Bohumila Čiháková: Generace sněhových vloček? Rodiče by se měli zamyslet, zda jsou pro děti vzorem

V lavicích se nudí. V ruce by raději drželi mobil než knížku. Jsou citliví, emociálně méně stabilní, zaměření na sebe a zároveň přesvědčeni o své výjimečnosti. Starší generace je označuje za líné, rozmazlené a sebestředné spratky. Přitom právě tato generace sněhových vloček, i když je křehká, je výjimečná. Psycholožka Markéta Švamberk Šauerová navíc nevnímá současné mezigenerační rozdíly tak dramaticky. „Buďme upřímní sami k sobě a dopřejme mladé generaci čas, aby ukázala, že to zvládnou. Naučme se být trpěliví a dejme jim prostor,“ nabádá.

Zdroj: Deník 20. 12. 2023

 

Psycholožka Markéta Švamberk Šauerová z Vysoké školy tělesné výchovy a sportu Palestra definuje pojem „generace sněhových vloček“ jako generaci méně odolnou a křehkou, která potřebuje s ohledem na rychlé společenské změny jiné zacházení i vzdělávání. Kvality této generace jsou nesporné, přesto se obecně setkáváme spíše s kritikou této generace, která vychází z nespravedlivé generalizace některých, pro tuto generaci naprosto typických projevů. Tím je především život v online prostoru, přijetí moderních technologií jako vlastní součást sebe sama.

Je neuvěřitelné, s jakou lehkostí tato generace zachází s nejrůznějšími technologickými vymoženostmi. To s sebou logicky přináší i život v rychlém tempu, rychlé sdílení informací, vědomí, že vše nutné je dostupné v počítači, telefonu. Na základě tohoto velmi vřelého vztahu k online prostředí jsou pak vnímaní jako závislí, netvořiví, bez zájmu o reálný život a líní (cokoliv chtějí vědět, zjistí bez jakékoli aktivity přímo z mobilní aplikace).

Je to ale velmi často jen úhel pohledu předchozích generací, které vyrostly v jiném kontextu, před vzestupem masových technologií, nemajících tak pozitivní vztah k technickým vymoženostem. To se pak odráží i do hodnocení generace Z a do vzájemných interakcí. Chceme-li plně charakterizovat generaci Z (sněhových vloček), pak je nutné připomenout, že mezi jejich další důležité vlastnosti patří citlivost a empatičnost, což je sice na jedné straně velmi sympatické, na druhé straně z nich tyto vlastnosti činí velmi zranitelné jedince.

Jak s touto generací sněhových vloček udržet krok a komunikovat, co ji nejvíce ovlivňuje a jaká ji čeká budoucnost, jsem se v rozhovoru zeptala uznávané psycholožky Markéty Švamberk Šauerové.

Kdo tuto generaci nejvíce ovlivňuje a čím?

 

Tuto generaci nejvíce ovlivňuje vzestup moderních technologií, možnosti on-line prostoru. Tato generace se v podstatě s moderními technologiemi narodila a provází je od prvního nádechu. Zároveň se narodila do světa, který žije rychlým tempem, vlastně zatím nejrychlejším, co známe. Zároveň je tato generace v době svého dospívání, což lze považovat za jedno nejcitlivějších období v životě člověka, ovlivněna řadou krizových situací, kterým předchozí generace vystavena nebyla (karanténa, válečné konflikty). A v neposlední řadě je potřeba si uvědomit, že rodiče této generace pocházejí z generace X, tedy generace u nás označovaná jako Husákovy děti, generace, která do nástupu mladé dospělosti nevyrůstala v demokracii, byla vychovávána v nesvobodné rodině a nesvobodné škole a při nejlepší snaze prostě tápe v tom, co demokratické je nebo není.

 

Jak to rodiče zvládají?

