Michaela Endrštová: Dělat ředitele se nikomu nechce. V budoucnu to může být vážný problém

pondělí 21. října 2019 · 0 komentářů

Vedení škol dusí všudypřítomná byrokracie. K problému se můžete na konci článku na webu projektu Chytré Česko vyjádřit i vy.

Zdroj: Chytré Česko 10. 10. 2019


Ředitelé se musí několikrát podepsat i pod nákup toaletního papíru

Liberec loni vypsal konkurz na nové ředitele škol. Město jakožto zřizovatel škol sice nebylo s jejich vedením vyloženě nespokojené, ale od výměny ředitelů si slibovalo příliv nové energie a nových nápadů.

Jenže do výběrových řízení se nikdo nepřihlásil. Tedy až na ředitele, kteří školy již vedli. Městu proto nezbývalo než je jmenovat znovu. „O místa ředitelů dnes není zájem. Naše snaha získat na zhruba čtvrtinu ředitelských míst nové kandidáty, kteří by měli potenciál školu rychle rozvíjet, nebyla vůbec naplněna,“ uvedl náměstek libereckého primátora pro školství Ivan Langr.

Liberec není jedinou obcí, která má problém najít nové ředitele škol. Podle zjištění České školní inspekce se do výběrových řízení na místo ředitele často hlásí maximálně jeden uchazeč. V období od března do července 2018 se konalo 1465 konkurzních řízení, přitom v polovině případů se o místo ředitele ucházel pouze jeden kandidát. Konkurzy vyhlašuje zřizovatel, tedy v případě základních škol obec a v případě středních škol kraj. Dělá to tehdy, pokud je s vedením školy nespokojený, například pokud ředitel neumí jednat s lidmi, jsou na něj stížnosti nebo nedodržuje předpisy. Část ředitelů také odchází do důchodu nebo mění povolání.

To, že komise mohla vybírat pouze jednoho uchazeče, podle inspekce průběh konkurzů významně ovlivnilo. Přibližně polovina jich byla vedena pouze formálně.

Je velmi malý zájem dělat ředitele školy. V situaci, kdy se konkurzu účastní jen jeden nebo dva uchazeči, může chtít zřizovatel i bez ohledu na kvalitu uchazečů vybrat ředitele už jenom proto, aby škola nebyla bez vedení. (Ondřej Andys, náměstek ústředního školního inspektora)

Ředitel školy má rozhodovat o tom, jakým způsobem bude škola děti vzdělávat, mívá svoji vlastní ředitelnu i vyšší plat. Zároveň nemusí učit tolik hodin jako učitelé, měl by si tedy odpočinout od dětí. Jenže realita je jiná. Ředitelé dnes nemají čas chodit na hospitace do tříd a radit učitelům, jak zlepšit výuku, nebo bádat nad tím, jestli je lepší učit děti matematiku tradičně, nebo alternativní metodou podle profesora Milana Hejného. Místo toho tráví čas vyplňováním tabulek nebo podepisováním faktur. Hrne se na ně tolik administrativy, že jim nezbývá čas na to, aby školu opravdu vedli. Například ředitelce pražského Gymnázia Nad Štolou Renatě Schejbalové zabere administrativa kolem třiceti procent pracovní doby, stejnou dobu stráví nad rozpočtem školy. „Pokud do školy kupuji něco nového, musím podepsat každou fakturu. Než se koupí třeba balík toaletního papíru, vyžaduje to čtyři moje podpisy,“ popisuje Schejbalová.

Řediteli pražské Smíchovské střední průmyslové školy Radko Sáblíkovi zase vadí, že musí stejné údaje vyplňovat několikrát. "Statistiky, které už jednou vyplníme, po nás znovu chtějí finanční úřad, ministerstvo školství nebo magistrát," tvrdí Sáblík.

Ředitelé škol často fungují jako manažeři firem. Kromě administrativy se starají o rozpočet, jednají s rodiči, zřizovatelem, studují nové předpisy, kontrolují učitele a ostatní pracovníky, tvoří rozvrhy. Moc času nazbyt tedy nemají.

Nemám čas na pedagogickou práci, ta mi zabírá nejmenší procento pracovní doby. Pořád řeším papíry, tabulky, peníze, hledám nové učitele. Když jsem sháněla zástupkyni, která by mi s tím pomohla, nikomu se do toho nechtělo. Když učitelky vidí, jak jsem zavalená papíry, chtějí spíš učit. (Renata Schejbalová, ředitelka Gymnázia Nad Štolou)

Zmíněné Gymnázium Nad Štolou navštěvuje devět set dětí a škola má téměř sto zaměstnanců. Schejbalové se vším pomáhá jedna hospodářka, sekretářka a administrativní pracovnice, která však pracuje pouze na půl úvazku. Na víc nepedagogických pracovníků, kteří by s chodem školy pomohli, škola nemá peníze. Navíc je jich nedostatek a těžko se shánějí. V ideálním případě by škola měla mít ekonoma, zástupce ředitele, který by se chodem školy také zabýval, nebo administrativní pracovníky.

Příkladem může být zmíněná pražská Smíchovská střední průmyslová škola. Když se stal Sáblík před šestnácti roky ředitelem, první, co udělal, bylo, že se zeptal zástupců, co by chtěli dělat. Rozdělil mezi ně administrativu nebo hospitace ve třídách. „Já jsem si díky tomu uvolnil ruce a mohl jsem začít vytvářet vize, komunikovat s rodiči, studenty, vymýšlet nové projekty,“ říká ředitel školy Radko Sáblík.


Namísto spolupráce konkurenční boj

Podle loňských konkurzů se nejhůře hledají zájemci o místo ředitele v Královéhradeckém, Pardubickém a Libereckém kraji. Na jedno volné místo tam připadá v průměru 1,8 uchazeče. Naopak lepší je situace v Karlovarském kraji (2,7) a Moravskoslezském kraji (3,1 uchazeče). Odborníci na školství se shodují na tom, že je potřeba učinit několik kroků, aby se do výběrových řízení na místa ředitelů v budoucnu hlásilo víc uchazečů. V prvé řadě je potřeba ředitelům rozvázat ruce, aby se mohli věnovat pedagogickému vedení.

Ředitelé by měli mít pomocnou ruku, třeba ekonoma, jenže na něj často nemají peníze. (Hana Košťálová, lektorka programu Ředitel naživo)

Do programu, který byl zahájen koncem srpna, je zapojeno několik mentorů, kteří budou během několika setkání vzdělávat ředitele škol v tom, jak se stát lepšími pedagogickými lídry.

Práci by ředitelům výrazně ulehčilo také to, kdyby se měli na koho obrátit, když potřebují poradit nebo podpořit v tom, co dělají. Dnes není nikdo, kdo by spolupráci mezi školami v regionech koordinoval. „Školy se staly konkurenčními, protože bojují o žáky, a ředitelé se nemají v bezprostřední blízkosti na koho obrátit s žádostí o pomoc. Většinou si proto vypomáhají s řediteli z jiných regionů,“ říká Zdeněk Slejška, ředitel Nadačního fondu Eduzměna. Tato platforma propojuje zástupce soukromého, neziskového a státního sektoru, kteří chtějí prosadit systémové změny v českém vzdělávání. Podle Slejšky by proto bylo dobré, kdyby síť ředitelů, kteří se působí na stejném území, byla koordinována, a oni si tak mohli navzájem radit a pomáhat.

Podporu sice může ředitel získat od zřizovatele, ať už formou peněz navíc na opravu střechy, nebo na zaplacení školení, není však žádný zákon, který by zřizovateli předepisoval, aby něco takového dělal.

Záleží tedy pouze na něm, jak moc ředitele v jeho práci podpoří. Osvícenější zřizovatelé posílají ředitele na různá školení, snaží se poradit, na koho se mají obrátit, když si s něčím nevědí rady. Například v Pardubicích mají všichni noví ředitelé právo na uvádějícího ředitele. „Noví ředitelé k sobě na první rok ve své funkci dostávají jako mentora jiného zkušeného ředitele. Zřizovatel jim někoho vybere jako průvodce, se kterým nový ředitel postupně projde všemi procesy a pravidelnými událostmi v řízení školy během roku,“ popsala mluvčí Pardubic Iveta Koubková. Podobný přístup však není úplně běžný.


Věčný problém s platy

V přilákání nových ředitelů by mohlo pomoci i to, kdyby byli náležitě zaplaceni, je přesvědčena ředitelka Schejbalová. Sama bere přibližně o deset procent více než učitelé.

Pokud jde o plat, já v Praze říkám, že ředitel školy má plat lepší sekretářky. (Renata Schejbalová, ředitelka Gymnázia Nad Štolou)

Systém odměňování ředitelů však schází. Opět je pouze věcí zřizovatele, jestli a jak moc ředitele odmění. „Velmi záleží na tom, jaký má zřizovatel vztah ke škole a konkrétnímu řediteli, a také na velikosti obce a na tom, kolik peněz z rozpočtu obec může a chce vyčlenit na odměňování svých ředitelů,“ podotkl Andrys. Problém je, že zvlášť ve větších městech zřizovatel často nevidí, co všechno ředitel dělá nebo jak dlouho je každý den v práci. Ředitelé proto často nedostanou proplacené hodiny, které v práci tráví po pracovní době.

„To, že nemám proplacené přesčasy, vnímám jako velkou nespravedlnost. Například když se konají maturity nebo přijímačky a já sem jdu o víkendu zpracovat výsledky, moje kolegyně zástupkyně to dostanou zaplaceno a já ne. Myslím, že to je problém, protože osmihodinová pracovní doba nám ředitelům často nestačí,“ říká Schejbalová.

Za proplacení přesčasových hodin v minulosti lobbovaly školské odbory. „Bylo nám řečeno, že přesčasové hodiny jsou zahrnuty v příplatku za vedení. Jenže ředitelé mají dnes více kompetencí než dřív a jejich práce je náročnější, než kdy byla. Příplatek za vedení se přitom dlouho nezvyšoval,“ upozorňuje místopředsedkyně školských odborů Markéta Seidlová. Všechny tyto problémy si mladí učitelé velmi dobře uvědomují. „Aby mě lákalo zkusit dělat ředitele, muselo by těžiště jeho práce být v práci s týmem učitelů, v zavádění inovací, bez dalších břemen v podobě papírování nebo správy budov. Tak je tomu třeba ve Finsku nebo na Islandu, u nás zatím ne,“ říká začínající pedagog Daniel Pražák, který učí na pražské Základní škole Strossmayerovo náměstí.

Podobně to vidí také Vojtěch Hála z pražského Gymnázia Na Zatlance. Baví ho především učit, ale ředitel tráví se studenty mnohem méně času. „Ředitel dnes často nemá čas být pedagogickým lídrem. Místo toho řeší topení, obědy, nákupy, směrnice, paragrafy, granty, školení,“ vypočítává Hála.

Protože chybí zájemci o funkci, ředitelé stárnou. V současné době je jejich průměrný věk 51,5 roku a nejstarší jsou na středních školách. „Když současní ředitelé skončí a nebude je mít kdo nahradit, bude to velký problém,“ dodává inspektor Andrys.

Ministerstvo školství si je nedostatku nových ředitelů vědomo. Situaci chce úřad v prvé řadě řešit zvyšováním platů ve školství, aby učitelské povolání zatraktivnil. „Cílem je, aby v roce 2021 byly platy pedagogů i nepedagogů na 150 procentech úrovně roku 2017,“ připomněla dlouhodobou snahu ministerstva jeho mluvčí Aneta Lednová.

Představa ministra školství Roberta Plagy je taková, že ředitel by měl dostávat v objemu peněz na platy alespoň dvacet procent na motivační složky platů. Tento krok by podle něj měl pomoci řediteli při manažerském řízení školy.

Očekávám od zřizovatelů, že začnou systematicky oceňovat náročnou práci ředitelů škol. Jsem rád, že se to už někde děje a v některých obcích, kde si důležitost práce ředitelů uvědomují, jejich práci oceňují a přispívají škole nad rámec prostředků, které dostávají na školství v rámci rozpočtového určení daní. (Robert Plaga, ministr školství, mládeže a tělovýchovy ČR)

Jak mluvčí Lednová dodala, důležitá je i novela konkurzní vyhlášky, která platí od letošního května. Podle úřadu zajistila férovější pravidla při výběru nových ředitelů, jelikož navýšila počet nezávislých odborníků v komisi, která má za úkol vybrat nového ředitele školy. Dřív se stávalo, že porota, složená především ze zástupců obce, vybírala ředitele na základě sympatií.

Ulrike Lindner: Pozor, rodiče ve školce! Typické konflikty s rodiči a jak s nimi zacházet

sobota 19. října 2019 · 0 komentářů

Publikace je velmi praktickou základní příručkou pro všechny odborníky, kteří v rámci své profese pravidelně komunikují s rodiči dětí. Autorka nevyčerpává čtenáře zbytečně rozsáhlou teorií, hned od začátku se věnuje praktickým otázkám.

Věnuje se v komunikaci s rodiči, předpokladům sebejistého vystupování a profesionálním hranicím. Rozebírá komunikaci z perspektivy rodičů, věnuje se jejich potřebám, rozlišuje „typy“ rodičů podle způsobu, jakým komunikují, rodičům cizojazyčným, rodinám s nízkým vzděláním a vysvětluje i obranné reakce rodičů na nepříjemná sdělení.

