Průzkum ukázal, že o angličtinu jde rodičům především

středa 21. srpna 2019 · 0 komentářů

Ačkoliv jsme aktuálně svědky obrovského rozvoje technologií a elektroniky, není informatika rodiči považována při studiu za klíčový předmět. Rodiče vidí jako nejdůležitější předmět ve škole angličtinu. Potvrzují to výsledky průzkumu, který pro školu Beehive zpracovala společnost Rondo Data.

Zdroj: Protext 28. 6. 2019

Z výsledků průzkumu pro Beehive International School vyplynulo, že právě znalost světového jazyka je podle veřejnosti pro život stěžejní a na kvalitu výuky by měl být kladen zvláštní důraz. V průzkumu na reprezentativním vzorku 2500 respondentů byla dotazovanými jako stěžejní předmět nejčastěji označená angličtina. Po anglickém jazyce pak následovala čeština a matematika. Výuku angličtiny považuje za důležitou přes 85 % dotázaných, přes 70 % dokonce jako velmi důležitou. To jen potvrzuje, že lidé si uvědomují, že angličtina v současnosti představuje nezbytné vybavení člověka pro budoucí úspěchy a rozvoj kariéry.

Jak jsme na tom s kvalitou vzdělávání? Zde jsou názory rozpolcené. Dle výsledků průzkumu považuje kvalitu výuky angličtiny jako dostatečnou zhruba 51 % respondentů, zbytek si myslí opak. „Děti na českých školách obvykle jen biflují slovíčka a nesmyslně těžkou gramatiku. Při prvním setkání s jazykem v praxi se však nedokážou zeptat ani na cestu,“ říká ředitelka bilingvní školy Beehive Martina Přenosilová.

Častým problémem je, že dítě s jazykem začíná příliš pozdě. Pokud má jedinec dosáhnout v druhém (vedle mateřského) jazyce vysoké úrovně, je podle odborníků nutné, aby s výukou začal do šesti let. Tento názor sdílí i více jak polovina dotázaných. Ideální je proto konfrontovat dítě s angličtinou již v mateřské škole. „Názor že by učení cizích jazyků kazilo dětem dětství je absolutní nesmysl. U nás ve školce se děti učí angličtinu tak přirozeně, jak jen to jde. A ano, má to velký smysl. V době, kdy se děti, které jsou teď na základních školách, dostanou na pracovní trh, bude angličtina naprosto samozřejmým pracovním nástrojem všech,“ dodává Martina Přenosilová.

Češi se dle mezinárodních srovnávacích testů ve znalosti angličtiny zlepšují nejvíce z celé Evropy, stále ale nestačí například na sousední Německo či Rakousko. Úroveň jazyka na pokročilé úrovni ovládá v dnešní době více jak 60 % mladých Čechů. Za progres mohou implementace anglického jazyka do základního vzdělávání již od první třídy, zvýšená kvalita učebních materiálů, praktické využívání jazyka v každodenním životě (filmy, hry, práce na počítači) a především nezbytnost využívání angličtiny jako komunikačního prostředku v zaměstnání. Znalost angličtiny je dnes požadovaná u dvou třetin nabízených pracovních pozic.

Vzpomínka na pana Vojmíra Srdečného

úterý 20. srpna 2019 · 0 komentářů

Národní pedagogické muzeum a knihovna J. A. Komenského ve své tiskové zprávě z 20. 8. 2019 píše: Ve věku nedožitých 100 let zemřel PhDr. Vojmír Srdečný, jeden z posledních pamětníků nacistické perzekuce českých vysokoškolských studentů po listopadu 1939.

Pan Srdečný spolupracoval s NPMK mj. na výstavě Nesmíme zapomenout. Jan Opletal a další oběti listopadu 1939 a na stejnojmenné knize. Byl členem historické skupiny 17. listopad 1939 a mezinárodního výboru Sachsenhausen. V roce 2016 převzal medaili Ministerstva školství za vynikající práci.

Vojmír Srdečný se narodil 6. října 1919 v Albrechticích nad Orlicí v rodině zaměstnance pojišťovny a zakladatele tamního Sokola. Na podzim roku 1939 nastoupil ke studiu na Ústav pro vzdělání profesorů tělesné výchovy na Univerzitě Karlově v Praze. Zúčastnil se protinacistické demonstrace 28. října 1939 a 15. listopadu tryzny za Jana Opletala. Po pěti týdnech studia byl 17. listopadu 1939 zatčen na Švehlově koleji (ve Slavíkově ulici na Žižkově) Gestapem a spolu s dalšími studenty deportován do koncentračního tábora Sachsenhausen, kde byl vězněn do 20. prosince 1940.

Po válce dostudoval, v září 1947 nastoupil do nově vybudovaného rehabilitačního ústavu Kladruby, kde se věnoval zdravotní tělesné výchově. Právě tam se setkal s pacienty s hendikepy. Uvědomil si, že by jim prospěl sport, a tak se sportem tělesně postižených začal. Už 15. dubna 1948 se díky jeho iniciativě konaly 1. Kladrubské hry, které se pořádají dodnes. Tehdy měly celosvětové prvenství. Sport tělesně postižených se ale nesetkal s podporou vyšších míst, v roce 1949 musel Vojmíra Srdečný Kladruby opustit. Dalších 10 let pracoval na oddělení dětské obrny státních lázních Velké Losiny. Zařízení nespadalo pod ministerstvo zdravotnictví, a tak mohl pokračovat v pohybových aktivitách tělesně postižených. V roce 1959 se situace v Kladrubech uklidnila a Vojmír Srdečný se tam na čas vrátil.

Zasloužil se také o účast hendikepovaných sportovců na paralympiádě. Prosazoval účast Čechoslováků už v roce 1960, podařilo se to ale až v 70. letech. Na hry v nizozemském Arnhemu v roce 1980 odjel jako vedoucí výpravy. Od roku 1964 působil jako odborný asistent na katedře tělesné výchovy Pedagogické fakulty v Hradci Králové, od roku 1990 na VOŠ a Vysoké škole tělovýchovy a sportu Palestra.

V roce 2005 navštívil Památník Sachsenhausen. Už v letech 1945–1947 vypracoval evidenci studentů deportovaných 17. listopadu 1939. Tento seznam 1216 studentů za pomoci NPMK rozesílal na vysoké školy a dalším vědeckým institucím.

Čest jeho památce!

Renata Klánová: Prázdninové čtení o školní participaci

· 0 komentářů

Téma participativního rozpočtu může na první pohled vypadat jako záležitost pouze pro dospělé. Opak je ale pravdou! Nezapomínáme ani na názory dětí. Pomocí Pébéčka je učíme se aktivně zapojovat do rozhodování v jejich školách. Na jaře letošního roku jsme realizovali pilotní projekt Pébéčka na střední škole v Hlinsku a rozšířili tak naše portfolio o nabídku pro střední školy. Jak školní participativní rozpočet probíhá? Na to jsme se zeptali Mgr. Helgy Hrabincové, která projekty zajišťuje.

Zdroj: Participace 21, 23. 7. 2019

Jak se liší školní participativní rozpočet od městského?

Princip participativního rozpočtu je stejný. Je vyčleněna určitá finanční částka, o které se rozhoduje, za co ji obyvatelé města a nebo – v našem případě žáci či studenti – utratí. Návrhy nejprve schválí vedení školy (jde o jejich realizovatelnost) a pak o nich celá škola hlasuje. Na rozdíl od města jsme proces ve školách zjednodušili a projekt se tím pádem odehrává rychleji, třeba během 3 týdnů.

Jak takové Pébéčko probíhá?

Proces Pébéčka má sedm fází. V první fázi jsou stanovena pravidla, podle kterých bude Pébéčko na dané škole probíhat. Pravidla určuje vedení školy. Na základních školách má celý proces na starosti pedagog, kterému říkáme koordinátor. Na středních školách se do realizace zapojují mnohem více studenti a pedagog je spíše záštitou a průvodcem celým procesem. V druhé fázi žáci a studenti navrhují své projekty, nejprve za třídy, pak za celou školu. Vedení školy nejlepší navržené projekty zhodnotí po stránce realizovatelnosti a vytvoří seznam projektů, o kterých se bude hlasovat. Tato fáze se jmenuje Schvalování. Následně mají žáci a studenti příležitost své projekty propagovat v rámci kampaně. Ta patří k nejživějším a nejoblíbenějším částem procesu. Po skončení kampaně proběhne hlasování, vyhlášení výsledků a poslední fází je vítězné projekty zrealizovat. Žáci a studenti tak vidí v reálném čase výsledky své aktivity.

Jak se liší Pébéčko na středních a základních školách?

Proces Pébéčka se neliší, co se týče jednotlivých fází a průběhu. Základní rozdíl je v tom, že na středních školách funguje tříčlenný organizační tým, který Pébéčko realizuje. Na základních školách to má na starosti vybraný pedagog. Zároveň proces navrhování projektů i jejich prezentace je na středních školách sofistikovanější a studenti mají možnost se naučit víc. Pébéčko je na každé škole jedinečné. Podstatné je, že si žáci i studenti prožijí celý proces na vlastní kůži a díky tomu pochopí, že svou aktivní účastí mohou život a prostředí okolo sebe ovlivnit. Získají dovednosti, které mohou využít v životě i ve svém budoucím zaměstnání.

Jaké návrhy žáci a studenti obhajují?

Návrhy se ve své podstatě příliš neliší. Obvykle řeší nejpalčivější problémy, které se na škole z pohledu žáků a studentů vyskytují. Může to být neexistence relaxační a odpočinkové zóny, zlepšení prostředí na školních toaletách, nové sportovní vybavení nebo vylepšení odborných učeben. Důležité je, že vedení školy tak vlastně získá zajímavou a důležitou zpětnou vazbu. Dospělí si často myslí, že je potřeba řešit úplně jiné věci, než děti potřebují.

Jak pomáhá Pébéčko ve školách a co si o něm myslí školní koordinátoři?

Na tuto otázku odpovídají koordinátoři podobně: Zapojení žáků do chodu školy zlepšuje celkovou atmosféru ve škole, rozšiřuje dovednosti žáků a studentů o prezentační a argumentační schopnosti a v neposlední řadě je učí základy finanční gramotnosti.

Na co se Váš tým připravuje v nadcházejícím školním roce 2019/2020?

Budeme pokračovat v šíření participativních rozpočtů na základních i středních školách. Naším snem je, aby se do Pébéček zapojily všechny školy v ČR a čekají nás nové zajímavé projekty. V nich budeme kombinovat klasické i upravené participativní rozpočtování a hlasování různými metodami, které jsme si vyzkoušeli v celorepublikovém školním hlasování “Moje škola – Můj hlas”). Rozvíjíme spolupráci s dalšími vzdělávacími programy a organizacemi, komunikujeme se zřizovateli škol, s učiteli nebo studenty, kteří se na nás přímo obracejí.


Učitelé si spíš než na platy stěžují na únavu, upozorňuje Arnošt Veselý

pondělí 19. srpna 2019 · 0 komentářů

Často se diskutuje o velkých změnách, ale pokud se nezmění to, jak učíme v jednotlivých školách, jak přistupujeme ke studentům a jak je vzděláváme, tak se samozřejmě nezmění nic, říká v rozhovoru pro Tiscali.cz profesor Arnošt Veselý. V současnosti vede expertní skupinu ustavenou ministrem školství, která připravuje výchozí dokument ke Strategii vzdělávací politiky do roku 2030+.

