho ze dvou nabízených předmětů. V předmětu „Asistentská praxe – asistent pedagoga“ vykonávají praxi ve vybrané třídě, kde asistují učitelům v jednotlivých vyučovaných předmětech.

V předmětu „Asistentská praxe – doučování“ studenti doučují individuálně žáky přímo v jejich rodinách, v neziskových organizacích či ve školách. Často jsou to děti ze sociálně znevýhodněného prostředí se specifickými potřebami vyžadující speciální přístup. Právě pochopení jejich situace by mělo být pro budoucí učitele největším benefitem.

V navazujícím magisterském studiu chodí studenti na praxi do škol již od prvního semestru studia. Celkově se na magisterském stupni jedná o 322 hodin praxe ve dvouoborovém učitelském studijním programu. Od letošního září se počet hodin zvedne na 376. Proti dřívějšku je důraz kladen především na aktivní účast studenta na praxi, takže je například požadováno více vlastní výuky nebo je zavedena povinnost tandemové výuky se zkušeným provázejícím učitelem.

Navýšení množství praktických hodin na fakultě doprovází inovovaná výuka společného pedagogicko-psychologického základu. V něm mají studenti mimo jiné předmět „Úvod do pedagogiky a psychologie“, který společně učí pedagog a psycholog, protože i v práci s žáky budou absolventi v jeden okamžik aplikovat znalosti a dovednosti čerpající z obou vědních disciplín.


Co na to studenti?

Protože šlo o velké změny, dělá se od zavedení změn v roce 2016 mezi studenty pravidelný průzkum, aby se zjistilo, jak změny vnímají. Z výsledků plyne, že časné zařazení praxí a reflexí do svého studia oceňují. Chválí klima školy (85 – 95 procent respondentů), na nichž praxe vykonávají, kolegialitu s učiteli a zázemí pro svoji práci. Líbí se jim také pomoc provázejících učitelů s plánováním výuky a její reflexí, formulováním cílů a opatření k profesnímu rozvoji.

Pozitivně hodnotí změny také studentská organizace Otevřeno, která vznikla koncem roku 2015 právě na brněnské pedagogické fakultě. Studenti vedení Tomášem Čaklošem chtěli pomoct urychlit modernizaci přípravy budoucích učitelů, a tak založili spolek, který má dnes pobočky na většině pedagogických fakult po celé České republice.

„Velmi si ceníme proměn na Pedagogické fakultě MU, která navyšuje nejen počet hodin praxe, ale zkvalitňuje i tolik důležitou pomoc studentům s vlastní praxí i její reflexí. Ceníme si také schopnosti fakulty naslouchat studentským potřebám, ve kterých byla kvalita praxe častým tématem. Společně s inovováním pedagogicko-psychologického základu se jedná opravdu o značný posun v přípravě budoucích učitelů,“ uvedl Dan Vykoukal, předseda brněnské pobočky Otevřeno. Všechny novinky jsou podle něj pro studenty novou výzvou, bez kterých ovšem osobnostní i profesní růst neproběhne.

David Povolný: Jen víc peněz školství nespasí. Učitelé potřebují větší důvěru

úterý 19. června 2018 · 0 komentářů

Sama začínala v malotřídní škole, a tak Jana Kratochvílová z Pedagogické fakulty MU moc dobře chápe, že situace ve školách je pro dnešní učitele složitá. Nároky na ně stoupají, ať už jde o požadavky na kvalifikaci, administrativu nebo požadavky rodičů, platově při tom patří v Česku k podprůměru. Kratochvílová navazuje coby vedoucí katedry pedagogiky na řadu změn, které se na fakultě odehrály v minulosti, a od roku 2016 je dále rozvíjí. Jejím cílem je zkvalitnit učitelskou přípravu, výuku, praxe a spolupráci se školami. Opatření mají podpořit motivaci studentů pro nastoupení na učitelskou dráhu.

Zdroj: www.online.muni.cz 5. 11. 2017


Hodně se mluví o tom, že situace v českém školství začíná být po personální stránce kritická a hrozí, že nebude mít kdo učit. Vnímáte to taky tak dramaticky?

Jsme dnes v situaci, kdy ze spolupracujících škol nejen na konci a začátku školního roku, ale již i v jeho průběhu dostáváme dotazy, jestli nemáme nějakého šikovného studenta, který by u nich mohl nastoupit. Už na praxích si školy zpravidla studenty vyhlížejí a pokud zjistí, že je někdo schopný a zaujme je, mnohdy mu zrovna nabídnou místo ještě před dokončením studia. Zabezpečí si tak kvalitního učitele, kterého již znají. Zrovna dnes jsem tu měla jednoho studenta, který úspěšně působil na praxi jako asistent pedagoga ve škole, kde jedna mladá paní učitelka odešla na mateřskou. Tamější ředitelka ho přesvědčila, aby ještě za studií nastoupil na plný úvazek do práce.

Takže když to otočím, pro současné studenty je dobré, že není vůbec problém sehnat práci.

Pokud jde o první stupeň základních škol, tak to není vůbec žádný problém, na dalších stupních záleží na oboru. Je to samozřejmě ovlivněno i lokalitou. Například v Brně je situace vysloveně tristní a učitele shánějí v podstatě všude. Celou situaci komplikuje i fakt, že do učitelské profese míří hlavně ženy a pár let po studiích zpravidla odcházejí na mateřské a rodičovské dovolené.

Co je příčinou nedostatku učitelů? Je to celé jen o penězích?

Nízké finanční ohodnocení je určitě prvotní problém, ze kterého vyplývají další. Třeba malý počet mužů v učitelské profesi. Problém je ale také nízká prestiž povolání. Tady je důležité odlišit prestiž ze sociologických výzkumů, která je stabilně velmi vysoká, a respekt vůči profesi a expertíze učitele v každodenní komunikaci s žáky a rodiči. Učitelé se bohužel potýkají s větší agresivitou žáků a rostoucími požadavky rodičů. V kontextu společného vzdělávání a vysokého počtu žáků ve třídách pedagogové řeší, jak jednotlivcům poskytovat tolik péče, kolik by si zasloužili. Důvodem pro odchody z učitelské profese je i bující administrativa, ať už je to psaní projektů a vyplňování nejrůznějších šablon, zajišťování finančních prostředků, prezentace školy, další vzdělávání a tak dále. Zároveň s tím vším vzrůstají požadavky na kvalifikaci, na schopnost zvládnout rozmanitou skladbu žáků a neustále se proměňující požadavky na vzdělávání. Není to zkrátka zdaleka pro každého nadchnout se pro tuto profesi a vydržet u ní.

Když poslouchám ty příčiny, tak mi to ale zní, že se vždycky dostaneme k penězům. Pomohlo by zkrátka, kdyby na tu práci bylo víc lépe placených lidí.

Pomohlo by to a hodně. Kdyby byli učitelé důstojně zaplaceni, přispělo by to k jejich profesnímu sebepojetí a klidu. Není to ale postačující moment. Celkově by bylo potřeba zvednout důvěru v učitelskou profesi. Stejně jako jsou lidé zvyklí důvěřovat lékaři v tom, že má vzdělání na to, aby dokázal řídit léčebný proces, bylo by potřeba obnovit důvěru i ve vztahu učitel a rodič. Máme dnes velmi kvalifikované a vzdělané učitele a ti, kteří nastupují do praxe jsou většinou skuteční nadšenci a zapálení lidé. Začínající učitelé potřebují ve školách další podporu, díky níž budou překonávat profesní náraz praxe a dále se rozvíjet a učit. Tohle cítím jako velmi potřebnou věc, na které je nutné zapracovat.

Když se podíváte na dnešní skladbu studentů pedagogické fakulty, s jakými motivacemi přicházejí? Jste přece jen profesně zaměřená fakulta, přesto se mluví o tom, že řada absolventů na kariéru učitele ani nepomýšlí.

