Tajný učitel: Metody ve stylu sociálních sítí

středa 8. července 2020 · 0 komentářů

Výuku můžeme občas změnit směrem k 21. století a inspirovat se moderními trendy a sociálními sítěmi. Podle mě to nelze přehánět a dělat to často, ale jednou za x týdnů či pololetí nevidím důvod, proč váhat a omezovat se. Pokud bude vše správně využito, studenti se mohou dokonce naučit i něco nového.

Zdroj: blog autora 5. 1. 2020

Pro studenty půjde většinou o známé prostředí, což je první problém – těžká pozice pro učitele, protože půjde o něco naprosto jiného, nového a pro někoho i složitějšího na přípravu. I učitel se tedy má šanci naučit něco nového. Pro studenty jsou to krom faktů ze školního vzdělávacího plánu i dovednosti jak technického charakteru, tak ideálně i komunikačního a sociálního.

Pravděpodobně nejužívanější sociální sítí současnosti je Instagram, o němž jsem už jednou psal. Jedná se zjednodušeně napsáno o sociální sít plnou fotografií. A to je důležité – informace současné generaci už nepřichází prostřednictvím textu, ale přes vizuální prostředek. Proto je nutné se částečně přizpůsobit a zařadit do výuky více vizuálních metod. Jak to využít ve výuce? Vyzkoušel jsem nebo mě napadá několik způsobů:

– Jednoduše mohou studenti fotit a psát k tomu popisky a klíčová slova („hashtagy“).

– Studenti mohou dostat fotografii/e vybranou učitelem a musí k nim napsat smysluplný komentář a hashtagy. Tyto první dvě verze samozřejmě slouží jednoduše k souhrnu učiva, vytváření „nadpisů“, kategorií a uvědomění si, co je důležité.

– Studenti mohou dostat fotografie a opět k nim píší komentář a hashtagy, ale mají už konkrétní úkol, například ke stejné fotografií píší z pohledu Velké Británie a k úplně totožné fotografii z pohledu nacistického Německa; lze stejně rozdat i další úkoly a další pohledy (jeden student ekonomický pohled, další politický; nebo pozitivní a negativní pohled – vše lze dát do skupin, nebo i jednotlivci, který musí vymýšlet více pohledů na věc atd.). Tato verze slouží jako součást mediální výchovy, k pochopení významů dvou úhlů pohledu a využití propagandy. Ale i samozřejmě k pochopení, proč se kdo jak zachoval, což může být v moderních dějinách vysvětleno prostřednictvím ideologií.

– Těžší, ale zábavnější, je ztvárnit určité situace či osobnosti fotografií – například studenti musí nafotit sami sebe jako sedm smrtelných hříchů. Nebo různé fáze a události života TGM nebo Churchilla.

– A zajímavou věcí, kterou jsem nezkoušel, ale inspiroval jsem se v jiných třídách, je projekt zaměřený na staré místní fotografie, které se porovnají se současností; úkol studentů je najít místo zobrazené na staré původní fotografii a zachytit ho ze stejného úhlu nyní, a porovnat.

Ne vždy to bude potřeba, ale internet je mocný nástroj, pokud ho správně využijeme, a proto nabízí vzory pro podobné využití falešných sociálních sítí. Stačí napsat jméno sociální sítě (Instagram, Twitter, Facebook) a kouzelné slovo „template“. Pak už se jen nechat inspirovat nebo dokonce jen vytisknout a práce může začít. Lze už najít i přímo aplikace, které studenti jen vyplňují online (Fakebook).

Další sociální sítí je TikTok, což je platforma pro sdílení krátkých několikavteřinových videí. Inspirace pochází ze zahraničí, kde se několik studentských videí zaměřených na historii dostalo až na proslulé zpravodajské weby (článek Time ZDE). Máte kreativní třídu? Zkuste jim zadat úkol, ať natočí život Jana Husa ve dvanácti vteřinách. Lze pracovat ve skupinách i individuálně. Může jít o opakování i zpracování nové látky. Studenti se neučí jen historii a technické věci, ale měli by opět umět pracovat ve skupině, domluvit se, rozdělit si úkoly, napsat „scénář“, pokud možno být vtipní a kreativní. Několik příkladů můžete najít v původním textu.

Další možností, která prorazila do velkých médií, je falešná konverzace v Messengeru či jiných komunikačních aplikací, které nedávno proslavil ukrajinský prezident (k dispozici pod odstavcem). Stačí studentům dát zadání, ukázat vzor a nechat je. Věřte jim, poradí si. Moji studenti dostali minutu výše zmíněného videa, téma „investitura“ a sami si dokázali najít aplikace, pohrát si s nimi, vyladit pozadí, udělat z toho video a sdílet to se mnou.

Užití vhodné tehdy, pokud chcete, aby studenti znali určité detaily o události nebo osobnostech – konverzaci mezi Stalinem, Trumanem a Churchillem by mohla být zajímavá, stejně tak mezi zastáncem socialismu a na druhé straně liberalismu. Poprvé jsem něco podobného zaznamenal při padesátiletém výročí okupace vojsky Varšavské smlouvy, kdy byla podobně zpracovaná komunikace mezi Brežněvem a Dubčekem.

Klasická, a dnes už pravděpodobně zastaralá, je možnost udělat falešný facebookový profil. Ale podle mě to pořád smysl – vytvářet přátelé, nepřátelé, napsat několik statusů z pohledu osobnosti, zařadit osobu do několika skupin, přiřadit zájmy, studenti si při tom mohou uvědomit další věci, které dotváří osobnost a dějiny.

Nestárnoucí klasika je užití Twitteru – v mém případě jde nejčastěji napsat krátkou zprávu o složité věci. Zkuste využít omezený prostor Twitteru, původně 140 znaků, a do tohoto prostoru nacpat Velkou francouzskou revoluci. Studenti musí hodně přemýšlet, aby to dokázali. A samozřejmě to po čase dokáží. Ale nejdůležitější aspekt je, že si musí uvědomit, co je skutečně podstatné na této události.

Máte další tipy na využití sociálních sítí ve výuce?

Celý text s ukázkami najdete ZDE.


Jitka Mašatová: Jak na reflexi, zpětnou vazbu, týmovou spolupráci? Zkuste ‚Slabikář neformálního vzdělávání‘

úterý 7. července 2020 · 0 komentářů

To se takhle sešli čtyři lidé, kteří se dlouhodobě věnují vzdělávání – dětí, mládeže, učitelů – a řekli si, že se během své dlouhé praxe leccos dozvěděli, na leccos přišli, nasbírali celkem dost zkušeností a chtěli by se o ně podělit s ostatními. No a tak vznikl Slabikář neformálního vzdělávání…

Zdroj: Magazín Perpetuum 1. 9. 2019

Ne, tak jednoduché to nebylo. Pro Moniku, Jolanu, Tomáše a Tibora je totiž vzdělávání životním posláním a zároveň vášní. A proto Slabikář nemohl vznikat jinak než s vášní, dlouze a složitě, nekonečnými diskuzemi o důležitosti témat, s nekonečnými úpravami, přepisováním, škrtáním, aby v něm bylo opravdu to podstatné. Ovšem díky tomu stojí za to.

Suchou teorii ve Slabikáři nenajdete, naopak – jednoduchým a pochopitelným způsobem přibližuje metody, tipy a triky, které se v praxi osvědčily. A pokud se nějaká teorie ve Slabikáři rozebírá, je vždy postavená tak, aby vysvětlila mechanismy stojící za efektivním učením. Teorie s jednoznačnými implikacemi pro praxi.


Pokud chcete děti něco naučit, vytvářejte bezpečné prostředí

Třeba ta o fungování lidského mozku. Víte například, proč stres neprospívá procesu učení? Resp. proč se ve stresu nemůžeme nic nového naučit? Odpovědí jsou tři mozky a vývojová psychologie: nejstarší, plazí mozek zajišťuje vitální funkce, novější, savčí mozek odpovídá za emoce a nejmladší, lidský mozek je zodpovědný za vědomé chování, myšlení, porozumění souvislostem a představivost.

Jak tyto tři mozky interagují, pokud jsme ve stresu, v krizi? Dostáváme se do zóny paniky, kdy na řadu přichází plazí mozek s primárními reflexy. Ten nás buď zcela paralyzuje, nebo vezmeme nohy na ramena a utečeme, anebo začneme bojovat. V takové situaci nejsme schopni efektivního učení. Navíc pokud naše strategie útěku vyjde, může se stát, že budeme z podobných situací utíkat i příště. S tím souvisí i nebezpečí, že budeme méně ochotni vystupovat ze své zóny komfortu a podstupovat nové výzvy. S touto znalostí je pak vzkaz jakémukoli vzdělávání jasný: Pokud chcete děti něco naučit, vytvářejte bezpečné prostředí, aby nemusely zamrznout, utéct nebo útočit.

To jen tak jako malou ochutnávku.

Celý Slabikář je strukturovaný s jasným cílem: pochopit, jak se lidé učí, a následně představit funkční vzdělávací metody a techniky, pro lepší pochopení ilustrované příklady ze vzdělávací praxe nebo běžného života. Inspiraci v něm mohou najít všichni, kdo se profesně i dobrovolně zabývají prací s mladými lidmi – učitelé, skautští vedoucí, školitelé, lektoři. Prostě všichni, kteří nějakým způsobem rozvíjejí kompetence dětí a mládeže. Všichni ti, kdo v souladu s Jeanem Piagetem věří, že „cílem vzdělávání není zvyšovat množství vědomostí, ale vytvářet pro děti možnosti, kdy mohou vymýšlet a objevovat, vytvářet lidi schopné dělat nové věci“.


Jediné, co může být funkční, je individualizovaný přístup

A pozor, nejedná se jen o další z řady metodických pomůcek, kterých je na trhu spoustu, jedinečnost Slabikáře spočívá mj. v tom, že neposuzuje vzdělávání prizmatem dnešní doby, naopak všechna svá doporučení, metody, postupy píše optikou budoucnosti, optikou toho, jací budou mladí lidé v budoucnu a co budou od vzdělání skutečně potřebovat. A budoucnost vidí Slabikář jasně – jediné, co může být funkční, je individualizovaný přístup, který pomůže dětem odhalit jejich talenty a potenciál. Za pomoci učitelů, kteří nemusejí všechno vědět a znát, ale dokážou je inspirovat a spíš jim položí vhodnou otázku, než aby jim sdělovali odpovědi.


Ke stažení ZDE. Doplněný e-learningem. Elektronická verze zdarma, papírová za mírný poplatek.

Přímo na stránce https://www.slabikarnfv.eu/cs najdete objednávkový google formulář, příp. lze napsat na slabikar@anev.cz

Barbora Ziková: Learnlife – škola, která učí žít

pondělí 6. července 2020 · 0 komentářů

Po první návštěvě Learnlife, vzdělávací laboratoře budoucnosti, jsem samým nadšením celou noc nemohla spát. Tady chci pracovat! Tady, kde se učí opravdu potřebné věci. Kritické myšlení, práce s nejmodernějšími technologiemi, ale i upřímné sdílení emocí a důležitost sebereflexe. Navíc neformálně, takže si ani nevšimnete, že se učíte! Zkrátka škola snů…

Zdroj: Magazín Perpetuum 7. 4. 2020

Až o pár týdnů později jsem zjistila, že původní název tohoto pedagogického startupu byl „Our Dream School“. Nic výstižnějšího si po tříměsíční stáži stále nedovedu představit.

