Den v mateřské škole s programem Začít spolu

pondělí 16. září 2019 · 0 komentářů

Jedním z nejzajímavějších programů pro mateřské a základní školy je program Začít spolu. Dnes se podíváme do mateřinky.

Hned při vstupu do třídy čeká děti a jejich rodiče obvykle ranní úkol. Ten je zaměřen na téma, které ve školce právě probírají. Úkol je umístěn ideálně hned u vstupu do třídy. Úkoly jsou různého charakteru. Někdy motivují děti k tomu, co je daný den čeká, jindy si děti procvičují různé dovednosti: grafomotoriku, počítání, barvy,…jindy vyžadují spolupráci dítěte s rodičem.

Na ranní úkol mohou děti navázat tím, že si vyberou činnosti nebo hru v některém z center aktivit. Je to doba pro volnou hru dětí. Rodiče mohou zůstat se svým dítětem ve třídě (nejen po dobu adaptace dítěte na nové prostředí).

Obvykle mezi 8 a 9 hodinou mají děti připravenou svačinu. Tu si mohou brát průběžně. Děti jsou vedeny k samostatnosti a sebeobsluze. Děti si např. nalévají nápoj podle svého výběru, mažou si samy pomazánku na chléb či pečivo atp. Opět zde neplatí jednotný postup. V některých MŠ začít spolu svačí děti společně v okamžiku, kdy se všichni sejdou, někde mají děti možnost najíst se průběžně. Děti, které přicházejí do školky brzy ráno, obvykle využívají dřívějšího času ke stolování. V obou případech platí, že děti do jídla nenutíme, snažíme se o co největší samostatnost dětí v sebeobsluze, motivujeme děti k ochutnávání např. pro ně neznámých jídel, děti mají možnost výběru.

Po svačině se děti postupně scházejí v ranním kruhu. To je místo pro společné setkávání, sdílení, seznámení se s tím, co děti v daném dni čeká, pro udržování určitých rituálů (zpívání třídní hymny, vzájemné pozdravení, přání, oslavy, hraní her atp.). Ranní kruh poskytuje rovněž prostor pro motivaci k tématu, o kterém si děti v daném období povídají. Učitel může v tomto čase velmi snadno zjistit, co všechno už děti od daném tématu vědí, co by je dále zajímalo, co by se chtěly dozvědět. Děti zde také přicházejí se svými návrhy témat, které by je zajímaly a společně s učitelem plánují činnosti do center aktivit. Děti se zde též učí naslouchat jeden druhému, dodržovat společně domluvená pravidla, vyjadřovat své pocity, názory atp.

Místo pro společné setkávání je situováno v prostoru třídy tak, aby děti dobře viděly na nástěnku s denním programem. Zde jsou např. informace o tom, ve kterých centrech aktivit jsou dnes pro děti připravené úkoly a činnosti, je zde kalendář, který slouží k orientaci v čase, jména a fotky dětí, které využívají při dělení do center atp.

Nedílnou součástí třídy jsou i třídní pravidla. Na jejich vytváření se podílí samy děti. Text je formulován jednoduše, pozitivním jazykem, bývá doprovázen obrázkem, aby mu děti i v psané formě porozuměly. Pravidla bývají postupně doplňována, vždy je rozhodující, aby byla navrhována samotnými dětmi, které pravidla samy formulují svým jazykem. Díky tomu, že děti vytvářejí pravidla společně s učitelem, cítí se za jejich dodržování mnohem odpovědnější a jsou více respektovány k jejich respektování.

Když se děti seznámí s programem dne a nabídkou jednotlivých činností v centrech aktivit, vezmou si svoji značku a připevní svůj symbol (fotografie, jméno, značka) k centru aktivity, které si samy zvolily. U každého centra je vždy vyznačeno (číslem, symbolem čísla, červenou či zelenou barvou atp.), kolik dětí může v daném centru aktivity být. Obvykle v každém centru pracuje 2–6 dětí. Děti si volí centra každý den. V některých MŠ umisťují děti svou kartičku rovnou ve vybraném centru aktivity, v jiných MŠ zaznamenají děti svoji volbu přímo na centrální informační tabuli.


Nejčastější centra aktivit v MŠ Začít spolu

Ateliér
Knihy a písmena
Domácnost
Pokusy a objevy
Dílna
Kostky
Drobné manipulační hry
Dramatické hry / Divadlo
Hudba

Činnosti, které jsou pro děti připravené, se vztahují k tématu, na kterém děti v daném období pracují. Jednou se základních forem práce v programu Začít spolu je integrované učení hrou a činnostmi. To probíhá nejčastěji v týdenních, čtrnáctidenních či měsíčních cyklech.

V centrech aktivit jsou připravené takové úkoly, které děti vedou k objevování, umožňují jim spolupracovat, vzájemně si pomáhat, hrát si, společně řešit problémy, učit se od sebe navzájem atp. Úkoly jsou prakticky zaměřené, děti pracují s reálnými materiály a předměty, které jsou k dispozici v každém z center a jsou jim běžně dostupné.

Připravené úkoly mohou být odstupňovány také podle obtížnosti, děti si mohou volit i složitější úkoly, pracovat na obtížnějších variantách atp.

Při práci v centrech aktivit tedy nastává ve třídě situace, v níž se paralelně vedle sebe, a v tentýž čas, odehrávají různé činnosti. V každém centru aktivit pracuje skupinka dětí na jiném úkolu, které spojuje jedno téma, kterým se ve třídě po určitou dobu zabývají.

Samozřejmostí je propojení probíraného s reálným životem i mimo mateřskou školu (exkurze, výpravy, besedy…). Je zde i prostor pro zapojení rodičů, kteří přicházejí do třídy a dělí se s dětmi o své záliby a dovednosti, vyprávějí dětem o svém povolání, svých koníčcích atp.

Pokud děti samostatně pracují v centrech aktivit, učitel „přechází“ nejčastěji do role pozorovatele a pomocníka. Sleduje, jak se dětem daří, poradí tam, kde děti narazí na problém a nevědí, jak jej řešit, případně poskytuje individuální pomoc dětem, které ji potřebují. Samozřejmě, že jsou i situace, které vyžadují, aby učitel pracoval s dětmi přímo v některém centru aktivity, poskytoval dětem dopomoc či je provázel při plnění úkolu.

Po ukončení činností se všichni opět sejdou, v reflektivním kruhu, kde mohou děti zhodnotit, jak se jim dnes pracovalo, co se jim dařilo či nedařilo, co je nejvíce zaujalo, kdo jim v práci pomohl nebo poradil, co nového se naučily Je zde prostor i pro zpětnou vazbu od učitele.

Po hodnotícím kruhu následuje pobyt venku. Vycházky bývají často spojené s tématem dne. Pobyt na zahradě MŠ slouží k tělovýchovným aktivitám, k dalšímu poznávání přírody, pěstitelským činnostem, dramatickým hrám atp.

Čas oběda je příležitostí nejen k uspokojení biologických potřeb dětí, zároveň také znamená sociální a kulturní zkušenost. Děti jsou vedeny k sebeobsluze a samostatnosti. Mají možnost nabrat si tolik jídla, kolik sní. Každé dítě má možnost jíst svým vlastním tempem. Děti mohou při jídle konverzovat za předpokladu dodržování pravidla: „Mluvíme, jen když nemáme jídlo v puse.“

Po obědě se děti ukládají k odpočinku a některé také usnou. Často je tato doba (tak jako v jiných MŠ) využívána ke čtení či poslechu pohádek. Děti, které nespí, mohou po odpočinku provozovat tiché činnosti v centrech aktivit. Opět za předpokladu dodržení pravidla: „ Hraji si tak, abych nerušil kamarády.“ Učitelé mohou v této době pracovat s dětmi na individuálních úkolech.

Odpoledne se mohou děti rozhodnout, zda budou pracovat (pokračovat) na dané téma v centru aktivity nebo si vyberou činnosti podle svého uvážení. Je zde prostor zejména pro volné hry dětí.

Celý text s doprovodnými fotografiemi ZDE.


NÁRODNÍ GALERIE Praha: aktuální výstavy a kompletní program

sobota 14. září 2019 · 0 komentářů

AKTUALISOVÁNO.

Dovolujeme si vás pozvat na výstavy, doprovodné programy, programy pro děti a rodiny s dětmi a další akce.


Kompletní program: září a říjen 2019

Kompletní program (včetně programů lektorského oddělení a programů pro školy a zájmové skupiny) na září si můžete stáhnout ZDE, na říjen ZDE.

Přehled všech probíhajících výstav najdete ZDE.

Připravované výstavy najdete ZDE.

Nabídku všech programů pro školy najdete ZDE.


Francouzský impresionismus. Mistrovská díla ze sbírky Ordrupgaard

palác Kinských, do 13. října

„Monet měl jenom oči, ale, Bože, jaké oči!“ Těmito slovy ocenil Paul Cézanne svého kolegu Clauda Moneta, který se ve svých obrazech snažil zachytit bezprostřední dojem z určitého okamžiku. Pro něj i další impresionistické malíře byl důležitý osobní prožitek z přírody či města a malba v plenéru. Díla plná světla a barev budou prezentována na výstavě, která představí unikátní sbírku francouzského umění z dánského muzea Ordrupgaard.

Zastoupeni jsou především impresionisté jako například Claude Monet, Edgard Degas, Pierre Auguste Renoir, Alfred Sisley, Camille Pissarro, ale zároveň je možné pozorovat výtvarné přesahy k dalším uměleckým tendencím. Romantickou malbu bude reprezentovat Eugène Delacroix, zatímco realistický způsob zobrazení Gustave Courbet nebo umělci takzvané barbizonské školy, jako byli Jean-Baptiste Camille Corot a Charles-François Daubigny. Ze sbírky obsahující šedesát obrazů vynikají také chef d'oeuvry postimpresionistických autorů Paula Cézanna a Paula Gauguina.

Více informací a doprovodné programy ZDE.


Emil Filla: Herakles zápasí s býkem

Veletržní palác, 2. patro, grafický kabinet, do 17. listopadu

Komorní výstava Emila Filly (1882–1953) s podtitulem Herakles zápasí s býkem představuje malířovu grafickou tvorbu 30. a 40. let, cyklus Bojů a zápasů (1937) a album Herakles (1945), v níž se Filla utkává s běsy své doby v hlavní roli s řeckým mytologickým hrdinou Heraklem, jenž slovy básníka Františka Halase „zvolil si ctnost povinnosti a oběti“, aby bojoval proti útisku se samotným osudem.

Emil Filla patří k předním českým osobnostem první poloviny 20. století, vedle rozsáhlé umělecké tvorby, zahrnující kresbu, malbu, grafiku a plastiku, věnoval se také teorii výtvarného umění. Byl členem expresionistické skupiny Osma (1907) a inicioval založení Skupiny výtvarných umělců (1911), orientované ke kubismu, později jej volně oslovily mytologické náměty surrealismu.

V druhé polovině třicátých let, kdy v Evropě značně posílila agresivní nacistická ideologie, proniklo do Fillovy tvorby téma boje. Již během první světové války se Filla aktivně zapojil do zahraničního odboje v Holandsku, kde pobýval v letech 1914 až 1920. Byl si vědom bezprostředního ohrožení svobody a nutnosti obrany před tyranií, jež symbolicky vyjádřil postavou Herakla, syna smrtelné Alkmény a všemohoucího Dia, který se stal ústředním motivem grafického cyklu Boje a zápasy z roku 1937. V suché jehle, leptu a akvatintě ztvárnil zápas člověka s temnými mýtickými silami, jejichž poražením se rodí svoboda. Z antického mýtu o Heraklovi zobrazil strhující zápas Herakla s krétským býkem, s nemejským lvem, erymanthským kancem nebo Diomédovými koňmi, a pokračoval zápasy zvířat.

Emil Filla, jako výrazná osobnost české kulturní scény, byl zatčen gestapem hned na počátku války 1. září 1939 a převezen do koncentračního tábora v Dachau, záhy do Buchenwaldu. Ani zde však neztrácel víru v člověka, ve vítězství lidskosti nad válečným šílenstvím. Své filosofické kontemplace se mu během zajetí podařilo uchovat v textech, které vydal po válce pod titulem O svobodě (1947). Znovu se vrátil k motivu Herakla a vytvořil album suchých jehel doprovázených textem přítele Františka Halase. Tentokrát již pojatého jako memento hrdiny vítězícího bez ohledu na útrapy a strasti jeho boje.