Nabízí přípravy na rozhovor s rodiči a jednotlivé druhy rozhovorů, obsahuje konkrétní „nástroje“ pro vedení rozhovoru a je plná doporučení a návodů, jak zvládat konflikty, kritiku a různé výjimečné situace. Všechny kapitoly jsou proložené praktickými a dobře využitelnými poznámkami, konkrétními návrhy pro interní potřeby, předlohami, určenými ke kopírování a další použití.

Ulrike Lindner vystudovala komunikaci a je trenérkou paměti. Vede semináře pro rodiče a pedagogy předškolního a školního věku.

Více podrobností a ukázky z knihy najdete ZDE.

Michaela Endrštová: Ředitele škol zavalily papíry, v práci tráví celé léto

pátek 18. října 2019 · 0 komentářů

Ředitel běžně musí zastávat pozici opraváře, ekonoma, sekretáře, stavbyvedoucího, diplomata, manažera i právníka. To by ale neměl dělat. Má být pedagogickým lídrem a vést školu. Jenže na to dnes není čas. (Martin Lukeš, ředitel základní školy v Mikulovicích u Pardubic)

Zdroj: Chytré Česko 17. 10. 2019

…Martin Lukeš poukazuje na to, že od doby, kdy se stal ředitelem, neustále bobtná papírování. Administrativa přibývá s každým dalším nařízením – ať už se jedná o inkluzi, tedy společné vzdělávání dětí s různými potřebami, o povinnost vytvářet školní vzdělávací plány nebo třeba o žádosti o peníze z evropských dotací. „Postupně se toho nabalovalo čím dál víc. Dnes je toho tolik, že nic tak zatěžujícího jsem za celých těch devatenáct let ještě nezažil,“ říká Lukeš.

Není sám, komu přemíra papírování vadí. V Analýze výzev vzdělávání v České republice, kterou zpracovali sociologové a analytici Daniel Prokop a Tomáš Dvořák pro Nadační fond Eduzměna, se píše, že 75 procent veškerého času věnují ředitelé provoznímu řízení.

Věnují se administrativě, zabývají se rozpočtem školy, sledují nové zákony, sestavují organizační řád, organizují práci učitelů, jednají s rodiči i zřizovatelem. Navíc připravují školní akce, vyřizují smlouvy s pracovníky nebo jejich nemocenské, shánějí za ně náhradu, když nemohou třeba kvůli nemoci vyučovat. A samozřejmě také několik hodin týdně sami učí. Konkrétně Lukeš pracuje s žáky devět hodin týdně, záleží však na velikosti školy a naplněnosti pedagogického sboru. Papírování, které učitelé často zmiňují jako důvod, proč se jim nechce do vedení školy, věnují ředitelé kolem dvanácti procent pracovní doby, jak ukázala anketa Asociace ředitelů základních škol.

Lukeš však upozorňuje, že v určitých obdobích roku je to mnohem víc, někdy mu prý administrativa zabere i osmdesát procent pracovní doby. V dobách, kdy začínal, to přitom byla sotva třetina. „Stává se mi, že jsem natolik zavalen papíry, že nestíhám zajet za zřizovatelem nebo jednat s rodiči. Řeším to s nimi v neděli nebo jsem tu do večera,“ říká ředitel. Nejkrušnější jsou podle něj letní měsíce a září, kdy se uzavírá školní rok a chystá se ten nadcházející…

…Mnohdy proto ředitelé tráví prací pro školu více než deset hodin denně, ukázala zmíněná anketa. A na vedení pedagogického procesu, tedy hospitaci v hodinách či konzultaci s učiteli, jim zbývá pouze malá část pracovní doby. Ředitelé menších škol, jako je ta Lukešova, si však nemohou dovolit zaplatit sílu, která by jim ať už s papírováním nebo třeba s účetnictvím pomohla…


Kdo by mohl ředitelům pomoci?

…„Kromě technické a servisní podpory by ředitelům pomohla především podpora přípravy a správy projektových žádostí, poradenství ohledně GDPR, právní poradenství, IT podpora či pomoc s účetnictvím,“ souhlasí vedoucí Centra pro sociální a ekonomické strategie Univerzity Karlovy Arnošt Veselý. Zároveň stojí v čele pracovní skupiny, která připravuje novou strategii vzdělávání. Dokument určí, kterými směry by se mělo české vzdělávání ubírat do roku 2030. „Někteří zřizovatelé škol, zejména větší města, školám s těmito činnostmi pomáhají. Většina škol je ovšem ponechána bez jakékoli pomoci a podpory,“ tvrdí Veselý.

Spolu s dalšími odborníky, kteří strategii připravují, nyní přemýšlí, jak školám ulevit, pokud jde například právě o administrativu nebo právní záležitosti. „Cesta nemusí být nutně pro všechny školy stejná. Někde tuto roli mohou přebírat zřizovatelé, někde je potřeba hledat jiné řešení, například tím, že školám zvýšíme na tyto činnosti peníze nebo zmíněné povinnosti převedeme na jinou instituci, která bude podporu poskytovat více školám,“ vysvětluje Veselý.

Skupina okolo Strategie 2030 zároveň přemýšlí nad tím, že by se ve školách mohli začít objevovat úplně noví pracovníci – takzvaní techničtí ředitelé. Převzali by část povinností ředitelů škol, podobně jako se na vysokých školách o povinnosti dělí rektoři a kvestoři. Technický ředitel by nesl odpovědnost za budovu a její úpravy či rekonstrukci. „Když se má stavět nová vysokoškolská kolej, podepíše se pod to kvestor a ten za to také ručí. Mohl by to být podobný model,“ popsal programový ředitel vzdělávací organizace EDUin Miroslav Hřebecký.

Muselo by se však vyřešit, kdo by takového člověka platil, stejně jako by bylo třeba upravit zákon, aby veškerá odpovědnost neležela na řediteli.

I když se dnes stává, že zřizovatel zaplatí řediteli správce budovy, stejně je za školu odpovědný ředitel. Často proto nechce pouštět věci ze svých rukou a často se o všechno radši postará sám.  (Miroslav Hřebecký)

Dalším zatěžujícím faktorem pro ředitele je fakt, že školy musí často několikrát vyplňovat stejné údaje pro různé úřady. „Například musíme vykazovat, kolik máme knih ve škole. Jenže jednou čísla potřebuje ministerstvo školství, podruhé zase kraj. Místo toho, aby si úředníci našli údaje ve výkazech, které jsou veřejně dostupné, je pro ně jednodušší napsat školám e-mail, aby za ně tabulky vyplnily,“ říká Lukeš.

Podobnému dublování vykazovaných informací by měl zabránit resortní informační systém, který by měl být hotový do roku 2023. „Pomůže v situacích, kdy dochází k duplicitnímu nebo i triplicitnímu vykazování,“ řekl HN ministr školství Robert Plaga (ANO).

Nová strategie vzdělávání by podle ministerstva školství měla být hotova na jaře příštího roku, v polovině roku úřad očekává schválení vládou. Do té doby by tedy mělo být jasné, nakolik a jakým způsobem stát ředitelům pomůže, aby měli ve své práci volnější ruce

Celý text obsáhlého článku najdete ZDE.

Učitelé poslancům a premiérovi: Nesnižujte věk trestní odpovědnosti, řešte spíše nerovnosti ve vzdělávání

čtvrtek 17. října 2019 · 0 komentářů

Mizivá šance na úspěch ve škole, vyšší nespokojenost s vlastním životem či vyšší kriminalita v dospělosti. To je často budoucnost dětí, které do škol přicházejí z méně podnětných rodin, pro které je typická chudoba, sociální vyloučení, či dokonce nezájem o vlastní vzdělávání. U mnoha dětí z méně podnětných rodin je i diagnostikována porucha chování.

Zdroj: Michal Kaderka, Učitelská platforma 14. 10. 2019

Učitelé sdružení v Učitelské platformě proto požadují systémovou podporu škol a rodin, kde výskyt patologického chování hrozí, a neřešit problémové situace snížením trestní odpovědnosti, jak chtějí někteří poslanci včetně premiéra. Snížením trestní odpovědnosti nejen že problém nevyřešíme, ale jakožto společnost ani neušetříme.

Již při vstupu do školy panují mezi dětmi velké rozdíly, které souvisejí se vzděláním a příjmem rodiny. Současné nastavení školy ovšem tyto nerovnosti více prohlubuje. „Představa, že všechny děti musí umět ve stejném ročníku to samé, vede u dětí z méně podnětného prostředí k neúspěchu, a tím i odporu ke škole. Navíc podmínkou školního úspěchu je v české školní tradici dobrý prospěch v češtině a matematice, tedy v oblastech, které jsou pro rodiny s kulturním handicapem problematické,” říká předsedkyně Učitelské platformy Petra Mazancová.

Podle analýzy vězňů v českých věznicích více jak polovina odsouzených (52,3 %) úspěšně dokončila základní vzdělání a na této úrovni zůstala. Dosažené vzdělání se tak ukazuje jako jeden z důležitých faktorů toho, zda se člověk dostane do vězení. Pobyt člověka ve vězení a následné náklady na jeho zpětnou integraci do společnosti jsou ovšem pro společnost dražší než řešení jeho problémů v období, kdy je ještě dítětem. Ukazuje se, že daleko větším přínosem je podpora vzdělanosti nejméně vzdělané, a tedy nejvíce ohrožené skupiny obyvatel.

Místo snižování trestní odpovědnosti by se měla zavést a podporovat taková opatření, která povedou k vyšší prostupnosti českého vzdělávacího systému. Podle Petry Mazancové by se stát měl zaměřit na poskytování rané péče rodinám z ekonomicky slabého prostředí, bránění koncentraci problémových žáků v jedné škole pomocí přespádování, personální a metodickou podporu ze strany diagnostických center. „Stát by měl podpořit takzvané sociální pedagogy, kteří mohou podporovat komunikaci mezi sociálně slabými rodinami a školou a pro konkrétní rodiny zajišťovat návaznost na sociální služby. Vzhledem k provázanosti problému vzdělávání dětí ze sociálně vyloučených rodin by na těchto krocích mělo urychleně začít spolupracovat ministerstvo školství s Ministerstvem práce a sociálních věcí,” dodává předsedkyně Učitelské platformy. Na neúspěšnost českých škol napomáhat sociální prostupnosti dlouhodobě upozorňuje i OECD.

Kontakt:
Petra Mazancová, předsedkyně Učitelské platformy
tel.: 608 448 978
e-mail: info@ucitelskaplatforma.cz
www.ucitelskaplatforma.cz


Učitelská platforma je profesním sdružením učitelek a učitelů MŠ, ZŠ, SŠ, VOŠ a ZUŠ, kteří se spojili s cílem zlepšit podmínky učitelské práce a kvality výuky. Cílem Učitelské platformy je tak aktivně vstupovat do jednání s MŠMT a s dalšími organizacemi, které ovlivňují vzdělávání v České republice, aby žáci i studenti získávali ve školách co nejlepší vzdělání pro budoucnost. Učitelská platforma podporuje požadavky České středoškolské unie a spolku Otevřeno, který usiluje o zvýšení kvality výuky na pedagogických fakultách a vyšší propojenost s praxí.

Rýsuje se nová ztracená generace

středa 16. října 2019 · 0 komentářů

Prorokuje ředitel pražského gymnázia Přírodní škola František Tichý. A za čas bude společnost důsledky jen těžko narovnávat.

Zdroj: Jarmila Jelínková, Nejlíp vychovává kolektiv, Speciál HN Ego 23. 8. 2019

Rozhodl se vzít věci do vlastních rukou. Před šestadvaceti lety založil s několika kamarády a spolužáky z přírodovědecké fakulty školu podle svých představ. „Zpětně se divím, že nám tehdy rodiče vůbec děti svěřili,“ říká František Tichý. Dnes už prý ale vědí, „do čeho jdou“, a s osmiletým gymnáziem v pražských Holešovicích táhnou za jeden provaz. „To je velká výhra“, konstatuje.

Tichého představa o „škole trochu jinak“ je jednoduchá: malý kolektiv kantorů i žáků, v němž se všichni znají, kde děti spolupracují napříč třídami i ročníky, rozvíjejí sebeprezentaci a pedagogové v nich podporují zodpovědnost za vlastní rozhodnutí.

„Každé ráno začínáme všichni ve společném kruhu, stejně tak komunikujeme na školách v přírodě, na expedicích. Klademe důraz na týmovou práci, která se v klasické škole moc nerozvíjí – přitom ve společnosti je stále důležitější. Pracujeme se skutečnými problémy, zabýváme se tím, co si žáci mohou „osahat“ – konzultovat se starosty, pamětníky. To by mělo školství nabízet obecně, jinak se z něj stane skanzen,“ domnívá se Tichý.

Mimo gymnázium na takzvaných expedicích tráví studenti šest týdnů během školního roku. Pracují ve skupinách napříč věkem a zpracovávají témata podle vlastního výběru. Naposledy se třeba zabývali chemickými vlastnostmi minerálních vod nebo životem dnešních teenagerů na Teplicku – formou rozhovorů s vrstevníky a dotazníků ve školách. Připravovali nové prohlídkové trasy na hradě Bečov, zkoumali zaniklé vsi a mlýny, zjišťovali, proč krajina vysychá, zabývali se vojenskou historií kláštera v Teplé, kde byli ubytováni a který v 50. až 70. letech minulého století sloužil jako kasárna. Z rozhovorů s tehdy sloužícími vojáky si udělali představu o někdejší službě v armádě. Po návratu témata zpracovávali: psali články, prezentace, zprávy z terénního výzkumu.