Školu snů najdete momentálně jen v srdci Barcelony, pomalu se však rozrůstá do celého světa. Vize zakladatelů Learnlife je totiž odvážná, chtějí změnit nefunkční systém vzdělávání a připravit mladou generaci na turbulentní a digitalizované 21. století. To vše v globálním měřítku.

Co přesně v současném systému nefunguje? Tak například test kreativity od NASA ukázal, že 88 % teenagerů ztratilo schopnost kreativně přemýšlet (více v knize George Landa – Breakpoint and Beyond: Mastering the Future Today). Další studie současné mladé generace odhalily výrazný pokles motivace k učení a zároveň strmý nárůst hladiny stresu po nástupu do školy. Learnlife se odhodlal jednat a vytvořit mezinárodní tým nejlepších metodiků a expertů na inovace ve vzdělávání.

Od stolu se však svět mění jen těžko, že? Proto se rozhodli podniknout cestu kolem světa, na které během dvou let navštívili přes 100 nejlepších škol ve 40 zemích světa a posbírali tak cenné zkušenosti a rady přímo v terénu. Veškeré poznatky poté vyústily v otevření prvního vzdělávacího hubu v Barceloně. Za každou pobočku ve vyspělých zemích také Learnlife otevírá jednu školu v zemích rozvojových. Další škola se tak brzy otevře v Kigali, hlavním městě Rwandy, a třetí u sousedů v Hamburku. Do roku 2030 plánují otevření 100 000 poboček na všech obydlených kontinentech.

A čím je Learnlife tak výjimečný? Jako stážistka jsem měla možnost zažít jejich inovativní přístupy na vlastní kůži a už od přijímacího pohovoru jsem tušila, co je klíčem úspěchu. Do Školy snů jsem totiž poprvé dorazila jako posluchač přednášky o budoucnosti vzdělávání. Představené myšlenky mě tak nadchnuly, že jsem se okamžitě šla představit prvnímu člověku, který měl na sobě Learnlife tričko. „Dobrý den, já jsem Bára, lektorka němčiny. Nemám moc zkušeností s výukou dětí, ale hrozně ráda bych u vás absolvovala praxi nebo pomáhala. Sháníte teď někoho?“

„Co je tvoje proč? Proč chceš do světa vzdělávání?“ překvapil mě budoucí kolega a lety ostřílený pedagog svou reakcí. Learnlife totiž nehledí jen na aprobace a diplomy. Škola snů má pevné základy postavené na hodnotách a odvážné sdílené vizi. A jaké hodnoty to jsou?


1. Life-long learning (celoživotní vzdělávání)

Když jsem se do týmu přidala, děti měly zrovna na konci pololetí prezentovat, co se za poslední měsíce naučily. Tyto prezentace probíhají formou slavnostního setkání s rodiči, kamarády a s takzvaným průvodcem (learning guide). Žádné známky, žádné testy, jediným úkolem je být kreativní a umět reflektovat. Jenže jak tak abstraktní zadání vysvětlit dětem? Hlavně názorně! Jeden z průvodců, Xavi*, se posadí před padesát adolescentů a dá jim do rukou barevné obálky. Do každé z nich si předem připravil okruhy otázek a studenti se ho tak sami ptají na jeho profesní úspěchy za poslední měsíce, co se mu naopak vůbec nepovedlo a v čem se ještě chce profesně zlepšit. Princip celoživotního vzdělávání totiž měří všem stejně a každý zaměstnanec se musí neustále učit. Studenti ani nedutají, všechny zajímá, jak se jejich nejoblíbenějšímu průvodci dařilo.

„V dalším cyklu chci zapracovat na svých koučovacích a mentorských dovednostech a těším se, že vy toho budete součástí!,“ končí svou prezentaci Xavi. Všechny děti tleskají, některé jdou Xaviho poplácat po zádech a vrátit obálky. Dobrá práce!

Já mám pro dnešek padla a odcházím v údivu. Z jaké planety tito lidé pocházejí? Jak je možné, že umějí bez ostychu tak otevřeně mluvit o svých nedostatcích a ani jeden puberťák se jim za to nevysměje? Klíčem je life-long learning. Průvodci si nenárokují patent na pravdu, neboť sami zůstávají věčnými studenty. Výsledkem je pokorná a bezpečná atmosféra. A proto se ani u studentů nevědomost netrestá, protože mnohem efektivnější je přetavit ji ve zvědavost a využít jako hnací motor pro další výuku.


2. Smysluplné učení

Studijní cesta kolem světa Škole snů ukázala, že lidé se nejlépe učí, pokud ve svém snažení vidí smysl. Jenže kdo dneska ví, co je smyslem jeho života? Enrique*, šestnáctiletý student, to už přinejmenším tuší.

„Na začátku roku jsem se začal učit programovat. Napsal jsem tohle,“ vypráví mi a ukazuje na svém notebooku shluk čísel a písmen. Nerozumím ničemu. „Je to vlastně rozšíření jednoho volně dostupného programu na úpravu fotek. Já totiž rád fotím noční oblohu, víš? A když svoje fotky teď projedu tím programem, co jsem napsal, propojí se s veřejnou databází vesmírných těles… no a pak mi to vypíše názvy a přesnou polohu všech hvězd, které jsem vyfotil.“
„Počkej, ale jestli ses začal učit v lednu… vždyť’ je teprve únor, jak jsi tohle dokázal?“
„Mě to prostě hrozně baví, víš? A taky jsem poslední týden moc nespal.“

Enrique rozhodně není jediný student, který vytváří tak ohromující projekty. Learnlife totiž vede děti k japonské filosofii Ikigai. Ta se zrodila na japonské Okinawě, ostrově s průměrně nejstaršími obyvateli planety. Výzkumy poukazují na to, že k tamní dlouhověkosti patrně přispívá i pocit smysluplné práce. Pomocí jednoduchých otázek pomáhá Ikigai nejen na Okinawě objevit silné osobní stránky, vášně a schopnosti potenciálně prospěšné pro společnost. V místě, kde se vše protne, lze najít jakousi osobní misi a smysl života. To se samozřejmě může v průběhu života ještě několikrát změnit, jako startovní čára ovšem systém Ikigai funguje pro teenagery skvěle.

Jakmile některé z dětí své Ikigai objeví, jeho průvodce mu pomůže sestavit individualizovaný plán a student pak může každý den v předem domluveném čase pracovat na svém srdcovém projektu (passion project) a vzdělávat se do hloubky v tom, co pro své budoucí zaměření opravdu potřebuje. Smysluplná práce se tak propojí s dalším velmi důležitým pilířem školy: děti si velkou část učení musejí řídit samy.Pokud žádný z průvodců neumí programovat nebo třeba točit podcasty, dostane student prostor k tomu, aby si našel online kurz, učil se podle YouTube anebo požádal nějakého člena rodiny či spolužáka, jestli by mu nepomohl. Průvodce pak asistuje při organizování projektu a plní důležitou roli mentora, který dohlíží na to, zda dítě svůj plán postupně plní. Takový způsob výuky tak rozvíjí i cennou samostatnost.


3. Síla komunity a mezilidských vztahů

V Learnlife jsem si poprvé naplno uvědomila klíčovou roli komunity. Každé dítě má svého mentora, se kterým se pravidelně setkává a probírá svůj pokrok či problémy, na které narazilo. Mentor může být z řad průvodců, ale potkala jsem i mladší studenty, kteří si své mentory vybrali mezi nejstaršími spolužáky. Výuka totiž probíhá ve smíšených věkových skupinách, rozdělených do tří hlavních programů: Explorers (Objevitelé), Creators (Tvůrci) a Changemakers (Hybatelé změn). Všichni se pravidelně dvakrát měsíčně potkávají na komunitních setkáních, kam dorazí každý člen týmu, včetně ředitele i uklízečky. Každý je totiž pro chod školy důležitý. Jedním z tradičních bodů programu, který mi navždy zůstane v paměti, je hra Much loves (Hodně lásky), při které si kdokoliv může vzít slovo a vyjádřit dík či obdiv vůči ostatním.Někdy se oceňují spolužáci vzájemně:

„Já chci poděkovat Leovi* za to, že mě naučil dělat nové triky na skateboardu!“ Často se však pozornost stočí k průvodcům.
„Díky, Xavi, tvůj vědecký kroužek byl fakt sranda!“ se zdá jako roztomilá maličkost, ale pro všechny z týmu jsou právě tyhle věty největším hnacím motorem.

Na prvním komunitním setkání jsem byla dost skeptická a vůbec jsem nečekala, že se děti odváží veřejně chválit. Jenže nebát se mluvit o svých emocích si trénují v předmětu nazvaném Real talk (Opravdový hovor), kde každý den půl hodiny probírají důležitá témata, jako je sebevědomí, přátelství, problémy s rodiči, nebo sexuální život. Vše, co se podle mě ve společnosti obecně bojíme otevírat.

Zní to idylicky, že? Learnlife mě ovšem naučil, že „Nikdy nejsi hotová!“. Vždycky je co zlepšovat a tento nadějný startup má přes veškeré úspěchy také své nedostatky. Budova školy v centru rušné Barcelony nenabízí moc možností pro výuku v přírodě a prostor nezbyl ani na klasickou tělocvičnu. Celý koncept je taky finančně i lidsky náročný, protože na jednoho průvodce připadá maximálně jedenáct dětí. Kromě toho škola zaměstnává spoustu expertů a dobrovolníků, kteří nabízejí odborné workshopy vaření, truhlářství nebo třeba 3D tisku. Asi je vám také zřejmé, že barcelonský hub je zatím soukromá škola pro děti ze zajištěných rodin. Jedno je však přes všechny minusy jasné – změna systému je možná a Learnlife ví, jak na to.

Stáž se mi chýlí ke konci a odnáším si hlavně naději, že za pár desítek let budou všechny děti školou povinné mít stejné možnosti jako ty barcelonské. Rozhodovat o tom, co se chtějí učit, a mít možnost najít si k tomu svou individuální cestu. Věřím, že je k učení bude pohánět vnitřní motivace tak jako Explorers, a ne strach ze špatných známek. A že jejich rodiče budou učitelům stejně vděční jako maminka jedné z našich studentek během posledního komunitního setkání:

„Moc vám děkuji. Opět poznávám svou dceru. Když chodila do normální školy, skoro neměla čas s námi večer mluvit, protože pořád dělala úkoly a něco se učila nazpaměť. O víkendech to samé. Až když začala chodit do Learnlife, stres opadnul a ona zase začala nadšeně vyprávět a sdílet, jak se celý den měla…“


_______________________

* Všechna jména byla změněna kvůli zachování soukromí studentů a pedagogů.

Learnlife si můžete z pohodlí domova projít virtuálně ZDE.


Jiří Nantl: Co musí Česko udělat, pokud chce uspět

sobota 4. července 2020 · 0 komentářů

Probíhající technologická a digitální revoluce proměňuje nároky na vzdělávání, strukturu pracovního trhu a brzy zřejmě také samotné pojetí práce. K zajištění živobytí a základního smyslu života bude pro každého důležité umět něco, co nemůže snadno dělat stroj, a nejlépe se prosadí lidé, kteří si svou práci vytvoří sami.

