Michaela Ryšavá: Zavedeme terénní chůvy, mohou předejít katastrofě. Dnes stát umí dítě jen odebrat

Když člověk cítí kouř, přesně ví, že má zavolat hasiče a oni oheň uhasí. U rodin ale nic takového podle vládní zmocněnkyně pro lidská práva Kláry Šimáčkové Laurenčíkové neexistuje. I přesto, že signály jsou vidět ve škole, u lékařů nebo sousedů, nechávají se rozhořet až do chvíle, kdy už uhasit nejdou. „Když rodiny přestanou zvládat, stát dítě odebere a dá ho na lůžko. To stojí nemalé peníze a u řady dětí se po mnoha letech útrap rozvíjí vážné obtíže,“ popisuje Šimáčková Laurenčíková.

 

Zdroj: Hospodářské noviny 19. 1. 2024

 

V rozhovoru s HN představuje zcela nový systém péče o dítě. Před ústavní péčí mají rodiny ochránit náhradní pěstouni nebo terénní chůvy. Ty by chodily pomáhat třeba na pár hodin týdně a jejich péči by platil stát. „Ve středně- a dlouhodobém horizontu ušetříme obrovské peníze na přeplněných ústavech, na přeplněných věznicích, na přeplněných psychiatrických nemocnicích.“ 

 

Když jste nastupovala do funkce zmocněnkyně, bylo to po obrovském tlaku neziskového sektoru, ale zároveň tak trochu proti vůli ODS. Zdálo se, že to nebudete mít ve vládě úplně snadné. Nepociťujete to?

Je pravda, že jsem do této role vstupovala s jistou obavou, zda budu mít šanci agendu lidských práv opravdu reálně posouvat, jestli moje pozice nebude jen formální. Po roce a půl mohu říci, že mé obavy se nenaplnily. I když zmocněnkyně nemá exekutivní pravomoc, jako třeba ministr, tak spolupráce s kolegy ve vládě je opravdu partnerská a řada důležitých témat se posouvá kupředu. Ve své roli se snažím budovat dobrou kulturu spolupráce, stavět mosty mezi skupinami, které by k sobě jinak nemusely najít cestu, a posilovat participaci veřejnosti na řešení aktuálních společenských problémů a výzev.

 

Těmito kroky se postupně daří i pro relativně složitá témata získávat podporu. Z mé zkušenosti je důležité trpělivě, ale zároveň dostatečně jasně a pevně vysvětlovat, že ochrana lidských práv a efektivní podpora zranitelných skupin naší společnosti je naším závazkem a zároveň přístup prospěšný všem. Každý se může během vteřiny ocitnout v situaci, kdy bude potřebovat pomoc, čelit bezpráví.

 

Zákaz fyzických trestů je sice na dobré cestě, ale další věci se v koalici prosazují těžko. Co je klíč?

Jsou zkrátka témata, která jsou jednodušší a dohoda se nalézá rychleji. A pak jsou témata, která jsou zvykově diskutována v ideologické rovině, a u nich to bývá komplikovanější. I když na začátku se zdálo, že fyzické trestání dětí bude patřit k těm složitějším, postupně jsme se posunuli k porozumění, že je potřeba jasně říct, že fyzické tresty a jakékoliv jiné ponižující zacházení s dětmi jsou nepřijatelné. A že ho jako společnost odmítáme. Máme k tomu spoustu podkladů, výzkumů, které jednoznačně dokazují, že fyzické trestání vážně ohrožuje duševní zdraví dětí, ničí jejich sebeúctu a přispívá k rozvoji mnoha dalších rizik.

 

Například?

 

Jde třeba o předčasné odchody ze vzdělávání, násilí v blízkých vztazích v dospělosti apod. Násilí má tendenci k předávání z generace na generaci. Lidé, kteří v dětství zažívali násilí ze strany svých blízkých, jsou často oběťmi násilí i dál, protože se vůči agresi neumí vymezit, nemají dost síly si pevně postavit svoje hranice, neznají svá práva. Rovněž mohou k násilí v dospělosti sami inklinovat. Jejich mozek nezná jinou strategii, jak reagovat na stres, strach či přetížení. Vychází z toho, v čem vyrůstali. Říct veřejně, že fyzické tresty nejsou přijatelné, je důležitý vzkaz i pro děti samotné. Ani ty, které zažívají kruté zacházení, často netuší, že je to špatně, že mají právo na ochranu před násilím. Proto si často neříkají o pomoc. Vyrůstaly s pocitem, že bití je v naší společnosti normální. Zbytečně tak v traumatickém prostředí zůstávají příliš dlouho a jejich šrámy na duši jsou pak velmi hluboké.