Více informací a doprovodné programy ZDE.


Alberto Giacometti

Veletržní palác, do 1. prosince

Retrospektivní výstava vůbec poprvé v českém prostředí představuje dílo jednoho z nejvýznamnějších umělců 20. století, sochaře a malíře Alberta Giacomettiho
(1901–1966).

Jeho hlavním námětem byla lidská postava. Proslavily ho především existenciálně naléhavé protáhlé figury vznikající po druhé světové válce, neméně závažná jsou však i jeho díla z meziválečného období, kdy patřil k jádru pařížské avantgardy.

Výstavu připravila Národní galerie Praha ve spolupráci s nadací Fondation Giacometti sídlící v Paříži, která spravuje pozůstalost Annette a Alberta Giacomettiho. Výběr exponátů z jejích sbírek, který bude představen ve Veletržním paláci, zahrnuje přes sto plastik (včetně vzácných sádrových originálů), malby a kresby ze všech Giacomettiho tvůrčích období od dvacátých do šedesátých let.

Více informací a doprovodné programy ZDE.


Otevřený depozitář umění Asie

Veletržní palác, do 1. prosince

Po téměř desetiletém trvání expozice asijského umění v paláci Kinských se prezentace sbírek přesunula do jižního křídla prvního poschodí Veletržního paláce, kde se představuje v takzvaném otevřeném depozitáři.

Schaudepot je v Národní galerii novým výstavním formátem, jenž zpřístupňuje co největší počet děl k bezprostřednímu studiu díky jejich umístění ve skleněných vitrínách, které umožňují trojrozměrný prostorový pohled. V otevřeném depozitáři má tak návštěvník možnost se seznámit s výběrem více než 600 děl asijské provenience z Národní galerie Praha.

Vystaveny jsou převážně sochy a předměty uměleckého řemesla od nejstarších děl z archaického období až do 20. století, rozdělené do dvou základních tematických okruhů. První z nich představuje některé myšlenkové systémy – filosofii a náboženství taoismu, buddhismu, konfucianismu a hinduismu – definující asijské kultury a umění Číny, Tibetu, Indie, jižní a jihovýchodní Asie. Druhý okruh vyzdvihuje charakteristické rysy asijského užitého umění a seskupuje díla podle materiálů (kamenina, porcelán, laky, kovy), technik (například email cloisonné) a dekoru.

Sbírka umění Asie a Afriky dnes čítá přes 13 tisíc uměleckých předmětů, z toho největší část zaujímají díla asijské provenience. V otevřeném depozitáři v současné době nejsou vystaveny artefakty z citlivých materiálů – především dřevěná plastika, malba a grafika. Ty budou až do doby zpřístupnění nové stálé expozice k vidění výběrově na krátkodobých výstavách a některé z nich projdou restaurátorským a badatelským průzkumem.

Více informací a doprovodné programy ZDE.


Salm Modern #1: Možnosti dialogu

Salmovský palác, do 1. prosince 

Výstava vznikla v rámci partnerství mezi Národní galerie Praha se Staatliche Kunstsammlungen Dresden. Výstava spojuje výběr děl ze Schenkung Sammlung Hoffmann ze Staatliche Kunstsammlungen Dresden s vybranými objekty současných českých umělkyň a umělců ze sbírek Národní galerie Praha a ze soukromých sbírek.

Základem projektu výstavy dvou institucí je snaha o pokračování a zintenzivnění dialogu mezi městy a uměleckými postoji ze Západu a z Východu, který se odehrává v prostoru střední Evropy. Možnosti tohoto dialogu jsou určeny názvem díla českého filmového umělce Jana Švankmajera, který byl použit i pro název výstavy: V jeho fantazijním, surreálném, snovém i komickém filmu z roku 1982 jsou neživé věci a jednotlivé části komponovány v jeden celek, který je zároveň subverzivně rozvracen. Pomocí techniky animace práce propojuje množství nejrůznějších předmětů našeho každodenního života se samovolně vytvářenými hliněnými figurami, panenkami a jinými bytostmi.

Výstava prezentuje díla ze Schenkung Sammlung Hoffmann ze Staatliche Kunstsammlungen Dresden, například práce Nobujošiho Arakiho, Mariny Abramović, Jeana-Michela Basquiata, Hanse Bellmera, Madeleine Berkhemer, Christiana Boltanského, Moniky Bonvicini, Güntera Bruse, Jake & Dina Chapmanových, Olgy Černyševové, Anne Katrine Dolven, Dana Flavina, Isy Genzken, Félixe González-Torrese, Douglase Gordona, Antonyho Gormleyho, Keitha Haringa, Susan Hiller, Zuzanny Janin, Williama Kentridge, Kim Soo-Ja, Martina Kippenbergera, Katarzyny Kozyra, Thomase Lochera, Sarah Morris, Rona Muecka, Hermanna Nitsche, A. R. Pencka, Pipilotti Rist, Carolee Schneemann, Rudolfa Schwarzkoglera, Franka Stelly, Hirošiho Sugimota, Jeana Tinguelyho, Andyho Warhola, Toma Wesselmanna, Franze Westa, Manabua Jamanaky.

České umění je zastoupeno Josefem Bolfem, Jiřím Černickým, Federicem Díazem, Krištofem Kinterou, Zdenou Kolečkovou, Stanislavem Kolíbalem, Janem Nálevkou, Ivanem Pinkavou, Františkem Skálou, Vladimírem Skreplem, Richardem Stiplem, Kateřinou Šedou.

Více informací a doprovodné programy ZDE.


Stálé expozice

Středověké umění v Čechách a střední Evropa 1200–1550

klášter sv. Anežky České

Dlouhodobá expozice umístěná v patře klášterního komplexu prezentuje na více než dvou stech exponátech z oboru malířství, sochařství a uměleckého řemesla proměny formy a funkce výtvarného díla během tří staletí. Exponáty provenienčně spjaté s českými zeměmi doplňují díla vytvořená v širším středoevropském regionu – zvláště Franky, Rakousy, Sasko – např. díly Hanse Pleydenwurffa, Albrechta Altdorfera, Hanse Hesseho či Lucase Cranacha staršího.

Více informací ZDE.


1850–1900: České moderní umění

Veletržní palác

Příběh českého moderního umění začíná zrodem v polovině 19. století. Jeho vývoj sleduje sbírka prostřednictvím silných uměleckých generací i osobností – realistů Viktora Barvitia a Karla Purkyně, generace Národního divadla – Františka Ženíška, Josefa Václava Myslbeka, Vojtěcha Hynaise – i tvůrců secesně-symbolistních – Alfonse Muchy či Maxe Pirnera. Zakladatelskou generaci moderního umění reprezentují Antonín Slavíček, Jan Preisler či Max Švabinský.

Více informací ZDE.


1918–1938: První republika

Veletržní palác, 3. patro

Výstavní projekt má povahu střednědlouhé sbírkové expozice ve 3. patře Veletržního paláce, které je nově instalována ke stému výročí vzniku Československé republiky. Na základě sbírek Národní galerie Praha, doplněné o zápůjčky od jiných institucí či ze soukromých sbírek, bohatou a kosmopolitní tvorbu a umělecký provoz dvacetiletého období nezávislého Československa, mezi lety 1918-1938.

Expozice se opírá především o sbírky Národní galerie Praha, doplněné o zápůjčky z dalších institucí i soukromých sbírek. Neomezuje se na výtvarná umělecká díla, ale bude mít i mezioborové přesahy formou prezentace dalších kulturních a výtvarných oblastí první republiky (knižní tvorba, design, užitý grafický design,…).

Expozice, která pokrývá dvacetileté období po zrodu nezávislé Československé republiky, ukazuje formou jakési umělecké topografie první republiky rozmanitost tehdejší umělecké produkce i bohatý umělecký provoz. Projekt představuje umění první republiky očima tehdejšího uměnímilovného diváka prostřednictvím stěžejních galerií, uměleckých spolků a institucí a představuje významná kulturní centra mladého státu. V prvé řadě to je hlavní město, jakožto umělecké centrum s rušnou výstavní aktivitou představující nejen tvorbu domácích tvůrců, ale i to nejprogresivnější z celé Evropy. Dále to je Brno, Zlín, Bratislava, Košice a Užhorod. Součástí expozice jsou částečné rekonstrukce zásadních výstav, které se v těchto centrech v době první republiky konaly (výstava Tvrdošíjných, Výstava soudobé kultury v Brně, Poesie 32, První výstava Surrealistů v ČSR).

V daném časovém a prostorovém rámci projekt představuje významné události na poli výtvarné kultury v době tzv. první republiky, s důrazem na kosmopolitní a mnohonárodnostní charakter jejího území. Tento přístup si klade za cíl nejen představit s historickou věrností bohatství a rozmanitost kultury mladého státu, ale sloužit i jako poučení pro dnešní dobu, kdy neznalost minulosti má mnohdy za následek xenofobní postoje. Expozici bude provázet také bohatý edukativní i odborný doprovodný program.

Více informací ZDE.


1930–současnost: České moderní umění

Veletržní palác

Českou výtvarnou tvorbu po roce 1930 reprezentují díla Františka Muziky, Josefa Šímy, Jindřicha Štyrského, Toyen, Zdeňka Sklenáře, Jana Kotíka nebo Václava Bartovského. Expozice mapuje i umělecké tendence od 60. let do současnosti – informel, akční umění, novou citlivost i postmodernu.

Více informací ZDE.


Doprovodné programy k výstavám a studijní materiály

Přehled všech doprovodných programů k výstavám v Národní galerii naleznete ZDE.

Studijní materiály (ve formátu pdf) k výstavám (včetně již proběhlých výstav) najdete ZDE.


Bezplatné vstupné do Národní galerie Praha pro mladé

Národní galerie Praha otevírá zcela zdarma svoje stálé expozice pro mladé do 26 let.

Dlouhodobý záměr bezplatného vstupného pro mladou generaci se podařilo naplnit ve spolupráci s Komerční bankou, která vstupenky za tuto část návštěvníků uhradí. Nulové vstupné se vztahuje jak na české, tak zahraniční návštěvníky.


Programy pro děti a rodiny s dětmi

Cílem programů a služeb pro děti a rodiny s dětmi je otevřít prostor galerie pro vzdělávání v oblasti umění pro děti od nejmladšího věku a zároveň nabídnout galerii jako místo pro podnětné a zábavné trávení společného času pro celou rodinu. Na dětské návštěvníky a rodiny s dětmi je zaměřena široká nabídka výtvarných heren a dílen (ateliérů) a cílená propagace.

Pro návštěvu kdykoli během otevírací doby galerie jsou k dispozici pracovní listy a výtvarné pracovny ve vybraných objektech NG.

Přehled programů najdete ZDE.


Ostatní akce

Kurzy dějin umění – informace ZDE.


Otevřené výtvarné herny ve Veletržním paláci

Sledujte Národní galerie Praha dětem na Facebooku a neunikne vám nic z našich programů a aktivit pro děti, teenagery, rodiče i celé rodiny!


KONTAKT:
Oddělení vzdělávání / Education Department
Sbírka moderního a současného umění / Collection of Modern and Contemporary Art
Národní galerie Praha / National Gallery Prague
tel.: +420 224 301 003
e-mail: vzdelavani@ngprague.cz

https://www.facebook.com/NGPrague
https://www.facebook.com/NGPdetem
https://www.instagram.com/ngprague/
twitter.com/narodnigalerie
www.ngprague.cz

Jana Cihelková: Nadané dítě ve škole. Náměty do výuky pro celou třídu

· 0 komentářů

Co je nadání? Jak poznat nadané dítě? Je nadání výhoda, nebo spíše handicap? Co nadané děti ve výuce potřebují a jak jim to poskytnout? Metodika v knize Nadané dítě ve škole odpovídá na tyto otázky stručně, přehledně se zaměřením na praxi.

