Co chtějí zaměstnavatelé od uchazečů? Nejčastějším požadavkem není praxe

čtvrtek 24. října 2019 · 0 komentářů

Ještě před pár lety platilo, že primárním požadavkem zaměstnavatelů byla praxe v oboru a absolventi nebo lidé, kteří měnili zaměření, byli ve značné nevýhodě. V posledních letech pozorujeme značný příklon k jiným, převážně měkkým dovednostem – vysoko se cení schopnost dobře komunikovat, vůle učit se a zodpovědný přístup. Jaké požadavky převažovaly v letošních poptávkách zaměstnavatelů, ukazují data z pracovního portálu Profesia.cz.

Požadavky zaměstnavatelů se v posledních dvou letech mění. A nejde jen o to, že nedostatek volných lidí na trhu práce vede zaměstnavatele ke snižování nároků. Projevuje se i zvýšení tempa změn, kterému se musejí firmy, a tedy i jejich zaměstnanci, přizpůsobit. Nestačí totiž dobře umět svou práci a předpokládat, že se podmínky po desetiletí nezmění – mluví se o nástupu post-profesní éry.


U středoškoláků je nejčastějším požadavkem zodpovědný přístup, u vysokoškoláků znalost angličtiny

Mezi nejčastějšími požadavky, které v roce 2019 zadávaly firmy, které hledaly nové zaměstnance se středoškolským vzděláním, jsou zodpovědný přístup, komunikační dovednosti, praxe a samostatnost. Z toho vyplývá, že firmy stále častěji hledají ty, kteří umějí přemýšlet a jsou schopní se sami rozhodovat. Direktivní způsob vedení lidí se postupně vytrácí a je nahrazován důrazem na zodpovědnost za vlastní práci.

U vysokoškolských pozic se uchazeči neobejdou bez znalosti angličtiny. Zatímco u středoškoláků je tento požadavek až na 5. místě, u vysokoškolských pozic je téměř podmínkou a předpokladem přijetí. Další předpokládanou znalostí jsou základní IT dovednosti jako ovládání kancelářských programů typu MS Office. Mezi časté požadavky ale patří také komunikační dovednosti, analytické myšlení a příjemné vystupování.

Pokud se podíváme na nejčastější požadavek zaměstnavatelů všeobecně, bez ohledu na vzdělání, jsou to komunikační dovednosti.


Měkké dovednosti lidé v životopise neuvádějí

Přestože drtivou většinu požadavků zaměstnavatelů v současné době tvoří měkké dovednosti, uchazeči se tomuto trendu zatím nepřizpůsobili. Ať už jde o lidi se středoškolským nebo vysokoškolským vzděláním, v životopisech zmiňují téměř výhradně tvrdé dovednosti. U obou skupin je to nejčastěji znalost anglického jazyka.

„Doporučujeme jít proti zažitým zvyklostem a v životopisech nezapomínat na měkké dovednosti,“ radí Michal Novák z Profesia.cz a upřesňuje: „Je dobré je ale popsat originálněji než slovy ‚zodpovědný, komunikativní, samostatný‘ – například tyto dovednosti opsat v několika větách a doložit konkrétními příklady z předcházejícího působiště nebo studia. O tom, jak napsat správně životopis odpovídající současným trendům, se mohou mimo jiné poučit návštěvníci festivalu příležitostí Profesia days v rámci poradenské zóny.“


Snižování nároků zaměstnavatelů

Rostoucí důraz zaměstnavatelů na měkké dovednosti je trend, který přichází i kvůli situaci na trhu práce. Firmy se přizpůsobily podmínkám a hledají spíše šikovné a flexibilní lidi, přičemž počítají s tím, že nové zaměstnance proškolí nebo dokonce vzdělají v odborné oblasti.

„Problémy s hledáním nových zaměstnanců vedou i ke snižování nároků zaměstnavatelů. Dokazuje to fakt, že v porovnání s předcházejícími lety klesá počet inzerátů, kde je požadováno vysokoškolské vzdělání druhého stupně. A přesto, že jazykové dovednosti patří k nejčastěji požadovaným tvrdým dovednostem, snižují se dokonce i nároky v této oblasti,“ uzavírá Michal Novák.


Profesia days 2019 proběhnou ve dnech 23. a 24. října na výstavišti PVA EXPO Praha.

Kompletní program a další informace včetně registrace pro vstup zdarma najdete na https://profesiadays.cz/.

MŠMT: Po absolventech VŠ je velká poptávka na trhu práce

středa 23. října 2019 · 0 komentářů

Nedávno dokončené šetření Absolvent, realizované souběžně s pilotním ročníkem mezinárodního šetření Eurograduate, ukazuje, že situace na trhu práce je pro absolventy vysokých škol velmi příznivá.

Jejich míra nezaměstnanosti se blíží nule, většina z nich pracuje na pozicích odpovídajících jejich vzdělání a nástupní mzdy rostou dokonce ještě rychleji než průměrná mzda ve zbytku ekonomiky. Zaměstnavatelé napříč obory se shodují, že navzdory rozšíření přístupu k vysokoškolskému vzdělávání se stále potýkají s nedostatkem kvalifikovaných pracovníků a vysokoškoláků by dokázali zaměstnat ještě více.

Uplatnění odpovídající jejich vzdělání si nejlépe nacházejí absolventi v oblasti IT a ve zdravotnických oborech, velmi dobře se ale uplatňují i absolventi učitelských oborů, přestože jejich příjmy jsou podprůměrné. Problematická je naopak situace absolventů zemědělských a lesnických oborů, kteří vykazují nejhorší výsledky ve většině ukazatelů.

Situace se zlepšuje i pro absolventy, kteří přicházejí na trh práce pouze s bakalářským vzděláním. Častěji než dříve pracují na pozicích, které jejich kvalifikaci odpovídají, což ukazuje, že ekonomika si na tento donedávna neobvyklý titul postupně „zvyká“. Jejich příjmy jsou však stále nižší a míra nezaměstnanosti naopak vyšší než u absolventů magisterského studia, což představuje podnět pro další posilování relevance bakalářských studijních programů, např. zvyšováním počtu profesních programů.

Absolventi jako nejsilnější ze svých kompetencí vnímají zejména schopnost učit se nové věci, rezervy naopak cítí v cizích jazycích a pokročilých ICT dovednostech. Za nedostatečně rozvinutou považuje řada zaměstnavatelů také jejich schopnost samostatně řešit problémy a v menší míře i komunikační dovednosti. Jako problematické jsou často vnímány i oborově specifické znalosti a dovednosti uplatnitelné v praxi. Pro vysoké školy je ale velmi obtížné připravit studenty na konkrétní pozici stoprocentně, jelikož se technologie a výrobní procesy v jednotlivých oborech velmi rychle vyvíjejí a pracovní pozice jsou čím dál tím specializovanější.

Rozšiřování přístupu ke vzdělávání přineslo i jeho lepší dostupnost pro mladé lidi s horším sociálním a ekonomickým zázemím. Studenti, jejichž rodiče vysokoškolské vzdělání nemají, jsou ale stále mezi absolventy zastoupeni méně, než by odpovídalo jejich podílu na populaci. Potvrzuje se tím pozorování, že v českém školství přetrvávají sociální bariéry, které nedávají všem mladým lidem stejnou šanci na úspěch.

Závěrečná zpráva z šetření bude 22. října představena na konferenci Centra pro studium vysokého školství, v.v.i.

Registrace na konferenci je otevřena zde: https://www.csvs.cz/konference-absolventi/

Zdroj.

Dělat ředitele školy se nikomu nechce. Divíte se?

úterý 22. října 2019 · 0 komentářů

Shromáždili jsme pro vás odkazy na články k tomuto tématu za poslední dva roky. Můžete sledovat (třeba jen z titulků), jak problém narůstal a rozšiřoval se jeho záběr. Zdá se, že vážný problém je to už nyní. Dnes je ředitel z donucení manažerem všeho možného i nemožného kolem školy. Bude umět být skutečným pedagogickým lídrem, pokud se ho podaří „odbřemenit“ od byrokracie, jak to nazval návrh Strategie 2030+? Jakou podporu v této důležité roli, na kterou měl dosud minimum času, mu chystá stát???


2019

11. 10. Ředitelky školek jednaly s Babišem. Vydržíme dost, ale už je toho opravdu moc, říkají
https://zpravy.aktualne.cz/domaci/realita-v-ceskych-skolkach-ucitelka-nemuze-na-wc-reditelka-d/r~d3d51630eb4311e988f50cc47ab5f122/

10. 10. Dělat ředitele se nikomu nechce. V budoucnu to může být vážný problém
https://chytrecesko.org/?article_id=article_5&anchor_id=social_proportion

10. 10. Sehnat ředitele škol je obtížné. V současné nemá kdo nahradit. Vedení škol dusí všudypřítomná byrokracie
http://www.ceskaskola.cz/2019/10/sehnat-reditele-skol-je-obtizne-ty.html

3. 9. Nečekané události? Ředitelé škol vítají pomoc konzultantů
http://www.ucitelske-listy.cz/2019/09/necekane-udalosti-reditele-skol-vitaji.html

26. 8. Subjektivní vnímání proměny role ředitele školy a obtížné prvky výkonu této profese v současné době
http://www.ceskaskola.cz/2019/08/subjektivni-vnimani-promeny-role.html

17. 6. Strategie 2030+: Jak odbřemenit ředitele? Pomohlo by servisní centrum?
http://www.ucitelske-listy.cz/2019/06/strategie-2030-jak-odbremenit-reditele.html

14. 7. Ředitel naživo školství zatím systémově nezmění, má ale potenciál přispět ke zlepšení zapojených škol
https://perpetuum.cz/2019/07/reditel-nazivo-skolstvi-zatim-systemove-nezmeni-ma-ale-potencial-prispet-ke-zlepseni-zapojenych-skol/

17. 6. Manažer, účetní i kantor: O ředitele škol je nouze
http://www.ceskaskola.cz/2019/06/manazer-ucetni-i-kantor-o-reditele-skol.html

31. 5. Samotáři českého školství
https://www.eduin.cz/clanky/lidove-noviny-samotari-ceskeho-skolstvi

28. 5. Libor Pospíšil: Chceme podpořit české ředitele tak, aby se mohli víc věnovat pedagogice než administrativě
http://www.ceskaskola.cz/2019/05/libor-pospisil-chceme-podporit-ceske.html

7. 5. Konkurzy na ředitele škol v zrcadle médií a času
http://www.ucitelske-listy.cz/2019/05/konkursy-na-reditele-skol-v-zrcadle.html

6. 5. Jak hodnotí konkurzy na ředitele škol ČŠI?
http://www.ucitelske-listy.cz/2019/05/jak-hodnoti-konkurzy-na-reditele-skol.html

23. 4. Na žáky nezbývá čas. Školy jsou zahlceny papírováním. Účelně?
https://www.denik.cz/z_domova/skoly-dusi-papiry-ucelne-20190422.html

6. 4. Marek Adler: Jak dát smysl konkurzu na ředitele školy. Konkurz jako věc veřejná a reality show
http://www.ceskaskola.cz/2019/04/marek-adler-jak-dat-smysl-konkurzu-na.html

19. 3. Alfou a omegou je kvalita ředitele školy
https://www.rizeniskoly.cz/cz/casopis/rizeni-skoly/alfou-a-omegou-je-kvalita-reditele-skoly.m-5620.html

16. 2. Ředitelé škol se vybírají podle sympatií, ministerstvo to chce změnit
https://www.idnes.cz/zpravy/domaci/skola-reditel-vyberove-rizeni-ministerstvo-plaga-obce-mesta.A190206_105106_domaci_pmk

14. 2. Roman Král: Jak vybírat ředitele?
https://kral-blog.eduin.cz/2019/02/14/roman-kral-jak-vybirat-reditele/

6. 2. Jak zabránit tomu, aby se o novém řediteli školy rozhodovalo podle sympatií a antipatií
http://www.ceskaskola.cz/2019/02/konkurzy-na-reditele-podle-vkusu-jak.html

6. 2. Dělat ředitele školy nikdo nechce, do konkurzů se často nehlásí žádní zájemci. Odrazuje je složité papírování
https://archiv.ihned.cz/c1-66465670-delat-reditele-skoly-nikdo-nechce-do-konkurzu-se-casto-nehlasi-zadni-zajemci-odrazuje-je-slozite-papirovani?

