„Za ty tvoje prachy bych do třídy jenom nakouknul…“, sdělil mi na třídním srazu před pár lety ex-spolužák, tehdy kantor na základní škole. No, a to bylo, prosím, ještě před tím, než se učitelům začalo přidávat! Jasně, má to háčky. Jako zaměstnanec univerzity nejsem učitel, jsem „akademický pracovník“, spadám pod „vědu a výzkum“ a učím podstatně méně hodin, než učil bývalý spolužák – učení je „pouze“ jednou ze tří rolí akademiků. Jeho bonmot si ale nebylo možné nezapamatovat.
Zdroj: EDUin
9. 3. 2023
Olomoucká
filozofická fakulta zvedla téma nedůstojných platů akademiků na „fildách“
působících. Chce se mi říci „Konečně někdo!“. A nemá to vyznít vůči
olomouckým neuctivě. Naopak! Je to dokonce trochu jako sen. Ten problém není
jen současný. „Kdysi“ (opravdu, asi ještě v době, kdy jsem neměl vlastní
počítač [1] – ve starých složkách nikde nic)
jsem zkusil oslovit vysokoškolské odbory s žádostí, aby se věnovaly našim
nízkým platům. Po čase přišla odpověď, že „nic nelze“. I pokusil jsem se na
vlastní fakultě mluvit o zablokování státnic nebo přijímaček, aby si nás
alespoň „někdo“ všiml. Ticho mi bylo odpovědí [2]. Ale problém se čas od času přece
jen vynořoval [3]. Ruku v ruce s onou léta
letoucí stále aktuální mantrou: „Nejsou peníze.“ Jenže peníze jsou [4]. jak vidno ze skoro 60 tisícového
průměru platu akademických pracovníků napříč Českem. Sken mé výplatní pásky
(stručně: pražská FF; 34 600 btto; 40 let praxe, tituly vpředu, titul vzadu,
jak se žádalo…) je na odkazu v poznámce [5].
Ale zpět
k titulku blogu. Olomoučtí organizátoři petice napsali na web
k „Výzvě na podporu humanitních a sociálněvědních oborů“
[6] toto: „…žádáme petenty o aktivizaci
odborů a senátů na jejich pracovištích a zasílání vlastních příběhů a
zkušeností.“ Na pražské FF jsou různé „složky“ již aktivizovány,
takže dovolte ten příběh (vč. zkušeností) [7].
Moje mzda vážně byla
těch několik desítek let na FFUK, vesměs pod celostátním průměrem [8]. Čas do času se sice „něco stalo“ a
plat šel na úroveň průměru nebo dokonce trochu nad něj. Tato šťastná období
ovšem končila pokorným návratem k běžnému filo-standardu. Co tedy s tím? Tak
např. dva perspektivní kolegové mojí generace založili rodiny … a pak to prostě
na fakultě zabalili a odešli do (obecně řečeno) finančního sektoru (jedno
období jsem měl dokonce pocit, že být na FF je vlastně ideální job pro manželky
movitých podnikatelů). Jiným řešením bylo „jít do funkcí“. Jistě, jsou tam
příplatky. Taky jsem byl ve funkcích, byť vždy krátce. Nelákalo mne to. Ano,
bylo to lepší…, ale (alespoň v mém případě) ne o tolik, abych radostně křepčil.
Nu, možná jsem si za to mohl sám, kdo ví.
Některá období byla
nesnadná. Když se z nízkého platu začaly brát alimenty na dvojčata,
nastalo mi životní období „ajdam a točeňák“. Kupodivu jsem si tyto základní
potraviny nezošklivil. Bylo jasné, že s tím budu muset něco dělat. A tak
jsem taky začal uvažovat o odchodu z fakulty. Jenže devadesátky mi
přihrály příležitost. Coby osoba pracující v oboru „pedagogika“ se
zaměřením na psychosociální výchovu (nyní např. výchova osobnostní a sociální)
jsem začal být poptáván na různé kurzy dalšího vzdělávání pedagogických
pracovníků. Božínku – kolik se to tenkrát platilo za hodinu? 30 Kč? Už nevím
přesně. Vzhledem k cenám to bylo jaksi snesitelně nepřiměřené. Finančně mi
kurzy ale pomohly. Navíc jsem začal pracovat částečně na DAMU, což byl další
přivýdělek. Po pár letech šetření jsem si pak mohl dovolit vyměnit starou
škodovku (dárek rodičů) za ojetého Favorita (auto, nikoliv kolo). Bohužel,
vybílil jsem si tím konto, takže – po čtyřicítce – jsem začal se šetřením znovu
od píky.