Nabízí učitelům návod, jak nadané dítě rozpoznat, protože to nemusí být vždy úplně jednoduché, a jak s ním ve výuce pracovat. Rodičům nadaných dětí se může stát vodítkem při výběru školy.

V knize najdete návrhy systémových strategií k zajištění adekvátního přístupu k nadaným dětem, které škola může začlenit do svého vzdělávacího programu, a také zásobník v praxi ověřených aktivizujících učebních metod upravených pro potřeby nadaných žáků, který je určený jednotlivým učitelům k využití v přímé výuce.

Autorka se zaměřuje na rozvoj dovedností učitelů individualizovat výuku pomocí aktivizujících učebních metod. Individualizace výuky je přitom jediným způsobem, jak v praxi realizovat inkluzivní vzdělávání. Proto může být – přestože cílí především na nadané děti – využívána k práci s celým třídním kolektivem.

Jana Cihelková je zakladatelkou a ředitelkou školy Métis – základní škola s. r. o, zabývající se výukou nadaných dětí.

Více informací, obsah a ukázky najdete ZDE.

Robert Čapek: Na návštěvě v Montessori 2. Výuka

pátek 13. září 2019 · 0 komentářů

V první části svého miniseriálu jsem uvedl nejvýraznější rozdíly, kterých si všimnete ve srovnání s klasickou českou školou. Nebudu nyní teoretizovat ani vypisovat všechny zvláštnosti Montessori pedagogiky, která navíc prakticky ani neexistuje.

Zdroj: blog autora 11. 5. 2019

Ano, ve mnou navštívené škole byly určité charakteristické prvky (například při výuce matematiky známý „perlový materiál“ apod.), ale našel jsem tu i věci z Daltonské školy nebo Jenského plánu. Důležité nade vše jsou ovšem principy, podle kterých se tu pracuje. Zde budu jen skromně konstatovat, že mnoho z nich je stejných jako u koncepce podporující a klimatické výuky, se kterou pracuji já. Mě ostatně zajímá především to, jak to vypadá ve třídách při reálné výuce, při praktické realizaci oněch principů.

Už začátek výuky by pro mnoho učitelů veřejné školy byl překvapivý: zatímco učitelé na chodbě zapisují na tabuli podrobnosti o denním rozvrhu daného trojročí, ve třídách si žáci sami vedou komunitní kruh a řeší si své aktuální záležitosti. Mnoho věcí z Montessori školy je známých i ve škole veřejné: i zde jsou pracovní listy, sešity a atlasy. Rozdílný je ale způsob práce s nimi, právě třeba při zachování principu „možnost volby materiálů a pracovního místa“.

Viděl jsem i řízenou diskuzi (a tedy v podstatě frontální výuku), ale vedenou na jiný způsob, než je běžné. Právě to, jak v ní žáci pracují a jak ji přijímají, z ní vlastně udělalo komunikační aktivitu! Bylo to vlastně vzájemné učení žáků, které moderuje učitel. Informace přinášeli žáci, pedagog jen dbal na to, aby svůj názor vyslovili všichni, kdo chtěli. A žáci se navzájem opravdu pozorně naslouchali! Diskuze nebyla soupeřivá, ale kultivovaná, bylo od žáků slyšet věty typu: „nejsem si jistý ve všech detailech, ale myslím, že to bylo takhle…“ nebo „já si myslím tohle, ale vím, že právě to může být věc osobních preferencí…“ Nikdo nechtěl nikoho zadupat do země, neviděl jsem jediný posměšný úšklebek, jen zúčastněné naslouchání názorům ostatních. Škoda, že jsem já nechodil do Montessori školy!

Mnoho činností se podobalo volnočasovým nebo osobnostně rozvojovým aktivitám, což se týkalo například i přírodovědných předmětů. Tam učitel, který bere děti ven, jakmile to jen trochu jde, rozvíjel i dovednosti a softskilly, na které se ve třídách nedostane. Například vedení lidí (leadership), protože za provedení úkolů odpovídal „kapitán“ a podobně. Úžasná zahrada bude další kapitolou, nyní prozradím jen to, že je přímou ilustrací přísloví „za málo peněz mnoho muziky“. Tím je myšleno, že na tak malém kousku pozemku lze konat tolik vzdělávacích činností…

Ve sborovnách veřejných škol často slyším obavy z přijímaček a učitelé ohýbají svoji výuku tak, jako by přijímací zkoušky byly cílem jejich výuky. Nejsou! A na Montessori škole to samozřejmě vědí. Deváťáci se na ně připravují, to ano, ale ve své režii a každý svým způsobem a tempem. Jak jsou v přijímacích zkouškách žáci úspěšní? Například letos šlo na víceleté gymnázium dělat zkoušky pět žáků. Všichni se dostali, ale půjde tam jen jeden – a to ještě pod tlakem svých rodičů. Proč by tam žáci ale vůbec chodili a opustili takovouto školu? Zdůrazňuji, že škola plní RVP (a svůj ŠVP) – a podle mého soudu tím nejlepším možným způsobem: aktivně, tvořivě, prakticky. Učivo slouží svému cíli, tedy být náplní zajímavé práce, kdy úkolem je vlastní osobní a odborný rozvoj žáků – a není cílem samo o sobě, tedy pouze být našprtáno a pouze reprodukováno a přezkušováno v testech. Fuj.

A je to škola, která doslova vyzařuje atmosféru objevování, experimentů a kreativity. Běžte se podívat do šesté třídy klasické české školy. Kolik napočítáte na stěnách a nábytku různých produktů, vytvořených žáky? V Montessori škole jsou to desítky věcí, každá prezentuje množství nápadů i práce. Mnoho pomůcek si vyrobili žáci sami. V každé třídě je také nejen mnoho zeleně, ale i nějaký ten živočich, například šnek nebo želva. Nábytek je mobilní, žádná třída nevypadá ani jednu hodinu stejně: mění se židle a stoly, na koberci jsou rozkládány pomůcky a herní plány, hýbají se tabule. A všude jsou pracující, hrající si, objevující, sdílející a tvořící děti, které v této škole dokáží spojit všechny předchozí činnosti do jedné, kterou je: učení.

Další díly: 1) rozdíly, 3) zahrada, a 4) aktualita.

Ztrácíme schopnost trávit čas sami se sebou

čtvrtek 12. září 2019 · 0 komentářů

Současní studenti jsou podstatně sebevědomější, než byli před dvaceti lety. Můžeme se z toho radovat? „Sebevědomí založené na vlastních kompetencích je velmi žádoucí, musí být ovšem doplněné určitou pokorou, respektem a vědomím vlastních hranic. A to často studentům chybí,“ říká profesor lékařské psychologie Radek Ptáček, který působí na Psychiatrické klinice 1. Lékařské fakulty UK a University of New York in Prague.

Zdroj: Libuše Bautzová, Magazín Perpetuum 25. 7. 2019

V tuto chvíli má už většina absolventů středních škol za sebou rozhodnutí o tom, jestli, co a kam půjde studovat. Myslíte si, že by s výběrem vysoké školy měli pomáhat rodiče a mít v tom významné slovo, nebo by mělo jít pouze a jedině o svobodné rozhodnutí potomka?

Odpověď na tuto otázku je poměrně jednoduchá. Rodič je od určitého věku svého dítěte pouhým rádcem. Ať se mu to líbí, nebo ne. Záleží pouze na mladém dospělém, jak a nakolik chce rady svého rodiče přijmout.

Nemalé procento mladých lidí dnes vystřídá několik vysokých škol. Je to dobře? Je to podle vás ochota experimentovat, nebo znak nezodpovědnosti?

Jedním ze symptomů naší doby je nadbytek. A to ve všem. Nadbytek ve smyslu téměř nekonečné možnosti volby vede u většiny dětí i dospělých ke stavu zmatenosti. Neschopnosti stanovit si priority a dojmu, že na vedlejší zahradě je vždy tráva zelenější. Toto vidíme v oblasti vztahů, práce, požitků, ale i vzdělání. Řada studentů při prvních překážkách ze školy odchází a hledá jednodušší, nebo naopak náročnější, zajímavější a podobně. Potýkáme se pak s doslova bloudícími studenty, kteří vystřídají medicínu, ekonomii, práva a skončí třeba u psychologie, na kterou se ani po osmém pokusu nedostanou, a proto vysokou školu nikdy nedokončí.

Setkáváte se s mladými lidmi často, mimo jiné působíte na několika vysokých školách. Máte pocit, že dnešní studenti mají větší sebevědomí než ti před třiceti lety, resp. v době, kdy vy sám jste byl student?

Sebevědomí studentům zcela jistě roste. Je to můj dojem za více než dvacet let působení na vysokých školách. Jednoznačně se na tom shodujeme v podstatě se všemi kolegy. Dokonce to uvádějí i některé zahraniční studie, jistě by se našla i nějaká domácí.

Těch zdrojů je jistě celá řada. Mění se výchova a podpora dětí již od útlého mládí. Řada z nich si dovede sebevědomě prosazovat své zájmy. Jistě narůstá i vyšší kompetence v řadě oblastí. Mladí lidé přicházejí na vysoké školy dobře jazykově připraveni, často se zahraniční zkušeností, mnohdy již s nějakými zkušenostmi z oboru. Kompetence v oboru informačních technologií mnohdy předčí kompetence jejich učitelů. Jsou to doslova děti jiné doby.

Sebevědomí založené na vlastních kompetencích je velmi žádoucí. Doplněné ovšem musí být určitou pokorou, respektem a vědomím vlastních hranic. A to často chybí studentům, kteří mají své sebevědomí postavené na příjmech, sociálním statutu jejich rodičů nebo někdy i patologické struktuře osobnosti.

Na jedné straně jsou dnešní studenti sebevědomější až drzejší, na straně druhé žijí často i po třicítce s rodiči, kteří jim poskytují servis i peníze. Jak to jde dohromady?

V současné době se prodlužuje dětství a mládí. To souvisí především s ekonomickým a společenským rozvojem společnosti. Klademe stále větší důraz na vzdělání, které se prodlužuje. Zároveň v určitém smyslu měníme hodnoty. Výkon a kariéru začínáme stavět nad vztahy a rodinu. Studovat do třiceti let je dnes běžné – no a když studujete, rodiče se o vás rádi postarají – jde přeci o vaši budoucnost. Po třicítce začnete budovat kariéru. Najednou je vám čtyřicet let – máte skvělé vzdělání, špičkovou kariéru, ale jste sami … a nikdo vhodný na dohled.

Dá se říci, kdy je dnes člověk dospělý? Existuje vůbec nějaká definice dospělosti – nepočítáme-li v tom dovršení 18 let věku?

Definicí dospělosti je nespočet. Já definuji dospělost ve funkčním smyslu. Tedy dospělý je ten, kdo se dovede stabilně a dlouhodobě postarat sám o sebe, eventuálně o své blízké. V tomto smyslu můžete být dospělí v 15 letech, ale zároveň nemusíte do dospělosti dozrát celý život. Z neurofyziologického hlediska mozek dozrává přibližně v 26 letech. Do té doby můžeme zcela oprávněně držet nad mladými dospělými určitou ochranou ruku.

Když se vrátím k otázce ohledně střídání různých oborů a různých vysokých škol: dá se předpokládat, že takový člověk ani později nebude schopen nebo ochoten zůstat delší dobu v jednom zaměstnání?

Člověk by měl v každém vývojovém období získat určité „ctnosti“, jak by uvedl významný vývojový psycholog Erik Erikson. Právě v období mladé dospělosti jde o schopnost stability v nejširším smyslu slova. Tedy měl bych se naučit utvářet stabilní partnerské, přátelské, ale i pracovní vztahy a v širším smyslu – postavit určitou stabilní a koherentní základnu pro další život. Také se naučit dosahovat dlouhodobých cílů, a to i přes případné překážky a dočasné obtíže. Vystřídat několik oborů, případně prací nemusí být samo o sobě špatné, když je za tím konkrétní úsilí něčeho dosáhnout, a nikoliv jen bezcílné bloumání a hledání zelenější louky...

Celý rozhovor si můžete přečíst ZDE.