Za „skutečným životem“ se ale nevydávají jen v rámci výjezdů, na realitu si „sahají“ denně. Probírají-li v občanské výchově státní správu, navštíví obecní úřad. „Místo nudných hodin jezdíme za pamětníky. Učivo leze dětem do hlavy bezbolestně a kantor nemusí řešit, že se žáci při výuce nudí,“ vysvětluje ředitel.

Důležitým pilířem holešovického gymnázia je podle něho výchova kolektivem. Přírodní škola prý trochu supluje přirozené prostředí, jaké bylo dřív běžné v každé vesnici, na každém hřišti. „Dospívající dítě ve věku od dvanácti let potřebuje širší komunitu. Rodina už mu nestačí, svými potřebami ji přerůstá. Tuto funkci skvěle plní skautské oddíly nebo sportovní kolektivy. Ale ne každé dítě je navštěvuje. Dnes děti tráví čas na kroužcích nebo na internetu.“

A protože výchova probíhá nápodobou, snaží se ji Přírodní škola dětem dopřát. Třeba při táboření, kde mladý člověk nejlíp pozná, že když si špatně postaví stan, zmokne, nebo nezajistí-li si jídlo, bude mít k večeři jen chleba. Hlady neumře, ale bude si to pamatovat.

„Jsou to přirozené situace, které většina mladých už nezná. Děti jsou dnes přeopečovávané, mají všechno, ale nejsou vystavené skutečným situacím, přitom dnešní život je paradoxně drsnější, než byl za nás. Spadnout tehdy na dno – navzdory mnoha negativům někdejší společnosti – moc nešlo, dnes je to poměrně snadné,“ domnívá se ředitel.

Když v 90. letech Přírodní školu s přáteli zakládal, byli přesvědčeni, že „jiných“ škol vznikne hodně. „Po čtvrt století jejich ale žalostně málo, jen malá část dětí je vedena trochu jinak,“ říká pedagog, který je příkrým kritikem stavu českého školství. To podle něho nenabízí adekvátní aktivity a náročné výzvy, které se dnes „nenosí“.

„I přes dílčí změny zůstává základní rámec školství podobný, jako byl již v 19. století – věkově homogenní třídy, standardní vyučovací hodiny, převaha intelektové a paměťové složky vzdělání nad kreativní, praktickou a osobnostní,“ tvrdí Tichý. „Doba ukáže, že to takhle dál nejde.“

Přesto je podle Tichého nadějí mnoho mladých kantorů, kteří chtějí změnu, ale v klasické škole narážejí. „Na druhou stranu mám kamarády ředitele, kteří narážejí na učitele. Snaží se dělat školu jinak, ale nenacházejí pochopení,“ uvádí Tichý, pro něhož je české školství jeden z nejkonzervativnějších systémů ve společnosti. „Každý chodil do školy a má pocit, že tomu rozumí. Argument, když my jsme to přežili, tak oni to přežijí taky, nefunguje. Byla jiná doba. Nevidím důvod opakovat staré chyby.“

Za hlavní přednost Přírodní školy považuje Tichý to, že je malá. „Máme 100 dětí, 15 kantorů, všichni se znají, fungujeme jako přirozená komunita. V obrovské škole to není možné. Považuji za tristní, že se dnes z ekonomických důvodů vracíme k 30 žákům ve třídě. U dětí to nutně povede k jisté formě deprivace. Ve spojení s novými technologiemi a s formou on-line komunikace se rýsuje nová ztracená generace a to budeme horko těžko narovnávat,“ domnívá se Tichý a argumentuje tím, že když špatně léčí lékař nebo zastaví-li se fabrika, všimneme si toho brzy, ale to, že špatně vychováváme děti, zjistíme za dvacet třicet let. „A to už bude pozdě. Navíc když je někdo špatně vychovaný, sám pak špatně vychovává.“

Právě tuto skutečnost považuje František Tichý za zásadní problém pro budoucnost západní civilizace. „Mám obavy, že si to málokdo uvědomuje.“

Celý článek s fotografiemi ZDE.

10 nejčastějších chyb při učení

úterý 15. října 2019 · 0 komentářů

Chyby mohou dělat nejen děti. Víte, jaké největší chyby děláte, když se učíte se svými dětmi?

Zdroj: Studijní centrum Basic 2. 10. 2017


1. Neustálé opravování

Pokud dítě při učení neustále opravujeme a upozorňujeme na chyby, můžeme ho tím doslova zničit. Dítě bude mít pocit hlouposti, neschopnosti a samo se po nějakém čase bude soustředit jen na nedostatky. Můžeme v něm vyvolat pocity strachu, neúspěchu, a tím ještě větší chybovost v učení. Zaměřte se tedy spíše na to, co dělá dítě dobře, co mu jde a v čem je úspěšné.


2. Porovnávání dětí

Často říkáme, že každé dítě je jiné. Občas se ale nějakému tomu porovnávání nevyhneme. „Proč s tebou to jde tak pomalu? Podívej se na Pavlíka, jak mu to jde a nemusím se s ním tak dlouho učit. A Patrik Nováků měl z toho diktátu jedničku. Proč jí nemůžeš mít i ty?“

Co v nás, ale především v dětech, takové porovnávání způsobuje? Může to být pocit neschopnosti a méněcennosti. Ztráta jistoty a schopnosti být v něčem úspěšný. Vyvolání nepřátelství vůči ostatním dětem, které jim dáváte za příklad. Nic pozitivního ani motivujícího v těchto větách nenajdeme.


3. Hrozby a tresty

Pokud se dítěti v učení nedaří a výsledky nejsou podle našich představ, nejvhodnějším řešením není dávat dítěti tresty, zákazy či mu vyhrožovat. Často to má za následek u dětí psychické obtíže a demotivaci.

Nejlepší je si s dítětem sednout, řešit vše v klidu a s chladnou hlavou. Má to větší účinek než křik a výčitky. Je potřeba se domluvit na jednotném přístupu a probrat ho i s dítětem. Také nároky na školní výsledky a zlepšení by měli být přiměřené. Následně najít příčinu neúspěchu a zjistit, zda nepotřebuje v učení nějakou pomoc. Společně si poté naplánujte, jak dosáhnout zlepšení.


4. Nereálné cíle

Při učení s dítětem je potřeba stanovit cíle. Tyto cíle však musí být pro dítě reálné. Jestliže nejsou reálné, jsou těžké a pro dítě nedosažitelné. V takovém případě to může způsobit opačný účinek. Dítě by chtělo, ale ví, že na tento cíl nyní nedosáhne. Je pro to lepší si dávat menší, zato reálnější cíle. Když ho dítě dosáhne, je potřeba ho řádně potvrdit, pochválit a dát další vyšší reálný cíl.


5. Nedostatek chvály

Když se dítěti ve škole a v učení moc nedaří, tak ho nechválíme. Není přeci za co, že? Žádných úspěchů nedosahuje. Občas si nedostatek chvály zdůvodňujeme i tím, že když dítě za určitou činnost pochválíme, může získat nereálný pocit, že danou látku zvládá a přestane se snažit. Je ale potřeba dítě při potížích s učením pochválit za dosažené pokroky, i když se nám zdají malé. Právě to ho přiměje k tomu, aby se ještě více snažilo.


6. Časový tlak a spěch

Chvátáme na dítě a zbytečně ho stresujeme ohledně času. Pokud na některé děti pospícháme, mohou být úplně paralyzované a neschopné fungovat.

Každé dítě je jiné. Některé začalo chodit již v deseti měsících a druhé v patnácti. Každý člověk má svoji rychlost a schopnost se učit. Každý jsme jiná osobnost a máme jiné talenty. Při učení nám některé předměty jdou lépe a jiné hůře. A z toho důvodu potřebujeme i jiný čas, abychom určitou látku zvládli. Člověk, který je klidný a trpělivý, když učí, má u studenta rychlejší výsledky, než když je netrpělivý a nervózní.


7. Negativní emoce

Často sami jako rodiče zaujímáme při učení s dítětem negativní emoce, jako jsou: nepřátelství, hněv, strach, zoufalství… Víte, že emoce jsou nakažlivé? A jestliže mám jako rodič při učení negativní emoce, přenesou se na dítě a jeho přístup k učení. Výsledky tomu budou také odpovídat. Proto se snažte držet v pozitivních emocích. Usnadníte si tím učení a přístup k němu.


8. Příliš těžké učivo

Po dítěti požadujeme to, co není v jeho silách. Projevuje se to jeho pomalostí, často chybuje a naučenou látku si dlouhodobě nezapamatuje. Odmítá se učit, ztrácí sebedůvěru, je si nejisté a zmatené. Při učení je nejdůležitější prvně vyřešit základy a začít od bodu, kde ještě zdánlivě nemělo potíže. Následně postupně přidávat přiměřeně další obtížnost tak, aby se z toho dítě cítilo pohodlně. Uvědomovalo si, že dělá pokroky a že se mu daří.


9. Pocit nadřazenosti

Dítě by nikdy nemělo cítit při společném učení vaši nadřazenost, i když jste jeho rodič. Nevnucujte mu svůj princip myšlení a chápání. Každý je jiný a vašemu dítěti to nemusí dojít stejným způsobem jako vám před lety. Raději se ho ptejte, jak dané věci rozumí a nechte ho, ať si na věci přijde samo. Právě díky tomu dokážete dítě vést, a ne mu jen předkládat svůj pohled na věc. Snažte se, aby ve vás dítě vidělo člověka, který umí znalosti používat v praxi a ne někoho, kdo „rozumuje“.


10. Nesrozumitelnost učení

Snažte se používat přiměřenou slovní zásobu, aby vám dítě rozumělo. Citlivě odhadněte úroveň dítěte a podle toho volte vhodné vyjadřovací prostředky. Často se při učení používají složité termíny a cizí slova, kterým dítě nerozumí. Dítě se postupně v učení začne ztrácet, je nepozorné a poté nemá chuť pokračovat.

Nutnost chyb a cyklus učení

pondělí 14. října 2019 · 0 komentářů

Jedna z nejlepších a zároveň nejhorších vlastností učitele může být využití čehokoliv pro svou práci – čtení knihy nebo článků, sledování filmů nebo rozhovorů. Vždy se najde způsob, jak materiál využít. Takto jsem nedávno četl článek o sportovci. Jedná se o projekt Bez frází, kde si sportovci píší své životní příběhy.

Zdroj: Tajný učitel 16. 9. 2018

V tomto případě šlo o hokejistu Michala Kempného, který v roce 2018 zvedl nad hlavu nejcennější hokejovou trofej na světě a to v době, kdy ho nesmírně obdivovali američtí i kanadští komentátoři jako důležitou součást týmu. Při tom přišel bez fanfár, pár měsíců předtím nehrál za jiný tým a pět let zpátky po něm jeho vlastní fanoušci házeli pivo. Ke konci příběhu se objeví věta: „Když dnes okolo sebe sleduju, jak pracují s mladými v Americe nebo ve Švédsku, jak sebevědomé a konstruktivní hráče promyšleně vychovávají, žasnu. Oni je nechají dělat chyby…“

Hned jsem si poznamenal na Twitter: „Chyby jsou správný. Chyby jsou součástí učení. Ponižovat a seřvat někoho za chybu, je jeden z největších nesmyslů, co může učitel udělat. Z toho vyplývá, že nejlepší metoda je nechat žáky udělat chybu. A následně je nechat tu chybu opravit.“

Což, jak se mi zdá, je v rozporu s tím, jak někteří z nás učíme a reagujeme. A otázkou je, jestli se to netýká i některých rodičů. Dává to jasný smysl a je to dokázáno výzkumy (odkaz na konci textu). Pokud se mi nepodaří odemknout jedním klíčem, zkusím to druhým. Pokud si popletu hlavní města Argentiny a Brazílie, vím, že příště to prohodím a bude to správně. Příště to „vytáhnutím z hlavy“ upevním a znalost je na světě.


Jak na to v praxi?


Známý učební model je „Bloomova taxonomie“. Ale… Pamatujete si, jak vám ve škole učitelé něco tak moc cpali, až vám to znechutili? Třeba Komenského? To je můj případ, jak u Komenského, tak i u Bloomovy taxonomie. Pokaždé, když slyším dnes „Bloom“ nebo „taxonomie“, tak mě začne bolet břicho. Přijde mi, že mi nikdo nikdy nedokázal vysvětlit, co se prakticky za všemi jednotlivými kroky skrývá. Nebo jsem to možná nikdy nedokázal pochopit, protože jsem na to neměl mozkovou kapacitu. Představa vědomého rozpracování šesti stupňů učení je nejenom náročná na přípravu, ale pro mě prostě i nepraktická. Samozřejmě každý učitel někdy se svými studenty cyklem projde, aniž by o tom věděli.

Osobně používám jiný systém, který stojí neviditelně v pozadí každé hodiny a každého tématu. Originál se jmenuje Kolbův učební cyklus. Jak už to tak bývá, jedná se spíše o inspiraci, kterou jsem si upravil pro své potřeby.



