Navštívila jsem červnový Kulatý stůl SKAV a EDUin s názvem Co bude potřebovat dnešní prvňák jako budoucí uchazeč o práci?, kde panelisty byli lidé z vršků veřejné sféry – tedy generální ředitel a spolumajitel úspěšné strojírenské firmy, členka představenstva IBM pro ČR i SR, spoluzakladatel významné české poradenské společnosti, dále viceprezident Svazu průmyslu a dopravy a zároveň i výkonný ředitel velké mezinárodní neziskovky, nebo předseda představenstva nejnavštěvova¬nějšího českého internetového portálu.
A ti, jako možní zaměstnavatelé, po absolventech škol, potažmo budoucích uchazečích o práci, požadují především znalosti a schopnost jejich projektového uplatnění, či zdravé sebevědomí a vědomí odpovědnosti. Někoho z nich přitom zajímá plošně povinná účast škol na inovativních projektech (ať už Pospolu, či SOLE), jiný zas, jako vylepšení aktuálních vzdělávacích rámců, navrhuje pozvat do školek a škol firmy a lidi z praxe, ještě jiný třeba znovuzřídit dílny, pro další je řešením současné nedostatečnosti českého školství digitální strategie, nebo naopak více kontaktu s uměním, popřípadě algoritmizace matematiky. Nápady na vylepšení zde jsou, v zásadě se však všichni shodnou, že škola je nenahraditelná (a, koneckonců, vojna zřejmě vskutku školou života). Je také samozřejmě zmíněn i nežádoucí egoismus. Děti musí chápat, že celek, tedy společnost, je za všech okolností nadřazena zájmům jednotlivce.
S dovolením, ptám se: kde v celé této debatě o správném vzdělávání dětí, o výhradách a připomínkách k němu a hlavně pak o návrzích změn pomocí všemožných systémových opatření, najdeme toho samotného prvňáka? Kde ten dnešní prvňák, o kterém tu byla bezmála tři hodiny řeč, aniž by ho kdokoli skutečně vzal na vědomí jako živoucí bytost mající vlastní práva a integritu, má vzít tohle vědomí vlastní odpovědnosti, které je od něj vyžadováno?
Jak přijde k odpovědnosti ať už za sebe, nebo za společnost, které je součástí, v uspořádání, kde je v rozhodovacím procesu o něm samém, jeho potřebách a jeho životě pouhým objektem, určeným ke zkoumání, pokusům a naplňování předem určeným obsahem, usměrňování a přesouvání zleva doprava a zpět? Není zřejmé, že až mu teprve snad na konci takovéhoto procesu zase jakási autorita oznámí, aby byl zdravě sebevědomým a především vědomě odpovědným, nebude už dávno ničeho takového schopen? Navyklý odevzdaně plnit požadavky direktivně nastolených autorit? Být pouhou uniformní figurou bez vlastní vůle?
Celý text najdete ZDE.
web o změnách ve vzdělávání
Děkuji paní Třešňáková, za podnětný článek. Sama mám často při četbě článků o školství pocit, že jde spíše o dizertační,doktorantské práce. Hemží se stovkami cizích slov, lehce nahraditelných českými. Pokud jste již delší dobu v praxi a časově se vzdalujete od studia, připadáte si jak blbec. Pokud si ten článek přeložím do "češtiny", často mi z toho vyjdou jen akademické plky, nic neříkající prázdné fráze,pouze prošpikované sáhodlouhými módními výrazy této doby (zkompetentnění,enviromentalismus....). jsou to,s prominutím, kecy, které člověku v praxi nic nedají.Navíc ,od praxe jsou na míle vzdálené a neodpovídají skutečnosti. Ti lidé si nejspíš honí nějaké body na svých katedrách či pracovních místech, aby se zasloužili o své osobní ohodnocení k platu.Děti (ale i učitelé, ředitelé, vychovatelé...) z toho vycházejí jako figurky na šachovnici,se kterými se hýbe dle strategie hry.
OdpovědětVymazatPlný souhlas. Dnes je ve školství spousta chytrých a podnikavých lidí, kteří za velké peníze reformují a zlepšují a výsledky jejich drahé práce nejsou vidět. A pak pár nadšenců, kteří za mizerné peníze dělají neco pro děti a pro učitele, kteří vidět nejsou, ale mají výsledky.
OdpovědětVymazatŽák zajímá všechny jen když nese peníze a pak zaměstnavatele, když na trhu práce chybí a on nemá koho k mašině.
Jak má být žák sebevědomý a odpovědný, když vidí situaci kolem sebe, kdy úspěšní jsou nezodpovědní anální speleologové a školství a státní správě vládne management moskevského typu.
Dnes školství direktivně posiluje sebevědomí žáků a jejich nezodpovědnost.