Zdroj: Fórum 24 20. 3. 2020


…Budoucnost každému na míru

V tomto ohledu jsme v Česku mimořádně špatně připraveni: náš vzdělávací systém dlouhodobě produkuje zhruba pětinu dětí, které jsou na samé hranici funkční gramotnosti. Tito lidé budou mít při pokračujícím technologickém vývoji dost možná problém vůbec rozumět tomu, co se kolem nich děje. Navíc jsme se ve vzdělávání zacyklili v debatě o tom, jak nastavit „nepodkročitelnou laťku“, aniž bychom si kladli otázky, kde ta laťka má být a proč, jestli na její překročení děti připravujeme, co je za ní a jestli to celé takto dává smysl. Budoucnost je v individualizaci. Jako země budeme úspěšní, když náš vzdělávací systém zvládne z každého dostat maximum jeho možností, ne když všechny úředně srovnáme podle jednoho mustru. Důležité bude zkvalitnit základní vzdělání, které má lidem dát všestranný základ do života, protože další úrovně a formy vzdělávání možná budou stále více flexibilní a propojitelné s kariérou.

Proměny práce se dotknou zejména rozdílů mezi manuálními a nemanuálními profesemi a vyžádají si úpravy pracovněprávních předpisů. V mezinárodní odborné debatě o vzdělávání se už před deseti lety začalo prosazovat vědomí, že čas strávený ve škole není dobrým ukazatelem kvality vzdělání, protože lidé jsou různí a učí se různým tempem. Podstatné jsou výsledky. Toto se bude stále častěji prosazovat také v nemanuálních povoláních a lidé to začnou požadovat. Aktuální předpisy týkající se ochrany bezpečnosti a zdraví při práci (šité na potřeby populace vykonávající převážně dělnické profese) jsou už dnes pro řadu lidí buď komické, nebo je rovnou obtěžují. Zákoník práce celým kategoriím zaměstnanců nabízí takovou ochranu, o kterou už často sami nestojí – a chtěli by raději úplně jiné věci. Stále běžnější bude pro celou řadu profesí souběh práce pro více zaměstnavatelů najednou, pozice v řadě povolání bude kombinovat status zaměstnance a živnostníka (v dnešním pojetí). To si vyžádá úpravu daňových zákonů a režimu sociálního zabezpečení, aby byla dostupná žádoucí flexibilita, ale také určitá srovnatelná míra daňového zatížení a zabezpečení při momentální ztrátě výdělku.

Zásadním tématem specifickým pro Česko je otázka využití území. Nezvládneme-li v rozumném čase zprůjezdnit zemi a zabezpečit kvalitní veřejnou infrastrukturu a služby, dospějeme téměř jistě ke skutečnému pragocentrismu: do hlavního města se stáhne téměř vše. Při stárnutí a vylidňování venkova, zejména v periferních oblastech státu, navíc hrozí ochromení územní samosprávy na nemalé části našeho území, neboť v Česku máme obrovský počet malinkých obcí. Nezvládneme-li vybudovat vysokorychlostní železnice a další dopravní infrastrukturu adekvátní 21. století, aby se tu rovnoměrně rozprostřely životní příležitosti, bude to znamenat jednak obrovskou zátěž pro pražské metropolitní území, ale také v určitém čase nutnost redefinovat celkovou územní strukturu správy státu. Dodejme, že vylidnění venkova by znamenalo zásadní zvrat v tisícileté historii českého státu, návrat před časy přemyslovských králů, kdy veškerý život probíhal v pražské kotlině a ve vybraných sídlech.

S otázkou využívání území samozřejmě souvisí také otázka přístupu k proměnám klimatu. Jako země na evropském rozvodí, odkud většina srážek odtéká jinam, máme existenční zájem na tom, aby fungovala určitá klimatická rovnováha. Máme také národní a kontinentální bezpečnostní zájem na klimatické stabilitě ve světě, jinak nám hrozí další přívaly uprchlíků. A současně (vzhledem ke generačním posunům ve vnímání naléhavosti tématu klimatické změny) máme zájem na zachování ústavní a politické stability. V globálním měřítku je otázka změny klimatu, ať už je její původ jakýkoli, řešitelná buď technologickým pokrokem, nebo zásadní změnou lidského životního stylu, jíž by téměř jistě šlo dosáhnout jen vnuceným omezením svobody. Západní odpověď na ekologické výzvy zatím vždy spočívala v sázce na technologie (mimochodem, i přechod z dřeva na fosilní paliva svého času představoval ekologický pokrok). Potřebujeme soustředit zdroje na relevantní výzkum, což vzhledem k rozsahu problému vyžaduje silnou evropskou a globální vědeckou spolupráci.

Shrnuto, mezi naše výzvy patří dopady prodlužování života a proměn jeho fází na sociální systémy, dostupnost kvalitního zdravotnictví budoucnosti, vzdělávací systém odpovídající digitální době, reakce na proměnu podoby lidské práce ve velkém množství profesí, využití potenciálu území našeho státu nebo ochrana prostředí pro náš život vzhledem ke klimatické změně. Všechna tato témata mají něco společného: jsou to dlouhodobá témata, která jsou ovlivněna už nyní známými, do nějaké míry předvídatelnými a většinou globálními trendy – současně však není možné je vyřešit skokově, v žádné z těchto oblastí nemá smysl budovat nějakou utopii.

Jediná funkční cesta spočívá v promyšlených, postupných krocích skutečné změny, která skloubí osobní svobodu a zodpovědnost každého s férovými pravidly fungování společnosti. Jedním z důsledků probíhající technologické revoluce je zužující se prostor pro průměrné. Jak pro jednotlivce, tak pro celé státy. Naše schopnost připravit se strategicky na budoucnost tedy dost možná rozhodne o tom, zda naše země bude patřit k prvnímu světu, nebo jestli bude naopak postupně směřovat do toho třetího. Zatím o nich přitom vesměs ani nepřemýšlíme. Dost dobrý důvod to změnit, pokud našemu národu chceme zajistit skvělou budoucnost.

Hana Matoušů: Najednou je jasněji vidět, jak jsou učitelé nepostradatelní

pátek 3. července 2020 · 0 komentářů

Blíží se vyhlášení cen Global Teachers Prize Czech Republic, jichž je naše nadace generálním partnerem. Jak přípravy ovlivnila pandemie?

Zdroj: Michal Prokeš, web Nadace České spořitelny 2. 6. 2020

Tento rozhovor vzniká za mimořádných okolností. Jak pandemie ovlivnila letošní ročník Global Teachers Prize Czech Republic?
Termín, do kterého jsme přijímali přihlášky do letošního ročníku, se strefil do týdne, kdy se uzavřely školy, takže takovým tím prvním bezprostředním vlivem na cenu byl počet letošních přihlášených kandidátů – ti, co přihlášení nechávali na poslední chvíli, svoji přihlášku mnohdy nestihli dotáhnout a odeslat, protože v tu dobu měli plno práce související s přechodem na distanční vzdělávání. Ale mnohem větší dopad měly zavřené školy na způsob letošního hodnocení. Za normálních okolností totiž všechny finalisty navštíví odborná porota na jejich hodinách, aby mohla posoudit jejich práci se žáky přímo v praxi. To ovšem letos nebylo možné, takže jsme museli vymyslet náhradní řešení. Tím hlavním kritériem pro výběr letošních vítězů je tedy to, jak se finalisté dokázali popasovat s distančním vzděláváním. Během návštěv nám ukázali, jak probíhá jejich výuka za této výjimečné situace, součástí hodnocení pak bude i společný online rozhovor s porotci.

Jak může současná situace pomoct učitelům, školám, rodičům?

Já ji vnímám jako takovou prověrku, nakolik jsme schopni se adaptovat na změny – v tomto případě ta změna přišla ze dne na den, kdy se vzdělávání přesunulo ze škol do obývacích pokojů, ale příště to může vypadat zase třeba trochu jinak – jde mi spíše o ten princip a schopnost pružně reagovat na změnu a vymyslet nějakou plnohodnotnou jinou variantu. A tím hlavním bonusem současné situace je jednoznačně spolupráce – mnohem více se rozběhla na všech úrovních – jak mezi samotnými učiteli, kteří spolu sdíleli nápady a způsoby, jak za dané situace co nejlépe a nejefektivněji učit, tak na úrovních mezi učiteli a žáky a učiteli a rodiči.

Zcela jednoznačně se ukázalo, že aby vše fungovalo co nejlépe, je třeba spolu vzájemně komunikovat a spolupracovat – tak jen pevně doufám, že toto zjištění někam nezapadne, a že ho budeme mít na paměti i až se zase vše vrátí do normálu. Mohla by to být i příležitost zamyslet se nad obsahem učiva, způsoby hodnocení a i samotným stylem výuky. A takovým vedlejším produktem tohoto stavu by mohla být změna vnímání statusu učitelského povolání u nás – najednou je jasněji vidět, co všechno dobří učitelé s dětmi zvládají a jak jsou pro naši společnost nepostradatelní.

Co vám udělalo v rámci GTP loni největší radost? Co letos?

Taková kontinuální radost je zvyšování povědomí o ceně – každoročně roste počet nominovaných i přihlášených a pak také to, že je u ceny vnímána její odbornost že se nám daří zviditelňovat její hlavní princip – že totiž nejde o nějaké pomyslné poměřování jednotlivých učitelů, ale ocenění učitelského povolání a o sdílení dobré praxe. Mám radost že komunita GTP CZ roste a ocenění učitelé se stávají vyhledávanými mentory ve svých regionech i partnery v diskusi o směřování českého školství. A letos mi samozřejmě udělal ohromnou radost postup našeho loňského vítěze Tomáš Chrobáka mezi 50 finalistů ve světovém finále ceny. To je myslím krásné potvrzení toho, že jsme na dobré cestě.

Kam se bude GTP dále posouvat? Jak vidíte soutěž za dva roky, jak za deset let?

Považuji za zásadní, abychom vymysleli, jak co nejeefektivněji pracovat s tím potenciálem skvělých učitelů, kteří se do ceny hlásí. Aby to neskončilo jen u toho, že je poplácáme po zádech, jak jsou skvělí, ale že jim pomůžeme v tom, aby profesně rostli a byli inspirací pro ostatní. Tuto podporu a umožnění sdílení dobré praxe považuji za největší devízu ceny. A ráda bych, aby si cena nadále udržela svoji kvalitu a odbornost, aby účast v ní byl vnímána jako skutečné prestižní odborné ocenění pedagogické praxe u nás.


______________________

Hana Matoušů, koordinátorka Global Teachers Prize Czech Republic. Vystudovala albanistiku a slavistická studia se specializací bulharština na FF UK. Několik let se věnovala výuce albánštiny a překladatelství, poté postupně působila na různých pozicích v oblasti PR a marketingu. V EDUinu má na starosti realizaci ceny GLOBAL TEACHER PRIZE CR a věnuje se fundraisingu.

Bořivoj Brdička: Revize vzdělávání z pohledu technologií

čtvrtek 2. července 2020 · 0 komentářů

Je docela jisté, že čistě teoreticky si většina z nás změny světa vyvolané technologiemi uvědomuje. Tvrdíme-li dnes, že v blízké budoucnosti budeme všichni (nejen v zaměstnání) potřebovat schopnost spolupracovat s „chytrými“ počítačovými systémy, které práci nejen zefektivní, ale umožní lidem dělat věci bez nich nemyslitelné, budete nejspíše tušit, že to je pravda. Bohužel toto navýšení schopností se bude plnohodnotně týkat jen těch, kteří na to budou připraveni. Proto se nutně musíme zamyslet nad tím, jaký dopad současný vývoj má na naše školství.

