Laureát Nobelovy ceny za fyziku Carl Wieman by klidně mohl být průměrným učitelem. Velkou část své kariéry přesto věnuje způsobům, jak zlepšit výuku přírodních věd na vysokých školách, a to nejen ve svých vlastních třídách na Stanfordu, ale také v největším experimentu jeho života – Science Education Initiative (SEI).
Zdroj: Scio
Ve své knize Zlepšování výuky přírodních věd na univerzitách popisuje zkušenosti ze SEI, píše server Inside Higher Ed. Závěr je zřejmý – změnit výuku skutečně jde. Fakulty, které se do iniciativy zapojily, zjistily, že při zavedení výzkumem podpořených metod může být výuka skutečně efektivnější a zábavnější, studenti dochází na hodiny častěji a zajímají se o učivo daleko víc. I když učit ponovu samozřejmě vyžaduje přípravu, nejde o moc víc času, než kolik je potřeba pro přípravu nového kurzu.
Proč se Wieman pro změnu výuky rozhodl? Zjistil, že i když z výzkumů jasně vyplynulo, že jsou nové metody lepší než klasické, učitelé neměli o jiných osvědčených metodách povědomí, a to dokonce ani tehdy, když se rozebíraly přímo na jejich katedře.
Závěry výzkumů je zřejmý: plného porozumění komplexním přírodním jevům nedojde nikdo pouhým posloucháním teorie. Studenti musí budovat vlastní porozumění mentálním rozvojem předchozích znalostí a přemýšlení.
SEI zahrnovala celkem 300 lektorů 235 kurzů s více než 20 000 kreditovými hodinami. Nové metody byly předkládány tak, aby vyhovovaly stávajícímu rozdělení fakult a byly podobně nákladné jako klasická výuka. Specialisté radili lektorům, jak kurzy přeměnit a zahrnout do nich aktivní vzdělávací metody jako práce pomocí pracovních listů, klikacích kvízů v reálném čase, samostatné i párové práce. Podle výsledků z Britské Kolumbie byla účast na transformovaných kurzech o 20 % vyšší, studenti byli dvakrát více zainteresovaní a dosáhli v komplexních testech z fyziky 74 % (oproti 41 % u spolužáků z klasických hodin).
Wieman je přesvědčen, že podobnými metodami mohou učit všechny fakulty. Důležité pro úspěch změny však bylo vedení a organizace katedry, její kultura a také vytrvalost a flexibilita. Největší překážkou byl formální systém pobídek – učitelé se cítili být penalizováni za odebrání času výzkumu, i když to bylo pro zlepšení výuky.
Wieman proto v knize popisuje i svou vizi tzv. optimalizované univerzity, která není od té současné příliš odlišná, je ale podle autora lepší. Myslí si ale, že změny ještě potrvají a přirovnává současný stav ve vyšším vzdělávání k nemocnicím na konci devatenáctého století, kde se také jen obtížně měnily zavedené postupy, i když výzkumy jasně ukazovaly, že je to pro úspěšné léčení efektivní – přes 50 let trvalo, než většina nemocnic požadovala po doktorech umývat si mezi jednotlivými pacienty ruce, a zabránit tak přenosu infekce, která již byla prokázaná.
Původní zdroj.
web o změnách ve vzdělávání