Zuzana Hronová: Karel Gargulák – Desegregace? Zlepší se vzdělání, zaměstnanost i rozpočet

Karel Gargulák je analytik specializující se na vzdělávání. Pracuje ve výzkumné společnosti PAQ Research, která nyní přichází s projektem Desegregace.cz. Ten se snaží zrušit oddělené vyučování především romských žáků, snižovat neúspěchy dětí ve vzdělávání a naopak zvyšovat kvalitní výuku pro všechny děti bez rozdílu. V rozhovoru pro Deník.cz Karel Gargulák vysvětluje, proč se spravedlivější rozdělování romských a dalších vyloučených dětí mezi jednotlivé školy vyplatí danému městu i celému státu.

Zdroj: Denik.cz, 28. 12. 2022

 

Když se rušily zvláštní či později praktické školy, účelem bylo, aby se žáci, pokud je to možné, vzdělávali společně. To se ale nepodařilo zcela. Z několika stovek papírově normálních základních škol se staly tzv. segregované školy, kde se vzdělávají odděleně od ostatních žáků především Romové a děti se speciálními potřebami. Proč k tomu došlo?

 

Pokud nějaký systém funguje mnoho let, tak ho proměnou pár předpisů nelze lehce změnit. Speciální školství je důležitým článkem naší vzdělávací soustavy. Není však důvod, aby se v něm vzdělávaly děti z extrémně chudých rodin, nebo děti z romských a jiných kulturně odlišných rodin. Přesně to se ale dle dostupných dat děje.

 

Proč? Na tzv. inkluzi, tedy na společné vzdělávání, šlo přece do škol hodně finančních prostředků.

 

Podpora inkluzivní politiky a s tím spojené finanční prostředky třeba na asistenty pedagogů a jiná podpůrná opatření umožnila více podpořit začleňování dětí všech handicapů do běžných škol. A to včetně dětí se sociálním a kulturním znevýhodněním. Jenže i když změníte regulaci a pošlete více peněz, výsledek stojí především na kvalitě činností přímo v daných školách a regionech. Zákony a finance vytvářejí příležitosti. Pak už je to o lidech.

 

A není vlastně horší současný systém základek, které jsou normální jen na papíře, ale přitom jsou neoficiálně speciální, odděleně tu vzdělávají velké procento znevýhodněných dětí? Takže je to podobné jako v někdejších zvláštních či praktických školách, akorát na to nemají oficiální papíry a tudíž ani podporu, pakliže si ji nevyběhají.

 

Jak jsem říkal, systém průběžné diagnostiky, podpůrných opatření a jejich nárokového financování je úplným miminem pro to, aby se mohly děti různých handicapů a znevýhodnění společně vzdělávat v jedné běžné základce. Ale ani to nestačí. Naše data říkají, že potřebujete kombinaci několika kroků, aby se úspěšně vzdělávaly úplně všechny děti ve městě nebo obci. Kromě rozdělení znevýhodněných žáků do všech škol, což ne úplně všude jde, je nutné práci všech místních aktérů koordinovat, mít strategii a reagovat na problémy pod efektivním vedením politiků, úředníků a ředitelů. Musíte mít vůli a další kapacity pro kvalitní práci s romskými a dalšími vyloučenými dětmi, s jejich rodinami a komunitou.

 

Váš projekt Desegregace.cz zkoumal nejen problémy odděleného vzdělávání, ale také příklady dobré praxe, které fungují při jeho odstraňování. Co dalšího jste zjistili?

 

Naprostým základem je kvalita pedagogické práce v mateřských i základních školách. Učitelé musí umět pracovat s různými typy dětí a žáků. V tom je nesmíme nechat samotné, protože jinak vyhoří, proto i oni potřebují podporu speciálních pedagogů, sociálních pedagogů, psychologa nebo asistentů pedagogů. Bez nich se mnoho snah bude míjet účinkem. I mimo školu je však hodně práce. Terénní pracovníci mohou pomoci se získáním důvěry rodin ve vzdělávání a zvýšit účast ve školkách. Různé formy doučování a mimoškolních aktivit také hodně pomáhají. No a v neposlední řadě je potřeba myslet i na podporou stability bydlení nebo prevenci oddlužení pro potřebné rodiny. Protože když nemají děti stabilní rodinné zázemí, práce s nimi je vždy nesmírně náročná.