Zdroj: Jaroslav Bican, www.tiscali.cz 13. 8. 2019

Z obsáhlého rozhovoru vyjímáme:


Hodně velká různost názorů na vzdělávací politiku

Už teď absolvujete řadu debat a diskuzí s různými dalšími aktéry. Pozorujete i tam větší otevřenost ke změnám, nebo jak ke kterým změnám? Jak vnímáte atmosféru v terénu?

Zabývám se vzdělávací politikou dvacet let, takže mnoho věcí pro mě není překvapivých. Člověk to ví a zná, ale přece jenom, když je úplně v centru dění, některé věci ho opravdu překvapí svojí intenzitou, a to, co člověka zaskočí, je skutečně velká rozmanitost názorů, jakými směry by se vzdělávací politika měla rozvíjet. Neshoda mezi různými aktéry v mnoha ohledech je poměrně vysoká.

Na jedné straně máme relativně progresivní křídlo, které by školství navrhovalo velmi radikálním způsobem změnit, ale pak máme i relativně konzervativní proudy, které by se rády vrátily k tomu, jak to bylo dříve. Takže bych řekl, že obecná shoda tady je nebo se pomalu rodí, zároveň však míra neshody a různost názorů je hodně velká. Ono to vyplývá ještě z jedné věci. Není to jenom otázka hodnot a přesvědčení o tom, co by bylo správné, ale jde také o to, že jednotliví aktéři mají naprosto odlišné zkušenosti.

Díky tomu, že naše vzdělávací soustava je hodně heterogenní, máme například školy, které opravdu bojují o každého studenta a které potřebují studenty. A máme školy, kde je obrovský převis poptávky po studiu, a samozřejmě tyhle školy, jejich ředitelé nebo učitelé mají úplně odlišný pohled na vzdělávání, mají odlišné zkušenosti prostě proto, že něco jiného je učit v nějaké, řekněme, elitní škole, kde je studentů dostatek, a v jiné škole, kde bojujete o každého studenta.

A této různorodosti se podle vás ta strategie musí nějak přizpůsobit?

Je to přesně tak. Dám jiný příklad té různorodosti. Je to třeba role zřizovatelů. Je jich obrovské množství, více než dva a půl tisíce, a každý zřizovatel přistupuje ke svému zřizování úplně odlišným způsobem. Máme tady zřizovatele, kteří se opravdu o své školy velmi pečlivě starají a snaží se.

Jeden zřizovatel například pomáhá ředitelům škol, které zřizuje, třeba při výběru učitelů. Najme si vlastní personální agenturu a hledá jim učitele. Je tam finanční podpora, podpora nepedagogických činností atd. A pak máme samozřejmě celou řadu zřizovatelů, kteří neposkytují vůbec žádnou podporu, naopak školám v podstatě nepomáhají.

Není ambicí strategie také nastavit různorodosti určité mantinely?

Ta tam samozřejmě musí být, musíme se pokusit nastavit základní parametry, mantinely tak, abychom dosáhli určité úrovně jednotnosti, a to hlavně ve výstupech, ani ne v procesech a vstupech. Protože pokud je to pořád garantováno státem, musí tam být garantováno, že každý žák dostává aspoň nějakou úroveň v kvalitě vzdělání, na to, myslím, nemůžeme rezignovat. Ale nastavit například role zřizovatelů je někdy velmi obtížné, protože to opravdu funguje různým způsobem.

Někde hrají velmi významnou roli obce s rozšířenou působností, někde ji třeba tak silnou nehrají. Někde by ředitelé například uvítali, kdyby byli zbaveni některých kompetencí a povinností, a jiným ředitelům to zase velmi vyhovuje. Tím chci říci, že mají odlišnou zkušenost, nejenom odlišné hodnoty.

Dávat do různorodosti systému určitá pravidla vždycky znamená, že když se to pokusíme příliš unifikovat, příliš sjednotit, hrozí, že některým případům, které fungují dobře, ale odlišně od většinového módu, bychom mohli uškodit. Takže bych byl opatrný s příliš velkým sjednocováním, s velkou ambicí říct, že to bude jednotný způsob, jak to budeme dělat všude.

Na druhou stranu nejde nevidět, že rozdíly mezi školami, mezi regiony se pořád zvyšují, a to je věc, na kterou musí vzdělávací politika určitě reagovat. Není možné, abychom měli 14 vzdělávacích systémů, když máme 13 krajů a Prahu. Ty systémy se od sebe začínají velmi vzdalovat…


Kultura zlepšování v každé jednotlivé škole

Do jaké míry vnímáte mezi učiteli určitou zaběhanost v tom, jakým způsobem učí, a důraz na zachování statu quo? I v souvislosti s tím, jak učitelský sbor stárne, je tam logická větší setrvačnost lidí, kteří už mají dlouhou profesní zkušenost a jsou zvyklí si to dělat po svém.

Je to nesmírně různorodé, až se trošku bojím to zobecňovat, protože bezesporu v tom systému je neskutečné množství opravdu úžasných učitelů, kteří učí dobře a ještě neustále přemýšlejí o tom, jak učit lépe. Ale nemůžeme nevidět, že tam je také celá řada učitelů, kteří skutečně svým žákům nepomáhají, když to řeknu takhle skoro eufemisticky, a pak je tady celá řada učitelů, která je někde mezi a potřebuje podporu.

Záleží na konkrétním typu škol, konkrétním regionu, konkrétní škole, takže zobecnění je pak velmi obtížné. To jediné, co můžeme říci, je, že samozřejmě, jak jste připomněl, je teď velmi velký problém s nedostatkem lidí ve všech oborech a týká se to také učitelů. I ředitelé vnímají, že sehnat dobrého učitele nebo skoro jakéhokoli učitele je problém. Takže to, co víme jistě, je, že musíme udělat maximum pro to, aby učitelé, kteří ve školách jsou, v nich zůstali a učili co nejlépe.

Zároveň to znamená, že pokud někdo věří ve velkou obměnu učitelů, tak to není úplně realistické. Je potřeba změnit pedagogické fakulty, aby učily stále lépe, aby připravovaly lépe, ale musíme pracovat s učiteli, které teď minimálně z velké většiny ve školách máme. A jak jste správně naznačil, nejde to změnit ze dne na den. A třeba to není tak zcela nezbytně nutné, možná jsme až příliš pesimističtí ohledně způsobů výuky.

Možná jde také o to, že učitelé nemají podporu, nevěří si. To rovněž víme z některých výzkumů, že nemají pocit, že svoji práci dělají dobře, protože jsou neustále kritizováni, stále nejsou dostatečně finančně ohodnoceni, také v tom máme velký deficit. Takže je to otázka i přístupu. Když je budeme neustále kritizovat a říkat, co všechno dělají špatně a jak špatně učí, rozhodně to není ta správná cesta.

Dnes učitelé snadno mohou nabýt dojmu, že každý je expert na vzdělávání, všichni hovoří o změnách a reformách, vzdělávání je velké téma a učitelé to pak můžou vnímat i jako velký tlak na sebe.

Ano, a potom to hlavně berou tak, že oni ty věci dávno dělají. Rozhodně bych byl rád, aby to byla spolupráce, aby to bylo vzájemné pochopení. Strategie nemůže říkat a nebude říkat 'učíte špatně, učte jinak'. Takhle to není, protože to by byla opravdu velká dehonestace lidí, kteří učí dobře a kteří se snaží, a to by bylo opravdu velmi špatné takhle to vnímat. Takže spíš je to o podpoře, pomoci a vzájemné diskuzi o tom, jak učit lépe, a to zejména na úrovni učitel–učitel.

Co nám rovněž vyplývá z rozhovorů a vůbec ze setkání, které máme, a dalších výzkumů, je – vídám to sám na vysoké škole, taky učím dvacet let – že je strašně málo prostoru pro komunikaci na úrovni učitelů, na sdílení poznatků, zkušeností nad jednotlivými žáky, nad konkrétními výukovými postupy, jak zlepšit výuku konkrétního předmětu.

Myslím si, že je tam velký prostor pro zlepšení a systém by měl podporovat to, když se učitelé spolu baví, že mají uvádějícího učitele. Že když učitel nastupuje, je za to někdo odpovědný, že tady máme metodické kabinety, předmětové komise, které mají nějak fungovat, že tady je kultura zlepšování v každé jednotlivé škole. To jsou věci, které jsou nejzásadnější, ta kultura. To se nedá změnit zákonem nebo strategií, to, že je běžné, že učitelé uvažují, jak učí a jak učit lépe.

Takže myslíte, že to není problém financování nebo jen zčásti, ale je třeba víc myslet na to a podporovat to, že se to může dělat takhle?

Finance je podmínka nutná, nikoliv postačující. Myslím si, že deficit ve financování je obrovský a důsledky jsou evidentní, protože prestiž toho povolání šla dolů. Lidé si to vybírali z jiných důvodů, které byly různé, například to byli opravdu velcí nadšenci. Takže určitě musíme zajistit, aby to bylo dostatečně finančně ohodnoceno, ale když se teď bavíme s učiteli, tak to není ten úplně nejzásadnější problém.

Mnoho učitelů třeba vyjadřuje názor, že s tím počítali, že to do jisté míry je součástí jejich volby. Ostatně, když jde člověk na akademickou půdu, také nepočítá s tím, že bude milionář nebo že si tím vydělá, dělá to z jiných pohnutek, chce dělat něco užitečného, smysluplného.

A samozřejmě, nechce mít pocit, že dělá práci úplně zadarmo a že je využíván, musí mít dostatečný příjem. Ale to, co třeba nyní učitelé říkají, je, že je trápí spíš jiné věci. Opět názory jsou různé, ovšem typicky, když se jich zeptáte, je to na prvním místě únava.

Únava z toho, že je zde jiný typ žáků, je potřeba se připravovat individuálně na jednotlivé hodiny a měnit výukové postupy. Pokud to myslí vážně s výukou, musí přistupovat ke studentům jinak, než to dělali dřív. Stojí to novou přípravu, znamená to celou řadu dalších školení, debaty v rámci kolektivu a pak samozřejmě diskuze s rodiči.

A dá se s tím vůbec něco dělat?

Celá řada problémů, které jsou ve školství, leží mimo školství. To je další věc. Nemůžeme vyřešit problémy, které leží mimo školství, typicky například sociální nerovnosti. Ty jsou z velké části generovány mimo vzdělávací systém a nemůžeme očekávat, že školy všechno vyřeší. Podobně, pokud nám bují byrokracie v celém státě, a obecně si myslím, že administrativní nároky rostou ve všech oblastech, školství není výjimkou.

Když si učitelé, ředitelé stěžují na byrokracii, administrativu, mnoho věcí leží mimo systém. Je to vykazování, které není v rámci rezortu školství, například bezpečnost práce, GDPR atd. Ty nevznikly v rámci rezortu školství, týkají se všech oblastí našeho života, a my z toho nemůžeme vyskočit.