Kamil Kopecký: Proměny českého školství v době koronavirové

středa 1. července 2020 · 0 komentářů

Jakými proměnami prošlo české školství v době koronavirové krize? Skutečně došlo ke skokovému přechodu k e-learningu? Co se změnilo a co ne? A co si české školství z krize odneslo a odnese? O tom všem je můj dnešní text.

Zdroj: blog autora 2. 6. 2020


Největší přínos koronakrize? Především spolupráce, solidarita a tvorba nového vzdělávacího obsahu

Pokud mohu hodnotit, co zásadního koronakrize pro české školství přinesla, pak musím na prvním místě uvést především masivní rozvoj spolupráce a solidarity mezi učiteli. Velká část učitelů začala tvořit vlastní vzdělávací materiály, sdílet příklady dobré praxe, tvořit zajímavý videoobsah (přestože především v podobě frontálního výkladu), velmi rychle začaly vznikat návody na práci s nejrůznějšími e-learningovými nástroji, aplikacemi, jednoduše učitelé (velká část z nich) dokázali, že samotný přechod na e-learning není zdaleka tak obtížný, jak se zdá.

Samozřejmě transformace školství narazila na technické limity – a to jak na straně pedagogů / škol, tak na straně rodičů.


Limity? Vybavení, přístup k internetu, čas a energie rodičů

České školství bohužel v současnosti není plošně technologiemi vybaveno – jak upozorňuje zpráva České školní inspekce (2017), v oblasti základního a středního školství je dostatečně vybaveno max. 20 procent škol. Přestože za poslední dva roky školy získaly další vybavení, je to velmi málo a dva roky dotací na IT skutečně nezalepí desítky let podfinancovaného školství. Stejně tak u většiny škol nedochází k udržování (servisu) a generační obměně stávajícího zařízení, takže v praxi klidně narazíme na počítačové učebny fungující na dávno nepodporovaných Windows XP. Samotnou otázkou je pak připojení k internetu – vysokorychlostní internet v základním a středním školství bohužel zůstal jen v říši snů.

Problémem je také vybavení domácností – velmi často je v domácnostech technika sdílena, nebo je nedostatečná, žáci tak logicky nemají ke vzdělávání rovný přístup. V době krize se díky podpoře řady firem podařilo alespoň částečně pedagogům i rodinách nutné technologie dodat, za což jim patří velký dík a uznání. Na všechny se však bohužel nedostalo.


Přechod na online výuku? Pouze vnější pohled, ve skutečnosti k němu plošně nedošlo

Přestože se z pohledu vnějšího pozorovatele může zdát, že české školství prošlo masivní změnou spojenou se zaváděním e-learningových nástrojů do výuky na ZŠ a SŠ, ve skutečnosti se toto nestalo. České školství je totiž silně diverzifikované a mezi školami jsou propastné rozdíly.

Na jedné straně máme školy, které skutečně na e-learning aktivně najely, poskytly žákům vzdělávací obsah, rozpracované plány výuky, realizovaly online videochaty, probíhalo autotestování, pravidelná komunikace s žáky a rodiči, zjišťování zpětné vazby apod., na straně druhé tu máme velké množství škol, pro které e-learning znamenal pouhé zadávání úkolů z učebnice v týdenních intervalech, doplněné o pracovní listy, které museli žáci odevzdávat. U těchto škol byla zcela zásadní úloha rodiče – bez pomoci rodičů žáci nedokázali samostatně studovat, pokud učitel děti systematicky nevede k samostatnosti a aktivnímu sebevzdělávání, jsou na něj zcela odkázány, což se projevilo i zde.

Podle různých druhů šetření trávili rodiče výukou se svými dětmi cca 3 hodiny denně, což je velmi mnoho. Rodič tak velmi často nahrazoval nefungujího učitele a přímo suploval jeho roli. Na druhou stranu – řada rodičů s učiteli v době krize vůbec nekomunikovala a bylo obtížné zjistit jakékoli informace o tom, jak domácí studium probíhá. Obě strany mince je třeba vidět a vnímat.

U opravdového e-learningového vzdělávání je zásadní role průvodce (tutora), bez něj se radikálním způsobem snižuje jeho efektivita a značně závisí na vlastní sebekázni a schopnostech učit se samostatně. Obecně pak platí – čím mladší dítě, tím větší je nutnost osobního kontaktu s učitelem / vzdělavatelem – e-learning může být doplňkem, sám o sobě bez lidského vstupu na základní škol moc dobře nefunguje.

Ano, procvičovat pomocí e-learningu můžeme, můžeme se testovat na Kahootu, Quizzletu či Google Forms, ale co když učivu nerozumíme, máme otázky, potřebujeme téma dovysvětlit, ptáme se proč? A co emoce, prožitek? Tady nám autotestovací nástroje či sdílené nástěnky moc nepomohou a technologie jsou bezzubé.


Fanatiční známkovači? Formativní hodnocení jako snová představa

Přestože doporučení MŠMT jasně upozorňovalo na nerovný přístup ke vzdělávání v době koronakrize, opět se objevila řada fanatických známkovačů, kteří začali své žáky známkami trestat. Nepřišel jsi do online videochatu? Pětka. Pozdě odevzdaný úkol? Pětka. Úkol psaný rukou na papíru a naskenovaný? Pětka. Formativní hodnocení žáků bohužel zůstalo pouze na úrovni doporučení, které nemá žádnou právní závaznost a pro řadu učitelů tak znamenalo jediné – nemusím. I toto ukazuje, jak propastné jsou rozdíly mezi učiteli – na jedné straně máme učitele, které chápou, v jak obtížné situaci se žáci i pedagogové ocitli, na straně druhé učitele, které radikální proměna vzdělávání nezajímá, hlavně když mají dostatek známek pro hodnocení.

Uzavření škol bylo velkou šancí, jak školství skutečně proměnit, obávám se však, že po jejich opětovném otevření škol všem žákům najede řada škol do původních kolejí a e-learningové nástroje s formativním hodnocení zůstanou pouhou vzpomínkou spojenou s dobou koronakrize. Snad se pletu.


MŠMT v době koronakrize? Kritika, ale i pozitivní kroky

Přestože se MŠMT těší všeobecné kritice ze všech stran (a v oblasti “Vyhlášky k hodnocení” jsem se do okopávání jeho kotníků zapojil i já), nechci útočit na jeho kroky (to si užilo v posledních měsících dosytosti o velké části učitelů i veřejnosti), ale naopak vyzdvihnout, co pozitivního udělalo. Za sebe říkám – uzavření škol byl v dané době rozumný a logický krok, jak zabránit rozjezdu epidemie COVID19 v ČR (zde však jde o opatření nezávislé na MŠMT).

Je třeba ocenit, že ministerstvo začalo učitelům nabízet využitelný vzdělávací obsah (#nadalku) a vydávat doporučení, jak online vzdělávání realizovat. A rady to byly často rozumné – s důrazem na citlivost celé situace, s důrazem na formativní hodnocení, s důrazem na nerovné podmínky. Velmi jsem ocenil poznámku o tom, že známkování by nemělo v době krize sloužit jako nástroj nátlaku, díky za ni.

Škoda jen, že šlo u většiny sdělení o doporučení, ale přesto to byla gesta, která se třeba v budoucnu podaří přetavit v něco více závazného. Ministerstvo také začalo organizovat různé druhy vzdělávacích webinářů zaměřených na různá témata – opět pozitivní věc. A jistě by se našla řada dalších pozitivních kroků. Samozřejmě najdeme velké množství kroků, které nebyly ideální, byly matoucí a nepromyšlené, ale tento text nemá být o kritice MŠMT, tak k němu prosím takto přistupujte.


Pozitivní a optimistický závěr

V každém případě koronakrize přinesla celou řadu pozitiv:

1. Žáci a učitelé si vyzkoušeli aktivity, ke kterým by se v rámci běžné výuky přirozenou cestou nedostali. Naučili se ovládat řadu nových nástrojů, naučili se realizovat videokonference, naučili se tvořit vzdělávací obsah (třeba vytvořit online test, sestříhat video, vytvořit animaci), z části učitelů se stali youtubeři a streameři apod.

2. Žáci si uvědomili, jak je důležité být v kontaktu s živým učitelem a spolužáky a jak důležité je prezenční vzdělávání. A třeba i to, že se jim bude po škole stýskat…

3. Vzniklo velké množství dostupného vzdělávacího obsahu, který půjde využít, přestože nebudou krizová opatření a zavřené školy.

4. Rodiče si uvědomili, jak těžká a náročná je práce učitele. Ale třeba také to, jaké jsou mezi učiteli mnohdy propastné rozdíly a u kterých učitelů by bylo lepší, aby se vrhli raději na jinou profesi.

5. Nouzová opatření odhalila, že přechod k e-learningovému vzdělávání a obecně modernizaci školství není tak těžký, jak se zdá. Učitelská sdružení a další neziskové či komerční projekty jsou připraveny pomoci všem, kteří mají o modernizaci školy zájem. A nejenom neziskový sektor – aktivně se zapojily firmy, ať už jde o Microsoft (poděkování Karlu Klatovskému a jeho lidem), Google (Taťána le Moigne a její tým), O2 Chytrá škola (Maruška Mališková, Hany Falghari a lidi kolem nich) apod. A samozřejmě nesmíme zapomenout na Českou televizi a její vzdělávací aktivity, třeba projekt UčíTelka.


Co říci závěrem? Spíš jen přání do budoucna – buďme tvořiví, poučme se z doby koronakrize, využijme příkladů dobré praxe, inovujme, nenechme se odradit tím, že školství nefunguje tak, jak by mohlo. Buďme jako učitelé slyšet a vidět, ukazujme světu, že hodně umíme a že se stále zlepšujeme. Buďme hrdi na svou profesi.

Jana Hrubá: Kdo chce, může

úterý 30. června 2020 · 0 komentářů

Učitelé i veřejnost si často stěžovali na neinformovanost o záměrech ministerstva školství a nemožnost se k nim vyjádřit. Zdá se, že s návrhem Strategie 2030+ to bude jinak.

Ve dnech 23.–25. 6. 2020 se konalo on line 6 dvouhodinových kulatých stolů k implementačním kartám strategie 2030+. Vždy s cca 15 pozvanými panelisty – zástupci aktérů vzdělávání a členy vedení ministerstva. Zároveň běžel chat, kde mohli svoje připomínky a dotazy vyjádřit vzdálení účastníci. Záznam si můžete poslechnout i dodatečně ZDE. Na stejné stránce naleznete i celý návrh textu Strategie 2030+.

Debata to byla zajímavá, dobře zapůsobila i mladá krev mezi pracovníky ministerstva. Příslušní náměstci nebo ředitelé odborů představovali tzv. implementační karty klíčových opatření. Podrobné tabulky těchto opatření byly na závěr publikovány ZDE spolu s formulářem pro zasílání podnětů. Formulář je otevřený od 26. 6. do 12. 7. 2020.

Je třeba uznat, že tentokrát si na neinformovanost nemůžeme stěžovat, i když načasování kulatých stolů v 10 a 14 hodin na konci školního roku nemuselo všem vyhovovat. Sledujících nebylo tolik, kolik by se dalo při počtu učitelů očekávat. Ale všechno ještě můžete dohnat ze záznamů a zveřejněných textů.