19. 1. O místa ředitelů není v Česku zájem. Ministerstvo chce změnit podmínky výběrových řízení
https://www.irozhlas.cz/zpravy-domov/reditel-skola-vyberove-rizeni-konkurz-ministerstvo-skolstvi_1901191544_ako
http://www.ceskaskola.cz/2019/01/o-mista-reditelu-skol-neni-v-cesku.html


2018

8. 11. Ředitele ZŠ nejvíce trápí byrokracie, finance a inkluze
http://www.ceskaskola.cz/2018/11/reditele-zakladnich-skol-nejvice-trapi.html

18. 10. Byrokracie nás dusí, učitelé nejsou i kvůli ní, stěžují si ředitelé
https://vary.idnes.cz/skola-skolstvi-ucitel-pedagog-administrativa-inkluze-pp5-/vary-zpravy.aspx?c=A181017_433272_vary-zpravy_ba

17. 10. Byrokracie je ve školách neúnosná. I kvůli inkluzi
http://www.ceskaskola.cz/2018/10/byrokracie-je-ve-skolach-neunosna-i.html

24. 9. Václav Klaus ml.: Ředitel školy na seznamu ohrožených druhů
https://www.novinky.cz/komentare/484149-komentar-reditel-skoly-na-seznamu-ohrozenych-druhu-vaclav-klaus-ml.html

6. 9. Učitelé o místa ředitelů nestojí. Výběrové řízení musí fungovat jinak, navrhuje Klaus
https://zpravy.aktualne.cz/domaci/ucitele-o-mista-reditelu-nestoji-vyberove-rizeni-musi-fungov/r~b0f75318b1af11e8b634ac1f6b220ee8/

8. 8. Václav Trojan: Podpora ředitelů škol (Řada ředitelů zažívá pocity bezvýchodnosti spojené s nedostatkem učitelů)
http://www.ceskaskola.cz/2018/08/vaclav-trojan-podpora-reditelu-skol.html
http://www.ucitelske-listy.cz/2018/08/vaclav-trojan-podpora-reditelu-skol.html

16. 4. Konkurzy na ředitele jsou zmanipulované, tvrdí šéfové škol i člen komise
https://hradec.idnes.cz/optimalizace-skolstvi-stredni-skoly-kralovehradecky-kraj-radni-berdychova-hejtman-stepan-gxv-/hradec-zpravy.aspx?c=A180414_395333_hradec-zpravy_pos

5. 4. Konkurzy na ředitele: Obce zdůrazňují odpovědnost, ředitelé mluví o nedůvěře
http://www.ceskaskola.cz/2018/04/konkurzy-na-reditele-obce-zduraznuji.html

3. 4. Oblíbený ředitel musí do konkurzu, lidé ho hájí
http://www.ceskaskola.cz/2018/04/oblibeny-reditel-skoly-musi-do-konkurzu.html

16. 3. Konkursy na ředitele: Vyhozené peníze, nebo snaha o objektivitu?
http://www.ceskaskola.cz/2018/03/konkurzy-na-reditele-vyhozene-penize.html

14. 3. Ředitele škol děsí konkursy. Některé dokonce odradí pokračovat
https://www.idnes.cz/ceske-budejovice/zpravy/konkursy-reditele-skol-obavy-sest-let.A180313_388922_budejovice-zpravy_mrl

5. 3. Podle čeho poznáte dobrého ředitele? Nepoužívá dvě mantry: Já ničemu nebráním a To už dávno děláme
www.rodicevitani.cz/skola-a-ucitele/vyber-skoly/poznate-dobreho-reditele-nerika-ja-nicemu-nebranim-uz-davno-delame/

5. 3. S ředitelem jsou spokojeni zřizovatel, učitelé i rodiče. ČŠI chce konkurz. Obec proto navrhuje změnu školského zákona
http://www.ceskaskola.cz/2018/03/s-reditelem-jsou-spokojeni-zrizovatel.html

10. 2. Velké části ředitelů škol končí funkční období. Odborníci kritizují systém ředitelských konkurzů
http://www.ceskaskola.cz/2018/02/velke-casti-reditelu-skol-konci-funkcni.html

10. 2. Poslední zvonění pro stovky ředitelů
https://www.pressreader.com/czech-republic/mf-dnes/20180210/281599535957489

5. 2. Po šesti letech odstartují ve školách boje o ředitelská křesla
https://vary.idnes.cz/skola-reditel-konkurz-06k-/vary-zpravy.aspx?c=A180205_380962_vary-zpravy_pkz

15. 1. Jana Hrubá: DOKUMENTY 182. Podporujte svého šerifa!
http://www.ucitelske-listy.cz/2018/01/jana-hruba-dokumenty-182-podporujte.html


Mnoho dalších myšlenek a podnětů z ještě dávnější minulosti najdete, když si na našem webu zadáte do vyhledávání heslo „ředitelé škol“. Ten problém je zde přítomen velmi, velmi dlouho...

Připravila Jana Hrubá

Michaela Endrštová: Dělat ředitele se nikomu nechce. V budoucnu to může být vážný problém

pondělí 21. října 2019 · 0 komentářů

Vedení škol dusí všudypřítomná byrokracie. K problému se můžete na konci článku na webu projektu Chytré Česko vyjádřit i vy.

Zdroj: Chytré Česko 10. 10. 2019


Ředitelé se musí několikrát podepsat i pod nákup toaletního papíru

Liberec loni vypsal konkurz na nové ředitele škol. Město jakožto zřizovatel škol sice nebylo s jejich vedením vyloženě nespokojené, ale od výměny ředitelů si slibovalo příliv nové energie a nových nápadů.

Jenže do výběrových řízení se nikdo nepřihlásil. Tedy až na ředitele, kteří školy již vedli. Městu proto nezbývalo než je jmenovat znovu. „O místa ředitelů dnes není zájem. Naše snaha získat na zhruba čtvrtinu ředitelských míst nové kandidáty, kteří by měli potenciál školu rychle rozvíjet, nebyla vůbec naplněna,“ uvedl náměstek libereckého primátora pro školství Ivan Langr.

Liberec není jedinou obcí, která má problém najít nové ředitele škol. Podle zjištění České školní inspekce se do výběrových řízení na místo ředitele často hlásí maximálně jeden uchazeč. V období od března do července 2018 se konalo 1465 konkurzních řízení, přitom v polovině případů se o místo ředitele ucházel pouze jeden kandidát. Konkurzy vyhlašuje zřizovatel, tedy v případě základních škol obec a v případě středních škol kraj. Dělá to tehdy, pokud je s vedením školy nespokojený, například pokud ředitel neumí jednat s lidmi, jsou na něj stížnosti nebo nedodržuje předpisy. Část ředitelů také odchází do důchodu nebo mění povolání.

To, že komise mohla vybírat pouze jednoho uchazeče, podle inspekce průběh konkurzů významně ovlivnilo. Přibližně polovina jich byla vedena pouze formálně.

Je velmi malý zájem dělat ředitele školy. V situaci, kdy se konkurzu účastní jen jeden nebo dva uchazeči, může chtít zřizovatel i bez ohledu na kvalitu uchazečů vybrat ředitele už jenom proto, aby škola nebyla bez vedení. (Ondřej Andys, náměstek ústředního školního inspektora)

Ředitel školy má rozhodovat o tom, jakým způsobem bude škola děti vzdělávat, mívá svoji vlastní ředitelnu i vyšší plat. Zároveň nemusí učit tolik hodin jako učitelé, měl by si tedy odpočinout od dětí. Jenže realita je jiná. Ředitelé dnes nemají čas chodit na hospitace do tříd a radit učitelům, jak zlepšit výuku, nebo bádat nad tím, jestli je lepší učit děti matematiku tradičně, nebo alternativní metodou podle profesora Milana Hejného. Místo toho tráví čas vyplňováním tabulek nebo podepisováním faktur. Hrne se na ně tolik administrativy, že jim nezbývá čas na to, aby školu opravdu vedli. Například ředitelce pražského Gymnázia Nad Štolou Renatě Schejbalové zabere administrativa kolem třiceti procent pracovní doby, stejnou dobu stráví nad rozpočtem školy. „Pokud do školy kupuji něco nového, musím podepsat každou fakturu. Než se koupí třeba balík toaletního papíru, vyžaduje to čtyři moje podpisy,“ popisuje Schejbalová.

Řediteli pražské Smíchovské střední průmyslové školy Radko Sáblíkovi zase vadí, že musí stejné údaje vyplňovat několikrát. "Statistiky, které už jednou vyplníme, po nás znovu chtějí finanční úřad, ministerstvo školství nebo magistrát," tvrdí Sáblík.

Ředitelé škol často fungují jako manažeři firem. Kromě administrativy se starají o rozpočet, jednají s rodiči, zřizovatelem, studují nové předpisy, kontrolují učitele a ostatní pracovníky, tvoří rozvrhy. Moc času nazbyt tedy nemají.

Nemám čas na pedagogickou práci, ta mi zabírá nejmenší procento pracovní doby. Pořád řeším papíry, tabulky, peníze, hledám nové učitele. Když jsem sháněla zástupkyni, která by mi s tím pomohla, nikomu se do toho nechtělo. Když učitelky vidí, jak jsem zavalená papíry, chtějí spíš učit. (Renata Schejbalová, ředitelka Gymnázia Nad Štolou)

Zmíněné Gymnázium Nad Štolou navštěvuje devět set dětí a škola má téměř sto zaměstnanců. Schejbalové se vším pomáhá jedna hospodářka, sekretářka a administrativní pracovnice, která však pracuje pouze na půl úvazku. Na víc nepedagogických pracovníků, kteří by s chodem školy pomohli, škola nemá peníze. Navíc je jich nedostatek a těžko se shánějí. V ideálním případě by škola měla mít ekonoma, zástupce ředitele, který by se chodem školy také zabýval, nebo administrativní pracovníky.

Příkladem může být zmíněná pražská Smíchovská střední průmyslová škola. Když se stal Sáblík před šestnácti roky ředitelem, první, co udělal, bylo, že se zeptal zástupců, co by chtěli dělat. Rozdělil mezi ně administrativu nebo hospitace ve třídách. „Já jsem si díky tomu uvolnil ruce a mohl jsem začít vytvářet vize, komunikovat s rodiči, studenty, vymýšlet nové projekty,“ říká ředitel školy Radko Sáblík.


Namísto spolupráce konkurenční boj

Podle loňských konkurzů se nejhůře hledají zájemci o místo ředitele v Královéhradeckém, Pardubickém a Libereckém kraji. Na jedno volné místo tam připadá v průměru 1,8 uchazeče. Naopak lepší je situace v Karlovarském kraji (2,7) a Moravskoslezském kraji (3,1 uchazeče). Odborníci na školství se shodují na tom, že je potřeba učinit několik kroků, aby se do výběrových řízení na místa ředitelů v budoucnu hlásilo víc uchazečů. V prvé řadě je potřeba ředitelům rozvázat ruce, aby se mohli věnovat pedagogickému vedení.

Ředitelé by měli mít pomocnou ruku, třeba ekonoma, jenže na něj často nemají peníze. (Hana Košťálová, lektorka programu Ředitel naživo)

Do programu, který byl zahájen koncem srpna, je zapojeno několik mentorů, kteří budou během několika setkání vzdělávat ředitele škol v tom, jak se stát lepšími pedagogickými lídry.

Práci by ředitelům výrazně ulehčilo také to, kdyby se měli na koho obrátit, když potřebují poradit nebo podpořit v tom, co dělají. Dnes není nikdo, kdo by spolupráci mezi školami v regionech koordinoval. „Školy se staly konkurenčními, protože bojují o žáky, a ředitelé se nemají v bezprostřední blízkosti na koho obrátit s žádostí o pomoc. Většinou si proto vypomáhají s řediteli z jiných regionů,“ říká Zdeněk Slejška, ředitel Nadačního fondu Eduzměna. Tato platforma propojuje zástupce soukromého, neziskového a státního sektoru, kteří chtějí prosadit systémové změny v českém vzdělávání. Podle Slejšky by proto bylo dobré, kdyby síť ředitelů, kteří se působí na stejném území, byla koordinována, a oni si tak mohli navzájem radit a pomáhat.

Podporu sice může ředitel získat od zřizovatele, ať už formou peněz navíc na opravu střechy, nebo na zaplacení školení, není však žádný zákon, který by zřizovateli předepisoval, aby něco takového dělal.

