Matouš Hrdina: Pod čarou – všeobecný přehled je k ničemu. Pestřejší musí být hlavně život

Rádi jej vyžadujeme nejen od studentů a politiků a ušklíbáme se, když jím někdo nedisponuje. Jen málokdy se ale rozebírá, podle čeho si vlastně všeobecný přehled definujeme a k čemu je přesně dobrý.

Zdroj: seznamzprávy.cz 7. 1. 2023

 

Asi nemusím dlouze rekapitulovat vystoupení Andreje Babiše v pořadu TV Prima K tabuli!, které v prosinci obletělo Česko. Babišova neznalost kravských žaludků, planet či knih Karla Čapka se stala terčem vtipů a polemik, které se samozřejmě točily hlavně kolem kontroverzní osoby expremiéra a jeho arogantního chování k dětem, ale kromě jiného také přitáhly pozornost k otázce takzvaného všeobecného přehledu.

 

Tohle téma čas od času rozvíří diskuzi i bez Babiše, protože na podobu a šířku povšechných znalostí vyžadovaných od „slušného“, „kulturního“ či „vzdělaného“ člověka má názor takřka každý. Většinou se o něm debatuje právě v souvislosti se školstvím, protože přijímací zkoušky na střední a vysoké školy často obsahují právě i část zaměřenou na všeobecný přehled nebo tzv. studijní předpoklady a nemine rok, aby se v nich neobjevila nějaká zcela absurdní otázka.

 

O tom, že by se děti ve školách měly učit samostatně a kriticky myslet, a nikoliv se šprtat výčty spisovatelů, panovníků, vyjmenovaných slov a oxidů dusíku, už toho bylo napsáno spoustu – naposledy to v kontextu Babišovy kauzy ve Studentských listech pěkně shrnul učitel Dalibor Levíček konstatováním, že škola není AZ kvíz. Zmiňuje ale i to, že výraz všeobecný přehled se dá do jisté míry nahradit pojmem kulturní kapitál, který už mu dodává hlubší a politicky zatížený rozměr (a společenští vědci mi snad prominou, že s ním teď budu trochu volněji žonglovat).

 

Základem všeobecného přehledu totiž nejsou samotné znalosti, ale především to, k čemu slouží – většinou nemusejí mít přímou, praktickou užitečnost, ale fungují spíše jako formální statusový symbol, kterým signalizujeme příslušnost k určité společenské vrstvě (případně touhu do ní patřit).

 

Aby mohl všeobecný přehled tuto funkci plnit, nemůže být nahodilý a individuální. Jeho obsah proto tradičně vymezovaly nejrůznější instituce, které určovaly, co patří do kánonu důležitých informací – tedy že je důležité znát Smetanovy opery, ale bez znalosti sparťanských brankářů se obejdeme.

 

Ani moderní společenské a technologické změny na tomto principu mnoho nezměnily, a tak by šlo snadno konstatovat, že takzvaný všeobecný přehled je jen umělý a diskriminační soubor nepotřebných nesmyslů sloužící jen k povyšování vyšších společenských vrstev nad ty nižší. Paradoxně ale může zároveň a bez vzájemného rozporu platit i opačné tvrzení – totiž, že všeobecný přehled je nesmírně užitečná a důležitá věc. Záleží jen na tom, jak k němu přistoupíme.

 

 

Klasická hudba i Temný případ

 

Debata o tom, zda „lidé“ či „mladí“ mají, či nemají dostatečný všeobecný přehled, je většinou založena na povrchních dojmech, protože získávání jasných dat o roli a podobě kulturního kapitálu v různých vrstvách společnosti není jednoduchá záležitost. Alespoň dílčí pomocí může v tomto směru být třeba výzkum sociologa Ondřeje Špačka, který se před několika lety zaměřil na otázku kulturního kapitálu studentů Univerzity Karlovy.

 

Ti tvoří ve srovnání s celkovou populací po stránce třídního a majetkového postavení alespoň trochu jednotnější skupinu, a tak se mezi nimi dá průkazněji zkoumat, jak se podoba kulturního kapitálu (tedy i onoho vyžadovaného a oceňovaného „všeobecného přehledu“, zde konkrétně v oblasti kultury) v současnosti proměňuje.