 

Rozumím, ale mnoho rodičů to opravdu bez pohlavku prostě neumí. Co s nimi?

 

Musíme hledat způsoby, jak přetíženým rodičům a těm, kteří nemají dostatečné rodičovské kompetence, ulevit a jaké služby jim nabídnout. Aby se v případě přetížení, stresu či bezradnosti nemuseli k fyzickým trestům uchylovat a měli jiné dostupné alternativy.

 

O tom jste mluvila již v minulosti. Už jste tímto směrem podnikla nějaké kroky?

Ano, v první řadě jsme se zaměřili na to, aby lidé mohli na jednom místě najít potřebné informace. Proto vznikl ve spolupráci s Národním ústavem duševního zdraví portál opatruj.se. Ten radí, kde můžete najít pomoc, jste-li sami psychicky v nepohodě. Jsou zde rovněž soustředěné informace o tom, jakých signálů si všímat, a sebetestovací škály, které napoví, zda si náš problém žádá větší odbornou pomoc, či postačí nějaké drobné techniky seberegulace. A i tuto inspiraci dokáže portál nabídnout. Nejdůležitější ale je začít systematicky snižovat míru stresové zátěže celé populace, posilovat psychickou odolnost a zvyšovat dostupnost služeb psychosociální podpory. Obrovský smysl má investice do stabilního a bezpečného dětství, identifikace ohrožených dětí a rodin a cílená péče o dětské duševní zdraví.

 

To ale dítě samo neudělá. Jak mu můžete pomoci?

Prevencí – a tu částečně pokrývá i velmi důležitý zákon, který je nyní připraven na ministerstvu práce a sociálních věcí: o podpoře rodin a ochraně dětí. Zavádí velmi důležité, inovativní formy podpory některých zvlášť zranitelných skupin rodin. Příkladem je sdílená pěstounská péče – rodičům samoživitelům nebo rodičům pečujícím o vážně nemocného či handicapovaného člena domácnosti může pomoci jiná rodina. Mohou to být starší manželé, kteří už vychovali vlastní potomky, ale mají ještě kapacitu na to, pomáhat, pohlídat děti, udělat s nimi úkoly, pomoci uvařit, poradit, kam se obrátit při finančních obtížích. Podobně jako ve funkčních rodinách pomáhají prarodiče či další příbuzní. Tyto náhradní pěstouny by platil stát a zkušenosti z jiných zemí, kde tento systém funguje, ukazují, že mohou zabránit rozvoji mnoha vážných problémů, které mohou například skončit násilím páchaným na dětech nebo ústavní péčí.

 

Dříve jste mluvila i o takzvaných terénních chůvách. Posunul se tento plán nějak?

 

Terénní chůvy zřizuje stejný návrh zákona. Je zřejmé, že systém je hodně roztříštěný a pomoc se k dětem a rodinám nedostává včas. Neumíme se k rodinám dostat ve chvíli, kdy problém vzniká a je šance předejít vážnější krizi. Situace pak eskaluje a my ji hasíme až velmi pozdě a často neúspěšně. Řada dětí tak zůstává dlouho v traumatogenních podmínkách, což vede k riziku rozvoje vážných duševních onemocnění a dalším patologiím. Nedokážeme rychle získat stovky nových psychiatrů, co ale svedeme, je posílení služeb pro děti ve složitých životních podmínkách. Mnohem snadnější je například do terénu vyslat terénní chůvy pro zranitelné rodiny a ty v akutní krizi. Chůvu by doporučoval třeba praktický lékař, psycholog nebo školní psycholog. Orgán sociálně-právní ochrany dětí (OSPOD) by ji pak přidělil konkrétní rodině, v níž by pomáhala třeba pár hodin týdně.

 

Jaké rodiny by na ni měly nárok?