Záleží tedy pouze na něm, jak moc ředitele v jeho práci podpoří. Osvícenější zřizovatelé posílají ředitele na různá školení, snaží se poradit, na koho se mají obrátit, když si s něčím nevědí rady. Například v Pardubicích mají všichni noví ředitelé právo na uvádějícího ředitele. „Noví ředitelé k sobě na první rok ve své funkci dostávají jako mentora jiného zkušeného ředitele. Zřizovatel jim někoho vybere jako průvodce, se kterým nový ředitel postupně projde všemi procesy a pravidelnými událostmi v řízení školy během roku,“ popsala mluvčí Pardubic Iveta Koubková. Podobný přístup však není úplně běžný.


Věčný problém s platy

V přilákání nových ředitelů by mohlo pomoci i to, kdyby byli náležitě zaplaceni, je přesvědčena ředitelka Schejbalová. Sama bere přibližně o deset procent více než učitelé.

Pokud jde o plat, já v Praze říkám, že ředitel školy má plat lepší sekretářky. (Renata Schejbalová, ředitelka Gymnázia Nad Štolou)

Systém odměňování ředitelů však schází. Opět je pouze věcí zřizovatele, jestli a jak moc ředitele odmění. „Velmi záleží na tom, jaký má zřizovatel vztah ke škole a konkrétnímu řediteli, a také na velikosti obce a na tom, kolik peněz z rozpočtu obec může a chce vyčlenit na odměňování svých ředitelů,“ podotkl Andrys. Problém je, že zvlášť ve větších městech zřizovatel často nevidí, co všechno ředitel dělá nebo jak dlouho je každý den v práci. Ředitelé proto často nedostanou proplacené hodiny, které v práci tráví po pracovní době.

„To, že nemám proplacené přesčasy, vnímám jako velkou nespravedlnost. Například když se konají maturity nebo přijímačky a já sem jdu o víkendu zpracovat výsledky, moje kolegyně zástupkyně to dostanou zaplaceno a já ne. Myslím, že to je problém, protože osmihodinová pracovní doba nám ředitelům často nestačí,“ říká Schejbalová.

Za proplacení přesčasových hodin v minulosti lobbovaly školské odbory. „Bylo nám řečeno, že přesčasové hodiny jsou zahrnuty v příplatku za vedení. Jenže ředitelé mají dnes více kompetencí než dřív a jejich práce je náročnější, než kdy byla. Příplatek za vedení se přitom dlouho nezvyšoval,“ upozorňuje místopředsedkyně školských odborů Markéta Seidlová. Všechny tyto problémy si mladí učitelé velmi dobře uvědomují. „Aby mě lákalo zkusit dělat ředitele, muselo by těžiště jeho práce být v práci s týmem učitelů, v zavádění inovací, bez dalších břemen v podobě papírování nebo správy budov. Tak je tomu třeba ve Finsku nebo na Islandu, u nás zatím ne,“ říká začínající pedagog Daniel Pražák, který učí na pražské Základní škole Strossmayerovo náměstí.

Podobně to vidí také Vojtěch Hála z pražského Gymnázia Na Zatlance. Baví ho především učit, ale ředitel tráví se studenty mnohem méně času. „Ředitel dnes často nemá čas být pedagogickým lídrem. Místo toho řeší topení, obědy, nákupy, směrnice, paragrafy, granty, školení,“ vypočítává Hála.

Protože chybí zájemci o funkci, ředitelé stárnou. V současné době je jejich průměrný věk 51,5 roku a nejstarší jsou na středních školách. „Když současní ředitelé skončí a nebude je mít kdo nahradit, bude to velký problém,“ dodává inspektor Andrys.

Ministerstvo školství si je nedostatku nových ředitelů vědomo. Situaci chce úřad v prvé řadě řešit zvyšováním platů ve školství, aby učitelské povolání zatraktivnil. „Cílem je, aby v roce 2021 byly platy pedagogů i nepedagogů na 150 procentech úrovně roku 2017,“ připomněla dlouhodobou snahu ministerstva jeho mluvčí Aneta Lednová.

Představa ministra školství Roberta Plagy je taková, že ředitel by měl dostávat v objemu peněz na platy alespoň dvacet procent na motivační složky platů. Tento krok by podle něj měl pomoci řediteli při manažerském řízení školy.

Očekávám od zřizovatelů, že začnou systematicky oceňovat náročnou práci ředitelů škol. Jsem rád, že se to už někde děje a v některých obcích, kde si důležitost práce ředitelů uvědomují, jejich práci oceňují a přispívají škole nad rámec prostředků, které dostávají na školství v rámci rozpočtového určení daní. (Robert Plaga, ministr školství, mládeže a tělovýchovy ČR)

Jak mluvčí Lednová dodala, důležitá je i novela konkurzní vyhlášky, která platí od letošního května. Podle úřadu zajistila férovější pravidla při výběru nových ředitelů, jelikož navýšila počet nezávislých odborníků v komisi, která má za úkol vybrat nového ředitele školy. Dřív se stávalo, že porota, složená především ze zástupců obce, vybírala ředitele na základě sympatií.

Ulrike Lindner: Pozor, rodiče ve školce! Typické konflikty s rodiči a jak s nimi zacházet

sobota 19. října 2019 · 0 komentářů

Publikace je velmi praktickou základní příručkou pro všechny odborníky, kteří v rámci své profese pravidelně komunikují s rodiči dětí. Autorka nevyčerpává čtenáře zbytečně rozsáhlou teorií, hned od začátku se věnuje praktickým otázkám.

Věnuje se v komunikaci s rodiči, předpokladům sebejistého vystupování a profesionálním hranicím. Rozebírá komunikaci z perspektivy rodičů, věnuje se jejich potřebám, rozlišuje „typy“ rodičů podle způsobu, jakým komunikují, rodičům cizojazyčným, rodinám s nízkým vzděláním a vysvětluje i obranné reakce rodičů na nepříjemná sdělení.

Nabízí přípravy na rozhovor s rodiči a jednotlivé druhy rozhovorů, obsahuje konkrétní „nástroje“ pro vedení rozhovoru a je plná doporučení a návodů, jak zvládat konflikty, kritiku a různé výjimečné situace. Všechny kapitoly jsou proložené praktickými a dobře využitelnými poznámkami, konkrétními návrhy pro interní potřeby, předlohami, určenými ke kopírování a další použití.

Ulrike Lindner vystudovala komunikaci a je trenérkou paměti. Vede semináře pro rodiče a pedagogy předškolního a školního věku.

Více podrobností a ukázky z knihy najdete ZDE.

Michaela Endrštová: Ředitele škol zavalily papíry, v práci tráví celé léto

pátek 18. října 2019 · 0 komentářů

Ředitel běžně musí zastávat pozici opraváře, ekonoma, sekretáře, stavbyvedoucího, diplomata, manažera i právníka. To by ale neměl dělat. Má být pedagogickým lídrem a vést školu. Jenže na to dnes není čas. (Martin Lukeš, ředitel základní školy v Mikulovicích u Pardubic)

Zdroj: Chytré Česko 17. 10. 2019

…Martin Lukeš poukazuje na to, že od doby, kdy se stal ředitelem, neustále bobtná papírování. Administrativa přibývá s každým dalším nařízením – ať už se jedná o inkluzi, tedy společné vzdělávání dětí s různými potřebami, o povinnost vytvářet školní vzdělávací plány nebo třeba o žádosti o peníze z evropských dotací. „Postupně se toho nabalovalo čím dál víc. Dnes je toho tolik, že nic tak zatěžujícího jsem za celých těch devatenáct let ještě nezažil,“ říká Lukeš.

Není sám, komu přemíra papírování vadí. V Analýze výzev vzdělávání v České republice, kterou zpracovali sociologové a analytici Daniel Prokop a Tomáš Dvořák pro Nadační fond Eduzměna, se píše, že 75 procent veškerého času věnují ředitelé provoznímu řízení.

Věnují se administrativě, zabývají se rozpočtem školy, sledují nové zákony, sestavují organizační řád, organizují práci učitelů, jednají s rodiči i zřizovatelem. Navíc připravují školní akce, vyřizují smlouvy s pracovníky nebo jejich nemocenské, shánějí za ně náhradu, když nemohou třeba kvůli nemoci vyučovat. A samozřejmě také několik hodin týdně sami učí. Konkrétně Lukeš pracuje s žáky devět hodin týdně, záleží však na velikosti školy a naplněnosti pedagogického sboru. Papírování, které učitelé často zmiňují jako důvod, proč se jim nechce do vedení školy, věnují ředitelé kolem dvanácti procent pracovní doby, jak ukázala anketa Asociace ředitelů základních škol.

Lukeš však upozorňuje, že v určitých obdobích roku je to mnohem víc, někdy mu prý administrativa zabere i osmdesát procent pracovní doby. V dobách, kdy začínal, to přitom byla sotva třetina. „Stává se mi, že jsem natolik zavalen papíry, že nestíhám zajet za zřizovatelem nebo jednat s rodiči. Řeším to s nimi v neděli nebo jsem tu do večera,“ říká ředitel. Nejkrušnější jsou podle něj letní měsíce a září, kdy se uzavírá školní rok a chystá se ten nadcházející…

…Mnohdy proto ředitelé tráví prací pro školu více než deset hodin denně, ukázala zmíněná anketa. A na vedení pedagogického procesu, tedy hospitaci v hodinách či konzultaci s učiteli, jim zbývá pouze malá část pracovní doby. Ředitelé menších škol, jako je ta Lukešova, si však nemohou dovolit zaplatit sílu, která by jim ať už s papírováním nebo třeba s účetnictvím pomohla…


Kdo by mohl ředitelům pomoci?

…„Kromě technické a servisní podpory by ředitelům pomohla především podpora přípravy a správy projektových žádostí, poradenství ohledně GDPR, právní poradenství, IT podpora či pomoc s účetnictvím,“ souhlasí vedoucí Centra pro sociální a ekonomické strategie Univerzity Karlovy Arnošt Veselý. Zároveň stojí v čele pracovní skupiny, která připravuje novou strategii vzdělávání. Dokument určí, kterými směry by se mělo české vzdělávání ubírat do roku 2030. „Někteří zřizovatelé škol, zejména větší města, školám s těmito činnostmi pomáhají. Většina škol je ovšem ponechána bez jakékoli pomoci a podpory,“ tvrdí Veselý.

Spolu s dalšími odborníky, kteří strategii připravují, nyní přemýšlí, jak školám ulevit, pokud jde například právě o administrativu nebo právní záležitosti. „Cesta nemusí být nutně pro všechny školy stejná. Někde tuto roli mohou přebírat zřizovatelé, někde je potřeba hledat jiné řešení, například tím, že školám zvýšíme na tyto činnosti peníze nebo zmíněné povinnosti převedeme na jinou instituci, která bude podporu poskytovat více školám,“ vysvětluje Veselý.

Skupina okolo Strategie 2030 zároveň přemýšlí nad tím, že by se ve školách mohli začít objevovat úplně noví pracovníci – takzvaní techničtí ředitelé. Převzali by část povinností ředitelů škol, podobně jako se na vysokých školách o povinnosti dělí rektoři a kvestoři. Technický ředitel by nesl odpovědnost za budovu a její úpravy či rekonstrukci. „Když se má stavět nová vysokoškolská kolej, podepíše se pod to kvestor a ten za to také ručí. Mohl by to být podobný model,“ popsal programový ředitel vzdělávací organizace EDUin Miroslav Hřebecký.

Muselo by se však vyřešit, kdo by takového člověka platil, stejně jako by bylo třeba upravit zákon, aby veškerá odpovědnost neležela na řediteli.

I když se dnes stává, že zřizovatel zaplatí řediteli správce budovy, stejně je za školu odpovědný ředitel. Často proto nechce pouštět věci ze svých rukou a často se o všechno radši postará sám.  (Miroslav Hřebecký)

Dalším zatěžujícím faktorem pro ředitele je fakt, že školy musí často několikrát vyplňovat stejné údaje pro různé úřady. „Například musíme vykazovat, kolik máme knih ve škole. Jenže jednou čísla potřebuje ministerstvo školství, podruhé zase kraj. Místo toho, aby si úředníci našli údaje ve výkazech, které jsou veřejně dostupné, je pro ně jednodušší napsat školám e-mail, aby za ně tabulky vyplnily,“ říká Lukeš.