 

Špačkovy závěry ukazují, že se sice postupně výrazně posouvá definice toho, co je považováno za cennou a legitimní kulturu a vkus, a také že už nejde o tak homogenní a celospolečensky sdílenou záležitost, ale formální principy utváření kulturního kapitálu jsou pořád podobné.

 

Na jedné straně stále u řady studentů hrají roli „starší“ definice dobrého kulturního vkusu a zájmů v podobě klasické hudby či literatury, dílčí roli hraje i nejrůznější alternativní umění, ale u jiných skupin (nepřekvapivě především z prostředí společenskovědních oborů) se objevuje „nový“ žádaný kulturní kánon, který je tvořen především oceňovanou seriálovou a obecně popkulturní produkcí z angloamerického prostředí – tedy že známkou vkusu a postavení může být i sledování True Detective.

 

Záliba v rapu či fantasy už dlouho není známkou pokleslosti či malé sofistikovanosti, ale pořád je zde přítomný tlak institucí (v tomto případě třeba respektovaných médií, kritiků či galerií), který i na novém, žánrově a formátově pestrém poli určuje, co je a není žádoucí – čtením červené knihovny a sledováním televizních estrád si kulturní kapitál mezi spolužáky z „fildy“ ani dnes vybudovat nelze, ba právě naopak (možnost okázale ironické konzumace pro zjednodušení vynechejme).

 

A i ve sféře nově etablované „legitimní“ popkultury platí to, co u oněch Čapkových knih či opony Národního divadla – totiž že z hlediska budování kulturního kapitálu není důležité, jestli si o nich dotyčný „majitel přehledu“ něco doopravdy myslí a je schopný s jejich znalostí kriticky pracovat, ale stačí, že fungují jako formální symbol vzdělání a vkusu. V praxi to může vypadat třeba i tak, že jsem sice nikdy nečetl žádnou z knih o Harrym Potterovi, ale díky jisté informační osmóze dokážu pochopit narážky na mudly, Zmijozel či nástupiště 9 a ¾, a alespoň chvíli tak předstírat nutný popkulturní rozhled.

 

 

Co neznám, to nevidím

 

I přes veškerou umělost, omezenost, formálnost a skryté i otevřené elitářství ale stále platí, že je lepší byť i takto „závadný“ přehled mít než nemít. A zdaleka nejde jen o to, že se nám může získaný kulturní kapitál zhodnotit v kariéře a společenském postavení.

 

Zmiňovaná debata o proměnách norem a hodnost souvisejících s kulturním vkusem často vychází z představy, že se sice v průběhu posledních dekád zásadně proměnila komunikační krajina a zeslábla role mainstreamových médií a autorit, ale i tak stále existuje jistá obecná monokultura a všeobecně sdílené informační kanály. Tedy že většina lidí dříve či později narazí na Hru o trůny a že se také doslechne o zásadních společenských a politických kauzách, které je dobré znát. Poslední dobou ale dochází k případům, které tento náhled silně zpochybňují.

 

Když nedávno rumunská policie zatkla influencera Andrewa Tatea a obvinila ho ze znásilnění a obchodu s bílým masem, na sociálních sítích se nejprve rozjela očekávatelná bouřlivá diskuze mezi jeho fanoušky a kritiky a následně se vynořily udivené reakce lidí, kteří sice na sítích tráví většinu času, ale o influencerovi proslulém mimořádně populárními mizogynními a sexistickými výpady nikdy neslyšeli.

 

Učitelé a rodiče se nechápavě ptali, odkud se tenhle chlap vzal a proč je mezi jejich dětmi tak známý, a mnohé jistě napadlo, o čem všem ještě neslyšeli. Bublina Tateovy popularity byla jistě ovlivněna jeho vykázáním z velkých sociálních sítí, ale našli bychom i řadu méně kontroverzních postav, které sice dělají zcela mainstreamové a mimořádně populární aktivity, ale velká část internetové veřejnosti na ně nikdy nenarazila.

 

Na mysl tu jistě vytane pojem informační bublina, který je ale dnes již poněkud překonaný a nepřesný. Lépe poslouží třeba výraz informační silo, který se používá mimo jiné v manažerských teoriích. Nejde o to, že by například Tateovi fanoušci tvořili uzavřenou a zvenčí neprůhlednou skupinu, ale zkrátka se na sítích pohybují jinde a jinak. Platforem je zkrátka mnoho, jejich uživatelé jsou stále více vymezeni věkem, pohlavím, zájmy a dalšími faktory, a tak se snadno může stát, že můžeme zcela přehlédnout zásadní globální hvězdy v mnoha sektorech společnosti.

