Jana Ustohalová: Jednotné přijímačky jsou slepá ulička. V současné podobě škodí dětem, státu i celé společnosti

Začaly jednotné přijímací zkoušky na střední školy. Uchazeči o studium jimi musí povinně procházet již šestý rok a za tu dobu je jasné, že politické rozhodnutí zavést tento typ plošných přijímaček je slepá ulička.

Zdroj: Deník.cz 13. 4. 2023

Nevýhody přijímaček jako státního povinného testu, který připravuje Cermat, převažují nad výhodami. Ukazuje se, že je vyloženě škodlivý, protože zvyšuje rozdíly mezi dětmi. Bohatší rodiny si mohou zaplatit doučování a jejich děti mají možnost lépe se na jednotnou státní zkoušku připravit. Podle ministerstva školství by na ni mělo stačit běžné učivo základní školy, ale nestačí.

 

Rozdíly v kvalitě výuky na jednotlivých základních školách jsou totiž obrovské. Mimo jiné i proto, že především mimo větší města je nouze o aprobované učitele, takže třeba v Karlovarském kraji je jich víc než čtvrtina neaprobovaných a na některých, hlavně menších školách pak tvoří většinu učitelského sboru.

 

Jednotné přijímačky zároveň pokřivují samotnou výuku na základních školách. Ta se hlavně v 9. třídě soustředí jen na drilování příkladů Cermatu z matematiky a češtiny, všechno ostatní jde stranou. A to dokonce do té míry, že na řadě škol mají deváťáci něco jako neformální „svatý týden“, tedy v týdnu před zkouškami se intenzivně připravují doma.

 

Způsob, jak je příprava na státní zkoušky koncipovaná nyní, totiž upřednostňuje jen jeden typ škol, ten nejběžnější. Že existují například umělecké školy, se pomíjí. A protože se děti připravují jen na státní přijímačky, na nic jiného není na základních školách prostor ani kapacita. Takže přípravu na talentové zkoušky třeba na výtvarné obory, kde se státní přijímačky nedělají, musí rodiny zvládnout samy, bez podpory školy.

 

Znamená to pro ně opět platit přípravné kurzy a omlouvat absence ve škole, protože nemá smysl chodit na fyziku nebo přírodopis, když se potřebujete intenzivně připravovat na talentovky z figurální kresby.

 

Stát navíc jednotnými přijímačkami prakticky odebral pravomoci středním školám, aby si vybraly nejlepší studenty pro daný obor. Cermat totiž zjišťuje jen schopnost nazpaměť se naučit určité typy příkladů či úloh nebo v češtině úplně nesmyslnou znalost českých přísloví.

 

Nezjišťuje jiné schopnosti, které jsou pro studium řady oborů důležité, jako je kreativita, dovednost řešit úkoly, s nimiž se dosud dítě nesetkalo, spolupráci, třídění informací na důležité a méně důležité. Nebo analyticko-syntetické myšlení, které je důležité pro schopnost studovat jazyky. Struktura zkoušky Cermatu vyhovuje jednomu typu studentů a vyřazuje ty, kteří jsou sice inteligentní či nadaní, ale neumí se naučit na test memorováním.

Kdybychom to věděli, tak bychom tam nechodili

V kombinaci s tím, že ještě v roce 2023 musí rodiče přinést přihlášku na střední školu v papírové formě, protože neexistuje žádná centrální databáze žáků základních škol, která by umožnila dát přihlášky na víc než na dvě školy, pak systém nutí rodiny do strategií, kdy nevybírají školu, na kterou by chtěly, ale na kterou mají přes jednotné přijímačky větší šanci se dostat.

 

Přispívá k tomu i prakticky neexistující kariérové poradenství na základních školách, které dnes spočívá jen v rozdání katalogů středních škol žákům. Aktivnější rodiny obejdou dny otevřených dveří, kde se ale ne vždy dozvědí, co je konkrétním obsahem předmětů vyučovaných na dané střední škole a jací jsou tam učitelé. Což zase může vést k tomu, že děti přecení nebo podcení svoje ambice a hlásí se na školu, na kterou nemají nebo je pro ně příliš jednoduchá. Takže jsou předem odsouzené k neúspěchu a nespokojenosti.

Toto příliš brzké rozdělování patnáctiletých dětí do úzce zaměřených studijních oborů také znamená, že polovina z nich po čtyřech letech říká, že by si vybraly něco úplně jiného.

 

Ročně přestoupí kolem devíti tisíc studentů středních škol a jejich počet narůstá.

 

Podle studie Pedagogické fakulty Univerzity Karlovy jde především o studenty prvních ročníků, kteří se tak snaží přestupem korigovat výběr nevhodné školy. Nejvíc takových přestupů je v Karlovarském a Ústeckém kraji a „pravděpodobně souvisí s jinými pedagogicky a sociálně rizikovými jevy,“ píšou experti ve studii.