Podobnému dublování vykazovaných informací by měl zabránit resortní informační systém, který by měl být hotový do roku 2023. „Pomůže v situacích, kdy dochází k duplicitnímu nebo i triplicitnímu vykazování,“ řekl HN ministr školství Robert Plaga (ANO).

Nová strategie vzdělávání by podle ministerstva školství měla být hotova na jaře příštího roku, v polovině roku úřad očekává schválení vládou. Do té doby by tedy mělo být jasné, nakolik a jakým způsobem stát ředitelům pomůže, aby měli ve své práci volnější ruce

Celý text obsáhlého článku najdete ZDE.

Učitelé poslancům a premiérovi: Nesnižujte věk trestní odpovědnosti, řešte spíše nerovnosti ve vzdělávání

čtvrtek 17. října 2019 · 0 komentářů

Mizivá šance na úspěch ve škole, vyšší nespokojenost s vlastním životem či vyšší kriminalita v dospělosti. To je často budoucnost dětí, které do škol přicházejí z méně podnětných rodin, pro které je typická chudoba, sociální vyloučení, či dokonce nezájem o vlastní vzdělávání. U mnoha dětí z méně podnětných rodin je i diagnostikována porucha chování.

Zdroj: Michal Kaderka, Učitelská platforma 14. 10. 2019

Učitelé sdružení v Učitelské platformě proto požadují systémovou podporu škol a rodin, kde výskyt patologického chování hrozí, a neřešit problémové situace snížením trestní odpovědnosti, jak chtějí někteří poslanci včetně premiéra. Snížením trestní odpovědnosti nejen že problém nevyřešíme, ale jakožto společnost ani neušetříme.

Již při vstupu do školy panují mezi dětmi velké rozdíly, které souvisejí se vzděláním a příjmem rodiny. Současné nastavení školy ovšem tyto nerovnosti více prohlubuje. „Představa, že všechny děti musí umět ve stejném ročníku to samé, vede u dětí z méně podnětného prostředí k neúspěchu, a tím i odporu ke škole. Navíc podmínkou školního úspěchu je v české školní tradici dobrý prospěch v češtině a matematice, tedy v oblastech, které jsou pro rodiny s kulturním handicapem problematické,” říká předsedkyně Učitelské platformy Petra Mazancová.

Podle analýzy vězňů v českých věznicích více jak polovina odsouzených (52,3 %) úspěšně dokončila základní vzdělání a na této úrovni zůstala. Dosažené vzdělání se tak ukazuje jako jeden z důležitých faktorů toho, zda se člověk dostane do vězení. Pobyt člověka ve vězení a následné náklady na jeho zpětnou integraci do společnosti jsou ovšem pro společnost dražší než řešení jeho problémů v období, kdy je ještě dítětem. Ukazuje se, že daleko větším přínosem je podpora vzdělanosti nejméně vzdělané, a tedy nejvíce ohrožené skupiny obyvatel.

Místo snižování trestní odpovědnosti by se měla zavést a podporovat taková opatření, která povedou k vyšší prostupnosti českého vzdělávacího systému. Podle Petry Mazancové by se stát měl zaměřit na poskytování rané péče rodinám z ekonomicky slabého prostředí, bránění koncentraci problémových žáků v jedné škole pomocí přespádování, personální a metodickou podporu ze strany diagnostických center. „Stát by měl podpořit takzvané sociální pedagogy, kteří mohou podporovat komunikaci mezi sociálně slabými rodinami a školou a pro konkrétní rodiny zajišťovat návaznost na sociální služby. Vzhledem k provázanosti problému vzdělávání dětí ze sociálně vyloučených rodin by na těchto krocích mělo urychleně začít spolupracovat ministerstvo školství s Ministerstvem práce a sociálních věcí,” dodává předsedkyně Učitelské platformy. Na neúspěšnost českých škol napomáhat sociální prostupnosti dlouhodobě upozorňuje i OECD.

Kontakt:
Petra Mazancová, předsedkyně Učitelské platformy
tel.: 608 448 978
e-mail: info@ucitelskaplatforma.cz
www.ucitelskaplatforma.cz


Učitelská platforma je profesním sdružením učitelek a učitelů MŠ, ZŠ, SŠ, VOŠ a ZUŠ, kteří se spojili s cílem zlepšit podmínky učitelské práce a kvality výuky. Cílem Učitelské platformy je tak aktivně vstupovat do jednání s MŠMT a s dalšími organizacemi, které ovlivňují vzdělávání v České republice, aby žáci i studenti získávali ve školách co nejlepší vzdělání pro budoucnost. Učitelská platforma podporuje požadavky České středoškolské unie a spolku Otevřeno, který usiluje o zvýšení kvality výuky na pedagogických fakultách a vyšší propojenost s praxí.

Rýsuje se nová ztracená generace

středa 16. října 2019 · 0 komentářů

Prorokuje ředitel pražského gymnázia Přírodní škola František Tichý. A za čas bude společnost důsledky jen těžko narovnávat.

Zdroj: Jarmila Jelínková, Nejlíp vychovává kolektiv, Speciál HN Ego 23. 8. 2019

Rozhodl se vzít věci do vlastních rukou. Před šestadvaceti lety založil s několika kamarády a spolužáky z přírodovědecké fakulty školu podle svých představ. „Zpětně se divím, že nám tehdy rodiče vůbec děti svěřili,“ říká František Tichý. Dnes už prý ale vědí, „do čeho jdou“, a s osmiletým gymnáziem v pražských Holešovicích táhnou za jeden provaz. „To je velká výhra“, konstatuje.

Tichého představa o „škole trochu jinak“ je jednoduchá: malý kolektiv kantorů i žáků, v němž se všichni znají, kde děti spolupracují napříč třídami i ročníky, rozvíjejí sebeprezentaci a pedagogové v nich podporují zodpovědnost za vlastní rozhodnutí.

„Každé ráno začínáme všichni ve společném kruhu, stejně tak komunikujeme na školách v přírodě, na expedicích. Klademe důraz na týmovou práci, která se v klasické škole moc nerozvíjí – přitom ve společnosti je stále důležitější. Pracujeme se skutečnými problémy, zabýváme se tím, co si žáci mohou „osahat“ – konzultovat se starosty, pamětníky. To by mělo školství nabízet obecně, jinak se z něj stane skanzen,“ domnívá se Tichý.

Mimo gymnázium na takzvaných expedicích tráví studenti šest týdnů během školního roku. Pracují ve skupinách napříč věkem a zpracovávají témata podle vlastního výběru. Naposledy se třeba zabývali chemickými vlastnostmi minerálních vod nebo životem dnešních teenagerů na Teplicku – formou rozhovorů s vrstevníky a dotazníků ve školách. Připravovali nové prohlídkové trasy na hradě Bečov, zkoumali zaniklé vsi a mlýny, zjišťovali, proč krajina vysychá, zabývali se vojenskou historií kláštera v Teplé, kde byli ubytováni a který v 50. až 70. letech minulého století sloužil jako kasárna. Z rozhovorů s tehdy sloužícími vojáky si udělali představu o někdejší službě v armádě. Po návratu témata zpracovávali: psali články, prezentace, zprávy z terénního výzkumu.

Za „skutečným životem“ se ale nevydávají jen v rámci výjezdů, na realitu si „sahají“ denně. Probírají-li v občanské výchově státní správu, navštíví obecní úřad. „Místo nudných hodin jezdíme za pamětníky. Učivo leze dětem do hlavy bezbolestně a kantor nemusí řešit, že se žáci při výuce nudí,“ vysvětluje ředitel.

Důležitým pilířem holešovického gymnázia je podle něho výchova kolektivem. Přírodní škola prý trochu supluje přirozené prostředí, jaké bylo dřív běžné v každé vesnici, na každém hřišti. „Dospívající dítě ve věku od dvanácti let potřebuje širší komunitu. Rodina už mu nestačí, svými potřebami ji přerůstá. Tuto funkci skvěle plní skautské oddíly nebo sportovní kolektivy. Ale ne každé dítě je navštěvuje. Dnes děti tráví čas na kroužcích nebo na internetu.“

A protože výchova probíhá nápodobou, snaží se ji Přírodní škola dětem dopřát. Třeba při táboření, kde mladý člověk nejlíp pozná, že když si špatně postaví stan, zmokne, nebo nezajistí-li si jídlo, bude mít k večeři jen chleba. Hlady neumře, ale bude si to pamatovat.

„Jsou to přirozené situace, které většina mladých už nezná. Děti jsou dnes přeopečovávané, mají všechno, ale nejsou vystavené skutečným situacím, přitom dnešní život je paradoxně drsnější, než byl za nás. Spadnout tehdy na dno – navzdory mnoha negativům někdejší společnosti – moc nešlo, dnes je to poměrně snadné,“ domnívá se ředitel.

Když v 90. letech Přírodní školu s přáteli zakládal, byli přesvědčeni, že „jiných“ škol vznikne hodně. „Po čtvrt století jejich ale žalostně málo, jen malá část dětí je vedena trochu jinak,“ říká pedagog, který je příkrým kritikem stavu českého školství. To podle něho nenabízí adekvátní aktivity a náročné výzvy, které se dnes „nenosí“.

„I přes dílčí změny zůstává základní rámec školství podobný, jako byl již v 19. století – věkově homogenní třídy, standardní vyučovací hodiny, převaha intelektové a paměťové složky vzdělání nad kreativní, praktickou a osobnostní,“ tvrdí Tichý. „Doba ukáže, že to takhle dál nejde.“

Přesto je podle Tichého nadějí mnoho mladých kantorů, kteří chtějí změnu, ale v klasické škole narážejí. „Na druhou stranu mám kamarády ředitele, kteří narážejí na učitele. Snaží se dělat školu jinak, ale nenacházejí pochopení,“ uvádí Tichý, pro něhož je české školství jeden z nejkonzervativnějších systémů ve společnosti. „Každý chodil do školy a má pocit, že tomu rozumí. Argument, když my jsme to přežili, tak oni to přežijí taky, nefunguje. Byla jiná doba. Nevidím důvod opakovat staré chyby.“

Za hlavní přednost Přírodní školy považuje Tichý to, že je malá. „Máme 100 dětí, 15 kantorů, všichni se znají, fungujeme jako přirozená komunita. V obrovské škole to není možné. Považuji za tristní, že se dnes z ekonomických důvodů vracíme k 30 žákům ve třídě. U dětí to nutně povede k jisté formě deprivace. Ve spojení s novými technologiemi a s formou on-line komunikace se rýsuje nová ztracená generace a to budeme horko těžko narovnávat,“ domnívá se Tichý a argumentuje tím, že když špatně léčí lékař nebo zastaví-li se fabrika, všimneme si toho brzy, ale to, že špatně vychováváme děti, zjistíme za dvacet třicet let. „A to už bude pozdě. Navíc když je někdo špatně vychovaný, sám pak špatně vychovává.“

Právě tuto skutečnost považuje František Tichý za zásadní problém pro budoucnost západní civilizace. „Mám obavy, že si to málokdo uvědomuje.“

Celý článek s fotografiemi ZDE.

10 nejčastějších chyb při učení

úterý 15. října 2019 · 0 komentářů

Chyby mohou dělat nejen děti. Víte, jaké největší chyby děláte, když se učíte se svými dětmi?

Zdroj: Studijní centrum Basic 2. 10. 2017


1. Neustálé opravování

Pokud dítě při učení neustále opravujeme a upozorňujeme na chyby, můžeme ho tím doslova zničit. Dítě bude mít pocit hlouposti, neschopnosti a samo se po nějakém čase bude soustředit jen na nedostatky. Můžeme v něm vyvolat pocity strachu, neúspěchu, a tím ještě větší chybovost v učení. Zaměřte se tedy spíše na to, co dělá dítě dobře, co mu jde a v čem je úspěšné.


2. Porovnávání dětí

Často říkáme, že každé dítě je jiné. Občas se ale nějakému tomu porovnávání nevyhneme. „Proč s tebou to jde tak pomalu? Podívej se na Pavlíka, jak mu to jde a nemusím se s ním tak dlouho učit. A Patrik Nováků měl z toho diktátu jedničku. Proč jí nemůžeš mít i ty?“

Co v nás, ale především v dětech, takové porovnávání způsobuje? Může to být pocit neschopnosti a méněcennosti. Ztráta jistoty a schopnosti být v něčem úspěšný. Vyvolání nepřátelství vůči ostatním dětem, které jim dáváte za příklad. Nic pozitivního ani motivujícího v těchto větách nenajdeme.