Není snadné si ujasnit, co patří do mé svobody a co do svobody druhých. Toto vědomí získáváme při setkávání s druhými, s podporou zdravé reflexe a sebereflexe, ale kdo ji rodičům generace Z dá? Rodiče vychovávající generaci Z jsou navíc velmi často úzkostní, i oni jsou ovlivněni mediálním světem, rychlostí informací – zvláště těch negativních. Každou minutu našeho času na nás útočí nějaké neštěstí, tragédie, katastrofa. V takovém světě se vychovávají děti mnohem složitěji, rodiče chtějí být zodpovědní, neumí rozlišit reálné a virtuální nebezpečí, protože medializovaný svět působí velmi věrohodně. Málokdo si připustí, že nebezpečí na děti číhala stále, že dítěti mohl ublížit pedofil před 30 lety stejně jako dnes. Jen dříve se taková informace buď vůbec nezveřejnila, anebo se uvedla do novin po týdnu, měsíci. Tím tyto události ztratily charakter naléhavého nebezpečí.

 

Pro mnohé jsou to děti, které vyrůstají s mobilem v ruce, nic nedělají a jen fňukají…

Ano, to máte pravdu. Mnozí tak tyto děti vnímají. Přitom kdo s dětmi pracuje intenzivněji, potvrdí, že je to tradiční generační problém. Každá generace prošla kritikou generací předchozích. Na každé generaci našli naši rodiče a prarodiče něco, co oni nedělali a pro ty mladé to bylo typické. Obecně bych řekla, že ale všechny generace byly kritizovány za to, že si dovolí k těm předchozím to, co dříve nebylo možné a že to je generace líná a pohodlná. Všimněme si ale, že každá taková kritika souvisí s technickým pokrokem – valcha se změnila v pračku, klasické pleny v papírové, klasické vaření na vaření s polotovary… a s tím ruku v ruce jde názor, na co by si vůbec chtěly například maminky stěžovat, když mají takový luxus.

 

Zažila jste to osobně? Jaký je váš pohled do minulosti?

Myslím, že si na to každý vzpomene a určitě si vybaví, že to nic příjemného nebylo. Nepopírám, že bylo fajn neprat na valše (párkrát jsem to jako dítě zažila u babičky), ale moje babička nežila v takovém tlaku na výkon, žila v „růžové mlze sociální jistoty“ (za což nemohla, ale vnímání lidí bylo naprosto nerealistické, málokdo byl ohrožen nedostatkem). Z dlouhodobého historického vývoje máme záznamy o tom, jak každá generace kritizovala tu nastupující a označovala ji za nezodpovědnou, lehkomyslnou, bez úcty k hodnotám. Myslím, že v tom se jen historie opakuje, a i generace Z, nebo jak se dnes uvádí sněhových vloček, bude tu nastupující třeba kritizovat. Je to o toleranci k odlišnosti. Třeba právě ta generace Z bude tolerantnější než ty předchozí a dojde ke společenské změně.

 

Ale abych se vrátila k dotazu. Ano, narodili se s mobilem v ruce, umí výborně ovládat nejrůznější moderní technologie, umí si rychle poradit s různými situacemi, pokud k tomu mohou moderní technologie využít.

 

Jaká další pozitiva bychom u nich mohli najít?

S tím fňukáním bych tolik nesouhlasila. Řada mladých lidí této generace je akčních, chodí na brigády více než předchozí generace již při studiích, řada z nich má jasný plán, co od života chce. Jen toho chtějí dosáhnout jinak. Řada aktivit starších generací jim přijde neefektivní, zdlouhavá. Navíc, kvůli životu v online prostoru nemají často praktické zkušenosti s realitou, což ale je spíše chyba naší (mé) generace. Už jsem to zmínila výše – to generace jejich rodičů je chránila před realitou, to generace jejich rodičů jim moderní technologie dala do rukou už od kolébky.

 

A dál?

Také není úplně pravda, že nic nedělají. Oni to dělají jinak. Pojďme si spíše říci, co naopak oproti jiným umí. Jak už jsme si řekli, jsou naprosto přirození v užívání moderních technologií. Často umí angličtinu a další cizí jazyk (právě díky užívání těch technologií). Jsou tolerantnější k jevům, ke kterým předchozí generace mají silně kritický postoj (rasismus, LGBT komunita, ekologie). Zároveň žijí v době, kdy je tolik možností, lákadel, že se pak mohou dostat do situace, kdy jsou všemi těmi lákadly prostě přesycení. Každá přesycenost pak vede k odporu, apatii, „nicnedělání“.