Čtyři jednoduché fáze učení

1. Obecně se jedná o jakýsi úvod, brainstorming, který pokaždé vypadá jinak. Jednou skutečný brainstorming („Co už víte o středověku?“), podruhé práce s textem („Zjisti, co to je Studená válka.“), potřetí skupinová práce („První skupina připraví výstup k bitvě o Británii, druhá o operaci Barbarossa a třetí o útoku na Pearl Harbor.“). Zadání může být jakékoliv. Jde o to, že se jedná o úvod do tématu, o kterém učitel ještě nemluvil. A mluvit bude až po žácích.

2. První slovo učitele, první práce s případnou chybou. V této fázi je na řadě reflexe, čtení či opravování prací z první fáze. Obecně dochází na čas výkladu, kde se ideálně všechno ujasní, vysvětlí a pokud byly chyby, tak se zdůrazní skutečná verze.

3. Třetí fáze se opět rovná práci žáků. Jde hlavně o připomenutí a zopakování procesu z fáze číslo dva. Může jít o soutěž, pracovní list, video, skupinovou práci – cokoliv učitele napadne. Téma je samozřejmě stejné, jako při prvních dvou fázích. Jakékoliv cvičení je opět ukončeno reflexí, opravou. Zde už je jasně vidět, kdo chápe a kdo nechápe téma. Poté je třeba ještě dokončit tuto fázi a upravit případný plán na poslední fázi.

4. Finále. Test. Po testu opět kontrolování chyb a práce s ní. Zde už jasně učitel vidí, jestli, kdo a jak chybuje. Pokud má chybující zájem, může si látku opravit, domluvit se s učitelem na formě opakování.


Závěr


Je vidět, že se jedná o naprosto jednoduchý model, žádná „alternativní škola“, ale obyčejná realita. Jde jen o uvědomění si kruhu a napasování látky a cvičení do modelu. Žák si tak minimálně třikrát projde tématem. Pokud přidáme úvod do hodin a krátká připomenutí klíčových pojmů na konci hodiny, zazní jen „ježiš, už to opakujeme asi popadesátý a všichni to chápeme, jdeme dál“. A není to přesně to, co všichni chceme slyšet?

Příští text bude navazovat právě na tento cyklus učení a práci s chybou, aby to nebylo jen o teorii, ale zkusím předvést i praktický příklad. Vezmu podle některých nejtěžší téma pro učitele dějepisu – Odsun Němců, a na tomto tématu ukážu všechny fáze znovu.


Odkaz

Důležitost chyb pro učení, argumenty, experimenty, si může každý najít sám. Ať jsem dám cokoliv, tak to každý může zkritizovat a říct, že se jedná o špatný zdroj. Ale jeden jsem vybral – jedná se o text v „Psychology Today“, který odkazuje například na výzkum na Stanford Univerzity.


Miluše Hutyrová: Děti a problémy v chování. Etopedie v praxi

sobota 12. října 2019 · 0 komentářů

Kdo z učitelů nebo rodičů by někdy nehledal radu nebo poučení v této oblasti?

V publikaci se prolínají pohledy odborníků různých profesí (od etopedů, psychologů, sociálních pracovníků až po psychiatry a právníky) na problematiku rozličných příčin, projevů a důsledků rizikového a problémového chování, ADHD i tzv. poruch chování. Kniha je obohacena řadou kazuistik a příkladů z praxe, které napomohou porozumění problémovému chování.

Mgr. Miluše Hutyrová, Ph.D., působí jako odborná asistentka Katedry speciální pedagogiky UPOL Olomouc. Autorsky se podílela na Slovníku speciální pedagogiky a Přehledu speciální pedagogiky.

Další podrobnosti, obsah a ukázky najdete ZDE.

NÁRODNÍ GALERIE Praha: aktuální výstavy a kompletní program

· 0 komentářů

AKTUALISOVÁNO.

Dovolujeme si vás pozvat na výstavy, doprovodné programy, programy pro děti a rodiny s dětmi a další akce.


Kompletní program: říjen a listopad 2019

Kompletní program (včetně programů lektorského oddělení a programů pro školy a zájmové skupiny) na říjen si můžete stáhnout ZDE, na listopadu ZDE.

Přehled všech probíhajících výstav najdete ZDE.

Připravované výstavy najdete ZDE.

Nabídku všech programů pro školy najdete ZDE.


Emil Filla: Herakles zápasí s býkem

Veletržní palác, 2. patro, grafický kabinet, do 17. listopadu

Komorní výstava Emila Filly (1882–1953) s podtitulem Herakles zápasí s býkem představuje malířovu grafickou tvorbu 30. a 40. let, cyklus Bojů a zápasů (1937) a album Herakles (1945), v níž se Filla utkává s běsy své doby v hlavní roli s řeckým mytologickým hrdinou Heraklem, jenž slovy básníka Františka Halase „zvolil si ctnost povinnosti a oběti“, aby bojoval proti útisku se samotným osudem.

Emil Filla patří k předním českým osobnostem první poloviny 20. století, vedle rozsáhlé umělecké tvorby, zahrnující kresbu, malbu, grafiku a plastiku, věnoval se také teorii výtvarného umění. Byl členem expresionistické skupiny Osma (1907) a inicioval založení Skupiny výtvarných umělců (1911), orientované ke kubismu, později jej volně oslovily mytologické náměty surrealismu.

V druhé polovině třicátých let, kdy v Evropě značně posílila agresivní nacistická ideologie, proniklo do Fillovy tvorby téma boje. Již během první světové války se Filla aktivně zapojil do zahraničního odboje v Holandsku, kde pobýval v letech 1914 až 1920. Byl si vědom bezprostředního ohrožení svobody a nutnosti obrany před tyranií, jež symbolicky vyjádřil postavou Herakla, syna smrtelné Alkmény a všemohoucího Dia, který se stal ústředním motivem grafického cyklu Boje a zápasy z roku 1937. V suché jehle, leptu a akvatintě ztvárnil zápas člověka s temnými mýtickými silami, jejichž poražením se rodí svoboda. Z antického mýtu o Heraklovi zobrazil strhující zápas Herakla s krétským býkem, s nemejským lvem, erymanthským kancem nebo Diomédovými koňmi, a pokračoval zápasy zvířat.

Emil Filla, jako výrazná osobnost české kulturní scény, byl zatčen gestapem hned na počátku války 1. září 1939 a převezen do koncentračního tábora v Dachau, záhy do Buchenwaldu. Ani zde však neztrácel víru v člověka, ve vítězství lidskosti nad válečným šílenstvím. Své filosofické kontemplace se mu během zajetí podařilo uchovat v textech, které vydal po válce pod titulem O svobodě (1947). Znovu se vrátil k motivu Herakla a vytvořil album suchých jehel doprovázených textem přítele Františka Halase. Tentokrát již pojatého jako memento hrdiny vítězícího bez ohledu na útrapy a strasti jeho boje.

Více informací a doprovodné programy ZDE.


Alberto Giacometti

Veletržní palác, do 1. prosince

Retrospektivní výstava vůbec poprvé v českém prostředí představuje dílo jednoho z nejvýznamnějších umělců 20. století, sochaře a malíře Alberta Giacomettiho
(1901–1966).

Jeho hlavním námětem byla lidská postava. Proslavily ho především existenciálně naléhavé protáhlé figury vznikající po druhé světové válce, neméně závažná jsou však i jeho díla z meziválečného období, kdy patřil k jádru pařížské avantgardy.

Výstavu připravila Národní galerie Praha ve spolupráci s nadací Fondation Giacometti sídlící v Paříži, která spravuje pozůstalost Annette a Alberta Giacomettiho. Výběr exponátů z jejích sbírek, který bude představen ve Veletržním paláci, zahrnuje přes sto plastik (včetně vzácných sádrových originálů), malby a kresby ze všech Giacomettiho tvůrčích období od dvacátých do šedesátých let.

Více informací a doprovodné programy ZDE.


Otevřený depozitář umění Asie

Veletržní palác, do 1. prosince

Po téměř desetiletém trvání expozice asijského umění v paláci Kinských se prezentace sbírek přesunula do jižního křídla prvního poschodí Veletržního paláce, kde se představuje v takzvaném otevřeném depozitáři.

Schaudepot je v Národní galerii novým výstavním formátem, jenž zpřístupňuje co největší počet děl k bezprostřednímu studiu díky jejich umístění ve skleněných vitrínách, které umožňují trojrozměrný prostorový pohled. V otevřeném depozitáři má tak návštěvník možnost se seznámit s výběrem více než 600 děl asijské provenience z Národní galerie Praha.

Vystaveny jsou převážně sochy a předměty uměleckého řemesla od nejstarších děl z archaického období až do 20. století, rozdělené do dvou základních tematických okruhů. První z nich představuje některé myšlenkové systémy – filosofii a náboženství taoismu, buddhismu, konfucianismu a hinduismu – definující asijské kultury a umění Číny, Tibetu, Indie, jižní a jihovýchodní Asie. Druhý okruh vyzdvihuje charakteristické rysy asijského užitého umění a seskupuje díla podle materiálů (kamenina, porcelán, laky, kovy), technik (například email cloisonné) a dekoru.

Sbírka umění Asie a Afriky dnes čítá přes 13 tisíc uměleckých předmětů, z toho největší část zaujímají díla asijské provenience. V otevřeném depozitáři v současné době nejsou vystaveny artefakty z citlivých materiálů – především dřevěná plastika, malba a grafika. Ty budou až do doby zpřístupnění nové stálé expozice k vidění výběrově na krátkodobých výstavách a některé z nich projdou restaurátorským a badatelským průzkumem.

Více informací a doprovodné programy ZDE.


Salm Modern #1: Možnosti dialogu

Salmovský palác, do 1. prosince 

Výstava vznikla v rámci partnerství mezi Národní galerie Praha se Staatliche Kunstsammlungen Dresden. Výstava spojuje výběr děl ze Schenkung Sammlung Hoffmann ze Staatliche Kunstsammlungen Dresden s vybranými objekty současných českých umělkyň a umělců ze sbírek Národní galerie Praha a ze soukromých sbírek.

Základem projektu výstavy dvou institucí je snaha o pokračování a zintenzivnění dialogu mezi městy a uměleckými postoji ze Západu a z Východu, který se odehrává v prostoru střední Evropy. Možnosti tohoto dialogu jsou určeny názvem díla českého filmového umělce Jana Švankmajera, který byl použit i pro název výstavy: V jeho fantazijním, surreálném, snovém i komickém filmu z roku 1982 jsou neživé věci a jednotlivé části komponovány v jeden celek, který je zároveň subverzivně rozvracen. Pomocí techniky animace práce propojuje množství nejrůznějších předmětů našeho každodenního života se samovolně vytvářenými hliněnými figurami, panenkami a jinými bytostmi.

Výstava prezentuje díla ze Schenkung Sammlung Hoffmann ze Staatliche Kunstsammlungen Dresden, například práce Nobujošiho Arakiho, Mariny Abramović, Jeana-Michela Basquiata, Hanse Bellmera, Madeleine Berkhemer, Christiana Boltanského, Moniky Bonvicini, Güntera Bruse, Jake & Dina Chapmanových, Olgy Černyševové, Anne Katrine Dolven, Dana Flavina, Isy Genzken, Félixe González-Torrese, Douglase Gordona, Antonyho Gormleyho, Keitha Haringa, Susan Hiller, Zuzanny Janin, Williama Kentridge, Kim Soo-Ja, Martina Kippenbergera, Katarzyny Kozyra, Thomase Lochera, Sarah Morris, Rona Muecka, Hermanna Nitsche, A. R. Pencka, Pipilotti Rist, Carolee Schneemann, Rudolfa Schwarzkoglera, Franka Stelly, Hirošiho Sugimota, Jeana Tinguelyho, Andyho Warhola, Toma Wesselmanna, Franze Westa, Manabua Jamanaky.

České umění je zastoupeno Josefem Bolfem, Jiřím Černickým, Federicem Díazem, Krištofem Kinterou, Zdenou Kolečkovou, Stanislavem Kolíbalem, Janem Nálevkou, Ivanem Pinkavou, Františkem Skálou, Vladimírem Skreplem, Richardem Stiplem, Kateřinou Šedou.

Více informací a doprovodné programy ZDE.


Milan Grygar: 2019

Veletržní palác, velká dvorana, do 5. ledna

„Zvuk je prostorem času.“ (Milan Grygar)

Výstava Milana Grygara (*1926) ve Velké dvoraně Veletržního paláce v ucelené instalaci shrnuje tvorbu tohoto nejdůležitějšího českého umělce v oblasti propojení zvuku, obrazu a tělesného gesta.

Již v polovině šedesátých let minulého století Grygar unikátně a pravděpodobně poprvé v historii propojil vizuální výsledek, kresbu na papíře, s nahrávkou jeho vzniku – dotykem předmětu o povrch papíru. Tím také podtrhl časový rozměr kresby, její začátek a konec v čase, gradaci a rytmus, a otevřel tak cestu k půl století soustavného výzkumu uměleckého díla jako audiovizuální události.