Hned v prvních seminářích našeho pedagogicko-psychologického modulu, který je součástí nového společného základu pro všechny studenty fakulty, je předmět Úvod do pedagogiky a psychologie. Nejen v rámci něho kolegové už v prvních momentech studia zjišťují, jaká je motivace studentů, a máme tak poměrně dobrou představu. Dá se v zásadě říct, že nám sem přicházejí tři typy studentů. Jedni jsou ti, kteří opravdu chtějí učit a vybrali si záměrně pedagogickou fakultu. Často mají učitele v rodině nebo nějakou zkušenost, která je motivovala. Může to být pozitivní motivace ve smyslu: potkal jsem výjimečného pedagoga a chci být jako on. Nebo negativní ve smyslu: potkal jsem tak hrozného učitele, že to chci dělat jinak a líp. Druhá skupina jsou mladí lidé, kteří jdou za oborem a vlastně moc nepředpokládají, že ho budou učit. Případně je to pro ně až nějaká vedlejší varianta profesního uplatnění. A třetí skupina jsou lidé, pro které je pedagogická fakulta jakási záložní varianta. Buďto se nedostali tam, kam plánovali, nebo ještě přesně nevědí, co by chtěli dělat a rozhlíží se.

Jaký je poměr mezi těmito skupinami?

Viděla bych to tak po třetinách. Nemám přesná čísla, takže je to opravdu jen takový můj hrubý odhad. S těmi, kteří váhají a hledají své profesní uplatnění se ale dá pracovat. Výzkumy prokazují, že postoje studentů k budoucí profesi se v průběhu studia proměňují. Proto je důležité, aby byli co nejdřív konfrontováni s praxí a získali představu o učitelství. Mimo jiné s tím záměrem jsme vloni zavedli nový pedagogicko-psychologický modul, který má už v prvních fázích studia reflektované praxe souběžně s teoretickou přípravou. Dochází tak k setkání studenta s terénem a praxí tak brzo, jak jen je to možné.

Takže prostě chcete, aby studenti hodně brzy přičichli k tomu, co je čeká. Nemůže je takové brzké hození do vody spíš odradit?

Nepopsala bych to jako hození do vody, i když to také není někdy špatné. V naší koncepci je to opravdu pozvolné a cílem je, aby si studenti brzy udělali představu o tom, do čeho jdou a mohli si říct: Nemám na to, měl bych jít studovat něco jiného, co pro mě bude přínosem, anebo se naopak už na začátku utvrdit v tom, že nastoupili správnou cestu. Ve zpětných vazbách od studentů se nám to často objevuje. A najdou si i tací, kteří spíše s učitelskou variantou nepočítají, ale praxe je namotivuje dát tomu šanci. Zkrátka někdy je to pozitivní a někdy negativní, každopádně je potřeba počítat s tím, že profesní pojetí studentů se vyvíjí a proměňuje.

Je to rok, co fakulta zavedla nový společný základ předmětů. Můžete už mluvit o prvních výsledcích? Co ukazují zpětné vazby studentů?

Je ještě opravdu brzo. Z hlediska rozšířených praxí, které fungují už delší dobu, vidíme větší spokojenost studentů s klimatem ve školách, kam přicházejí, a s podporou provázejících učitelů, kteří je nenutí do svých výukových schémat, ale dávají jim jistou míru autonomie a zároveň umí poskytnout radu. Z pedagogicko-psychologického modulu prošly evaluací předměty prvního a druhého semestru studia v bakalářských i navazujících učitelských studijních programech. Těší nás, že tyto výsledky jsou velmi pozitivní. Studenti hodnotí dobře přístup vyučujících, pestrost výukových metod, praktické zaměření výuky, možnost diskutovat a reflektovat, co se dělo na praxích. Cítíme obecně, že se mění klima a vztahy ve výuce. Víc nám ukáže ale až druhý a třetí rok navazujícího magisterského a bakalářského studia, tedy až nám budou končit první studenti, kteří těmito inovacemi prošli od začátku až do konce.

Vláda uvažovala o tom, že by navýšila rozpočet vysokých škol s cílem zvýšit mimo jiné počet učitelů. Jak se tak bavíme, tak to ale moc nezní, že by jen navýšení kapacit pedagogických fakult pomohlo.

Samotné navýšení kapacity určitě nepomůže, pokud nebudeme hned na vstupu zjišťovat motivace a zájem o učitelství. To je ale poměrně obtížné v těch vysokých počtech uchazečů, které se nám hlásí. Myslím, že by byla potřeba systematická práce už na základních a hlavně na středních školách v oblasti kariérního poradenství a posilování zodpovědnosti studentů, pokud jde o výběr oboru. Musí se na tom ale podílet i vysoké školy, které by měly lépe a lépe vysvětlovat, v čem spočívá učitelské studium a pedagogická profese. Pomoci by mohly intenzivní programy, jakési studium nanečisto, které by středoškolákům umožnily na vlastní kůži třeba v rámci jednoho týdne poznat, jak výuka toho kterého oboru vypadá.

Celá Masarykova univerzita nyní usiluje o zpřehlednění nabídky studia, aby se uchazeči lépe vyznali v jednotlivých oborech a v tom, co nabízejí ve smyslu náplně studia a uplatnění. Není to tedy jen o navýšení finančních prostředků a kapacit, musí se změnit více věcí v systému vzdělávání a ve společnosti…

…Jak je dnes vlastně ošetřený vztah pedagogické fakulty a škol?

Všechny pedagogické fakulty v Česku mají nějaký systém partnerských škol. Říká se tomu různě: školy fakultní, klinické, spolupracující. Ani my nejsme výjimkou. Máme asi 70 fakultních škol od mateřských po střední, se kterými máme smlouvy o úzké spolupráci. Pak jsou tu ještě spolupracující školy, v různých koutech České republiky. Díky tomu můžou naši studenti vykonávat praxi i v místě svého bydliště. Tato spolupráce je méně intenzivní, spíše administrativní, ale také vyžaduje ochotu a nasazení ze strany učitelů na místě.

V celém systému nicméně chystáte velké změny.

V brzké době fakulta přijmeme nový statut spolupracujících škol, ve kterém budeme chtít více rozlišovat úroveň spolupráce. Navazuje nám na to evropský projekt OP VVV Pregraduální vzdělávání, který startuje příští rok a jehož cílem je budování Společenství praxe – spolupráce a kolegiální podpory mezi provázejícími učiteli a akademiky nejen v rámci praxí. Chceme pedagogy z praxe celkově více zapojit do stanovení kritérií spolupráce a do tvorby profesního standardu studenta učitelství, tedy vlastně kompetencí našeho absolventa. Byli bychom rádi, kdyby vznikla celá komunita, která se spolu bude nejen intenzivně bavit o tom, jak by se měli budoucí pedagogové učit učit, ale také se na tom podílet.

Jaký by podle vás měl být učitel?

Profesor Helus v diskusích o profesionalizaci učitelského vzdělávání zdůrazňoval odbornost na úrovni magisterského vzdělání a osobní zralost, aby učitel dokázal komunikovat nejen s žáky a kolegy, ale i s rodiči a vůbec se svým okolím. Zdůraznila bych ještě, že v dnešní době by měl být učitel schopen poznávat žáka. Žák je výzvou, nejde už o to být jen expertem na svůj obor a jeho didaktickou transformaci a vůbec výukové strategie, jak obor předávat dále, ale učitel by měl přemýšlet i nad tím, komu to předává a kdo před ním sedí v lavicích. Zkrátka chtít hledat cesty, jak určitému žákovi učivo zprostředkovat a jak ho do učebního procesu vtáhnout. V neposlední řadě by učitel měl mít schopnost reflektovat svůj profesní vývoj, klást si otázku, jaký jsem učitel ve vztahu k požadavkům společnosti a reakcím žáků a rodičů, mít snahu se vzdělávat a pracovat na sobě.