3. Hrozby a tresty

Pokud se dítěti v učení nedaří a výsledky nejsou podle našich představ, nejvhodnějším řešením není dávat dítěti tresty, zákazy či mu vyhrožovat. Často to má za následek u dětí psychické obtíže a demotivaci.

Nejlepší je si s dítětem sednout, řešit vše v klidu a s chladnou hlavou. Má to větší účinek než křik a výčitky. Je potřeba se domluvit na jednotném přístupu a probrat ho i s dítětem. Také nároky na školní výsledky a zlepšení by měli být přiměřené. Následně najít příčinu neúspěchu a zjistit, zda nepotřebuje v učení nějakou pomoc. Společně si poté naplánujte, jak dosáhnout zlepšení.


4. Nereálné cíle

Při učení s dítětem je potřeba stanovit cíle. Tyto cíle však musí být pro dítě reálné. Jestliže nejsou reálné, jsou těžké a pro dítě nedosažitelné. V takovém případě to může způsobit opačný účinek. Dítě by chtělo, ale ví, že na tento cíl nyní nedosáhne. Je pro to lepší si dávat menší, zato reálnější cíle. Když ho dítě dosáhne, je potřeba ho řádně potvrdit, pochválit a dát další vyšší reálný cíl.


5. Nedostatek chvály

Když se dítěti ve škole a v učení moc nedaří, tak ho nechválíme. Není přeci za co, že? Žádných úspěchů nedosahuje. Občas si nedostatek chvály zdůvodňujeme i tím, že když dítě za určitou činnost pochválíme, může získat nereálný pocit, že danou látku zvládá a přestane se snažit. Je ale potřeba dítě při potížích s učením pochválit za dosažené pokroky, i když se nám zdají malé. Právě to ho přiměje k tomu, aby se ještě více snažilo.


6. Časový tlak a spěch

Chvátáme na dítě a zbytečně ho stresujeme ohledně času. Pokud na některé děti pospícháme, mohou být úplně paralyzované a neschopné fungovat.

Každé dítě je jiné. Některé začalo chodit již v deseti měsících a druhé v patnácti. Každý člověk má svoji rychlost a schopnost se učit. Každý jsme jiná osobnost a máme jiné talenty. Při učení nám některé předměty jdou lépe a jiné hůře. A z toho důvodu potřebujeme i jiný čas, abychom určitou látku zvládli. Člověk, který je klidný a trpělivý, když učí, má u studenta rychlejší výsledky, než když je netrpělivý a nervózní.


7. Negativní emoce

Často sami jako rodiče zaujímáme při učení s dítětem negativní emoce, jako jsou: nepřátelství, hněv, strach, zoufalství… Víte, že emoce jsou nakažlivé? A jestliže mám jako rodič při učení negativní emoce, přenesou se na dítě a jeho přístup k učení. Výsledky tomu budou také odpovídat. Proto se snažte držet v pozitivních emocích. Usnadníte si tím učení a přístup k němu.


8. Příliš těžké učivo

Po dítěti požadujeme to, co není v jeho silách. Projevuje se to jeho pomalostí, často chybuje a naučenou látku si dlouhodobě nezapamatuje. Odmítá se učit, ztrácí sebedůvěru, je si nejisté a zmatené. Při učení je nejdůležitější prvně vyřešit základy a začít od bodu, kde ještě zdánlivě nemělo potíže. Následně postupně přidávat přiměřeně další obtížnost tak, aby se z toho dítě cítilo pohodlně. Uvědomovalo si, že dělá pokroky a že se mu daří.


9. Pocit nadřazenosti

Dítě by nikdy nemělo cítit při společném učení vaši nadřazenost, i když jste jeho rodič. Nevnucujte mu svůj princip myšlení a chápání. Každý je jiný a vašemu dítěti to nemusí dojít stejným způsobem jako vám před lety. Raději se ho ptejte, jak dané věci rozumí a nechte ho, ať si na věci přijde samo. Právě díky tomu dokážete dítě vést, a ne mu jen předkládat svůj pohled na věc. Snažte se, aby ve vás dítě vidělo člověka, který umí znalosti používat v praxi a ne někoho, kdo „rozumuje“.


10. Nesrozumitelnost učení

Snažte se používat přiměřenou slovní zásobu, aby vám dítě rozumělo. Citlivě odhadněte úroveň dítěte a podle toho volte vhodné vyjadřovací prostředky. Často se při učení používají složité termíny a cizí slova, kterým dítě nerozumí. Dítě se postupně v učení začne ztrácet, je nepozorné a poté nemá chuť pokračovat.

Nutnost chyb a cyklus učení

pondělí 14. října 2019 · 0 komentářů

Jedna z nejlepších a zároveň nejhorších vlastností učitele může být využití čehokoliv pro svou práci – čtení knihy nebo článků, sledování filmů nebo rozhovorů. Vždy se najde způsob, jak materiál využít. Takto jsem nedávno četl článek o sportovci. Jedná se o projekt Bez frází, kde si sportovci píší své životní příběhy.

Zdroj: Tajný učitel 16. 9. 2018

V tomto případě šlo o hokejistu Michala Kempného, který v roce 2018 zvedl nad hlavu nejcennější hokejovou trofej na světě a to v době, kdy ho nesmírně obdivovali američtí i kanadští komentátoři jako důležitou součást týmu. Při tom přišel bez fanfár, pár měsíců předtím nehrál za jiný tým a pět let zpátky po něm jeho vlastní fanoušci házeli pivo. Ke konci příběhu se objeví věta: „Když dnes okolo sebe sleduju, jak pracují s mladými v Americe nebo ve Švédsku, jak sebevědomé a konstruktivní hráče promyšleně vychovávají, žasnu. Oni je nechají dělat chyby…“

Hned jsem si poznamenal na Twitter: „Chyby jsou správný. Chyby jsou součástí učení. Ponižovat a seřvat někoho za chybu, je jeden z největších nesmyslů, co může učitel udělat. Z toho vyplývá, že nejlepší metoda je nechat žáky udělat chybu. A následně je nechat tu chybu opravit.“

Což, jak se mi zdá, je v rozporu s tím, jak někteří z nás učíme a reagujeme. A otázkou je, jestli se to netýká i některých rodičů. Dává to jasný smysl a je to dokázáno výzkumy (odkaz na konci textu). Pokud se mi nepodaří odemknout jedním klíčem, zkusím to druhým. Pokud si popletu hlavní města Argentiny a Brazílie, vím, že příště to prohodím a bude to správně. Příště to „vytáhnutím z hlavy“ upevním a znalost je na světě.


Jak na to v praxi?


Známý učební model je „Bloomova taxonomie“. Ale… Pamatujete si, jak vám ve škole učitelé něco tak moc cpali, až vám to znechutili? Třeba Komenského? To je můj případ, jak u Komenského, tak i u Bloomovy taxonomie. Pokaždé, když slyším dnes „Bloom“ nebo „taxonomie“, tak mě začne bolet břicho. Přijde mi, že mi nikdo nikdy nedokázal vysvětlit, co se prakticky za všemi jednotlivými kroky skrývá. Nebo jsem to možná nikdy nedokázal pochopit, protože jsem na to neměl mozkovou kapacitu. Představa vědomého rozpracování šesti stupňů učení je nejenom náročná na přípravu, ale pro mě prostě i nepraktická. Samozřejmě každý učitel někdy se svými studenty cyklem projde, aniž by o tom věděli.

Osobně používám jiný systém, který stojí neviditelně v pozadí každé hodiny a každého tématu. Originál se jmenuje Kolbův učební cyklus. Jak už to tak bývá, jedná se spíše o inspiraci, kterou jsem si upravil pro své potřeby.



Čtyři jednoduché fáze učení

1. Obecně se jedná o jakýsi úvod, brainstorming, který pokaždé vypadá jinak. Jednou skutečný brainstorming („Co už víte o středověku?“), podruhé práce s textem („Zjisti, co to je Studená válka.“), potřetí skupinová práce („První skupina připraví výstup k bitvě o Británii, druhá o operaci Barbarossa a třetí o útoku na Pearl Harbor.“). Zadání může být jakékoliv. Jde o to, že se jedná o úvod do tématu, o kterém učitel ještě nemluvil. A mluvit bude až po žácích.

2. První slovo učitele, první práce s případnou chybou. V této fázi je na řadě reflexe, čtení či opravování prací z první fáze. Obecně dochází na čas výkladu, kde se ideálně všechno ujasní, vysvětlí a pokud byly chyby, tak se zdůrazní skutečná verze.

3. Třetí fáze se opět rovná práci žáků. Jde hlavně o připomenutí a zopakování procesu z fáze číslo dva. Může jít o soutěž, pracovní list, video, skupinovou práci – cokoliv učitele napadne. Téma je samozřejmě stejné, jako při prvních dvou fázích. Jakékoliv cvičení je opět ukončeno reflexí, opravou. Zde už je jasně vidět, kdo chápe a kdo nechápe téma. Poté je třeba ještě dokončit tuto fázi a upravit případný plán na poslední fázi.

4. Finále. Test. Po testu opět kontrolování chyb a práce s ní. Zde už jasně učitel vidí, jestli, kdo a jak chybuje. Pokud má chybující zájem, může si látku opravit, domluvit se s učitelem na formě opakování.


Závěr


Je vidět, že se jedná o naprosto jednoduchý model, žádná „alternativní škola“, ale obyčejná realita. Jde jen o uvědomění si kruhu a napasování látky a cvičení do modelu. Žák si tak minimálně třikrát projde tématem. Pokud přidáme úvod do hodin a krátká připomenutí klíčových pojmů na konci hodiny, zazní jen „ježiš, už to opakujeme asi popadesátý a všichni to chápeme, jdeme dál“. A není to přesně to, co všichni chceme slyšet?

Příští text bude navazovat právě na tento cyklus učení a práci s chybou, aby to nebylo jen o teorii, ale zkusím předvést i praktický příklad. Vezmu podle některých nejtěžší téma pro učitele dějepisu – Odsun Němců, a na tomto tématu ukážu všechny fáze znovu.


Odkaz

Důležitost chyb pro učení, argumenty, experimenty, si může každý najít sám. Ať jsem dám cokoliv, tak to každý může zkritizovat a říct, že se jedná o špatný zdroj. Ale jeden jsem vybral – jedná se o text v „Psychology Today“, který odkazuje například na výzkum na Stanford Univerzity.


Miluše Hutyrová: Děti a problémy v chování. Etopedie v praxi

sobota 12. října 2019 · 0 komentářů

Kdo z učitelů nebo rodičů by někdy nehledal radu nebo poučení v této oblasti?

V publikaci se prolínají pohledy odborníků různých profesí (od etopedů, psychologů, sociálních pracovníků až po psychiatry a právníky) na problematiku rozličných příčin, projevů a důsledků rizikového a problémového chování, ADHD i tzv. poruch chování. Kniha je obohacena řadou kazuistik a příkladů z praxe, které napomohou porozumění problémovému chování.

Mgr. Miluše Hutyrová, Ph.D., působí jako odborná asistentka Katedry speciální pedagogiky UPOL Olomouc. Autorsky se podílela na Slovníku speciální pedagogiky a Přehledu speciální pedagogiky.

Další podrobnosti, obsah a ukázky najdete ZDE.

NÁRODNÍ GALERIE Praha: aktuální výstavy a kompletní program

· 0 komentářů

AKTUALISOVÁNO.

Dovolujeme si vás pozvat na výstavy, doprovodné programy, programy pro děti a rodiny s dětmi a další akce.


Kompletní program: říjen a listopad 2019

Kompletní program (včetně programů lektorského oddělení a programů pro školy a zájmové skupiny) na říjen si můžete stáhnout ZDE, na listopadu ZDE.

Přehled všech probíhajících výstav najdete ZDE.

Připravované výstavy najdete ZDE.

Nabídku všech programů pro školy najdete ZDE.


Emil Filla: Herakles zápasí s býkem

Veletržní palác, 2. patro, grafický kabinet, do 17. listopadu

Komorní výstava Emila Filly (1882–1953) s podtitulem Herakles zápasí s býkem představuje malířovu grafickou tvorbu 30. a 40. let, cyklus Bojů a zápasů (1937) a album Herakles (1945), v níž se Filla utkává s běsy své doby v hlavní roli s řeckým mytologickým hrdinou Heraklem, jenž slovy básníka Františka Halase „zvolil si ctnost povinnosti a oběti“, aby bojoval proti útisku se samotným osudem.