Výstava prezentuje video-dokumentace zásadních akcí a kreseb se zvukovými nahrávkami jejich vzniku. Nechybí ani pozdější návrat k malbě jako výtvarnému zpodobnění dynamiky zvuku a světla a série prostorových partitur, sochařských realizací původních papírových návrhů. Celek doplňuje rozsáhlá série současných obrazů z posledních dvou let.

Více informací a doprovodné programy ZDE.


Josef Bolf: Tušení stínu

Veletržní palác, do 5. ledna

Základ výstavy Tušení stínu tvoří obrazy vytvořené v období posledního roku. Tvoří společně kompaktní celek, a to jak svou formou, tak svým obsahem. Jsou jakousi syntézou řady motivů a témat, kterým se Josef Bolf věnoval již dříve a která nikdy zcela neopustil.

V nových dílech se vrací k technice škrábaných obrazů, kterou víceméně opustil před téměř deseti lety. Na první pohled se však jedná o odlišné práce. Zcela zásadně do formy vstoupila nedávná malířská zkušenost, jakási „čistá malba“, kterou představil na samostatné výstavě ve Špálově galerii. Z odstupu se tato etapa zdá pro následný vývoj zcela zásadní.

Přes zřejmou odlišnost však Bolf rozvíjí i témata, která se u něj objevovala již dříve, dochází ale k jejich prolínání do ostatních možných světů. Pro naznačení těchto vazeb a odkazů jsou do souboru vystavených děl zařazeny i některé starší práce, včetně řady dosud nevystavených obrazů.

Více informací a doprovodné programy ZDE.



Stálé expozice

Středověké umění v Čechách a střední Evropa 1200–1550

klášter sv. Anežky České

Dlouhodobá expozice umístěná v patře klášterního komplexu prezentuje na více než dvou stech exponátech z oboru malířství, sochařství a uměleckého řemesla proměny formy a funkce výtvarného díla během tří staletí. Exponáty provenienčně spjaté s českými zeměmi doplňují díla vytvořená v širším středoevropském regionu – zvláště Franky, Rakousy, Sasko – např. díly Hanse Pleydenwurffa, Albrechta Altdorfera, Hanse Hesseho či Lucase Cranacha staršího.

Více informací ZDE.


1850–1900: České moderní umění

Veletržní palác

Příběh českého moderního umění začíná zrodem v polovině 19. století. Jeho vývoj sleduje sbírka prostřednictvím silných uměleckých generací i osobností – realistů Viktora Barvitia a Karla Purkyně, generace Národního divadla – Františka Ženíška, Josefa Václava Myslbeka, Vojtěcha Hynaise – i tvůrců secesně-symbolistních – Alfonse Muchy či Maxe Pirnera. Zakladatelskou generaci moderního umění reprezentují Antonín Slavíček, Jan Preisler či Max Švabinský.

Více informací ZDE.


1918–1938: První republika

Veletržní palác, 3. patro

Výstavní projekt má povahu střednědlouhé sbírkové expozice ve 3. patře Veletržního paláce, které je nově instalována ke stému výročí vzniku Československé republiky. Na základě sbírek Národní galerie Praha, doplněné o zápůjčky od jiných institucí či ze soukromých sbírek, bohatou a kosmopolitní tvorbu a umělecký provoz dvacetiletého období nezávislého Československa, mezi lety 1918-1938.

Expozice se opírá především o sbírky Národní galerie Praha, doplněné o zápůjčky z dalších institucí i soukromých sbírek. Neomezuje se na výtvarná umělecká díla, ale bude mít i mezioborové přesahy formou prezentace dalších kulturních a výtvarných oblastí první republiky (knižní tvorba, design, užitý grafický design,…).

Expozice, která pokrývá dvacetileté období po zrodu nezávislé Československé republiky, ukazuje formou jakési umělecké topografie první republiky rozmanitost tehdejší umělecké produkce i bohatý umělecký provoz. Projekt představuje umění první republiky očima tehdejšího uměnímilovného diváka prostřednictvím stěžejních galerií, uměleckých spolků a institucí a představuje významná kulturní centra mladého státu. V prvé řadě to je hlavní město, jakožto umělecké centrum s rušnou výstavní aktivitou představující nejen tvorbu domácích tvůrců, ale i to nejprogresivnější z celé Evropy. Dále to je Brno, Zlín, Bratislava, Košice a Užhorod. Součástí expozice jsou částečné rekonstrukce zásadních výstav, které se v těchto centrech v době první republiky konaly (výstava Tvrdošíjných, Výstava soudobé kultury v Brně, Poesie 32, První výstava Surrealistů v ČSR).

V daném časovém a prostorovém rámci projekt představuje významné události na poli výtvarné kultury v době tzv. první republiky, s důrazem na kosmopolitní a mnohonárodnostní charakter jejího území. Tento přístup si klade za cíl nejen představit s historickou věrností bohatství a rozmanitost kultury mladého státu, ale sloužit i jako poučení pro dnešní dobu, kdy neznalost minulosti má mnohdy za následek xenofobní postoje. Expozici bude provázet také bohatý edukativní i odborný doprovodný program.

Více informací ZDE.


1930–současnost: České moderní umění

Veletržní palác

Českou výtvarnou tvorbu po roce 1930 reprezentují díla Františka Muziky, Josefa Šímy, Jindřicha Štyrského, Toyen, Zdeňka Sklenáře, Jana Kotíka nebo Václava Bartovského. Expozice mapuje i umělecké tendence od 60. let do současnosti – informel, akční umění, novou citlivost i postmodernu.

Více informací ZDE.


Doprovodné programy k výstavám a studijní materiály

Přehled všech doprovodných programů k výstavám v Národní galerii naleznete ZDE.

Studijní materiály (ve formátu pdf) k výstavám (včetně již proběhlých výstav) najdete ZDE.


Bezplatné vstupné do Národní galerie Praha pro mladé

Národní galerie Praha otevírá zcela zdarma svoje stálé expozice pro mladé do 26 let.

Dlouhodobý záměr bezplatného vstupného pro mladou generaci se podařilo naplnit ve spolupráci s Komerční bankou, která vstupenky za tuto část návštěvníků uhradí. Nulové vstupné se vztahuje jak na české, tak zahraniční návštěvníky.


Programy pro děti a rodiny s dětmi

Cílem programů a služeb pro děti a rodiny s dětmi je otevřít prostor galerie pro vzdělávání v oblasti umění pro děti od nejmladšího věku a zároveň nabídnout galerii jako místo pro podnětné a zábavné trávení společného času pro celou rodinu. Na dětské návštěvníky a rodiny s dětmi je zaměřena široká nabídka výtvarných heren a dílen (ateliérů) a cílená propagace.

Pro návštěvu kdykoli během otevírací doby galerie jsou k dispozici pracovní listy a výtvarné pracovny ve vybraných objektech NG.

Přehled programů najdete ZDE.


Ostatní akce

Kurzy dějin umění – informace ZDE.


Otevřené výtvarné herny ve Veletržním paláci

Sledujte Národní galerie Praha dětem na Facebooku a neunikne vám nic z našich programů a aktivit pro děti, teenagery, rodiče i celé rodiny!


KONTAKT:
Oddělení vzdělávání / Education Department
Sbírka moderního a současného umění / Collection of Modern and Contemporary Art
Národní galerie Praha / National Gallery Prague
tel.: +420 224 301 003
e-mail: vzdelavani@ngprague.cz

https://www.facebook.com/NGPrague
https://www.facebook.com/NGPdetem
https://www.instagram.com/ngprague/
twitter.com/narodnigalerie
www.ngprague.cz

Jan Krajhanzl: Občas se potřebujeme nudit a nechat mysl bloumat, příroda nám v tom pomáhá

pátek 11. října 2019 · 0 komentářů

Internet propojil celý svět do globální vesnice, ve které na lidi proudí tolik podnětů, že je nestíhají vstřebávat. Proto se čas od času potřebují od všeho povyku odpojit, sbalit si krosnu a zmizet do míst, kde lišky dávají dobrou noc. Proč lidské mysli útěky do divočiny tak prospívají a proč Češi nedělají víc, aby přírodu chránili, vysvětluje v rozhovoru pro Aktuálně.cz psycholog Jan Krajhanzl.

Zdroj: Tomáš Maca, Magazín Aktuálně.cz 18. 9. 2019

Zdá se mi, že si dnes mnoho lidí dobrovolně ordinuje digitální detoxy a někteří před přetechnizovaným světem unikají i do přírody. Jde o celospolečenský trend?

Celospolečenský trend to podle mě zatím nebude. Každopádně také sleduji, že přibývá lidí, kteří si ordinují digitální detoxy. Chápu to jako reakci na to, jak zahlcení jsme v dnešní době informacemi. Většina lidí se naučila, jak to nepřehánět s jídlem nebo s alkoholem, ale mnoho z nás si zatím neumí poradit s tím, jak se v době snadno dostupné a lákavé on-line nabídky nepřejídat informacemi, zábavou či komunikací na sociálních sítích. K digitálnímu detoxu se pak uchylujeme jako k formě půstu. Kdybychom se však dovedli nepřejídat a dokázali bychom konzumovat tak akorát, nemuseli bychom držet tak intenzivní půst.

Jak naší psychice prospívá, když se nejen odpojíme od všech svých „chytrých" zařízení, ale současně se vydáme do přírody?

Výzkumům na toto téma se psychologie věnuje už od 70. let a vychází z nich dva hlavní přínosy času stráveného v přírodě. Pobyty v přírodě jednak velmi účinně omezují náš stres, snižují hladiny adrenalinu a kortizolu v krvi. Zároveň nás zbavují duševní únavy a umí nám takzvaně vyčistit hlavu. Ve chvíli, kdy jsme mentálně odpočatí, býváme vnímavější sami k sobě, dovedeme přemýšlet méně schematicky, více se do různých problémů ponořit a taky míváme silnější vůli a větší míru sebekontroly. Snížení stresu a mentální únavy zároveň vede k tomu, že lidé, kteří přírodu navštěvují častěji, jsou podle výzkumů zdravější.

Pobyty v přírodě mají velký přínos zejména pro děti. Jejich motorickému rozvoji prospívají více než čas strávený na hřišti. Současně je důležité, aby si děti už odmala na přírodu zvykaly, aby se jí neštítily a cítily se v ní pohodlně. V českém kontextu na to zatím nemáme data, ale když občas mluvím s tělocvikáři nebo s lidmi z ekocenter, často si stěžují, že má spousta dětí problém sednout si do trávy, proběhnout se blátem nebo vzít brouka do ruky…

…Mohou naší psychice ve stejné míře jako delší pobyty v lese prospívat třeba procházky po městských parcích, nebo je to příliš slabá alternativa?

Rozdíl mezi procházkou v městském parku a pobytem v divoké přírodě mi připadá podobný jako mezi svačinou a hostinou. Pokud celý den pracujete u obrazovky v kanceláři a jste ve městě obklopeni neustálým hukotem automobilové dopravy, pak jste po přírodě pochopitelně hladoví a městský park může ve vašem životě sehrávat významnou roli. Když ale toužíme po hlubších zážitcích, které se do nás zapíšou někdy i na celý život, potřebujeme dlouhé toulky krajinou a skutečnou divočinu.

Přestože se lidé obvykle shodují na potřebě odpočinkových zón ve veřejném prostoru, v městském prostředí kolem sebe pozorujeme spoustu těch, kteří ani na chvíli neodtrhnou zrak od displejů a uši si zacpávají sluchátky. Proč máme tendenci odstřihávat se pomocí technologií od okolního světa?

Ukazuje se, že spousta lidí zažívá neklid, pokud si třeba cestou do práce nenasadí sluchátka nebo nekouká do mobilů. Tento neklid pramení zaprvé z toho, že se bez přísunu nových informací a zábavy nudí a cítí se bez něj nesví. My se přitom občas nudit potřebujeme a je důležité, aby naše mysl někdy jen tak bezcílně bloumala. Druhá rovina spočívá v tom, že když máme chvilku, kdy jsme jenom sami se sebou, nikdo na nás nemluví ani neřešíme nějaký úkol, v hlavě nám začnou dobíhat nedořešené věci z uplynulých dnů.

Neuropsychologové mimo jiné zkoumají, co dělá mozek, když takříkajíc nedělá nic, když se nezabývá žádným úkolem. U naprosté většiny lidí se v takové chvíli do mysli vracejí právě nepříjemné věci. Vzpomeneme si například na to, jak jsme se v práci chytli s kolegou, jak jsme slíbili dodat něco, co jsme nakonec nestihli, a podobně. Jsou to věci, které naše hlava v běžném provozu zametá pod koberec, ale které si současně potřebuje ve vnitřním dialogu zpracovat.

Chápu, že čekat na zastávce a mezitím si promítat nepříjemnou poradu ve firmě nemusí být úplně příjemné, ale když to neuděláme, tak se nám v mysli podobné věci hromadí. Mnohem zdravější tak je se toku myšlenek a pocitů otevřít, protože po nějakých 15 až 30 minutách neklidu přichází mnohem hlubší pocit úlevy. Zbytečně totiž utíkáme před něčím, co je sice nepříjemné, ale dříve či později to odchází. Někdo utíká k čerstvým zprávám, někdo k podcastům, někdo k mobilním hrám.

Je možné, že ke spoustě z těchto podnětů utíkáme právě proto, že jich na nás útočí tolik a i kvůli dnešnímu důrazu na efektivní time management se je snažíme všechny stihnout?