O emocích, vztazích a osamělosti je třeba s dětmi mluvit, a to co nejdříve. V rodině i ve škole

středa 11. září 2019 · 0 komentářů

Zhruba každý čtvrtý člověk na světě během svého života prožije nějakou epizodu psychického onemocnění. Až polovina z chronických psychických potíží se navíc projeví už ve školním věku. Některé státy proto psychohygienu a emoční výchovu zavádějí do osnov. Co na to Česká republika?

Zdroj: Lucie Kocurová, www.rodicevitani.cz 28. 11. 2018

V lednu 2018 jmenovala britská premiérka Theresa May novou členku svého kabinetu – Tracey Crouch, ministryni pro osamělost. Ta měla za úkol vypracovat národní strategii boje proti sociální izolaci a navrhnout konkrétní řešení. Počínaje zářím 2020 by se tedy žáci a studenti ve Velké Británii měli od svých učitelů dozvědět, jak bojovat s nepříjemnými pocity a sociální izolací. Už od prvního stupně budou mít děti povinně několik hodin „vztahové výchovy“ ročně.

A americká psycholožka Julianne Holt-Lunstad tvrdí, že by se USA měly od Britů poučit. Ideální by bylo vytvořit jakési průřezové téma „sociální výchova“, které by mělo dětem přiblížit, jak vytvořit a udržovat přátelské vztahy.


O emocích by se měly děti učit už ve školkách

Jak říká Marie Salomonová z české neziskové společnosti Nevypusť duši, i českým školám by prospěl větší důraz na emoce a vztahy. Začít by se podle ní mělo co nejdříve. „Už i ty nejmenší děti by se měly ve školce a na prvním stupni základní školy naučit orientovat se v emocích a pochopit je. Měly by umět rozlišit a pojmenovat pocity, vztahy, agresi. Měly by dokázat říct, že jsou veselé nebo smutné, a zároveň i chápat, proč je třeba smutný někdo jiný. A měly by tušit, co můžou se svým smutkem nebo vztekem dělat. Že když je bolí bříško, jdou to říct mamince nebo paní učitelce – a pokud mají nějaké nepříjemné pocity, nemusejí s nimi zůstávat samy. Toto základní sociálně emoční učení v českém školství chybí.“

Nejpozději na druhém stupni by se podle Marie Salomonové měly děti naučit základy psychohygieny a dozvědět se o duševních poruchách. Koneckonců právě v období dospívání se nejčastěji poprvé projevují některé psychické potíže, jako jsou úzkosti nebo deprese. Teenageři by měli vědět, že stejně, jako se starají o svoje fyzické zdraví, měli by se starat i o to duševní. „Když děláme s dospívajícími některé naše programy, tak se smějí a říkají – to já přece vím, že bych měl dost spát, já přece vím, že je občas potřeba vypnout ten počítač a jít mezi lidi… ale je třeba, aby jim ta pravidla přešla do krve.“

Problémem podle Marie Salomonové je i to, že mnohé děti nedokážou dobře popsat svoje emoce. Koneckonců to činí problémy i mnohým dospělým. „V ideálním případě se samozřejmě o psychické zdraví svého syna nebo dcery starají rodiče, ale v mnoha rodinách se o pocitech prakticky nemluví. Spousta rodin je také dysfunkčních. Každý člověk by měl vědět, že je v pořádku, když je někdy smutný a necítí se dobře. Pokud ale tyto pocity trvají delší dobu, nebo jsou tak silné, že se kvůli nim ze života ztratí všechny barvy, pak je dobrý nápad o tom s někým mluvit. Děti by měly aspoň tušit, komu si můžou říct o pomoc, kam zavolat nebo zajít, a co je tam asi čeká. A myslím si, že těmito znalostmi by děti měla vybavit právě škola…“

Celý text si můžete přečíst ZDE.

Ludmila Trapková: Staré rodinné struktury se rozpadají, nové se teprve hledají

úterý 10. září 2019 · 0 komentářů

V dnešních rodinách existují procesy a síly, jež se odehrávají i ve větších společenských celcích. Všude se hranice, i rodiny, buď samy rozpadají, nebo je někdo úmyslně destruuje. Mizí odlišování vnitřního od vnějšího prostředí rodiny, ztrácejí se rituály, jež udržovaly a chránily rodinné hranice.

Zdroj: Česká pozice.lidovky.cz 5. 7. 2019

Rodina je bio-psycho-sociální organismus, který je a musí být jako každý živý ohraničený. Hranice rodiny rozhoduje o jejím bytí a nebytí, její kvalita o zdraví a nemoci dětí i dospělých. Vyvíjí se už od buňky, pro život má zásadní význam, je výběrově polopropustná a zprostředkovává interakci s prostředím.

Sama o sobě je orgánem, který na hraničních přechodech rozhoduje, co přijme a co vyloučí, aby si organismus zachoval integritu a měl dostatečně stabilní podmínky pro zrání k dospělé identitě. Signály z okolí se na hranici překládají do vnitřního jazyka a zpět vycházejí jiné, určené příjemcům. V lidském společenství jsme si navzájem prostředím.

Kromě vnější hranice existují v rodině i vnitřní hranice, které garantují vývoj ke stále větší diferencovanosti a zrání. Taková je například generační hranice mezi dětmi a dospělými. Ne všechno, co se děje mezi dospělými patří dětem, a naopak, i děti se učí vytvářet vlastní identitu a v dospívání se začínají samy rozhodovat, co chtějí ještě sdílet s rodiči. Hranice mezi námi a v nás dávají životu, ať je jakýkoli, smysl a řád. Některé vyjednáváme, jiné nikoli, protože se do nich rodíme.


Chaos

Narušení rodinné hranice ohrožuje integritu, zpochybňuje identitu jejích členů. Ztrátou hranic vzniká chaos, rodinný organismus, v jehož zárodečném jádru vzniká nová generace, se rozpadá. Protože se podobný děj odehrává i na vývojových prazích, není snadné odlišit vývojovou krizi od destrukce. V obou případech se totiž hranice rozrušují, rodina prožívá ohrožení, ale také naději, že má dost sil práh překonat a vystavět nové hranice, lépe vyhovující další vývojové fázi života.

Narušení rodinné hranice ohrožuje integritu, zpochybňuje identitu jejích členů. Ztrátou hranic vzniká chaos, rodinný organismus, v jehož zárodečném jádru vzniká nová generace, se rozpadá. Protože se podobný děj odehrává i na vývojových prazích, není snadné odlišit vývojovou krizi od destrukce.

To se děje například při oddělování dospívajícího od rodičů a přípravy na založení nové rodiny, ve které se bude rodit další generace. Na vývojových prazích se vždy perou antagonistické síly – konzervativní zdroje z minulosti s liberálními tendencemi do budoucna. Destrukce nastává, když se proces zastaví a nebezpečně dlouho stagnuje kvůli převaze konzervativních tendencí. To pak mají některé vývojové krize rodiny podobně jako při porodu zraněné, poškozené, chronicky nemocné a bohužel i mrtvé.

Vývojové úkoly rodiny jsou po staletí stejné, vývojová psychologie dítěte se také nemění každých čtyřicet padesát let podle politických poměrů. Kolektivní nevědomí a společenský kontext se však generaci od generace vyvíjí a mění. Ve hře není jen genetika, ale i epigenetika, záleží nejen na vrozených dispozicích, ale i na množství a kvalitě výživy a podnětů zvenku.

Nejprve přes stěnu matčiny dělohy, po porodu se stejné zákonitosti opakují díky psychosociální hranici rodiny, kterou střeží rodiče rozdílní stejně jako pravá a levá ruka, plus minus pól, mezi kterými proudí životní energie. To, co se dítě naučí za svého života, „přejde mu tak do krve“, že to bude jako dospělý, když si nedá pozor, přenášet do další generace v podobě rodinných a transgeneračních vzorců chování. Ten, kdo například nezažil úplnou rodinu, nebude mu samozřejmostí.


Oslabování hlavní funkce

Žijeme v době, ve které fascinovaně, s obavami, nebo střízlivě přihlížíme globalizaci světa. Kam se podíváme, se hranice rozmělňují, nejsou respektovány, rozpadají se, a nejen geopolitické, o které se vždy bojovalo. Stírají se také hranice mezi generacemi, mezi mužstvím a ženstvím, nerespektují se biologické rozdíly mezi mateřstvím a otcovstvím, popírá se rozdíl mezi vlastním a náhradním rodičovstvím pro děti. V morálce se znehodnocuje pravda a lež nevadí tolik jako dříve.

Mizí odlišování vnitřního od vnějšího prostředí rodiny, ztrácejí se rituály, které udržovaly a chránily rodinné hranice společenskou úmluvou. Termínem stereotyp se jednostranně označuje to, co je třeba zrušit, překonat, nahradit. Dává se přednost názoru před vzdělaností, znalostmi a zkušeností.

Rodinné sítě jsou stále složitější a hlavní funkce rodiny přivádět na svět a dobře vychovávat děti až k dospělosti slábne. Západní společnost vymírá. Zdá se, že výdej sil stoupá a koordinace rodičů, partnerů, partnerek a dětí je stále chaotičtější.

Zapomíná se, že stereotyp je také výsledkem procesu, ve kterém se organismus učí šetrnému hospodaření silami, jak si může všimnout každý sportovec. Nebo když jsme se učili na konci prvního roku života chodit. Také když jsme se učili psát. Nejprve jsme chaoticky zapojovali celé tělo, než jsme se naučili koordinovat jen nezbytné funkce. Pohyby profesionálů, tanečnice nebo číšníka, jsou také výsledkem sebeomezování k co nejjednoduššímu funkčnímu pohybu za co nejmenší energetický výdej.

Důsledky na dětech se projevují nárůstem transgeneračních dluhů. Uvádí se, že jedna pětina žen u nás nebude mít děti, jen se neví, zda proto, že nemohou, nebo nechtějí. Jak se na tomto „trendu“ podílí přehnané tažení proti stereotypům? Na přeučování nevýhodného stereotypu potřebujeme víc úsilí než naučit se napoprvé dobrému návyku. Kdo však dnes určí, který stereotyp máme udržovat, chránit a dětem předávat jako přirozené věno, a který nahradit jiným?


Soudržnost

Podle francouzského sociologa Gillese Lipovetského začala na přelomu tisíciletí etiku povinnosti nahrazovat etika odpovědnosti. Pokud se staré stereotypy přežily, záleží nyní víc na rodině samotné, zda udrží soudržnost pouze zevnitř bez ohledu na lákadla a společenský kontext doby. To nejspíš dokážou jen zralí, od rodičů odpoutaní dospělí nezatížení velkými vývojovými dluhy, ti, kterým bezpečí a význam rodinných pout „přešlo do krve“.

Roste však počet mladých rodičů, kteří rodinnou stabilitu nikdy nezažili, dokonce ani ve svém okolí, a marně nějakou alespoň k napodobení vyhlížejí. Se šrámy, které se jim dodnes nezahojily, se přicházejí rodinných terapeutů zeptat, jak se to dělá, aby podobná traumata nezpůsobili svým dětem…

Celý text si můžete přečíst ZDE.

Rozhovor s Liz Birnbaum: Když řeším problém, snažím se pochopit jeho základní příčiny

pondělí 9. září 2019 · 0 komentářů

Liz navštívila Českou republiku na pozvání Advokačního fóra Nadace OSF. V Praze a Brně se setkala se zástupci a zástupkyněmi občanské společnosti, akademické sféry, veřejných institucí, nadacemi a dárci. Na setkáních mluvila o advokační práci jako nástroji pro společenskou změnu, o praktických tipech jak k advokační práci přistupovat a konkrétních případech z USA. Návštěva byla podpořena grantem Velvyslanectví USA v České republice.

Zdroj: newsletter OSF 8. 8. 2019

Na jaké základní advokační kroky by měli lidé v neziskovém sektoru myslet, když se pouštějí do advokační práce?

Klíčovými body, na které by lidé v neziskovém sektoru měli myslet v rámci advokačních kampaní jsou
1) důsledný výzkum tématu,
2) přístup: je dobré přistupovat k lidem s rozhodovací pravomocí (decision makers – zvolení politici, úřednici, pozn. překl.) takovým způsobem, aby pro ně bylo jednodušší přijmout řešení neziskové organizace a
3) spolupráce: vyplatí se pracovat v koalicích s ostatními, a to včetně těch, kteří nemusejí mít stejný zájem, ale s nimiž je možné se shodnout na konkrétním řešení.