Není toho zrovna málo.

Není to totiž vůbec snadná profese a nemůže ji dělat každý.

Jak jste se vy sama dostala k učitelství?

Chtěla jsem pracovat s lidmi, buď ve zdravotnictví, nebo jako učitelka. Věděla jsem to v podstatě už od dětství. Po gymnáziu jsem jasně volila učitelství. Po vysoké škole jsem nastoupila do malotřídní školy, kde jsem se musela potýkat s různorodou skupinou žáků, jak z hlediska věku, tak z hlediska jejich dispozic k učení. První rok po vysoké škole: dvacet sedm žáků ze dvou ročníků. To byla skvělá škola života. Musela jsem hodně přemýšlet nad tím, co a jak učit, aby to vůbec fungovalo, aby byli spokojení žáci i já a aby byly výsledky. Diferenciace byla nezbytná. Bylo to ze začátku hodně náročné, ale z této zkušenosti čerpám dodnes.


Celý text si můžete přečíst ZDE.


Marek Miler: Roboti a technologie vytvoří nová pracovní místa

pondělí 18. června 2018 · 1 komentářů

Generální ředitel ManpowerGroup Prising je přesvědčen, že technologické změny, roboti a umělá inteligence ve výsledku přinesou nové pracovní pozice. U těch současných se změní povaha práce. Technologické změny však přinesou potřebu celoživotního a opakovaného vzdělávání. Problém netkví v tom, že nebude práce, ale v tom, že lidé nebudou na novou práci kvalifikovaní, říká šéf globální skupiny Manpower.

Zdroj: Hospodářské noviny 11. 6. 2018


Generální ředitel ManpowerGroup Jonas Prising vede nadnárodní korporaci s 20 miliardami dolarů ročních příjmů. Manpower pomáhá firmám s nábory zaměstnanců, školením nebo poskytuje poradenství v oblasti lidských zdrojů. Firma je tak v centru globální změny, která se označuje jako čtvrtá průmyslová revoluce. Na rozdíl od některých lídrů byznysu si Prising nemyslí, že nás technologie, robotizace a umělá inteligence připraví o pracovní místa.

…Neměli bychom se strachovat, že lidé nebudou mít práci, ale spíš že lidé nebudou mít práci protože jim budou chybět ty správné dovednosti. Čtvrtá průmyslová revoluce musí jít ruku v ruce s revolucí našich dovedností.

HN: A tím se dostáváme k potřebě změny vzdělávacích modelů.

Při minulých průmyslových revolucích, kdy se společnost posouvala od zemědělství k průmyslu, přišla zároveň i potřeba revoluce ve vzdělávacím systému. Například povinná školní docházka se zvyšovala z devíti na 12 let. Potřebovali jsme jinou sadu dovedností a obecně širší masu vzdělanějších lidí. Pak jsme se posunuli do další fáze, po druhé světové válce jsme si uvědomili, že potřebujeme ještě další vzdělanost v širších vrstvách, tedy přístupné a bezplatné univerzitní vzdělání. A úplně stejný posun bude nutný tentokrát.

HN: Bude také vzrůstat důležitost firemního vzdělávání?

Na své vlastní potřeby budou reagovat také firmy. Budou řešit otázku, jak splnit svoji byznysovou strategii v prostředí, kde nejsou lidé s potřebnými dovednostmi. Budou svým lidem muset pomoci nové dovednosti získat a vzít tuto agendu mnohem víc do svých rukou. Ale revolucí budou muset projít také vzdělávací instituce.

HN: Jak ten přerod vzdělávacích institucí bude vypadat? Začnou nabízet víc kurzů pro čtyřicetileté či padesátileté pracovníky?

Několik věcí ho může podnítit. Vzdělávání bude více průběžné: cyklus práce−školení−práce−školení se během kariéry zopakuje několikrát. Něco z toho prostřednictvím univerzit, něco z toho bude individuální. Dnes máme dvanáctiletou základní školní docházku a pak máme většinou čtyřleté programy. Ale mezi tím je ještě prostor, kde lze středoškolské vzdělání rozšířit certifikáty, několikaměsíčními kurzy a podobně. Když dobře uvážíte výchozí sadu dovedností a správně pochopíte, jaké budou dovednosti potřebné pro budoucí trh práce, lze to dobře změnit a zvýšit si možnost zaměstnanosti takového člověka velmi efektivně.

Máme už dobré příklady ve světě. Nedávno jsem byl v Itálii, kde textilní dělníci přišli o práci kvůli asijské konkurenci. Jsou nezaměstnaní. Zároveň ale je zřejmá velká poptávka po aplikacích s karbonovými vlákny v závodních autech. A ukazuje se, že mají přesně tu sadu dovedností, na kterou, když se podíváte z jiné perspektivy, zjistíte, že se dají rozšířit a posílit. Tím se tito dělníci dostanou do sektoru, kde je neobyčejný růst a poptávka. A takové přeškolení může trvat tři až šest měsíců. Studenti, když vyjdou ze školy, by měli mít základní dovednosti a také by se měli naučit učit se. Musí počítat s tím, že když vyjdou ze školy, budou potřebovat získávat další dovednosti.

HN: Mohou zavádění technologií provázet společenské otřesy, nepokoje a revoluce jako v dobách nástupu parních strojů?

Když to porovnáte, něco z toho už se děje. Už teď jsou skupiny lidí kvůli technologiím bez práce. Samotná míra nezaměstnanosti je často nicneříkající číslo, protože mezi lidmi se správnými dovednostmi je malá míra nezaměstnanosti a mezi těmi, kteří nemají správné dovednosti − pokud zrovna není velmi silný ekonomický růst − je míra nezaměstnanosti třikrát čtyřikrát větší. Francie má 8–9% nezaměstnanost, ale když nemáte určitou kvalifikaci, můžete být i v kategorii s nezaměstnaností 20 až 25 procent. To jsou dvě úplně rozdílné reality. My si myslíme, že v krátkodobém horizontu − během asi sedmi let − téměř každá rozvinutá země bude mít čtvrtinu populace, která bude mít pocit, že se věci nevyvíjejí dobrým směrem − že buď na základě svých dovedností ztrácí příležitosti, které dříve byly, nebo má strach, že tyto příležitosti zmizí v budoucnosti. A tito lidé řeknou: Dost, zastavte to! Pojďme to vrátit tam, kde to bylo dřív. A to se projeví v různých volbách nečekaným způsobem.

HN: Takže strach z technologické změny a globalizace dává hlasy populistům…

Vidíme to na podílu lidí, kteří volili Donalda Trumpa, hlasovali pro brexit. Švédsko se posouvá z nuly směrem k velmi populistické zemi. Děje se to téměř všude. Důvod je prostý: lidé se změn a globalizace bojí. A přesto když se podíváte na data, globalizace měla pro většinu zemí nesmírný prospěch. Miliardy lidí zachránila od chudoby, vytvořila nesmírný ekonomický růst, lidé žijí déle. Ale je jasné, že během tohoto přerodu zůstali někteří na okraji. Během přechodu z postindustriální doby na digitální globalizované prostředí prostě některá zaměstnání, která nevyžadovala vysokou kvalifikaci, ale pro střední třídu zajišťovala docela dobrý příjem, prostě zmizí. Je to vidět třeba ve výrobě. Neznám žádnou rozvinutou ekonomiku, která by v této oblasti za uplynulých 15 let nepřišla o 30 až 40 procent pracovní síly.