 

Častější přestupy na jiné, vhodnější střední školy jdou pak na úkor státního rozpočtu a velmi prodražují náklady na vzdělání jak rodinám, tak státu, protože děti studují o rok až dva déle, než by studovaly, pokud by se napoprvé dostaly na obor, na který chtěly.

 

Omezený výběr jen mezi dvěma středními školami, specifické požadavky na úzce zaměřené znalosti u státních přijímaček v kombinaci se sociální situací také vedou nemalou skupinu mladých lidí k předčasnému odchodu ze vzdělávacího systému s neukončeným středním vzděláním. Což je doživotně odsuzuje k podřadným, špatně placeným zaměstnáním, balancování na hraně chudoby a frustraci, na jejímž konci jsou vysoké volební výsledky populistů.

 

Vysoký podíl takových dětí je opět v už tak dost strukturálně znevýhodněném Ústeckém a Karlovarském kraji, kde střední školu nedokončí 17 % studentů. 

Děti nemají stejné šance na vzdělání

Na střední školy se letos hlásí nejsilnější ročník za posledních třicet let; největší zájem je o školy s maturitou a gymnázia. Protože logicky čím vyššího vzdělání dosáhnete, tím větší šanci máte, že se budete mít dobře a uživíte se. To chápe většina rodin a přizpůsobuje tomu strategie volby školy, kdy chce pro dítě minimálně maturitu.

 

Nechápe to stát, který nereagoval navýšením míst na těchto žádaných školách, a který tak brání demokratizaci vzdělání a tlačí část populace do učebních oborů, kam nikdo nechce, protože je u jejich absolventů největší nezaměstnanost a jsou nejhůře placené. Dvě třetiny nezaměstnaných mají jen základní vzdělání nebo výuční list, protože nedostatek jejich všeobecného vzdělání znamená, že si nemůžou vybírat práci.

 

Učební obory totiž nevychovávají jen žádané řemeslníky se zlatými českými ručičkami, ale taky třeba lesní dělníky, pomocné kuchaře nebo šičky, jejichž vyhlídka na stálé zaměstnání a lepší plat je prakticky nulová.

 

Systém státních přijímaček doslova vyřazuje ze vzdělávání statisíce sociálně znevýhodněných dětí. Pokud se chtějí dostat na střední školu, musejí jim rodiče platit drahé kurzy a přípravu: čím větší je konkurence, tím menší je pravděpodobnost, že jim budou na jejich vysněnou střední školu stačit jen znalosti z běžné základní školy.

 

Ne všichni stojí na stejné startovní čáře. Protože české školství je založené na extrémní spolupráci rodiny se školou, naději na úspěch mají hlavně děti z motivovaných rodin.

 

Rodiny, které nemají kompetence nebo energii, aby pomáhaly svým dětem se vzděláváním, počínaje pomocí s domácími úkoly a konče placenou přípravou na přijímačky, jsou předem odsouzené k neúspěchu. V Česku totiž nezáleží, jak jste chytří nebo jaký máte talent, ale na tom, do jaké rodiny se narodíte. Tyto podmínky, kdy prakticky vylučuje sociální a vzdělanostní mobilita, ale nastavuje stát. Nerovnosti v šancích jsou tedy strukturální.

 

A napovídají to i statistiky: jaké bude mít dítě vzdělání, nejvíc závisí na tom, v jaké rodině se narodí. Na vysokoškolský titul dosáhnou jen tři procenta dětí, jejichž rodiče nemají středoškolské vzdělání a jen sedmnáct procent dětí středoškoláků. Naopak narodíte-li se do rodiny, kde má aspoň jeden z rodičů vysokoškolský titul, máte ze dvou třetin pravděpodobnost, že také vystudujete vysokou školu.

 

U státních přijímaček, kde mají děti jen dva pokusy na jejich úspěšné složení, pak hraje obrovskou roli také jejich odolnost vůči tlaku a schopnost zvládat stres. Což znevýhodňuje ty, kdo nemají v patnácti zdroje (osobnostní, mentální, materiální), jak jej zvládnout v situaci, kdy jeden test rozhoduje o jejich budoucnosti. Extrémní stres totiž neposiluje všechny, ale jen ty, kdo k tomu mají osobnostní výbavu. O znevýhodnění dětí například s poruchami učení nemluvě, a to i v případě, že dostanou víc času na vypracování testu.

 

Krátce řečeno: Jednotné státní přijímací zkoušky v současné podobně extrémně škodí dětem, státu i celé společnosti. Ale z nějakého důvodu jako bychom chtěli, aby naše děti trpěly, takže je tomuto vystavujeme.