 

Zmínila jste, že rodiče generace sněhových vloček jsou Husákovy děti. Naprosto odlišná generace. Děti v rodičích hledají vzor. Nenašli ho?

Každá předchozí generace je naprosto odlišná a každá budoucí generace zase naprosto odlišná bude. Generaci sněhových vloček vnímá kriticky i generace Y, tedy jen o pár let starší mladí dospělí, nejen jejich rodiče. Lze právě v naprosto odlišném druhém člověku hledat správný vzor? Není zrovna právě odlišnost těchto dvou generací, vyrostlých opravdu v naprosto jiných sociokulturních a politických podmínkách tak zásadní, že tato generace potřebuje hledat vzory sobě mentálně bližší? Zároveň si myslím, že mnoho dětí svůj vzor v rodičích našlo, jdou v jejich šlépějích, ale cíle, kterého chtějí dosáhnout jako jejich rodiče, chtějí dosahovat jiným způsobem.

 

Jak konkrétně?

Je důležité si uvědomit, že rodiče dětí z generace Z v podstatě „ohrožuje“, že jejich děti dosahují životních cílů jinak – déle studují, rozkládají si ročníky vysoké školy, v průběhu studií cestují, získávají zkušenosti, neženou se do zakládání vážných svazků a nezakládají hned rodiny. Možná vnímají vysokou rozvodovost u svých rodičů, krizi morálních hodnot, třeba se bojí převzít odpovědnost za mnoho rozhodnutí, protože jim nebylo umožněno, aby si to v průběhu dětství a dospívání trénovali – hodně rodičů šlo z jednoho extrému autoritářské výchovy k druhému, a to výchově liberální.

 

Co mohou rodiče udělat pro zlepšení vztahů?

Pokud nás jako starší generaci mrzí, že v nás naše děti nenašly vzor, pak je dobré se zamyslet, zda jsme jim dobrý vzor dávali. Stačí se podívat na diskuse na Facebooku, nebo při volbě hlavy státu, při volbě Miss krásy. Ty hrozné netolerantní komentáře nejsou z profilů generace Z, ale z profilů padesátníků a šedesátníků. Kdo by chtěl takový vzor následovat? Já bych doporučovala být více sebekritická, třeba to pomůže zlepšení vzájemných vztahů s těmi mladšími.

 

Vlastně mě napadá jedna nedávná zkušenost. Dělali jsme průzkum na jednom pracovišti, kde mezi mladými byla jedna starší kolegyně. V hodnocení vzájemných vazeb tato starší paní uvedla samá negativní hodnocení, které o ní určitě mladší kolegové mají. A byla velmi překvapená, že mladí vůbec neřešili nic z toho, čemu věnovala pozornost ona. Jestli tedy nakonec my si ty určité negativní iluze nevytváříme sami.

 

Jaká časová osa ty generace odlišuje?

Dá se říct, že nyní tak po deseti, patnácti letech přichází nová generace. Po generaci Z přichází generace Alfa, která má také svá specifika.

 

Při té rychlosti, kterou žije generace Z (sněhových vloček), mi přijde, že by se tento generační rozdíl mohl i razantně zkrátit. Jak vidíte budoucnost vy?

Je to věc rychlosti pokroku. Vývoj může jít tak zásadně dopředu, že nám bude stačit i kratší úsek k zachycení markantních specifik dalších dětských generací (představme si situaci, kdy by došlo ke vzdělávací revoluci a byly by zrušeny školy), vliv globalizace a digitalizace je enormně rychlý a neumím si představit, co nás čeká. Nechala bych se překvapit.

 

Byla pro tuto generaci i zásadní distanční výuka v době pandemie?

Zásadní určitě byla, a to ze dvou důvodů. Jednak se ukázalo, že při vzdělávání máme jako učitelé (a systém) obrovské rezervy ve využívání moderních technologií. A zároveň to tuto generaci ovlivnilo sociálně.