Ředitelé nám říkají, dělejte s tím něco, ale to zcela nejde. Proto jsem realista v tom, co můžeme dokázat, proto nemá cenu slibovat nesmyslné cíle a vize, které budou jenom frustrující. Podle mě je potřeba klást si náročné, avšak realistické cíle, kterých jsme schopni dosáhnout v určitém časovém horizontu.

Timothy Snyder: Cesta k nesvobodě

sobota 17. srpna 2019 · 1 komentářů

Ohromující svědectví o vzestupu autoritářství jde hlouběji než novinové titulky a nabízí nám cestu ven ze všeobecné nejistoty.

Na základě velkoryse pojatého výzkumu a prostřednictvím událostí poslední doby v Rusku, na Ukrajině, v USA i v Evropě ukazuje Snyder podstatu hrozícího nebezpečí. Pomáhá porozumět, proč jsou tradiční politické ctnosti prospěšné a kterou z nabízených možností bychom si měli zvolit: rovnost, nebo oligarchii, individualitu, nebo totalitu, pravdu, nebo lež.

Jeho knihy, věnované pohnutým dějinám střední a východní Evropy, Krvavé země (Paseka – Prostor 2013) a Černá zem (Paseka – Prostor 2015) se staly výjimečnou událostí historiografie 20. století a mezinárodními bestsellery. Mimořádnou pozornost vzbudila Tyranie. 20 lekcí z 20. století, burcující k občanskému angažmá tváří v tvář krizi demokracie.

Získal mnoho cen, např. Cenu VIZE 97, Cenu Hannah Arendtové nebo Lipskou knižní cenu evropského porozumění.

Timothy Snyder (1969) působí jako profesor historie na Yaleově univerzitě. Je autorem knižního rozhovoru s historikem Tonym Judtem Intelektuál ve dvacátém století (Prostor 2013).

Ukázka.
Recenze.


Karel Hvížďala: Snyderova Cesta do nesvobody

Zdroj: www.vltava.rozhlas.cz 19. 11. 2018

„Pojmy a postupy cestují z Východu na Západ. To se týká i slova fake, falešný, i slovního spojení Fake News, falešná zpráva.

Takový výraz zní jako americký vynález a Donald Trump si ho přivlastnil, ale ze začátku byl nejčastěji používán v Rusku a na Ukrajině, a to dávno před tím, než ovládl Ameriku. Tento výraz označuje fikci, kterou vydává za žurnalistický text, aby způsobil zmatek při hledání příčin nějaké události, a tím diskredituje žurnalistiku jako takovou.

Politici, kteří touží po věčnosti, nejprve sami rozšiřují falešné zprávy tak dlouho, až uvěří, že všechny ostatní zprávy jsou falešné, což vede k tomu, že za pravdivý považují jen vlastní spektákl. Ruské kampaně, které mezinárodní veřejný prostor zaplavily fikcemi, začaly v roce 2014 na Ukrajině a v roce 2015 se přesunuly do Spojených států, aby v roce 2016 přispěly ke zvolení současného prezidenta. Technika je stále stejná, jen s přibývajícím časem je rafinovanější.“

To jsou slova amerického historika Timothy Snydera z knihy The Road to Unfriedom, Russia, Europe, America, tedy Cesta do nesvobody, Rusko, Evropa, Amerika, kterou tento profesor Yellow University a zaměstnanec Institutu věd o člověku ve Vídni, kde momentálně žije, dedikoval novinářům, hrdinům dnešní doby. V češtině již vyšla jeho předešlá kniha Tyranie.

Tato nová Snyderova kniha má šest kapitol: Individualismus a totalitarismus, Následky a selhání, Integrace nebo impérium, Inovace nebo věčnost, Pravda nebo lež, Rovnost nebo oligarchie.

Esejistická Snyderova kniha velice zevrubně rozebírá nejrůznější ohrožení naší civilizace a řadu pastí, které popisuje, se bezprostředně týkají i nás. Ukazuje třeba na past současné žurnalistiky, která upřednostňuje pouze to, co se odehrává právě teď, což vede k tomu, že ztrácíme schopnost chápat, o co se ve skutečnosti jedná, protože pomíjíme kontext. To má za následek, že je možné s námi snadněji manipulovat.

Podobně ukazuje na past přeceňování trhu, tedy ekonomiky, která je dobrá pro určení cen a pro distribuci zboží, ale tím zároveň upozaďuje liberální demokracii, která je v důsledku systémem názorů a praxe, institucí a chování, a tím udržuje ve společnosti rovnováhu. Snyder říká: Čína má větší růst HDP než třeba Kalifornie, ale to přece neznamená, že se tam žije lépe, jak ví každý myslící člověk. V takové společnosti se rozvírají nůžky mezi občany a oligarchy, což vede k zvyšování pnutí ve společnosti.

Více ZDE.

Marcela Petráková: Studijní stáž ve francouzském Toulouse

pátek 16. srpna 2019 · 0 komentářů

Začátkem letošních letních prázdnin jsem měla možnost zúčastnit se zahraniční studijní stáže pod záštitou Národního institutu dalšího vzdělávání (NIDV) a Ministerstva zahraničních věcí. Spolu s dvanácti pedagogy a řediteli škol z různých koutů České republiky se stalo naší cílovou destinací město Toulouse na jihu Francie.

Hlavním tématem našeho týdenního školení bylo Globální rozvojové vzdělávání – trvale udržitelný rozvoj. Kromě řady workshopů, přednášek a diskusí jsme měli možnost nahlédnout do prostorů místních vzdělávacích institucí (Lycée Hélène Boucher, Collège Berthelot nebo Lycée Pierre de Fermat) a vytvořit si tak srovnání se vzdělávacím systémem a edukačním prostředím u nás.

Osobně mě zaujalo samotné výběrové řízení pedagogů do škol, které zde probíhá na státní úrovni na základě osobního portfolia a pohovorů k prokázání kompetencí. Následně je pak učitel přiřazen na školu v různých oblastech Francie, což ve většině případů znamená stěhování se za prací.

Další neznámou pro mě byla skladba pedagogických a nepedagogických pracovníků, která je zde obohacena o zdravotníky a zaměstnance zajišťující dozor o přestávkách a během stravování.

Velmi pozitivně hodnotím celkový ekologický přístup jednotlivých škol, kdy například ve školních jídelnách funguje samoobslužný výběr jídla. Žáci mají možnost nabrat si tolik jídla, kolik ve skutečnosti sní, aby nedocházelo ke vzniku zbytečného odpadu. Stejně tak řada škol využívá dešťovou vodu k zalévání školních pozemků nebo splachování toalet.

V neposlední řadě chci zmínit zákaz používání mobilních telefonů během celého vyučování.

Závěrem bych chtěla velmi poděkovat všem, kteří se podíleli na uskutečnění této studijní cesty do zahraničí. Věřím, že veškeré poznatky získané během stáže se pro všechny zúčastněné stanou velkou zkušeností a inspirací v pedagogické profesi.



Učitelé informatiky upozorňují na závazky, které Strategie digitálního vzdělávání dosud nenaplnila

čtvrtek 15. srpna 2019 · 0 komentářů

V digitálním vzdělávání nám stále ujíždí vlak. Hrozí, že naše děti nebudou schopné ostatním na pracovním trhu konkurovat

Zdroj: Tisková zpráva Aliance pro otevřené vzdělávání 12. 6. 2019

V listopadu 2014 vláda schválila Strategii digitálního vzdělávání do roku 2020, která má naše děti připravit na to, aby byli schopné konkurovat na evropském i globálním pracovním trhu. Podle Jednoty školských informatiků, která naplnění strategie vyhodnocuje, s žádným výrazným posunem v digitálním vzdělávání počítat nemůžeme. Není totiž stále jasné, jak se budou učitelé s digitálními technologiemi seznamovat či jak bude nové pojetí informatiky ve školách zavedeno.

Když vláda v roce 2014 schválila Strategii digitálního vzdělávání do roku 2020 (dále SDV), vypadalo to jako velká příležitost. Na rozdíl od jiných resortů či reforem novou strategii vítali samotní učitelé a vyjádřili jí podporu. Jednota školských informatiků proto naplňování strategie vyhodnocuje a svůj monitoring zveřejňuje na webu http://digivzdelavani.jsi.cz. Naposledy učitelé vyhodnotili naplňování SDV letos v květnu. Výsledek ale není pozitivní.

„Dobrou zprávou je, že máme nové pojetí informatiky, které se nyní pilotuje na stovce českých škol a vzniká síť krajských ICT metodiků. Není ale vůbec jasné, jak se budou proškolovat desetitisíce učitelů, jak budeme rozvíjet informatické myšlení ve školách a neřešíme profesní rozvoj ředitelů a zřizovatelů škol,” říká předseda Jednoty školních informatiků Daniel Lessner. To nejdůležitější ovšem je, že vedení škol ani zřizovatelé nemohou využít dlouhodobě udržitelné financování digitální infrastruktury škol. „Minimální standard kvality ICT infrastruktury splňuje jen desetina škol. Děti i učitelé pracují na starých zařízeních a školy často nemají prostředky ani na zajištění správy sítě,” dodává.

„Promeškáváme další příležitost, jak zlepšit vzdělávání. Ukazuje se, že strategie psát umíme, ale neumíme je naplňovat. K naplnění strategie se sice zavázala vláda, ale plnění opět pokulhává. Pokud nebudeme plnit ani závazky, které si dáváme sami, náš vzdělávací systém se nikam nepohne,” dodává Tamara Kováčová, která v EDUin koordinuje projekt Otevřené vzdělávání.


Hodnocení Jednoty školských informatiků k 17. 5. 2019

autor: Daniel Lessner

Čtěte ZDE.

NÁRODNÍ GALERIE Praha: aktuální výstavy a kompletní program

středa 14. srpna 2019 · 0 komentářů

AKTUALISOVÁNO.

Dovolujeme si vás pozvat na výstavy, doprovodné programy, programy pro děti a rodiny s dětmi a další akce.


Kompletní program: srpen a září 2019

Kompletní program (včetně programů lektorského oddělení a programů pro školy a zájmové skupiny) na prázdniny si můžete stáhnout ZDE, na září ZDE.

Přehled všech probíhajících výstav najdete ZDE.

Připravované výstavy najdete ZDE.

Nabídku všech programů pro školy najdete ZDE.


Skupina 42. Gross, Hudeček, Lhoták, Zívr, Smetana, Kotík, Souček, Matal, Kainar, Hák

Veletržní palác, 2. patro, grafický kabinet, do 18. srpna

Vystavený výběr představuje práce na papíře – kresby a grafické listy vytvořené během válečných let za protektorátu až do poválečné doby – členů Skupiny 42 z období společného programového sdílení umělecký postojů.

Skupina vznikla 27. listopadu 1942 rozhodnutím názorově si blízkých přátel, kteří do té doby i společně vystavovali, vytvořili pracovní skupinu a do názvu si posléze dali rok vzniku. Často měli za sebou kubistickou a surrealistickou zkušenost, někteří byli členy Umělecké besedy. Přesto nebo právě proto přijali program, jenž vycházel z tezí formulovaných teoretiky o novém realismu. Všem byla společná schopnost osobitě poetizovat zkoumanou současnost a objevovat magičnost ve všednosti civilistních témat jako „mytologii moderního života čili svět, v kterém žijeme".

