Táta mě zabije!

Přijížděl ke střídačce a popotahoval. „Nebreč, příště tu penaltu proměníš!“ řekl mu trenér. „Ale táta mě zabije!“ odpověděl hokejový žáček a rozbrečel se naplno. Scénku, které byl svědkem, mi líčil trenér týmu soupeře, kdysi sám vrcholový sportovec. A pokračoval v popisu podobných příběhů o ambiciózních rodičích, ale i trenérech, paradoxně to škůdcích dětského sportu.


Paradoxně proto, že bez nich by mnohé žákovské týmy vůbec neexistovaly. Rodiče totiž platí drahou režii synova hokeje – výstroj, cesty na tréninky i zápasy, příspěvky klubu. Trenéři zase vedou týdně několik tréninků a o víkendech zápasy. Problém je v tom, že si otcové na synech často kompenzují své mindráky, protože sami to nedotáhli ani do krajského přeboru. Totéž v bleděmodrém platí o trenérech, a to zejména v menších klubech, kde není dost peněz na trenérské odměny, a tak sem vezmou každého. Často i někoho z otců malých hráčů.

Pokračování článku ZDE.