Na chůvu by měli nárok rodiče s nízkými rodičovskými kompetencemi, kteří často sami prožili traumatické dětství, vyrostli v ústavní péči a neměli kde získat dovednosti, jak utišit dítě, když dlouho pláče, jak mu nastavit bezpečné hranice, jak hospodařit s penězi a podobně. Rodičovství je náročné. Tato chůva by mohla nahradit babičku a třeba jen prvních pár měsíců ukazovat, jak se s dítětem pracuje, jak ho utišit či zvládat domácnost. Její pomoc by ale mohli využít i jiní.

 

Kdo?

Rodiče se zdravotním postižením, po těžkém vztahovém konfliktu, zasažení vážným onemocněním či úmrtím nebo uvězněním partnera či partnerky. Třeba maminka, která je s dětmi sama a je onkologicky nemocná – potřebuje docházet na chemoterapie a přitom zvládat péči o tři malé děti. Jestliže nemá manžela, babičku nebo peníze na chůvu, hrozí, že děti skončí v ústavu. Třeba jen na krátkou dobu, ale i to je pro ně velmi traumatický zážitek. Člověk v krizi se potřebuje nadechnout, dopřát si psychologickou pomoc, vyřešit papíry. Pro tyto případy by byla chůva indikována a hradil by ji stát.

 

Jak jste se zákonem daleko?

Tento návrh je už napsán v zákoně o ochraně dětí a podpoře rodin a ladíme detaily. Já se nyní snažím vysvětlovat kolegům, že když na začátku investujeme do chův nějaké peníze, ve středně- a dlouhodobém horizontu obrovské peníze ušetříme na přeplněných ústavech, na přeplněných věznicích, na přeplněných psychiatrických nemocnicích. Právě v nich končí mnoho dětí z nestabilních rodin a my jim musíme pomoci včas. Dáváme obrovské peníze do sanace problémů, které jsme dlouhodobě nechali eskalovat a neuměli jsme na ně reagovat včas. Je to podobné jako u integrovaného záchranného systému.

 

Když ucítíme kouř, voláme 150 a do pár minut přijedou hasiči, kteří požár uhasí. Systém funguje jistě, předvídatelně, transparentně a všichni vědí, co udělat. V systému péče o ohrožené děti nic takového neexistuje, přitom máme spoustu varovných signálů, jež dítě vysílá. Třeba učitelka v mateřské školce, která vidí, že dítě chodí nevyspalé, má na sobě šrámy a bije ostatní děti. Nebo sousedka, která slyší často pláč, třeba i volání o pomoc. A nikdo z nich si není jistý, kdy a kam má volat. Protože OSPOD je nyní postaven tak, že má pomáhat dětem až ve vysokém stupni ohrožení. Touto optikou by hasiči přijeli až ve chvíli, kdy by chytla celá vesnice a už by nebylo možné stavby dát do původního stavu.

 

Stát tedy pomáhá pozdě?

Ano, až když to přestanou zvládat, nastupuje stát s restrikcemi či ústavní péčí. Dítě odebere a dá ho na lůžko. V tu chvíli za lůžkovou péčí posílá automaticky nemalé peníze. Tento způsob není fér ani efektivní. Peníze musí jít za dítětem a rodinou mnohem dříve. U řady dětí se po mnoha letech útrap rozvíjí vážné obtíže. Často končí opět na lůžku, už ne v ústavu, ale v psychiatrické léčebně, kde je ohromný přetlak, protože nefungují nižší patra systému. A tím se dostáváme do stavu, který popisuje Národní ústav pro duševní zdraví, tedy že 40 procent dětí vykazuje symptomy středně těžkých depresí a úzkostí. Tento údaj je vážná zpráva o tom, že jsme tuto oblast zanedbali a že jí musíme neprodleně věnovat zásadně víc podpory politické, finanční i lidské.

 

Když o napsání chůvy bude rozhodovat OSPOD, nebudou se za ním bát lidé chodit? Přece jen je vnímán spíše v negativních souvislostech.

I já se nad tímto mechanismem ještě zamýšlím, protože lidé mohou mít z represivní složky OSPOD oprávněné obavy. Ale to určitě půjde dořešit.