 

Liší se díky tomu generace současných studentů a nastupujících studentů vysokých škol?

Chce se mi vyhrknout jasně, naprosto, jsou úplně jiní. Ale zároveň, jsou tak stejní, jako jsme byli my, jako studenti dříve. Zkusím vysvětlit, jak to myslím. Jiní jsou ve využívání moderních technologií. Sedí v učebně a cvakají si na klávesnice to, co učitel říká. Problém je, že učitel nevěří, že si zapisují poznámky a myslí si, že dělají něco jiného. Někdy pravdu má, někdy ne. Zároveň učitel vychází z vlastní zkušenosti, když jsou porady, školení – i on si bere telefon, notebook a „hluchá místa“ efektivně vyplňuje vyřizováním mailů, opravou prací, zapisováním známek. A jsme zpět u toho vzoru. Děti nás velmi dobře kopírují. Zároveň, když učitel vytvoří bezpečné prostředí, kde není problém, když žák něco neví, když se ptá i opakovaně na něco, co už zaznělo, když učitel využívá moderní technologie, a je přirozený, jsou vděční, zvídaví, diskutují, vytváří skvělé projekty. Řada z nich hledá dospělého, s nímž by mohl vést dialog, mnoho rodičů svým dětem z této generace nerozumí, cítí se ohroženi jejich odlišností, cítí ohrožení své vlastní autority, čímž svou vlastní autoritu ohrožují sami. A učitelé mají jedinečnou příležitost toho využít.

 

Pokud chci pravidla, musím je dodržovat sám

 

„Zažila jsem nedávno při jednom semináři pro učitele (téma Komunikace učitel – žák) „zajímavou“ situaci. Učitelé střední školy si stěžovali, že žáci při výuce porušují školní řád a hrají si s mobilem, sledují on-line pořady, hrají hry. Během této diskuse si 5 ze 17 učitelů vyřizovalo maily a jeden telefonoval, a to tak, že vedl rozhovor přímo z místnosti, kde probíhal seminář. Když jsem se zeptala, jaký je v situaci jejich výuky a mého semináře rozdíl, odpověděli mi shodně, že žáci mají jasně stanovený školní řád, a oni žádným řádem omezeni přece během přednášky nejsou. Cítili se velmi dotčeni, když jsem se ujistila, že školní řád platí pro všechny a ještě že existuje něco jako společenské normy. Chci tím říci, že chci-li uplatňovat nějaká pravidla na druhé, musím je dodržovat já sám. Na to jsou mileniálové extrémně citliví,“ vysvětluje psycholožka.

 

Můžeme tedy očekávat, že tato generace udělá revoluci ve vzdělávání?

Myslím, že každá generace svým způsobem dělá revoluci ve vzdělání. A každá generace klade otázky, k čemu je to dobré, jak to využiji v praktickém životě. Pamatuji si na diskusi svého bratra, na střední škole, (který byl jinak velmi tichý), s profesorkou chemie, proč se takové věci má učit, když chce pracovat jako učitel němčiny. Dodnes oceňuji trpělivost kantorky, že se mu to snažila vysvětlit. Je pravda, že člověk se v životě učil řadu věcí, které asi následně nevyužil. Ale ono se dopředu dá těžko rozhodnout, co kdo bude dělat. Je tedy nutné poskytnout nějaký základ. Některá látka slouží k rozvoji logického myšlení, jiný druh látky slouží k trénování paměti.

 

Takže kromě toho „to se učit nepotřebuji“, jim nejvíce vadí to neustálé memorování a biflování se?

Memorování už od dob Herbarta kritizovali reformní pedagogové. Ale odlišila bych memorování bez pochopení smyslu a vědomé zapamatování důležitých informací (vzorečky, vyjmenovaná slova, cizojazyčná slovíčka). To mnohdy tvoří základ, bez kterého pak nelze přistoupit k těm modernějším pedagogickým metodám – nemohu diskutovat, když si nepamatuji informace, nemohu vést dialog v cizím jazyce, když nemám slovní zásobu. Na to lze namítnout, že existují různé postupy, které i slovní zásobu učí v kontextu, ne učení se nazpaměť, ale ještě žádný výzkum neprokázal, že vědomé učení je škodlivé. A jak to vědomé učení podpoříme, je už na kreativitě učitele.