Příkladem jsou USA, kde slyšíte, že výrobní odvětví jsou v problémech. Ale to není tak úplně pravda. Lidé v USA ztratili výrobní pracovní místa ne kvůli emigrantům nebo kvůli obchodu s Čínou, ale kvůli automatizaci. Ten proces trvá už 15 let. To samé Německo, Británie. Na výrobní místa jsme už největší dopad automatizace zažili, systém ta ztracená pracovní místa absorboval, někde možná s těžkostmi a zaměstnal lidi někde jinde. Takže výroba rozhodně nebude ta část ekonomiky, kde bude největší dopad. Budou to jiná odvětví.

HN: Jaký bude mít dopad automatizace na nerovnost příjmů?

Zatím nic nenaznačuje, že by se rozdíly mezi platy měly nějak stabilizovat. Naštěstí jsme na vrcholu ekonomického cyklu, což prospívá nízké nezaměstnanosti, a největší růst platů se odehrává v oblasti pozic s nízkou kvalifikací. Ale až růstový cyklus skončí, nárůst platové nerovnosti bude opět jedním z témat, která bude třeba řešit. Náš názor je, že se příliš diskutuje o dopadu technologií na byznys a obchod, ale už se moc nediskutuje o tom, jak připravit naše společnosti na dobu, kdy bude třeba hodně lidí přeškolit nebo navýšit jejich kvalifikaci, aby mohli konkurovat na trhu práce.

HN: Jaká by byla vaše rada mladým lidem, kteří se třeba rozhodují, kterým profesním směrem se dát nebo na jakou jít univerzitu?

Část mého doporučení by platila i v minulosti: aby byl člověk v něčem dobrý, musíte to dělat s vášní, musíte z toho mít dobrý pocit, když přijdete domů nebo když o své práci mluvíte doma či s přáteli. Toto je stále nejlepší předpoklad pro dobrý výkon.

V budoucnosti budou velmi důležité přírodní vědy, technologie, inženýrství a matematika − více než v minulosti. Nepůjde jen o to, rozumět technologiím nebo umět programovat. Když se zaměříte na jeden software, nakonec se budete muset učit jiný software. Půjde o to, dělat věci se zaujetím, mít dobrou kvalifikaci a solidní základní dovednosti. A nepodceňovat kreativní schopnosti − umění a literaturu. Protože jestli opravdu věříme, že nás technologie zbaví úmorných a opakujících se úkonů, mnoho pracovních pozic bude souviset s kreativitou, vynalézavostí, se schopností komunikovat a spolupracovat.


Celý text si můžete přečíst ZDE.

Barbara J. Sahakian, Julia Gottwald: Mohou neurovědci číst naše myšlenky?

sobota 16. června 2018 · 0 komentářů

Kniha přináší srozumitelně tlumočený souhrn aktuálních poznatků v řadě oblastí, které z oblasti neurovědeckého výzkumu pronikly do společenské diskuse.

To, že se indický soud zabýval posuzováním důkazu založeného na neurologické metodě detekování lži, proběhlo před pár lety snad všemi českými médii. Jak to dopadlo? Umíme lež odhalit? A co si s tím počít z hlediska práva?

Právě to rozebírají dvě z kapitol – a s neméně zajímavými tématy přicházejí i ty ostatní. Máme v mozku zakódovaný rasismus? Morálku? A co neuromarketing – mohou nás marketingoví odborníci díky znalosti mozku ovládat? Je možné obsah mozku v podstatě přečíst? A zbývá nám vůbec něco víc než slepě následovat nervové procesy?

Většinu z odpovědí neznáme. Autoři tak „pouze“ staví podobné úvahy na pevnou půdu současného výzkumu a srozumitelně vysvětlují zásadní experimenty počátku tisíciletí a společenské otázky, které z nich vyplývají. Činí tak věcně a kriticky – čtenáře neinfikují svými názory, ale vybavují informacemi pro vytvoření vlastních závěrů.

Publikaci končí střízlivým shrnutím, jaký technologický přínos lze od neurověd očekávat v následujících letech. Díky tomu, že se autoři soustředí výhradně na současný stav poznání, je každá stránka plná nových informací i pro poučeného čtenáře, kterému zároveň vysvětluje i metodologická úskalí některých experimentů.

Barbara J. Sahakian je profesorka klinické neuropsychologie na Univerzitě v Cambridge. Působí také jako prezidentka Mezinárodní neuroetické společnosti. Je mezinárodně proslulou odbornicí na poli kognitivní psychofarmakologie, neuroetiky, neuropsychologie, neuropsychiatrie a neurozobrazovacích metod. Julia Gottwald je její doktorandkou na téže univerzitě.

Více informací a ukázky najdete ZDE. Knihu si můžete objednat též ZDE.


Matematické stezky pomáhají žákům objevovat krásu matematiky i mimo třídu

pátek 15. června 2018 · 0 komentářů

Že je matematika ve vyšších třídách školy těžko aplikovatelná v reálném světě? Pomocí matematických stezek, které si žáci sami vytvářejí během exkurzí v terénu mimo školu, se učí spolupráci a prohlubují si znalosti v matematice. Zároveň se však učí hledat matematické problémy přímo v okolí své školy, ve svém městě.

Zdroj: Markéta Popelářová, Magazín Perpetuum 29. 1. 2018

Jedná se o aktivitu, která je povzbuzuje k řešení, ale i vytváření matematických příkladů, učí je pojmenovávat geometrické tvary v reálném světě, počítat rozměry nebo rychlosti jednotlivých objektů. Stimuluje jejich zájem o matematiku a využívat se dá ve třídách druhého stupně nebo i střední školy, kdy se matematika stává abstraktnější a pro mnoho studentů obtížněji uchopitelnější.

Původní program byl zpracován pro Washington, DC, ale nápad může být aplikován do různých měst. První hodinu stráví skupinky studentů plánováním své exkurze, nadcházející čas už pak věnují práci přímo v terénu. Jaká je nejkratší cesta od sochy ke kostelu? Kolik lidí v průměru navštíví denně městské muzeum? Je možné na památníku z války najít symetrii? Lze vypočítat objem skulptur, které se nacházejí u školy?

Každá skupinka splní své předem stanovené úkoly, objekty vyfotí a po návratu zpět do školy se věnuje matematickým výpočtům. Svůj postup studenti pečlivě zachycují. Spolu s fotografickým materiálem je poté možné jednotlivé práce využít k vytvoření celé galerie.

Příklad jedné z matematických stezek, která byla vytvořena pro americké studenty, můžete nalézt pod tímto odkazem.

Původní zdroj.


Školy mohou s nadanými pracovat i bez „papíru“

čtvrtek 14. června 2018 · 0 komentářů

Nadační fond Qiido nově od letošního roku spustil poradnu pro rodiče i školy. Diagnosticko-poradenské služby dosud využily desítky rodin s nadprůměrně intelektově nadanými dětmi z celé ČR. Z 52 vyšetření zaměřených na diagnostiku IQ bylo u 30 dětí potvrzeno mimořádné intelektové nadání.

Drtivá většina rodičů se na poradnu obrátila z důvodu specifického chování jejich dětí. Qiidoporadna zajišťuje diagnostiku ve školním i rodinném prostředí a pomáhá s intervencí i nastavením podmínek ve školách po celé ČR.

„Mnohdy obtížně vychovávatelný, potíže s uměle vytvořenými autoritami, přehnaně reaguje na banální výchovné podněty, nerozumí si se spolužáky,” popsala denní rutinu, se kterou se střetávají rodiče některých nadaných dětí zakladatelka a ředitelka nadačního fondu Qiido Miriam Janyšková. Podle ní se tyto projevy často mísí s pocitem rodičů, že v dítěti něco je, ale nejsou si jisti, jak s tímto potenciálem naložit, ani jak ve věci vhodného rozvoje dítěte spolupracovat se školou. Některé školy jsou velmi vstřícné a snaží se s rodiči situaci okamžitě řešit, jiné je pouze odkážou do pedagogicko-psychologické poradny (PPP) nebo speciálně pedagogického centra (SPC) a děti čekají na vyšetření k vlastnímu neprospěchu i několik měsíců.