Nové myšlenky podrobněji formulovali skupinoví teoretici Jindřich Chalupecký (1910–1990) a Jiří Kotalík (1920–1996). Mezi zakladatele patřil malíř a grafik František Gross (1909–1985), jenž v osobitém tvarosloví přetvářel běžnou atmosféru města do nových světů podle vlastních principů, zde v barevné litografii (Libeň), nebo propojoval válečné zážitky do podivnosti strojů–bytostí (Stroj), které se také objevily v ilustračních kresbách v knihách básní kmenových literátů (Limb a jiné básně Jiřího Koláře).

Dalším významným členem byl malíř a grafik František Hudeček (1909–1990). Zvláštní citlivost, zájem o periferii města přenášel do znaku figury, nočního chodce s elektrizujícími siločarami, v mnoha grafických podobách, které se staly součástí Hudečkových ilustračních prací, zde k básním Cizí pokoj Jiřiny Haukové nebo ke sbírce Ódy a variace Jiřího Koláře.

Novopackým rodákem jako Gross byl i fotograf Miroslav Hák (1911–1978), jehož fotografie s titulem Poëm reprezentuje originální všímavost a snahu zachytit prožívanou skutečnost novou formou, bez dalšího aranžování.

Sochař Ladislav Zívr (1909–1980) pocházel také z Nové Paky a do skupiny vstoupil v roce 1943 spolu s Hákem. Jeho figurální kresby vycházely ze sochařského konceptu přeměny lidského těla do metafyzického znaku (Ženské torzo) s typickým kompaktním plastickým modelováním.

Básník Ivan Blatný (1919–1990) byl zakládajícím členem a vedle básnických sbírek psal i verše pro děti Na kopané a Jedna, dvě tři, čtyři pět, které ilustroval další ustavující člen Skupiny – malíř, grafik a ilustrátor Kamil Lhoták (1912–1990). Ten si vytvořil ojedinělou koncepci výtvarného vidění jako symbiózu současného světa s nostalgickým pohledem na počátky technické civilizace. Odhalil neobyčejný svět vynálezů, od bicyklů až po letadla, s nimi spojené sportovní aktivity jako přirozené projevy moderní doby, často malované v pohledech na městkou periferii (Bouda, Hydroglisseur, Zahrada Stroj).

Prostřednictvím Blatného navázal vztahy se Skupinou 42 další básník Josef Kainar (1917–1971) a vedle literatury a muzicírování se soustředil na výtvarné zpodobnění svých motivů do geometrických figur, interiérů nebo hlav (Figurální kompozice).

Spoluzakladatelem byl také malíř Jan Smetana (1918–1998). Vystavený Městský pohled je poetizujícím záznamem městské veduty v rozptýlené světelné barevnosti, v technice rozpitého akvarelu s ostrou pérovou kresbou. Zaujetí pro opakování motivu petrolejek, v malbě, kresbě i grafice, ukazuje jeho opětovné zkoumání účinků světla, v leptu a akvatintě (Dvě lampy).

Rovněž malíř a grafik Jan Kotík (1916–2002) patřil do Skupiny od jejího počátku. Tématem jeho tvorby byly různé detaily městského prostoru s civilizačními znaky, které expresivně abstrahoval (U stolu, Výhled na ulici).

Básnířka a překladatelka Jiřina Hauková (1919–2005) spolupracovala se Skupinou od jejího založení, ale skutečně vstoupila až v roce 1945. V témže roce se ke skupině přidal básník Jan Hanč (1916–1963).

Další básník Jiří Kolář (1914–2002) se v době trvání Skupiny věnoval pouze literární činnost, přestože již dříve vystavil několik koláží.

Malíř a grafik Karel Souček (1915–1982) přišel do Skupiny s Kolářem, ale ke společným výstavám se přidal až po válce. V zaplněných kresbách a grafikách zachytil tep ulic, pasáží s průhledy výloh do interiérů, zde s příznačným tématem kadeřnictví s fantomatickými elektrickými helmami (Ulice v dešti, U kadeřníka).

Malíř Bohumír Matal (1922–1988) se stal po válce posledním a nejmladším členem. Zvolil si totožné náměty člověka a města, vynálezy industrializace v záznamech obyčejných situací v geometrizujících kresbách (Deštníkář), upoutal jej sport a objevil motiv, jenž předznamenal jeho časté téma cyklistiky (Bicykl).

Konec Skupiny 42 přinesl rok 1948, kdy u nás nastoupila sovětizace a deformace veškeré společnosti, nejen umění. Členy skupiny čekalo naprosto rozdílné životní a umělecké směřování, avšak jejich výtvarné a literární dílo čtyřicátých let představuje jednu z nejvýznamnějších součástí naší kultury.

Více informací a doprovodné programy ZDE.


spolek 400 ASA: Fotografie

Veletržní palác, do 8. září

Vystavující: Alžběta Jungrová, Antonín Kratochvíl, Karel Cudlín, Jan Dobrovský, Tomki Němec, Jan Mihaliček, Martin Wágner

»Výstava sedmi fotografů dvou generací ze spolku ASA 400 má společného jmenovatele zejména v realismu, s nímž autoři nahlížejí svět a s nímž zachycují jeho proměnlivost. Vztahují se především k současnosti – viz Rodiny Jana Dobrovského a Burlesku Alžběty Jungrové. Zajímá je ovšem i oživování náboženských tradic, sledované Karlem Cudlínem a Janem Mihaličkem.

Jednotliví autoři jako by kladli otázky navzájem spjaté, každý na ně ovšem odpovídá svým zvláštním způsobem. A to přesto, že je výstava také oslavou klasicity černobílé stylizace média, neboli výrazem vědomí souvislostí dnešní tvorby s tradicí dokumentární fotografie.

Historické ukotvení dodává výstavě zejména vklad Antonína Kratochvíla, jejž zařadil časopis American Photo mezi sto nejvýznamnějších osobností světové fotografie. Soubor jeho záběrů vznikal během více než dvou dekád a knižně vyšel pod titulem překládaným nejčastěji jako Rozbitý sen (originál Broken Dream, New York, The Monacelli Press 1997). Nejenom Rozbitý sen, nýbrž jádro výstavy vůbec, nabízí ukázky z cyklů zaměřených na soudobou transformaci postkomunistických částí šířeji chápaného pásma středu a východu Evropy včetně Slovenska Tomkiho Němce a Karpat Martina Wágnera.

Výstavní celek 400 ASA: Fotografie představuje každého z autorů monotematicky, to znamená výsekem z jediné části jeho tvorby, ve všech případech mnohem rozsáhlejší. Výpovědi jsou vždy nejenom osobité, jejich podání pokaždé provází osobní ručení.«

Více informací a doprovodné programy ZDE.


Sasko–Čechy. Jak blízko, tak daleko

Šternberský palác, do 15. září

Tématu sousedství Čech a Saska se poprvé věnuje rozsáhlá výstava, která se zaměřuje na dynamické vztahy obou regionů, líčí úzké vazby mezi obyvateli, vzájemné konflikty i následná usmíření. Umožňuje široce uchopit historický rámec a objasňovat jak rozdíly mezi Saskem a Čechami, tak i jejich sounáležitost v evropském kontextu.

Kulturní dědictví sasko-českého pohraničí svědčí o čilých a mnohovrstevnatých vztazích, vzájemném obohacování a propojení obou regionů. Cílem výstavy je prezentovat tuto mnohotvárnou a dynamickou historii vzájemných vztahů à la longue durée, tedy od doby kamenné až po současnost. Projekt je výsledkem spolupráce mezi Staatliches Museum für Archäologie Chemnitz a Národní galerií Praha.

Výstava, rozdělená do devíti oddílů, se v symbióze umění a dějin zaměřuje jak na každodenní a hospodářský život, tak na historické události vládnoucí vrstvy. Pražská výstava ukazuje především výjimečná umělecká díla, z nichž mnohá jsou v Čechách vystavena prvně. Vybrané artefakty nejen přiblíží konkrétní momenty v historii sasko-českých vztahů, ale nabízí i mimořádný estetický zážitek.

K vidění jsou cenné památky gotického a renesančního umění (např. obrazy Lucase Cranacha), virtuózní díla manýristického slohu, vrcholně barokní plátna a sochy, mistrovské ukázky romantické krajinomalby, obrazy Oskara Kokoschky či model slavné sochy Davida Černého Quo vadis. Právě tato plastika trabantu na čtyřech lidských nohou je symptomatickou připomínkou událostí z podzimu 1989, kdy se budova velvyslanectví Spolkové republiky Německo v Praze stala dočasným azylem pro občany z NDR. Tuto událost lze brát jako symbolický mezník v dlouhé historii vztahů mezi Saskem a Čechami.

Více informací a doprovodné programy ZDE.


Francouzský impresionismus. Mistrovská díla ze sbírky Ordrupgaard

palác Kinských, do 13. října

„Monet měl jenom oči, ale, Bože, jaké oči!“ Těmito slovy ocenil Paul Cézanne svého kolegu Clauda Moneta, který se ve svých obrazech snažil zachytit bezprostřední dojem z určitého okamžiku. Pro něj i další impresionistické malíře byl důležitý osobní prožitek z přírody či města a malba v plenéru. Díla plná světla a barev budou prezentována na výstavě, která představí unikátní sbírku francouzského umění z dánského muzea Ordrupgaard.

Zastoupeni jsou především impresionisté jako například Claude Monet, Edgard Degas, Pierre Auguste Renoir, Alfred Sisley, Camille Pissarro, ale zároveň je možné pozorovat výtvarné přesahy k dalším uměleckým tendencím. Romantickou malbu bude reprezentovat Eugène Delacroix, zatímco realistický způsob zobrazení Gustave Courbet nebo umělci takzvané barbizonské školy, jako byli Jean-Baptiste Camille Corot a Charles-François Daubigny. Ze sbírky obsahující šedesát obrazů vynikají také chef d'oeuvry postimpresionistických autorů Paula Cézanna a Paula Gauguina.

Více informací a doprovodné programy ZDE.


Alberto Giacometti

Veletržní palác, do 1. prosince

Retrospektivní výstava vůbec poprvé v českém prostředí představuje dílo jednoho z nejvýznamnějších umělců 20. století, sochaře a malíře Alberta Giacomettiho
(1901–1966).

Jeho hlavním námětem byla lidská postava. Proslavily ho především existenciálně naléhavé protáhlé figury vznikající po druhé světové válce, neméně závažná jsou však i jeho díla z meziválečného období, kdy patřil k jádru pařížské avantgardy.

Výstavu připravila Národní galerie Praha ve spolupráci s nadací Fondation Giacometti sídlící v Paříži, která spravuje pozůstalost Annette a Alberta Giacomettiho. Výběr exponátů z jejích sbírek, který bude představen ve Veletržním paláci, zahrnuje přes sto plastik (včetně vzácných sádrových originálů), malby a kresby ze všech Giacomettiho tvůrčích období od dvacátých do šedesátých let.

Více informací a doprovodné programy ZDE.


Otevřený depozitář umění Asie

Veletržní palác, do 1. prosince

Po téměř desetiletém trvání expozice asijského umění v paláci Kinských se prezentace sbírek přesunula do jižního křídla prvního poschodí Veletržního paláce, kde se představuje v takzvaném otevřeném depozitáři.

