Ivana Vitovská: Husákovy děti potrápily množiny s jablíčky. Revoluce ve výuce byla plná rozporů

Je známo, že každá reforma školství bývá označována jako pohroma, která pořádně zamotá hlavu učitelům, rodičům i dětem. Asi nejdokonaleji se to podařilo reformě z roku 1976, známější pod názvem „nová koncepce“. Dotkla se především generace školáků označovaných jako Husákovy děti a mimo jiné zavedla do matematické výuky nejmenších žáků množiny. A aby toho nebylo málo, přibyla jim do osnov i geometrie. Rázem se tak rozplynul sen mnoha rodičů o dětech – jedničkářích.  

Zdroj: Deník.cz 19. 1. 2023

 

I když se tehdejší československé školství v 70. letech snažilo inspirovat v Sovětském svazu, myšlenka vystavět výuku matematiky na množinách nebyla ani český, ani sovětský výmysl. Objevila se už 50. letech minulého století.

________________________________________________________

Nová koncepce vzdělávání vznikla na základě dokumentu ÚV KSČ z července roku 1973 s názvem Další rozvoj československé výchovně vzdělávací soustavy – plán modernizace obsahu i metod práce školy a funkčního a obsahového sblížení tří proudů středního školství. Reforma byla realizována od 1. září 1976 a stala se součástí školského zákona z roku 1978. Její autoři se netajili tím, že cílem je přiblížit se vývoji výchovně vzdělávacích soustav v Sovětském svazu a dalších socialistických zemích.

________________________________________________________

 

„Tehdy se ve vyspělých zemích zvedla vlna modernizace vyučování žáků od nejnižších ročníků školy. Byla vedená snahou zvýšit úroveň vzdělání a logického tvůrčího myšlení lidí, která se dotkla především vyučování matematiky. Tehdy byla nová koncepce vyučování matematiky ovlivněna myšlenkami francouzských matematiků ‚bourbakistů‘, jejichž záměrem bylo vybudovat celou matematiku na základu teorie množin,“ vzpomínala v roce 2013 na webu Metodický portál RVP.CZ učitelka a odbornice na didaktiku matematiky Marie Janků, která se na zavedení množinové matematiky do československých škol podílela.

 

V tehdejším Československu se o této možnosti začalo hovořit počátkem šedesátých let. Odborníci totiž došli k názoru, že používané osnovy a učebnice matematiky kladou na žáky malé nároky a podceňují jejich možnosti. Proto Výzkumný ústav pedagogický prováděl analýzu obsahu vyučování a matematici i fyzikové se začali zabývat modernizací školské matematiky.

 

 

Kapitalistický výmysl a sovětské požehnání

 

Potom ovšem přišel rok 1968, okupace vojsky Varšavské smlouvy a nástup normalizace. „Bylo zřejmé, že se ve stanovené době, tedy v roce 1970, k zavádění nových osnov matematiky do praxe nepřistoupí.

________________________________________________________

Kromě zavedení množin bylo úkolem reformy v 70. letech modernizovat obsah i metody práce školy a sblížit tři proudy středního školství – gymnaziálního, odborného s maturitou a odborného bez maturity. Povinná školní docházka se z původních devíti let prodloužila na deset, ovšem základní škola nově měla jen osm ročníků a zbylé dva musely děti absolvovat na nějaké střední škole. Ze základních devítiletých škol se tak staly základní školy. Největší důraz se kladl na střední odborná učiliště, na nichž bylo nově možné v některých oborech maturovat.

________________________________________________________

Dokonce hrozilo, že bude i veškerý výzkum vyučování matematice zastaven neboť, množiny jsou výmyslem kapitalistických vědců,“ uvedla Marie Janků.

 

Ve výzkumu bylo možno pokračovat díky návštěvě profesora Alexeje Ivanoviče Markuševiče, který byl ministrem školství v tehdejším Sovětském svazu a kterému se československé pokusné učební materiály líbily.

 

„To ale pak po Sametové revoluci vedlo k tomu, že byl množinový přístup v učivu matematiky odsouzen, protože byl ‚prosazen mocensky v dobách totality',“ řekla pro Metodický portál RVP.CZ Marie Janků. 

 

Jedním z nejdůležitějších kroků bylo připravit na tuto převratnou změnu ve výuce učitele. „Čtyři roky jsme jezdili každý týden na školení do Hodonína, kde jsme se pomocí pracovních sešitů učili, jak dětem množiny přiblížit,“ vypráví Libuše Holečková, která v té době učila na prvním stupni základní školy na jižní Moravě. Školení trvalo čtyři roky, protože každý rok učitelé společně do nejmenších detailů probrali matematiku jednoho ročníku.

 

„Všechno jsme si malovali, neznámé množiny jsme označovali červeným fixem,“ vzpomíná paní učitelka, která je dnes už v důchodu. Podotýká, že většinu učiva pak učitelé museli naučit i rodiče svých žáků. Připravovaná reforma byla sice velmi medializovaná, ale u veřejnosti vzbuzovala velké obavy a nedůvěru.

 

 

Děti matematika bavila

 

Podle Marie Janků největším přínosem modernizace vyučování matematiky bylo, že se matematika stala nejoblíbenějším předmětem od první až do šesté třídy. „Takováto důkladná příprava se pak projevila i v tom, že naši žáci byli úspěšní v mezinárodních srovnávacích testech,“ zdůraznila.