 

Z nedávného výzkumu Fakulty managementu Vysoké školy ekonomické v Praze a Norské univerzity vědy a technologie v Trondheimu vyplynulo, že i pedagogové zaznamenali změny v přístupu vzdělávání a chtějí vymýšlet nové metody. To je přeci dobrá zpráva.

Ano, každá generace učitelů, tvůrčích učitelů, hledá nové metody, nové přístupy právě proto, že i nové generace žáků jsou vždy něčím jiní. Aktuálně máme každý před sebou výzvu, jak využít ve zdravé míře digitální svět. Jak využívat virtuální realitu k tomu, abychom dětem přiblížili svět, který je daleko. Abychom jim pomohli budovat představu o tom, jak vypadá to či ono, co jsme zatím v knížce nemohli zobrazit (např. simulace pobytu ve vesmíru, v ponorce, ve stavu beztíže). Zároveň, a to vnímám jako zásadní, ani sebelepší metoda nemůže uspět, chybí-li didaktický základ. A všímám si, že to se v současné pedagogické praxi vytrácí – vědomí toho, proč tuto látku děti učím, vědomí toho, co chci, aby si z mé výuky odnesli, jak tomuto cíli přizpůsobím tu metodu, kterou pro to považuji za nejlepší, jak to budu s dětmi trénovat, jak ověřím, že si osvojili to důležité, jak to mohou trénovat v domácím prostředí. To je to, oč tu běží primárně. Vůči tomu se současní žáci vymezují.

 

A proč nechtějí studovat úplně stejně jako ty generace předchozí?

A kdo chtěl studovat stejně jako předchozí generace? Myslím, že je zdravé, že to nechtějí. Navíc, nové generace jsou vystaveny obrovskému množství nových informací, já bych znovu do školy chodit nechtěla. Vnímám opravdu jako nutnost redukovat obsahy vzdělávání. A k tomu všemu je informovanost „Googlu“ tak zrádná. Vše tam najdeme. Proč to tedy ukládat do hlavy? No, už jsme si to říkali výše – je to dobrý trénink paměti, utváření logických struktur, rozvíjení orientace v prostoru i čase, když si něco pamatuji, mohu lépe data srovnávat, umožňuje mi to kritičtější zpracování dat, protože využívám více zdrojů, nejen jeden. Zdravému využívání moderních technologií se musíme všichni naučit.

 

Kromě redukce učiva jaké další změny by bylo potřeba ve vzdělávání udělat?

Pochopení úrovní v osvojení učiva a jednotlivých kompetencí, které si mají žáci osvojit. Vnímám při práci s učiteli stále velké rozdíly v tom, jak v praxi s těmito kategoriemi zacházejí. Teoreticky vysvětlí obsah těchto pojmů, ale prakticky řada z nich tyto didaktické kategorie nevyužívá ku prospěchu žáka.

A pak je ještě potřeba splnit jednu zásadní podmínku. Aby do vzdělávací praxe nastupovali učitelé, které bude bavit učení, kteří jsou osobnostně připravení na práci s žáky a různorodostí, kteří rozumí tomu, že vzdělávání je náročný proces, do kterého musí investovat mnoho energie. Aby do vzdělávacího procesu nastupovali učitelé duševně zdraví, odolní, optimisté, se zdravým sebevědomím, které diskuse s novými generacemi nebude ohrožovat.

 

Generace sněhových vloček čelí také kritice, že je netrpělivá. Chtějí všechno hned a nestresovat se čekáním. Souhlasíte s tím?