Ano, v současnosti se klade velký důraz na výkon a efektivitu. Kdybychom se na výkonnost úplně vykašlali, tak tady pochopitelně všichni umřeme hlady, ale striktně ekonomické myšlení zase ignoruje, že jednostranný důraz na efektivitu přináší významné části společnosti stres a úzkost. Tyto problémy vznikají právě v důsledku toho, že sami se sebou nemluvíme. Dlouhodobě se v nás hromadí stres, ten přerůstá do depresí či úzkostí a lidé pak sahají po snadných řešeních v podobě antidepresiv a anxiolytik (lék předepisovaný k léčbě příznaků při stavech úzkosti, pozn. red.), jejichž spotřeba v západním světě výrazně roste.

Fungování rychlé a informačně nabité společnosti, která si zbožšťuje výkon a efektivitu, možná vyhovuje určitému procentu populace, ale daleko větší část na to doplácí psychickými obtížemi. Pokud se tomuto režimu poddáme, tak sice splníme obrovské množství úkolů, napíšeme spoustu e-mailů, nafotíme tisíce fotek a stovky jich nasdílíme na sociálních sítích, ale tím vším budeme vlastně jen utíkat sami před sebou. Vnitřní spokojenost a klid tak stejně nenajdeme.

Napadá mě, jestli z tohoto režimu dokážeme vykročit alespoň v přírodě, protože i v lesích a v horách už narazíte na turisty, kteří téměř všechno zaznamenávají na své chytré telefony.

To jen svědčí o tom, že si sociální sítě spoustu lidí natolik namotaly, že už nedokážou ani chvilku vydržet bez sebeprezentace a uznání od druhých. Když vidíme, jak nám třeba na Facebooku naskakují pozitivní reakce na naše příspěvky, spouští se hormony spojené s momenty velmi silného uspokojení. Tím, že lajky někdy přicházejí a jindy ne, že nejsou něco samozřejmého, vyvolávají v nás ještě větší bažení. Sám sociální sítě používám, nicméně je dobré si všímat, jak se v nás snaží podněcovat závislostní jednání.

Současně i v horách, kam si lidé obvykle jezdí odpočinout, přibývá míst, na kterých proudí davy a stojí se fronty. Co to o našem přístupu k přírodě vypovídá?

Na to si dnes stěžují pracovníci národních parků, kteří říkají: „Máme tu místa, kde bývá vždycky narváno, a pak jiná místa jen o kousek dál, kde nepotkáte ani nohu." Mnoho lidí dnes k cestování přistupuje poměrně povrchně, nemá na hledání zajímavých lokalit čas, nebo tomu nechce věnovat energii, a končí tak u instantních řešení. Řekne si, že když se jede do Krkonoš, tak se vyrazí na Sněžku, což v důsledku vede k tomu, že tam jsou všichni. Sice se pak můžou vyfotit na Sněžce, ale kdyby zašli do nějakého lesa v podhůří Krkonoš, možná by si to užili více.

Jste jedním z autorů loňské knihy Vztah české veřejnosti k přírodě a životnímu prostředí, ze které vyplývá, že drtivá většina Čechů považuje přírodu za velmi důležitou pro svůj život, ale jen zlomek z nich dělá pro její ochranu něco víc, než že třídí odpad. Čím to je?

Vedle třídění odpadu bych ještě doplnil, že Češi taky docela dost šetří vodou a elektrickou energií. Stejně tak v Evropě patří k národům, které nejméně kupují balenou vodu. Je ale pravda, že nějaké důslednější formy zodpovědného chování k životnímu prostředí v Česku kořínky úplně nezapustily. Ve třídění odpadů jsme přeborníci, protože jde o problém, který je pro všechny snadno představitelný. Kdykoli neseme odpadky do popelnice, tak vidíme, kolik se toho vyhodí. Problémy jako eroze půdy, klimatická změna nebo vymírání druhů jsou naproti tomu hůře představitelné.

Z třídění odpadů už se ve společnosti stala součást slušného chování, zatímco v případě jiných forem ekologického chování jde zatím sociální norma proti zájmům ochrany životního prostředí. Když svým známým řeknete, že na dovolenou nepoletíte, ale budete raději cestovat po zemi, tak se spousta z nich bude udiveně ptát nebo bude mít šťouravé poznámky. Když jim povíte, že nejíte maso, tak budou jejich reakce pravděpodobně ještě rýpavější.

Důvodem, proč toho Češi pro životní prostředí nedělají víc, tak může být to, že jim to přijde příliš časově náročné, že jsou na to moc pohodlní a nechtějí slevit ze svých standardů, nebo že by kvůli tomu museli čelit skepsi svého okolí. Změna může nastat, až se cestou ekologického stravování či cestování vydá více lidí a stane se z ní jedno z nepsaných pravidel téhle společnosti, podobným pravidlem jakým teď je třídit odpad a nekouřit dětem či těhotným ženám pod nos.

Jakou důležitost Češi vzhledem k současnému vývoji přikládají ekologickým problémům souvisejícím s klimatickou změnou?

Například sucho Češi podle letošního průzkumu společnosti Median vnímají jako vůbec nejdůležitější největší hrozbu České republiky, a přikládají mu tak dokonce větší váhu než mezinárodnímu terorismu. Závažnost změny klimatu je každopádně v těsném závěsu za terorismem. Češi si ji spojují s už zmíněným suchem, taky s povodněmi a s tím, o čem v současnosti referují média, což jsou teď například hořící pralesy.

Mnoho Čechů si podle dostupných dat přeje, aby stát začal pro řešení klimatické změny podnikat nějaké konkrétní kroky. Většina z nich podle výzkumů podporuje, aby se změnil způsob hospodaření na zemědělské půdě a aby se v krajině vytvářely mokřady, tůňky nebo rybníčky, které zadržují vodu. Většina by taky souhlasila s mnohem přísnějšími limity pro emise skleníkových plynů. Hodně se teď mluví o tom, že kdyby se zavřely dvě nejšpinavější české uhelné elektrárny, Chvaletice a Počerady, tak by se snížil objem emisí skleníkových plynů, který vyprodukuje veškerá česká osobní automobilová doprava za rok.

Vědci a aktivisti říkají, že nám zatéká do podpalubí naší lodi, a jejich oponenti naopak tvrdí, že všechno je v pořádku, voda nám do lodi neteče, nebo možná i teče, ale my za to nemůžeme a nemáme to řešit. Naše výzkumy pak ukazují, že se veřejnost sice většinově přiklání k první skupině, ale její významná část zůstává ze situace zmatená, což je důsledkem přetrvávajícího názorového rozkolu…

Celý text rozhovoru najdete ZDE.

Kerry McDonald: Epidemie diagnóz ADHD poukazuje na problém ve školském systému, ne u dětí

čtvrtek 10. října 2019 · 0 komentářů

Je neuvěřitelné, kolik dětí má v dnešní době diagnostikované a léčené ADHD. Dětská živost se stává přítěží. Chování, které se dříve přijímalo jako normální, i když pro dospělé poněkud otravné, je čím dál častěji vnímáno jako nepřijatelné a stává se důvodem pro zásah lékaře.

Zdroj: www.svobodauceni.cz 4. 6. 2019

Nadbytek energie, nedostatek kontroly nad podněty, neschopnost zůstat sedět a poslouchat, nedostatek organizačních schopností, vrtění se, ustavičné brebentění – tyto typické dětské vlastnosti společnost relativně do nedávna obecně tolerovala. Dneska se dětem, které tyto vlastnosti mají, diagnostikuje, a v mnohých případech i léčí, porucha pozornosti s hyperaktivitou (ADHD), a to v neuvěřitelné míře.


Lékařský zátah na ADHD

I když ADHD může pro některé osoby představovat skutečné a vyčerpávající onemocnění, alarmující prudký nárůst u dětí školního věku, které jsou touto nálepkou označeny a mají se léčit, naznačuje, že na vině bude něco jiného. Vícero výzkumů poukazuje na školství, zejména jeho nižší stupně, které by mohly být příčinou epidemie ADHD.

V průběhu posledních několika dekád začali mladí lidé trávit ve školách a podobných aktivitách víc času než kdykoli předtím. Méně si hrají a očekává se od nich, že budou dělat víc už od velmi nízkého věku. Když většina z nás byla malá, školka bývala příjemným, hravým místem s minimem akademických očekávání. V dnešní době 80 % učitelů očekává, že se děti už ve školce naučí číst. To není chyba učitelů. Oni jen reagují na národní rámcový vzdělávací program a požadavky standardizovaných testů, které za poslední dvě desetiletí začaly školství pořádně dusit – a doplácí na to hlavně malé děti. (Toto jsou americké reálie, v ČR se děti ve školkách sice neučí číst, ale důraz na jejich vzdělávání místo „prostého hraní“ je znát i zde – pozn. SU.)

Právě nejmenší děti se nejčastěji chytí do sítí diagnostikování ADHD. Loni na podzim výzkumníci z Harvardu zjistili, že brzký nástup do školy je spojený s podstatně vyšší mírou diagnostikovaného ADHD. Ve státech, kde se jako určující pro nástup do školy bere věk dosažený k 1. září, je vidět, že děti, které dosáhly věku pěti let až v srpnu, měly o 30 % vyšší pravděpodobnost, že jim bude diagnostikováno ADHD, než děti, které se narodily v září a nastupovaly do školy v téměř šesti letech. Nezralost, nikoli porucha, to byl ten skutečný faktor.


Blud zvaný ADHD

Marilyn Wedge, autorka knihy A Disease Called Childhood: Why ADHD Became An American Epidemic (Nemoc zvaná dětství: Proč máme v Americe epidemii ADHD, česky dosud nevyšlo; pozn. překl.), varuje před nadměrným diagnostikováním ADHD. V článku nazvaném „Blud zvaný ADHD“, který vyšel v Time Magazine, píše:

„Malé děti mají od přírody spoustu energie. Jsou impulzivní, fyzicky aktivní, nevydrží sedět na místě a neudrží dlouho pozornost. Přirozená zvídavost je nutí chrlit otázky, ve svém zaujetí si nevšímají, že přerušují ostatní. Pořád čekáme, že pěti nebo šestileté děti zvládnou sedět v klidu ve třídě a dávat pozor a přitom si udrží svou zvídavost. A když ne, vrhneme se na ně a rovnou jim diagnostikujeme ADHD.“

Podle amerického centra pro kontrolu a prevenci nemocí (CDC) stoupl počet velmi malých dětí (od 2 do 5 let), kterým bylo diagnostikováno ADHD mezi lety 2007/2008 a 2011/2012, o 50 %. Data z roku 2016 ukazují, že 9,4 % všech amerických dětí, to je přes 6 milionů, má diagnózu ADHD, a téměř 2/3 současných dětí s diagnózou ADHD bere na tuto poruchu léky. Zpráva z března 2019 o ADHD vydaná asociací Blue Cross and Blue Shield informuje o tom, že mezi komerčně pojištěnými dětmi všech věkových skupin došlo k nárůstu výskytu diagnózy ADHD o 30 % jen za posledních osm let. (O situaci v ČR např. ZDE, pozn. SU.)

I když symptomy ADHD mohou okolí obtěžovat, měli bychom se podívat nejdříve na prostředí, v kterém děti žijí, a až pak na dítě. Tak by se dala epidemie diagnóz ADHD dostat pod kontrolu. Ve své knize ADHD neexistuje Dr. Richard Saul, behaviorální neurolog z Chicaga, vysvětluje, že jedinci označení diagnózou ADHD jsou buď ovlivnění vnějšími faktory, které zhoršují normální symptomy, nebo mají nějaký hlubší problém, který je potřeba odhalit a řešit. V druhém případě se podle jeho zkušeností symptomy ADHD vytratí, když je odhalena a vyléčena pravá příčina potíží. V prvním případě je klíčovým krokem ke zlepšení změna prostředí. To platí pro děti i pro dospělé s diagnózou ADHD. Dr. Saul píše:

„Stejně jako se děti začínají předvádět, když je dostatečně nezaujme vyučování, tak i dospělí, kteří se v práci nebo při studiu cítí nenaplnění a nemají ani uspokojivé koníčky, se pochopitelně začínají nudit, jsou roztěkaní, trpí depresí. Zvyšující se požadavky dnešní doby navíc vytváří tlak na děti a dospělé, aby ve škole i v práci podávali lepší výkony a vydrželi víc.“


Nevhodné prostředí

Změna nevhodného prostředí v případě dospělých jedinců s diagnózou ADHD může znamenat změnu povolání nebo směru studia a také to, že si půjdou za svou vášní. Možná jste účetní, který touží stát se tesařem, nebo zdravotní sestra, která sní o životě podnikatelky. V případě dětí s ADHD může změna prostředí vypadat tak, že je úplně vyjmete z omezujícího školního prostředí. Profesor psychologie z Boston College Peter Gray píše:

„Co to znamená mít ADHD? V zásadě to je neschopnost přizpůsobit se podmínkám standardního vzdělávacího systému. Většina diagnóz ADHD je založena na pozorování učitelů.“

Jennifer Walenski viděla na vlastní oči, jak se dítě s diagnózou ADHD změnilo po odchodu z normální školy. Jejich rodinnou cestu sdílí na The Bus Story a mně řekla:

„Naše děti vlastně původně chodily do státní školy. Synovi v průběhu školní docházky diagnostikovali jak ADHD, tak autismus. A chtěli mu nasadit léčbu. To jsme odmítli. Pak jsme ho i jeho starší sestru vzali ze školy a začali je vzdělávat doma. O pár let později syn naprosto nepotřebuje jakoukoli léčbu. Je to prostě normální kluk, který do toho prostředí nepatřil. Stejně jako většina lidí. Zamyslete se nad tím.“

Zkušenosti Walenských se shodují se zkušenostmi dalších rodičů, kteří stáhli své ADHD děti z normálních škol. V neoficiálním průzkumu Gray zjistil, že když dítě s nálepkou ADHD vymění školu za domácí vzdělávání, většinou nepotřebuje dál brát léky na potlačení symptomů ADHD. Vlastnosti, kvůli kterým byl označován jako ADHD, nezmizí, ale mimo prostředí běžných škol už je nikdo nepociťuje jako problematické.