 

S tím souhlasí i Libuše Holečková. „Děti se množin nebály. Rychle si na ně zvykly a matematiku braly jako hru a zábavu. Bylo to pro ně zajímavé a myslím, že i velmi přínosné pro rozvoj jejich logického myšlení,“ říká. Upozorňuje však, že násobilku i sčítání a odčítání se žáci stejně museli učit mechanicky, a když se dostali na druhý stupeň základní školy, s množinami už příliš nepracovali. V osnovách totiž zásadní návaznost nebyla.

 

„Matně si vybavuji, že jsme kroužkovali jabka a hrušky a že mě matematika bavila. Ale jen na prvním stupni,“ směje se Pavel Jeřábek. Sám patřil v roce 1976 mezi prvňáčky, kteří se začali množiny učit jako první. Na druhém stupni už prý však o matematiku ztratil zájem. „Přestalo to pro mě být zábavné,“ krčí rameny.

 

 

Žádné množiny, žádná logika. Staré dobré počty

 

Doba navíc přestala množinám přát. Tak, jak se v padesátých letech šířila vlna modernizace vyučování matematiky, začala se koncem sedmdesátých let šířit zcela opačná, takzvaná antimodernizační vlna. Pod heslem Back to basics se odmítala teorie a prosazoval se prakticismus.

 

„S antimodernizačními tendencemi u nás vystoupil roku 1978 na matematicko-fyzikální fakultě profesor Freudenthal. Ten svou přednášku zahájil patetickým ‚Žádné množiny, žádná logika do školské matematiky, ale pouze staré dobré počty‘,“ uvedla Marie Janků.

 

Tato antimodernizační tendence podle ní ovlivnila postoje některých československých matematiků i části veřejnosti. Další úder přišel ze Sovětského svazu, kde po diskusi k modernizaci vyučování matematiky, kterou vyvolal dopis akademika Lva Semjonoviče Pontrjagina, nejen, že nebylo zavedeno vyučování matematiky prosazované profesorem Markuševičem, ale učivo o množinách bylo vypuštěno i z učebnic pro vyšší ročníky.

 

„Tak místo toho, aby se pracovalo na druhé etapě modernizace vyučování matematiky, jak se původně předpokládalo, byla nastartována cesta ‚Zpět k základům‘,“ konstatovala Marie Janků. Po Sametové revoluci se podle ní navíc začalo klást rovnítko mezi množiny a totalitu, a tak se stalo, že postupem času z učebnic matematiky vymizely nejen názorné poznatky o množinách, ale i celá řada dalších důležitých poznatků a způsobů zpracování učiva. Podle Marie Janků se to projevilo klesající úrovní vyučování matematiky a následně i horšími výsledky dětí v mezinárodních srovnávacích testech.

 

 

Málo času na mluvnici a jeden newton

 

Takzvaná nová koncepce však přinesla problémy ve výuce češtiny. Potíže nastaly, protože náročné učivo české mluvnice se výrazně zhustilo a bylo na něj málo času. „Na to, čemu se děti v předchozím školském systému věnovaly pět let, najednou musely stačit čtyři roky, a to bylo málo,“ vysvětluje Libuše Holečková. Na důkladné procvičení mluvnice nebyl prostor a na znalostech dětí se to bohužel projevovalo.

 

„Výrazně omezená byla například doba, po kterou se ve třetí třídě probírala vyjmenovaná slova, a děti s tím měly problémy. Řešila jsem to tak, že jsem občas mluvnici učila místo výtvarné výchovy. Jinak to nešlo,“ říká bývalá učitelka.

 

Podle ní se tehdy výuka často nepochopitelně věnovala věcem, na které děti na prvním stupni ještě neměly kapacitu: „Ve třetí třídě se v přírodovědě například učilo, že jednotka síly je newton, což se mi zdálo předčasné a zbytečné.“

 

 

Nepřipravené školství

 

I když by se to dnes tak mohlo jevit, největším problémem školské reformy z roku 1976 nebyly množiny. Podle odborníků si totiž nová koncepce kladla daleko ambicióznější cíle, než tehdejší stát dokázal zabezpečit. Do škol nastupovala početná generace známá jako Husákovy děti a školství na to nebylo připraveno.

 

„Zvýšené nároky na kvantum znalostí a na rychlé tempo žáka počínaje 1. ročníkem není možné doopravdy plnit, jsou-li třídy přeplněny třiceti až čtyřiceti žáky, kteří jsou vyučováni frontálními metodami jedním učitelem,“ uvedli Miluše Havlínová a Jan Kovařovic v dokumentu věnovaném tehdejší školské reformě a zveřejněném roku 2014 v Učitelských listech. Ukázalo se, že chybějí učebny i školy a je málo učitelů. Náročná výuka vyžadovala nový přístup a nové metody, a tedy menší počet žáků ve třídách.

 

Na to, že některé děti v přeplněných třídách učivo nezvládají a dostávají se do problémů, začali upozorňovat dětští lékaři i pedagogicko-psychologické poradny. Informací byl dostatek, ale stát na ně nereagoval. Zůstalo to na školách a především na jednotlivých učitelích. „V době narůstající krize se porůznu objevovali učitelé, kteří pochopili, že selhávání žáků je důsledkem tvrdosti školních poměrů, a sami se snažili zmírnit jejich negativní dopady,“ píšou autoři dokumentu.

 

Jiní odborníci byli k tehdejší reformě ještě příkřejší. „Vzpomínka na novou koncepci zaváděnou před třiceti lety mě ještě dnes naplňuje hněvem. Jsem naprosto přesvědčena, že kvalita, jíž naše školství do té doby dosahovalo, silně utrpěla,“ napsala učitelka Jaroslava Lebedová v roce 2007 v časopise Rodina a škola.