Práce jako na kostele

Zdá se, že vedení ministerstva školství tentokrát položilo důraz i na implementaci. Součástí textu Strategie 2030+ je na str. 41–44 implementační plán. Implementačních karet je pět, klíčových opatření na nich dohromady 22 a aktivit 50. Bude vyvinuta soustava indikátorů jako nástroj zpětné vazby.

Příprava definitivního textu Strategie bude probíhat v několika krocích. Počítá se i s několika konzultacemi, s dalšími aktéry a veřejností by měla konzultace probíhat v listopadu 2020 až lednu 2021. Zveřejnění by mělo proběhnout v 1. polovině roku 2021. Implementaci má vést řídící výbor (vedení ministerstva), výkonnou roli k jednotlivým kartám klíčových opatření budou mít pracovní skupiny, složené z členů příslušných útvarů ministerstva a přímo řízených organizací MŠMT, vždy v čele s projektovým manažerem. Bude probíhat interní a externí evaluace a sledování a řízení rizik.


Kdo to všechno udělá?

Plán je tedy hotov, úkoly stanoveny. Na implementačních kartách najdete jako výstupy analýzy, tematická šetření, tvorbu dokumentů (věcné záměry změn, standardy, novely zákonů a vyhlášek, profily absolventů, návrhy soustavy oborů vzdělávání aj.), podrobnosti k revizi RVP (návrhy cílů vzdělávání, vymezení uzlových bodů, jádrové a rozvíjející výstupy, modelové ŠVP), oblast dalšího vzdělávání pedagogických pracovníků (aktualizace nabídky DVPP, balíčky adresné podpory, programy profesního rozvoje učitelů a ředitelů, modelové kurzy aj.), pokusné ověřování kombinovaného vzdělávání (prezenčního + on line), metodickou podporu (soubory metodických materiálů, učebních úloh, výuková videa, příručky, příklady dobré praxe, nové učebnice aj.), zajištění financování (státní rozpočet, prostředky z ESF, úpravy nastavení výzev a dotačních programů), funkční informační systém… Implementační karty jsou přitom zpracovány pouze do roku 2023. To všechno zpracují a uskuteční úředníci ministerstva a pracovníci přímo řízených organizací?

Nějak z toho vypadli ti, kteří by to měli realizovat s dětmi a mladými lidmi. Učitelé a ředitelé. Ti budou jenom podporováni, školeni, úkolováni a kontrolováni? Kdo a jak je pro novou strategii vzdělávání získá, aby se stala i jejich věcí? Chybí jakýkoli komunikační plán. Zahrnutí informacemi může také zastrašit. Pedagogové by se měli na tvorbě všech těch dokumentů, výukových materiálů a dalších výstupů aktivně podílet svým názorem a svou zkušeností. Trochu se spoléhá na plánovaný střední článek podpory v územích, ale ten ještě neexistuje a čas běží.

Nezávidím pověřeným úředníkům průběžnou evaluaci karet, byť působí dokonale. Papír sice unese všechno, ale…

Nejdůležitější je získat lidi pro spolupráci.

Milí a vážení čtenáři!

· 0 komentářů

Přejeme vám všem krásné a klidné prázdniny plné radosti, sluníčka a volných dní. Uplynulá část školního roku byla velmi náročná a zasloužíte si opravdový odpočinek.

To a především zdraví Vám i Vašim rodinám

přeje

redakce Učitelských listů

Od září začne vycházet Učitelský měsíčník

pondělí 29. června 2020 · 0 komentářů

Časopis pro všechny pedagogické pracovníky, který se snaží pomáhat jim v jejich nelehké práci a je zdrojem odborného vzdělávání a profesního rozvoje: nabízí pomoc při řešení reálných situací, se kterými se učitelé setkávají.

Prostřednictvím špičkových odborníků na danou problematiku přináší orientaci a tipy v moderních pedagogických trendech, právní problematice, managementu třídy, způsobech hodnocení, didaktice jednotlivých předmětů, rozvoji gramotnosti i v celkovém pojetí kurikula.

Aktuálně, prakticky, přehledně
– Informace MŠMT, ČŠI, zprávy z asociací
– Legislativa (prakticky a srozumitelně)
– Psychohygiena, sebeřízení
– Zásady pro úspěšnou komunikaci
– Management a klima třídy
– Návody na řešení kázeňských problémů žáků
– Sdílená zkušenost
– Didaktika, metodika
– RVP, ŠVP – rady, tipy, zkušenosti
– Projekty, do kterých stojí za to se zapojit
– Rozhovory
– Poradna

Vychází od září 2020!

10 čísel / rok (od září do června) + 2 tematické přílohy. Minimálně 32 stran

Kalendářní předplatné: 1 035 Kč / rok (1139 Kč včetně DPH, poštovného a balného)

Objednávejte na www.wolterskluwer.cz/obchod


Jitka Polanská: V koronakrizi zabodovali ajťáci. Nerovné šance ve vzdělávání i díky nim už nejsou soukromý problém, ale veřejné téma

· 0 komentářů

Už nejde tak snadno říkat, že problémy ve škole mají děti z rodin, které se dost nesnaží, a hotovo. Uzavření škol vedlo k tomu, že učitelé – a skrz příběhy v médiích i veřejnost – nahlédli do domácností méně úspěšných žáků a udělali si jasnější obrázek, na čem učení vázne. Dobrá vůle by často byla, chybí ale potřebné vybavení i kapacita a schopnost rodičů dětem se školou pomáhat.

Zdroj: Rodiče vítáni 3. 6. 2020

Bylo evidentní, že je třeba něco udělat, aby se některé děti (a byly jich tísíce) vůbec mohly zapojit. A i díky několika výrazným soukromým projektům, které si pomoc vzaly za úkol, se z problému stalo veřejné téma. Vyznamenali se v tom, možná pro někoho překvapivě, IT firmy a dobrovolníci z této branže.

“Naše školy jsme na distační výuku začali připravovat už v polovině února,” říká zakladatel a majitel tří škol s názvem American Academy (a jednoho gymnázia) Ondřej Kania.“Data byla k dispozici, v Itálii se již epidemie rozjela a vědělo se, kolik Čechů tam odjelo lyžovat. Měli jsme pár dětí v karanténě a uzavření škol státem jsem předvídal,” dodává. Když k tomu 11. března skutečně došlo, jeho školy měly k dispozici hotovou metodiku, jak učit distančně, a tu umístili i na školní web. Kania to zmínil na sociální síti LinkedIn, tam si toho všiml Jakub Nešetřil, bývalý IT businessman a zakladatel neziskovky Česko.Digital.

Domluvili se rychle. Česko.Digital sdružuje dva a půl tisíce dobrovolníků a teď mělo jízdní plán, podle kterého mohli učit další školy, jak se zdigitalizovat. Impulz nastartoval UčeníOnline, hlavní projekt Česko.Digital během koronakrize. Ten nakonec ještě víc než pomoc školám proslavila sbírka notebooků a dalších zařízení pro děti z nízkopříjmových rodin, které neměly na čem plnit požadavky školy.

Pro samotného Ondřeje Kaniu nerovné šance ve vzdělávání nejsou abstraktní pojem, ale vlastní zkušenost. Vyrostl v chudé rodině, kde nikdo kromě jednoho strýce neměl maturitu. “Rodiče mi mohli pomáhat tak do třetí třídy,” říká. Učitelé ho s jeho pěti trojkami v devítce viděli na kuchařském učňáku. Tam se ale neviděl on, a unikl od toho daleko, až do USA, kde si dokázal najít stipendium a vystudovat. “Jsem výjimka, spousta šikovných lidí tenhle souboj s rodinným sociálním předurčením prohrála,” konstatuje.


Ajťáci chtějí a umí pomáhat

“Kvalita školského systému se pozná podle toho, jestli ekonomická síla rodiny nedeterminuje výsledek vzdělávání žáka z dané rodiny,“ říká Jakub Nešetřil. Jinými slovy – dobří žáci jsou často dobří proto, že mají dobré rodinné zázemí, a špatní žáci by za jiných podmínek v rodině mohli být dobrými žáky, nebo aspoň lepšími žáky. Nešetřil má za sebou čtyři roky života na západním pobřeží USA. Poté, co prodal svou úspěšnou frmu Apiary za velké peníze společnosti Oracle, se vrátil domů do Česka.

“V San Francisku, kde jsem žil, je obrovská koncentrace bohatých lidí (často majitelů IT firem) a zároveň tu kolabují veřejné sociální služby. Tenhle kontrast mě znepokojoval. Po návratu jsem začal dělat přednášky pro lidi z IT a apelovat na ně, aby nebyli lhostejní vůči tomu, co se kolem nich děje. Platy máte, jaké máte, říkal jsem jim, dokážete ohromné věci, tak pojďte věnovat nějaký svůj čas a pomáhat, kde je třeba.” A členové IT komunity, v rozporu se svou pověstí sociálně poněkud necitlivých tvorů, se mu začali hlásit po stovkách.

UčímeOnline – v číslech (zdroj Česko.Digital)
– 1 159 kusů ve sbírce (notebooky, počítače s monitorem, tablety) – darovaly soukromé firmy
– do rodin umístěno zatím 497 počítačů, a to třemi cestami: přes neziskové organizace, které vykonávají sociální práci, přes neziskové organizace působící v nějakém regionu nebo místě, přes školy



Jedna máma pomohla stu dalších

“Na Česko.Digital mě odkázali na FB stránce COVID19cz, kde jsem se snažila najít nějaké firmy, které by mi darovaly notebooky,” říká Tereza Vohryzková, která rozjela sbírku zařízení pro potřebné rodiny na vlastní pěst. Sama zažila období, kdy se starala o děti jako jediný živitel a měla hluboko do kapsy. Nakonec její seznam čítal sto většinou neúplných domácností. Ve velké většině případů je propojila s rodinami, které měly doma nějaké zařízení navíc a mohly ho postrádat. “To vědomí, že pomoc přichází i odjinud a já se postupně můžu vrátit ke svým osobním starostem a vlastním projektům, mi hodně pomohlo,” chválí Tereza Nešetřilovu partu a dodává k tomu: “Nejsmutnější příběh českého samoživitelství je máma se třemi dětmi, z nichž jedno by se rádo dostalo na dobrou střední školu. Nemůže se ale doma připravovat, protože nemá počítač, nejsou data… Tady by se ten kruh chudoby mohl lámat, ale kvůli takový pitomosti, jako je notebook, se to nestane.”


S radostí a rovnými šancemi

S Česko.Digital se během nouzového stavu propojila i Eduzměna, rok starý nadační fond založený čtyřmi velkými soukromými nadacemi. Jedním ze zakladatelů Eduzměny je Nadační fond AVAST, který patří stejnojmenné technologické společnosti. (Dalšími jsou Nadace České spořitelny, Nadace Karla Janečka a OSF). Na podporu rovných šancí ve vzdělávání je Eduzměna přímo zaměřená i ve svém běžném provozu. “Chceme, aby se všechny děti učily naplno, s radostí a rovnými šancemi…” píše ve své vizi.