Sebeřízené učení

Grayova analýza také odhalila, že mladí lidé s nálepkou ADHD, kteří si nejlépe vedli mimo rámec standardního školství, byli také schopni nejlépe samostatně řídit svůj vzdělávací proces. Zjistil, že „léky na ADHD i při domácím vzdělávání potřebovaly dál brát primárně děti, jejichž domácí vzdělávání rodiče vedli a strukturovali podle modelu, který odpovídá vzdělávání v normálních školách.“

Když replikujete školu do domácího prostředí, replikujete spolu s ní i problematické chování, které se objevovalo ve škole, zatímco posun k unschoolingu či sebeřízenému vzdělávání dává mladým lidem svobodu, ve které vzkvétají.

Závěrem chci říci, že vývoj epidemie diagnostikovaného ADHD bude záležet především na tom, jestli společnost přestane vnímat normální dětské chování jako patologii. Hodně označení ADHD má svůj původ v prostředí povinného školství, které klade na mnoho dětí vývojově nepřiměřené požadavky. Osvobodíme-li mladé lidi od restriktivního školského systému a umožníme-li jim, aby se učili a rostli vedeni svou sebeřízenou zvědavostí, podpoříme tím štěstí a zdraví dětí i celých rodin.

Ivana Málková: (Ne)vzdělaní učitelé

středa 9. října 2019 · 0 komentářů

Jsou učitelé po ukončení studia zralé osobnosti? Jaké jsou možnosti jejich dalšího vzdělávání? A jak se k požadavku na profesní a osobní růst učitelé staví? O vzdělávání učitelů si povídaly Kristina Zůbková a Ivana Málková

Z nadpisu nemám jasno. Jsou čeští učitelé vzdělaní nebo nevzdělaní?

Jeden z požadavků na učitele je, aby se po dosažení potřebného vzdělání dále vzdělávali. Otázkou zůstává, co si kdo představuje pod pojmem „vzdělaný“.

Učitelé si stěžují, že se cítí přetížení. Vzrůstající tlak na výkon, povinná školení a rozsah nepedagogických požadavků je často zahltí tak, že na to, co je zajímá, zbývá malý prostor. To platí i tehdy, když mají podporujícího a vstřícného ředitele. Přesto se mnozí z nich s chutí vzdělávají v metodice, didaktice, komunikaci, oborově, technologiích atd. Méně časté je vzdělávání v oblasti osobního rozvoje.

Jsou učitelé ochotni se dále vzdělávat a pracovat na sobě nebo vidíš mezery?

Vím o učitelce, která strávila dva dny ředitelského volna v jiných školách. Když chtěla v inspirativních návštěvách pokračovat, ředitelka její žádost o uvolnění zamítla. Mezera je v tom, že když učitel během dopoledne ve třídě chybí, je to komplikace. Mnozí učitelé během svého života nikdy neviděli učit nikoho jiného a neviděli ze záznamu sami sebe. Představme si, že by měli učitelé během roku možnost čerpat určitý počet dnů „studijního volna“ právě na návštěvy v jiných školách. Inspirace, sdílení a různorodost by jim umožnila být v kontaktu s realitou.

Někdo může namítnout, že studijní volno již mají. Tuším, že je to kolem deseti dnů v roce. Tyto dny se většinou čerpají v době, kdy mají děti prázdniny, školy jsou zavřené, takže není možné navštívit výuku někoho jiného. Kromě toho někteří ředitelé na tuto dobu zadávají učitelům práci na doma.

Troufnu si nadhodit, že široká i odborná veřejnost považuje za samozřejmé, že učitel je osobnostně i sociálně vyzrálý jedinec. Kdo jiný by měl být více?

Odpovědět bude jako projít minovým polem:). Podle mne o tom takto vědomě moc lidí neuvažuje, ale automaticky to předpokládají. Toto očekávání umocňuje tlak, o kterém učitelé často mluví. Co si kdo z nás představuje pod pojmem zralý jedinec? Slyšela jsem názor, že většina lidí „uvízla“ v emočním vývoji někde mezi dětstvím a pubertou a rozdíly mezi námi jsou v tom, do kterého věku kdo z nás doputoval. A protože téměř vymizely přechodové rituály, mnoho lidí v této nezralé fázi zůstává po zbytek života, aniž si to uvědomí. Takže mezi učiteli jsou jak zralí tak nevyzrálí jedinci, jako je tomu v jakékoli jiné profesi.

Znám učitelku, kterou žáci druhého stupně natočili na mobil, když se rozčilovala, a dali to na FB. Zuřila, plakala, hroutila se, dožadovala se trestů, nedokázala si před třídu znovu stoupnout. Bylo pro ni téměř nemožné od situace „poodstoupit“, natož ji pochopit v širších souvislostech. Nebyla toho schopna ani s odstupem času.

Zralost, tak jak já ji vnímám, je schopnost projít emocemi tak, aby to bylo bezpečné pro mne i mé okolí. Představuji si to tak, že zůstávám pozorovatelkou sebe sama, jsem schopna určitého nadhledu a přijímám svoji část zodpovědnosti za to, co se děje. Dám si čas, než zareaguji, jsem schopna sebereflexe a přijímám událost jako novou zkušenost.

Podle této tvé definice si nejsem jista, zda nějakou zralou osobnost znám. Co se s tím dá dělat? Kde se to „doučit“ a tak říkajíc dozrát?

Současný trh nabízí škálu metod, jak se pustit do hlubšího sebeobjevování. Většinou jde o techniky založené na vlastním prožitku a osobním uvědomění. Většina učitelů začíná profesní oblastí. Matematika Hejného, Genetická metoda čtení, Comenia Script, Kritické myšlení, Respektovat a být respektován, Začít spolu, Tvořivé učení, Montessori, Využití IT ve výuce atd… patří k nejrozšířenějším kurzům a získané znalosti učitelé mohou okamžitě a viditelně do výuky vnášet. Každá z těchto metod zároveň kultivuje i osobnost pedagoga.

Využití možností mentoringu, supervize nebo kouče je méně časté. Učitelé si na tento typ služeb teprve zvykají. Jde o dlouhodobější proces. Je k tomu třeba ochota ke změnám a schopnost sebereflexe.

Kurzy osobního rozvoje, jsou zatím v menšině. Setkala jsem se s učiteli, kteří se účast na takovém kurzu dokonce báli před ostatními přiznat. A naopak znám pedagogy, kteří pravidelně navštěvují různé druhy sebezkušenostních výcviků a hrdě se k tomu hlásí.

Čím si nízký zájem učitelů o tento typ kurzů vysvětluješ?

Absolvovat kurz „Jak učit číst“ je bezpečné. Mám-li se rozvíjet osobnostně, je třeba vystoupit z komfortní zóny, být ochoten se dívat na svá slabá místa, mít odhodlání vyměnit nevyhovující postoje za nové. To není pohodlné a vyžaduje to ochotu otevřít se změnám.

Jaké je propojení mezi sebepoznáním učitele a kvalitou výuky? Jak jedno ovlivňuje druhé?

Člověk, který se rozhodne sám o sobě více dozvědět, si je sám sebe více vědom, vnímá svoji hodnotu, více si věří, dokáže si vymezit a hlídat své hranice, je si vědom své zranitelnosti, chápe, že do života patří i kvality, které jsme si zvykli označovat za nežádoucí a umí s nimi zacházet. Takový učitel pak přistupuje k výuce jako komplexnímu procesu osvojování si učiva, péči o vztahy a prožívání, vnímá jedinečnost děti a má respekt k odlišnostem jednotlivých rodin.

Umím si představit, jak pomůže učitelům v jejich práci mentoring, supervize nebo koučink. Ovšem v minulém rozhovoru jsi zmiňovala numerologii, konstelace, systemiku… Patří do školního prostředí tyto nevědy, které nejsou postaveny na vědeckých základech?

Nevědecké techniky a metody jsou často napadané a zpochybňované. Rozumím tomu. Sama jsem žila mnoho let v přesvědčení, že by mne k astroložce nebo na konstelace nikdo nedostal. Vydrželo mi to do okamžiku, kdy se odpor a nedůvěra proměnily ve zvědavost to prozkoumat. Díky vlastním zkušenostem a prožitkům jsem postoj k „pavědám“, jak to některé komentáře označují, změnila. Tyto směry ve vyučovacím procesu místo nemají a ani by mít neměly. Ale pokud se jejich prostřednictvím dozví učitel něco více o sobě, může to být přínosem i pro atmosféru ve třídě. Pokud by učitel „ulítl“ a dělal si například výklad horoskopu žáků nebo stavěl konstelace bez souhlasu rodičů žáků, je to nepřípustné. Pokud se ale například učitelka zabývající astrologií setká s maminkou žáka, která je tomu nakloněna, může jim nahlédnutí do horoskopu přinést širší pochopení toho, co se s dítětem děje. Jaký je rozdíl mezi diagnózou od psychologa a výkladem astrologa? Mně to přijde podobné. Obojí nálepkuje a nabízí tipy, jak k dítěti přistupovat. Vždy záleží na tom, kdo a jak s daným nástrojem zachází. Pokud jsme necitliví a odpojení od souvislostí, může škodu nadělat češtinář, psycholog, astrolog i zubař.

Pokud tedy učitel tyto dovednosti / znalosti / schopnosti má, jak by s nimi měl ve školním prostředí zacházet? Které hranice by neměl překročit, čeho by se měl vyvarovat, jaká jsou pravidla pro jejich používání.

To je na několik samostatných článků:). Například technika One Brain nabízí typy cvičení, které podporují spolupráci levé a pravé hemisféry. Konkrétně existuje cvičení, kdy zapojíme ruce, nohy a oči v určitém sledu za sebou a zvýšíme tak momentální schopnost se soustředit. Pokud si takové cvičení učitel zacvičí s dětmi před důležitým testem, děti jsou v menším stresu a lépe se soustředí. A pokud někdo nevěří, že to funguje, tak bude možná souhlasit, že trochu pohybu a odpoutání pozornosti od čekající zátěže je fajn. Mně se také lépe pracuje, když si před vyřizováním náročné práce uvařím čaj, který mi k tomu příjemně voní. Na druhou stranu tato technika umožňuje dostat se do regrese, a to je samozřejmě prostor, do kterého žádný pedagog nesmí vstupovat.

Regresí myslíš co? Minulé životy?

Regrese je možnost spojit se prostřednictvím nějaké techniky s okamžikem příčiny našich obtíží, porozumět jim a získat inspiraci, jak oslabit jejich vliv na naše současné jednání. Většinou nás to dovede do dětství, k rodičům a v případě lidí, kteří věří na minulé životy, tak i tam. Pokud by například „zapálený“ učitel ovládající tuto techniku chtěl dítěti pomoci odblokovat jeho obtíže s trémou, dopustil by se nepřípustného jednání.

Je důležité mít na paměti, že role, na kterou zní pracovní smlouva, je UČITEL, nikoliv terapeut nebo čaroděj.

A je to skutečně jediná role, do které učitel vstupuje?

Není. Učitel je jako herec. Mění role podle scény, na které se ocitá. Může být trenér, mediátor, kouč, manažer, psycholog, pokladník, detektiv, bachař, diktátor, kamarád, pečovatel, klaun, dramatik, sociální pracovník, terapeut, diplomat. Pokud do těchto rolí vstupuje na chvíli a vědomě, lépe si ohlídá hranice, kam smí a kam ne. Mnozí učitelé si ale těchto rolí nejsou vědomi nebo v některé z nich přetrvávají dlouhodobě. Pak se jim může stát, že překročí hranice. To, co je pro jednoho rodiče v pořádku, pro druhého může být důvodem k žalobě. Konkrétně například večerní usínání prvňáčků na škole v přírodě. Stýská se jim, vztahují ručičky k učitelce, někteří chtějí pusu na dobrou noc. Smí učitelka dítě obejmout? A co když děti učí učitel? Je na něj ve stejné situaci totéž měřítko?

Ještě mne zajímají ty konstelace. U mnoha lidí tato metoda působí jako červený hadr na býka.

Ano, je to tak. Je to mocný nástroj, který funguje kdekoliv a s kýmkoliv. Buď si je oblíbíš nebo je odsuzuješ. Díky nim si můžeš vyzkoušet „chodit chvíli v mokasínech toho druhého“, jak říkají indiáni. Je to technika, která umožňuje dívat se na svoji situaci z odstupu a objevit skryté souvislosti, které mají na naše jednání vliv, aniž jsme si toho vědomi.