Výzkum je důležitý jak kvůli pochopení problému a navržení řešení, tak také při kontaktování lidí s rozhodovacími pravomocemi. Navíc vám dodá na přesvědčivosti. Jednání s lidmi s rozhodovací pravomocí musí být informativní a neútočné. Jedním z vašich cílů by mělo být relevantní aktéry o tématu vzdělat a ukázat jim prospěšnost NNO a vašeho řešení. Díky koalicím je možné oslovit lidi z různých stran politického spektra a přivést k jednomu stolu různé pohledy na řešení problému.

Jaké jsou klíčové body při řešení problému, na něž se zaměřujete?

Když řeším problém, snažím se pochopit jeho základní příčiny. Ptát se pouze na to, kolik lidí je bez práce nebo kolik lidí žije ve špatných bytech, nevede k řešení. Proč jsou lidi bez práce? Je to kvůli nedostatku pracovních míst, nedostatku vzdělání nebo kvalitní infrastruktury, že lidé nemohou dělat dostupnou práci? Pouze až pochopíte základní příčiny, pak je možné navrhnout skutečně efektivní řešení.

Co byste poradila lidem, kteří teprve s advokační prací začínají?

V angličtině máme rčení – „Nenechme dokonalost být nepřítelem dobrého“. Znamená to, že nemůžete uspět, pokud budete usilovat o vše nebo o nic. Usilování o změnu je běh na dlouhou trať a často se posunuje malými kroky. Je dobře, když míříte vysoko, máte jasný cíl a vzděláváte veřejnost o tom, co je potřeba dělat. Když se ale dostanete k přesvědčování politiků nebo státních zaměstnanců, aby učinili rozhodnutí, někdy se musíte vyrovnat s menšími cíli. Je důležité to nepovažovat za selhání – jsou to první kroky v dlouhé kampani, které vedou k vyřešení problému.

Během vašich přednášek a setkání v České republice jste často zmiňovala jeden prostý fakt, a to že bychom měli k politikům a státním zaměstnancům přistupovat jako k lidem. Proč si myslíte, že ti co usilují o společenské změny, to potřebují připomínat?

Lidé usilující o společenské změny jsou často rozhořčeni samotnými problémy, které se snaží řešit. Jistě existují dobré důvody pro takové rozhoření, ale to však často nevede k dosažení řešení. Lidé, kteří mohou ovlivnit řešení takových problémů, jsou stejní jako všichni – vztek je nepřesvědčí. Můžete je přesvědčit tím, že s nimi budete jednat rozumně a pokusíte se jim vysvětlit váš problém a řešení.

Konfrontace není přesvědčivá – můžete díky ní přilákat pozornost veřejnosti k problému, k tomu účelu je dobré ji využít. Ale pro rozhodnutí politiků a úředníků je zapotřebí běžného osobního přesvědčování. Kvůli tomu musíte mít připravena solidní data, „příběh řešení” (narrative of impact) – vysvětlení, jak vaše návrhy pomohou vyřešit problém – a v neposlední řadě je třeba mít i osobní příběhy. Tyto tři elementy jsou potřeba pro změnu názoru u lidí s rozhodovací pravomocí. A na závěr je třeba také selského rozumu, abyste zvolili takovou komunikaci, která povede k tomu, že na vás někdo bude reagovat pozitivně.

Na co by měly být neziskové organizace připraveny, když dávají dohromady žádost pro donory, jež se týká advokační práce?

Při jednání s donory je nejdůležitější mít připraven „příběh řešení” (narrative of impact) – jaké je navrhované řešení a jak povede ke společenské změně. Dále je třeba mít vymyšlen postup, jak dosáhnete vašeho cíle, jak budete informovat veřejnost a jak přesvědčíte politiky a státní úředníky. Jaké informace budete vnášet do diskuse? Kdo budou vaši spojenci? A mnoho donorů chce také slyšet „jak budete sledovat, jestli jste byli úspěšní“?

Co si po přednáškách, setkáních v Praze a Brně odnášíte zpět do USA?

Musím říct, že bylo moc milé mít možnost podívat se do Brna, což je krásné město a hodně jiné než Praha. Bylo skvělé slyšet, že advokační práce překračuje hranici hlavního města a že v Brně je mnoho aktivních lidí. To ukazuje širší zájem české společnosti o téma společenské změny.

Co se týká různých diskuzí, tak mě asi nejvíce zaujala konverzace s komunitou dárců v Praze. Otázky a diskuse po mém úvodním příspěvku byly velmi sofistikované a ukazují dlouhodobé přemýšlení ze strany dárců, jak podporovat společenskou změnu. Diskuse se zástupci veřejné správy zase ukázala, že existuje mnoho podobností ve spolupráci mezi veřejností a vládou v USA a České republice.

Svend Brinkmann: Umění uměřenosti. Cesta ke spokojenosti v nespokojené době

sobota 7. září 2019 · 0 komentářů

Do mnoha jazyků přeložená kniha známého dánského psychologa pojednává o výhodách skromnějšího, uměřeného, nikoli na spotřebu zaměřeného života, který není založen na individualismu zahleděném do sebe a chrání jedince před manipulací agresivního trhu.

Autor poukazuje na nereálnost nutkavé honby za štěstím, typické pro pozitivní myšlení prezentované v mnoha příručkách pro osobní růst, dokládá svou teorii množstvím zajímavých myšlenek moderních i starších filozofů, psychologů a sociologů a neotřelých termínů.

Argumentuje z hlediska politického ve smyslu demokratické odpovědnosti za dění ve společnosti (jsme poháněni ke štěstí ve smyslu nekončícího množství možností, ale taková podoba štěstí je spíše zátěží), existenciálního (jsme posedlí touhou prožít toho co nejvíc, ale definuje nás nejen to, co děláme, ale i to, co neděláme), etického (žijeme v etickém zmatku, stále nové vjemy vedou k věčné nespokojenosti a mohou být i spouštěčem současné epidemie deprese), psychologického (brát si méně, než nám přísluší, má svou cenu) a estetického (hodnota spočívající v tom, že se dobrovolně vzdáme některých požitků).

Svend Brinkmann je profesorem psychologie na Katedře psychologie a komunikace v dánském Aalborgu. Zabývá se zejména filozofickými, morálními, etickými a kulturně kritickými tématy, o nichž napsal téměř dvacet knih.

Více informací a ukázky najdete ZDE.

Markéta Popelářová: Co bychom si přáli vědět, než jsme se postavili za katedru

pátek 6. září 2019 · 0 komentářů

Propocené šaty, (ne)vlídní kolegové nebo úžasné přijetí od dětí. Začínající učitelé sdílejí své dojmy z prvních týdnů strávených za katedrou. Co z jejich podnětů může být užitečné i pro budoucí učitele?

Zdroj: Markéta Popelářová, Magazín Perpetuum 21. 7. 2019

Pět let teoretického studia na pedagogické fakultě, pár desítek odučených hodin v rámci praxe a státní zkoušky. Přibližně tak vypadá profesní příprava učitelů v Česku. Poté přijde významný střih, a čerstvě dostudovaní učitelé se ocitnou před reálnou školní třídou, mnohapočetnou skupinou dětí s odlišnými schopnostmi a očekáváními. Uvažují, z jakého konce vlastně hodinu uchopit, jak dětem předmět předvést v tom nejlepším světle a jak je získat na svou stranu. Vzpomínají přitom na svá vlastní studentská léta a jejich vnitřní hlas jim připomíná, aby hlavně neopakovali chyby, které zažili u svých vlastních učitelů.

Vstup do každé profese není nikterak jednoduchý, vstup do učitelského světa je však v mnoha ohledech specifický. Škola je prostředí, které přece všichni velmi důvěrně známe – vždyť jsme v něm všichni strávili tolik let! Jenže se zdá, že mladí učitelé nejsou dostatečně připraveni na přechod na druhou stranu pomyslné barikády. Mohli bychom hned zkraje zmínit alarmující statistiky týkající se brzkého odchodu učitelů ze školství nebo o rychle stárnoucí učitelské populaci, pojďme se však na problém podívat z té druhé, optimističtější strany.

Žijeme pravděpodobně v jedné z nejvhodnějších dob na to, splnit si přání a stát se učitelem. Starší generace učitelů pomalu, ale jistě odchází do důchodu, polovina absolventů pedagogických fakult se nikdy učiteli nestane, takže učitelé (kvalifikovaní učitelé) jsou potřeba jako sůl. Nepotřebujeme ale jen zaplnit místa v kabinetech, ale především do škol dostat ambiciózní jedince, kteří budou vědět, jak dětem zprostředkovat kvalitní vzdělání. A ano, samozřejmě je tu i druhá stránka věci, finanční stránka, která naši idylku poněkud kazí.

Pokud však učitele momentálně nemůžeme podpořit finančními prostředky, měli bychom jim pomoci jinými způsoby. Co třeba jim poskytnout kvalitní podporu během nástupu do zaměstnání, nabídnout jim uvádějícího učitele a platformu, na které by mohli bezpečně sdílet své dojmy a vyměňovat si zkušenosti?


Devět učitelů a devět různých pohledů na věc

Na začátek učitelské kariéry jsme se zeptali devíti učitelů z různých typů škol (kteří se momentálně nacházejí v odlišných fázích své kariéry). Ve kterých oblastech ve svých začátcích cítili největší nedostatky? „V papírování. Na fakultě vás nikdo nenaučí, co kam napsat. Já proto ze začátku dost panikařila, protože jsem každou chvíli zapomněla něco někam odevzdat a pak to honila všude možně. To vnímám jako absolutně nedostačující v rámci přípravy,“ odpovídá Nikol G., učitelka základní školy, která do školství přišla před dvěma a půl lety. Dodává také, že jí během studia chyběly praktické a užitečné rady, které by učitelům usnadnily přechod do praxe. Stejně tak se podle ní fakulta nijak nevěnuje problematice rodičů dětí.

„Byl jsem příliš naivní v přístupu k dětem, začal jsem své pedagogické působení příliš uvolněně, kamarádsky a nedůsledně,“ popisuje své učitelské začátky učitel Tobiáš B., „možná jsme se učili, jak učit, ale už jsme se neučili, že všechny postupy fungují jen do určité míry, neučili jsme se vyrovnat se s konkrétními neúspěchy a zádrhely,“ vysvětluje možnou příčinu problémů teprve rok působící učitel. „Nebyla jsem připravená na to, že ve třídě sedí děti. V tom smyslu, že jsem si ne vždy šikovně poradila s různými situacemi, jako je vyrušování při hodinách nebo nepracování,“ popisuje svoje začátky Veronika M.


Jak byste ve třech slovech popsali svůj první den za katedrou?

„Skok do vody,“ říká Daniel P., který sice začal učit již před osmi lety, ale jak sám svou situaci popisuje, „tenhle rok byl první, který jsem doklepal až do konce.“ Jiní svůj první den popisují slovy ‚natěšenost, nervozita, nadšení‘, ‚neskutečně propocené šaty‘ nebo ‚naprosto skvělé děti‘. Je to dřina, zdá se podle výpovědí. Poté už záleží jen na vás, jak si s náloží takového množství nových vjemů a žáků poradíte.

Ne všechno se ovšem musí točit kolem prvního dne. Možná ve svých zcela propocených šatech neuděláte tak skvělý dojem, ale školní týden má pět dní a vy se se svými novými svěřenci budete setkávat natolik pravidelně, že dostanete ještě mnoho příležitostí svůj první dojem vylepšit.

Který moment si učitelé nejvíce pamatují z prvního měsíce za katedrou? „Když si se mnou děti chtěly povídat i o přestávkách, začaly se mnou sdílet své zážitky z prostředí mimo školu, jedna dívka mi dokonce přinesla levandule,“ odpověděla na otázku rok působící učitelka osmiletého gymnázia Veronika M.