Já myslím, že netrpěliví jsme všichni. I my rodiče, učitelé i ostatní profese chceme všechno hned. Jestlipak nám stačí odpověď „udělám to večer“. Kdo dnes píše dopisy? A proč je nepíšeme? Protože to dlouho trvá. I my se neustále díváme na zprávy, co se kde děje. Možná jsou netrpěliví, když něco chtějí oni. Ale já myslím, že třeba u dárků, zvlášť těch, co patří do kategorie moderních technologií, je to až pochopitelné. Chtějí nějaký specifický mobil k Vánocům, přejte si to v červenci a v prosinci je už „moderní“ úplně něco jiného. Nemají to lehké. Musíme je učit mít radost z nadčasových věcí, a to vůbec není snadné. Pro mou generaci je to snadné, vysnili jsme si Barbie nebo Mončičáka, a to byly hity několik desetiletí. Moje dcera milovala Monster High panenky a syn Bionicle (ty tedy táhnou stále), ale typ panenek i robotů se na trhu také rychle měnil. Reklamy ukazují, s čím jediným můžeme být šťastní, a pak se není co divit, že je z toho mladá generace popletená.

 

Zhaslo světlo, vyndali mobil a hledali informace

 

„Já jsem v týdnu, kdy došlo ke kalamitě se sněhem, seděla ve vlaku s partou mladých stomatologů. Všichni, hned jak se vlak zastavil a zhaslo se, sáhli po telefonu a hledali informace. Nikdo nečekal, až přijde průvodčí a řekne, co se stalo. Být neustále informován pro nás znamená, že se cítíme bezpečněji a máme vše pod kontrolou. A generace Z to má stejně. Nemyslím, že v tomto směru jsme jiní,“ říká Markéta Švamberk Šauerová.

 

A jak jim pomoct? Co potřebují sněhové vločky od nás jako rodičů, společnosti, vzdělávacího systému?

Já myslím, že nejvíc potřebují laskavost, porozumění, trpělivost, otevřenou náruč bez mentorování. Vyslechnout je, neradit, pohladit. Usmát se na ně. A možná více zapracovat na vlastním sebevědomí. Když mě student nepozdraví, klidně ho pozdravím já. Usměju se. A i když vím, že zdravit by měl první on, když se budu rozčilovat, k ničemu to nebude. Bude si o mě myslet: „Ach jo, další protivná baba z té staré generace“. Ničeho jiného nedosáhnu. Možná, když ho napomenu, tak něco příště utrousí, ale buďme si jistí, že si bude myslet něco nepěkného. Ale když chceme být vzorem, buďme jím. Ukažme, že jsme v pohodě a vychovávejme příkladem. Mnoho mladých lidí na to pozitivně zareaguje. Věřme si. A všímejme si toho, že změny se dějí. Jen každá změna musí vyjít z každého z nás. Nemůžeme čekat, že ten první udělá krok. Udělejme ho my. A generace Z bude mít dobré vzory a nebude je hledat na internetu.

 

V dnešním světě to chce víc ostré lokty. Jak tu křehkost bude generace dětí narozených mezi rokem 1995 a 2010 zvládat v zaměstnání? Tam jim to přílišné zaměření na to „já“ může hodně zkomplikovat život.

Řada z nich pracuje již od střední školy. Zaměření na „já“ jim komplikuje život jen tehdy, když se dostanou do střetu se starší generací, která je na „já“ zaměřená také. A na rozdíl od mileniálů, starší generace pořád někoho „řeší“, mileniálové druhé neřeší. Více se noří do sebe, jsou více introvertní, více pohlcení sociálními sítěmi, myslí jinak, žijí v jiném světě, nepoznali ten náš. Tahle zkušenost jim hrozně chybí, ale přece za to nemohou. Nebojím se o to, že neuspějí v práci. Tyto starosti jsou také historicky vlastní každým generacím, těm starším, zkušeným ti mladí přijdou „nemožní“, „nepraktičtí.“ Ale byli jsme stejní. Opravdu. Mě také nebavila matika, taky jsem nerada vynášela odpadky, taky jsem opisovala domácí úkoly a při písemkách. V čem je ta generace tak odlišná? Buďme upřímní sami k sobě a dopřejme mladé generaci čas, aby ukázala, že to zvládnou. Naučme se být trpěliví a dejme jim prostor. Nechtějme mít vše pod kontrolou. Aby se někdo něco naučil, musí to často nejprve zkazit. Z chyb se učíme nejlépe.