Emil Filla patří k předním českým osobnostem první poloviny 20. století, vedle rozsáhlé umělecké tvorby, zahrnující kresbu, malbu, grafiku a plastiku, věnoval se také teorii výtvarného umění. Byl členem expresionistické skupiny Osma (1907) a inicioval založení Skupiny výtvarných umělců (1911), orientované ke kubismu, později jej volně oslovily mytologické náměty surrealismu.

V druhé polovině třicátých let, kdy v Evropě značně posílila agresivní nacistická ideologie, proniklo do Fillovy tvorby téma boje. Již během první světové války se Filla aktivně zapojil do zahraničního odboje v Holandsku, kde pobýval v letech 1914 až 1920. Byl si vědom bezprostředního ohrožení svobody a nutnosti obrany před tyranií, jež symbolicky vyjádřil postavou Herakla, syna smrtelné Alkmény a všemohoucího Dia, který se stal ústředním motivem grafického cyklu Boje a zápasy z roku 1937. V suché jehle, leptu a akvatintě ztvárnil zápas člověka s temnými mýtickými silami, jejichž poražením se rodí svoboda. Z antického mýtu o Heraklovi zobrazil strhující zápas Herakla s krétským býkem, s nemejským lvem, erymanthským kancem nebo Diomédovými koňmi, a pokračoval zápasy zvířat.

Emil Filla, jako výrazná osobnost české kulturní scény, byl zatčen gestapem hned na počátku války 1. září 1939 a převezen do koncentračního tábora v Dachau, záhy do Buchenwaldu. Ani zde však neztrácel víru v člověka, ve vítězství lidskosti nad válečným šílenstvím. Své filosofické kontemplace se mu během zajetí podařilo uchovat v textech, které vydal po válce pod titulem O svobodě (1947). Znovu se vrátil k motivu Herakla a vytvořil album suchých jehel doprovázených textem přítele Františka Halase. Tentokrát již pojatého jako memento hrdiny vítězícího bez ohledu na útrapy a strasti jeho boje.

Více informací a doprovodné programy ZDE.


Alberto Giacometti

Veletržní palác, do 1. prosince

Retrospektivní výstava vůbec poprvé v českém prostředí představuje dílo jednoho z nejvýznamnějších umělců 20. století, sochaře a malíře Alberta Giacomettiho
(1901–1966).

Jeho hlavním námětem byla lidská postava. Proslavily ho především existenciálně naléhavé protáhlé figury vznikající po druhé světové válce, neméně závažná jsou však i jeho díla z meziválečného období, kdy patřil k jádru pařížské avantgardy.

Výstavu připravila Národní galerie Praha ve spolupráci s nadací Fondation Giacometti sídlící v Paříži, která spravuje pozůstalost Annette a Alberta Giacomettiho. Výběr exponátů z jejích sbírek, který bude představen ve Veletržním paláci, zahrnuje přes sto plastik (včetně vzácných sádrových originálů), malby a kresby ze všech Giacomettiho tvůrčích období od dvacátých do šedesátých let.

Více informací a doprovodné programy ZDE.


Otevřený depozitář umění Asie

Veletržní palác, do 1. prosince

Po téměř desetiletém trvání expozice asijského umění v paláci Kinských se prezentace sbírek přesunula do jižního křídla prvního poschodí Veletržního paláce, kde se představuje v takzvaném otevřeném depozitáři.

Schaudepot je v Národní galerii novým výstavním formátem, jenž zpřístupňuje co největší počet děl k bezprostřednímu studiu díky jejich umístění ve skleněných vitrínách, které umožňují trojrozměrný prostorový pohled. V otevřeném depozitáři má tak návštěvník možnost se seznámit s výběrem více než 600 děl asijské provenience z Národní galerie Praha.

Vystaveny jsou převážně sochy a předměty uměleckého řemesla od nejstarších děl z archaického období až do 20. století, rozdělené do dvou základních tematických okruhů. První z nich představuje některé myšlenkové systémy – filosofii a náboženství taoismu, buddhismu, konfucianismu a hinduismu – definující asijské kultury a umění Číny, Tibetu, Indie, jižní a jihovýchodní Asie. Druhý okruh vyzdvihuje charakteristické rysy asijského užitého umění a seskupuje díla podle materiálů (kamenina, porcelán, laky, kovy), technik (například email cloisonné) a dekoru.

Sbírka umění Asie a Afriky dnes čítá přes 13 tisíc uměleckých předmětů, z toho největší část zaujímají díla asijské provenience. V otevřeném depozitáři v současné době nejsou vystaveny artefakty z citlivých materiálů – především dřevěná plastika, malba a grafika. Ty budou až do doby zpřístupnění nové stálé expozice k vidění výběrově na krátkodobých výstavách a některé z nich projdou restaurátorským a badatelským průzkumem.

Více informací a doprovodné programy ZDE.


Salm Modern #1: Možnosti dialogu

Salmovský palác, do 1. prosince 

Výstava vznikla v rámci partnerství mezi Národní galerie Praha se Staatliche Kunstsammlungen Dresden. Výstava spojuje výběr děl ze Schenkung Sammlung Hoffmann ze Staatliche Kunstsammlungen Dresden s vybranými objekty současných českých umělkyň a umělců ze sbírek Národní galerie Praha a ze soukromých sbírek.

Základem projektu výstavy dvou institucí je snaha o pokračování a zintenzivnění dialogu mezi městy a uměleckými postoji ze Západu a z Východu, který se odehrává v prostoru střední Evropy. Možnosti tohoto dialogu jsou určeny názvem díla českého filmového umělce Jana Švankmajera, který byl použit i pro název výstavy: V jeho fantazijním, surreálném, snovém i komickém filmu z roku 1982 jsou neživé věci a jednotlivé části komponovány v jeden celek, který je zároveň subverzivně rozvracen. Pomocí techniky animace práce propojuje množství nejrůznějších předmětů našeho každodenního života se samovolně vytvářenými hliněnými figurami, panenkami a jinými bytostmi.

Výstava prezentuje díla ze Schenkung Sammlung Hoffmann ze Staatliche Kunstsammlungen Dresden, například práce Nobujošiho Arakiho, Mariny Abramović, Jeana-Michela Basquiata, Hanse Bellmera, Madeleine Berkhemer, Christiana Boltanského, Moniky Bonvicini, Güntera Bruse, Jake & Dina Chapmanových, Olgy Černyševové, Anne Katrine Dolven, Dana Flavina, Isy Genzken, Félixe González-Torrese, Douglase Gordona, Antonyho Gormleyho, Keitha Haringa, Susan Hiller, Zuzanny Janin, Williama Kentridge, Kim Soo-Ja, Martina Kippenbergera, Katarzyny Kozyra, Thomase Lochera, Sarah Morris, Rona Muecka, Hermanna Nitsche, A. R. Pencka, Pipilotti Rist, Carolee Schneemann, Rudolfa Schwarzkoglera, Franka Stelly, Hirošiho Sugimota, Jeana Tinguelyho, Andyho Warhola, Toma Wesselmanna, Franze Westa, Manabua Jamanaky.

České umění je zastoupeno Josefem Bolfem, Jiřím Černickým, Federicem Díazem, Krištofem Kinterou, Zdenou Kolečkovou, Stanislavem Kolíbalem, Janem Nálevkou, Ivanem Pinkavou, Františkem Skálou, Vladimírem Skreplem, Richardem Stiplem, Kateřinou Šedou.

Více informací a doprovodné programy ZDE.


Milan Grygar: 2019

Veletržní palác, velká dvorana, do 5. ledna

„Zvuk je prostorem času.“ (Milan Grygar)

Výstava Milana Grygara (*1926) ve Velké dvoraně Veletržního paláce v ucelené instalaci shrnuje tvorbu tohoto nejdůležitějšího českého umělce v oblasti propojení zvuku, obrazu a tělesného gesta.

Již v polovině šedesátých let minulého století Grygar unikátně a pravděpodobně poprvé v historii propojil vizuální výsledek, kresbu na papíře, s nahrávkou jeho vzniku – dotykem předmětu o povrch papíru. Tím také podtrhl časový rozměr kresby, její začátek a konec v čase, gradaci a rytmus, a otevřel tak cestu k půl století soustavného výzkumu uměleckého díla jako audiovizuální události.

Výstava prezentuje video-dokumentace zásadních akcí a kreseb se zvukovými nahrávkami jejich vzniku. Nechybí ani pozdější návrat k malbě jako výtvarnému zpodobnění dynamiky zvuku a světla a série prostorových partitur, sochařských realizací původních papírových návrhů. Celek doplňuje rozsáhlá série současných obrazů z posledních dvou let.

Více informací a doprovodné programy ZDE.


Josef Bolf: Tušení stínu

Veletržní palác, do 5. ledna

Základ výstavy Tušení stínu tvoří obrazy vytvořené v období posledního roku. Tvoří společně kompaktní celek, a to jak svou formou, tak svým obsahem. Jsou jakousi syntézou řady motivů a témat, kterým se Josef Bolf věnoval již dříve a která nikdy zcela neopustil.

V nových dílech se vrací k technice škrábaných obrazů, kterou víceméně opustil před téměř deseti lety. Na první pohled se však jedná o odlišné práce. Zcela zásadně do formy vstoupila nedávná malířská zkušenost, jakási „čistá malba“, kterou představil na samostatné výstavě ve Špálově galerii. Z odstupu se tato etapa zdá pro následný vývoj zcela zásadní.

Přes zřejmou odlišnost však Bolf rozvíjí i témata, která se u něj objevovala již dříve, dochází ale k jejich prolínání do ostatních možných světů. Pro naznačení těchto vazeb a odkazů jsou do souboru vystavených děl zařazeny i některé starší práce, včetně řady dosud nevystavených obrazů.

Více informací a doprovodné programy ZDE.



Stálé expozice

Středověké umění v Čechách a střední Evropa 1200–1550

klášter sv. Anežky České

Dlouhodobá expozice umístěná v patře klášterního komplexu prezentuje na více než dvou stech exponátech z oboru malířství, sochařství a uměleckého řemesla proměny formy a funkce výtvarného díla během tří staletí. Exponáty provenienčně spjaté s českými zeměmi doplňují díla vytvořená v širším středoevropském regionu – zvláště Franky, Rakousy, Sasko – např. díly Hanse Pleydenwurffa, Albrechta Altdorfera, Hanse Hesseho či Lucase Cranacha staršího.

Více informací ZDE.


1850–1900: České moderní umění

Veletržní palác

Příběh českého moderního umění začíná zrodem v polovině 19. století. Jeho vývoj sleduje sbírka prostřednictvím silných uměleckých generací i osobností – realistů Viktora Barvitia a Karla Purkyně, generace Národního divadla – Františka Ženíška, Josefa Václava Myslbeka, Vojtěcha Hynaise – i tvůrců secesně-symbolistních – Alfonse Muchy či Maxe Pirnera. Zakladatelskou generaci moderního umění reprezentují Antonín Slavíček, Jan Preisler či Max Švabinský.

Více informací ZDE.


1918–1938: První republika

Veletržní palác, 3. patro

Výstavní projekt má povahu střednědlouhé sbírkové expozice ve 3. patře Veletržního paláce, které je nově instalována ke stému výročí vzniku Československé republiky. Na základě sbírek Národní galerie Praha, doplněné o zápůjčky od jiných institucí či ze soukromých sbírek, bohatou a kosmopolitní tvorbu a umělecký provoz dvacetiletého období nezávislého Československa, mezi lety 1918-1938.

Expozice se opírá především o sbírky Národní galerie Praha, doplněné o zápůjčky z dalších institucí i soukromých sbírek. Neomezuje se na výtvarná umělecká díla, ale bude mít i mezioborové přesahy formou prezentace dalších kulturních a výtvarných oblastí první republiky (knižní tvorba, design, užitý grafický design,…).

Expozice, která pokrývá dvacetileté období po zrodu nezávislé Československé republiky, ukazuje formou jakési umělecké topografie první republiky rozmanitost tehdejší umělecké produkce i bohatý umělecký provoz. Projekt představuje umění první republiky očima tehdejšího uměnímilovného diváka prostřednictvím stěžejních galerií, uměleckých spolků a institucí a představuje významná kulturní centra mladého státu. V prvé řadě to je hlavní město, jakožto umělecké centrum s rušnou výstavní aktivitou představující nejen tvorbu domácích tvůrců, ale i to nejprogresivnější z celé Evropy. Dále to je Brno, Zlín, Bratislava, Košice a Užhorod. Součástí expozice jsou částečné rekonstrukce zásadních výstav, které se v těchto centrech v době první republiky konaly (výstava Tvrdošíjných, Výstava soudobé kultury v Brně, Poesie 32, První výstava Surrealistů v ČSR).