 

V roce 2019 zpracovali Daniel Hůle a Karel Čada pro Úřad vlády analýzu odděleného vyučování romských dětí a upozornili na velký problém. Co se od té doby změnilo?

 

V číslech se toho moc nezměnilo. Podíl segregovaných škol, kde je zastoupení romských dětí nadprůměrný ve vztahu k lokalitě, je pořád stejný. V Česku dokonce stále mámě 126 škol, kde je počet romských dětí vyšší než 50 procent. Přesto se však najdou místa, kde se vzdělávání chudých romských a dalších vyloučených dětí daří. Nabírají více zkušeností a výsledky jejich práce lze vidět na kvalitě života místních obyvatel, a především na úspěchu dětí, původně vyloučených z běžného vzdělávání.

 

Je vlastně vůle s odděleným vzděláváním něco dělat? Rodiče jsou spokojeni, že potomci nechodí do třídy s „problémovými“ žáky, ředitelům úspěšných základek vyhovuje, že jim problematická skladba dětí ve třídě neplaší rodiče a nepřidělává práci s hledáním financí či asistentů, starostové jsou spokojení, protože se jim nebouří voliči kvůli zhoršeným podmínkám ve školách.

 

Právě tato studie pro Úřad vlády ukazuje, že na mnoha místech to platí. Aktérům často v krátkém časovém horizontu vyhovuje, když se chudé romské či majoritní děti vzdělávají na segregované běžné škole či přímo v bývalé praktické škole. Výjimkou jsou školy a jejich ředitelé, na které se romské a další vyloučené děti přesouvají. Dále situace nevyhovuje terénním pracovníkům a sociálce, protože je pro ně těžší pomáhat rodinám a dětem, aby uspěly v životě. Úspěšná místa se ale umí podívat za krátkodobý horizont a chtějí využít všechny dostupné zdroje a kapacity k tomu, aby se dařilo všem dětem v jejich obci, včetně těch nadaných a talentovaných.

 

Když se v rámci spolupráce ve městě podaří dojednat spravedlivé rozdělení romských dětí a žáků se speciálními potřebami mezi jednotlivé základní školy, je to jen první krok. Segregovaná škola, která dříve vzdělávala většinu romských dětí ve městě, má za ty roky špatnou pověst. Jak se jí tedy podaří nalákat majoritní rodiny dejme tomu ze střední třídy?

 

Zde platí, že každé dítě má právo vzdělávat se ve své spádové škole, tedy v místě trvalého pobytu. Často se totiž děje to, že jsou vyloučené děti uměle vyčleňováni do škol daleko od místa bydliště. Všechny základní školy ale mají být tak kvalitní, aby každý rodič měl důvěru, že v té nejbližší se dítěti dostane toho nejlepšího vzdělávání. Někdy je nutné chudé, romské, cizojazyčné či majoritní děti přerozdělit, pokud jsou k tomu ve městě kapacity. Občas se taky stane, že se škola se špatnou pověstí zruší, znovu založí a vymezí tak, že se jedná o úplně novou instituci – s lepším klimatem, s novou kulturou, kvalitou lidí i třeba s novým vzdělávacím programem.

 

Je podle vás nyní v Česku větší vůle něco dělat s „romskými“ školami než v minulých letech?

 

Ano, vnímám to tak. Absolvovali jsme mnoho let pilotních ověřování toho, co funguje, mnoho projektů podpořených z evropských peněz. Máme mnoho skvělý materiálů a metodické pomoci v celé věci, mnoho skvělých lidí – lídrů a praktiků, kteří umí kvalitně vzdělávat všechny děti a pomáhat chudým a znevýhodněným rodinám. Vidím v mnoha městech chuť pustit se do naplnění cíle, aby se u nich dařilo všem dětem. Už jen proto, že se jim vyplatí, když všichni budou pracovat a oni z toho budou mít peníze v rozpočtu, nebo prostě proto, že se snižuje kriminalita, zlepšuje se kvalita života a celková sounáležitost občanů v obci, ze které se pak neodchází.