„Pro prvotní nastavení podpory však není vždy nutná návštěva PPP nebo SPC,” tvrdí Andrea Štefáčková, psycholožka a speciální pedagožka Qiidoporadny. „Někdy stačí jen změnit přístup, upravit metody výuky nebo způsob hodnocení a problémy se tím vyřeší,” vysvětluje. Vytvořit plán pedagogické podpory pro konkrétní dítě na úrovni 1. stupně podpůrných opatření může škola ve spolupráci s jakýmkoliv odborníkem, který má dítě v péči pro příslušnou oblast potíží – může to být logoped, psychiatr, klinický či soukromý psycholog, psychoterapeut, speciální pedagog či jiný odborník. Tyto kompetence školám dává předloňská novela školského zákona. Podle Štefáčkové to některé školy nevědí nebo nevyužívají a podpora dětí, které to potřebují, často zbytečně vázne na „papíru z poradny”.

Nadační fond Qiido usiluje o zavedení komplexní, systematické a kontinuální podpory mimořádně intelektově nadaných dětí (tzv. MiND) v ČR. Od roku 2014 proto pomáhá základním školám s nastavením vzdělávací koncepce na míru tak, aby naplňovala i specifické vzdělávací potřeby MiNDžáků. V roce 2016 začal poskytovat programy s akreditací MŠMT pro další vzdělávání učitelů a ředitelů ZŠ v této oblasti pod názvem Qiido Akademie.

Letos otevřená Qiidoporadna nabízí služby v oblasti diagnostiky IQ, EQ, rozvoje sociálně-emočních dovedností a poradenství pro rodiče i učitele. Cílem jeho aktivit je, aby do roku 2021 byla v každém kraji ČR alespoň jedna základní škola, která bude v souladu s Qiidem navrženou vzdělávací koncepcí rozvíjet kognitivní vědomosti i sociálně-emoční dovednosti dětí myslících jinak.

Další informace jsou k dispozici na qiido.cz a facebook.com/qiido.cz.

Adéla Skoupá: Digitální vzdělávání se v Česku nebere vážně

středa 13. června 2018 · 0 komentářů

Vládní strategie digitálního vzdělávání se zoufale nedaří naplňovat. „Vzdělání není dlouhodobě prioritou žádné vlády," kritizuje exministr financí a nyní zmocněnec pro oblast digitálního vzdělávání na ministerstvu školství Ivan Pilný. Česko jako průmyslová země bude přitom velmi citelně postižené ztrátou pracovních míst, která jsou v sektoru výroby. Digitální vzdělávání je nástroj, jak rychle a levně reagovat na potřebné dovednosti," říká Pilný.

Peníze na digitální vzdělávání se v rozpočtu hledají poměrně složitě, protože teď probíhá závod v populismu, říká exministr financí a současný zmocněnec pro oblast digitálního vzdělávání na ministerstvu školství Ivan Pilný. Chápe tak žáky, kteří protestují, že nechtějí jezdit zadarmo za špatným vzděláním. A když už nějaké peníze jsou, nejsou využívány správně, dodává Pilný.

V Česku se měla začít před čtyřmi lety naplňovat vládní strategie digitálního vzdělávání, ta ale nabírá zpoždění a spousta věcí zatím zůstala jen na papíře. Proč tomu tak je?

Základní problém nejen strategie digitálního vzdělávání, ale obecně vzdělávání v České republice je, že vzdělávání zatím nebylo prioritou žádné vlády. I když jsem četl program této vlády, o digitálním vzdělávání tam není ani zmínka. To je podle mě problém. Protože my se upínáme k číslům, jako je menší nezaměstnanost v Evropě, růst HDP, a zapomínáme na udržitelnost.

Jak to myslíte?

Během několika let celá řada lidí ztratí práci a bude si muset hledat novou nebo se jejich odvětví výrazně změní. Školství na to zatím není schopné reagovat. Protože měnit školský systém je, jako když otáčíte tankerem. Za pět šest let něco vypadne. Digitální vzdělávání by se spíš mělo jmenovat celoživotní, protože model, kdy chodíte deset nebo dvacet let do školy a pak z toho 40 let žijete, je pryč. Je potřeba se vzdělávat pořád a je potřeba na to mít prostředky.

V čem tedy spočívá digitální vzdělávání? Je to o počítačových dovednostech?

Technologie není rozhodně o tom, naučit studenty zacházet s počítačem, to umí. Ani není o tom, vytlačit ze škol učitele, protože jejich role naopak roste. Poznámky, že si děti už tak hrají doma s počítači a telefony až dost, jsou podle mě scestné. Digitální vzdělávání by mělo umožňovat relativně rychle a levně reagovat a adaptovat se na nové dovednosti. Digitální vzdělávání je nástroj.

Co tedy v Česku potřebujeme?

Potřebujete vysokorychlostní internet, ale nejen to, potřebujete mít školy propojené, potřebujete, aby učitelé učili a nezabývali se problémy, že jim nefunguje nějaký počítač nebo aplikace. V tom jsme na tom bohužel velice špatně.

Další věc, kterou potřebujete, je kvalitní obsah. Kolem nás je spousta obsahu, teď jednám s Akademií věd, univerzitami a výzkumnými ústavy, aby se to, co vytvářejí jejich experti, přetvořilo do vzdělávacího procesu. Vytvořili bychom tak otevřený zdroj, který pak mohou učitelé používat ve výuce.

Jak by to mělo vypadat?

Hledáme způsob, jak to udělat. Byl jsem v třeba v Ústavu organické chemie a biochemie Akademie věd a ukazovali mi, jak se počítají léky na počítači. Jsou strašně daleko, i ve světě, a my nejsme schopni dostat ty poznatky do výukového procesu.

Vědci mají videa, texty, fotky, obrázky, které je třeba upravit a vytvořit z nich otevřený vzdělávací zdroj. Učitel chemie pak bude mít možnost si na toto sáhnout, zapracovat do scénáře a předat třídě. Vzdělávacího obsahu je daleko víc – instituce mají 3D modely archeologických památek, hradů a zámků. V zemích, jako je Francie, kde dostalo vzdělávání pod prezidentem Macronem prioritu, kumulují tyto zdroje, certifikují je, aby zachovali autorská práva, a pak je dají k dispozici učiteli.

A co příprava učitelů?

Je potřeba, aby se připravili na to, že výuka už nebude vypadat tak, že učitel přenese obsah na žáka, ten se toho zbaví při zkoušce a pak už to nikdy na nic nepotřebuje. To je passé, role učitele je mnohem aktivnější a nespočívá v přenosu obsahu, ale v tom, co s ním budeme dělat. A digitální prostředky nám to velmi efektivně umožňují. Problém je, že koordinace mezi finančními zdroji, které by pro to mohly být k dispozici, je velmi špatná.

Co máte na mysli? Je problém v přerozdělování peněz?

Část vzdělávání, fond celoživotního vzdělávání, je na ministerstvu práce a sociálních věcí. Je tam taky kupodivu digitální gramotnost. Teď se tedy vytvářejí projekty, které jdou paralelně a nikdo je nekoordinuje. Uvedu příklad: ministerstvo školství mapuje, jaké digitální dovednosti budou potřeba pro jednotlivé profese. Nehledě na to, že v Evropě je tento problém do značné míry vyřešen, v Česku na to padají desítky milionů. Projekt stojí 108 milionů, z toho 18 jde ze státního rozpočtu. V roce 2020 budeme podle tohoto projektu vědět, jaké digitální dovednosti jsou potřeba. To bude trošku pozdě, navíc za 18 milionů ze státního rozpočtu můžete mít 150 digitálních učeben. Výsledkem takového projektu jsou popsané papíry, ale školy a instituce z něj nic nemají.