Schaudepot je v Národní galerii novým výstavním formátem, jenž zpřístupňuje co největší počet děl k bezprostřednímu studiu díky jejich umístění ve skleněných vitrínách, které umožňují trojrozměrný prostorový pohled. V otevřeném depozitáři má tak návštěvník možnost se seznámit s výběrem více než 600 děl asijské provenience z Národní galerie Praha.

Vystaveny jsou převážně sochy a předměty uměleckého řemesla od nejstarších děl z archaického období až do 20. století, rozdělené do dvou základních tematických okruhů. První z nich představuje některé myšlenkové systémy – filosofii a náboženství taoismu, buddhismu, konfucianismu a hinduismu – definující asijské kultury a umění Číny, Tibetu, Indie, jižní a jihovýchodní Asie. Druhý okruh vyzdvihuje charakteristické rysy asijského užitého umění a seskupuje díla podle materiálů (kamenina, porcelán, laky, kovy), technik (například email cloisonné) a dekoru.

Sbírka umění Asie a Afriky dnes čítá přes 13 tisíc uměleckých předmětů, z toho největší část zaujímají díla asijské provenience. V otevřeném depozitáři v současné době nejsou vystaveny artefakty z citlivých materiálů – především dřevěná plastika, malba a grafika. Ty budou až do doby zpřístupnění nové stálé expozice k vidění výběrově na krátkodobých výstavách a některé z nich projdou restaurátorským a badatelským průzkumem.

Více informací a doprovodné programy ZDE.


Salm Modern #1: Možnosti dialogu

Salmovský palác, do 1. prosince 

Výstava vznikla v rámci partnerství mezi Národní galerie Praha se Staatliche Kunstsammlungen Dresden. Výstava spojuje výběr děl ze Schenkung Sammlung Hoffmann ze Staatliche Kunstsammlungen Dresden s vybranými objekty současných českých umělkyň a umělců ze sbírek Národní galerie Praha a ze soukromých sbírek.

Základem projektu výstavy dvou institucí je snaha o pokračování a zintenzivnění dialogu mezi městy a uměleckými postoji ze Západu a z Východu, který se odehrává v prostoru střední Evropy. Možnosti tohoto dialogu jsou určeny názvem díla českého filmového umělce Jana Švankmajera, který byl použit i pro název výstavy: V jeho fantazijním, surreálném, snovém i komickém filmu z roku 1982 jsou neživé věci a jednotlivé části komponovány v jeden celek, který je zároveň subverzivně rozvracen. Pomocí techniky animace práce propojuje množství nejrůznějších předmětů našeho každodenního života se samovolně vytvářenými hliněnými figurami, panenkami a jinými bytostmi.

Výstava prezentuje díla ze Schenkung Sammlung Hoffmann ze Staatliche Kunstsammlungen Dresden, například práce Nobujošiho Arakiho, Mariny Abramović, Jeana-Michela Basquiata, Hanse Bellmera, Madeleine Berkhemer, Christiana Boltanského, Moniky Bonvicini, Güntera Bruse, Jake & Dina Chapmanových, Olgy Černyševové, Anne Katrine Dolven, Dana Flavina, Isy Genzken, Félixe González-Torrese, Douglase Gordona, Antonyho Gormleyho, Keitha Haringa, Susan Hiller, Zuzanny Janin, Williama Kentridge, Kim Soo-Ja, Martina Kippenbergera, Katarzyny Kozyra, Thomase Lochera, Sarah Morris, Rona Muecka, Hermanna Nitsche, A. R. Pencka, Pipilotti Rist, Carolee Schneemann, Rudolfa Schwarzkoglera, Franka Stelly, Hirošiho Sugimota, Jeana Tinguelyho, Andyho Warhola, Toma Wesselmanna, Franze Westa, Manabua Jamanaky.

České umění je zastoupeno Josefem Bolfem, Jiřím Černickým, Federicem Díazem, Krištofem Kinterou, Zdenou Kolečkovou, Stanislavem Kolíbalem, Janem Nálevkou, Ivanem Pinkavou, Františkem Skálou, Vladimírem Skreplem, Richardem Stiplem, Kateřinou Šedou.

Více informací a doprovodné programy ZDE.


Stálé expozice

Středověké umění v Čechách a střední Evropa 1200–1550

klášter sv. Anežky České

Dlouhodobá expozice umístěná v patře klášterního komplexu prezentuje na více než dvou stech exponátech z oboru malířství, sochařství a uměleckého řemesla proměny formy a funkce výtvarného díla během tří staletí. Exponáty provenienčně spjaté s českými zeměmi doplňují díla vytvořená v širším středoevropském regionu – zvláště Franky, Rakousy, Sasko – např. díly Hanse Pleydenwurffa, Albrechta Altdorfera, Hanse Hesseho či Lucase Cranacha staršího.

Více informací ZDE.


Evropské umění od antiky do baroka

Šternberský palác, už jen do 15. září

Ve třech podlažích Šternberského paláce jsou vystavena díla antického starověku, ikony a dále umění nizozemské, italské, francouzské, španělské, německé a rakouské od středověku do konce 18. století. Úvod expozice náleží památkám z období antického Řecka a Říma. Sály prvního patra nabízejí díla slavné estenské kolekce italského umění 14. až 16. století s proslulou Podobiznou Eleonory z Toleda Agnola Bronzina. Pozoruhodnému souboru staršího nizozemského malířství vévodí oltářní archa Jana Gossaerta zv. Mabusse. Vystavená sbírka ikon nabízí příklady tvorby většiny významných center středomoří a východní Evropy.

Ve druhém patře se návštěvník setká s tvorbou italských, španělských, francouzských a nizozemských mistrů 16. až 18. století. Nechybí zde velká jména evropského malířství – mezi nimi Tintoretto, Fetti, Vouet, Ribera, Tiepolo, Guardi, El Greco, Goya, Rubens, van Dyck. Mimořádnou kvalitou vyniká zvláště kolekce holandských mistrů, které vévodí Učenec v pracovně Rembrandta van Rijn či Podobizna Jaspera Schade od Franse Halse. Zastoupena jsou zde take díla Terborchova, Ruysdaelova a van Goyenova. Samostatný kabinet, instalovaný ve stylu první poloviny 19. století, připomíná osobnost Josefa Hosera. Tomuto významnému sběrateli a mecenáši vděčí Národní galerie Praha za podstatnou část svých sbírek starého umění.

Přízemí palace je věnováno německému a rakouskému malířství a sochařství 16. až 18. století. Mezi vystavenými díly nechybí např. Růžencová slavnost Albrechta Dürera, díla Lucase Cranacha, Georga Flegela či Franze Antona Maulbertsche.

Více informací ZDE.


1850–1900: České moderní umění

Veletržní palác

Příběh českého moderního umění začíná zrodem v polovině 19. století. Jeho vývoj sleduje sbírka prostřednictvím silných uměleckých generací i osobností – realistů Viktora Barvitia a Karla Purkyně, generace Národního divadla – Františka Ženíška, Josefa Václava Myslbeka, Vojtěcha Hynaise – i tvůrců secesně-symbolistních – Alfonse Muchy či Maxe Pirnera. Zakladatelskou generaci moderního umění reprezentují Antonín Slavíček, Jan Preisler či Max Švabinský.

Více informací ZDE.


1918–1938: První republika

Veletržní palác, 3. patro

Výstavní projekt má povahu střednědlouhé sbírkové expozice ve 3. patře Veletržního paláce, které je nově instalována ke stému výročí vzniku Československé republiky. Na základě sbírek Národní galerie Praha, doplněné o zápůjčky od jiných institucí či ze soukromých sbírek, bohatou a kosmopolitní tvorbu a umělecký provoz dvacetiletého období nezávislého Československa, mezi lety 1918-1938.

Expozice se opírá především o sbírky Národní galerie Praha, doplněné o zápůjčky z dalších institucí i soukromých sbírek. Neomezuje se na výtvarná umělecká díla, ale bude mít i mezioborové přesahy formou prezentace dalších kulturních a výtvarných oblastí první republiky (knižní tvorba, design, užitý grafický design,…).

Expozice, která pokrývá dvacetileté období po zrodu nezávislé Československé republiky, ukazuje formou jakési umělecké topografie první republiky rozmanitost tehdejší umělecké produkce i bohatý umělecký provoz. Projekt představuje umění první republiky očima tehdejšího uměnímilovného diváka prostřednictvím stěžejních galerií, uměleckých spolků a institucí a představuje významná kulturní centra mladého státu. V prvé řadě to je hlavní město, jakožto umělecké centrum s rušnou výstavní aktivitou představující nejen tvorbu domácích tvůrců, ale i to nejprogresivnější z celé Evropy. Dále to je Brno, Zlín, Bratislava, Košice a Užhorod. Součástí expozice jsou částečné rekonstrukce zásadních výstav, které se v těchto centrech v době první republiky konaly (výstava Tvrdošíjných, Výstava soudobé kultury v Brně, Poesie 32, První výstava Surrealistů v ČSR).

V daném časovém a prostorovém rámci projekt představuje významné události na poli výtvarné kultury v době tzv. první republiky, s důrazem na kosmopolitní a mnohonárodnostní charakter jejího území. Tento přístup si klade za cíl nejen představit s historickou věrností bohatství a rozmanitost kultury mladého státu, ale sloužit i jako poučení pro dnešní dobu, kdy neznalost minulosti má mnohdy za následek xenofobní postoje. Expozici bude provázet také bohatý edukativní i odborný doprovodný program.

Více informací ZDE.


1930–současnost: České moderní umění

Veletržní palác

Českou výtvarnou tvorbu po roce 1930 reprezentují díla Františka Muziky, Josefa Šímy, Jindřicha Štyrského, Toyen, Zdeňka Sklenáře, Jana Kotíka nebo Václava Bartovského. Expozice mapuje i umělecké tendence od 60. let do současnosti – informel, akční umění, novou citlivost i postmodernu.

Více informací ZDE.


Doprovodné programy k výstavám a studijní materiály

Přehled všech doprovodných programů k výstavám v Národní galerii naleznete ZDE.

Studijní materiály (ve formátu pdf) k výstavám (včetně již proběhlých výstav) najdete ZDE.


Bezplatné vstupné do Národní galerie Praha pro mladé

Národní galerie Praha otevírá zcela zdarma svoje stálé expozice pro mladé do 26 let.

Dlouhodobý záměr bezplatného vstupného pro mladou generaci se podařilo naplnit ve spolupráci s Komerční bankou, která vstupenky za tuto část návštěvníků uhradí. Nulové vstupné se vztahuje jak na české, tak zahraniční návštěvníky.


Programy pro děti a rodiny s dětmi

Cílem programů a služeb pro děti a rodiny s dětmi je otevřít prostor galerie pro vzdělávání v oblasti umění pro děti od nejmladšího věku a zároveň nabídnout galerii jako místo pro podnětné a zábavné trávení společného času pro celou rodinu. Na dětské návštěvníky a rodiny s dětmi je zaměřena široká nabídka výtvarných heren a dílen (ateliérů) a cílená propagace.

Pro návštěvu kdykoli během otevírací doby galerie jsou k dispozici pracovní listy a výtvarné pracovny ve vybraných objektech NG.

Přehled programů najdete ZDE.


Ostatní akce

Kurzy dějin umění – informace ZDE.