V daném časovém a prostorovém rámci projekt představuje významné události na poli výtvarné kultury v době tzv. první republiky, s důrazem na kosmopolitní a mnohonárodnostní charakter jejího území. Tento přístup si klade za cíl nejen představit s historickou věrností bohatství a rozmanitost kultury mladého státu, ale sloužit i jako poučení pro dnešní dobu, kdy neznalost minulosti má mnohdy za následek xenofobní postoje. Expozici bude provázet také bohatý edukativní i odborný doprovodný program.

Více informací ZDE.


1930–současnost: České moderní umění

Veletržní palác

Českou výtvarnou tvorbu po roce 1930 reprezentují díla Františka Muziky, Josefa Šímy, Jindřicha Štyrského, Toyen, Zdeňka Sklenáře, Jana Kotíka nebo Václava Bartovského. Expozice mapuje i umělecké tendence od 60. let do současnosti – informel, akční umění, novou citlivost i postmodernu.

Více informací ZDE.


Doprovodné programy k výstavám a studijní materiály

Přehled všech doprovodných programů k výstavám v Národní galerii naleznete ZDE.

Studijní materiály (ve formátu pdf) k výstavám (včetně již proběhlých výstav) najdete ZDE.


Bezplatné vstupné do Národní galerie Praha pro mladé

Národní galerie Praha otevírá zcela zdarma svoje stálé expozice pro mladé do 26 let.

Dlouhodobý záměr bezplatného vstupného pro mladou generaci se podařilo naplnit ve spolupráci s Komerční bankou, která vstupenky za tuto část návštěvníků uhradí. Nulové vstupné se vztahuje jak na české, tak zahraniční návštěvníky.


Programy pro děti a rodiny s dětmi

Cílem programů a služeb pro děti a rodiny s dětmi je otevřít prostor galerie pro vzdělávání v oblasti umění pro děti od nejmladšího věku a zároveň nabídnout galerii jako místo pro podnětné a zábavné trávení společného času pro celou rodinu. Na dětské návštěvníky a rodiny s dětmi je zaměřena široká nabídka výtvarných heren a dílen (ateliérů) a cílená propagace.

Pro návštěvu kdykoli během otevírací doby galerie jsou k dispozici pracovní listy a výtvarné pracovny ve vybraných objektech NG.

Přehled programů najdete ZDE.


Ostatní akce

Kurzy dějin umění – informace ZDE.


Otevřené výtvarné herny ve Veletržním paláci

Sledujte Národní galerie Praha dětem na Facebooku a neunikne vám nic z našich programů a aktivit pro děti, teenagery, rodiče i celé rodiny!


KONTAKT:
Oddělení vzdělávání / Education Department
Sbírka moderního a současného umění / Collection of Modern and Contemporary Art
Národní galerie Praha / National Gallery Prague
tel.: +420 224 301 003
e-mail: vzdelavani@ngprague.cz

https://www.facebook.com/NGPrague
https://www.facebook.com/NGPdetem
https://www.instagram.com/ngprague/
twitter.com/narodnigalerie
www.ngprague.cz

Jan Krajhanzl: Občas se potřebujeme nudit a nechat mysl bloumat, příroda nám v tom pomáhá

pátek 11. října 2019 · 0 komentářů

Internet propojil celý svět do globální vesnice, ve které na lidi proudí tolik podnětů, že je nestíhají vstřebávat. Proto se čas od času potřebují od všeho povyku odpojit, sbalit si krosnu a zmizet do míst, kde lišky dávají dobrou noc. Proč lidské mysli útěky do divočiny tak prospívají a proč Češi nedělají víc, aby přírodu chránili, vysvětluje v rozhovoru pro Aktuálně.cz psycholog Jan Krajhanzl.

Zdroj: Tomáš Maca, Magazín Aktuálně.cz 18. 9. 2019

Zdá se mi, že si dnes mnoho lidí dobrovolně ordinuje digitální detoxy a někteří před přetechnizovaným světem unikají i do přírody. Jde o celospolečenský trend?

Celospolečenský trend to podle mě zatím nebude. Každopádně také sleduji, že přibývá lidí, kteří si ordinují digitální detoxy. Chápu to jako reakci na to, jak zahlcení jsme v dnešní době informacemi. Většina lidí se naučila, jak to nepřehánět s jídlem nebo s alkoholem, ale mnoho z nás si zatím neumí poradit s tím, jak se v době snadno dostupné a lákavé on-line nabídky nepřejídat informacemi, zábavou či komunikací na sociálních sítích. K digitálnímu detoxu se pak uchylujeme jako k formě půstu. Kdybychom se však dovedli nepřejídat a dokázali bychom konzumovat tak akorát, nemuseli bychom držet tak intenzivní půst.

Jak naší psychice prospívá, když se nejen odpojíme od všech svých „chytrých" zařízení, ale současně se vydáme do přírody?

Výzkumům na toto téma se psychologie věnuje už od 70. let a vychází z nich dva hlavní přínosy času stráveného v přírodě. Pobyty v přírodě jednak velmi účinně omezují náš stres, snižují hladiny adrenalinu a kortizolu v krvi. Zároveň nás zbavují duševní únavy a umí nám takzvaně vyčistit hlavu. Ve chvíli, kdy jsme mentálně odpočatí, býváme vnímavější sami k sobě, dovedeme přemýšlet méně schematicky, více se do různých problémů ponořit a taky míváme silnější vůli a větší míru sebekontroly. Snížení stresu a mentální únavy zároveň vede k tomu, že lidé, kteří přírodu navštěvují častěji, jsou podle výzkumů zdravější.

Pobyty v přírodě mají velký přínos zejména pro děti. Jejich motorickému rozvoji prospívají více než čas strávený na hřišti. Současně je důležité, aby si děti už odmala na přírodu zvykaly, aby se jí neštítily a cítily se v ní pohodlně. V českém kontextu na to zatím nemáme data, ale když občas mluvím s tělocvikáři nebo s lidmi z ekocenter, často si stěžují, že má spousta dětí problém sednout si do trávy, proběhnout se blátem nebo vzít brouka do ruky…

…Mohou naší psychice ve stejné míře jako delší pobyty v lese prospívat třeba procházky po městských parcích, nebo je to příliš slabá alternativa?

Rozdíl mezi procházkou v městském parku a pobytem v divoké přírodě mi připadá podobný jako mezi svačinou a hostinou. Pokud celý den pracujete u obrazovky v kanceláři a jste ve městě obklopeni neustálým hukotem automobilové dopravy, pak jste po přírodě pochopitelně hladoví a městský park může ve vašem životě sehrávat významnou roli. Když ale toužíme po hlubších zážitcích, které se do nás zapíšou někdy i na celý život, potřebujeme dlouhé toulky krajinou a skutečnou divočinu.

Přestože se lidé obvykle shodují na potřebě odpočinkových zón ve veřejném prostoru, v městském prostředí kolem sebe pozorujeme spoustu těch, kteří ani na chvíli neodtrhnou zrak od displejů a uši si zacpávají sluchátky. Proč máme tendenci odstřihávat se pomocí technologií od okolního světa?

Ukazuje se, že spousta lidí zažívá neklid, pokud si třeba cestou do práce nenasadí sluchátka nebo nekouká do mobilů. Tento neklid pramení zaprvé z toho, že se bez přísunu nových informací a zábavy nudí a cítí se bez něj nesví. My se přitom občas nudit potřebujeme a je důležité, aby naše mysl někdy jen tak bezcílně bloumala. Druhá rovina spočívá v tom, že když máme chvilku, kdy jsme jenom sami se sebou, nikdo na nás nemluví ani neřešíme nějaký úkol, v hlavě nám začnou dobíhat nedořešené věci z uplynulých dnů.

Neuropsychologové mimo jiné zkoumají, co dělá mozek, když takříkajíc nedělá nic, když se nezabývá žádným úkolem. U naprosté většiny lidí se v takové chvíli do mysli vracejí právě nepříjemné věci. Vzpomeneme si například na to, jak jsme se v práci chytli s kolegou, jak jsme slíbili dodat něco, co jsme nakonec nestihli, a podobně. Jsou to věci, které naše hlava v běžném provozu zametá pod koberec, ale které si současně potřebuje ve vnitřním dialogu zpracovat.

Chápu, že čekat na zastávce a mezitím si promítat nepříjemnou poradu ve firmě nemusí být úplně příjemné, ale když to neuděláme, tak se nám v mysli podobné věci hromadí. Mnohem zdravější tak je se toku myšlenek a pocitů otevřít, protože po nějakých 15 až 30 minutách neklidu přichází mnohem hlubší pocit úlevy. Zbytečně totiž utíkáme před něčím, co je sice nepříjemné, ale dříve či později to odchází. Někdo utíká k čerstvým zprávám, někdo k podcastům, někdo k mobilním hrám.

Je možné, že ke spoustě z těchto podnětů utíkáme právě proto, že jich na nás útočí tolik a i kvůli dnešnímu důrazu na efektivní time management se je snažíme všechny stihnout?

Ano, v současnosti se klade velký důraz na výkon a efektivitu. Kdybychom se na výkonnost úplně vykašlali, tak tady pochopitelně všichni umřeme hlady, ale striktně ekonomické myšlení zase ignoruje, že jednostranný důraz na efektivitu přináší významné části společnosti stres a úzkost. Tyto problémy vznikají právě v důsledku toho, že sami se sebou nemluvíme. Dlouhodobě se v nás hromadí stres, ten přerůstá do depresí či úzkostí a lidé pak sahají po snadných řešeních v podobě antidepresiv a anxiolytik (lék předepisovaný k léčbě příznaků při stavech úzkosti, pozn. red.), jejichž spotřeba v západním světě výrazně roste.

Fungování rychlé a informačně nabité společnosti, která si zbožšťuje výkon a efektivitu, možná vyhovuje určitému procentu populace, ale daleko větší část na to doplácí psychickými obtížemi. Pokud se tomuto režimu poddáme, tak sice splníme obrovské množství úkolů, napíšeme spoustu e-mailů, nafotíme tisíce fotek a stovky jich nasdílíme na sociálních sítích, ale tím vším budeme vlastně jen utíkat sami před sebou. Vnitřní spokojenost a klid tak stejně nenajdeme.

Napadá mě, jestli z tohoto režimu dokážeme vykročit alespoň v přírodě, protože i v lesích a v horách už narazíte na turisty, kteří téměř všechno zaznamenávají na své chytré telefony.

To jen svědčí o tom, že si sociální sítě spoustu lidí natolik namotaly, že už nedokážou ani chvilku vydržet bez sebeprezentace a uznání od druhých. Když vidíme, jak nám třeba na Facebooku naskakují pozitivní reakce na naše příspěvky, spouští se hormony spojené s momenty velmi silného uspokojení. Tím, že lajky někdy přicházejí a jindy ne, že nejsou něco samozřejmého, vyvolávají v nás ještě větší bažení. Sám sociální sítě používám, nicméně je dobré si všímat, jak se v nás snaží podněcovat závislostní jednání.

Současně i v horách, kam si lidé obvykle jezdí odpočinout, přibývá míst, na kterých proudí davy a stojí se fronty. Co to o našem přístupu k přírodě vypovídá?

Na to si dnes stěžují pracovníci národních parků, kteří říkají: „Máme tu místa, kde bývá vždycky narváno, a pak jiná místa jen o kousek dál, kde nepotkáte ani nohu." Mnoho lidí dnes k cestování přistupuje poměrně povrchně, nemá na hledání zajímavých lokalit čas, nebo tomu nechce věnovat energii, a končí tak u instantních řešení. Řekne si, že když se jede do Krkonoš, tak se vyrazí na Sněžku, což v důsledku vede k tomu, že tam jsou všichni. Sice se pak můžou vyfotit na Sněžce, ale kdyby zašli do nějakého lesa v podhůří Krkonoš, možná by si to užili více.