Dvěma sty miliony, dobrými radami a síťováním chce podpořit školy a další vzdělávací subjekty nejdřív v jedné oblasti. Vybrala si Kutnohorsko. Nouzový stav ale pozměnil dlouhodobější plány a zmíněná vize logicky vedla k tomu pomáhat školám a rodinám s distanční výukou. “Nejdříve jsme se stali jakýmsi distributorem vybavení, které nashromáždilo Česko.Digital,“ říká ředitel Nadačního fondu Zdeněk Slejška. Pak založili i vlastní Fond pro Kutnohorsko. “Do této chvíle jsme kladně vyřídili 22 žádostí za celkovou částku více než 670 000 Kč,” říká Slejška. Podpora je různorodá a netýká se jen zařízení, ale třeba i terénní pomoci. Většinou šla přes školy a neziskové organizace. “Jde nám především o to, abychom pomohli bojovat s možnými negativními následky krize,” vysvětluje Slejška.

Pomoc skrze Eduzměnu, pro příklad: Jeden z notebooků obdržel žák druhého stupně Základní školy a Praktické školy Kutná Hora pocházející z obtížných sociálních podmínek, který je ve škole velmi šikovný a hezky pracuje. Než mohla začít výuka elektronicky, bylo třeba založit e-mail a osvěžit si znalosti z hodin informatiky o ukládání a odesílání dokumentů. Vše probíhalo na dálku, telefonicky, o to to bylo náročnější a pomáhala celá rodina. Přes počáteční obtíže žák vše zvládl a jeho výuka na dálku se stala zajímavější, intenzivnější a zábavnější. Nejen on sám, ale všichni z rodiny se zdokonalili v počítačové gramotnosti a společně se podílejí na přípravách na výuku. (Zdroj Eduzměna)


Jsme za to zodpovědní

“Nůžky mezi rodinami se teď ještě o něco víc rozevřou, o tom se píše, to není jen můj názor,” říká výkonná ředitelka a členka správní rady Nadačního fondu Avast Libuše Tomolová. “My rodiče jsme se v těchto měsících dětem věnovali mnoho hodin denně, aby nezaostávaly, ale jiní tyhle možnosti ani schopnosti neměli, to se musí někde projevit.” Nerovné šance ve vzdělávání jsou podle ní celospolečenský problém, protože “lidé s nedostatečným vzděláním jsou méně samostatní a snadno manipulovatelní a je ve veřejném zájmu, aby jich bylo co nejméně. Za tohle my všichni musíme nést odpovědnost.”

Logistika distanční výuky dávala evidentně zabrat i vzdělaným a dobře vybaveným rodinám, jako jsou Tomolovi. “Upřímně, první týden deset dní se ze mě stal skoro rodinný IT specialista,” říká Libuše Tomolová. “Musela jsem stáhnout různé aplikace, každá škola měla jiný požadavek, do toho se začaly rozjíždět kroužky… Bylo toho opravdu hodně, až skoro nad mé síly. A jiné děti takovou podporu doma neměly vůbec šanci dostat.”

Na Nadační fond se podle ní od začátku krize obracely školy, ale třeba i zdravotnická zařízení s tím, zda nemají nějaké vyřazené počítače. “I tohle byl popud, proč založit Fond pro Kutnohorsko,” říká.


Přišla jsem o práci, tak jsem dělala charitu

“V důsledku kovidové epidemie jsem přišla o práci. Tak jsem si řekla, že se můžu něčemu užitečnému věnovat aspoň dobrovolnicky,” říká Petra Škrabalová, která dostala za úkol koordinovat sbírku zařízení a jejich rozdělování nemajetným rodinám ve společnosti Mironet. Nápad takovou sbírku uspořádat vzešel od samotného zakladatele firmy, která prodává IT zařízení, Roberta Novotného. “Známe se s Robertem dlouhá léta, tak mi to svěřil,” říká Petra Škrabalová.

„Mezi mými přáteli jsou dvě rodiny, které pracují v gastru a kvůli koronakrizi přišly o příjmy. Neměly ani na to, aby si koupily počítač na splátky, a poprosily mě o zapůjčení zdarma,“ vysvětluje Robert Novotný, co bylo na začátku sbírky.

Že Mironet “rozdává” notebooky, se rychle rozkřiklo: “Když jsem tam volala, měli ve frontě asi tři tisíce žádostí,” říká Tereza Vohryzková, která se snažila techniku získat, kde to šlo. “Nakonec jsme jich odbavili zatím jen stovky, je to velmi náročné, skoro ve všech rodinách jsem byla osobně, nejde jen někam poslat počítač a dál se nestarat,” říká Petra Škrabalová. Koncem nouzového stavu to ale neskončilo. “Chceme v tom pokračovat, další vlnu plánujeme na září,” dodává.

„Už máme skoro pět set dárců, jsou to většinou domácnosti, které mají použitelnou techniku, ale nemají pro ni už uplatnění,“ říká majitel společnosti Robert Novotný, který si slibuje, že by jich do půl roku mohlo být dva tisíce a do pěti let dvacet tisíc. „Tohle je podle průzkumů počet rodin, které by takovou formu podpory potřebovaly.“ Sbírku v Mironetu nazvali Počítače dětem a jde o to, říká Novotný, vyrovnat šance těch z méně zajištěného rodinného prostředí na další studium.

“Podle našich dat došlo v průběhu jara k nákupu celkem 221 notebooků na našich SŠ a speciálních ZŠ a 282 notebooků na ZŠ, jež zřizují městské části. Tyto nákupy jsme kofinancovali z rozpočtu hlavního města, je ale docela pravděpodobné, že další nákupy realizovaly městské části, respektive školy z vlastních zdrojů, a o tom data nevedeme. Dále jsme bezplatně do 30. 6. zapůjčili 450 modemů s 60gb dat v rámci dohody se společností Vodafone. O tom, kterým žákům ze socioekonomicky znevýhodněného prostředí budou zápůjčky poskytnuty, rozhodovali samotní učitelé a ředitelé škol.” (Vít Šimral, radní hlavního města Prahy pro oblast školství, sportu, vědy a podpory podnikání)


Radnice a školy mají rodinám nejblíž

Rodinám, kterým Tereza Vohryzková už pomoci nedokázala, aspoň radila, ať kontaktují své školy a své starosty. “Pražský magistrát takovou pomoc pro rodiny zorganizoval,” říká a dodává, že většinu maminek, které se na ni obrátily, ani nenapadlo, že by mohly o něco žádat školu. O radnici ani nemluvě.

Že by měly nějak zareagovat především obce jakožto zřizovatelé škol, je možná i pohled (nebo alibi) ministerstva školství. Ozvalo se hodně hlasů, které stavěly do protikladu akčnost občanské společnosti, všech těch de facto soukromých iniciativ, a nečinnost státu. Váhání MŠMT mohlo být ale dáno i realistickým odhadem, že jeho pomoc z výšky a z daleka bude pomalá a příliš byrokratická. Dobrá parketa pro něj ale může být v případech, jako je tento, vysledovat a podpořit funkční iniciativy, které vznikají zdola. MŠMT ostatně říká, že se už teď snažilo pomáhat přes UčeníOnline. A že v tom chce nějak pokračovat. Přesněji to formulováno nebylo, ale nějakou naději to dává. Ajťákům by se tak dalo přičíst k dobru nejen to, že pomohli mnoha rodinám v nouzi a chtějí v tom pokračovat, ale i to, že inspirovali státní správu, aby si utřídila myšlenky a našla své silné stránky.


Zdravko Krstanov: Futuristická škola pro talentované. Reformátor Kania rozjíždí ojedinělý projekt

sobota 27. června 2020 · 0 komentářů

Enfant terrible českého školství znovu zasahuje. Sedmadvacetiletý strůjce American Academy Ondřej Kania na své pražské škole od letošního září spustí program STEM (akronym z anglického science, technology, engineering, mathematics).

Zdroj: Forbes 20. 2. 2020

Jak už název napovídá, jádrem tohoto programu bude výuka oblastí, které na standardních základních a středních školách nemají prostor – namátkově programování, algoritmické myšlení, vývoj mobilních aplikací, ale třeba i návrh a sestavování robotů. To vše samozřejmě v angličtině.

Program bude otevřen studentům v té době studujícím třídy šesté a sedmé (middle school) či deváté a desáté (high school), celkově zhruba pro 20 jedinců. Cena bude přesahovat 300 tisíc korun, ale pro talentované studenty bez dostatečných prostředků budou podle Ondřeje Kanii k dispozici stipendia.

„Cílem je, aby studenti, již mohou vytvořit další Beat Saber nebo Kiwi.com, či talentovaní fyzici, jako je můj kamarád Filip Široký, který je v 23 letech nejmladším fellow v CERN ve Švýcarsku, měli v téhle zemi školu, která jim dodá vše, co potřebují k úspěchu,“ popsal Kania svůj záměr na Facebooku s tím, že na myšlenku STEM programu jej přivedlo právě čtení červencového Forbesu s Jaroslavem Beckem z Beat Games na titulní stránce.

Mladý školský reformátor pochopitelně stojí před velkou výzvou, na niž by sám nestačil. Už nyní proto staví tým, který popisuje jako výhledově ten nejlepší v rámci česko-slovenského školství. Jinými slovy, přetahuje top lidi z dalších prestižních škol.

Nejčerstvější posilou, již Kania explicitně vyzdvihuje, je v tomto ohledu Jakub Haláček z PORG Martina Romana. Haláček na elitní škole vedl úspěšný robotický tým, který má jako jediný z našich končin zářezy na mezinárodní robotické soutěži v St. Louis. Na American Academy bude působit od září právě jako šéf STEM programu.

„Jsem pevně přesvědčen o tom, že v českém školství jsou nesmírně talentovaní a schopní lidé, a mám velkou radost, že se neustále ukazuje, že naše školy a naše vzdělávací projekty jsou pro tyto lidi velkou výzvou a chtějí být jejich součástí,“ komentuje Kania svou sestavu.

Pokud program na pražské škole dopadne úspěšně, chce jej Kania zavést i na svých dalších pobočkách v Brně a v Bratislavě a eventuálně jeho strukturu zpřístupnit všem školám – soukromým i státním. Zároveň letos vůbec poprvé otevře i první stupeň základní školy, a to pro děti od šesti let.

Tomáš Doseděl: Ani koronavirus revoluci do školství nepřinesl. Dočkáme se někdy?

pátek 26. června 2020 · 0 komentářů

České školy byly nuceny ze dne na den přejít do online režimu. Příležitosti zbavit se letitých nánosů Rakouska-Uherska nebo normalizačního socialismu ale nevyužily. K transformaci obřích tříd na menší kolektivy nedošlo, proškrtání přemíry učiva v osnovách se děti dočkaly jen výjimečně.

Zdroj: Svět chytře 13. 5. 2020

K uzavření škol došlo hned na začátku koronavirové krize. I když děti nejsou virem ohroženy tak jako dospělí, vláda usoudila, že všechny velké kolektivy jsou zdravotním rizikem. Mládež se tak z lavic přesunula s učebnicemi do svých pokojíčků. Hned v začátku pandemie se v médiích objevily zprávy o škole, která vybudovala improvizované vysílací studio, kam chodí učitelé diskutovat s žáky pomocí propracovaných videokonferenčních systémů. Průměrná realita je ale značně odlišná.

Podle zjištění České školní inspekce je nejčastější komunikační platformou na základních školách WhatsApp a informační systém Bakaláři zase na školách středních. Velký podíl škol s žáky komunikuje prostřednictvím e-mailu nebo přes sociální sítě – zkrátka jen elektronickou poštou odesílá úkoly. Rodiče tak byli často nuceni zanedbávat svá zaměstnání a ujmout se role hlídačů a učitelek. I proto si mnozí z nich začali uvědomovat, kolik času a energie vzdělávání jejich potomků vyžaduje.