Otevřené výtvarné herny ve Veletržním paláci

Sledujte Národní galerie Praha dětem na Facebooku a neunikne vám nic z našich programů a aktivit pro děti, teenagery, rodiče i celé rodiny!


KONTAKT:
Oddělení vzdělávání / Education Department
Sbírka moderního a současného umění / Collection of Modern and Contemporary Art
Národní galerie Praha / National Gallery Prague
tel.: +420 224 301 003
e-mail: vzdelavani@ngprague.cz

https://www.facebook.com/NGPrague
https://www.facebook.com/NGPdetem
https://www.instagram.com/ngprague/
twitter.com/narodnigalerie
www.ngprague.cz

Nikola Šedinová Slabáková: Lidová píseň v hudební výchově primárního vzdělávání

· 0 komentářů

Hlavní otázka tohoto příspěvku zní: „Jak správně zpívat a uplatnit lidovou/národní píseň ve vyučování hudební výchovy na primárním stupni vzdělávání?“

K tématu diskutuji tři stěžejní body
– lidová píseň jako součást kulturního dědictví předávaného generacemi
– složka hlasové výchovy
– poetika a hudebnost pro interpreta či posluchače

V rámci své pedagogické praxe v primárním, sekundárním i terciárním vzdělávání v oboru hudební výchovy jsem se rozhodla ve výuce aplikovat znalosti, které mi předali mí hlasoví pedagogové během univerzitního studia v ČR i zahraničí a které jsem získala pěveckou činností. Smyslem hudby je vnímat krásu, vracet se k ní. V případě vyučování to znamená, že děti kromě toho, že chápou zpěv jako něco, co ke všeobecnému vzdělání patří, je ideálním stavem, pokud je zpívání i baví a věnují se mu bez nucení.

Chci se zabývat otázkami, zda, proč a jak lidovou píseň v hodinách hudební výchovy zařadit, jak ji uchopit. Co je vlastně lidová hudba? Slovy Leonarda Bernsteina: „Nám vypráví o povaze národa, budeme vždy něco vědět o své vlasti, když známe její písně. Občas tyto písně nechají pocítit klima dané země, někdy něco vyprávějí o její krajině nebo pojednávají o tom, co lidé daného území dělají. Velmi podstatné ale je, že lidové písně v rytmu, akcentech, tempu, vůbec svým charakterem předkládají, jak lidé dané oblasti mluví. To znamená, že jejich řeč – obzvláště ta v jejich básních, se promění do not hudby, a konečně vstupují tyto rytmy řeči a zvláštnosti lidové hudby do klasické hudby, do opery nebo koncertní hudby daného národa. Proto zní Čajkovskij rusky, Verdi italsky a Gershwin americky.“

Nakolik se může někomu zdát rigidní, když v nabídce různorodé vokální hudby by měl žák sáhnout či dostat předestřenu lidovou píseň, pak se domnívám, že je to stěžejní prvek kulturního dědictví a maximálně možná přínosná volba pro hlasovou kulturu dítěte či mladého člověka. Je to právě lidová píseň, u které dítě vnímá libozvučnost a textovou složku. V ideálním případě dítěti zpívá již maminka, jistě se však s písní setká v mateřské škole. Právě ona hudební a dějová složka činí pro dítě zpěv písně poutavým, často jsou při jejím nácviku přidávány i pohybové prvky či pantomima.

Dle mých zkušeností mohu říci, že národní píseň používám ve výuce velmi často, je pro mě základem hudebního vzdělávání, zejména v preprimárním a primárním období. Dítě spontánně přijímá přirozený nápěvek prošlý zkušenostmi generací, krátká, snadná často ABA forma, a většinou líbivá melodie mu utkví v paměti, opakováním stále více přemýšlí nad obsahem textu, který také správně vyslovuje.

Právě výslovnost často zvukomalebných textů lidových písní je zásadní součástí hlasové výuky v rámci hodin hudební výchovy. Tak, jak se dítě učí recitovat básničku, bezchybně, zvučně, intonačně správně, podobně jsou nutná pravidla k interpretaci písně, jejichž osvojení nejen že dítěti přináší pozitivní aspekt do řečového vývoje, ale současně si uvědomuje souladnost řeči, učí se srozumitelně mluvit, být slyšen, komplexně se zdokonaluje v interpretaci. Tyto rétorické vlastnosti se pak za celý život mnohokrát vybaví během zkoušek ve školním věku, v osobním životě, zaměstnání, v situacích pohovorů, jednání, umělecké činnosti.


Jak píseň zpívat, aby přinesla tyto požadované efekty?

– Při přednesu písně je nutné správně vyslovovat. Čteme li dětem správně pohádky, ještě v dospělosti si vzpomenou na tón hlasu, spisovný jazyk, artikulaci, ale i na úsměv při čtení textu. Nikterak se vokální projev v tomto aspektu neliší od mluveného, v přípravné fázi klademe důraz na precizní výslovnost konsonantů, protože pokud se tak nestane, přidáním vokálů je při zpěvu text špatně srozumitelný. Děti navíc mají tímto způsobem zafixovánu potřebu správné výslovnosti, což uplatní v mluveném textu. Sama jsem správnou výslovností při nácviku písně úspěšně pracovala i s dětmi s logopedickými poruchami na primárním a sekundárním stupni vzdělávání.

– Smysl textu. Je důležité při prvotním seznámení s písní vědět, o čem zpívám. Zda je text veselý, smutný, k jaké příležitosti. Obsah textu se odráží v hudbě, což uplatníme zvláště v preprimárním a primárním vzdělávání, kde se text často doprovází pohybem či pantomimou.

– Správný dech. Děti většinou od svých pedagogů vědí, že se dýchá do břicha. Už méně z nich je schopno oblast bránice lokalizovat a ještě méně správný dech předvést. Brániční opora opět souvisí se správnou výslovností, je li souhláska správně vyslovena, děti pohyb bránice ucítí a vyzkouší si tak žádoucí dechovou oporu. Pro ty, jimž výslovnost činí potíže vyzkoušíme nejprve hlasová cvičení typu „ssss…“, kde je rovněž možno vnímat, jak tělo reaguje na nádech a výdech.

– Intonace. Zpívání čistě je samozřejmou podmínkou přednesu vokální skladby. Souvisí opět se správnou výslovností. Pokud není tón dostatečně podepřen dechem, je intonace chybná.

– Zajímavý hudební doprovod. Dle mých zkušeností děti velmi pozitivně reagují na prokomponovaný hudební doprovod, ne jen akordický. Zpíváme-li písně např. ze sbírky F. Sládka Náš poklad, je u zpěvu větší odezva než s akordickým doprovodem obdobných písní. S tím souvisí hráčská vyspělost pedagoga. Neznamená to však, že hra melodické linky s akordy není dostatečná. Lze využít i předvolený nástrojový doprovod na elektrickém klavíru, který je pro děti také působivý.

Dovolím si tvrdit z průběhu své praxe ve výuce hudební výchovy, že děti chtějí zpívat lidové písně a není to nic, na co by mělo být nazíráno s hávem opovržení, nemodernosti. Tyto písně zpívají jak děti na prvním stupni, tak žáci gymnázia. V rámci primárního vzdělávání jsem se věnovala vlivu lidové písně na všeobecný rozvoj dítěte a z tohoto hlediska konstatuji, že v hodině hudební výchovy děti i při prvotním sekání s pro ně novou lidovou písní na ni reagovaly aktivním zájmem.

Na základě mých poznatků mohu říci, že děti preprimárního i primárního stupně vzdělávání lidové písně nezřídka preferují před umělými písněmi populárního žánru. S tímto repertoárem vystupujeme a získáváme tak zpětnou vazbu v podobě radosti posluchačů, která umocňuje naši. Děti mají díky zpěvu lidové hudby výbornou průpravu pro mluvní projev, recitaci a znalost kulturního dědictví, nářečí různých oblastí a obsahů souvisejících s různými typy slavností, prací v průběhu kalendářního roku, běhu života.

MgA. Nikola Šedinová Slabáková, Ph. D. , Katedra primárního vzdělávání fakulty Přírodovědně-humanitní a pedagogické Technické univerzity v Liberci

Zajistí ministerstva včas, aby všechny materiály podpořené z veřejných peněz byly zveřejněny pod otevřenou licencí?

pondělí 12. srpna 2019 · 0 komentářů

Z materiálů jako jsou brožury, slovníky, mapy apod., které vznikly za podpory veřejných grantů a fondů, by měli mít užitek všichni, ne pouze příjemci dotací. Ministerstva školství a sociálních věcí se proto zavázala, že podmínkou bude pro příjemce souhlas se zveřejněním všech výstupů pod veřejnou licencí, aby kdokoliv další mohl materiály používat, upravovat a pak následně šířit.


Zdroj: Tisková zpráva Aliance pro otevřené vzdělávání 7. 8. 2019

Ukázkovým příkladem, kdy místo vzdělávání stát zafinancoval pouze komerční aktivity, je projekt Angličtina a němčina pro strojaře opavské firmy Open Agency, která inkasovala od daňových poplatníků skoro dva a půl milionu korun. Firma ovšem učebnici odmítla zveřejnit a ukázalo se, že příjemci evropských peněz nejsou nuceni vzniklé výstupy zveřejňovat. Sdílení vzniklých materiálů závisí jen na jejich dobré vůli.

Ministerstvo školství a Ministerstvo práce a sociálních věcí se v Akčním plánu pro otevřené vládnutí zavázaly „zajistit uveřejňování digitálních obsahů nejrůznějšího charakteru, které jsou podpořeny z veřejných prostředků, pod otevřenou licencí Creative Commons (příp. jinou), a tím k nim zjednodušit přístup a umožnit jejich úpravy a sdílení všem aktérům ve vzdělávání". Prakticky to znamená, že Angličtinu a němčinu pro strojaře by mohly používat firmy, které připravují své zaměstnance na stáže či práci v zahraničí.

Akční plán pro období 2018 až 2020 je součástí protikorupčních opatření, proto jej spravuje Ministerstvo spravedlnosti. Podle monitoringu jsou však dosavadní postupy ministerstev velmi minimalistické. Ministerstvo školství sice s příjemci dotací podepsalo smlouvu o zveřejňování výstupů pod veřejnou licencí dokonce ještě před samotným závazkem, ale učinilo tak jen pro jeden typ projektů (OP VVV).

„Ministerstvo práce a sociálních věcí naplňuje svůj závazek ve strategii, ale zatím nevidíme žádný konkrétní krok, který by vedl k reálnému opatření, který o systémové podpoře otevřenosti mluví,” říká Tamara Kováčová, které vede v EDUinu projekt Otevřené vzdělávání. Jako první drobnou vlaštovku alespoň MPSV podpořilo návrh, aby Rada hospodářské a sociální dohody (tzv. tripartita) v roce 2020 zveřejňovala analytické, vzdělávací a další relevantní materiály pod otevřenou licencí Creative Commons.

Bylo by užitečné vědět, jak chtějí ministerstva v naplňování svých závazků postupovat. „Obě ministerstva by měla například představit seznam svých dotačních programů s doplněným harmonogramem, do kdy se v následujících dvanácti měsících do podmínek pro žadatele do každého dotačního programu propíše požadavek na otevřenost materiálů. Jde o významný krok k tomu, aby se s veřejnými prostředky nakládalo hospodárně,” dodává Kováčová.