Vícero učitelů se také shodlo, že právě během prvního roku došli k důležitému uvědomění si, že je potřeba nastavit jasná pravidla a ta pak dodržovat po celý rok. Učitelku Květu C., která momentálně učí dva a půl roku, zase nejvíce zaskočilo, že byla vhozená do vody a měla se „naučit se učit“. „V mém případě sice nebylo moc času se něco učit, protože jsem nastupovala do rozjetého vlaku někdy na přelomu února nebo března, protože původní vyučující opouštěla místo, ale i tak mě to dost zaskočilo.“ Z prvního měsíce učení jí pak v hlavě nejvíce utkvělo upřímné přijetí od dětí.

Velké rozčarování u více učitelů přišlo v momentě, kdy se setkali se svými staršími kolegy. Pro některé z nich byli kolegové nevyčerpatelným zdrojem důležitých informací a rad, jak s dětmi vycházet, pro druhé však byli překážkou, která jim nedovolovala realizovat jejich myšlenky a plány. „Byla jsem překvapená, že některé postarší kolegyně nechtějí přijímat nové metody. Není to nic divného, ale jdou zkrátka tou nejjednodušší cestou, aby nemusely vydávat tolik úsilí. Ve školství chybí více aktivních učitelů. Pak je těžké být iniciativní i jako začínající učitel, protože od ostatních kolegů zkrátka nepřichází tolik podpory,“ popisuje situaci Denisa J. ze speciální základní školy zaměřující se na děti se specifickými poruchami učení. „Překvapila mě zkostnatělost učitelů. Prostě to, jak jsou někteří neschopní jiného pohledu,“ sdílí stejnou myšlenku i další z dotazovaných učitelů.

Nejsou to však jen starší kolegové, kteří mohou začínajícím učitelům (a nejen těm) způsobovat problémy. „Nečekala jsem, že rodiče mohou dnes do všeho mluvit. Kde bude dítě sedět, s kým, kam se pojede na výlet, jestli se pojede na výlet, zda se pojede na školu v přírodě, jestli bude angličtinu učit rodilý mluvčí, anebo ne. A nejlepší rodiče jsou ti, kteří vám do školy chodí radit, jak to máte dělat a jak učit. Z téhle ztráty respektu z učitelské profese jsem zklamaná,“ říká Nikol G.


9 rad nad zlato

Jakou radu byste s odstupem času předali svému minulému já, začínajícímu učiteli?

– „Buď důsledný. Neustupuj! Nevěř tomu, že všechno jde zvládnout jen s pozitivní motivací.“
– „Nebuď nervózní, není to tak hrozné, je to radost.“
– „Hlavně s nadhledem. Nelze vyhovět vždy a všem.“
– „Buď aktivní, ale nedotýkej se svou aktivitou starších kolegů. Tím, že mají už odslouženo a mají získanou praxi, ztrácejí motivaci ke změně výuky, a tak přijímají tu nejsnazší ozkoušenou metodu tak, aby to co nejrychleji fungovalo. To, že přijdeš s novými nápady, je jen zastraší, že bude více práce. Jsou ale i aktivní učitelé, kteří se rádi zapojí a pomohou.“
– „Kup si víc čokolády a místo hraní na počítači čti další inspirativní literaturu.“
– „S úsměvem jde všechno líp!“
– „Nestresuj se tolik s přípravou, beztak stihneš jen první dva body.“
– „Co nejvíce příprav udělej o prázdninách, aby ti zbylo více času na sebe v průběhu roku.“
– „Buď hlavně přirozená.“


Všechno nemůže šlapat, jak si naplánujete

Probuzení ze snu do reality se u mnoha učitelů odehrávalo také ve spojitosti s managementem třídy nebo přípravou na další hodiny. Někteří brzy zjistili, že opravování a příprava písemek zaberou daleko více času, než který si pro ně původně vyhradili, jiní měli ze začátku také problém dodržovat 45 minut trvající vyučovací hodinu. „Buď jsem byla připravená málo, nebo moc, což se sice nikdy nedá předvídat, ale postupem času se můj časový odhad zlepšil, což závisí samozřejmě i na poznání dané třídy a na tom, jakým tempem žáci pracují,“ popisuje počátky své kariéry učitelka Květa. Nyní, s odstupem času by se přípravou tolik nestresoval ani učitel Petr, který nad přípravou jednotlivých hodin zprvu trávil mraky času. „Beztak stihneš jen první dva body a ze 45 minut budeš reálně učit 35. A trénink improvizace je přece také důležitý.“


Celý text článku si můžete dočíst ZDE.

Robert Čapek: Na návštěvě v Montessori 1. Rozdíly

čtvrtek 5. září 2019 · 0 komentářů

Jakmile se ocitnu v nějaké škole, nasávám vše zajímavé, co by mně mohlo přinést inspiraci. Ale být v Montessori programu v ZŠ Na Beránku, to jsou doslova vlny námětů, které učitel může nabírat po kýblech, ba celých bazénech. O to více, že v tomto případě nejde o školu, kterou založily dvě maminky a s pěti žáky si hrají na Montessori.

Zdroj: blog autora 11. 5. 2019 s fotografiemi

Píši o velké škole, s třídami o 250 žácích v 9 ročnících a 10 třídách, která funguje už mnoho let a kvůli velkému zájmu musí své nové žáky mezi zájemci losovat. Poznatky, které jsem tu nasbíral, nejde popsat najednou, takže je rozdělím do několika částí. V první se zaměřím na některé rozdíly, které plácnou do oka každého návštěvníka a které se výrazně liší od běžné školy. Protože jsem byl už v několika Montessori školách, troufám si říci, že některé zmíněné věci jsou pro tento typ školy typické.

Ve škole se učí v trojročích, žáci jsou rozděleni ve třídách 1-3, 4-6, 7-9, přičemž deváťáci mají svůj speciální režim. Rozvrhy jsou volitelné, tedy učitelé nabízejí svá témata a žáci si vyberou to, které chtějí. Pokud se jim nezamlouvá, klidně ho v průběhu činnosti opustí a jdou dělat něco jiného. Ve třídách je běžně vidět, že se žáci sami, ve dvojicích, trojicích, skupinkách (s učitelem i bez něj) věnují různé činnosti, nezávislé na ostatních. Probíhá tu vzájemné učení ve své nejryzejší podobě, neboť často je spontánní. Pokud se žák u nějakého problému zasekne, můžete se vsadit, že za chvíli se u něho někdo se spolužáků zastaví a poradí. Učitelky, které se většinou věnují se skupinkou žáků jedné činnosti, ale po třídě nevtíravým způsobem tancují a mají práci svých žáků „na radarech“. V každé třídě je hned několik počítačů a za celý den jsem neviděl (přestože jsem dával velký pozor), že by tam někdo dělal něco jiného, než řešil nějaký výukový problém. Často se stává, že jeden nebo dva žáci se svou prací odejdou na chodbu a tam si sednou ke stolečku, kde se mohou na svůj úkol soustředit.

A propos: chodba! Alternativní školy poznáte na první pohled podle toho, jak šikovně využívají svoje chodby. Zde jsou přímo přeplněny regály s pomůckami, ale obsahují i různé stolečky a podobná pracoviště, kam se žáci mohou uchýlit. Probíhá v nich ale také výuka, respektive konzultace s učiteli. Je pravda, že podobný styl výuky vyžaduje velkorysejší prostory, právě pro podobnou samostatnou práci žáků. Ale zase je často vidět, že si žák s knihou nebo sešitem prostě jen sedne na zem a za chvíli neví o světě. To, co si všimnete okamžitě, je klid v celé škole. Ačkoliv ve třídě najednou komunikuje hned několik žáků, není zde hluk a ani žáci, kteří pracují samostatně, nejsou nijak výrazně rušeni. Učitelé často ve třídě mluví tím nejtišším hlasem za všech. Přesně jak píše Montessori: „Vychováváme-li děti v mírumilovném prostředí, v němž průvodci klid žijí a ctí, z dětí se stanou mírumilovní dospělí, kteří pak vytvoří mírumilovný svět.“ A právě to jsem viděl na vlastní oči a uši. Jaká změna oproti obvyklému překřikujícímu hlasu učitele při výkladu a nespokojenému šumu ve třídě ve státní škole! Když jsem zmínil prostorové dispozice: každá místnost slouží k mnoha věcem a je žáky plně využívána. To platí i pro malou sborovnu, kde žáci sedí u počítače, tisknou a pracují s fóliovačem.

Zajímavým prvkem je tu kuchyně, neboť žáci nejstaršího trojročí vaří oběd. Ano, pětice žáků (+ učitelka) se střídá ve službě a má za úkol vařit od pondělí do pátku pro všechny žáky i učitele daného trojročí obědy – což je 60 lidí. Vždy je nějaká příloha, maso a mnoho zeleniny jako doplňky. Pak i zákusek nebo polévka. Žáci nejen vaří, ale i vydávají, nakupují a starají se o nádobí. Týden v kuchyni na ně vychází jednou za čtvrt roku. Není asi třeba říkat, co všechno se naučí, spíše chci každého ujistit, že jídlo bylo vynikající! Učil jsem kdysi i na středním odborném učilišti, kde byl obor kuchař (a kde jsem také občas cosi ochutnal) a mohu říci, že žáci Montessori programu za nimi v ničem nezaostávali. Naopak! Měl jsem rýži s dvěma druhy omáčky, kuřecím masem, nakládanými houbami a množstvím zeleniny: zdravé, chutné a výživné. Nejeden žák nebo učitel (včetně mě) si šel pro přídavek!

Další věc, která není úplně zvykem v běžné škole, je vzájemný respekt. Je jasné, že věkové míchání u činností zlepšuje vzájemné vztahy a klima školy. Děti se oslovují velmi slušně, zdraví a děkují. S učiteli si tykají a oslovují je křestními jmény. Neviděl jsem, že by nějaký z učitelů kdykoliv zvýšil hlas nebo mluvil v rozčilení nebo s hněvem. Naopak: učitelé se často smějí – žáci samozřejmě také a problémy jsou řešeny domluvou a apelováním na dodržení pravidel. Raději hned na začátku svého Montessori seriálu ještě uvedu, že žáci v této škole nejsou žádní výběroví géniové, spíše je tu ještě větší procento inkludovaných žáků než jinde. V tomto prostředí ale vzkvétají. Mluvil jsem například se žákem, který si sám u počítače připravoval své téma, spisovatele Julese Vernea. Bavili jsme se o Phileasi Foggovi, kapitánu Nemovi a dalších hrdinech, vymýšleli, jak zapojí při své prezentaci třídu a podobně. Byl chytrý, sečtělý (alespoň co se Vernea týká), měl nápady, hovořil bez bázně a s vtipem. Ač jsem působil nějaký čas jako školní psycholog, nepoznal jsem v něm autistu, nenapadlo by mě to ani na vteřinu.

To, co si člověk uvědomuje každou minutu, je příznivé a přátelské prostředí, podporující klima. Každý by tu chtěl mít dítě, každý by to chtěl být žákem nebo učitelem. Tedy ne úplně každý. Chodí sem i budoucí učitelky z pedagogické fakulty, které tu zírají, jakoby spadly ze švestky naznak, odmítavě kroutí hlavou, krčí své nosíky a při společném rozboru jsou šokovány, že zdejší učitelky „neučí“. Jedna nebo dvě z patnácti jsou však okouzleny – a to je myslím dobrá ilustrace toho, jak kvalitní je příprava na pedagogických fakultách. Jenom jedna z patnácti pozná vzdělávací ráj na Zemi. (Teď jsem se ale asi nechal kapku unést, i zde jsem viděl nějaké ty malé rezervy. Dokonalost je ovšem nudná, ne? )


Rozhodně nekončíme pesimisticky, čeká nás ještě mnoho zajímavého: kapitoly 2) výuka, 3) zahrada, a 4) aktualita.

Tajný učitel: Jak se správně učit

středa 4. září 2019 · 0 komentářů

Když o tom trochu popřemýšlím, tak v českých školách je krom dalších věcí jedna strašně divná záležitost, která se mi zdá opomíjená – chceme, aby žáci uměli látku, ale snad nikdy v průběhu vzdělávacího systému jim nepovíme, jak se vlastně mají správně učit.

Zdroj: blog autora 13. 9. 2017

Co znamená „správně“ v tomto případě? Efektivně. A efektivně se něco naučit znamená, že si onu znalost klidně i s větší namáhou vybavíme po delší době, než je jeden den.