 

A neměla by fungovat nějaká prevence rovnou?

Určitě, základem je prevence, a to zejména ve školách a školkách. Je zde nutné posílit atmosféru bezpečí. Jen tak děti budou spokojené a prosperovat, a to nejen v učení. Musíme tedy podporovat pedagogy, snižovat jejich zátěž a vybavit je metodami a nástroji, jako je například trauma informovaný přístup a podpora socio-emoční výchovy. Jen v respektujícím prostředí se děti nebudou bát promluvit o svých starostech. Mezinárodní výzkum PISA ukázal, že české děti mají ve škole nejhorší pocit ze vztahu s učitelem, že není o důvěře a partnerství, ale spíše o strachu a trestání. Toto nastavení je extrémně rizikové, hlavně pro žáky, kteří už žijí v ohrožení ve svých rodinách.

 

Někdy ale jen prevence nestačí. Některé děti budou péči psychiatrů potřebovat, jenže v Česku je tato péče tristní a reforma psychiatrické péče nemá politickou podporu…

Máte pravdu, že reforma se do jisté míry pozastavila nebo významně přibrzdila, protože skončily evropské projekty, ze kterých se předchozí fáze platily. Kvůli tomu skončil početný tým na ministerstvu zdravotnictví, který se o reformu staral a díky němuž vzniklo přes 50 nových pracovišť Center duševního zdraví pro dospělé, pro děti, pro seniory a pro pacienty v ochranném léčení. Vzniklo taktéž pět adiktologických pracovišť, která pracují s tématem závislostí. Dost se toho podařilo, ale stále to nestačí a reforma musí pokračovat a být nadále významnou prioritou. My všichni, kteří jsme se na ní podíleli, věříme a doufáme, že v momentě, kdy naběhnou návazné projekty, které jsou napsané a v tuto chvíli se schvalují, reforma se zase rozběhne. Doufám, že to bude v horizontu maximálně pár měsíců. Tato agenda by měla nyní také být svěřena jednomu z náměstků ministra zdravotnictví a měla by tak mít systematickou politickou pozornost.

 

Takže věříte, že se podaří do konce mandátu největší křivdy změnit?

Ano, věřím že se leccos pozitivního opravdu podaří. Snažím se neztrácet čas ideologickými diskusemi, protože některé hodnotové věci jsou naprosto jasné a dané našimi lidskoprávními závazky. Věřím, že se schválí novela zákona o ochraně dětí a podpoře rodin, novela občanského zákoníku, která zakotvuje nepřijatelnost fyzických trestů a dalšího nepřijatelného zacházení s dětmi. Že rozhodně stihneme odstranit zákonnou povinnost kastrací transgender lidí při úřední změně pohlaví, což je praxe, která se rovná mučení a nelidskému zacházení. Konstatovalo to už mnoho mezinárodních lidskoprávních institucí a tuto praxi navrhuje zrušit rovněž i odborná psychiatrická společnost. Věřím, že se v pár týdnech na vládu konečně dostane zákon o veřejném ochránci práv, jímž vznikne institut dětského ombudsmana, který bude mít mandát se dětí zastat, když systém selže. A povede se určitě i dotáhnout schválení redefinice znásilnění. Intenzivně pracuji na tom, aby se zvýšila šance, že se konečně podaří ratifikovat úmluvu proti násilí na ženách. To by byl rovněž velký úspěch.

 

 

 

__________________

 

Klára Šimáčková Laurenčíková (44) celý svůj profesní život se věnuje agendě inkluze ve vzdělávání a otázkám podpory a ochrany ohrožených dětí. Vede Českou odbornou společnost pro inkluzivní vzdělávání a externě přednáší na katedře speciální pedagogiky PedF UK.

Spoluzaložila iniciativu Dobrý start, která usiluje o změnu systému na pomoc ohroženým dětem v Česku, posílení podpory pěstounské péče a také o úplné zrušení kojeneckých ústavů.

Je předsedkyní Vládního výboru pro práva dítěte. V květnu 2022 se stala i přes odpor některých poslanců ODS zmocněnkyní pro lidská práva ve vládě Petra Fialy (ODS). Pomohl ji v tom tlak neziskových organizací, které sepsaly na její podporu premiérovi dopis.