Střih! Kouzelná proměna se nekoná

Právě v tomto okamžiku mohlo dojít k první velké proměně školství. Rodiče frustrovaní tím, že musí vzdělávat často několik různě starých dětí, se měli začít spojovat – mohli vytvořit malé skupiny žáků podobného věku a začít si hrát, klidně na dálku, na skutečnou školu. Koneckonců proti hromadné výuce desítek školáků už dlouhé roky protestují – a pedagogové jim dávají za pravdu. Teď, když děti nemohou do školy, mohli rodiče ve skupině třeba čtyř žáků a jednoho dospělého systematicky probírat zadané učivo a vypracovávat domácí úkoly pod základním metodickým dohledem akreditovaného školského zařízení.

Odtud už by byl jen krůček k tomu, aby se rodiče vzdali svých pedagogických rolí, ve kterých trpí časově (musí přeci chodit do práce) a znalostně (není snadné si složitě vzpomínat na dávno zapomenuté učivo). K dispozici jim totiž jsou statisíce studentů vysokých škol všech možných oborů, včetně škol pedagogických.

Školství by se tak rázem transformovalo do mnohem modernější podoby. Třicetičlenné školní třídy by se rozpadly do malých skupinek, kde by se relativně kvalifikovaný pedagog mohl věnovat každému žákovi individuálně, podporovat jeho silné stránky a pomoci mu překonávat ty slabé.


Chceme pořád učit všechno?

Zatímco první šanci na změnu k lepšímu promarnili sami rodiče, za druhou promrhanou šanci musíme rozhodně vinit učitele. Přechod do krizového stavu, několikrát deklarované rozvolnění známkovací stupnice a další úlevy… to vše mohlo a mělo vést k řádné revizi osnov, respektive vzdělávacích plánů. Když je krize, má cenu soustředit síly jen na to nejpodstatnější a nezatěžovat děti balastem, který stejně přes prázdniny zapomenou.

Zpráva České školní inspekce, která kontrolovala průběh distančního vzdělávání, ale nevyznívá v tomto směru pozitivně: „Jen v malém podílu škol (třetina ZŠ a 16 % SŠ) určilo jejich vedení konkrétní tematické priority, na něž se škola v distančním vzdělávání soustředí.“ Takže drtivá většina škol učí i nadále přechodníky, se kterými se člověk jaktěživ nesetká, a v dějepise rozpitvává pravěk na úroveň jednotlivých drobností.

„Učitelé jsou naučeni, že musí školní a rámcové vzdělávací plány dodržovat,“ myslí si Helena Volavková z Gymnázia Telč. Překonat tento zvyk se pedagogům zjevně nepovedlo, ani když dostali na chvíli volnou ruku. Je to škoda, i dílčí pokusy o úpravu plánů na úrovni jednotlivých škol mohly a měly vést k širším debatám po ukončení krize a postupné revizi vzdělávacích plánů.


Technika, ach ta technika

Nechme teď chvíli stranou naše idealistické vize o proměně českého školství do formátu hodného 21. století. Na začátku koronavirové krize jsme doufali, že se výuka alespoň přenese do online prostoru. To se však ve většině případů nestalo. Na vině jsou pravděpodobně jednak znalosti na straně učitelů, jednak technické možnosti na straně škol.

Pokud vláda očekává návrat viru v druhé vlně začátkem příštího školního roku, měla by přes prázdniny investovat hodně peněz právě do toho, aby školy a učitelé měli počítače s webkamerou a dostatečně silným internetovým připojením. Nemluvě o tom, že by mělo ministerstvo školství přijít s metodologickými doporučeními, jak výuku na dálku efektivně provádět.

Proškolení učitelů v práci s moderní technikou pak rozhodně nebude na závadu ani v případě, že už nás nikdy podobná karanténní opatření nečekají. I když řadu věcí lze samozřejmě názorně vysvětlit jen s křídou a tabulí, dnešní děti jsou natolik uvyklé práci s technikou, že alespoň občasné zapojení moderních metod by jim při vstřebávání učiva jistě pomohlo.

„Naše škola má sice licenci na MS Office včetně programu Teams, ale zdaleka ne všichni s tím někdy pracovali,“ vysvětluje Helena Volavková z Telče. „Dostali jsme rychlokurz na základní používání, asi hodinu a půl, a pak už se tím každý učitel musel prokousávat sám.“

Zapomenout ale nesmíme ani na stranu žáků. Podle zjištění České školní inspekce se do online výuky zdaleka nezapojují všichni. „Na prvních stupních základních škol se do online komunikace se svými učiteli zapojuje 81 % dětí, na druhých stupních 72 % a na středních školách téměř 80 %.“

Ve vyloučených lokalitách jsou pak stovky škol, kde je zapojena sotva polovina žáků. Na vině je jejich špatné technické vybavení, absence internetového připojení nebo prostě nízká motivace ke vzdělávání obecně.

„U nás záškoláků moc nemáme,“ libuje si Volavková. „Zato je často problém s technikou. Jeden počítač sdílí více dětí, někdy je k němu potřeba pustit staršího sourozence, který píše test na vysoké škole. No a občas nám taky spadne spojení,“ dodává.


Jak mohlo vypadat školství v době povirové

Kdybychom společně dokázali překonat zažité vzorce a modely a provedli alespoň jeho částečnou změnu, mohlo to českému školství výrazně prospět. Rodiče měli možnost si uvědomit, že vzdělávání v menších skupinkách dává výrazně větší smysl. Měli možnost ukázat, že to s požadavky na změnu výuky na českých školách myslí opravdu vážně.

Pokud by jim něco takového nebyla schopná nabídnout škola, mohli se s dalšími rodiči skládat na „domácího učitele“ a do školy děti posílat jen k přezkoušení. Vedení malých vzdělávacích skupin se taky mohlo stát zajímavým bonusem osvícených zaměstnavatelů.

Koronavirus však k proměně českého školství výrazně nepřispěl. Ale kdo ví, třeba se toho dočkáme při nějaké jiné světové pandemii.

Otevřený dopis: Přejeme si rozšířit možnosti vzdělávání

čtvrtek 25. června 2020 · 0 komentářů

„Náš cíl je změnit legislativu vzdělávání v ČR tak, aby umožnila naplňování potřeb všech účastníků ve vzdělávání. Rádi bychom se aktivně zapojili, otevřeli veřejnou diskusi a zahájili s Vámi jednání o řešeních, která tento cíl umožní naplnit.“ (signatáři dopisu politikům)

Zdroj: Šance pro vzdělávání 22. 5. 2020


Vážení členové vlády, poslanci a senátoři,

dosud jsou dětem a mladým lidem předepsány formy a očekávané výstupy vzdělávání. Jsme zklamáni, když děti ztrácí vnitřní motivaci a vzdělávání jim nedává smysl. Postrádáme důvěru ve schopnosti rodičů, dětí a mladých lidí rozhodovat o svém vzdělávání a řešit důsledky vlastních rozhodnutí.

My ani naše děti nemáme ve vzdělávacím systému naplněné potřeby autonomie, vzájemné úcty, respektu a důstojnosti. Obracíme se proto na Vás. Přejeme si změnit legislativu tak, aby byly naplněny potřeby všech aktérů ve vzdělávání. Chceme otevřít veřejnou diskusi mezi dětmi, mladými lidmi, dospělými a zahájit s Vámi jednání o řešeních.

Je pro nás důležitá především možnost volby vlastních vzdělávacích cest a možnost rozhodovat o vytváření podmínek pro rozvíjení schopností, dovedností a vědomostí. Rádi bychom, aby všichni mohli vyrůstat a učit se v prostředích, ve kterých budou mít naplněny svoje potřeby. Přejeme si rozšířit možnosti vzdělávání v ČR.

Proto navrhujeme úpravu legislativy tak, aby:
umožňovala zachování stávajících škol i vzdělávacích programů a současně otevřela cesty pro vytváření vlastních různorodých vzdělávacích příležitostí

– školní docházka byla dobrovolná a vznikla tím příležitost vzdělávat se i jinými způsoby než docházkou do škol a formou individuálního vzdělávání

– mohly vznikat rozmanité školy, vzdělávací centra apod.

– umožnila nabízet rozličné sociálně vzdělávací služby, které by byly legitimními a plnohodnotnými variantami vzdělávání ke školní docházce a odpovídaly by potřebám znevýhodněných dětí a jejich rodin

– bylo možné nabízet dálkové, distanční a kombinované studium i další formy studia na všech stupních vzdělávání

– vzdělávací soustava byla prostupná, otevřená a umožňovala studovat jakoukoliv školu nezávisle na věku a dosaženém stupni vzdělání, pokud lidé splní kritéria školy pro přijetí a nároky na studium

– všichni účastníci ve vzdělávání byli nezávislí na jednotných rámcových vzdělávacích programech, které by tvořily nezávaznou nabídku

– každý měl možnost stanovovat si vlastní vzdělávací cíle a formy i způsoby hodnocení výsledků vzdělávání včetně možnosti nebýt hodnocen

– umožnila vytvářet vlastní kritéria pro prostorové, materiální i personální zajištění podmínek pro vzdělávání

– proměnila kontrolní organizace na organizace podporující, jejichž služby budou pro školy dobrovolné a výstupy nezávazné.

Náš cíl je změnit legislativu vzdělávání v ČR tak, aby umožnila naplňování potřeb všech účastníků ve vzdělávání. Rádi bychom se aktivně zapojili, otevřeli veřejnou diskusi a zahájili s Vámi jednání o řešeních, která tento cíl umožní naplnit. Tímto vás žádáme o návrh prvního termínu společného setkání.

Michaela Řeřichová, Vladimír Kamba, David Urubčík, Gabriela Ježková, Milota Kadaňková, Jaroslav Eremiáš, Jiří Košárek


Jak vidíme vzdělávání v ČR? Co potřebujeme (jinak)?

K dopisu je připojen dotazník, jehož výstupy budou předány vládě ČR a týmu tvořícímu Strategii vzdělávací politiky ČR do roku 2030+. Můžete se.přidat
.

David Yilma: Jak změnit naše školy po COVID-19?

středa 24. června 2020 · 0 komentářů

Celý svět řeší podobný problém. Jak uspořádat školy na konci pandemie. Vzdálená výuka byla nutnou volbou číslo jedna posledních pár měsíců, ale se zpomalením šíření viru se situace mění a školy se znovu otevírají. Co bychom si měli odnést z této výjimečné příležitosti pro běžné školní dny? Proč je tak důležité získat z efektu dnešních dní co nejvíce?

Zdroj: blog autora 19. 5. 2020

Věřím, že na mnoha místech učitelé u některých studentů pocítili změnu přístupu k učení. Žáci měli možnost si zvolit, kdy budou pracovat na zadané práci a mohli se tématům věnovat vlastním tempem. Mnoho z nich něco takového poznalo úplně poprvé a bylo by dobré aby to nebylo naposledy.

Naši studenti jsou v mnoha případech velmi závislí na pokynech a velmi přísných pravidlech předepsaných školou nebo zákony. To samozřejmě má svá pozitiva, ale také to ubírá velkou část naší svobody. Hodiny organizované v rozvrzích a děsivé množství témat k probrání vše dělají jen horší. Naštěstí mnoho překážek je pouze v našich hlavách. Tradiční pohled a zvyk uzamkly naší schopnost myslet mimo rámec a představit si jiné způsoby organizace školy. Nyní je ta šance z toho rohu vystoupit.

