Je konec února 2021. Před rokem v tuto dobu jsme jen matně tušili, že je něco ve vzduchu. A že mráz sice přichází z Kremlu, ale ten z… virus z Číny. Což vyjde nastejno. V březnu zavřeli školy a mně nastala online výuka. Na dálku s čtvrťákama a páťákama a na živo s osmiletou vnučkou.
Nějak jsme to dali a daly. S vědomím, že to brzy skončí. Ve škole jsme zrušili snad úplně všechno. Naplánované exkurze, výlety i školu v přírodě. Vysvědčení jsme předávali v roušce. S nadějí, že v září se uvidíme i s úsměvem.
O rok později
Nějak jsme si zvykli a nějak se smířili. Ale jsou dny, kdy padáme na hubu. Všichni. Děti, co se připojují a odpojují, jak se jim chce nebo jak jim technika dovolí. Rodiče, kteří si po práci po letech připomínají vyjmenovaná slova a násobilku. Učitelé, kteří se snaží udržet zbytky motivace pro sebe a pro své žáky.
Určitě už bylo hůř. Za války.
Ještě v září jsem si aspoň trochu zaučila naživo. Jednou týdně vlastivěda a hudebka, vždy ve středu, když má snacha lékařka odpolední ordinaci a já mám volno od miminka, mého čtvrtého vnoučka.
To jsme s páťákama stihli vycházku po naší obci i výlet na blízký Svatý Kopeček. Plánované exkurze do Olomouce a na okolní hrady a zámky zůstaly pouze na papíře. V hudebce jsme párkrát zapěli a zůstali doma. A doma zůstala i vnučka, sestřička od miminka.
Navázaly jsme na loňskou online výuku, to byla druhačka. Dopolední učení a vaření, potom výlety do okolí a dál. Bylo to fajn. O rok později mám občas pocit, že si odpočinu asi až v hrobě. A nejen já.
Kolegyně, co má tři malé děti a učí druháky, je téměř průsvitná. A už se nesměje. Ačkoliv, možná jo, ale pod rouškou to nepoznám.
Každou středu v 10 „vysílám“. To je den, kdy mám vnoučata až odpoledne a můžu učit. To se ráno vykoupu, umyju si vlasy, namaluju se a oblíknu něco lepšího, než mikinu a tepláky. Jako do divadla. Přece je svým zjevem nevystraším hned na začátku! Pro jistotu několikrát vyzkouším vše, co jsem si předem připravila. Pracovní listy, odkazy a videa. A spojení. Pak čekám.
Moji páťáci se postupně připojují. Z někoho vidím jen kolena, z jiné slečny vršek hlavy a z někoho vůbec nic. Občas se ztratíme. Černé okénko znamená, že se někdo sekl nebo se na to vymlouvá a nechce se mu. Mně se chce a taky se sekám!
Obdivuju svoje kolegyně, které učí online moji vnučku. Ve třetí třídě je dětí 16. Za ty dvě hodiny, co je denně z dálky několik metrů sleduju, slyším každou chvilku – paní učitelko, co jste říkala? Nebo – paní učitelko, já vás neslyším! Nebo – nevidím…Nebo – já tomu nerozumím…Chvála vaší nezměrné trpělivosti a laskavosti, holky, já bych je zabila!
Zatímco já…
V 7 přebírám obě děti. Začínám vařit oběd. V 8 začíná Lauře online výuka. Půlroční Viktor řve. V 9 zvoní řemeslník, který jde dát nové regály do spíže. Vrtá a řeže. Vnuk by chtěl spát, nemůže. Vnučka neslyší, co říká učitelka na tabletu. Co říká? ptá se mě. Nevím, neslyším, řemeslník řeže a Viki řve. Taky mu rostou zuby. Jak ho miluju, tak mu dost často potichu nadávám, aby to ségra neslyšela. Herodes, to byl král!…
Ale jsou i jiné dny a těch je naštěstí víc. Když mám navařeno, miminko spí, vnučka je v pohodě a venku je hezky, mám po 10 kilometrech s kočárkem dobrý pocit, že jsem pro svá vnoučata i pro sebe něco dobrého udělala.
O víkendu mám volno
Relativně. Když vyperu, uklidím, uvařím a vytřu, můžu hrábnout do krabice se vzpomínkami.
Jindra, dnes už táta od dětí, nebyl z těch nejbystřejších. Na písemku z přírodovědy se učil 0 sekund, jak čestně přiznal. Na otázku, čím se vyznačují savci, napsal doslova: mají čtyry nohy mají srst u pohlavního styku se skáče a u nás se leží nebo je zohlá.
Život je fajn
I s koronou. Třeba ji ani nechytím. Jako seniorka nad 65 a učitelka bych mohla už brzy přijít na řadu. S očkováním, myslím….
A kdyby ne, mám v záloze epitaf. To jsme vyšli s dětmi na Svatý Kopeček k domu, kde Jiří Wolker pobýval u svých prarodičů.„Zde leží Jiří Wolker, básník jenž miloval svět a pro spravedlnost jeho šel se bít. Dřív než mohl srdce své k boji vytasit, zemřel mlád dvaceti čtyř let.“ Vzpomínáte?
Podle jeho příkladu jsem kdysi dávno zadala úkol – navrhněte i vy svůj epitaf, který byste chtěli mít na náhrobku. Ne všichni rodiče tento záměr pochopili a schvalovali… Ale děti to bavilo, malovaly náhrobky s datem narození i pravděpodobného úmrtí a skládaly svá poslední slova. To jsme se nasmáli!
A já si vyhlídla hned několik inspirativních, které by se mohly hodit:
„Méně květin a více Whisky“
„Vždyť jsem vám říkal, že jsem nemocný"
„Jděte do… Tam se uvidíme“
„Teď vím něco, co ty ne!“
„Sakra, tady dole je tma“
„Jděte pryč, spím“
Žádné komentáře:
Okomentovat