A mně se zrovna v hlavě a na stole sešly tři „věci“ – novým šesťákům musím představit předmět SPV a prvních šest týdnů si je jen tak „zkouším“ a to tím, že si povídáme o vzdělání, školství, škole a učení.

Za druhé, moje třída je už v devátém ročníku a já chci, aby uspěli u přijímacího řízení na střední školy, a pochopitelně bych jim k tomu rád pomohl. A k tomu všemu jsem si objednal a pochopitelně hned přečetl knihu „Nauč se to“.

Samozřejmě následující principy a metody by měly pomoci studentům, ale i lektorům a různým školitelům. A učitelé by se jim měli přizpůsobit a výuku organizovat podle nich.

Než začnu popisovat, jak se správně učit, nejdřív je nutné začít u chyb. Co většina z nás dělá špatně při procesu učení, to asi všichni tušíme…

Samozřejmě jde o biflování. V tomto případě definujme biflování jako proces, kdy si jednoduše čteme text pořád dokola, dokud si nemyslíme, že ho umíme dostatečně, abychom napsali test. Učíme se jen proto, abychom napsali úspěšně test; nikoliv proto, abychom něco uměli. Tím, že text čteme pořád dokola, podléháme iluzi, že už něco umíme. Celý problém je pochopitelně v tom, že metoda biflování nám nepomůže dlouhodobě něco si pamatovat.

Jaké jsou správné metody pro dlouhodobé efektivní naučení čehokoliv? Nutno podotknout, že se jedná o metody lehké na provedení, ale složité v tom, že se jim právě kvůli jednoduchosti těžko důvěřuje. A mnohem větší problém je, že výsledky nejsou okamžité a člověk si nemyslí, že úspěchu dosáhl díky těmto metodám (což vyplývá z mnoha výzkumů provedených autory knihy).


Vybavování

Zapomeňte na čtení textu, jeho zapomenutí a jeho opětovné čtení. To je chyba. Místo toho doporučuje kniha „Nauč se to“ jednoduchý princip – přečíst kratší část textu a hned sám sebe vyzkoušet, o čem text byl. Zopakovat svými slovy klíčovou myšlenku. Pokud to nejde, bolí to, zkusit vydržet a bojovat. Základ je v tom, že čím těžší je vybavování, tím hlouběji bude text uložen v mozku a my si ho zapamatujeme delší dobu.

Pro učitele je aplikace strašně jednoduchá – po nové látce hned krátký test (který nebude mít velkou váhu, ale zároveň musí mít váhu nějakou) nebo jen prázdný papírek pro žáky a „tři minuty pište, co si z dnešní hodiny pamatujete“. Ukazuje se, že takový test je mnohem efektivnější, než znovu opakovat výklad nebo číst si text, protože vzpomínání na látku vlastně přerušuje moment, kdy látku zapomínáme.

Nejjednodušší metodou pro osobní učení je jakákoliv práce s kartičkami a pojmy na nich. Následně není složité se z nich zkoušet. Svým žákům a jejich rodičům na schůzkách budu doporučovat princip, kdy si žáci napíší pojmy na kartičky a pak se z nich zkouší. Trik je ale až v další části – v použití čtyř krabiček. Například do krabice číslo jedna odložím kartičky, které jsem věděl bez váhání a jsou pro mě jednoduché. Do krabičky číslo dvě dám kartičku s pojmem, kterou jsem odpověděl, ale váhal jsem. Princip asi už chápete – ve čtvrté budou kartičky, na které jsem nedokázal odpovědět. Co teď? Potřebuji se naučit kartičky z boxu číslo čtyři, tam mám nejmenší znalosti – proto si každý den projdu kartičky ze čtyřky. Pokud odpovím správně, vezmu kartičku a dám ji do schránky číslo tři a stejným způsobem ji posílám dál, pokud možno až do krabice číslo jedna. Do schránky číslo tři se nekoukám každý den jako do čtyřky, ale například jednou za dva dny. Pokud odpovím správně kartičku z trojky, přeřadím ji do dvojky. Z kartičky ze dvojky se zkouším například jednou za čtyři dny. Do krabice číslo jedna se podívám jednou za týden, například v neděli. Leitnerův box, tak se jmenuje tato metoda, která má v sobě i další důležitý princip pro efektivní učení – rozložení.

Z vlastních zkušeností můžu potvrdit, že je velký rozdíl, pokud hodinu před testem ve třídě proběhne „vybavování“ v jakékoliv formě a nebo naopak pokud neproběhne. Několikrát jsem si udělal matematiku a výsledkem bylo, že pokud proběhlo opakování v hodině a následující hodinu jsme psali text, a zároveň byli žáci v hlavní roli, známky byly v průměru o více jak jeden stupeň lepší (jednalo se o osmý a devátý ročník, mezi 90 a 100 žáky), než v případě, že vybavování neproběhlo.


Rozložení

Tohle říkám žákům pořád – učte se půl hodiny, potom se koukněte na jeden díl Big Bang Theory, pak se na chvíli ještě vraťte k učení. Nemá smysl se učit hodiny v kuse, efektivní je učení tehdy, pokud je rozdělené na části. Lze i střídat předměty. Hlavně do sebe necpat to samé několik hodin, mozek nejdřív musí „založit“ a spojit nové spoje, což pravděpodobně nějakou dobu trvá.

Rozložení jde podle mě nejvíc proti našim zvykům, učivo do hlavy samozřejmě leze pomalu, protože se i pomalu učíme. Ale to je právě důvod, proč tam zůstane dlouhodobě.

Představte si, že se učíte tři předměty, z kterých v pondělí píšete testy – zeměpis, dějepis a matematiku. Já jsem vždy postupoval tak, že jsem se zaměřil na jeden, pak na druhý a pak na třetí. A pak jsem si to zopakoval. Před hodinou jsem nic neuměl, tak jsem se učil a potil o přestávce.

Z nejnovějších výzkumů ale vyplývá, že nejlepší metoda je učivo proložit a například se naučit čtvrtinu látky z dějepisu a přejít na pětinu matematiky. To samozřejmě každého nezkušeného člověka bude stresovat, protože bude cítit, že se učí tři předměty, ale neumí vlastně nic. Nevidí pokrok. Ale v neděli večer to přijde a vše se propojí. A vydrží to v hlavě déle, než kdybychom si učivo nerozložili do částí.


Generování

Opět jednoduchý princip, který snad používá velké množství učitelů. Ještě než je látka vyložena nebo přečtena, zeptáme se na ní. Nebo dáme žákům úkol, problém k řešení. Pokud žák sám přijde na to, jak se Hitler dostal k moci, příště si na to s extrémně vysokou pravděpodobností vzpomene a tím se znalost upevní.


Další tipy

Překvapivě z nových výzkumů vychází test. Je to hrdina efektivního učení. Test v tomto případě není důležitý jako prostředek k známce, ale jako nástroj pro vybavování. Tím, jak se loví známé věci z mozku, tím více si tyto znalosti upevňujeme. Musí ale jít o „bolestivé“ vybavování, ne o přeříkání básničky naučené zpaměti (v tom chybí skutečná aktivita mozku). A pokud testování proběhne například okamžitě po přečtení textu, poté opět po x hodinách a nakonec za týden a vždy se zpětnou vazbou, je hotovo (nejde tedy jen o princip vybavení, ale i rozložení).

Myslím, že známá věc je to, že při učení pomáhá pochopit základní princip, schopnost analyzovat a vytáhnout z konkrétního problému obecnou znalost. Tím pochopíme danou věc, což nám opět pomůže k hlubšímu zapamatování.

Důležitá je reflexe. Z pohledu učitele se například jedná o možnost dát žákům na konci týdne deset minut s tím, že mají napsat vše, co se naučili tento týden. Uvědomí si tím, co jim jde, co se musí doučit a co například vůbec nechápou nebo neumí.


Zdroj informací v textu

název knihy: Nauč se to! Jak se pomocí vědy efektivně učit a více si pamatovat
autoři: Peter C. Brown, Henry L. Roediger III, Mark A. McDaniel
nakladatelství: Jan Melvil Publishing

Nečekané události? Ředitelé škol vítají pomoc konzultantů

úterý 3. září 2019 · 0 komentářů

Na spoustu situací se můžete připravit, ale daleko víc je těch, které vás zaskočí. V takovou chvíli je víc než vítaná pomoc zkušeného člověka, který něco podobného zažil a ví si s tím rady. I takto může z pohledu ředitelů škol vypadat účinná metodická podpora.

Zdroj: Kateřina Perknerová, Deník.cz 15. 8. 2019

„V ředitelně pořád řešíte něco neočekávaného. Třeba když školu vykradou, nebo dojde ke konfliktu s rodiči. Je-li po ruce někdo kompetentní, kdo vás podrží a nasměruje, je to velká úleva,“ chválí přítomnost konzultanta rozvoje školy Martina Hrubá, ředitelka MŠ a ZŠ Desná.

Pomohl jí také při přípravě strategického a akčního plánu školy i při koučování. Nejen její chvála míří na Národní institut pro další vzdělávání (NIDV), který před třemi lety spustil projekt Strategické řízení a plánování ve školách a v územích.


Dvouletá podpora

Od září roku 2017 jsou jeho vlajkovou lodí právě konzultanti, kteří ředitelům pomáhají s efektivním vedením škol. V současnosti jich je 60, v novém školním roce přibude dalších deset. Na zapojené škole působí dva roky a na svou roli se pečlivě připravují, většinou mají za sebou ředitelskou kariéru a odborně zaměřený kurz v délce 100 hodin.

„Dvouletá podpora škol je rozdělena do čtyř fází, které zhruba odpovídají školním pololetím. V prvním pololetí stanoví ředitelé ve spolupráci s konzultanty a pedagogy oblasti, ve kterých se škola potřebuje nebo chce rozvíjet. Následuje sestavení priorit a cílů. Ve druhém školním roce pak školy svůj akční plán realizují a vyhodnocují,“ uvádí Petr Valenta, projektový manažer NIDV.

František Tomášek byl ředitelem ZŠ v Brandýse nad Labem 17 let a nyní pomáhá dvěma pražským ZŠ a jedné MŠ. Projekt NIDV ho oslovil i proto, že ředitelé ZŠ jsou podle něj první na ráně.


Ochranný val

„Trefuje se do nich zřizovatel, inspekce, hygiena, stavební úřad, rodiče. Chránit je mohou jen jejich znalosti a kompetentnost,“ řekl dlouholetý praktik Deníku.

Dodal, že největší slabinou ředitelů je přenesení jejich vizí do dlouhodobé koncepce rozvoje školy, v denním provozu pak schopnost delegovat úkoly. „Proto jim radím sepsat si sloupečky s nadpisy Co musím, Co mohu, Co nemusím a Co nevím. S tím se pak lépe pracuje,“ popisuje svůj přístup Tomášek.

Ředitelé, kteří jsou zahlceni množstvím povinností, by podle Valenty podporu konzultanta potřebovali trvale. Díky jeho přítomnosti se totiž zlepšuje školní klima, komunikace mezi učiteli a vedením, spolupráce se zřizovatelem.

„Naším cílem je prosadit konzultanta rozvoje školy jako specializovanou roli do zákona o pedagogických pracovnících a akreditovat funkční studium zaměřené do oblasti strategického řízení a plánování i pedagogického leadershipu,“ přeje si Valenta.

3 věci, které by si učitelé měli připomenout se začátkem školního roku

pondělí 2. září 2019 · 0 komentářů

Nápisy „Zpátky do školy“ neplatí jen pro školáky a studenty. S příchodem září se do školních budov vracejí i učitelé. Které tři věci stojí za připomenutí před tím, než se školní rok plně rozběhne?

Zdroj: Markéta Popelářová, Perpetuum 10. 9. 2018


Učení je založené na mezilidských vztazích

Informace máme v dnešním světě moderních technologií přímo před sebou na svém chytrém telefonu nebo na počítači. Naše úsilí dostat se k nim proto nemusí být zásadním faktorem ve vzdělávacím procesu. Pro konkrétní informaci již nemusíme chodit do knihovny ani za znalým profesorem, stačí si jen otevřít internetový prohlížeč.