Kontakt:
Tamara Kováčová, EDUin, Aliance pro otevřené vzdělávání
E-mail: tamara.kovacova@eduin.cz
Tel.: 603 942 437

Co si můžete (konečně) přečíst v Učitelských listech

sobota 10. srpna 2019 · 0 komentářů

Prázdniny se překulily přes polovinu, možná už nastal čas na čtení, které jste v běžném školním shonu nestihli. Na webu Učitelských listů jsme pro vás nashromáždili opravdu hodně inspirace. A hodláme v tom pokračovat. Snad je to pro vás užitečné.

Přes dvě stě příspěvků o vyučování

například

Steve Hughes: Jak správně učit děti. Rozhovor s neuropsychologem

Tajemství nejlepších škol je probádané: učí efektivně

Martin Macháček: Co by mělo být základem základního vzdělávání


Přes osm desítek článků o inovativním vzdělávání

například

Umazané, ale šťastné. Děti z lesní školky žijí jako indiáni

Venkovská škola, kde vám otevře dítě a volně se tam povalují pilky. „Děti nejsou hloupé. Dávají na sebe pozor,“ říká ředitelka

Iva Málková: Chybovat se smí

František Tichý: Zkoušení před tabulí u nás vůbec neprobíhá

Peter Gray: Co kdybychom základní medicínský princip uplatnili ve školství?

9 věcí, které ovlivní budoucnost vzdělávání. Jak budeme učit za dvacet let?


Dvě stě dvacet článků na téma profese učitele

například

Skromné sny učitele odvedle anebo co by mi pomohlo, abych mohl učit, jak bych chtěl

Robert Čapek: Statečné srdce

Tajný učitel: Zápisky ze střední

Na konci školního roku vás vyrazí


Skoro pět set tipů na odbornou literaturu pro učitele různých stupňů

a další a další témata...

Cíl splněn – jsem absolvent. Ale co dál?

pátek 9. srpna 2019 · 0 komentářů

V průběhu studií je všechno tak nějak jasné. Alespoň zhruba. Je jasné, že po zimním semestru následuje zkouškové, poté je letní semestr, pak zase zkouškové, takhle několikrát dokola, poté bakalářka (či diplomka) a státnice. V mezičase nějaké brigády, nezapomenutelné párty a kámoši… No jo, ale co dělat po tom, co dokončíme školu?

Zdroj: Lucie Džurdženiková, www.studenta.cz 17. 6. 2019

S koncem vysoké školy (ať už úspěšným nebo neúspěšným) končí i náš velký životní cíl (a s tím taky program). Co dál? Určit si nový cíl? Osamostatnit se, založit rodinu, cestovat, najít si práci, nebo se věnovat tomu, na co doteď nebyl čas a pořád si užívat výhod levného mamahotelu? Všechny možnosti jsou správné. Pokud je to to, po čem vaše srdce prahne, měli byste to dělat. Zcela zásadní je neustrnout na místě a myslet si, že celý svět čeká jenom na vás a příležitosti budou přicházet tak nějak samy a život vám sám ukáže, co máte dělat. Většinou neukáže.

Je velice důležité zjistit, co je to, po čem prahnete – abyste se nenechali jen tak unášet a za dvacet let se neprobudili vedle někoho, koho nemáte rádi a nechystali se do práce, kterou nesnášíte a ani v ní nevyděláváte dostatek peněz na to, abyste si mohli dovolit život, o kterém jste vždycky snili. Takže jak na to? Máme pro vás pár tipů.


1. Co vás baví tak, že byste to dělali i zadarmo?

Co vás dokáže naprosto pohltit tak, že se dostanete do flow, zapomínáte na prostor i čas, netušíte, co se kolem vás děje a nevnímáte okolí? Zjišťujete si o tom ve svém volném čase stále nové a nové informace a posouváte se dál? Může to být cokoli. Čtení, psaní, kreslení křídou na chodník, hry s dětmi, natáčení videí nebo třeba plavání. Ne, nic není hloupé. Ne, nejde teď o to, jestli se tím (podle vás) dá vydělat, nebo ne. Může vás naprosto naplňovat i představa spokojené rodiny a hodiny strávené hrou na schovávanou nebo s míčem. Takže co?


2. Koho obdivujete, jaké osobnosti jsou pro vás vzorem?

Zkuste si je sepsat a napsat si k nim charakteristiky, které obdivujete. Nemusí to nutně souviset s tématem či oblastí jejich práce. Můžete obdivovat fyzika pro jeho urputnost a perfektní zaměření na cíl. Nebo třeba spisovatele pro jeho dokonalou schopnost sloučit spokojenou rodinu a fungující práci.


3. Co vám jde tak nějak samo?

Když se do toho dáte, je až překvapivé, jak snadné to je a jak rychle dosahujete výsledků. Ne, nedokážou to stejně všichni. Znamená to, že jste v tom jedineční.

Sepište si všechny tři oblasti – v čem se vám protly? Objevují se tam spíše profesní nebo rodinné charakteristiky? Anebo obojí? Běžte si za tím, nikdo jiný to za vás neudělá.

A pamatujte – v životě už nejdou tři pokusy, jako to bylo u zkoušek. Máte jenom jeden pokus, tak ať stojí za to!

29. 8. 2019 Veřejná diskuse „Škola jako dílna: výuka s žáky v hlavní roli“

čtvrtek 8. srpna 2019 · 0 komentářů

Co má společného Hejného metoda v matematice a práce s historickými prameny v dějepise? Jak vypadá výuka s žáky v hlavní roli? Má smysl vybírat školu podle metod výuky?

Představa třídy jako místa, kde žáci hrají hlavní roli, se netýká jen dějepisu. Připravujeme večerní veřejnou diskusi na téma badatelsky pojaté výuky s odborníky z oblasti matematiky, dějepisu či českého jazyka.

Hosté: Irena Dvořáková (Elixír do škol, Heuréka), Milan Hejný (H-mat), Jaroslav Pinkas (Dějepis v 21. století)

Debata se uskuteční ve čtvrtek 29. srpna od 19:00 v Centru současného umění DOX, Poupětova 1, Praha 7.

Diskuse je součástí letní školy Stopovat dějiny. Více informací naleznete na www.letniskola.dejepis.cz.

Na letní školu se ještě můžete registrovat jako náhradníci.

Tajný učitel: Skupinová práce – učitel vs. student

středa 7. srpna 2019 · 1 komentářů

Vzpomínám si na skupinové práce při mém studiu gymnázia. Tehdy jsme si rozdělili odstavce v učebnici, domluvili se, co a jak, a následně prezentovali výsledky naší ohromující práce před třídou. Na tom není pochopitelně nic špatného, je to vzpomínka bez hodnocení. Problém byl, že skupinová práce byla vždy v této podobě a jen v hodinách dějepisu. Jinde jsme skupinovou práci ani nezkoušeli.

Zdroj: blog autora 25. 6. 2019

Tento text nebude o konkrétní metodě či metodách, ale obecně o skupinové práci. Během školního roku jsem došel k tomu, že skupinovou práci vidím naprosto odlišně, než jak ji vnímá podstatná část studentů, i když vážně velká část studentů mi na začátku školního roku psala práci ve skupinách jako jeden z hlavních požadavků. Proto se budu právě věnovat tomuto rozdílu. Názor (skutečného) studenta a názor můj. Najdeme kompromis a řešení problémů?

Než přijdou názory, je čas ještě na fakta. Nedávno zveřejněná zpráva TALIS, která srovnávala učitele a prostředí českých škol se zahraničními učiteli a státy (OECD), došla k závěrům, že právě skupinová práce je metoda, s kterou čeští učitelé pracují velmi málo, stejně tak související řešení problémů a další kompetence, jejichž prosazování a výuka založená na nich je jednou z našich nejslabších stránek. Alespoň ve srovnání s učiteli ze států OECD. Zprávu lze nalézt zde.


Učitel

Učitelský pohled na práce ve skupinách je pravděpodobně extrémně naivní a idealistický – studenti se totiž naučí během skupinové práce nejen téma a tím se splní papírový požadavek, ale zároveň budou rozvíjet své kompetence jako vyhledávání informací, spolupráce, komunikace, převzetí zodpovědnosti, prezentování výsledků své práce. A pokud to třeba nevyjde úplně perfektně a studenti nebudou umět perfektně látku, nebo každý ze studentů bude umět jen část, tak to zas tolik nevadí, protože se rozvíjelo to nejdůležitější – dovednosti.

A samozřejmě nezapomínejme, co je nejlepší možnost, aby se maximalizoval „zisk“ skupinové práce? Rozhodit studenty naprosto náhodně, aby spolu komunikovali lidé, kteří by spolu za normálních okolností vůbec nepromluvili. A je to právě skupinová práce, kdy si k sobě ideálně najdou cestu a stanou se z nich nejlepší kamarádi (jo, to jsem přehnal…).


Student (interpretace skutečného rozhovoru psaná mnou)

Klasická skupinová práce z pohledu studenta může vypadat tak, že velkou část práce, ne-li všechnu, udělá jeden student. Pokud tento student donutí pracovat alespoň někoho ve skupině, je to velký úspěch. Stejně se někdo schová a pracovat nebude.

Další problém je s výsledky. Skupinové práce jsou na různých úrovních, někdo se na to vykašlal, někdo to má výborné, často pak máme zápisy a výsledné práce různých kvalit a nic se nenaučíme. Nic se nenaučíme i kvůli tomu, že závěry nemusí být – nestihnou se některé prezentace, nestihne se reflexe apod. Ve výsledku tak nic neumíme.

Zároveň je problém, že ne všichni chtějí výsledky prezentovat a mluvit před třídou, tak to zas musí udělat jeden člověk. Pokud mají mluvit všichni, tak jsou zas ve třídě studenti, kteří mají úzkost(i) a není vhodné, aby je učitel nutil mluvit, protože to jen zhorší. Pokud jsou skupiny rozhozeny náhodně, můžou vedle sebe skončit lidi, kteří se neznají, a nebo se v dnešní době znají jen ze sociálních sítí a „pomluv“. To není ideální pro spolupráci.


Závěr

Výsledkem je shoda, že se neshodneme. Skupinová práce má spoustu výhod, ale z pohledu velké části studentů i podstatné nevýhody. Otázkou je, jestli ze skupinových prací lze něco vytěžit a jestli můžeme pracovat tak, aby výhody převažovaly.

Jak dál po neúspěšných přijímačkách na vysokou školu?

pondělí 5. srpna 2019 · 0 komentářů

V posledních letech se přijímacích zkoušek na vysoké školy účastní kolem devadesáti tisíc studentů. Vloni v nich neuspělo a nikam se nedostalo zhruba patnáct tisíc přihlášených, letos se dají očekávat podobná čísla. Jste v takové situaci i vy? Pokud ano, jaké máte možnosti? Na následujících řádcích vám poradí odbornice na vzdělávání a akademická ředitelka společnosti Tutor Miluše Vondráková.


