Ludmila Bakonyi Selingerová: Podpora vysoce citlivých dětí a práce s pohádkou

Termín vysoká citlivost se u nás v pedagogických a rodičovských vodách teprve usazuje, ale pro mnoho dětí jsou tyto poznatky a přístupy doslova průlomové. Pojďme se podívat, co vysoká citlivost je, jak je častá, čím se projevuje a jak k ní přistupovat tak, abychom dětem pomohli pochopit jejich nastavení a provedli je dětstvím a dospíváním jako zdravě sebevědomé, odolné a spokojené. 

Kde se vzala vysoká citlivost?

 

Vysoce citliví lidé jsou zastoupeni zhruba 20% populace. To vůbec není malá část, ale přesto se dlouho na citlivé jedince koukalo skrz prsty a byly jim věnovány nálepky jako cíťa, hypochondr, hysterka a podobně. Od dětství byli vedeni k potlačování svojí přirozenosti, lidově řečeno “zatnout zuby a nevymýšlet si”. Ještě v druhé polovině minulého století se odborná veřejnost stavěla k vysoké citlivosti spíše jako k diagnóze, přinejmenším ale slabosti či neduhu.

 

Při dnešním pohledu se emoce a zvýšená vnímavost přestávají stigmatizovat a na vysokou citlivost se pohlíží jako na odlišné nastavení. Hlavní roli v tom sehrála práce americké klinické psycholožky a psychoterapeutky Elaine N. Aron, Ph.D., která začala studovat vysokou citlivost jako vrozený rys osobnosti v roce 1991. Její první zásadní prací na toto téma byla kniha The Highly Sensitive Person: How to Thrive When the World Overwhelmes You, která vyšla poprvé v roce 1996. Její odkaz potom následuje i řada dalších odborníků.

 

Lidé s HSP mají velmi citlivou nervovou soustavu a reagují mnohem silněji na okolní podněty, a to jak na pozitivní, tak na negativní. Informace zaznamenávají, všímají si jemných nuancí, hluboce je zpracovávají, porovnávají s dalšími zkušenostmi, vyhodnocují rizika, pozorují a přemýšlejí. Teprve potom jednají. Jsou mnohem náchylnější k podnětovému přetížení, silně prožívají emoce své i ostatních lidí a mají velmi rozvinutou empatii.

 

 

Jak ji poznat u dětí?

 

V dnešní době již existuje mnoho orientačních testů na vysokou citlivost, například na stránkách institutu pro vysokou citlivost. My si zde povíme pár povahových rysů, na základě kterých snadno vysledujete, zda jdete správným směrem a vysoká citlivost je u dítěte pravděpodobná.

 

— Díky zvýšenému vnímání vlastních emocí žijí vysoce citlivé děti v extrémech a pohybují se často doslova mezi euforií a tragédií.

— Vysoce citlivé děti jsou citlivější na smyslové vjemy. Může jim vadit ostré světlo, hluk, intenzivní a nezvyklé chutě, pachy, ale i textury, nebo nepohodlné oblečení.

— Jsou náchylnější k podnětovému přetížení. Citlivé děti jsou doslova bombardovány emocemi a vjemy, což vede k častějším a intenzivnějším přetlakům, projevujícím se stávkováním, emočním zhroucením, zaseknutím dítěte atd. Zkrátka absorbují více, než mohou zvládnout.

— Nemají rády změny, neočekávané situace a cizí prostředí. Naopak preferují rituály, oblíbená jídla a oblečení, známé cesty a zvyklosti. Jsou to mechanismy zvládání, které vysoce citlivé děti používají k ovládání prostředí, v němž se jinak cítí bezbranní.

— Mají tendenci zažívat více obav a frustrace, když čelí náročnému úkolu. Překonávání komfortní zóny je pro ně dost náročné. To jim ztěžuje učení nových dovedností, jako je jízda na kole nebo vyrovnávání se školní zátěží. Může za to i háklivost na hodnocení okolí a silné sklony k sebekritice.

— Jsou velmi empatičtí. Ve studiích vědci zjistili, že při pohledu na utrpení druhých mozky citlivých lidí vykazují nejvyšší úroveň empatické reakce. Také se jim aktivovala oblast související s plánováním akcí. To naznačuje, že nejen soucítí, ale zároveň cítí silnou touhu osobně pomoci.

— Děti s vysokou citlivostí jsou originální, kreativní, kladou nezvyklé otázky a mají hluboké uvědomění.

 

 

Jaký zvolit přístup a proč je to tak důležité?

 

Za dobu zkoumání je prokazatelné, že vyrůstá-li dítě s vysokou citlivostí v podnětném a podporujícím prostředí, dosahuje lepších výsledků při studiu, v sociálních oblastech, má vysokou kreativitu a často i umělecký talent. V opačném případě ale naopak má oproti běžné populaci větší sklony k duševním onemocněním či závislostem. Vše tedy záleží na přístupu. Jak můžeme děti s vysokou citlivostí podporovat?

