Zuzana Hronová: Žít ve Velkých Hamrech býval horor. Radnice problém vyřešila chytře a lidsky

Městečko pod Jizerskými horami Velké Hamry důsledně řešilo situaci lidí z vyloučených lokalit. Nabídlo jim městský byt, podmínkou byla stálá práce a docházka dětí ve škole. Úspěchy se dostavily za několik let. 

Zdroj: Deník.cz 14. 2. 2023

 

Dvouapůltisícové městečko Velké Hamry ležící na úbočí Jizerských hor nedaleko Tanvaldu najdeme v únoru zapadané sněhem. Na historickém náměstí s městským úřadem a kostelem se pošťuchují školáci trousící se po vyučování domů nebo na autobus do nedalekých vesnic. Další míří k opravenému dvoupatrovému domu na břehu řeky Kamenice. Sídlí tu komunitní centrum, které před deseti lety stálo na začátku přerodu z problematického sídla s pěti vyloučenými lokalitami, nepřizpůsobivými rodinami, mnohačetnými exekucemi a vysokou kriminalitou, na město, kde už lidé nemají strach žít.

 

Velké Hamry patřily k prvním obcím, které v roce 2012 zahájily spolupráci s Agenturou pro sociální začleňování. Tehdy tu začali působit asistenti prevence kriminality, terénní pracovnice obce a sociálně zdravotní pracovnice, která doprovází klienty k lékařům a řeší s nimi správnou péči o děti. A vznikl tu také kamerový systém.

 

 

Nepopulární úkol

 

Na místo „teréňačky“ nastoupila před deseti lety Markéta Horneková. Seznámila se s místními vyloučenými lokalitami a jejich obyvateli a postupně tu rozvíjela komunitní centrum, aby měly děti kde smysluplně trávit čas po škole. Vybudovala si tým terénních pracovníků z místních šikovných Romů, kteří toužili po změně. Sama se stala komunitní koordinátorkou.

 

Letos v lednu získala od Nadace rozvoje občanské společnosti Cenu Ladislava Čerycha za své mnohaleté úsilí integrovat děti na okraji společnosti. „Žily tu i rodiny z východoslovenských osad, které nebrala nejen většinová společnost, ale ani třeba Romové z Tanvaldu. V některých rodinách se mluvilo jen romsky, dospělí česky něco málo uměli, malé děti nic. Někteří rodiče ze Slovenska chodili do školy tak málo, že byli prakticky negramotní,“ vypráví Horneková. Z potomků tak pomalu vyrůstala další ztracená generace.

 

Starosta Velkých Hamrů Jaroslav Najman vzpomíná, že když s proměnou lokality začínali, říkali si, že výsledek uvidí nejdříve za deset let. Do úkolů, které přesahuje jedno funkční období, se většinou politikům nechce. „Navíc romská problematika je mezi majoritou velice nepopulární. Šel jsem do toho a sklidil za to hodně špatného. Byli jsme ale přesvědčení, že jdeme po správné cestě,“ říká starosta.

 

A tak v ní pokračovali a vždy usilovali o kompromis, aby se necítila ukřivděně většina ani menšina. „Asi to neděláme úplně špatně, už v pozici starosty začínám čtvrté funkční období,“ konstatuje Najman. Úspěchy Hamrů s komplexním a okamžitým řešením sociálních problémů inspirovaly podobné lokality.

 

 

Řešení? I byty

 

Radnice, komunitní centrum a škola se zaměřily na bezpečnost, vzdělání, zaměstnání, bydlení a časem i zdraví. Postupně stabilizovaly velkou část rodin z vyloučených lokalit. Pomohly jim najít práci, nejčastěji u městských technických služeb. Kdo si zaměstnání udržel a posílal děti do školy, získal sociální byt.

 

Platil nájem a když na něj jeden měsíc neměl, terénní pracovnice se hned zajímala, co se děje a problém s ním řešila v zárodku – nastavili splátkový kalendář, zrušili nevýhodné půjčky, zařídili dávky nebo insolvenci. „Když se něco děje, hned zvedáme telefon, napíšeme na mobil nebo zajdeme za rodinou osobně,“ popisuje komunitní koordinátorka Horneková.