Pomaturitní studium jazyků

Pokud se pro něj rozhodnete, celý školní rok od září až do června se budete věnovat zevrubnému studiu jednoho vybraného jazyka. Toto studium často mívá časovou dotaci dvacet hodin týdně (dopolední či odpolední kurzy), což je i minimální hranice pro udržení si statusu studenta. Je velkou výhodou si tento status zachovat, protože pak nemusíte platit zdravotní a sociální pojištění, udržíte si nárok na různé slevy a podobně. Podmínkou ovšem je, abyste v předešlém akademickém roce ukončili střední školu maturitou. Na konci pomaturitního studia jazyků obdržíte certifikát, případně i složíte vybranou jazykovou zkoušku, například FCE nebo CAE podle pokročilosti.


Nultý ročník vysoké školy

Pokud sníte o prestižním oboru, kam je těžké se dostat, a letos jste neuspěli, vaše šance může zvýšit nultý ročník daného oboru, například medicíny, práv nebo humanitních studií. Čekají vás dva semestry, kde se budete věnovat jednak základům daného oboru, jednak často i cílené přípravě na přijímací zkoušky. Cena se pohybuje cca od dvaceti do padesáti tisíc korun. Ne všechny nulté ročníky vám zároveň garantují i status studenta. Chytrou volbou tak může být kombinace obojího, například dopoledne chodit na angličtinu, odpoledne pak třeba pilovat chemii, biologii a fyziku v nultém ročníku medicíny.


Druhé a třetí kolo na veřejných VŠ

Některé hlavně menší veřejné vysoké školy vypisují během léta druhé, někdy i třetí kolo přijímacího řízení. Samozřejmě nemůžete čekat, že se zde objeví nejatraktivnější obory, ty byly již dávno naplněny během prvního kola. Jde spíše o minoritní studijní zaměření, na která se nepodařilo přilákat dostatek studentů.


Soukromá VŠ / VOŠ

Další možností je zvážit studium na soukromé škole. Tam je možné se přihlásit do konce srpna, u řady z nich až do konce září. Ovšem například na pražských soukromých vysokých školách za akademický rok zaplatíte i mezi padesáti a šedesáti tisíci korun. Levnější alternativou mohou být vyšší odborné školy, z nichž některé o prázdninách a v září také pořádají další kola přijímacího řízení.


Pracovní uplatnění

K zahození nemusí být ani využít čas k získávání pracovních zkušeností. Pokud si najdete brigádu například na každý všední den na několik hodin, lze ji zkombinovat s pomaturitním studiem jazyků nebo s nultým ročníkem. Pokud sníte o některém velmi žádaném oboru a letos to nevyšlo, je namístě uvažovat o roční praxi v oboru, než to budete zkoušet znova. Velmi vám taková odborná praxe pomůže například na psychologii, kam se obvykle dostane jen každý patnáctý uchazeč a v ústním kole hraje motivace a dosavadní odborné aktivity důležitou roli. Nebo si najděte práci na plný úvazek, ale pak se vám bude zpět ke studiu vracet už těžko. Zvážit také můžete rozjezd nějakého menšího podnikatelského projektu, který by šlo do budoucna skloubit se studiem.


Rok v zahraničí

V řadě zemí, například v USA, jsou populární tzv. „Gap Programs“, tedy dát si mezi střední a vysokou školou rok pauzu. Ten rok se dá strávit například brigádou v zahraničí kombinovanou s cestováním. Nebo na nějakém zahraničním projektu neziskové organizace. Nevýhodou je, že školní a maturitní znalosti za rok z hlavy částečně vyprchají, což vás může znevýhodnit příští rok u přijímaček.


_____________________

Tutor, s. r. o.: je součástí největší české vzdělávací skupiny EDUA Group. Zaměřuje se na vzdělávací expertizu, metodiku a na pořádání přípravných kurzů k maturitě, k přijímacím zkouškám na střední a vysoké školy a na pomaturitní jazykové studium.

Gary Hennessey: Mindfulness pro každý den. Malými kroky k velkým změnám

sobota 3. srpna 2019 · 0 komentářů

Máte dojem, že vám starosti přerůstají přes hlavu a nejste pány svého času? Zkuste jednoduchá cvičení založená na konceptu mindfulness, objevte několik způsobů, jak snížit stres, pocity úzkosti a deprese. Vykročte malými kroky k velkým změnám a pusťte do svého života všímavost. Změníte tak svůj život k lepšímu.

Co dělat, když nám starosti přerůstají přes hlavu a máme dojem, že nejsme pány svého života? Stojí za to zkusit jednoduchá cvičení, která představují různé cesty, jak snížit stres a úzkost či bojovat s depresí. Lze je využít i v případě, kdy se snažíme o snížení váhy nebo bychom rádi skončili s kouřením. Kniha nabízí jednoduchá, ale nikoli banální cvičení založená na konceptu mindfulness. Drobné kroky, které neustále opakujeme a k nimž přidáváme další, nás postupně provedou změnami, jež povedou ke zlepšení našeho života. Trápí nás „mravenci v hlavě“ neboli nutkavé myšlenky? Neumíme se zklidnit a stále se nám honí hlavou, co musíme zařídit a jaké úkoly na nás čekají? Pak je dobré do svého života pustit všímavost.

Knihu uvítají lidé, kteří trpí vnitřním neklidem, a samozřejmě též zájemci o mindfulness.

Gary Hennessey se mindfulness věnuje více než 40 let a vyučuje je 35 let


Co je mindfulness?

Pojďme si to vyzkoušet s autorem knihy. Budeme k tomu potřebovat šálek čaje nebo jiného oblíbeného nápoje. Pokud za jednotlivými pokyny autora uvidíte tři tečky „…“, zavřete oči a chvíli se pokynu věnujte.


Ukázka: Pijeme šálek čaje

Nejdřív šálek nebo hrnek jen držte v ruce a zahleďte se na něj... Všimněte si, jak na něj dopadá světlo a stín... Je šálek na jedné straně světlejší než na druhé?... Všimněte si, jak odráží světlo a jaké další barvy mu ty odrazy propůjčují. Pokud je hrnek například bílý, je bílý úplně celý, v jediném odstínu, nebo je těch odstínů či barev víc?...

Teď se podívejte na hladinu čaje. Všimněte si barev, odrazů, odstínů... Všimněte si páry, která stoupá z hladiny...

Teď se zaměřte na hmat v ruce, jaké pocity vnímáte kůží – teplo, tíhu šálku...

Teď šálek pozvedněte k nosu a nadechněte se – cítíte nějakou vůni?

Zavřete třeba oči, abyste se na vůni lépe soustředili... může být silná, nebo naopak velmi jemná...
Při tom nejspíš na tváři ucítíte také páru...

Pokud ji chcete procítit plněji, posuňte si hrníček pod bradu...

Pokud máte žízeň, všimněte si toho pocitu – touhy se napít...

Prozkoumejte ten pocit... Jaké to je, mít žízeň? Jaký je to pocit, mít nutkání něco udělat?...
Možná jste i trochu netrpěliví, jaké to je?...

Dobrá, přiložte šálek k ústům... uvědomte si dotyk okraje hrníčku na rtech... jaké to je?
Nyní upijte a na několik vteřin podržte tekutinu v ústech... jaká je na omak? A jakou má chuť?

Nyní polkněte, pokud jste to ještě neudělali. Vnímejte, jak vám nápoj klouže hrdlem... a to uspokojení, které ve vás vyvolává...

Pokud jste se mými pokyny více méně řídili, pak jste právě praktikovali mindfulness. Pojďme se tedy podívat na to, co jste dělali. Za prvé jste něčemu věnovali pozornost. Věnovali jste pozornost tomu, jak šálek vypadá, jak ho vnímáte v ruce, jakou má teplotu. Také jste věnovali pozornost samotnému čaji, jak vypadá, jak voní a chutná.

Takže jste použili víc než jeden smysl. Dívali jste se, hmatali, čichali a ochutnávali. Kdyby hrníček vydával zvuk, požádal bych vás, abyste si ho i poslechli (šálek čaje zvuk nemá, leda byste ho nedopatřením upustili!). Mindfulness znamená vnímat všemi smysly. Slovo mindfulness bývá často špatně pochopeno, protože obvykle spojujeme mysl s myšlenkami, a proto předpokládáme, že mindfulness znamená myšlení. Je opravdu možné si svých myšlenek všímat, ale mindfulness nemusí nutně znamenat myšlení. Mindfulness znamená všímat si našeho prožitku, ať je jakýkoli.

Více najdete ZDE a ZDE.

Mluviti stříbro, mlčeti zlato? U žáků ve školách je to naopak, zjistili vědci

pátek 2. srpna 2019 · 0 komentářů

Mluvený projev a argumentace během výuky vede k lepším studijním výsledkům. Tuto teorii, která dosud neměla dostatečnou oporu ve výzkumných datech, testovali vědci Masarykovy univerzity v Brně. Na více než šesti stovkách žáků potvrdili souvislost mezi argumentací a schopností lépe porozumět textu.

Zdroj: apm, ČTK www.čt24.českatelevize.cz 9. 7. 2019

Studie publikovaná v prestižním časopise Learning and Instruction sledovala 639 žáků devátých ročníků základních škol. Tým pod vedením Kláry Šeďové z Filozofické fakulty Masarykovy univerzity vyvinul vlastní mobilní aplikaci, skrze níž mohl měřit délku promluv jednotlivých žáků a to, jak často v hodinách argumentují. Zjištěná data výzkumníci porovnali s výsledky testů čtenářské gramotnosti, které zadává Česká školní inspekce.

Ukázalo se, že čím více žák během hodin hovoří a je nucen obhajovat své názory, tím lépe si v testech vede. „Ti učitelé, kteří dokážou své studenty dovést k tomu, aby o probírané látce diskutovali, pozitivně ovlivňují jejich učení,“ uvedla Šeďová. Podle závěrů studie nemá na tuto souvislost mezi mluvením a učením vliv pohlaví ani rozdílná sociální a ekonomická zázemí dětí.

Ačkoliv k lepším studijním výsledkům přispíval už pouhý fakt, že žák je součástí aktivnější a mluvnější třídy, odborníci Masarykovy univerzity zjistili, že silná souvislost existuje především na individuální úrovni. Čím aktivnější tedy konkrétní žák je a čím více sám argumentuje, tím lepší jsou následně jeho výsledky v testech čtenářské gramotnosti.


Signál pro české školství

Se závěry brněnské studie autoři seznámili Českou školní inspekci. Podle náměstka ústředního školního inspektora Ondřeje Andryse zjištění dokazují potřebu kombinovat během výuky různé metody. Zvláště důležitá je potom úloha učitele, který by diskuzi měl povzbuzovat. Tím potvrzuje jeden z poznatků výzkumu, podle nějž je pedagogický přístup, kdy žáci o problémech ve škole debatují, správnou cestou.

„Zjištěné poznatky posílají důležitou zprávu školám i učitelům. V Česku je výuka stále velmi tradiční a není orientovaná na studenta. Výsledky této studie by mohly přesvědčit české učitele, že je vhodné orientovat se na aktivní pedagogiku,“ píše se v závěrech výzkumu.

Práce brněnských odborníků ovšem má i své limity. Například nelze zatím jednoznačně říct, jestli žáci dosahují lepších výsledků díky aktivitě v hodině, nebo naopak jejich už tak dobré studijní předpoklady vedou k větší odvaze mluvit před svými spolužáky. Jasno by v této věci musely udělat až další výzkumy.