Podle České školní inspekce nemá velké množství učitelů přístup k počítači, jak se s tím dá pracovat?

Velmi špatně. Co se týče celostátního řešení takových problémů, měli jsme tady projekt Internet do škol nebo interaktivní tabuli. Přicházely ale do nepřipraveného prostředí. Nemluvě o tom, že se při rozdělování peněz odehrávaly téměř kriminální činy. Tato strategie fungovat nebude. Nicméně není potřeba hledat peníze, ty existují, problém je v jejich přerozdělování. Na ministerstvu školství proto vznikne koordinační skupina. To je jeden nutný krok. Pak ve spolupráci s ministerstvem pro místní rozvoj, které je zodpovědné za přípravu nového plánovacího období evropských fondů, bychom měli vstoupit do dialogu, který by umožnil, aby se dělaly rozumné věci.

Které z nich by se měly bezprostředně dotknout škol?

Měli bychom začít infrastrukturou. Na ministerstvu průmyslu a obchodu je už několik let 14 miliard na vysokorychlostní internet, utratilo se z toho 50 milionů. Program, který na to MPO má, zabraňuje tomu, aby peníze využívaly školy, knihovny a další instituce. Ačkoliv veřejné zdroje by na to měly být primárně určené. Pak je to příprava učitelů. Problém je v tom, že většina z nich pravděpodobně v digitální učebně nikdy nebyla.

Co s tím chcete dělat?

Aktivní práce se studenty, kterou tablety a počítače umožňují, je daleko obtížnější a musíme na to učitele připravit. Myslím si, že existují jen dvě metody, jak to udělat. První je peer to peer learning, to znamená, že se učitelé učí sami od sebe. Že učitel vypracuje scénář, jak se má obsah používat, a učitel ho sleduje a přizpůsobuje si ho. Druhý je learning by doing. Chtěl bych učebny, které jsou jako investice do škol, opravdu otevřít. Aby tam mohli chodit učitelé se svými studenty…

…Je něco, co se rýsuje, připravuje v oblasti digitálního vzdělávání?

Ještě jako ministr financí jsem založil v Hradci Králové pilotní projekt, který je financovaný z krajských peněz, v 60 středních školách vybudujeme v září 60 digitálních učeben. Už na to připravujeme učitele, konečně budeme mít snad viditelný výsledek. Je potřeba dostat strategii z papíru do učeben.

Jak budou digitální učebny fungovat?

Právě probíhá výběrové řízení, protože jde o střední školy, které jsou zřizované krajem. Jedna taková učebna je tady v Praze, na Gymnáziu Evolution na Jižním Městě, k dispozici mají kompletní software zaměřený na přírodní vědy a vypadá to tak, že když se učí biologie člověka, můžete žákům na 3D modelech ukázat, jak teče krev do srdce, nebo tam máte chemické pokusy, které jsou naživo nebezpečné nebo trvají dlouho. Učitel to ukazuje, ptá se, zadává úkoly žákům, kteří si je potom odnášejí domů, pracují v týmech, a vracejí se a diskutují o řešení problému. Třída, kde jsme se byl podívat, vypadala tak, že všichni chtěli být doktoři a vyhrávali biologické olympiády. Ten rozdíl je tam obrovský.

Celý text si můžete přečíst ZDE.

Bořivoj Brdička: Dobře strávený čas podle Tristana Harrise

úterý 12. června 2018 · 0 komentářů

Tristanova činnost vychází z přesvědčení, že „další neregulovaný rozvoj technologií znamená existenční riziko pro lidstvo“.

Tristan Harris je špičkovým americkým expertem na etiku sociálních sítí. Po studiu počítačové vědy a psychologie na Stanfordu se začal specializovat na vztah člověka k technologiím. Úspěšně rozjel několik firem. Nejznámější byla Apture, s níž v roce 2011 přešel ke Googlu, kde se zabýval etikou rozvoje služeb. Odešel v roce 2015, aby se mohl plně věnovat obraně lidí před riziky ovlivňování jejich myšlení prostřednictvím technologií. Založil Center for Humane Technology, pracuje pro Common Sense Media, rozjel hnutí Time Well Spent (Dobře strávený čas) a podílí se na realizaci mnoha dalších podobných aktivit – např. National Day of Unplugging (Národní den odpojení).

Tristanova činnost vychází z přesvědčení, že „další neregulovaný rozvoj technologií znamená existenční riziko pro lidstvo“. „Dosud jsme nikdy neměli k dispozici takový mediální nástroj, který by dokázal podobným způsobem naprogramovat miliardu lidí a který dává obrovský vliv hrstce návrhářů technologií.“ Hlavním problémem je to, že se společnosti stojící za provozem největších sociálních platforem snaží v maximální míře upoutat pozornost uživatelů. To zároveň bohužel znamená odpoutat jejich pozornost od seriózních činností – třeba právě od vlastního vzdělávání (úkolů do školy).

Jako bývalý designér Googlu Tristan dobře rozumí postupům, které platformní systémy používají – jak se vám snaží vnutit aktuální zprávy a rafinovaně vyvolat pocit, že vám něco uniká, nejste-li přítomni. Typickým příkladem může být průběžné zobrazování upozornění, informace o času od posledního spojení s přáteli, automatický přechod na další video vybrané systémem apod. Algoritmus v pozadí má k dispozici analýzu vašich preferencí, takže je schopen vyvolat váš zájem (vaše rozhořčení) výběrem takových témat, která vás donutí zůstat a sdílet. Lidé se tak dostávají do určité závislosti na prostředí sociálních sítí, což je stav, proti němuž je jistě třeba se bránit.

Jak se zdá, v těchto podmínkách není vůbec možné doporučit používání sociálních sítí (Facebooku ad.) pro výukové účely, nechceme-li zvyšovat riziko odvádění pozornosti od učení. Tristan má lví podíl na tom, že tato problematika začíná být veřejností vnímána, což je základním předpokladem pro získání finančních zdrojů na realizaci programů, které současný stav mění k lepšímu…

Celý text si můžete přečíst ZDE.

STRATEGIE 2020. Jaké jsou problémy absolventů na trhu práce, dalšího vzdělávání a poradenských služeb?

pondělí 11. června 2018 · 0 komentářů

Tímto dílem končíme náš seriál, který vznikl na základě analýzy naplňování Strategie 2020. Problémů ve vzdělávání, které je třeba řešit, není málo (a to ještě všechny nebyly v dokumentu uvedeny). Za vedení čtyř předsedů vlád tři ministři školství odpovídali za formulaci strategických priorit a dílčích cílů a prozatím čtyři za realizaci. Chápeme, že štafetový kolík je pořádně horký, ale odpovědnost z nich současnost ani historie nesejme…

Zdroj: Hodnocení naplňování Strategie vzdělávací politiky ČR do roku 2020 (2017)


Strategický cíl: Vytvářet podmínky pro snazší přechod absolventů na trh práce

Vzdělání je (jak ukazuje řada sociologických výzkumů) jedním z nejsilnějších sociálních determinant pracovní pozice či úspěchu na trhu práce. Prioritní pro zaměstnatelnost absolventů je celkové nastavení vzdělávací soustavy, tj. takový sys¬tém, který se do značné míry koriguje sám a v první řadě nevytváří absolventy, kteří jsou ohroženi nezaměstnaností. V situaci ČR by především bylo dobré minimalizovat „slepé vzdělávací uličky.

Vzhledem k aktuální ekonomické a demografické situaci není přechod absolventů na trh práce palčivým problémem. To se ovšem může změnit již v horizontu několika let. Proto jde nadále o relevantní cíl, který by měl být řešen systémově, tj. takovým nastavením vzdělávací soustavy, které minimalizuje riziko nezaměstnanosti. Současná vzdělávací politika se přitom spoléhá spíše na jednorázové projekty. Z textu Strategie 2020 nejsou jednoznačně zřejmé předpoklady úspěšného přechodu absolventů na trh práce.