Jste jedním z autorů loňské knihy Vztah české veřejnosti k přírodě a životnímu prostředí, ze které vyplývá, že drtivá většina Čechů považuje přírodu za velmi důležitou pro svůj život, ale jen zlomek z nich dělá pro její ochranu něco víc, než že třídí odpad. Čím to je?

Vedle třídění odpadu bych ještě doplnil, že Češi taky docela dost šetří vodou a elektrickou energií. Stejně tak v Evropě patří k národům, které nejméně kupují balenou vodu. Je ale pravda, že nějaké důslednější formy zodpovědného chování k životnímu prostředí v Česku kořínky úplně nezapustily. Ve třídění odpadů jsme přeborníci, protože jde o problém, který je pro všechny snadno představitelný. Kdykoli neseme odpadky do popelnice, tak vidíme, kolik se toho vyhodí. Problémy jako eroze půdy, klimatická změna nebo vymírání druhů jsou naproti tomu hůře představitelné.

Z třídění odpadů už se ve společnosti stala součást slušného chování, zatímco v případě jiných forem ekologického chování jde zatím sociální norma proti zájmům ochrany životního prostředí. Když svým známým řeknete, že na dovolenou nepoletíte, ale budete raději cestovat po zemi, tak se spousta z nich bude udiveně ptát nebo bude mít šťouravé poznámky. Když jim povíte, že nejíte maso, tak budou jejich reakce pravděpodobně ještě rýpavější.

Důvodem, proč toho Češi pro životní prostředí nedělají víc, tak může být to, že jim to přijde příliš časově náročné, že jsou na to moc pohodlní a nechtějí slevit ze svých standardů, nebo že by kvůli tomu museli čelit skepsi svého okolí. Změna může nastat, až se cestou ekologického stravování či cestování vydá více lidí a stane se z ní jedno z nepsaných pravidel téhle společnosti, podobným pravidlem jakým teď je třídit odpad a nekouřit dětem či těhotným ženám pod nos.

Jakou důležitost Češi vzhledem k současnému vývoji přikládají ekologickým problémům souvisejícím s klimatickou změnou?

Například sucho Češi podle letošního průzkumu společnosti Median vnímají jako vůbec nejdůležitější největší hrozbu České republiky, a přikládají mu tak dokonce větší váhu než mezinárodnímu terorismu. Závažnost změny klimatu je každopádně v těsném závěsu za terorismem. Češi si ji spojují s už zmíněným suchem, taky s povodněmi a s tím, o čem v současnosti referují média, což jsou teď například hořící pralesy.

Mnoho Čechů si podle dostupných dat přeje, aby stát začal pro řešení klimatické změny podnikat nějaké konkrétní kroky. Většina z nich podle výzkumů podporuje, aby se změnil způsob hospodaření na zemědělské půdě a aby se v krajině vytvářely mokřady, tůňky nebo rybníčky, které zadržují vodu. Většina by taky souhlasila s mnohem přísnějšími limity pro emise skleníkových plynů. Hodně se teď mluví o tom, že kdyby se zavřely dvě nejšpinavější české uhelné elektrárny, Chvaletice a Počerady, tak by se snížil objem emisí skleníkových plynů, který vyprodukuje veškerá česká osobní automobilová doprava za rok.

Vědci a aktivisti říkají, že nám zatéká do podpalubí naší lodi, a jejich oponenti naopak tvrdí, že všechno je v pořádku, voda nám do lodi neteče, nebo možná i teče, ale my za to nemůžeme a nemáme to řešit. Naše výzkumy pak ukazují, že se veřejnost sice většinově přiklání k první skupině, ale její významná část zůstává ze situace zmatená, což je důsledkem přetrvávajícího názorového rozkolu…

Celý text rozhovoru najdete ZDE.

Kerry McDonald: Epidemie diagnóz ADHD poukazuje na problém ve školském systému, ne u dětí

čtvrtek 10. října 2019 · 0 komentářů

Je neuvěřitelné, kolik dětí má v dnešní době diagnostikované a léčené ADHD. Dětská živost se stává přítěží. Chování, které se dříve přijímalo jako normální, i když pro dospělé poněkud otravné, je čím dál častěji vnímáno jako nepřijatelné a stává se důvodem pro zásah lékaře.

Zdroj: www.svobodauceni.cz 4. 6. 2019

Nadbytek energie, nedostatek kontroly nad podněty, neschopnost zůstat sedět a poslouchat, nedostatek organizačních schopností, vrtění se, ustavičné brebentění – tyto typické dětské vlastnosti společnost relativně do nedávna obecně tolerovala. Dneska se dětem, které tyto vlastnosti mají, diagnostikuje, a v mnohých případech i léčí, porucha pozornosti s hyperaktivitou (ADHD), a to v neuvěřitelné míře.


Lékařský zátah na ADHD

I když ADHD může pro některé osoby představovat skutečné a vyčerpávající onemocnění, alarmující prudký nárůst u dětí školního věku, které jsou touto nálepkou označeny a mají se léčit, naznačuje, že na vině bude něco jiného. Vícero výzkumů poukazuje na školství, zejména jeho nižší stupně, které by mohly být příčinou epidemie ADHD.

V průběhu posledních několika dekád začali mladí lidé trávit ve školách a podobných aktivitách víc času než kdykoli předtím. Méně si hrají a očekává se od nich, že budou dělat víc už od velmi nízkého věku. Když většina z nás byla malá, školka bývala příjemným, hravým místem s minimem akademických očekávání. V dnešní době 80 % učitelů očekává, že se děti už ve školce naučí číst. To není chyba učitelů. Oni jen reagují na národní rámcový vzdělávací program a požadavky standardizovaných testů, které za poslední dvě desetiletí začaly školství pořádně dusit – a doplácí na to hlavně malé děti. (Toto jsou americké reálie, v ČR se děti ve školkách sice neučí číst, ale důraz na jejich vzdělávání místo „prostého hraní“ je znát i zde – pozn. SU.)

Právě nejmenší děti se nejčastěji chytí do sítí diagnostikování ADHD. Loni na podzim výzkumníci z Harvardu zjistili, že brzký nástup do školy je spojený s podstatně vyšší mírou diagnostikovaného ADHD. Ve státech, kde se jako určující pro nástup do školy bere věk dosažený k 1. září, je vidět, že děti, které dosáhly věku pěti let až v srpnu, měly o 30 % vyšší pravděpodobnost, že jim bude diagnostikováno ADHD, než děti, které se narodily v září a nastupovaly do školy v téměř šesti letech. Nezralost, nikoli porucha, to byl ten skutečný faktor.


Blud zvaný ADHD

Marilyn Wedge, autorka knihy A Disease Called Childhood: Why ADHD Became An American Epidemic (Nemoc zvaná dětství: Proč máme v Americe epidemii ADHD, česky dosud nevyšlo; pozn. překl.), varuje před nadměrným diagnostikováním ADHD. V článku nazvaném „Blud zvaný ADHD“, který vyšel v Time Magazine, píše:

„Malé děti mají od přírody spoustu energie. Jsou impulzivní, fyzicky aktivní, nevydrží sedět na místě a neudrží dlouho pozornost. Přirozená zvídavost je nutí chrlit otázky, ve svém zaujetí si nevšímají, že přerušují ostatní. Pořád čekáme, že pěti nebo šestileté děti zvládnou sedět v klidu ve třídě a dávat pozor a přitom si udrží svou zvídavost. A když ne, vrhneme se na ně a rovnou jim diagnostikujeme ADHD.“

Podle amerického centra pro kontrolu a prevenci nemocí (CDC) stoupl počet velmi malých dětí (od 2 do 5 let), kterým bylo diagnostikováno ADHD mezi lety 2007/2008 a 2011/2012, o 50 %. Data z roku 2016 ukazují, že 9,4 % všech amerických dětí, to je přes 6 milionů, má diagnózu ADHD, a téměř 2/3 současných dětí s diagnózou ADHD bere na tuto poruchu léky. Zpráva z března 2019 o ADHD vydaná asociací Blue Cross and Blue Shield informuje o tom, že mezi komerčně pojištěnými dětmi všech věkových skupin došlo k nárůstu výskytu diagnózy ADHD o 30 % jen za posledních osm let. (O situaci v ČR např. ZDE, pozn. SU.)

I když symptomy ADHD mohou okolí obtěžovat, měli bychom se podívat nejdříve na prostředí, v kterém děti žijí, a až pak na dítě. Tak by se dala epidemie diagnóz ADHD dostat pod kontrolu. Ve své knize ADHD neexistuje Dr. Richard Saul, behaviorální neurolog z Chicaga, vysvětluje, že jedinci označení diagnózou ADHD jsou buď ovlivnění vnějšími faktory, které zhoršují normální symptomy, nebo mají nějaký hlubší problém, který je potřeba odhalit a řešit. V druhém případě se podle jeho zkušeností symptomy ADHD vytratí, když je odhalena a vyléčena pravá příčina potíží. V prvním případě je klíčovým krokem ke zlepšení změna prostředí. To platí pro děti i pro dospělé s diagnózou ADHD. Dr. Saul píše:

„Stejně jako se děti začínají předvádět, když je dostatečně nezaujme vyučování, tak i dospělí, kteří se v práci nebo při studiu cítí nenaplnění a nemají ani uspokojivé koníčky, se pochopitelně začínají nudit, jsou roztěkaní, trpí depresí. Zvyšující se požadavky dnešní doby navíc vytváří tlak na děti a dospělé, aby ve škole i v práci podávali lepší výkony a vydrželi víc.“


Nevhodné prostředí

Změna nevhodného prostředí v případě dospělých jedinců s diagnózou ADHD může znamenat změnu povolání nebo směru studia a také to, že si půjdou za svou vášní. Možná jste účetní, který touží stát se tesařem, nebo zdravotní sestra, která sní o životě podnikatelky. V případě dětí s ADHD může změna prostředí vypadat tak, že je úplně vyjmete z omezujícího školního prostředí. Profesor psychologie z Boston College Peter Gray píše:

„Co to znamená mít ADHD? V zásadě to je neschopnost přizpůsobit se podmínkám standardního vzdělávacího systému. Většina diagnóz ADHD je založena na pozorování učitelů.“

Jennifer Walenski viděla na vlastní oči, jak se dítě s diagnózou ADHD změnilo po odchodu z normální školy. Jejich rodinnou cestu sdílí na The Bus Story a mně řekla:

„Naše děti vlastně původně chodily do státní školy. Synovi v průběhu školní docházky diagnostikovali jak ADHD, tak autismus. A chtěli mu nasadit léčbu. To jsme odmítli. Pak jsme ho i jeho starší sestru vzali ze školy a začali je vzdělávat doma. O pár let později syn naprosto nepotřebuje jakoukoli léčbu. Je to prostě normální kluk, který do toho prostředí nepatřil. Stejně jako většina lidí. Zamyslete se nad tím.“

Zkušenosti Walenských se shodují se zkušenostmi dalších rodičů, kteří stáhli své ADHD děti z normálních škol. V neoficiálním průzkumu Gray zjistil, že když dítě s nálepkou ADHD vymění školu za domácí vzdělávání, většinou nepotřebuje dál brát léky na potlačení symptomů ADHD. Vlastnosti, kvůli kterým byl označován jako ADHD, nezmizí, ale mimo prostředí běžných škol už je nikdo nepociťuje jako problematické.


Sebeřízené učení

Grayova analýza také odhalila, že mladí lidé s nálepkou ADHD, kteří si nejlépe vedli mimo rámec standardního školství, byli také schopni nejlépe samostatně řídit svůj vzdělávací proces. Zjistil, že „léky na ADHD i při domácím vzdělávání potřebovaly dál brát primárně děti, jejichž domácí vzdělávání rodiče vedli a strukturovali podle modelu, který odpovídá vzdělávání v normálních školách.“

Když replikujete školu do domácího prostředí, replikujete spolu s ní i problematické chování, které se objevovalo ve škole, zatímco posun k unschoolingu či sebeřízenému vzdělávání dává mladým lidem svobodu, ve které vzkvétají.

Závěrem chci říci, že vývoj epidemie diagnostikovaného ADHD bude záležet především na tom, jestli společnost přestane vnímat normální dětské chování jako patologii. Hodně označení ADHD má svůj původ v prostředí povinného školství, které klade na mnoho dětí vývojově nepřiměřené požadavky. Osvobodíme-li mladé lidi od restriktivního školského systému a umožníme-li jim, aby se učili a rostli vedeni svou sebeřízenou zvědavostí, podpoříme tím štěstí a zdraví dětí i celých rodin.