K čemu je to dobré? Znám učitelku, která „nadržovala“ holčičkám a „vytáčelo“ ji, když kluci zlobili. Konstelace jí pomohly objevit příčinu, která souvisela se vztahy v její rodině. Díky tomu dokázala původní automaticky se spouštějící nepřátelské reakce proměnit na neutrálnější postoj. Nepřípustné by bylo, kdyby se konstelacemi vměšovala do života konkrétních rodin žáků.

Mně se na konstelacích líbí to, že se dají užívat i jako nástroj „vyzkoušet si události nanečisto“. Představme si učitelku, kterou čeká první třídní schůzka v životě. Když si stoupne sama v prázdné třídě před lavice a představí si všechny rodiče žáků, může cítit úzkost, trému, ohrožení. Pokud si ale stoupne například stranou tak, aby stála na straně rodičů, mohou se její pocity změnit. Jde o to, aby si vybrala ve třídě takové místo, kde se bude cítit nejlépe. Možná se rozhodne lavice uspořádat jinak, nebo je odstranit a sednout si pouze na židlích do kruhu. Jde o to najít takové uspořádání, které jí na skutečné schůzce dodá větší pocit jistoty.

Druhá možnost, jak lze konstelace ve školním prostředí použít, je zosobnění. Kdysi jsem dala jednomu řediteli tip, jak zacházet se Vztekem, který cítí, když žáci něco provedou, a on to řeší. Za pár dnů mi volal a nadšeně sdílel: „Funguje to! Měl jsem v ředitelně tři kluky, porvali se a nebyla s nimi řeč. Cítil jsem, jak ve mně kvasí Vztek a nechtěl jsem v tomhle afektu jednat. Vylezl jsem zpoza stolu a sedl si s kluky na židle do kruhu. Přidal jsem pátou židli, dal ji do rohu místnosti a řekl: Tato židle je pro můj Vztek. Vzteku, sedni si sem, kousek dál ode mne, prosím. Potřebuji s kluky něco probrat. Když jsi u mne blízko, mám strach, že bych řekl něco, co by mne mrzelo. A pak si sedl mezi kluky a všem dal prostor, aby řekli, co se mezi nimi stalo. Kluci se rozvyprávěli, občas koukli na prázdnou židli a ujišťovali se, zda tam můj Vztek stále sedí. To mi pomáhalo ho tam skutečně udržet. Situací jsem prošel zcela novým způsobem a s určitou lehkostí pro nás všechny.“

Co mají tyto nevědecké techniky společné, je osobní prožitek. Účastníci se učí například zaměřit svoji pozornost na dýchání, projevy těla a pocity. Vědomé oddělení těchto vjemů od sebe přináší možnost umět reagovat s vyšší mírou zralosti, což se například při konfliktech může hodit.

Jsou nějaké signály, které mohou pedagoga upozornit na to, že by mu sebepoznání a osobnostní rozvoj pomohl?

Signálem mohou být opakující se události, množství nevyhovujících situací a impulsů zvenku, tzv. zrcadlení. Mohou to být i zdravotní či psychické komplikace, zraňující vztahy, nepříjemné pocity atd. Většina lidí se na tuto cestu vydává až ve chvíli, kdy míra nespokojenosti převažuje nad spokojeností.

Jaké místo a prostor by měla ve škole zaujímat věda a jak by měly být zastoupeny její protipóly – vztahy, kreativita, společenská angažovanost, esoterika, víra, intuice, zdravý selský rozum…

Kdysi mi jeden ředitel řekl, že by si přál, aby dění ve škole bylo rozděleno na třetiny – 1/3 trénování mysli, 1/3 péče o tělo a 1/3 péče o duši. To je mi blízké.

Škola je součástí života, a tak by v ní mělo být místo úplně pro všechno. Zvykli jsme si svět dělit na západ a východ. Na jedné straně byla upřednostňováno zaměření na hmotu a na druhé na duchovno. Teď se oba světy začínají prolínat. Zápaďáci meditují a východní národy staví aquaparky.

Vyrostla jsem v prostředí, kde bylo zvykem rozdělovat věci na dobré a špatné, postižení lidé byli zavřeni v ústavech mimo město a prvního člověka s jinou barvou pleti jsem viděla na vlastní oči až v dospělosti. Učím se toleranci, otevřenosti a respektu k odlišnostem ve vzhledu i názorech. Před dvanácti lety jsem obracela oči v sloup a klepala si na čelo, když někdo vyslovil slovo energie, duše nebo meditace. Nedávno jsem četla článek s titulkem: „Vědci změřili, kolik váží duše člověka.“ Vypadá to, že rozdělení na vědecké a nevědecké disciplíny pomalu mizí.

No, a to mi dává smysl. Když jsem slyšela Dalajlámu, že mezi jeho koníčky patří kvantová fyzika, tak jsem se v duchu usmívala.

Ještě mne napadá k té astrologii a numerologii, pokud si vzpomínám, i uznávaní panovníci se radili se svými dvorními astrology, kdy je příznivá doba na to a ono.

Dalajláma také hovořil o radosti, která je podle něj důležitou podmínkou pro zdravé tělo a mysl. „Ve školách by měl existovat předmět, který by učil o radosti na základě vědeckých poznatků a zdravého rozumu.“ Jak tomuto výroku rozumíš ty? Co nám tím chtěl říci?

U mnoha výroků Jeho svatosti se mi ulevilo. Jako by jeho slova byla podporou pro cestu, kterou teď kráčím. Radost, smysl pro humor a vášeň pro to, čemu se věnujeme, považuji za základní lidskou výživu. Pokud jsme od těchto zdrojů odpojení, stávají se z nás roboti, kterým jednoho dne dojdou baterie.

Nevím, zda je řešením zavést samostatný předmět „Výchova k radosti“, ale vím o školách, které tento záměr mají ve svém kurikulu. Znám učitele, kteří mají smysl pro humor a „jiskru v oku“. Je úžasné slyšet ze tříd smích a potkávat děti, kterým se nechce ze školy domů. Děti nasávají osobnostní kvality učitelů a napodobují je. Vnímají, zda nás baví to, co je učíme. Dokážou rozlišit, zda to, co hlásáme, také žijeme. Mají radary na pravdu.

Proto je velmi důležité, aby učitelé znali své silné i slabé stránky a uměli s nimi zacházet. Aby si byli vědomi svého potenciálu a dokázali ho využít. Aby byli otevření sebereflexi, ochotě uznat chybu a dokázali požádat o pomoc. Aby si byli co nejvíce vědomi toho, jak s dětmi komunikují, jak na ně reagují a dokázali vidět události v souvislostech.

Zdroj.

Ze sociálních sítí: Jak by podle vás měl vypadat systém dalšího vzdělávání a podpory profesního rozvoje pedagogických pracovníků?

úterý 8. října 2019 · 0 komentářů

Pozitivní dopad profesního rozvoje pociťuje 78% českých učitelů. Učitelé, kteří deklarují pozitivní dopad aktivit profesního rozvoje na svou práci, vykazují vyšší míru spokojenosti v zaměstnání ve srovnání s učiteli, kteří takový pozitivní dopad nepociťují.

Zdroj: Pedagogické info 11. 7. 2019

"Systém dalšího vzdělávání nastavit tak, aby napomáhal diagnostice vzdělávacích potřeb školy a jejich učitelů a dokázal je z větší míry saturovat on-site (intervize, resp. supervize; on-site oborově didaktické resp. pedagogické vzdělávání – ať už elektronickou formou s dostatečnou nabídkou kvalitních metodických materiálů, nebo spoluprací s metodickými kabinety, univerzitami, jinými školami atd.)."

I to je jedním z diskutovaných nástrojů strategické linie zaměřené na podporu učitelů, ředitelů a dalších pracovníků ve vzdělávání. Více ZDE.

Jak by podle vás měl vypadat systém dalšího vzdělávání a podpory profesního rozvoje pedagogických pracovníků?

Začátkem července se příliš nediskutovalo. Můžete to ještě napravit.


Naplánuj si letní brigádu v USA už dnes!

· 0 komentářů

Léto plné slunce, vody a zážitků je sotva za námi a můžete o něm už jedině snít. Všichni studenti se pomalu vrací do koloběhu povinností a světýlkem na konci tunelu je... další léto! Jestli tě baví poznávat nové lidi, cestovat, učit se nové věci, můžeš si už teď naplánovat, kam povedou tvoje další kroky. Pracuj v zahraničí, a to rovnou v zemi neomezených možností, v Americe!


Splň si svůj americký sen

Pokud sníš o tom, že strávíš celé léto v zemi neomezených možností, poznáš spoustu lidí z celého světa, zlepšíš si angličtinu, přivyděláš si na další školní rok a nasbíráš zážitky na několik měsíců dopředu, není nic jednoduššího. Work and travel je nejlepší způsob, jak prožít léto v USA. Programu se každý rok zúčastňují stovky studentů vysokých škol.

A co to Campleaders vlastně je? Jde o práci v dětských táborech, které mají ve Spojených státech tradici už od 19. století a jsou neoddělitelnou součástí tamější kultury. Navštěvuje je většina dětí, lehko se stane, že potkáte táborníky, kteří jezdí na stejné místo jako jejich rodiče a prarodiče.


Co ti dá práce v kempu?

Pokud to nezažiješ na vlastní kůži, nepochopíš. To ti řekne každý, kdo má zkušenost s prací v letním táboře v USA. Příletem začne tvoje velké letní dobrodružství. Konečně zažiješ nefalšované multi-kulti, poznáš lidi z celého světa, se kterými budeš v táboře pracovat. Poznáš americkou kulturu ze všech možných i nemožných stránek. Zdokonalíš si angličtinu. Naučíš se postarat sám o sebe.

Během volných dní můžeš s novými kamarády cestovat, objevovat bližší i vzdálenější okolí, ochutnávat jídlo, vyzkoušet si aktivity, které kemp nabízí. 10 týdnů uteče jako voda a ty už se budeš loučit s novými kamarády, super prostředím a plánovat další pobyt. Přátelství, která tu vznikají, bývají na celý život. Zkušenosti, které tu získáš, tě posunou nejen po osobní, ale taky profesionální stránce.


Abys mohl během léta vycestovat do USA, musíš splnit několik podmínek

1. Před vycestováním do USA jsi oficiálně dospělý. Stačí věk 18 let, není třeba 21.
2. Jsi studentem denního studia na některé z českých univerzit nebo vysokých škol.
3. Krom zábavy a cestování jsi ochotný 9-10 týdnů pracovat. Bez práce nejsou koláče, resp. peníze na pobyt v USA.
4. Domluvíš se anglicky alespoň na základní úrovni tak, abys objednal burger a hranolky v restauraci.
5. Nikdy jsi neměl problém se zákonem a máš čistý trestní rejstřík.
6. Cítíš se fyzicky a psychicky natolik způsobilý, abys zvládl práci a odloučení od nejbližších.


Práce šitá na míru

V průběhu 10 týdnů, které strávíš prací v kempu, budeš dělat práci, kterou si vybereš před svým odjezdem do Ameriky. Můžeš působit jako Support Staff – pomocný personál. Tahle pozice je určená pro studenty, kteří nemají angličtinu na tak vysoké úrovni a preferují fyzickou práci v mezinárodním kolektivu z celého světa. Nabídka je široká, můžeš se stát pomocníkem v kuchyni, číšníkem, údržbářem, zahradníkem, řidičem nebo pracovat v administrativě.

Pokud tě láká práce přímo s dětmi, pak je pro tebe pozice vychovatele nebo pozice Camp Counselour či specialista na různé druhy aktivit, většinou sportovních. V tom případě je nutné umět anglicky tak, abyste byli schopni v angličtině tyto aktivity vyučovat. Ať už jde o aktivity pohybové a nebo třeba umělecké, divadelní, taneční, v týmu Activity Specialist najdeš svoje místo.

Významnou a velmi potřebnou pozicí je Specialneedscounselour – vychovatel pro děti se speciálními výchovně vzdělávacími potřebami. Ten má za úkol pomáhat dětem v jejich každodenních aktivitách na táboře, provázet je jednotlivými aktivitami, dělat jim společnost, starat se o ně. Výhodou je zkušenost s prací se zdravotně znevýhodněnými osobami. Je to výborná zkušenost pro studenty speciální pedagogiky, psychologie a podobných oborů. Tak co, je některá z pozic přímo pro tebe?


Jak začít?

Když chceš vyzkoušet Work and travel USA, nenechávej to na poslední chvíli. Lehko se ti pak může stát, že za 5 minut 12 už nenajdeš práci a místo podle tvých představ. Začni všechno řešit hned, na jaře už může být pozdě. Nápomocní ti budou zaměstnanci, kteří mají s programem zkušenosti.

Mohou ti poskytnout přesné a ověřené informace o průběhu programu, podmínkách a budou ti cennými rádci v průběhu registračního a výběrového procesu. Buď i ty jedním z 50 000 lidí z celého světa, kteří se rozhodli prožít pracovně – cestovatelské léto v USA.

Tak na co ještě čekáš? Jdi na http://www.campleaders.com/cz a začni svůj registrační proces, který ti zajistí nejlepší léto tvého života už teď!