Část opatření podporuje dojem, že pro uplatnitelnost absolventů je žádoucí zejména zvyšovat všeobecné vzdělání, jiné, že je to spíše odborné vzdělání. Žádoucí proporce všeobecného a odborného vzdělání je potřeba vyjasnit.

Vyšší dosažené vzdělání znamená také menší ohrožení nezaměstnaností; opatřením pro dlouhodobou zaměstnatelnost pak je strukturální po¬sun mladých kohort směrem k vyšším vzdělanostním stupňům…

Jak ale ukazují poslední sociologické analýzy, technologická změna na trhu práce je natolik rychlá, že trh práce je schopen velmi úspěšně absorbovat většinu vysokoškoláků. Z tohoto důvodu se zdá být vzdělanostní expanze (růst počtu vysokoškoláků) zatím nejlepší obranou proti obecné míře nezaměstnanosti a měnícím se podmínkám trhu práce. Profesně orientované pro¬gramy předpokládají stabilitu trhu práce, nicméně ten se neustále proměňuje.

Prospěšnost Národní soustavy kvalifikací při aktualizaci vzdělávacích programů pro střední odborné školství považujeme za diskutabilní. Podle dostupných informací je přes 70 % kvalifikací „mrtvých“, tj. nikdo je nevyužil. Rozhodně by bylo dobré provést analýzu prospěšnosti NSK pro podobu odborného vzdělávání v současné době rychlého rozvoje technologií a s nimi souvisejících častých změn na trhu práce.

Ve vztahu k dílčímu cíli by se měla řešit spíše pozice doktorandů, resp. absolventů doktorského studia na trhu práce. Zde se nabízí několik problémů, které také začaly být v poslední době veřejně diskutovány, jako jsou příjmy doktorandů a s tím související sladění práce a studia, vysoká neúspěšnost studia (zvláště v některých skupinách oborů) a zde především relevantní otázka uplatnění absolventů doktorského studia ve vědě a mimo ni.

Relativně malá problematičnost uplatnění absolventů na trhu práce v minulých letech byla dána zejména dobrou výkonností ekonomiky a demografickými faktory (slabými populačními ročníky). To v příštích letech nemusí jednoznačně platit (zejména pokud jde o výkonnost ekonomiky). I proto i do budoucna považujeme snadný přechod absolventů na trh práce za velmi důležitý. Máme ovšem za to, že je vhodné zaměřit se spíše na celkové nastavení vzdělávací soustavy (včetně vzdělávacího obsahu a kvality výuky), než se snažit řešit přechod absolventů na trh práce prostřednictvím dílčích opatření. Míra nezaměstnanosti absolventů je mnohem více dána výkonností ekonomiky a celkovým nastavením vzdělávací soustavy, než dílčími opatřeními. Z našeho pohledu se jeví jako klíčové minimalizovat vzdělávací cesty, které nevedou ani k dalšímu vzdělávání, ani k (relativní) jistotě pracovního uplatnění.


Doporučení k rozvinutí plnění stávajících priorit za časový horizont Strategie 2020

Pro dlouhodobě vysokou uplatnitelnost absolventů na trhu práce je třeba optimalizovat celkové nastavení vzdělávací soustavy (včetně prostupnosti vzdělávacích trajektorií, vzdělávacího obsahu a kvality výuky). Je nutné vyjasnit zastoupení všeobecného a odborného vzdělávání, minimalizovat vzdělávací cesty, které nevedou ani k dalšímu vzdělávání, ani k (relativní) jistotě pracovního uplatnění. S oporou o analýzu středního školství stanovit jasnější dlouhodobé priority dalšího vývoje tohoto segmentu vzdělávacího systému.

________________________________________________________________________

Otázka pro prof. Arnošta Veselého

Které „slepé uličky“ je třeba minimalizovat, protože nevedou k dalšímu vzdělávání ani k jistotě pracovního uplatnění?

Možná bychom měli místo o „slepých uličkách“ hovořit o „vzdělávacích oklikách“, tj. takových vzdělávacích drahách, které jsou zbytečně nepřímé a zdlouhavé. Typickým příkladem jsou učební obory, po jejichž ukončení většina učňů nenastupuje na trh práce, ale pracně (a často neúspěšně) se snaží dodělat maturitu v nástavbových kurzech. Že tuto možnost dodělání maturity mají, je bezesporu správné a důležité. Jinak by šlo skutečně o slepé uličky. Na straně druhé, kdyby se s jejich touhou po maturitě počítalo dopředu, mohla být jejich cesta přímější a efektivnější, a to jak pro ně osobně, tak z hlediska financování celého vzdělávacího systému.
________________________________________________________________________



Strategický cíl: Podporovat dostupnost a kvalitu dalšího vzdělávání

Dle vyjádření MŠMT jsou možnosti v této oblasti omezené: „Pestrost nabídky dalšího vzdělávání do značné míry funguje na principu nabídka vs. poptávka. Vzhledem k tomu, že další vzdělávání je živností volnou, státem tedy neregulovanou (v kontextu široké veřejnosti s výjimkou rekvalifikací), je otázka ovlivňování nabídky dalšího vzdělávání ze strany státu dosti problematická. Jelikož chybí dostatečné množství nástrojů (ať už legislativních, informačních či jiných), jsou možnosti zásahu ze strany MŠMT velmi omezené.“

Velmi nejednoznačně je hodnocena Národní soustava kvalifikací. Dle analýzy NÚV bylo dosud v rámci Národní soustavy kvalifikací vytvořeno cca 1200 profesních kvalifikací, které umožňují ověření a uznání kvalifikace dle zákona č. 179/2006 Sb. Díky systému NSK získalo pak osvědčení o získání profesní kvalifikace 171 000 osob. Dle vyjádření MŠMT je tak NSK: „…v současnosti jed¬iným účinným a hojně využívaným nástrojem, jak MŠMT může částečně usměrňovat a ovlivňovat obsah a částečně i kvalitu dalšího vzdělávání alespoň v určité oblasti, kde se další vzdělávání realizuje.“ Z jiných informací nicméně vyplývá (zmíněná analýza NÚV), že přes 70 % kvalifikací doposud nikdo nevyužil.

Důležitost dalšího vzdělávání bude stále narůstat. MŠMT ani žádná jiná instituce veřejné správy nemá k dispozici přímé nástroje, jak rozvoj dalšího vzdělávání usměrňovat. Jde navíc o meziresortní agendu, která se týká MPSV, MF a dalších.

Podle našeho názoru by ovšem MŠMT mělo v této oblasti hrát výrazně aktivnější roli; může ovlivňovat školy a školská zařízení jako potenciální poskytovatele dalšího vzdělávání a mělo by mít pro takové působení diferencovanou strategii strukturovanou podle úrovní vzdělání.

V první řadě by měla být dostupná a pravidelně aktualizovaná analýza situace v této oblasti, včetně faktorů, které účast v dalším vzdělávání ovlivňují. Součástí této analýzy by měl být také rozbor případných měkkých nástrojů, jejichž prostřednictvím lze na míru i kvalitu účasti v dalším vzdělávání působit.


Doporučení k rozvinutí plnění stávajících priorit za časový horizont Strategie 2020

Další vzdělávání bude vzhledem k rychlosti změn stále naléhavější. Jde o meziresortní agendu, v níž by MŠMT mělo hrát výrazně aktivnější roli, nezbytná je pravidelně aktualizovaná analýza situace v této oblasti, včetně faktorů, které účast v dalším vzdělávání ovlivňují. Je třeba připravit diferencovanou strategii k ovlivňování škol a školských zařízení jako potenciálních poskytovatelů dalšího vzdělávání.


________________________________________________________________________

Otázka pro prof. Arnošta Veselého

Jak může MŠMT motivovat školy k poskytování dalšího vzdělávání a lépe tak využít jejich kapacit?