 

Souhrnně je hlavní jim pomoci pochopit problematiku vysoké citlivosti, její benefity, ale i úskalí. Naučit je vnímání sám sebe, vhodnému nastavení limitů, formy sebepéče a seberegulace. Za nás dospělé také poskytování podpory a vhodných vnějších podmínek, zohledňujících nastavení citlivých dětí.

 

Podíváme se na výsledky z několika studií, orientovaných na pohled vysoce citlivých dětí na školní výuku (Aron, 2002, Achermann, 2013, Tillman, 2016)

 

— Většina HSP nemá žádné školní problémy a špatné známky kvůli hlubšímu zpracování obsahu.

— Očekávají od sebe hodně.

— Preferované učební prostředí je klidná pracovní atmosféra; neradi vystupují před skupinou, raději pracují s přáteli než s lidmi, kteří jsou pro ně neznámí.

— Důležitou roli hraje také fyzické prostředí a jeho aspekty, jako je barevná místnost, příliš mnoho světla nebo rozptylující prvky.

— Chování dětí s HSP v důsledku nadměrné stimulace může učitel interpretovat jako nízkou motivaci nebo nedostatek pozornosti.

— Nové a neznámé situace způsobují, že se HSC cítí nepříjemně

— Dávají přednost opakovaným, strukturovaným lekcím, pravidlům a rituálům; v nejasných situacích, bez struktury, se lidé HSP stávají nervózními a je pro ně obtížné udržet rovnováhu.

— Po škole jsou často hodně unavení.

— Blízké vztahy jsou pro citlivé děti důležité, ale dávají přednost malému okruhu přátel. Větší skupiny a velké prostory (jako školní hřiště) jsou vnímány negativně.

— Konflikty mají negativní dopad na HSP, mohou mít za následek potíže s udržením pozornosti během výuky a dokonce i později, když jsou již doma.

 

 

Citlivost a pohádky

 

Osobně jsem kolem vysoké citlivosti jako pedagog dlouho kroužila. Měla jsem třídu s předškolními a odkladovými dětmi, kde nebyly výjimky ADHD, ale i děti s autistickými rysy. Vnitřně jsem ale cítila, že mají “mé děti” často něco společného. Něco, díky čemu na první pohled nesourodá skupina skvěle fungovala a klima v naší třídě bylo opravdu kouzelné. Termín jsem dopátrala díky mému nevlastnímu synovi, který měl opravdu silné projevy vysoké citlivosti a i běžné situace se stávaly velkými dramaty. Šlo o vycházky, nové boty, problémy kolem jídla atd. Ihned v návaznosti mi došlo, že jsem sama vysoce citlivá a kolik takových dětí a lidí kolem sebe mám.

 

Jako pedagog a autorka knih pro děti jsem okamžitě vycítila, že tudy vede moje cesta. Pochopila jsem, jak přirozené a laskavé prostředí pro emoční rozvoj u dětí jsou pohádky. Je toho tolik, co můžou dětem nabídnout.

 

Podporují pocit bezpečí a rozvíjí vztah s dospělým, mají prokazatelně na děti relaxační účinek, posilují vnímání spravedlnosti a dobra. Vzhledem k tomu, že postavy jsou jasně vyprofilované, děti si do nich snadno naprojektují své emoce a prožitky, což pomáhá jejich procesu sebepoznávání a duševní hygieny.

 

Pohádky nepůsobí jen na vědomé úrovni, ale podporují i procesy v podvědomí, díky čemuž napomáhají zdravému vývoji. Pro děti s velkou potřebou klidu, morálních hodnot, porozumění světu, ale i s náchylností k emocionálnímu a podnětovému přetížení je pohádka ideální podpůrný prostředek a měli bychom k nim sahat co nejčastěji. Nevynechávejme ani klasiku, protože setkání se zlem a negativními jevy v pohádkách je pro děti tím nejlaskavějším seznámením, sociálním tréninkem, díky kterému jsou na reálné problémy mnohem lépe připraveny. Pohádky jsou zkrátka zdravá dávka dobrodružství, poznávání a odpočinku v jednom krásném balení.

 

 

 

__________________

 

Ludmila Bakonyi Selingerová alias Pohádková Lída je předškolní pedagog a autorka deseti knih pro děti. Několik jejích publikací je zaměřeno specificky na emoční rozvoj a prožívání vysoce citlivých dětí (Kdo zatočí s Naschválníkem – Portál, Hugo a dračí pizzerie – Fish and Rabbit).

Přednáší na vzdělávacích akcích, publikuje v časopisech pro děti a její pohádky byly odvysílané v rozhlase a na ČT : D.