 

Jistě by se na to dalo namítnout, že zevrubné sledování současné internetové kultury takřka není v lidských možnostech a rozhodně to není povinné (typicky třeba u online humoru), jenže třeba u politiků či novinářů by to žádoucí být mělo – už jen proto, aby díky nim společnost včas zachytila a zamezila tiché digitální radikalizaci dětí, jakou prováděl Tate.

 

Pokud o něčem nevíme, nemůžeme tomu věnovat pozornost – zdánlivě banální myšlenka dostává v současném komunikačním prostředí mnohem hlubší význam, protože kvůli jeho struktuře nám mohou snadno uniknout celé široké okruhy poznání, lidí a aktivit a přitom nám tyto mezery vůbec nemusejí dojít. A logicky to pak natropí spoustu potíží, třeba u zmiňovaných politiků, ale také v oblasti osobního rozvoje.

 

Nelze to ovšem zkratkovitě svalit jen na negativní vliv technologií. Silnou roli tu hraje i společenský tlak na neustálou komunikaci a efektivní seberozvoj, který z nás paradoxně dělá mnohem omezenější jedince. Bloger Justin Murphy to nedávno popsal na příkladu současných spisovatelů, kterým se tímto způsobem zásadně omezuje skutečná kreativita a originalita tvorby.

 

Zatímco z deníků klasických autorů vyplývá, že trávili spoustu času nejrůznějšími koníčky a aktivitami, které nijak nesouvisely s jejich profesí a byly zcela samoúčelné, ti současní stále diskutují, komentují a jinak se točí jen kolem svého řemesla.

 

Spisovatelé jsou přece jen výlučná skupina lidí, ale v jiných sektorech společnosti je to ještě výraznější problém – lidé se pod tlakem okolností stále více specializují a realizují ve svých profesních oborech, a tím si kolem sebe vytvářejí pomyslné klapky. V tomto kontextu není překvapivé, že se ve zmiňovaném výzkumu studentů UK ukázalo, že na budování kulturního kapitálu mají nejmenší zájem medici z lékařských fakult. A i když u chirurga samozřejmě vyžadujeme především odborné znalosti, a nikoliv přehled v současném umění, pořád to nelze zcela smést ze stolu, protože život a společenský přínos jakkoliv špičkového odborníka nikdy nelze redukovat jen na jeho profesi.

 

Cesta k proměně přístupu k všeobecnému přehledu tak možná nespočívá ani tak v tom, jak ho budeme vymezovat, škatulkovat podle něj lidi a komu k němu umožníme přístup. Důležité je spíše to, abychom ho vnímali jako žitou praxi, a nikoliv soubor znalostí.

 

Kulturní kapitál je neodmyslitelná vlastnost. Vždy nějak působíme na lidi okolo a žádnou aktivitu nikdy nelze dělat výhradně pro radost. Jejím prováděním ale sobě i jiným prospíváme daleko více než tím, že si jen v paměti samoúčelně udržujeme soupisy středoškolského učiva biologie nebo postav z Pána prstenů.

 

V předvolebních debatách začínají figurovat tvrdé politické kauzy a kvízů o kravských žaludcích se v nich už nejspíš nedočkáme. Kdyby k nim ale náhodou došlo, bylo by skvělé, kdyby v nich kandidáti svůj všeobecný přehled nedemonstrovali jen drmolením faktů, ale také ukázali, jestli se v životě vyjma své profese věnují i něčemu jinému, zajímavému a třeba i nepříliš užitečnému.

 

Spory o to, jak moc je ten či který kandidát či kandidátka „autentický“, by jistě alespoň trochu utichly, kdyby kromě banalit typu sportu, pečení a turistiky ukázali, že ve volném čase pozorují ptáky, mixují taneční hudbu nebo píšou hororové povídky. Člověk s hlavou plnou pouze byznysu, vojákování, politiky nebo univerzitní úředničiny totiž jen těžko může mít osobnost, empatii a perspektivu, která je k zastupování „nás všech“ nezbytně potřebná.