Dostáváme se tedy k další překážce: Kde hledat motivaci k vlastnímu učení? Jak se rozhodnout, které informace by nám mohly být užitečné a které můžeme hned na místě odsunout do složky „Na později“?

Na řadu v tomto případě přicházejí učitelé a jejich prozatím (věřme, že se situace v dohledné době nezmění) nenahraditelné místo ve škole. Žáci potřebují mentora, který jim svět vědomostí trochu zpřehlední a zpřístupní, ale hlavně potřebují učitele, který sám o sobě bude člověkem, s emocemi, dobrými a špatnými vlastnostmi. Člověka, který nebude jen předávat informace, ale který studentům ukáže, že stojí za to si vědomosti osvojit a pro kterého budou jeho studenti důležití a jedineční.

„Neplatí mě, abych měla ráda děti. Platí mě za odučení kapitoly. Já to mám odučit, děcka se to mají naučit. A šmytec,“ může zaznít z úst některých učitelů. Jenže, učí se děti od někoho, koho nemají rády? Jen těžko.

„Nebudete mít rád všechny své studenty. Je to propojení. Jsou to vztahy. Ale i když nikdy nebudete mít rádi všechny, hlavní je, aby to nikdy, nikdy nepoznali. Učitelé se stávají skvělými herci a herečkami. Chodíme do práce, i když nám není nejlíp, řídíme se předpisy, které mnohdy nedávají smysl, ale stejně učíme. Učíme, protože to je to, co děláme,“ popsala bravurně učitelské povolání Rita Pierson ve své TED přednášce.


Umění podnítit zvědavost je důležitější, než si myslíte

Představte si školní třídu jako publikum, jako hlediště divadla, do kterého každé ráno přijde kolem dvaceti až třiceti žáků. Každý z nich se to ráno jinak vyspal, každý z nich včera řešil jiné osobní problémy, někdo se zamiloval, někdo zase pohádal. Můžete hned po zazvonění zvonku začít vykládat geografii Jižní Ameriky, ale jsem si jistá, že velkého ohlasu se vaše představení nedočká.

Zkuste si teď představit třídu ne jako divadelní hlediště, ve kterém musí být všichni naprosto zticha, ale jako místo, ve kterém se setkává skupina mladých lidí, kteří toho mají mnoho společného. Nejsou to jen jednotlivci, je to také sociální skupina s různými vnitřními i vnějšími propletenými vztahy. Nejdříve je potřeba, aby si všichni plně uvědomili, že jsou ve škole, na místě, kde dochází k učení, na místě, ze kterého si mohou odnést mnoho zajímavých informací jak ze strany učitele, tak díky skupinové spolupráci s ostatními studenty. A k předání informací a ke komunikaci se studenty je zapotřebí jejich pozornost a také probuzení jejich zvědavosti.

Na toto téma se skvěle vyjádřil Chrisopher Emdin: „Proč je při vzdělávání budoucích učitelů přednášena jen teorie a všechny možné normy a další věci, které nemají nic společného se základními schopnostmi jako je umění zaujmout a zapojit žáky do vyučování? Navrhuji, aby se vzdělání učitelů reformovalo tak, abychom se mohli zaměřit na vyučovací látku a teorii, ale nejen na ně. Látka a teorie bez umění zaujmout studenty je učitelům k ničemu.“ Zapojit do vyučování třicet různých osobností je těžké, není to však nezvladatelné.


Vaše povolání má nenahraditelnou hodnotu

Když se na chvíli zamyslíte, možná zjistíte, že důvod, proč jste si jako své poslání vybrali povolání učitele, spočívá v setkání s vaším vlastním učitelem. Nemusel to být nutně váš třídní, možná je to člověk, který vaši třídu převzal třeba jen na pár hodin na záskok za svého kolegu. Setkání s osobností, která své studenty nebere jako prázdné nádoby, do kterých je třeba nalít vědomosti, ale jako plnohodnotné bytosti, které mají své silné a slabé stránky, je nenahraditelným momentem. Vlastně ani tolik nezáleží na předmětu, který je v hodině vyučován, jako spíše na osobnosti, která k vám promlouvá a která vám dosud skrytý svět představuje. A která vás pro něj také dokáže nadchnout.

Učitelé jsou a budou (minimálně ještě nějakou chvíli) potřeba. Moderní technologie se sice rozšiřují rychle a Google vaše vědomosti pravděpodobně také předčí, ovšem porozumění, vstřícnost a empatii můžete nabídnout jen vy.

Před pár dny se do školních lavic vrátili ti, kteří je na konci června opustili. Usadili se tam ovšem také i ti, kteří v lavicích ještě nikdy předtím neseděli. S novými žáky se otevírají nové možnosti a příležitosti. V jakém stylu vykročíte do nového školního roku vy?

Tereza Valkounová, Petr Daniš: Nejlepší hry z lesních školek

sobota 31. srpna 2019 · 0 komentářů

Kniha pro rodiče, průvodce a učitele předškolních dětí přináší výběr her, které se osvědčily v lesních školkách. Některé jsou známé a rozšířené, jiné originální a neobvyklé. Všechny jsou ale vyzkoušené.

Buďte s dětmi venku a naučte je objevovat svět. Vybírali jsme takové hry a činnosti, které lze provozovat při různém počtu dětí a nezávisejí pouze na velké skupině. Ukážeme vám, jak hry s dětmi rozehrát, jak vytvořit vhodné prostředí, zajistit potřebné pomůcky a nastolit dobrou atmosféru. Navrhneme, jak můžete s dětmi v těchto situacích mluvit, zmíníme, na co si dát pozor, a představíme přínosy, které jednotlivé hry znamenají pro rozvoj dětí.

Tato knížka je terénním průvodcem pro rodiče a vzdělavatele, který vám ukáže, jak děti zvednout, dostat ven a rozhýbat k aktivitě. Zakládá se na odvěkých hrách, které odpradávna fascinovaly děti po celém světě – na stavění skrýší, cestách za dobrodružstvím, popouštění uzdy fantazie – a nabízí praktické, vyzkoušené a jednoduše použitelné tipy a návody, jak si hrát a prozkoumávat přírodní prostředí s dětmi.

Udělejte si s dětmi poutní hůl, postavte s nimi domky pro víly, skákejte hop a skok přes potok – a další nápady brzy začnou přinášet děti samy. Tato kniha, plná krásných her a nápadů z českých lesních školek, budiž vstupenkou k vašemu zotavení a posílení při hře venku s dětmi.

David Sobel, autor knihy Childhood and nature


Další informace ZDE.

1. třída? V pohodě!

pátek 30. srpna 2019 · 0 komentářů

Nástup do první třídy je pro děti i rodiče poměrně náročná záležitost. Nové prostředí, noví cizí lidé, nové povinnosti, noví kamarádi. Není divu, že se takový šestiletý kluk nebo holka může cítit poněkud vyděšeně. Co všechno mít na paměti, pokud vaše dítě právě nastupuje do první třídy?

Zdroj: Ivana Ašenbrenerová, Měsíčník Zdraví – srpen 2019

Máte-li doma nějaké starší dítě, které do školy už chodí, pak možná víte, jak na to. Nebo to máte aspoň trošku snadnější. Buďte však připraveni na to, že s nástupem do školy vás čeká něco úplně jiného, než na co jste byli zvyklí ve školce. Dítě bude unavenější, možná bude dokonce po návratu z družiny spát, nebo bude naopak zlobivější a bude dovádět, protože ve škole to samozřejmě nejde tak, jako to šlo ve škole na zahradě. „Když šel náš Honzík do první třídy, první týden spal téměř pokaždé, když jsme přišli domů. Byl zvyklý na odpolední spánek i ve školce a jeho tělo to prostě vyžadovalo. Pak se to začalo upravovat, ale když chtěl, tak jsem ho samozřejmě nechala,“ vypráví pětatřicetiletá Dagmar.


Usnadněte to dětem co nejvíc (i sami sobě)

Pokud to jde, už na konci prázdnin pomalu nastavujte režim, aby to pro děti nebyl takový šok. Pozvolna se přibližuje školnímu režimu, nenechávejte děti ponocovat a učte je dřív vstávat a vymýšlet nějaké aktivity už na dopolední hodiny. Podle psycholožky Terezy Beníškové je také vhodné nastavit denní limity pro čas strávený na elektronice (počítače, tablety, chytré telefony). „Hlavně dítě ale pozitivně nalaďte, aby se nebálo jít do školy. Hledejte to pozitivní, třeba to, že tam bude chodit i jeho kamarád ze školky nebo že tam budou dobře vařit ve školní jídelně.“

Vstup do školy je velká změna ve fungování celé rodiny. S příchodem září se začnou objevovat otázky typu, kdo bude dítě vyzvedávat ze školy, kdo mu bude pomáhat s přípravou do školy nebo kdo bude připravovat svačinu. V případě svačin je dobré připravit ji už večer do krabičky a dát do ledničky. Ráno pak ušetříte spoustu času a zbavíte se jedné stresující situace. Mnohem lépe se vám všem bude fungovat, když nastavíte nějaká jasná pravidla a režim. Povídejte si s dětmi po návratu, jak to tam vypadalo, mluvte o tom, co je jinak než ve školce, a snažte se dítě pozitivně naladit, aby se do školy druhý den zase těšilo.


Návod na pohodové ráno

Pokud zažíváte se starším dítětem dost adrenalinu zvláště po ránu, pak je téměř jisté, že i s prvňáčkem vám to hrozí. Zkuste na to jít jinak. Štěpánka Štrougalová, matka čtyř dětí a majitelka dětského centra Baby Clubu Juklík, radí: Méně příkazů a více odpovědnosti nechat na dětech. „Příkazy, zákazy a doporučení – v napětí jsou pak děti i rodiče. To ale není nejlepší start do nového dne. Přitom to jde i jinak, jen je třeba trošku rezignovat na vlastní pocit důležitosti a dopřát dětem více pravomocí. Naučí se tak samostatnosti, zodpovědnosti a školní rána budou pro všechny příjemnější,“ říká Štěpánka Štrougalová.

Buďte příjemní, struční a jasní. Nechte si od dětí říct už večer, co by chtěly ke svačině, místo kontroly nabídněte spolupráci (samozřejmě, že prvňáčkům ještě aktovku kontrolovat musíte, ale zkuste nechat kus odpovědnosti na nich samých). „Velmi se mi taky osvědčilo rozhodnutí méně zakazovat. Ono to i ošklivě zní. Nedělej to, nelez tam, nekřič. Mnohem lépe se poslouchá: pojď, zkusíme to spolu. Za ruku to půjde lépe. Mluv trochu tišeji. Místo toho, abyste řekli: Neber si do školy to auto, ztratíš ho, je lepší říct: Opravdu už tě to autíčko omrzelo, takže riskneš, že se ti ve škole ztratí? A rozhodnutí nechám na dětech,“ říká Štěpánka Štrougalová.


Noví kamarádi v nové škole

Pro spoustu dětí je vstup do první třídy i náročný kvůli novým tvářím, které tam budou potkávat. Některé děti jsou extroverti a nemají s tím problém. Jiné, spíše uzavřené, už to jako velký problém mohou brát. Každá změna kolektivu je náročná, a to nejen pro děti. Problém to bývá často i pro dospělé. Jako rodiče se tedy musíme snažit dětem to usnadnit. Umožněte jim, aby si pozvaly například spolužáky k sobě domů, dovolte jim, aby šly ony na návštěvu k nim. Vysvětlujte jim, že to někdy nějaký čas trvá, než si dítě zvykne a než se s někým novým skamarádí. Určitě ale není namístě mazat jim med kolem pusy, takže je také jemně připravte na to, že v každé třídě může být někdo, kdo nebude jeho krevní skupina a kdo mu třeba nepadne vůbec do oka.


text: Ivana Ašenbrenerová, odborná spolupráce: Mgr. Tereza Beníšková
kniha První třídou bez pláče, Grada 2007
Typologie osobnosti u dětí, Šárka Miková, Jiřina Stang, Portál 2015

Tipy navíc najdete zde: https://www.mesicnikzdravi.cz/index.htm
Co dělat ještě před nástupem do první třídy?
Jak pracovat s prvňáčkem podle typu osobnosti?