Práce v kurzech pro
učitele se logicky vázala k profesním tématům. Jenže nebyla úplně snadná,
vyžadovala čas na přípravy; mnohdy i práci s lidmi, kteří na školení nechtěli,
ale museli; byly to pracovní víkendy, po nichž se v pondělí nastupovalo na
fakulty atd. atd. Souběhem okolností se pak přihodilo, že jsem začal dělat
kurzy různých komunikací mimo školství (státní správa, justice, banky,
knihovníci). A tam se platilo mnohem lépe, takže i přes vábení, abych do těchto
organizací nastoupil jako zaměstnanec nebo se stal profesionálním lektorem té
či oné agentury, jsem zůstal na FF.
Konečně jsem začal
pořádně šetřit. A – při vší ostražitosti ve vydávání peněz – jsem si okolo
padesátky (mj. ovšem s pomocí bankovní půjčky) začal plnit některé sny. Na
druhou stranu, práce v kurzech samozřejmě ubírala soustředění, někdy i sílu či
motivaci a jistě i díl času k/na práci na fakultě. Věřte však, že kdyby mi
fakulta nabídla víc peněz, řadu školení bych vypustil. V takovémto typu
„provozu“ nás na fakultě fungovalo věru povícero. I tak mi vyšlo 11 vlastních
knih (12. na čekačce), pár brožur k tomu, spousta článků a mám podíl na
několika desítkách společných textů. A navrch: Školit různé lidi různých
profesí, to znamenalo zkušenosti. Byly to výlety do světů, z nichž pedagog
(oborem) mohl pak v akademickém skleníku leccos vytěžit! I terén pro výzkum.
Jo – granty? Pomiňme
podivnosti, o nichž se mluvilo v souvislosti s jejich získáváním i
následnou administrací. Připravit grantovou žádost vyžadovalo značnou investici
času a námahy s více než nejistým výsledkem (žádost pochválena, ale nepřijata –
že prý zkusit za rok). Bylo vážně jednodušší vzít jinou práci za peníze někde
jinde a – hned!
Samozřejmě, tím, co
je psáno výše, se „nevyčerpává“ život na filozofické fakultě. Bylo toho daleko
víc. A z toho „víc“ vyjmu ještě toto: Zejm., když jsem se zabezpečil prací
i jinde, mohl jsem si užít, co mne bavilo a baví. Práci se studenty
připravujícími se na práci s dalšími lidmi. A zkoumání. S devadesátkami
přišla možnost dostat se k literatuře (byť velmi zvolna – samozřejmě,
nebyly peníze!) a začít dělat též témata u nás neznámá. Volnost bádání byla
v jistých obdobích skvělá. S nástupem počítačů a sítě se pak objevila
možnost i organizovat si účelněji čas. Podstatě práce na filozofické (a ovšem i
divadelní) fakultě vděčím za možnost rozvíjet zajímavou odbornost a za nasycení
potřeb poznávat a rozumět.
Ale přece jen – za
ty peníze… nebylo vždy snadné, a to na elitní škole (myslím FF i UK), si
nepřipadat poněkud „jakopako“, byť dobrovolné.
________________________
[1] Upřesňuji: „Služební“ počítače
se u nás nikdy nevedly… kompy na nevyhnutelnou práci v klidu doma a si
kupujeme za své (někdo šťastnější pak z grantu) – zkuste psát knihu ve
„sborovně“, žeáno.
[2] Dnes viz např.: https://www.novinky.cz/clanek/veda-skoly-nespokojeni-vysokoskolsti-pedagogove-planuji-usporadat-v-breznu-protestni-akci-40424800
[3] Viz např. Petr. A. Bílek,
Akademická jatka. A2 – Kulturní
týdeník, 2008.
[4] … a podle chodbových tamtamů
se prý dá v jistých pozicích, nejen akademických, slušně vydělat i na
fildách („jak jsem – na chodbách – koupil, tak prodávám“, důkazy by stejně byly
pravděpodobně nedostupné…).
[5] https://www.facebook.com/josef.valenta.5473
[6] https://www.petice.com/a/367789
[7] Pro jistotu podotknu, že
podobný příběh by mohl vyprávět kdejaký můj vrstevník, jenže ne každý
z těch příběhů by byl spjat s institucí, která má prestiž, jejíž
jméno mělo a má zvuk a je vyslovováno i s úctou.
[8] Porovnal jsem 6 platových
výměrů a mezd mezi lety 1992–2023.
Žádné komentáře:
Okomentovat