 

Problém byl také přesvědčit tatínky, aby pracovali legálně. Výplata zatížená exekucí jim totiž přinášela méně peněz než samotné dávky. Někteří si přivydělávali načerno. Motivoval je ale zisk městského bytu. Několik sociálně vyloučených rodin se z Hamrů odstěhovalo jinam, kde nebyly podmínky takto přísné.

 

 

Člověk v tísni o Velkých Hamrech

 

„Situaci ve Velkých Hamrech sledujeme už delší dobu. Ze strany komunitního centra a vedení města jsme vnímali snahu využít naše programy, zejména program dluhového poradenství. Celkově vnímám, že zapojení aktéři, tedy radnice, komunitní centrum a škola, před problémy nezavírají oči a snaží se je aktivně řešit."

 

Lukáš Průcha, ředitel pobočky Liberec – programy sociální integrace, Člověk v tísni

 

 

Nejdřív zachránit děti

 

Markéta Horneková se nejdříve zaměřila na děti, aby se neúspěšnost rodiny nepropisovala na další generaci. „Někteří rodiče mají zvláštní školu, další nedokončili základku a třetí skupině říkám dálkoví studenti – prostě nějakou školu začali, ale v podstatě do ní nechodili,“ popisuje koordinátorka.

 

Také jejich děti chodily původně výhradně do speciální školy v Tanvaldě. Když po nich v pedagogicko-psychologické poradně chtěli nakreslit postavu, nevěděly, co to slovo znamená. „Bezradně hryzaly tužku, odešly s diagnózou mentální retardace a automaticky mířily do tanvaldské ‚specky‘,“ líčí Horneková.

 

Do běžné hamerské základky chodil tehdy jediný romský žák. Jeho maminka pro něj chtěla dobré vzdělání a místo mu tam vybojovala. Další rok se přidala jedna dívka. Postupně se tu ale rozebíhala inkluze. Velký zlom nastal v roce 2015, kdy se stala ředitelkou školy Zdeňka Juklová. Ta aktivně spolupracovala s radnicí a komunitním centrem na rozvoji žáků z vyloučených lokalit a na podpoře jejich rodin. Místní neziskovka zaplatila speciální pedagožku, která docházela do rodin předškoláků.

 

Když nastoupila jako speciální pedagožka do hamerské devítiletky, prolomila u romských rodičů nedůvěru a začali sem houfně své děti přihlašovat. „Byla to jejich paní Lenka, kterou znali ze svého obýváku,,“ vysvětluje koordinátorka. Dnes už navštěvuje většina zdejších romských dětí místní základku.

 

 

Do školy musí

 

Z pochůzek za učiteli, rodiči a žáky se do komunitního centra vrací koordinátorka školní docházky Helena Lavičková. Na internetu je ve spojení se všemi žáky i jejich rodiči. Každý večer řeší, kdo půjde do školy, kdo ne a jaký k tomu má důvod. Své záznamy pak ráno porovnává s třídními učiteli. „Když tam něco nesedí a nedostaví se dítě, které mělo přijít, zjišťuji u rodičů, proč nepřišlo. Když se vyskytne nějaký problém, jedu rovnou do rodiny a také ho řeším na schůzkách ve škole s ředitelem, zástupkyní a učitelkami,“ vysvětluje.

 

Dohlíží i na to, aby se žáci dostali na smluvená doučování. „Měli jsme tu také holčinu, která nechodila do školy skoro vůbec. Oba rodiče odcházeli v šest do práce, takže ji nemohli vzbudit. Proto jsem každý den já nebo kolegyně zastavila autem u jejich baráku a bušila na dveře. Dneska už vstává a vypraví se sama a chodí pravidelně,“ líčí.

 

Zjišťuje také, kteří rodiče nemají na školní pomůcky nebo na školní obědy a zprostředkovává pomoc od nadací. V současnosti se tu již mohou pochlubit i romskými studenty na středních učilištích, dvě dívky dokonce studují střední pedagogickou školu. Úspěšní studenti se navíc stávají inspirací pro mladší sousedy z Hamrů. „Teď se jich hodně chce vyučit za prodavače jako náš první absolvent Mirek, popřípadě chtějí dělat terénní nebo komunitní pracovníky jako moji romští kolegové z komunitního centra,“ líčí koordinátorka.