V tomto ohledu jsou asi nejefektivnější ekonomické nástroje, tedy finanční podpora. Ta ale nemusí být přímá, tedy přímo alokovaná vzdělávacím institucím. Šlo by například uplatnit i princip voucherů, kde lidé obdrží jistý virtuální objem finančních prostředků na další vzdělávání a sami rozhodnou, jaké další vzdělávání využijí. V počátku by šlo toto experimentální vyzkoušet u skupin, jejichž postavení na trhu práce je potenciálně rizikové, ale přitom se dále nevzdělávají.
________________________________________________________________________



Strategický cíl: Individualizovat nabídku poradenských služeb

Poradenské služby se podílejí na diagnostice individuálních schopností ve vztahu k vzdělávacím nárokům, na realizaci nápravných a kompenzačních programů, na metodické podpoře pro vyučující a rodiče při naplňování individualizovaných vzdělávacích potřeb dětí a dále na podpoře další vzdělávací a pracovní dráhy. Opatření ve Strategii 2020 se týkají celé šířky náplně poradenských služeb ve vzdělávání, včetně celoživotního; vynechávají však další oblasti, jako je ústavní péče nebo jiná témata preventivních programů, než je rizikové chování.

Celkem Strategie 2020 obsahuje deset opatření. Všechna z nich mají vazbu jak na dílčí cíl, kterým je individualizace poradenských služeb, tak i na celkovou prioritu snižování nerovností ve vzdělávání. Všechna opatření přitom oscilují kolem dvou hlavních os – jednou jsou kapacity školských i školních poradenských pracovišť a druhou je zvyšování kvality poradenských služeb.

Část opatření směřuje k zavedení určité systémové změny v podobě ustáleného procesu nebo institutu, jako je například přecházení žáků s lehkým mentálním postižením (LMP) z RVP ZV s přílohou upravující vzdělávání žáků s LMP na RVP ZV nebo zavádění plánů pedagogické podpory. Údaje k některým těmto změnám jsou k dispozici a naznačují změny očekávaným směrem, např. nárůst individuální integrace v běžných třídách MŠ, ZŠ i SŠ. Přehledové údaje jsou zpracované za první rok realizace společného vzdělávání, během kterého však ještě nebylo možné ověřovat nabídku podpůrných opatření. Pro vyhod¬nocení efektivity společného vzdělávání (tj. zda nastavená opatření přispívají k lepším školním výkonům žáků) je třeba postupně shromažďovat a vyhodnocovat údaje nejen o diagnostice a organizačním zařazení žáků se SVP, ale také o jejich vzdělávacích výkonech. Již první rozbory čerpání finančních prostředků na podpůrná opatření žáků se SVP ukazují překročení odhadovaných nákladů a potvrzují nutnost přenastavit finanční mechanismy.

MŠMT prostřednictvím rozvojových programů také podporuje navýšení kapacit ve školských poradenských zařízeních a jejich vybavení diagnostickými nástroji. S ohledem na dostupnost služeb by však neměly být řešeny pouze personální kapacity, ale také jejich regionální rozložení. Případně by mělo dojít ke vzniku nových poradenských zařízení, resp. ke vzniku odloučených pracovišť stávajících zařízení. Konkrétní nárůst kapacit i změna jejich regionálního rozdělení by měly vycházet z auditu stávajících kapacit. Plnohodnotný audit, ačkoliv byl plánovaný, dosud nebyl uskutečněn. Jeho potřebnost naznačuje i rozbor prvního roku společného vzdělávání. Existuje však analýza počtu pracovníků v pedagogicko–psychologických poradnách a speciálně–pedagogických centrech z hlediska regionálního rozložení klientů. Tato analýza prokázala rozdíly v organizaci služeb mezi kraji, ve skladbě pracovníků a v dostupnosti služeb. Tyto rozdíly je třeba dále analyzovat a v návaznosti na to přijmout opatření k sjednocení kvality a dostup¬nosti služeb.

Druhou zmiňovanou osou je zvyšování odborné kvality poradenských služeb, včetně diagnostiky. I zde se jedná o odůvodněný požadavek. Poradenská zařízení by měla reagovat na existenci nových legisla¬tivních a v důsledku toho i školních podmínek na jedné straně a na zavádění nových diagnostických metod (konkrétních testů i obecnějšího principu dynamické diagnostiky) a intervenčních postupů. Pod¬mínkou je samozřejmě získání finančních prostředků na nákup nových diagnostických nástrojů a výcviku práce s nimi, které poskytují přímo zřizovatelé nebo pochází z rozvojových programů. Dostupnost finančních prostředků je nutné systémově zajistit.


Doporučení dalšího postupu a strategických kroků

Pro následné implementační období doporučujeme:
1) formulovat chybějící indikátory a shromáždit k nim potřebné údaje,
2) provést analýzu průběhu a efektivity společného vzdělávání, včetně rozsahu a obsahu poradenských služeb, a případně v návaznosti na to úpravu legislativních norem a čerpání finančních zdrojů,
3) provést rozbor čerpání výzev OP VVV a OP Z s ohledem na stanovenou priori¬tu, přičemž těžištěm analýzy by měl být věcný přínos jejich výstupů,
4) realizovat konkrétní kroky pro vytvoření systematické spolupráce mezi různými poradenskými službami v rámci resortů MŠMT, MPSV a Ministerstva zdravotnictví,
5) dokončit standardy poradenských zařízení a implementovat systém je¬jich pravidelného hodnocení,
6) nastavit a implementovat nový systém průběžného vzdělávání pro po¬radenské pracovníky na všech pozicích s obsahem, který bude reagovat na aktuální potřeby.


Doporučení k rozvinutí plnění stávajících priorit za časový horizont Strategie 2020

Kvalita vzdělávání do značné míry závisí na tom, jak jsou nastaveny podpůrné mechanismy v podobě zájmových aktivit a mimoškolního vzdělávání, které pomáhají budovat specifické i nespecifické základy pro školní vzdělávání, a dále v podobě poradenských služeb uvnitř i vně škol. Zvláště je-li aktuálním cílem posilování rovnosti ve vzdělávání, jsou obě zmiňované oblasti zcela klíčové. Pro podporu poradenských služeb je předně důležité posílit personální kapacity školských a školních poradenských pracovišť, a to cíleně na základě výsledků již v minulosti avizovaného, ale dosud nerealizovaného auditu. Dále je třeba pokračovat v systematizaci metodického vedení poradenských služeb ze strany NÚV a ve standardizaci jejich diagnostických a intervenčních aktivit. V oblasti mimoškolního vzdělávání doporučujeme na národní a regionální úrovni hledat nové a efektivnější způsoby pro finanční pokrytí vstupu dětí do takových mimoškolních zájmových aktivit (zejména dětí ze sociálně slabšího prostředí).


Závěr

Pokud jste dočetli náš seriál až sem, jistě jste došli k závěru, že úkolů, které uložila resortu školství formou strategických cílů Strategie 2020, není málo – a hlavně: nebyly včas finančně ani personálně zabezpečeny v rámci systému vzdělávání. V poslední době sice resort školství dostává řadu slibů, ale dostupné finanční prostředky jejich splnění nepokrývají. Na evropské projekty donekonečna spoléhat nelze – to už je dnes (snad) jasné.

Bylo by tedy lepší v příští Strategii stanovit méně cílů a postupné kroky, kterými je možné tyto cíle naplnit – stanovit reálná opatření, která odpovídají finančním možnostem státu. Jinak budou zase školy a učitelé zavaleni povinnostmi, na které pouhé jejich síly nestačí. Možná i to je důvod, proč mladí učitelé tak často odcházejí (nebo nepřicházejí)…


Jana Hrubá


Další díly seriálu o hodnocení naplňování Strategie 2020 najdete ZDE.