Pojďme se oprostit od starých schémat a představit si, jak by škola mohla vypadat, pokud bychom využili nově nabyté zkušenosti, které právě zažíváme. Škola by se stala méně strnulou. Čas by nebyl plánován tak těsně a byla by to hlavně nabídka a pozvání pro studenty přijít do hodiny. Byly by tam cíle pro každého, a každý by měl zodpovědnost za své výsledky. Učitelé by pomáhali těm, co by o to požádali, nebo tam, kde by viděli, že někdo na něco nestačí nebo je ztracen.

Měli by na to čas, protože nepotřebují lidi testovat, známkovat a známky vyhodnocovat. Učitelé jsou v naší škole pro povídání si s žáky, dávání zpětné vazby a směrování, pokud je třeba. Oni nesoudí a nemají škatulky.

Všichni zaměstnanci, dokonce rodiče, mají možnost se zapojit a nabídnout hodinu nebo kurz. Je pouze třeba to prodiskutovat a naplánovat na poradách učitelů a propagovat mezi studenty. Ti by pravděpodobně takovou hodinu navštívili, pokud by vysvětlovala cíle a výstupy, a naši studenti by viděli účel takového kurzu pro jejich učební plán. Vsadím se, že by mnoho z nich dokonce vyžadovalo více času a další úkoly.

Naše skvělá škola by šla dokonce dále, protože hodiny od studentů by byly částí našeho školního vzdělávacího plánu. Studenti by mohli pozvat účastníky formou oznámení na setkáních, které by se konaly dvakrát týdně. To by bylo to místo, kde má každý svůj hlas a skutečný dopad na dění ve škole. Čas, kde se mladí lidí zapojí, naučí odpovědnosti a důsledků jejich vlastních činů na společenství kolem.

Vím, vypadá to trochu nedosažitelně. Dokonce i ve vašich nejdivočejších snech si neumíte představit, jak to bude fungovat. Chápu to. Co když použijeme jen něco z nově nabytých zkušeností? Co když uděláme pouze jeden den v týdnů svobodným dnem? Děti přijdou do školy a budou si moci vybrat, co budou chtít dělat. Učitelé budou mít jejich plánované hodiny připraveny pro případ, že se někdo zastaví. Ovšem, pokud se někdo rozhodne strávit čas s kamarády, hrát hry, nebo dělat nějaký sport, to vše bude v pořádku. Nesoudíme, vzpomínáte?

Co když rozpustíme celý tenhle pokus ještě více, protože my „vážně musíme“ nějaké věci odučit. V tomto případě můžeme dát ráno pouze pokyny, cíle a očekávání pro každý předmět toho dne a to je vše. Nic víc. Zbytek dne by byl jen v rukou studentů. Učitelé budou kolem, budou pomáhat, pokud budou požádání, nebo někdo bude mít velký problém. Nicméně hlavní role je poradce a průvodce. Na žácích bude vyřešit kde a kdy svou práci udělají. Zvonění, a časový plán dne by zůstal pro orientaci v čase. Takový den by skončil dalším setkáním, kde by všichni mohli sdělit, co si myslí, jak se cítí nebo co se dozvěděli. Není třeba se doptávat, není třeba mluvit, pokud někdo nechce. To důležité je mít tu šanci.

I přes všechny nástrahy, které asi každý vidí, by takový koncentrovaný den svobody byl prospěšný pro všechny strany. Děti by zjistily, jak se starat o jejich vlastní povinnosti jejich způsobem. Učitelé by měli volnější ruce a viděli by žáky z jiné perspektivy. A nakonec pro školu, protože děti by si užily společný čas s přáteli a dospělými.

Je důležité zmínit, že to vše, v nějaké podobě, skutečně existuje. Dobrá zpráva! Někteří učitelé mohou zažívat krásné a naplňující pedagogické zázraky každý den, ale co ti ostatní? Naštěstí mnoho učitelů zažilo, že není třeba příliš mnoho a každý, v jakékoli škole, může mít stejné štěstí. Stačí udělat ten první krok ve správný čas.

Daniel Pražák: Dlouhé a nepozitivní přiznání

úterý 23. června 2020 · 0 komentářů

Měl jsem teď krásnou možnost bavit se s řadou inspirativních učitelek a učitelů o tom, jak vnímali koronavýuku, co jim to přineslo a podobně. Často šlo o vyučující, ke kterým taková ta naše učitelská bublina vzhlíží, inspiruje se jimi, obdivuje je a věří, že všechno zvládají.

Zdroj: status na FB 7. 6. 2020 + diskuse!

Oslovilo mě, když se jeden z nich (pro mě opravdu supehrdina) omluvil, že nemá moc co inspirativního sdílet, že je z toho prostě jenom unavený a smutný. To zaznívalo i v dalších rozhovorech. Uvědomil jsem si, že to je pocit, co mnou probublává už docela dlouho. A že možná takových nás bude víc.

Myslím, že je velmi důležité ukazovat nejenom dobrou praxi, úspěchy a to, co se nám v našich třídách daří, ale i to ostatní.

Měl jsem řadu cílů a představ, jak chci online výuku vést. Co zvládnout, co stihnout, v čem se posunout. Jak změnit spolupráci mezi žáky. Řadu těch věcí jsem prostě nezvládl a nedal to. Z původní rozjuchanosti v prvních týdnech, z nadšení a energie se najednou stal splín a stav, kdy mě ta činnost netěšila. Začal jsem vnímat výuku víc jako práci a míň jako to, co dobrovolně dělám proto, že chci.

Uvědomil jsem si, že bez kontaktu face to face s dětmi je to prostě nanic. Že kdyby to trvalo déle, tak to položím. I když znám všechny Meety, Kahooty, Discordy, Teamsy, Mentimetery a podobně. Že mi to nedává tu radost. A tím, že mi to nedává tu radost, že nedokážu učit tak, abych byl sám se sebou spokojený.

Překvapilo mě, kolik skvělých učitelských kolegyň a kolegů mi soukromě řeklo něco podobného. A tak to chci sdílet. Protože možná tu je někde další spousta učitelů, kteří se cítí podobně. Že selhali, že to nedali, že jsou učitelé nanic a měli by jít vrátit diplom. Že vidí práci ostatních, jejich neutuchající nadšení a připadají si jak kus lejna na chodníku.

Tak chci sdílet, že v tomhle pocitu nejste a nejsme sami. Že takový pocit má i velká řada pedagogických superhrdinů, u kterých by to člověk nečekal.

Markéta Popelářová: Musíme se naučit počítat s neuvěřitelnými scénáři

pondělí 22. června 2020 · 0 komentářů

Organizace Otevřeno je uskupení lidí, kteří věří, že cestou ke změně je inovativnější příprava a vzdělávání pedagogů. Jak Otevřeno zasáhla pandemická krize a jaký byl rok 2019? Další z rozhovorů pro výroční zprávu České spořitelny.

Zdroj: Michal Prokeš, web Nadace České spořitelny 25. 5. 2020

Tento rozhovor vzniká v době nouzového stavu. Jak situace zasáhla vaši organizaci?

Jako Otevřeno jsme zrušili či odložili akce pro veřejnost, včetně Noci vzdělávání, která se měla v dubnu uskutečnit na několika pedagogických fakultách po celé ČR, a ke které v posledních měsících směřovalo mnoho našich příprav a myšlenek. Co se týče naší další práce, nouzový stav pro nás nepředstavoval razantní změny, jelikož i za normálního stavu ve velké míře fungujeme v online prostředí. Nyní jsme do něj však převedli vetší počet našich setkání a aktivit. Současnou situaci ale zároveň vnímáme jako příležitost, která nám poskytne více času na reflexi našich aktivit, a která nás posílí. Vidíme ji jako šanci na změnu.

Jaký bude mít pandemie dopad na Vaši činnost v budoucnu?

To je momentálně těžké odhadovat, už nyní však víme, že bude vždy nutné počítat i s těmi na první pohled těžko uvěřitelnými scénáři. Z momentálního online pracovního režimu si některé prvky udržíme i do budoucna, zároveň si ale budeme o to více vážit osobních setkání a lidského kontaktu, který zcela nenahraditelně utužuje náš kolektiv, a tím usnadňuje spolupráci a koordinaci mezi našimi členy.

Co pozitivního může krize přinést vaší organizaci, co společnosti jako celku?

V Otevřenu jsme si uvědomili, že jsme schopni reagovat na vnější okolnosti a aktuální situaci poměrně pružně a že umíme naši práci uzpůsobit stuaci. Co se týče celé společnosti, věříme v pozitivní dopad na školství. Pro všechny učitele, ale i školy jako celky, je současný stav velkou výzvou, který snad povede k přehodnocení doposud používaných metod. Byli bychom moc rádi, kdyby školy tyto měsíce využily jako čas k přemýšlení a přehodnocování, aby si našly prostor k tomu zamyslet se, jak nejlépe vzdělávat děti v dnešním světě – ať již osobně, nebo přes internet.

Jak podle Vás na tuto situaci zareagovaly školy, jak učitelé?

Reakce jsou velmi odlišné. Některé školy bezproblémově naskočily do režimu výuky na dálku, některé se s tímto režimem pořádně nevypořádaly do dnešního dne. Vynořily se velké rozdíly mezi jednotlivými školami. O obsahu školní práce navíc najednou nevěděli jen učitelé a žáci, ale i jejich rodiče, což v mnoha případech vyvolalo bouřlivou debatu. Co nás ale těší, je, že mezi učiteli, kteří mají zájem na sobě pracovat a zlepšovat se, probíhá na internetu sdílení – a to ve velkém rozsahu. K tomu bychom bez přítomnosti krize v takové míře pravděpodobně nedošli. I Otevřeno se v tomto ohledu snaží učitelům pomoci skrze online aktivitu nazvanou "informační aktovky", v rámci níž na našem Facebooku publikujeme tipy do online výuky podle jednotlivých předmětů.

Když se ohlédnete za loňským rokem, kam se posunula vaše organizace? Jaké byly její největší úspěchy?

Za poslední rok jsme prošli velkými změnami. Přijali jsme nové dlouhodobé směřování a začali podle něj měnit své celkové fungování. Usilujeme o systémovější změny ve vzdělávání pedagogů a celou naši nynější činnost směřujeme do tří míst: ke studentům učitelství, k jejich vzdělavatelům na fakultách a ke vzdělávací politice na celostátní úrovni. V uplynulém roce jsme uspořádali třetí ročník Noci vzdělávání, desítky dalších akcí, zapojili jsme nové lidi do změny ve vzdělávání. Každopádně za největší úspěch považujeme samotný rozjezd nového směřování, které nás motivuje do programů, které pro příští roky právě připravujeme.



______________________

Markéta Popelářová, vedoucí politicko-mediálního programu Otevřeno. Markéta Popelářová studuje němčinu a základy společenských věd na Pedagogické fakultě Univerzity Karlovy. Rok studijně strávila v německém Heidelbergu. Tématu vzdělávání se tři roky věnovala jako redaktorka online magazínu Perpetuum vydávaného společností SCIO, momentálně se v hnutí Otevřeno věnuje politicko-mediální činnosti a PR.