 

Ze schůzek v rodinách se vrací i romská terénní pracovnice Lucie Šolcová. Lidé se na ni obrací, když si nevědí rady s úřady a jejich dokumenty či se žádostmi o dávky. „Vypisuji s nimi papíry. Znají mě tu od malička. Důvěřují mi, dají si ode mne říct,“ popisuje.

 

V administrativě je samouk. „Dělala jsem roky po fabrikách. Ale vždycky jsem chtěla pomáhat lidem, takže tahle práce byla můj sen. A ten se mi splnil,“ říká spokojeně.

 

 

Odpolední zábava

 

Ke komunitnímu centru se po obědě trousí první děti ze školy. Dnes je čeká zvláštní úkol. Spolu s romskými komunitními pracovníky Jánem Puľem a Žanetou Lavičkovou a za pomoci výtvarnice Nikoly mají na stěnu jedné z rekonstruovaných místností namalovat dle předlohy hamerský kostelík a radnici. Kancelář se má brzy stát působištěm dluhové poradny Člověka v tísni.

 

Děti sem zatím zvědavě nakukují. „Každý den pro ně vymýšlíme v klubovně nějakou jinou zábavu. Nejradši něco vyrábějí. Kdo chce, tomu pomůžeme s úkoly do školy. Necháme je taky pořádně vylítat venku,“ přibližují Lavičková a Puľo.

 

Oba se snaží k dětem přistupovat kamarádsky, takže se jim mnozí svěří s problémy ve škole či v rodině. „A hlavně už na nich poznáme, že se něco děje, trávíme s nimi každý den a známe je od malička,“ shodují se.

 

Baví se s nimi i o plánech do budoucna, na jakou školu jít, čemu se věnovat. „Vysvětlujeme jim, že nikam nevede, když půjdou po základce rovnou na pracák, jako to někteří znají z rodiny,“ říká Puľo. Učí je také jasným pravidlům. Třeba že když nejdou do školy, nesmí ani do klubovny. A jelikož tu mají většinu kamarádů, příště si rozmyslí, zda zbytečně chybět ve třídě.

 

Komunitní centrum postupně zapojilo i rodiče. Zvali je na tvůrčí dílny, na táborák i na výlety. Někteří dospělí do té doby nikde nebyli, takže i prvotní návštěva tanvaldského kina pro ně znamenala velký zážitek. Pak přišly výlety na koupaliště, víkend v kempu, muzeum v Brně, plavba lodí v Praze nebo týdenní letní tábor v chatkách.

 

Některé nezaměstnané maminky tu vyrábějí hračky a tkají koberce k prodeji. „Od té doby, co je klubovna, tak je tady v Hamrech klid. Děcka jdou sem a nedělají někde blbosti. A navíc naše děti sem často přijdou s kamarády z majority. Dříve to tak nebylo, panovala tu mezi oběma skupinami dost nedůvěra,“ konstatuje Puľo.

 

 

Soustavná práce

 

Starosta Velkých Hamrů Najman dodává, že hamerský recept spočívá v soustavné práci. Základem úspěchu podle něj bylo, že propojili bydlení, vzdělávání a práci. „Jsme důslední a občas nepříjemní, ale vyplatí se to,“ říká.

 

Chtěli také, aby se lépe poznala majorita s minoritou. Když město začalo Romy zaměstnávat a ubytovávat ve svých bytech, obě skupiny se více potkávaly. „Nejvíc pro majoritu znamená, když vidí, jak Romové jdou každý den ráno do práce,“ domnívá se Najman.

 

Hamerský recept ale není podle Najmana zcela přenositelný. Každé město je totiž jiné a má jiné problémy a složení obyvatelstva. „My tu máme zhruba čtyři procenta Romů, s čímž se dá pracovat. Snažíme se tento podíl udržet a stabilizovat migraci,“ popisuje. Záleží také na tom, zda si město ponechalo svůj bytový fond.

 

Také Horneková říká, že jejich řešení není všespásné. Nezachytí prý ty, kteří se nesnaží se svým životem něco udělat. „Co mám dělat s člověkem, který profetuje i jídlo z potravinové banky a jeho děti nemají co jíst? Já za ně nemůžu žít jejich život, můžu je jen popostrčit správným směrem,“ konstatuje.